Archiv pro měsíc: Červen 2012

Za TOHLE platíme povinně poplatky!

Česká televize bezdůvodně urazila vynálezce

Šokoval mě urážlivý pořad České televize Den D, přesněji jeho díl, který ČT 1 odvysílala 13. 6. 2012 ZDE. Na mysli mám část televizní show po její dvacáté minutě, píše Richard Halama.

Pořad spočívá v tom, že autor představuje skupině investorů svůj projekt. Ti mohou nabídnout projektu finanční podporu výměnou za podíl, pokud tyto businessmany nápad přesvědčí.

Ve zmiňovaném pořadu vystoupil také pán v důchodu, Ing. Lumír Bula, který pracoval ve Vítkovicích. Ve svém volném čase se věnuje v Klubu zlepšovatelů vynálezům. Investorům představil svůj nápad, nicméně o něj v pořadu vůbec nešlo.

Ve chvíli, kdy je Lumír Bula představován divákům, je obrazovka rozpůlena. Jedna polovina zabírá současného vynálezce, druhá zobrazuje Vítkovické železárny v její socialistické minulosti a pravděpodobně současný Klub zlepšovatelů, zatímco do pozadí hraje budovatelská píseň, do které mluví hlasatel o životě vynálezce s typickým nadšením té doby. Je až zarážející, proč v momentě, kdy má Česká televize představit staršího a stále aktivního člověka, který celý život pracoval, vytvářel reálnou hodnotu, s níž lze obchodovat, jej automaticky vykresluje jako horlivého budovatele. Sám pan Lumír Bula se v pořadu o svých politických názorech ani slovem nezmínil, ani z jeho prezentace nejdou nijak odvodit. Pan Bula měl ostravský přízvuk (ale v pořadu na druhou stranu vystupovali lidé z různých koutů země a jejich specifická mluva k takovýmto předsudkům nevedla), měl své roky a pracoval ve velkém socialistickém podniku, tudíž, on sám musí být komunista, patetická hříčka minulého režimu, která i nyní, na stará kolena, potřebuje ke svému tvoření kolektiv – Klub zlepšovatelů (dnes raději používáme místo slova kolektiv slovo team, ale to v souvislosti s panem Bulou samozřejmě nepadne, nezapadalo by to do image dělníka z padesátých let, kterou se mu produkce pořadu snažila přišít). Pejorativní vykreslení zkušeného inženýra jako nadšeného a režimem zmanipulovaného úderníka je nechutným a ubohým činem, slušného člověka nehodným.

Česká televize v pořadu Den D podsouvala divákům názor, že důchodci, kteří pracovali ve velkém podniku, jsou do televizních pořadů zvaní jen jako vtipné figurky pro smích. Čehož se ujali životem ošlehaní a moudrostí samotného krále Šalamouna překypující investoři. Nápadem pana Buly se nikdo z nich vlastně ani nezabýval, argumenty, které padly, ani nepotřebují bližší komentář. Samozřejmě nikdo nemusí ze slušnosti investovat své peníze do projektu, kterému nevěří, ale slušné odmítnutí bolí pořád méně, než výsměch.

Slova komentátora jsou však tím nejnechutnějším: „Investoři jsou zaskočeni. Jakoby na ně dýchla budovatelská éra minulého režimu z druhé poloviny dvacátého století.“ Proč? Proč tato slova, ptám se sám sebe! Pan Bula se o ně ničím nezasloužil. Punc naivního a ztraceného starce mu připsaly ty výkaly lidské existence zodpovědné za tento televizní odpad, dekadentní zábavu současnosti. Holt se pan Bula narodil do doby, kdy spolu lidé jednali jinak a nejspíš byl zvyklý na to, že si ho dotyční vyslechnou do konce. O tom, že se jedná o jakousi základní slušnost zřejmě investoři, krásní a bohatí, nevědí.

Komentátorův slovní průjem však pokračuje a neštítí se ani slov o úctě ke stáří a s klidem, po celém tom falešném divadle, říká: „Úsměvy se mísí s úctou ke stáří. Má v doupěti šanci na úspěch nostalgie a kolektivní myšlení pracujícího lidu?“ Komentátor (stejně jako všichni, kteří jsou za scénář tohoto dílu zodpovědní) by se měl stydět nebo ještě lépe, vzdát se svého místa a zpytovat své svědomí či to, co tam místo něj vlastně má a pokusit se svůj podíl na něčem tak ohavném odčinit dobrovolnou dobročinností.

Odchod a loučení pana Lumíra Buly je televizí podán, stejně jako jeho příchod, hlasatelem z padesátých let, tentokrát alespoň bez dobových záběrů z Vítkovic, důležitou součástí českého průmyslu a také památkou chráněnou UNESCEM.

Žádná úcta. Tu by si ČT vůbec neměla brát do úst a špinit tak její význam. Česká televize by si měla sypat popel na hlavu a uvědomit si, co to slovo znamená. Výbuchy smíchu, i když se nic vtipného ani směšného nedělo, urážky ani podsouvání jakýchkoliv postojů nejsou projevem úcty. Jsou projevem pravého opaku. Televizi, která se snaží ponižovat zkušeného odborníka, který pro tuto zemi udělal svou prací víc, než ty smějící se hyeny, které máme obdivovat jakožto mocné a úspěšné příklady moderních lidí (ony investory), odmítám sledovat.

 

Britské listy

Chcete to také tak?

 

 

Opravdu to stoji za přečtení !

Ideální rodina z pohledu TV reklam:

 

Ideální rodina žije v novém domku, s velkou zahradou a bazénem, vše zatížené výhodnou hypotékou.

 

V garáži mají rodinný vůz pořízený na leasing, stejně jako mají na splátky vybavenou celou domácnost.Tak že jsou zadlužený jako prase a netuší z čeho to budou splácet.

 

Členové rodiny jsou čtyři, otec, matka a dvě děti. Mají doma psa, pravděpodobně labradora.

 

Mladší je kluk,kterému stále padají kalhoty a nechce do nich pásek, starší dcera,která stále řeší pupínky, které odstraní jedinečným přípravkem a ty černé tečky z nosu nějakou samolepkou. Otec pracuje jako ředitel firmy a v pracovní době chodí na tenis. Ještěže má schopnou sekretářku, která mu ochotně podává tenisáky.

 

Matka je žena v domácnosti, ale od rána má strašně moc práce. Musí vstávat strašně brzy, aby byla při servírování snídaně, skládající se ze sušenek a pomerančového džusu, upravená, namalovaná a svěží.

 

Po snídani musí doprovodit děti do školy, nesmí však zapomenout vzít sebou do kabelky láhev Perwolu, aby mohla lidem v autobuse ukázat, v čem si pere svetr.

 

Pak jde nakupovat a samozřejmě platí kreditní kartou. Po návratu z nákupu uvaří oběd ze sáčku, do polévky nesmí zapomenout přidat vejce. Občas ji u vaření asistuje šéfkuchař firmy, která jídla v pytlících dodává.

 

Odpoledne má relativně volno, které tráví s přítelkyněmi na procházce se psem a řeší to, že bance musí platit peníze, za to, že si  tam peníze dává,nebo je u bazénu na zahradě a mezi její největší přání patří – na rozdíl od kamarádek, které se chtějí vdát nebo rozvést – láhev minerálky.Láhev s pracím práškem,má pochopitelně stále u sebe, kdyby někdo nevěřil, že ty šaty vážně nejsou nové.

 

Odpoledne se ze školy vracejí děti. Jsou špinavé od čokolády a syn je zamilovaný do paní učitelky s vědomím, že se musí ještě moc a moc učit. Pak děti dovádějí s kamarády na zahradě, většinou si hrají na indiány nebo s míčem.V každém případě přijdou domu špinavý jak prasata a maminka je za to s úsměvem pohladí a bez keců jim hadry vypere,aby byly na zítřejší zápas bělejší než bílé. K svačině jim pak nabídne mléko a cereální sušenky, což parchanty nechává ledově klidnými.

 

Dostane je až jejich babička, která vytáhne z lednice nějakou tu pochoutku s tučňákem.

 

Otec mezi tím, při návratu z práce, způsobí dopravní nehodu, ale protože má skvělé pojištění, tak od poškozeného řidiče po držce nedostane.

 

Po návratu domů se otec zabývá natíráním plotu tou nejlepší barvou, do čehož mu neustále mudruje tchýně (babička), kterou celkem vkusně uzemní.Ale ve své podstatě už se těší,až už bude natírat plot znova,protože tchýně už tu nebude.

 

Manželka mezi tím při sekání trávy novou sekačkou, kterou mají díky kolu štěstí „zadarmo“ ,dovádí na zahradě s rodinným psem a nemůže si vynachválit, v jaké je skvělé kondici a jak krásné hovno dělá na čerstvě posekaný  trávník, díky granulím, kterými ho krmí.

 

Dcera už asi hodinu u počítače a při zapnuté plazmové televizi, telefonuje s kámoškama, protože s telefonním tarifem, který mají, se to určitě vyplatí.

 

Je čas večeře. Objednávají si přes rozvoz pizzu, která je ta jediná pravá italská.

 

Po večeři manželka vezme totálně špinavý ubrus, na kterém jsou zbytky jídla a mapy od vína – mimochodem jediného pravého portského – postříká skvrny zázračným prostředkem a šoupne jej do pračky. Do praní samozřejmě nepřidává žádný doporučený prostředek,takže pračka brzo odejde.Ale konečně si zase může pozvat toho pěkného opraváře.

 

Když už je v té koupelně, tak na doporučení jedné paní doktorky přetře dalším zázračným prostředkem obklady, umyvadlo a vanu.Pohledem na špinavý hadřík to vypadá, že už tam neuklízela minimálně pět let.

 

Manžel mezitím s kamarády na pivu řeší, že ten výčepní je nějaký divný a mezitím polyká pilulky proti zvětšení prostaty.

 

Děti šly spát pod peřinami, jejichž povlečení je tak heboučké, protože je pral sám králík Azurit. A budou se jim zdát určitě jen ty nejkrásnější sny!

 

Manželka si napustí vanu, přidá do ní úchvatnou pěnu, díky které se po vykoupání bude cítit tak skvěle, jako by celý den nebyla v jednom kole, ale dělala úplný hovno.

 

Pak si vodrbe veškeré ochlupení na celém těle a namaže se několika krémy, čímž odstraní celulitidu, bude mít ploché břicho a vyrostou jí kozy aspoň o dvě čísla. Přitom bude mít taky bronzovou barvu.

 

Manžel se vrací z hospody, ale protože má opět své dny, jde ještě se sousedem vyžrat flašku něčeho výjimečně hořkého a výjimečně dobrého. Pak do sebe hodí modrou pilulku a přitulí se k manželce. Před tím si samozřejmě vloží do huby plátek žvýkačky pro svěží dech, protože alkohol moc vábný dech nevytvoří.

 

No, nesmí na ženu dýchat moc rychle a moc zblízka, aby mu při sexu díky jeho ledově svěžímu dechu nezmrzla.

 

Z toho všeho vyplývá, že v ideální rodině se manžel fláká v práci a po večerech chlastá, manželka řeší s kamarádkami kraviny, parchanti jsou rozmazlení a pořád špinaví a neumí kulturně stolovat. Doma mají všude špínu,zadlužený jsou až do roku 2300 ale navenek se tváří, že jsou všichni strašně šťastní, veselí a spokojení.

 

Krásný den!

 

 

 

Práce načerno, aneb kdo je tady parazit

Práce načerno, aneb kdo je tady parazit

Luboš Zálom

http://zalom.blog.idnes.cz/c/273726/Prace-nacerno-aneb-kdo-je-tady-parazit.html

 

Ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek, člen údajně pravicové Top09, se snaží kudy chodí obhajovat svá opatření namířená proti tzv. nelegální práci. Kromě postihování firem, které zaměstnávají přistěhovalce bez příslušného povolení, stát od letošního roku potírá i zaměstnávání prostřednictvím švarcsystému. Na jakých premisách ministr Drábek staví a na jakou odezvu u veřejnosti spoléhá?

Pořad Máte slovo, odvysílaný 24. května, lze vzít jako model toho, jaké názory o pracovních vztazích panují mezi českou veřejností a jaké veřejné mínění ministru Drábkovi umožňuje uplatňovat jeho politiku. Na jedné straně máme podnikatele, který se cítí být poškozen tím, že jeho konkurent zaměstnává cizince bez příslušného pracovního povolení a žádá, aby s tím stát něco udělal. Vedle něj stojí stará paní, jež by si ráda přivydělávala někde v supermarketu ve skladu, a vadí jí, že by ji potenciální zaměstnavatel raději zaměstnal na švarcsystém nežli prostřednictvím běžného zaměstnaneckého poměru, a žádá, aby s tím stát něco udělal. Zdatně jim přizvukuje místopředseda Strany soukromníků ČR, jenž sice tvrdí, že kontroly inspekce práce jsou obtěžující a vlastně nic neřeší, ale zároveň je ochotný uznat, že stát musí řídit pracovní trh a svazovat jej zákony, jež brání lidem vstupovat do svobodných, dobrovolných vztahů. Nesouhlasím s nelegální prací, tvrdí, ale inspekce a zákony nesmí poškozovat slušné, poctivé podnikatele.

Na druhé straně stojí ministr Drábek společně s šéfem inspekce práce Rudolfem Hahnem, a oba společně ubezpečují diváky o tom, že rozhodně problematiku nelegálního zaměstnávání řeší a jednají v nejlepším zájmu veřejnosti, jejich údajní mluvčí se zde s nimi, před televizními kamerami, sešli. Koneckonců, nezapomínají několikrát zdůraznit, práce načerno okrádá všechny ostatní, slušné a poctivé občany!

Je naprostým omylem tvrdit, že se prací načerno někdo dopouští něčeho nemorálního, že snad parazituje na zbytku společnosti nebo na sociálním systému. I kdyby byla stokrát pravda, že nelegálně pracující přistěhovalci nebo zaměstnanci na švarcsystém způsobují, že je za jejich pracovní místo do státní pokladny odváděno méně peněz, než kdyby bylo dané místo obsazeno legálním způsobem, je potřeba si nejprve položit otázku, zda má někdo právo těžit z práce druhého, jinak řečeno z dobrovolně uzavřené smlouvy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem.

Zaměstnanec nabízí svůj čas a schopnosti podnikateli, který za ni odpovídajícím, domluveným způsobem zaplatí. Užitek obou se zvýší. Nikdo třetí na tomto vztahu nic netratí a nevzniká žádný morální závazek vůči komukoliv jinému. Ve skutečnosti je to stát (potažmo jeho klienti v podobě pobíračů dávek), kdo se všemožně snaží cizopasit na produktivní práci jednotlivců a zpravidla se mu to daří, zejména proto, že lidé jsou přesvědčeni o svém oprávněném nároku na plody práce druhých lidí. A naprostá většina produktivních lidí se před státním násilím pokorně skloní, ba co víc, mnohdy si ani neuvědomuje, jaké násilí je vůči nim soustavně pácháno.

Nelegální práce je pouze odpovědí na to, že vláda násilím brání lidem uzavírat dobrovolné, oboustranně výhodné smluvní vztahy. Je zcela podružné, zda tak stát činí s úmyslem zajistit někomu na trhu práce výlučné postavení, například když klade překážky do cesty zájemcům o práci ze zahraničí, čímž zbavuje české zaměstnance nutnosti na tuto konkurenci nějak reagovat. Nezáleží na tom, zda tak stát činí s úmyslem maximalizovat své daňové inkaso, když občanům brání uzavírat takové smluvní vztahy, jež zajistí, že jim finanční úřad sebere o něco méně peněz. Nehraje roli, jestli stát takto získané peníze potřebuje na výplatu sociálních dávek a jestli kvůli lidem, kteří se snaží daňovou krádež na sobě páchanou minimalizovat, bude jeho daňový příjem nižší. Takové státní aktivity jsou jednoznačnou iniciací násilí a tedy něčím morálně neobhajitelným. Je zcela přirozené, že se lidé pokoušejí nacházet cesty, jak i v takovém prostředí zákazů a příkazů maximalizovat svůj okamžitý užitek, třeba i za cenu toho, že se uchýlí mimo mantinely vyhrazené loupeživým a násilnickým státem. Tyto mantinely se nám totiž neustále zužují.

Kolektivisté obviňují trh a kapitalismus, že umožňuje podnikatelům bezuzdně kořistit z práce obyčejných zaměstnanců, jimž prý nevyplácejí přiměřený plat a velkou část toho, co svýma rukama vyprodukují, si nechávají pro sebe. Třebaže marxistické teze o nadhodnotě dnes již téměř nikdo nepoužívá, morální premisy, jež tuto nadhodnotu implicitně předpokládají, jsou v lidech hluboko usazené. Ve skutečnosti je to však kolektivismus a jeho praktické politické důsledky, co umožňuje desetitisícům lidí pohodlně parazitovat na produktivní práci ostatních. Kdykoliv někdo vyprodukuje nějaké hodnoty, objeví se na scéně parazit s listinou sociálních práv v ruce a ptá se, kde je jeho podíl.

Zásadní otázka zní: kdo je vlastně ten poctivý? Ten, kdo se skloní před diktátem státu, nebo ten, kdo se pokusí vzepřít a najít si cestičku, jak se nenechat omezovat a okrádat? Analogie s mafiánským gangem vybírajícím výpalné je sice značně obehraná, ale hodí se perfektně. Je snad podnikatel, který se rozhodne výpalné neplatit, nepoctivým?

Zákony jsme si přece demokraticky zvolili ve volbách,  mohl by někdo namítnout. Jenomže tak to není. Žádná OSVČ, která ve skutečnosti provozuje závislou činnost a její pracovní vztah je tedy dnes nelegální, si nic takového dobrovolně nevybrala. Právě naopak, svým jednáním dává jasně najevo, že to, co maximalizuje její užitek, je svobodný vztah prostřednictvím švarcsystému, ať už ji k tomu vedly jakékoliv důvody: snaha zabránit ukradení významné části peněz, které svou prací vyprodukuje, anebo třeba důvody morální, kdy taková osoba nechce být rukojmím socialistického pracovního práva, omezována jím, ani jím „chráněna“. Žádný majitel stavební firmy, který se rozhodne snížit svoje mzdové náklady tím, že zaměstná nelegální cizince, si zákony, jejichž účelem je vyřadit cizince z místního pracovního trhu, nevybral a nezvolil. Mohl sice volit některou ze stran usazených v lavicích poslanecké sněmovny, ale žádná taková volba nemůže být pokládána za výslovný souhlas s některým z dílčích zákonů, které dohromady tvoří mozaiku kolektivistické politiky, kterou uplatňovaly a uplatňují všechny strany, které se dosud za dvacet let v českém parlamentu vystřídaly.

Stejně tak nelze předpokládat, že většina s politikou omezující pracovní trh souhlasí, a tedy je povinností všech ostatních se před takovou politikou sklonit. Demokracie však takto funguje – jako násilí většiny páchané na menšině. Nerespektuje-li ústava státu výslovně přirozená práva jednotlivce, nemá menšina naprosto žádnou zákonnou možnost, jak se zákonem posvěcenému násilí bránit, ve volbách bude vždy přehlasována a její oprávněné námitky budou smeteny ze stolu poukázáním na demokratický mandát. Jakákoliv snaha chránit svoji svobodu a majetek se tedy nutně musí odehrávat na bázi občanské neposlušnosti. Jestliže tedy takypravičák Drábek přijde se zákonem, který zakáže švarcsystém, mají oběti pouze dvě možnosti: pokorně se podvolit, nebo naopak hledat cesty, jak, za určitého rizika, dál pokračovat v pracovním vztahu, který jim nejlépe vyhovuje.

Pozice lidí omezovaných socialistickým pracovním právem je nezáviděníhodná. Mohou si vybrat: buď poslušně odevzdat z každé vyprodukované tisícovky významnou část státu a zároveň vědět, že tyto peníze už nikdy nedostanou zpátky v podobě nějaké služby, nebo se pokusit fungovat mimo platné zákony, daňovou krádež omezit, ale nést riziko pokuty. Pozice zaměstnavatelů není o nic lepší: povinné odvody a s nimi spojená byrokracie nebo povinnost platit zaměstnanci odstupné v případě jeho propuštění, to vše znamená nezanedbatelné náklady, které firmě odčerpávají peníze, které by jinak využila na inovace a rozvoj. Podnikatel si tedy může vybrat, zda sloužit jako dojná kráva, nebo zda se uchýlit mimo legislativu a riskovat likvidační pokutu.

Zákazy, příkazy a hrozba pokutami nedají vzniknout ani jedinému novému pracovnímu místu. Nakonec tak dojde i na ty, kdo legislativu omezující svobodné zaměstnanecké vztahy podporují a žádají. Každá regulace někde buďto zničí pracovní místa nebo je učiní méně výhodnými než by byly v neregulovaném prostředí a jestliže se někdo zlobí, že kvůli nelegálním cizincům nemůže sehnat práci, nebo že je potenciální zaměstnavatel chce zaměstnávat jen na švarcsystém, měl by se zlobit na stát. Pokud by byl pracovní trh volnější a nebyl zatížen povinnými odvody, neměli by zaměstnavatelé snahu hledat z takového systému cestu ven.

Stát může kontroly zpřísnit, může udělovat likvidační pokuty, nebo přijímat další zákony, které omezí švarcsystém, například donutit OSVČ mít určitý minimální počet klientů, ale v konečném důsledku nemůže boj s lidským jednáním vyhrát. Šedá ekonomika, do níž lze nelegální zaměstnávání řadit, představuje jakýsi novodobý disent, jenž vzniká všude tam, kde svobodný trh podléhá v souboji s direktivami a zákazy. Stejně jako disent v období komunistické totality i tento dnešní musí čelit hrozbě stíhání a ekonomické likvidace, i neustálému špiclování a udavačství poslušných a shrbených občanů, kteří uvěřili tomu, že nelegální zaměstnávání je připravuje o něco, na co mají právoplatný nárok.

Jenomže jsou to právě ti nejchudší, ti, jejichž produktivita práce je nízká, kdo první pocítí jakékoliv státní pokusy svazovat pracovní trh dalšími a dalšími regulacemi. Vysoce výkonný, vzdělaný a schopný člověk si vždy poradí, a koneckonců, jemu jde v tomto boji „jen“ o pár tisícovek navíc (což samozřejmě nečiní státní násilí na něm páchané o nic méně ničemným). Člověk s nízkým vzděláním, postižený, nebo starý a méně produktivní je však na svobodném trhu práce životně závislý, a jestliže bude pracovní trh omezován, doplatí na to právě on, když nebude schopný vyprodukovat takové hodnoty, aby mu zaměstnavatel mohl vyplatit alespoň minimální mzdu a navíc za něj odvést povinné pojištění. Jestliže jsou povinné odvody tak vysoké, že se firmě takový zaměstnanec vyplatí pouze prostřednictvím švarcsystému, pak je toto pro něj jediná šance, jak se uživit. A jestliže je švarcsystém zakázán, je zřejmé, že takový člověk práci nesežene. Stejně tak pokud stavební firma raději zaměstná nelegální pracovníky z ciziny, než aby musela za české zaměstnance odvádět povinné pojištění, je naprosto evidentní, že pokud bude takovéto nelegální zaměstnávání důsledněji stíháno, bude muset dotyčná stavební firma buďto své podnikání ukončit, nebo jí nezbude než zaměstnávat o něco menší počet lidí, kteří budou muset zastat větší množství práce. Určité množství uchazečů o práci, zatížených pracovní legislativou, zůstane závislých na sociálních dávkách a podpoře v nezaměstnanosti. To si ministr Drábek přeje?

Inspekce práce nabrala kolem čtyř stovek nových kontrolorů a nakoupila pojízdné kanceláře vybavené moderní počítačovou technikou. Je vidět, že vláda bere vážně své tažené proti produktivním a nezávislým lidem, ať už zaměstnancům nebo podnikatelům, které navíc zvrhle nutí, aby ze své kapsy platili aktivity, jež jsou namířené proti nim samým. Každý z nich, kdo se pokusí vzepřít těm skutečným parazitům, za nimiž stojí rádoby pravicová vláda, a projeví snahu uchránit před nimi svůj majetek, jedná morálně a zaslouží si uznání.

Vrtěti Rathem

Vrtěti Rathem.

Jan Hnízdil

23. 05. 2012 | 18:43

Vazba je pro něj doporučením, aby o korupci v nejvyšší politice mlčel. Rath to jistě brzy a rád pochopí.

 

Vzestup Davida Ratha jsem sledoval z těsné blízkosti. Od revolucionáře lékařského odborového klubu, přes prezidenta komory, poslance, ministra až po hejtmana. Osobně jsme se před lety střetli v besedě Radiofóra, věnované uplácení lékařů ze strany farmaceutických firem. „Podívejme se na celou záležitost systémově. Tento jev, a já se trošku bráním tomu říkat korupce, ale říkejme tomu jev, tento jev existuje všude na světě. Já bych chtěl farmaceutické firmy velmi pokárat, že v ČR je ještě tak málo rozšířen, oproti třeba Spojeným státům.“, pronesl tehdy Rath. Pro rozšíření jevu pak dělal co mohl. Vynikal přitom inteligencí, arogancí, bezohledností, drzostí a cynizmem. Tak, jak šplhal po žebříku moci, rozkvétal do podoby bílého narcisu. Stal se neomezeným vládcem Středočeského kraje. Zasloužil se o vybudování školek, galerie, podporoval sportovní a kulturní akce, plánoval stavbu univerzity. Vše v bezbřehé touze po sebeprezentaci a ukojení ega. Syndrom hybris – nákaza politické zpupnosti – jej zcela ovládl. Zatčení přišlo jako blesk z čistého nebe. Kde se stala chyba?

Ve filmové politické satiře „Vrtěti psem“ odvádí expert na politickou propagandu Conrad Brean, spolu s hollywoodským producentem a prezidentovou poradkyní, pozornost voličů od prezidentské sexuální aféry s mladistvou dívkou, vytvořením neexistujícího válečného konfliktu. Producent Stanley Motss natočí za pomocí filmových triků šot z války, která není. Následující den média informují pouze o válce. Na skandál se zapomnělo. Proč pes vrtí ocasem? Je chytřejší než ocas. Kdyby byl ocas chytřejší, vrtěl by psem. Kdo je chytřejší: média, nebo ten, kdo manipuluje veřejným míněním? Kdo s kým vrtí: média veřejným míněním nebo je to tak, že někdo vrtí médii, která jsou pak objektem, prostředníkem a vykonavatelem manipulace?

 

Uplynulé měsíce byly plné skandálů: podezření na korupci při udělování prezidentských milostí, odposlechová aféra Víta Bárty, nahrávky rozhovorů mezi Pavlem Bémem a miliardářem Janouškem, Mostecká uhelná společnost a vrchní státní zástupce Rampula. Odhalování korupce začalo pronikat do nejvyšších pater. Pohár občanské trpělivosti se naplnil. Davu bylo potřeba nabídnout viníka. Rath se hodil. Jeho drzost i arogance překročily únosné meze. Pouštěl se do kritiky nedotknutelného. Urážel vrtošivého staříka. Otevřeně napadal miliardový tunel zdravotních knížek IZIP. Byl nejvyšší čas jej zkrotit. Příležitost nabídl nechtěně sám. Léta izolace ve vysoké politice otupila jeho opatrnost. Ani nebylo potřeba filmových triků. S krabicí plnou bankovek se nechal nachytat jako malý kluk. Byl si naprosto jistý svým postavením, mocí, imunitou.

 

Teď sedí v litoměřické samovazbě. Bez přístupu k informacím, v omezeném kontaktu s rodinou, ve vězeňském oblečení, na nechutné stravě. Má jen to, co si zaslouží. Média nás informují o každém jeho kroku. Mají moc přisuzovat určitým tématům větší význam než ostatním, dávat jim více prostoru, činit je více viditelnými. Tunel Blanka, Opencard, MUS, Gripeny, Pandury, IZIP, Drobil, Janoušek, Bém, Bárta, Rampula, prezidentské milosti…vše je zapomenuto. Mediální prostor ovládl Rath. Vyhovuje to ODS, VV, TOP 09, Hradu i ČSSD. Všichni už ho už měli plné zuby. Mnozí se ho báli. Pokud bude Fortuna přijímat sázky, vsadím výplatu, že ve vězení dlouho nebude. Není velkou rybou, jen si to o sobě začal myslet. Velké ryby, podnikatelské korporace, začal ohrožovat. Bylo potřeba jej srazit na kolena. Ukázat mu, kdo je tady pánem. Zkrotit ho vazbou, ne zlomit vězením. Nepodmíněný trest by mu rozvázal jazyk. To nelze připustit. Vazba je pro něj doporučením, aby o korupci v nejvyšší politice mlčel. Rath to jistě brzy a rád pochopí.

Tak jak je to s tím Rathem?

 

 

Vladimír Kapal kapal.blog.iDNES.cz

Nehodlám se hádat s těmi, kteří neumějí nic jiného nežli dštít na všechny a všechno oheň a síru a plivat na každého, kdo má jiný názor jedovaté sliny.

O autorovi:

Regionální publicista a novinář, který se celý život snaží o pravdivé informace.  Někdy se ovšem i nyní v novinách objevit nesmějí, a proto bych je chtěl zveřejňovat právě zde.  Více se dozvíte na: www.brandyske-noviny.cz .

Rath není idiot, tak proč děláte idioty z nás?

Davida Ratha rád nemám. Několikrát převlékl politický kabát, byl dokonce v ODS, ale především se choval před kamerami jako hulvát.

Dělal jsem s ním několik materiálů do různých novin včetně poměrně dlouhého rozhovoru. A byl jsem překvapen, když jsme seděli po obědě u stolu, jeho příjemným a kultivovaným chováním. Byl to zcela jiný Rath, nežli když vystupoval v parlamentu. Byl však velice, a to prosím zdůrazňuji, velice inteligentní. Málokdo z politiků, a že jsem jich zpovídal několik, se tak chytře dokázalo vyvléci z nepříjemné otázky, jako on.

Na druhé straně se na kraji choval jako carský gubernátor, obklopil se jenom leštiči klik, a to platilo i na okresech, do vedení okresních výborů ČSSD se ve Středočeském kraji nemohl dostat nikdo, kdo by mu nebyl bezmezně oddán a neposlouchal na slovo. Zkrátka, byl politikem naprosto stejného ražení, jako předešlý hejtman Petr Bendl, s nímž jsem rozhovory dělal také. Jediný rozdíl byl v tom, že Rath mi připadal opravdu chytřejší. Navíc jsem ho nikdy na vlastní oči neviděl opilého, jako Bendla v Nehvizdech.

Ve středu, 15. května jsem se bavil s člověkem (jméno uvést nesmím, slíbil jsem to a dodržím to), který zná policejní praktiky u nás do nejmenších detailů. Tvrdil mi, že pokud existuje politická objednávka z nejvyšších míst, dokáže policie, po dlouhodobější přípravě, zlikvidovat každého. Naprosto každého, opakoval. A Rath byl, podle něho, pravicové vládě neskutečným trnem v oku.

Dokonce mi tvrdil, že kdyby tehdy prezident Klaus nepodepsal Lisabonskou smlouvu, čekal by ho stejný osud. Ne, že by z něj byl „udělán“ korupčník, ale prý by se to zahrálo na psychickou strunu. Zkrátka, udělali by z prezidenta blázna a kvůli zdravotnímu stavu by byl z funkce odstoupen. A Klaus nakonec podepsal.

Onen člověk mi vyprávěl, jak to chodí při policejních prohlídkách domů. Je tam sice ze zákona přítomen nezávislý svědek, ponejvíce to bývá starosta obce, ale je mu určena, spolu s obviněným, jedna místnost, ze které nesmí vyjít. Většinou oba hlídají dva až tři policisté, zatímco ti ostatní lítají po domu a pouze přinášejí různé předměty a ptají se, kde a jak k nim obviněný přišel. Prý se občas stává, že obviněný, který chce kvůli nižšímu trestu s policií spolupracovat a ke všemu se přiznal, některé z předmětů nepoznává a tvrdí, že je doma nikdy neměl.

Ten člověk mi tvrdil i to, že kdybych se i já stal někomu z nejvyšších míst natolik nepohodlný, že bych mu byl mimořádně nebezpečný, nebyl by pro policii vůbec žádný problém ze mne udělat nebezpečného zločince a seděl bych. Až bych zčernal.

A teď si shrňme dostupná fakta.

Nejdříve se tvrdilo v médiích, a to muselo vzejít s policejních kruhů nebo ze státního zastupitelství, neboť nikdo jiný tyto podrobnosti ani vědět nemohl, že se u Ratha našlo pět milionů v krabici od bot. Jenomže tam by se asi ani v pětitisícovkách tolik peněz nevešlo. Nevím, nikdy jsem takovou sumu pohromadě ani neviděl a neumím si ji ani představit. A tak najednou z krabice od bot byla krabice na víno. Vymysleli si obě verze jenom novináři nebo se původní informace pro větší důvěryhodnost musela změnit? A najednou se z pěti milionů stalo milionů sedm. Jak se mohly obě sumy tak rychle změnit? Že by pět mega bylo málo? Rath tvrdí, že se mu krabice od vína na několik minut ztratila z očí, nejdříve byla zavřená, pak mu ji přinesli otevřenou i s penězi. Proč ji policie neotevřela před ním a nepořídila videozáznam?

Pojďme však o kousek dále v čase.

Potom přišla bomba, v médiích se objevilo, že se u Ratha pod podlahou našlo třicet milionů korun. A národ se zvedl. Takových peněz v době, kdy většina lidí počítá každou korunu. A Rath a s ním celá ČSSD je pomalu na odpis. Najednou se však objevila jiná informace, že se peníze našly pod podlahou v domě ředitelky kladenské nemocnice Pancové. Tedy naprosto odlišná informace od té původní. A také se objevilo, v médiích, že si sebou policisté přivezli rovnou počítačku peněz. Copak je nemají jenom banky, ale i policie? Nevím. A jak věděli, že se tam najde tolik peněz, že je nutná počítačka? Velmi, ale opravdu velmi by mě zajímala čísla bankovek, aby se zjistilo, ze kterého zdroje vlastně bankovky pocházejí. Možná by to bylo velice zajímavé.

Vzpomeňme též na rok2006 a na slavnou Kubiceho zprávu a „opomenutí“ Ivana Langera, který ji nechal „omylem“ před novináři otevřenou právě na té nejdůležitější stránce.

Nakonec se ukázalo, že celá zpráva byla jen bublina vypuštěná ve správném čase a socialisté tehdy volby nevyhráli tak, jak by je asi vyhráli, nebýt onoho Kubiceho dílka. Ministrem vnitra se stal Langer a za krátký čas byl Kubice odejit z funkce. Že by mouřenín splnil úkol a musel odejít?

A Kubice je opět na scéně, tentokrát jako ministr vnitra. A opět je před volbami, zatím jen před krajskými, ale i ty jsou důležité. A opět jsou preference levice ohromné. Nic nového pod sluncem, že by toto latinské rčení platilo stále? A je to vše jen náhoda?

Lidé nejsou idioti, ale umějí myslet a také to dělají. Pokud nejsou bigotní a zaslepení pravičáci, musejí jim být všechna tato podivná fakta podezřelá.

Davida Ratha jsem neměl nikdy rád, už v době jeho působení ve funkci předsedy Lékařské komory. Osobně jsem rád, že konečně zmizí z politické scény, ale na druhou stranu je za jeho likvidací až mnoho podezřelých faktů. Jak jsem již uvedl, Rath nebyl idiot a jen naprostý idiot by se choval tak, jak popisují policisté a média. Věřím, že čistý nebyl, vždyť zákon o zadávání veřejných zakázek sám o sobě evokuje korupci, ale zároveň věřím, že člověk jeho typu a inteligence, by si úplatky ze zakázek dokázal ošetřit přinejmenším tak, jako to dělal třeba Řebíček, Bém, ale i Kalousek nebo dokonce Drobil, u kterého se jednalo o miliardu. A nesmím zapomenout ani na odkloňovače Kocourka. Ti všichni, ale i mnoho dalších, běhají po svobodě a policie je na ně krátká. A nebo, že by u nich nebyla ona politická vůle, jak mi o tom vyprávěl onen člověk z úvodu?

Politici a novináři, kteří se o této kauze vyjadřují tak, jak se vyjadřují, z nás dělají idioty. Protože jenom idiot by mohl věřit tomu, že by tak vysoce postavený politik konal jako člověk vyšedší z páté třídy. Za idiota se nepovažuji, stejně jako za něj nepovažuji většinu národa, tak proč je z nás dělají? Že by se opět jednalo o preference?

Věřím a pevně doufám, že lidé jak v krajských, tak i parlamentních volbách na pokusy o diskreditaci levice nezapomenou a této squadře, která se chce u moci udržet stůj co stůj, to pořádně spočítají.

A douška na závěr.

Vzpomínáte ještě na několikeré zatčení příbramského podnikatele a evidentního mafiána Starky? U jeho zatčení figurovala dokonce URNA. A jak to dopadlo? Nic na něj nevyhrabali, uměl si to ošetřit. Dokonce podal na český stát žalobu u soudu v Haagu a chce sto milionů jako odškodnění. A dostane je, uvidíte.

Obávám se, aby celá kauza Rath po čase nedopadla podobně.