Dopis ministrovi vnitra

Pane ministře,

mám dva syny, je mi 45 let. Bydlím ve vesnici u Teplic. Nemám ve svém
okolí žádnou romskou rodinu. Jsem šťastná, že nemusím žít v beznaději
jako obyvatelé Janova. V roce 1989 jsem byla na všech demonstracích v
Teplicích a v Praze a moc jsem si přála demokracii a svobodu. To, co se
teď tady na severu děje je horší než tenkrát.

Svoboda nekončí tam, kde začíná nesvoboda druhého, Policie chrání grázly
před slušnými lidmi.

Ten, kdo nechce pracovat, nechť umře hlady.

Ten, kdo uřízne topení a zdemoluje byt, ať zmrzne.

Co se stane mně a mým dětem, jestliže:

nebudeme pracovat, nebudeme platit nájem, budeme na Romy vykřikovat
rasistická hesla, budeme kolem sebe dělat svinčík a ničit své okolí,
budeme obtěžovat romské rodiny hlukem a smradem, budeme krást,
uřízneme radiátory a prodáme je do šrotu??

Bez pardonu se z nás stanou bezdomovci, chcípající hlady. Vyčíslí nám
dluhy za zničený byt a na krku budeme mít trestní oznámení za
hanobení rasy. A budeme se stydět!!

Oni – tmaví a ukřičení – dostanou nový byt, sociální dávky, nové
zařízení bytu a ochranu policie. A budou vykřikovat, že pro ně stát nic
nedělá. Náš slavný státní rozpočet nemá peníze na centra pro slepé,
vozíčky pro postižené, lůžka pro staré a nemocné. Kolik peněz z naší
práce stojí taková „normální romská rodina“? Nestydíte se, páni a dámy
tam „nahoře“, kdo o nich rozhodujete. Kdo Vám dal právo určit, že z mých
daní budu živit dvě cigáňata a můj soused bude nucen shánět sponzory na
výcvik psa pro svého postiženého syna?

Asi tedy jsem rasista. Cítím obrovský vztek a beznaděj. Proč jsem
vlastně tenkrát chtěla tu demokracii a svobodu? Aby se Ti, kteří poctivě
pracují a žijí, měli dobře. Čeho jsem já, a mně podobní, dosáhli? Ti,
kdo poctivě pracují a žijí, živí líná, sprostá a primitivní prasata a
ještě se bojí, aby jim nebylo vyčteno , že je živí špatně. Před rokem
1989 policie chránila politiku jedné strany. Dnes chrání ty, jež by měla
sama trestat a zavírat.

Kdybych vylovila zlatou rybku, přála bych si, aby se Vaše ženy z nákupu
vraceli uličkou černé v ě t š i n y po pokálených schodech a zavřely za
sebou počmárané a poničené dveře. Abyste stáli oba za rozbitým oknem,
poslouchali hluk, nadávky a řvaní – toto lidové umění naší utiskované
menšiny – a pozorně hlídali, kdy se za rohem objeví Vaše ratolest,
plížící se se strachem ze školy. Opravdu si to neumíte představit, nebo
máte pocit, že Praha je daleko?

Co takhle detektor lži a otázka pro Vaše muže, kteří v Janově
zasahovali? Kolik z nich, myslíte, bylo přesvědčeno o správnosti svého
jednání? Kolik z nich by šlo bydlet do služebního bytu, který by byl v
Janově?

Děkuji za JASNOU odpověď, jaký rozdíl je mezi právy a povinnostmi „bílých“ a „černých“ ?