Archiv pro měsíc: Únor 2020
Dr. Kašparů a současnost
Hodně dobrý rozhovor a nejen pro rodiče a učitele.
18.1.2020 – Doc. ThDr. PhDr. MUDr. et Dr. Jaroslav Maxmilián Kašparů, PhD. Dr.h.c., m.
Má za sebou 45 let praxe dětského psychiatra, ale dnešní společnost ho
neustále překvapuje. A často i negativně. „Nikdy jsem se nesetkal s tak
otřesnými případy násilí ze strany dětí jako v této době,“ říká Max Kašparů,
držitel největšího počtu vysokoškolských titulů v České republice.
Začali jsme nový rok, vánoční smířlivost vyvanula, vše opět vklouzlo do
starých kolejí. Jaký jev ve společnosti vás nejvíce zaujal na přelomu těchto
let, který řadíte k těm nejdůležitějším? „Samozřejmě pokračující rozpad
hodnot, jakými jsou slušnost nebo stud za zlé jednání. A také rozdělená a
stále více rozdělovaná společnost,“ říká psychiatr a teolog Max Kašparů.
Kdo a co společnost rozděluje?
Takzvaných rozdělovačů je více, ale důležití jsou dva. Jednak je to ona
stará známá rozdělovací příčina – ekonomické rozdíly. Na jedné straně velmi
bohaté a pořád bohatší skupiny lidí a na straně druhé chudé a chudnoucí jiné
skupiny. Je to patrné už ve školách, šikana nemajetných není nijakou
výjimkou. A víme z minulosti, že kdykoli se tyto dvě skupiny dostaly do
konfliktu, nikdy to neskončilo dobře. Potom je tady ale ještě horší,
plíživější, a tím pádem nebezpečnější rozdělování. Je záměrné, umělé a velmi
promyšlené. Často se ho dopouštějí politici, ale k hlavním jeho strůjcům
patří samozvaní intelektuálové.
Jak se to jejich rozdělování konkrétně projevuje?
Předně dělí lidi na chytré – k těm počítají sami sebe a všechny, kdo mají
stejné či podobné politické, světonázorové a ideologické názory – a na ty
ostatní, hloupé. Rozdělují tak už podle bydliště. Na nás, kdo žijeme na
venkově a volíme jiné strany než oni, se dívají jako na méněcenné a podřadné
lidi. Objevily se už i názory, že by každý občan neměl mít právo volit. Mělo
by to být prý dovoleno jen tomu, kdo má určité vzdělání, tudíž patří mezi
intelektuály.
Oni se pasují do role jakýchsi pionýrů nového života, nového životního stylu
a považují se za majitele pravdy. Přičemž jsou to obyčejní novodobí
kádrováci. Nálepkují těmi nejhoršími nálepkami každého, kdo si myslí něco
jiného než oni, a obzvlášť rádi sahají až k extrémním nálepkám. Třeba
člověka, který se prohlásí za vlastence, označí jako extremistu, xenofoba,
nacistu… a zdá se, že si už nejenže neuvědomují svou agresivitu, ale
především asi ani netuší, jak právě oni ze všech nejvíc rozdělují společnost
a zasévají do ní nesvár, spory a nenávist. Mnohem více než všichni ti, které
označují těmi svými extrémními nálepkami.
Z čeho to pramení? Je to pohrdání lidmi, kteří se dívají na svět jinak?
Vychází to z pýchy. Křesťanství učí, že nejtěžší ze všech hříchů je pýcha. Z
pýchy vycházejí všechny ostatní hříchy. Všechno zlo vychází z pýchy. A tohle
je pýcha na svůj domnělý intelekt.
Teď mě napadá, vy se šesti doktoráty a jednou profesurou se nepokládáte za intelektuála?
Chraň mě toho Bůh, abych se považoval za intelektuála. Jsem vesnický člověk,
žiji mezi lidmi, kteří mají své obyčejné starosti a někdy velké starosti, a
nemám čas filozofovat o takových věcech, kvůli kterým intelektuálové
nálepkují své spoluobčany. Vadí mi na nich třeba i to, že se sice pokládají
za intelektuály, ale přitom s vámi nesoupeří myšlenkově, kdepak. Své názory
prohlásí rovnou za jedinou pravdu, ostatní názory označí za dezinformace
nebo fake news, oponenty zesměšní. Nastaví pravidla tzv. korektnosti.
Explicitně sice nepopírají svobodu slova, ale implicitně propagují náhubek
politické korektnosti. Opravdu silně mi připomínají ony komunistické
kádrováky. Učitelé jako živý terč. Děti jsou agresivnější, školy hlásí urážky i násilí
To je smutné, třicet let po listopadu ’89…
Samozřejmě. Je to také jeden z důsledků rozpadu hodnot, které držely
společnost pohromadě stovky, některé i tisíce let. Nic například už není
ostuda, jakýkoli stud se z lidí úplně vytratil. Všechno je relativní. Na
jedné straně stále více zákonů a novelizace už novelizovaných zákonů, že se
v té houštině paragrafů nevyznají pomalu ani právníci, na straně druhé
nepochopitelná benevolence až bezhraničnost ve výchově dětí. Ty proměny, do
kterých se dostáváme, jsou silně vidět právě na dětech. Víte, kdybych
pracoval v oblasti dětské psychiatrie půl roku nebo rok, tak bych se
neodvážil srovnání, které teď udělám. Ale mám za sebou 45 let praxe, skoro
půl století v ordinaci dětského psychiatra. Vím, že děti byly vždy zlobivé,
moji spolužáci zlobili, já jsem zlobil, skoro každé dítě někdy zlobí. Ale
bylo to takové obyčejné, klukovské zlobení. Dnes se ovšem více a více
setkávám s případy, které už nejsou zdaleka obyčejným zlobením, ale agresí,
která někdy bere dech. Na obhajobu takového jednání máme ovšem vymyšlenou
mantru, které se říká ADHD.
Například?
Třeba nedávno jsem dostal na stůl případ, kdy dcera na základní škole řekla
tátovi: „Hele, chci abys mi koupil to a to.“ Táta jí odpověděl, že jí to
nekoupí – jednoduše proto, že na to nemá peníze. A dcera na něj vyrukovala:
„Tak já půjdu na sociálku a řeknu, že jsi mě pohlavně zneužíval. To si piš,
dají za pravdu mně a ne tobě. A i kdyby se někdy zjistilo, že to nebyla
pravda, tak tu ostudu už z tebe nikdo nikdy nesundá.“ To je něco děsivého.
Nikdy jsem se nesetkal s tak otřesnými případy agrese dětí jako v této době,
ale i s tím, jak mladí nakládají někdy se starými lidmi. Jako by se z mnoha
lidí už od dětství vytrácela láska, jako by byly zapomenuty pojmy a ctnosti
jako čest, noblesa, elegance, ušlechtilost, rytířství – a pravdivost. Zlo se
vždy opírá o lež.
Vzpomínám si, jak jsem šel před třiceti lety v listopadových dnech do Chrámu
svatého Víta, kde měl kázání stařičký pan kardinál František Tomášek. Celá
Praha byla polepená papíry, plakáty, nikde na nich nechyběla slova o
svobodě. A pan kardinál svobodu ve svém projevu zmínil snad jen jednou, až
mě napadlo: „Proč ten starý, dobrý muž nemluví více o té svobodě?“ A pak mi
to došlo. To, co pan kardinál Tomášek v onom kázání stále opakoval, bylo
slovo – pravda. Protože to byl moudrý muž, věděl, že svoboda bez pravdy není
možná. A my dnes žijeme ve lži, se lží, obklopeni lhaním a došli jsme už tak
daleko, že občas nalháváme i sami sobě.
Děti se to ale nemohou naučit nikde jinde než od rodičů…
Jistě. Řešil jsem třeba případ žáka osmé třídy, který tvrdě fyzicky napadl
učitelku. Jeho otec ho obhajoval s tím, že syn to údajně udělal proto, že
nesouhlasil s názorem, který paní učitelka vyslovila. A synek na to má prý
právo, protože teprve hledá formu vyjádření svých názorů. To, že ten žák
nenapadl názor paní učitelky, ale rovnou ji, je pro dnešní dobu vlastně
zcela typické. To je ostatně také jeden ze zvyků lidí, kteří rozdělují
společnost, jak jsme o tom hovořili před chvílí.
Rostoucí agresivitu potvrzují i statistiky, nejen útoky dětí na učitele, ale
také rodičů vůči učitelům. Na konci loňského roku byl zveřejněn průzkum,
podle kterého se skoro v osmi procentech mateřských škol objevila agresivita
žáka vůči učiteli. Čím to je? Co děláme špatně?
Už v mateřských školách? To je hrozné číslo. A trápí mě to hodně, protože
děti mám moc rád. Použil bych tady takový příměr k rybníku, leč vypovídá
podle mě o podstatě problému. Představte si rybník, ve kterém je stále více
nemocných ryb, některé už umírají. Majitel zavolá odborníka, ten ryby
zkoumá, pitvá, bádá a pak mu poradí, aby do rybníka nasypal deset pytlů
nějaké chemikálie. Majitel to udělá, ale stav ryb se pořád zhoršuje. Zavolá
tedy jiného experta a ten opět zkoumá ryby a pak poradí nasypat do rybníka
jinou chemikálii. Ani ta ale nepomůže. Všimne si toho starý sedlák, zajde za
majitelem a řekne mu: „Nic do toho rybníka nesypte. Vypusťte špinavou vodu,
vybagrujte bahno a hlavně vyházejte všechno to smetí, ten odpad, který do
rybníka nepatří. Pak napusťte čistou vodu a ryby budou v pořádku.“ No a my
jsme v podobné situaci. Stále zkoumáme děti, zjišťujeme, že jsou
agresivnější, že se mění tak nebo onak. Děláme statistiky, výzkumy
pedagogické, psychologické, sociologické. Ale to prostředí, ve kterém děti
žijí, tu vodu, která je otrávená kdejakým ideologickým odpadem, tu
nezkoumáme vůbec. Jenže to je to nejdůležitější. Vždyť už mezi rodiči
navzájem je spousta agresivity. Slušnost je pokládána za hloupou slabost.
Pýcha roste až do nebes a říká se tomu zdravé sebevědomí.
Společnost je agresivní, televize, počítačové hry – agresivita je všude. Ta
se projevuje často ve formě šikany. Navíc do škol pronikají drogy. A k tomu
rodiče, z nichž někteří hájí svá dítka doslova za každou cenu a vůbec
netuší, jak jim tím škodí. Mnohdy nemají ani ochotu naslouchat, protože
jejich René je prostě dokonalý, on není hloupý, ale škola ho špatně učí, on
nezlobí, ale jsou na něj uplatňovány nekvalitní výchovné metody. Učitel je
pod tlakem agresivních dětí, kterých se už bojí, má strach je někdy i
napomenout, je pod tlakem rodičů, ředitele i svých kolegů. Čili ze čtyř
stran je pod tlakem. A co slyšíme jako řešení? „Problémy budeme dále
monitorovat a v krátkém časovém horizontu přijmeme účinná opatření.“ Nebo že
problémy ve školství se budou řešit zvýšením platů učitelů. Rozhodně jsem
pro to, aby učitelé měli vysoké platy, ale prosím vás, to nijak nezmění naše
děti. Ano, kantorům zvednu plat o deset tisíc, ale děti budou agresivní a
zlé nadále. To je však náš ustálený zvyk – na morální díry dáváme technické
záplaty, v tomto případě finanční záplatu.
Co s tím? Tak, jak to popisujete, to vidím trochu beznadějně.
Pokud to vidíte jen trochu beznadějně, pak vám závidím. Já to vidím hodně
beznadějně.
Proč?
K tomu, aby se začala atmosféra a vůbec život ve společnosti měnit k
lepšímu, aby se vyčistila ona voda ve špinavém rybníku, by mohly vést dvě
cesty. Jedné ale nevěřím a druhé se velmi obávám.
Které nevěříte?
Muselo by se od základu změnit v tom našem rybníce příliš mnoho věcí. A tomu
nevěřím, že toho bude někdo schopen, ač by byl i ochoten. Pořád se mluví o
tom, že změnu přinesou nové paragrafy a nějaké finanční balíčky. Ale jak
říkal jeden anglický politik – čím více je zákonů, tím menší je úcta k
právu. Dále můžeme pozorovat negativní jevy ve společnosti, která ztratila
cit pro vnímání přirozených věcí a bezostyšně za normu vydává už kdejakou
zvrácenost. To destruuje mezilidské vztahy, šíří se jak napětí, tak
bezradnost a chaos. Ztratili jsme vertikálu. Pojmy jako čisté svědomí nebo
zdravý selský rozum už nejsou v našem slovníku. Je to vidět třeba z toho,
jak na každou oblast života už musíme mít nějakou odbornou poradnu. A dále
drogy, nové a nové ideologie, které se vůbec neskrývají s tím, že chtějí
znovu ovládat společnost. To všechno je jen zlomek toho, co nás zatěžuje. A
nevěřím, že to někdo změní.
Takže to vypadá na tu druhou cestu, které se obáváte. Ta je jaká?
Jednoduše kolaps společnosti. Očistný kolaps, který nás přinutí se zase
vrátit k lidské přirozenosti, být normální a zbavit se iluzí. Aspoň těch
nejhorších. Ne proto, že bychom po kolapsu byli chytřejší, ale proto, že nám
nic jiného nezbude, pokud budeme chtít přežít. Najít k oné horizontále také
vertikálu. Jenže aby nás to vrátilo zpět k naší přirozenosti a zbavilo iluzí
– aspoň většiny těch nejhorších – pak by to musel být pořádně tvrdý,
bolestný kolaps. Proto se ho obávám.
Max Kašparů
Psychiatr
Doc. ThDr. PhDr. MUDr. et Dr. Jaroslav Maxmilián Kašparů, PhD. Dr.h.c., m.
prof. je vysokoškolský pedagog, psychiatr, pedopsychiatr, soudní expert,
teolog, řeckokatolický duchovní, spisovatel a esperantista. Je držitel
největšího počtu vysokoškolských titulů v České republice. Jméno Maxmilián
mu bylo uděleno v roce 1984 opatem Želivského kláštera Bohumilem Vítem
Tajovským při tajném vstupu do sekulárního řádu želivských premonstrátů.
Získal je po polském světci sv. Maxmiliánovi Kolbem. Je externím
spolupracovníkem Českého rozhlasu a členem Rady České televize.
(https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/max-kasparu-nasili-deti.A200117_195549_domaci_mama?zdroj=top)
Matiční po 20. letech
No prosím!
Konečně mezi mladými někdo přirozeně inteligentní
Pravda co slovo, věta to pravda. A k tomu Foldyna odešel od ČSSD!
Stručná bilance:
1) revize kotle (800-1500 CZK)
2) revize komína (800 CZK)
3) v elektřině platím nesmyslné větráky či Slunce
4) ve vodě platím Francouze
5) v tabáku neziskovky
6) uhlí už je dneska drahé jako s*ině, a je čím dál horší
7) cenu dřeva vyšroubovali na šílenou výšku kvůli nesmyslným štěpkám pro skopčáky
8) zakázali mi kouřit v hospodě
9) vnitráci mě sledují na internetu, kdekdo mě může udat za cokoli, všude mě sledují kamery
10) kdekdo mi může vlézt do baráku na kontrolu bůhvíčeho
11) když chci jet někam autobusem, tak abych si na tu cestu šetřil
12) platím na auto pojistku, dálniční známku, technickou, teď i nějakou pokutu, mám nařízené pneumatiky, spoustu vybavení, které musím nesmyslně měnit
13) k doktorům musím dojíždět a když jdu do lékárny, tak se nestačím divit – počet lékáren roste jak houby po dešti
14) v krámě kupuji jedovaté potraviny z dovozu
15) výrobky nikdo neopravuje, všechno se vyhazuje
16) na baráku, který jsem koupil za zdaněné peníze, musím stejně platit daň státu, pojištění, a musím ho z něčeho udržovat, aby mi nespadl na palici
17) kamkoli vlezu na úřad, platím nějaké poplatky, a ještě na mě čumí jak na otravný hmyz
18) Halíkové, Kalouskové, Fialové, Němcové, Šabatové, Bendové, Gazdíkové, Schwarzenbergové a řada dalších darmojedů, které platím, ze mě dělají venkovského burana a nevzdělaného pitomce…
A mohl bych pokračovat… Už mě to pořádně se*e!!!
A kdekdo se mi snaží vnutit, že můj největší nepřítel je Rusák!!!
Ho*no…, spíše EU, Merkelová, Söros a podobní!!!
Můj největší nepřítel je tenhle stát a jeho politici…
Žádný Rusák, žádný soused, žádný normální člověk mě ku*va tak zavile nepronásleduje a neokrádá, jako tenhle náš dobytek, který sedí za moje ale i tvé peníze ve vládě, parlamentu, senátu, ale i v jiných kancelářích státní správy a státní moci !
Já nemám strach vyjádřit svůj názor. PROSÍM TĚ, JESTLI SE CÍTÍŠ JAKO ČECH V NAŠÍ REPUBLICE A NELÍBÍ SE TI KONÁNÍ NAŠÍ VLÁDY, ALESPOŇ SI TO PŘEČTI, KDYŽ S TÍM SOUHLASÍŠ, NEBUĎ NETEČNÝ A PŘEPOŠLI TO TVÝM DALŠÍM PŘÁTELŮM, MOC TI DĚKUJI ZA PODPORU… NIC TĚ TO NESTOJÍ, ALE DÁŠ ASPOŇ VĚDĚT DALŠÍM, DĚKUJI TI ! Kdo souhlasí, ať potvrdí souhlas dole:
Milí Češi, Slezané, Moraváci i Slováci, tento režim je již tak zkorumpovaný a politici tak pyšní a přesvědčení o své neomezené moci, že se nestydí rozkrádat stát různými privatizacemi, amnestiemi a rozprodáváním státního majetku za hubičku kamarádům s tučným všimným pro sebe, a potom přidat důchodcům s příjmem okolo jedenácti tisíc 700 – 900 korun, ale poslancům, kteří s vedlejšími přivýdělky v různých podnikových radách berou statisíce dají 14 % ze základu, soudcům 9 % a další vyjmenovávat by bylo na týden.
Co je ale do nebe volající, že „Oni, tmaví, ukřičení a stále se ohánějící diskriminací“ – dostanou bez práce byt, sociální dávky, příspěvky na energie, zařízení bytu, zdravotní péči i školné a dokonce ochranu policie. A ještě stále vykřikují, že pro ně stát nic nedělá a že je lidé označují hanlivým názvem „nepřizpůsobiví“ ! Je jedno, jak je budeme nazývat, jestli Romové nebo muslimové. Státní agentura pro začleňování Romů obdržela v minulých letech od státu opět částku 200 000 000,- Kč a na děti s leukémií se sbíraly víčka od Petek! Přitom nevládní organizace v ČR berou celkem za jeden rok přes půl miliardy Kč dotací na přistěhovalce a lidi v tísni ! Na co je používají, když tu údajně skoro žádní nejsou, proč to není pro naše nemocné děti,opuštěné děti v Klokánkách či invalidy ? Dovážejí se v rámci humanitární pomoci s velkou slávou cizí muslimské rodiny na operace do IKEMU, ale naše děti jim za pomoc nestojí, pro ně peníze nejsou ?! Budeme s tím už konečně něco dělat a při příštích volbách se podle toho zařídíme? Náš slavný státní rozpočet nemá peníze na centra pro slepé, vozíčky pro postižené, lůžka pro staré a nemocné, děti v Klokáncích.
Ale kolik peněz z naší práce stojí taková normální „romská rodina“ a co teprve bude stát daleko početnější „muslimská rodina“, pokud si je sem necháme nalézt a množit se“? MUSLIMOVÉ a ROMOVÉ budou mít téměř vše zadarmo: bydlení, léčení i školství a sociální dávky budou mít 2x takové než důchodci a lidi, co přišli o práci, tedy ti, kteří celý život pracovali pro vlast, budovali ji a hlavně – odváděli daně ! Ti, kdo poctivě pracují, živí líná, sprostá a primitivní individua, která nikdy pracovat nebudou a žene se sem horda ještě horších, kteří nás nebudou jen vyžírat, ale půjdou nám přímo po krku! Budeme se bát ozvat se, aby nám ještě nebylo vyčteno nějakou přiblblou ochránkyní práv, že je živíme špatně ? Ať si je vezme na měsíc domů a pak něco říká do médií. Zrovna tak jako Husajn z OSN, který nás kritizuje a přitom jeho bohatá Saudská Arábie si nevzala jediného imigranta – bratra ve víře se stejným jazykem i zvyky! Proč za nabízených 800 miliard Eur, která chtějí věnovat na výstavbu mešit v Evropě, pro ně nepostaví domy a podniky, aby měli práci? Chtějí nás prostě zlikvidovat, naše svobody, kulturu, zvyky a zabrat naše ženy, děti i výsledky tisíce let práce našich předků ! NEDOVOLME TO ! Kdybych vylovil zlatou rybku, přál bych si, aby se ženy politiků z nákupu vracely uličkou „černé většiny“ po pokálených schodech a měly od nich počmárané a poničené dveře. Aby za rozbitým oknem poslouchali hluk, nadávky, vulgarity a řvaní – lidové umění utiskované menšiny – a napjatě hlídali, kdy se za rohem objeví jejich ratolest, plížící se se strachem ze školy. A aby si vyzkoušely žít bez blahobytu, ochranky a střežených rodinných haciend a třásly se strachy, kdy si je vyhlídne nějaký nadržený imigrant plný testosteronu a znásilní ji, či jako zvrhlý pedofil bez váhání použije ke svému chtíči její malou dcerku a zařadí je tak obě do kolonky „neobjasněné zločiny“! Toto už se totiž běžně děje v Německu, Francii, Anglii, Švédsku, prostě všude tam, kde je vítali s otevřenou náručí a oni už jsou rozlezlí a přesvědčují nás, že jsou pány území, která zabrali! V Anglii říkají znásilněným holčičkám „EASY MEAT“ – snadné maso! Soudci se jich bojí a odsoudí raději místní obyvatele. Opravdu Vám to nedochází, páni poslanci a senátoři, nebo máte pocit, že Praha je daleko a vás se to stejně netýká, neboť to vaše ochranka nedovolí? Kolik z vás by je chtělo mít za sousedy? Nebo si tímto způsobem zvete k udržení své moci další miliony nových voličů a hodláte z nich udělat ozbrojené Lidové milice jako Merkelová ? Tam již údajně chodí po městech a upozorňují na nevhodné oblečení, zakazují Rakušákům jódlovat, chodit se psy, kde se pohybují muslimové, neboť je to nečisté. Ve Francii vypalují kostely… Všechno je uráží a salámovou metodou odkrajují stále více našich práv a zvyků ve jménu diskriminace a práva šária. Někteří starostové měst již vyvlastňují nadměrné byty, aby měli ubytování pro imigranty, vlastní vojáky vystěhovali z kasáren do stanů, blíží se zima a vůbec jim to není blbé. Kdy začnou totéž dělat i naši přisluhovači EU s námi?! Dr. Hnízdil kdysi napsal, že vláda tím, že stresuje svůj národ nekompetentním rozhodováním, podporováním korupce a zlodějen a vytvářením nejisté budoucnosti, je přímo odpovědná za kvalitu zdraví národa! Na plánování dovozu osmnáctiletých „sirotků“, či hádání se o přijímání celých rodin, jsme jí ani poslancům ve volbách mandát nedali. Žádná z volených stran neměla ve svém programu z nás islamizací naší země nadělat otroky ! ISLÁM není slučitelný s jakoukoli demokracií, je to TROJSKÝ KŮŇ V EVROPĚ! Čím víc nás bude nesouhlasit, tím více se budou nuceni i politici zamýšlet nad svou i naší existencí. Zlo využije vždy náš soucit jako slabinu ve svůj prospěch! My jsme je sem nezvali, ani je tady nechceme!
NECHCEME BÝT DISKRIMINOVANÍ VE VLASTNÍ ZEMI A ZE SVÉ PRÁCE ŽIVIT DARMOŽROUTY ODKUDKOLI! CHCEME BEZPEČNOU BUDOUCNOST A SVOBODY PRO NAŠE DĚTI! A POKUD NAŠI POLITICI NECHTĚJÍ BOJOVAT ZA NAŠE PRÁVA A BRÁT OHLEDY NA NAŠE POŽADAVKY, MUSÍ BÝT ODVOLÁNI, JSOU NÁM NA NIC!
Kdo souhlasí přepošlete dál
Dno? Existuje vůbec?
Pozoruhodná kniha pana Motla
Dostala se mi do rukou pozoruhodná kniha Stanislava Motla, která ve svém podtitulu má napsáno: O tom, jak jsme museli spojencům platit zlatem za to, že naši vojáci mohli po jejich boku umírat ve válce proti Hitlerovi. Tenhle podtitul mne zaujal, a proto jsem se dal do jejího čtení. A aby bylo jasno, kniha nebyla napsána za dob cenzury před rokem 1989, ale v roce 2003. Z knihy jsem si odnesl vedle mnoha poznatků i ten, že jsme byli nejen pro Sovětský svaz nevyčerpatelnou studnicí, ale že i Ti, ke kterým se vždy shlíželo jako k našim spojencům a vzorům, nebyli až zase takovými přáteli, jak by se na první pohled zdálo.
A závěr knihy mne doslova šokoval a jsem přesvědčen, že by šokoval i vás, když se dočtete, že část zlatého pokladu v historických mincích i zlatých cihlách byla již v době demokracie po r. 1989 zcela bezostyšně prodána, aniž by o tom veřejnost věděla. Mohu zaručit objektivním potenciálním čtenářům, že budou překvapováni v každé kapitole a na mnoho věcí si udělají možná jiný názor, než měli dosud.
Autor prošel mnoho různých archivů, hovořil s mnoha pamětníky, pročetl mnoho dobového tisku, neméně knih různých autorů k dané problematice, na které se i odvolává, takže jeho kniha faktů je věrohodná a je z ní cítit opravdový zájem o tajemství československého zlatého peněžního pokladu.
Kniha začíná tím, jak vlastně po založení republiky v r. 1918 zlatý poklad vznikal, že to bylo obdobným způsobem, jako v případě Národního divadla. Tedy lidovou sbírkou. Čtenář se i dozví něco z historie Československé republiky. Dozvíte se, že i legionáři se významně podíleli na zlatém pokladu, stejně jako i o jejich bojích v carském Rusku a o ochraně zlatého pokladu Ruska, který nakonec předali bolševikům. Zajímavé kapitoly, plné překvapení na každé stránce pak pojednávají o době první republiky i o době , kdy se vlády chopil Adolf Hitler, dozvíte se o oficiálních i zákulisních jednáních při Mnichovské dohodě i o osudu československého zlata při začátku německé okupace.
Zlatému pokladu republiky za 2. světové války je věnováno několik kapitol,
z nichž stěžejními částmi je převod části zlatého pokladu do nacistické banky
a část přes švýcarské banky do Anglie. V jedné z kapitol pak Stanislav Motl
v souvislosti s čachry Angličanů a nechvalně známého pana Chamberlaina
s československým zlatem cituje i slova Winstona Churchilla, který koncem války konstatoval, že vydání části československého zlata bylo vlastně „druhým Mnichovem“.
Zajímavé pasáže jsou pak o tom, o čem vyprávěl autorovi osobní tajemník presidenta Beneše prof. Táborský. Jistou satisfakcí za zradu Angličanů
v souvislosti s Mnichovem a zašantročením československého zlata mohou být Churchillova slova na slavnostní večeři, kde prohlásil: „Nevím, jak se věci dále vyvinou a nemohu ani říci, zdali Velká Británie půjde kvůli Československu do války. Ale jsem si docela jist, že mír, který budeme uzavírat, se nebude uzavírat bez Československa. Slibuji, že pokud budu živ, budu pracovat, abych odčinil ten hrozný zločin, kterého jsme se dopustili na vaší zemi.“ Tato slova zazněla směrem k prezidentu Dr. Benešovi.
Nejsmutnější kapitolou v souvislosti s československým zlatem přes slova Winstona Churchilla je, že Velká Británie účtovala vládě Československa každou pušku, každou uniformu, každé ponožky, baťoh, zkrátka museli jsme zaplatit Anglii zlatem veškerou výzbroj i výstroj československých vojáků, byť jako třeba letci zachraňovali Velkou Británii. A co je i zarážející, že jsme museli zlatem platit i za ty vojáky, kteří za Anglii padli. Tahle kapitola nese název „Umři – ale napřed zaplať“.
Dalších několik kapitol pak hovoří o bojích československých vojáků včetně parašutistů a československých letců. V pozadí pak nezůstává i hrdinný boj československých vojáků u Tobruku. Kniha se zmiňuje i o zlatu, které bylo zabaveno Židům za okupace. Není v knize zapomenuto i na zlatý poklad samostatného Slovenské štátu v době, kdy se Slováci odtrhli za německé okupace od zemí Koruny české. A samozřejmě že se okrajem věnuje i odboji Slováků proti německým okupantům. Je pochopitelné, že se v knize hovoří
i o pražské revoluci, příjezdu vítězné Rudé armády do Prahy a o rozličných jednáních ministra zahraničí té doby Jana Masaryka v souvislosti nejen s naším zlatým pokladem.
V kapitole Vítězové a poražení je taková rekapitulace o českém zlatém pokladu.
V době před Mnichovem měla naše země, tedy Československo v různých trezorech doma i v zahraničí uloženo více než 90 tun měnového zlata. 14 tun jsme ztratili po záboru pohraničí, dalších více než 6 tun odvezli němečtí okupanti po příchodu do Prahy v létech 1939 a 1940, včetně velmi vzácné numismatické sbírky zlatých mincí. Přes 26 tun si vzali Britové za to, že naši vojáci bojovali i za Velkou Británii, tedy jako kompenzaci za výstroj a výzbroj našich vojáků a letců na Západě a přes 23 tun vydali Britové z Banky pro mezinárodní platby v Basileji.
Dalších 15 tun zlata využili nacisté pro obchodování se strategickými surovinami. A to se již nemluví o ztraceném zlatě z brněnské Zbrojovky
a plzeňské Škodovky.
Po roce 1945 bylo v analýze dr. Chmela konstatováno, že výše měnových ztrát představovala 135,5 miliardy korun a připočteme-li k tomu ztráty na židovském majetku, v průmyslu, zemědělství, dopravě apod., činila celková ztráta
456,3 miliardy korun. V knize není zapomenuta ani doba „studené války“. I v té době se permanentně jednalo o československém zlatém pokladu, pochopitelně že vzhledem k okolnostem byla jednání mnohem obtížnější. V jedné z kapitol je pak i zmínka o únoru 1948 a není zapomenuto ani na politické procesy po roce 1948, byť na první pohled nijak nesouvisí se zlatým pokladem, zejména
o procesu se „spikleneckým centrem“ kolem Rudolfa Slánského, ale není zapomenuto ani na proces s dr. Miladou Horákovou a generálem Píkou.
Jako na okraj pak se kniha se zmiňuje o „zlatém chrámu“ ve Fort Knoxu
v USA a o ochranných opatřeních, které toto největší složiště zlata chrání. To je velmi zajímavé čtení. A pak už se dostáváme ke kapitole, kde je uvedeno, jak Landsmanschaft, tedy sudetští Němci, zasahovali do jednání mezi tripartitou
a Československem. Tripartita bylo spojení zástupců západních státu vč. USA.
Dosti odkazů je na knihu bývalého ministra zahraničí Bohuslava Chňoupka „Memoare in Laris“ a rád bych citoval pasáž jednoho z československých vyjednavačů, který žádal o uvolnění z funkce. Cituji: „Víte, velmi pečlivě jsem si prostudoval podklady, hlavně otázku vojenského úvěru. A je mi z toho nanic. Až se mi zvedá žaludek.
Určitě jste viděl (hovořeno k B. Chňoupkovi) seznamy vojenské výstroje
a výzbroje. Vždyť my máme platit i za šňůrky do bagančat, za spodky, za šle, které nosili naši vojáci, když bojovali i za ně, Angličany. No ale prosím, každý má jinou morálku, každý vidí jinak svět.
Ale co je na tom strašné a co nemohu přenést přes srdce, že jsou mrtví. Tam je započítána i výstroj těch, co padli. A leží někde v Africe, u el-Alameinu, Tobruku, kde bojovali proti Rommelovi nejen za nás, ale i za Anglii. A jsou tam započítané i ponožky našich letců, co bránili Londýn a bombardovali tam Německo a někde je tam sestřelili a zahynuli. A jsou tam zahrnuty i uniformy důstojníků, které přesunuli do Ruska a kteří tam bojovali se svobodovci a padli možná na Dukle, nebo u Mikuláše.
Až mi z toho naskakuje husí kůže, když o tom hovořím, nehněvejte se na mne, ale nemohu. Ne že bych byl slabá povaha. Němci mne zajali v Povstání a do konce války mě drželi v zajateckém lágru a tam jsme si užili své, ale na tohle nemám silné nervy. Pochopte mne, pane ministře, a vyměňte mne. Sotva bych se udržel, kdyby mi předložili účty za košile, rukavice a svetry a musel bych říci – tak a teď jdeme účtovat za krev!“ konec citátu. Autor knihy se pak i osobně setkal s Bohumilem Chňoupkem a pochopitelně i od něj získal mnoho cenných informací.
Důležitým poznatkem, který jsem z knihy získal je i fakt, že na základě Postupimské dohody nám mělo Německo zaplatit válečné reparace, které jsme však do dnešního dne nedostali (a asi už nikdy nedostaneme), ač válečné reparace jsou nepromlčitelné.
Jak nás měli západní spojenci rádi, ukazuje i ten fakt, že všechny finanční nároky, které měla Velká Británie k Polsku, byly odpuštěny a smazány již
v r. 1956. A v knize je i zmínka o nalezení části našeho pokladu v rakouských dolech, kam Němci všechny cennosti ukryli, i zajímavé zjištění, že jeden
z nejmocnějších mužů normalizační doby po r. 1968 Vasil Biľak navrhoval ukončit veškerá jednání a propagandisticky využít nevrácení zlatého pokladu domů, což mu naštěstí nebylo odsouhlaseno.
V poslední třetině knihy se pak již hovoří o návratu části zlatého pokladu do republiky 20. 2. 1982. Návrat byl proveden třemi speciálními letadly za všech možných bezpečnostních opatření a naprostého utajení, takže veřejnost prakticky o této události nebyla informována.
A je zajímavé, že odpovědné osoby prakticky do dnešního dne neodtajnily některé dokumenty, které se týkají zlatého pokladu republiky.
V době rozdělení Československa byly v sejfech Státní banky 102 tuny zlata, při čemž Česká republika (nemám rád slovo Česko, nevím proč, ale nemám) získala 63,289 tun zlata a Slovenská republika 39,137 tun zlata. A v následujících řádcích pak přicházejí šokující stránky knihy.
Autorovi knihy řekl jeden z velmi dobře informovaných pracovníků Státní banky České republiky na otázku, co je s českým zlatým pokladem? Cituji:
„Copak vy nevíte, že jsme před dvěma lety zlato prodali?“ A to v době, kdy na celém světě zlato získávalo na hodnotě a prakticky všechny státy zlato nakupovaly jako trvalou peněžní hodnotu. V té době se Česká republika zlata zbavila prodejem. Zlato bylo prodáno ve dvou etapách v září 1998. V první fázi šlo o 31 tun zlata a toto zlato jsme vyměnili s Německem za dluhopisy. A to se stalo v době, kdy byl guvernérem Státní banky ing. Josef Tošovský. V knize jsou pochopitelně jmenováni všichni rozhodující členové bankovní rady. A je zajímavé, jak Státní banka v souvislosti s prodejem českého zlatého pokladu mlžila, a to i prostřednictvím internetu.
V souvislosti s touto otázkou jsou pochopitelně autorem knihy jmenováni konkrétní jednotliví pracovníci, kteří s touto problematikou měli co do činění.
V závěru knihy pak autor pátrá po zlatých mincích ze zlatého pokladu a místo závěru pak poslední kapitolu nazval „Prodané zlato a zapomenutí hrdinové“
a jako poslední tečku uvádí tabulku o držení zlata jednotlivými státy, kterou si dovoluji z knihy opsat.
USA 8149,0 tun
Německo 3445,8 tun
Mezinárodní měnový fond 3217,3 tun
Francie 3024,6 tun
Itálie 2451,8 tun
Švýcarsko 1957,0 tun
Nizozemsko 873,6 tun
Japonsko 765,0 tun
Portugalsko 606,8 tun
Slovensko 35,1 tun
ČESKÁ REPUBLIKA 13,7 tuny!!!
Dočetl jsem tuto knihu téměř na „jeden zátah“, jak je napínavá, nabitá fakty a informacemi, o kterých se nám normálním smrtelníkům ani nezdá. A navíc si cením i toho, že není napsána jednostranně, tendenčně ani k jednomu z kritických období dějin Československé a následně České republiky.
Je napsána velmi objektivně a ten, kdo by se chtěl dále zabývat výše zmiňovanou problematikou a dovědět se podrobnosti, dává autor návod, kde získávat další informace ke studiu i pro vlastní vědění. Doporučil bych každému, kdo se dívá, nebo díval, bez ohledu na skutečnosti, nekriticky ať již dříve na Východ a dnes, jak je moderní, na Západ, aby si citovanou knihu Stanislava Motla přečetl a pak by poznal, že i „přátelé“, ti i oni, nejsou zas až tak velkými přáteli, a dokážou uzmout i to, co není jejich. Ono asi stále platí, že není všechno zlato, co se třpytí!!!
Elektromobily v praxi
Tak co CEMPERE?
Manipulátoři.cz jsou podle Manipulátorů.cz manipulátory
13. 02. 2020 9:01:55V poslední době se roztrhl pytel s bojovníky proti dezinformacím a manipulacím. Sami přitom definují, jak takový „závadný“ text rozpoznat. Jak však obstojí jejich vlastní články, když je podrobíme kritériím, která kladou na jiné?
Jedním z portálů, který stojí v první linii boje proti dezinformacím, je Manipulátoři.cz. Jeho redaktoři zveřejnili šest kritérií a varovných signálů, jak text sloužící k balamucení lidí rozpoznat (zde). Nejsou z jejich hlavy, ale převzali je od provozovatelů projektu Checkbot. Nicméně se pod nimi podepsali jako jejich „autoři“, takže se s nimi nepochybně ztotožňují. Aplikujme je tedy na články, které publikují na svém vlastním webu a podívejme se, zda v jejich případě neplatí ono okřídlené o „kázání vody a pití vína“.
Prvním kritériem pro rozpoznání dezinformačního a manipulativního charakteru textu je „nálepkování“. Spočívá v tom, že čtenáři je již předem předkládáno, co si má o nějakém člověku nebo subjektu myslet, aniž pro to autor článku předložil nějaký argument. Čtenář je tak předem ovlivněn ve svém úsudku. Smutně proslulými „mistry“ v této disciplíně byli třeba komunističtí prokurátoři v politických procesech 50. let. Ještě než vznesli obvinění a předložili pro něj důkazy, tak obžalované prohlásili za agenty imperialismu, zrádce, válečné štváče a nepřátele lidu.
Dnešní „nálepkovači“ jsou často obdobně razantní, ale naštěstí už o osudech jiných nerozhodují. Zato se vyskytují ve všech segmentech názorového spektra. A tak létají (především) internetovým prostorem takové výrazy jako například „kremlobot“, „eurohujer“, „ruský troll“ nebo „kavárník“. Pravdou je, že asi každému občas nějaká ta nálepka ujede, ale nemělo by se to s nimi přehánět. Což je právě případ Manipulátorů.cz. Ti se totiž bez nich ve svých článcích prakticky neobejdou. Velmi frekventovanou nálepkou je třeba výraz „prokremelský“ (kupříkladu zde, zde, zde, zde nebo zde), „islamofobní“ (třeba zde, zde nebo zde) nebo „troll“. Pro ty mají dokonce speciální rubriku „Troll měsíce“ (například zde, zde nebo zde). Není dokonce výjimkou, že někoho onálepkují už v titulku článku (zde nebo zde). Čímž podle mne dosahují bulvarizace svých textů v principu ne nepodobné té, která je k vidění třeba na Parlamentních listech.
Dalším kritériem identifikujícím text jako dezinformační a manipulativní je absence jména autora. Manipulátoři.cz jej označují jako „neznámý a pochybný autor“. A jak to s příspěvky na jejich webu vypadá z tohoto pohledu? Pod většinou z nich někdo konkrétní podepsaný je, ale je tam i nezanedbatelný počet takových, kde je místo jména jeho autora uvedeno jen označení „Redakce“ (například zde, zde, zde nebo zde), případně „Manipulátoři.cz“ (zde, zde, nebo zde). Obzvláště pikantně to působí u článku, ve kterém vysvětlují, proč je nějaký text hoax, mimo jiné tím, že jeho autorem je anonymní „tomáš marný“ (zde). Jméno konkrétního autora pak člověk často nezjistí ani u článků přebíraných z jiných portálů. Třeba od „Českých elfů“ (zde nebo zde) nebo „Evropských hodnot“ (byť staršího data zde nebo zde). U těchto příspěvků ho přitom nelze zjistit ani proklikem na původní článek. Buď odkaz úplně chybí, nebo míří na obdobně anonymní text. Trochu jiná situace je třeba u článků přebíraných z „antipropagandy.sk“ (zde, zde nebo zde). U těch lze konkrétního autora zjistit alespoň proklikem na původní zdroj.
Třetím kritériem dezinformačního charakteru textu je „manipulace obrázkem“. Spočívá v používání neautentických fotografií a fotomontáží majících zesílit manipulativní působení textu na čtenáře. Podle mne jde o techniku, která se hojně používá i u tzv. „seriózních“ médií a jejímž cílem často není ani tak čtenáře zmást, jako ho k přečtení článku přilákat. Osobně bych tedy za manipulativní považovala jen ty situace, kdy je u textu umístěn nepůvodní obrázek, aniž by bylo uvedeno, že má článek jen ilustrovat. Tedy v případech, kdy se k němu dá popisek buď nepravdivý, nebo žádný. A právě to druhé dělají na svém webu i Manipulátoři.cz. Někdy je sice zřejmé, že jde jen o ilustrační foto (například zde), jindy to ale tak jednoznačné není (třeba zde).
Následujícím kritériem pro označení textu za manipulativní je „vyvolávání strachu“. V případě Manipulátorů.cz však není tato metoda prvoplánově využívána. Což platí i pro „útok na lidi“, jak je nazváno kritérium páté. Jsou tím myšleny verbální útoky na skupiny osob, vyvolávání nenávisti obvykle z důvodu rasy, sexuální orientace, víry a podobně. Nic takového se na webu Manipulátoři.cz nevyskytuje, takže z pohledu obou těchto kritérií lze konstatovat, že jeho redaktoři „vodu nejen kážou, ale i pijí“.
To ovšem ani zdaleka neplatí o posledním z nich pojmenovaném jako „chybí protistrana“. Spočívá v tom, že autor článku nedává prostor k vyjádření tomu, koho se jeho závěry týkají. Někdy to samozřejmě není dost dobře možné. Třeba u komentářů, glos, úvodníků, sloupků a podobných forem. Zkrátka tam, kde jsou prezentovány především názory a postřehy. Jiné je to ovšem u článků majících téměř investigativní charakter a obsahujících obvinění konkrétních lidí. V těchto případech by tyto osoby prostor na nezkreslenou prezentaci svého úhlu pohledu dostat nepochybně měly. Což ovšem Manipulátoři.cz nedělají ani náhodou. Nečetla jsem sice úplně všechny články na jejich webu, ale u těch několika desítek, které jsem prostudovala, jsem vyjádření protistrany, nebo alespoň zmínku, že o něj byla požádána, nenašla ani jednou.
Celkově tedy vycházejí Manipulátoři.cz podle svých vlastních kritérií jako přímo vzorový manipulativní a dezinformační portál. Ze šesti z nich totiž splňují hned čtyři, přičemž v případě kritéria „nálepkování“, „neznámý a pochybný autor“ a „chybí protistrana“ dle mého soudu přímo učebnicově.
V jednom však mají bojovníci proti dezinformacím a manipulacím pravdu. Jde totiž opravdu o velmi nebezpečné záležitosti, které se nevyplatí podceňovat. Proto je naprosto v pořádku, když jsou aktivity falešných proroků a hlasatelů „pochybné pravdy“ odhalovány a je na ně upozorňováno. Bez ohledu na to, z jaké světové strany jejich bludy přicházejí, a zda jsou charakteru politického, ekonomického, náboženského, ekologického, týkají se zdraví nebo úplně něčeho jiného. Aby se ovšem jediným výsledkem tohoto úsilí nestalo to, že jedny dezinformace a manipulace budou vystřídány jinými, je třeba vedle těch proruských, protiunijních, klimaskeptických a protiimigračních odhalovat a upozorňovat i na ty protiruské, prounijní, klimaalarmistické a proimigrační.
Manipulátoři.cz však takový široký záběr nemají a zaměřující se výhradně na informace přicházející jen z jedné strany názorového spektra. Nepochybuji přitom o tom, že v řadě případů trefili do černého. Jenomže se přitom sami dopouštějí prohřešků, které u druhých kritizují. Jejich důvěryhodnost je tak na stejné úrovni jako důvěryhodnost zkorumpovaného příslušníka protikorupčního policejního útvaru. A tak můj nejsilnější dojem z jejich aktivit je ten, že upozorňují na různé „vymývače mozků“ především proto, aby je mohli čtenářům „vymýt“ sami.Autor: Kateřina Lhotská | čtvrtek 13.2.2020 9:01 | karma článku: 46.76 | přečteno: 9515x