Dr. Kašparů a současnost

Hodně dobrý rozhovor a nejen pro rodiče a učitele.

18.1.2020    –   Doc. ThDr. PhDr. MUDr. et Dr. Jaroslav Maxmilián Kašparů, PhD. Dr.h.c., m.

Má za sebou 45 let praxe dětského psychiatra, ale dnešní společnost ho
neustále překvapuje. A často i negativně. „Nikdy jsem se nesetkal s tak
otřesnými případy násilí ze strany dětí jako v této době,“ říká Max Kašparů,
držitel největšího počtu vysokoškolských titulů v České republice.

Začali jsme nový rok, vánoční smířlivost vyvanula, vše opět vklouzlo do
starých kolejí. Jaký jev ve společnosti vás nejvíce zaujal na přelomu těchto
let, který řadíte k těm nejdůležitějším? „Samozřejmě pokračující rozpad
hodnot, jakými jsou slušnost nebo stud za zlé jednání. A také rozdělená a
stále více rozdělovaná společnost,“ říká psychiatr a teolog Max Kašparů.

Kdo a co společnost rozděluje?

Takzvaných rozdělovačů je více, ale důležití jsou dva. Jednak je to ona
stará známá rozdělovací příčina – ekonomické rozdíly. Na jedné straně velmi
bohaté a pořád bohatší skupiny lidí a na straně druhé chudé a chudnoucí jiné
skupiny. Je to patrné už ve školách, šikana nemajetných není nijakou
výjimkou. A víme z minulosti, že kdykoli se tyto dvě skupiny dostaly do
konfliktu, nikdy to neskončilo dobře. Potom je tady ale ještě horší,
plíživější, a tím pádem nebezpečnější rozdělování. Je záměrné, umělé a velmi
promyšlené. Často se ho dopouštějí politici, ale k hlavním jeho strůjcům
patří samozvaní intelektuálové.

Jak se to jejich rozdělování konkrétně projevuje?

Předně dělí lidi na chytré – k těm počítají sami sebe a všechny, kdo mají
stejné či podobné politické, světonázorové a ideologické názory – a na ty
ostatní, hloupé. Rozdělují tak už podle bydliště. Na nás, kdo žijeme na
venkově a volíme jiné strany než oni, se dívají jako na méněcenné a podřadné
lidi. Objevily se už i názory, že by každý občan neměl mít právo volit. Mělo
by to být prý dovoleno jen tomu, kdo má určité vzdělání, tudíž patří mezi
intelektuály.
Oni se pasují do role jakýchsi pionýrů nového života, nového životního stylu
a považují se za majitele pravdy. Přičemž jsou to obyčejní novodobí
kádrováci. Nálepkují těmi nejhoršími nálepkami každého, kdo si myslí něco
jiného než oni, a obzvlášť rádi sahají až k extrémním nálepkám. Třeba
člověka, který se prohlásí za vlastence, označí jako extremistu, xenofoba,
nacistu… a zdá se, že si už nejenže neuvědomují svou agresivitu, ale
především asi ani netuší, jak právě oni ze všech nejvíc rozdělují společnost
a zasévají do ní nesvár, spory a nenávist. Mnohem více než všichni ti, které
označují těmi svými extrémními nálepkami.

Z čeho to pramení? Je to pohrdání lidmi, kteří se dívají na svět jinak?

Vychází to z pýchy. Křesťanství učí, že nejtěžší ze všech hříchů je pýcha. Z
pýchy vycházejí všechny ostatní hříchy. Všechno zlo vychází z pýchy. A tohle
je pýcha na svůj domnělý intelekt.

Teď mě napadá, vy se šesti doktoráty a jednou profesurou se nepokládáte za intelektuála?

Chraň mě toho Bůh, abych se považoval za intelektuála. Jsem vesnický člověk,
žiji mezi lidmi, kteří mají své obyčejné starosti a někdy velké starosti, a
nemám čas filozofovat o takových věcech, kvůli kterým intelektuálové
nálepkují své spoluobčany. Vadí mi na nich třeba i to, že se sice pokládají
za intelektuály, ale přitom s vámi nesoupeří myšlenkově, kdepak. Své názory
prohlásí rovnou za jedinou pravdu, ostatní názory označí za dezinformace
nebo fake news, oponenty zesměšní. Nastaví pravidla tzv. korektnosti.
Explicitně sice nepopírají svobodu slova, ale implicitně propagují náhubek
politické korektnosti. Opravdu silně mi připomínají ony komunistické
kádrováky. Učitelé jako živý terč. Děti jsou agresivnější, školy hlásí urážky i násilí


To je smutné, třicet let po listopadu ’89…

Samozřejmě. Je to také jeden z důsledků rozpadu hodnot, které držely
společnost pohromadě stovky, některé i tisíce let. Nic například už není
ostuda, jakýkoli stud se z lidí úplně vytratil. Všechno je relativní. Na
jedné straně stále více zákonů a novelizace už novelizovaných zákonů, že se
v té houštině paragrafů nevyznají pomalu ani právníci, na straně druhé
nepochopitelná benevolence až bezhraničnost ve výchově dětí. Ty proměny, do
kterých se dostáváme, jsou silně vidět právě na dětech. Víte, kdybych
pracoval v oblasti dětské psychiatrie půl roku nebo rok, tak bych se
neodvážil srovnání, které teď udělám. Ale mám za sebou 45 let praxe, skoro
půl století v ordinaci dětského psychiatra. Vím, že děti byly vždy zlobivé,
moji spolužáci zlobili, já jsem zlobil, skoro každé dítě někdy zlobí. Ale
bylo to takové obyčejné, klukovské zlobení. Dnes se ovšem více a více
setkávám s případy, které už nejsou zdaleka obyčejným zlobením, ale agresí,
která někdy bere dech. Na obhajobu takového jednání máme ovšem vymyšlenou
mantru, které se říká ADHD.

Například?

Třeba nedávno jsem dostal na stůl případ, kdy dcera na základní škole řekla
tátovi: „Hele, chci abys mi koupil to a to.“ Táta jí odpověděl, že jí to
nekoupí – jednoduše proto, že na to nemá peníze. A dcera na něj vyrukovala:
„Tak já půjdu na sociálku a řeknu, že jsi mě pohlavně zneužíval. To si piš,
dají za pravdu mně a ne tobě. A i kdyby se někdy zjistilo, že to nebyla
pravda, tak tu ostudu už z tebe nikdo nikdy nesundá.“ To je něco děsivého.
Nikdy jsem se nesetkal s tak otřesnými případy agrese dětí jako v této době,
ale i s tím, jak mladí nakládají někdy se starými lidmi. Jako by se z mnoha
lidí už od dětství vytrácela láska, jako by byly zapomenuty pojmy a ctnosti
jako čest, noblesa, elegance, ušlechtilost, rytířství – a pravdivost. Zlo se
vždy opírá o lež.

Vzpomínám si, jak jsem šel před třiceti lety v listopadových dnech do Chrámu
svatého Víta, kde měl kázání stařičký pan kardinál František Tomášek. Celá
Praha byla polepená papíry, plakáty, nikde na nich nechyběla slova o
svobodě. A pan kardinál svobodu ve svém projevu zmínil snad jen jednou, až
mě napadlo: „Proč ten starý, dobrý muž nemluví více o té svobodě?“ A pak mi
to došlo. To, co pan kardinál Tomášek v onom kázání stále opakoval, bylo
slovo – pravda. Protože to byl moudrý muž, věděl, že svoboda bez pravdy není
možná. A my dnes žijeme ve lži, se lží, obklopeni lhaním a došli jsme už tak
daleko, že občas nalháváme i sami sobě.

Děti se to ale nemohou naučit nikde jinde než od rodičů…

Jistě. Řešil jsem třeba případ žáka osmé třídy, který tvrdě fyzicky napadl
učitelku. Jeho otec ho obhajoval s tím, že syn to údajně udělal proto, že
nesouhlasil s názorem, který paní učitelka vyslovila. A synek na to má prý
právo, protože teprve hledá formu vyjádření svých názorů. To, že ten žák
nenapadl názor paní učitelky, ale rovnou ji, je pro dnešní dobu vlastně
zcela typické. To je ostatně také jeden ze zvyků lidí, kteří rozdělují
společnost, jak jsme o tom hovořili před chvílí.

Rostoucí agresivitu potvrzují i statistiky, nejen útoky dětí na učitele, ale
také rodičů vůči učitelům. Na konci loňského roku byl zveřejněn průzkum,
podle kterého se skoro v osmi procentech mateřských škol objevila agresivita
žáka vůči učiteli. Čím to je? Co děláme špatně?

Už v mateřských školách? To je hrozné číslo. A trápí mě to hodně, protože
děti mám moc rád. Použil bych tady takový příměr k rybníku, leč vypovídá
podle mě o podstatě problému. Představte si rybník, ve kterém je stále více
nemocných ryb, některé už umírají. Majitel zavolá odborníka, ten ryby
zkoumá, pitvá, bádá a pak mu poradí, aby do rybníka nasypal deset pytlů
nějaké chemikálie. Majitel to udělá, ale stav ryb se pořád zhoršuje. Zavolá
tedy jiného experta a ten opět zkoumá ryby a pak poradí nasypat do rybníka
jinou chemikálii. Ani ta ale nepomůže. Všimne si toho starý sedlák, zajde za
majitelem a řekne mu: „Nic do toho rybníka nesypte. Vypusťte špinavou vodu,
vybagrujte bahno a hlavně vyházejte všechno to smetí, ten odpad, který do
rybníka nepatří. Pak napusťte čistou vodu a ryby budou v pořádku.“ No a my
jsme v podobné situaci. Stále zkoumáme děti, zjišťujeme, že jsou
agresivnější, že se mění tak nebo onak. Děláme statistiky, výzkumy
pedagogické, psychologické, sociologické. Ale to prostředí, ve kterém děti
žijí, tu vodu, která je otrávená kdejakým ideologickým odpadem, tu
nezkoumáme vůbec. Jenže to je to nejdůležitější. Vždyť už mezi rodiči
navzájem je spousta agresivity. Slušnost je pokládána za hloupou slabost.
Pýcha roste až do nebes a říká se tomu zdravé sebevědomí.

Společnost je agresivní, televize, počítačové hry – agresivita je všude. Ta
se projevuje často ve formě šikany. Navíc do škol pronikají drogy. A k tomu
rodiče, z nichž někteří hájí svá dítka doslova za každou cenu a vůbec
netuší, jak jim tím škodí. Mnohdy nemají ani ochotu naslouchat, protože
jejich René je prostě dokonalý, on není hloupý, ale škola ho špatně učí, on
nezlobí, ale jsou na něj uplatňovány nekvalitní výchovné metody. Učitel je
pod tlakem agresivních dětí, kterých se už bojí, má strach je někdy i
napomenout, je pod tlakem rodičů, ředitele i svých kolegů. Čili ze čtyř
stran je pod tlakem. A co slyšíme jako řešení? „Problémy budeme dále
monitorovat a v krátkém časovém horizontu přijmeme účinná opatření.“ Nebo že
problémy ve školství se budou řešit zvýšením platů učitelů. Rozhodně jsem
pro to, aby učitelé měli vysoké platy, ale prosím vás, to nijak nezmění naše
děti. Ano, kantorům zvednu plat o deset tisíc, ale děti budou agresivní a
zlé nadále. To je však náš ustálený zvyk – na morální díry dáváme technické
záplaty, v tomto případě finanční záplatu.

Co s tím? Tak, jak to popisujete, to vidím trochu beznadějně.

Pokud to vidíte jen trochu beznadějně, pak vám závidím. Já to vidím hodně
beznadějně.

Proč?

K tomu, aby se začala atmosféra a vůbec život ve společnosti měnit k
lepšímu, aby se vyčistila ona voda ve špinavém rybníku, by mohly vést dvě
cesty. Jedné ale nevěřím a druhé se velmi obávám.

Které nevěříte?

Muselo by se od základu změnit v tom našem rybníce příliš mnoho věcí. A tomu
nevěřím, že toho bude někdo schopen, ač by byl i ochoten. Pořád se mluví o
tom, že změnu přinesou nové paragrafy a nějaké finanční balíčky. Ale jak
říkal jeden anglický politik – čím více je zákonů, tím menší je úcta k
právu. Dále můžeme pozorovat negativní jevy ve společnosti, která ztratila
cit pro vnímání přirozených věcí a bezostyšně za normu vydává už kdejakou
zvrácenost. To destruuje mezilidské vztahy, šíří se jak napětí, tak
bezradnost a chaos. Ztratili jsme vertikálu. Pojmy jako čisté svědomí nebo
zdravý selský rozum už nejsou v našem slovníku. Je to vidět třeba z toho,
jak na každou oblast života už musíme mít nějakou odbornou poradnu. A dále
drogy, nové a nové ideologie, které se vůbec neskrývají s tím, že chtějí
znovu ovládat společnost. To všechno je jen zlomek toho, co nás zatěžuje. A
nevěřím, že to někdo změní.

Takže to vypadá na tu druhou cestu, které se obáváte. Ta je jaká?

Jednoduše kolaps společnosti. Očistný kolaps, který nás přinutí se zase
vrátit k lidské přirozenosti, být normální a zbavit se iluzí. Aspoň těch
nejhorších. Ne proto, že bychom po kolapsu byli chytřejší, ale proto, že nám
nic jiného nezbude, pokud budeme chtít přežít. Najít k oné horizontále také
vertikálu. Jenže aby nás to vrátilo zpět k naší přirozenosti a zbavilo iluzí
– aspoň většiny těch nejhorších – pak by to musel být pořádně tvrdý,
bolestný kolaps. Proto se ho obávám.

Max Kašparů

Psychiatr
Doc. ThDr. PhDr. MUDr. et Dr. Jaroslav Maxmilián Kašparů, PhD. Dr.h.c., m.
prof. je vysokoškolský pedagog, psychiatr, pedopsychiatr, soudní expert,
teolog, řeckokatolický duchovní, spisovatel a esperantista. Je držitel
největšího počtu vysokoškolských titulů v České republice. Jméno Maxmilián
mu bylo uděleno v roce 1984 opatem Želivského kláštera Bohumilem Vítem
Tajovským při tajném vstupu do sekulárního řádu želivských premonstrátů.
Získal je po polském světci sv. Maxmiliánovi Kolbem. Je externím
spolupracovníkem Českého rozhlasu a členem Rady České televize.


(https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/max-kasparu-nasili-deti.A200117_195549_domaci_mama?zdroj=top)