Poslankyně odhalila pravdu o potratech a porodnosti v Česku

24.02.2026 9:52 | Komentář

autor: Gabriela Sedláčková

DENÍK POSLANKYNĚ Co s porodností v ČR? „Většina potratů, které se v České republice udějí, nejsou zdaleka potraty ‚mladých nerozvážných lidí‘, jak by se leckdo mohl mylně domnívat, ale jsou to ‚třetí děti‘ v rodinách. Důvodem potratu, který pak žena uvádí, je z velké většiny obava třetí dítě zajistit,“ varuje poslankyně Motoristů sobě Gabriela Sedláčková. ParlamentnímListům.cz popsala, co s tím.

Úterní ráno přineslo nekonfliktní čas v Podvýboru pro válečné veterány, kde jsem byla zvolena místopředsedkyní. Jakožto dlouhodobou podporovatelku válečných veteránů, ale také například odbojářů, jimiž jsem si už před dvanácti lety vyzdobila bar, který jsem tehdy otevřela, mě taková role velmi potěšila. Jestli existuje několik výborů/podvýborů, kde bychom měli fungovat nekonfliktně napříč koalicí a opozicí, pak právě tento podvýbor bude, věřím a doufám, jedním z nich.

Odpolední výbor, kterému taktéž místopředsedám, už přinesl malý konflikt, ač jsme si předem tak nějak s kolegy předslíbili, že se tam zkusíme do konfliktů nepouštět, protože lidskoprávní výbor by neměl být úplně o politickém boji. Jak už to tak ale bývá, právě „kulturní války“ často takový boj přinášejí. Zdali zbytečně, posuďte sami…

Na Petičním výboru, který bude již brzy přejmenován po dohodě napříč poslanci zpět na výbor lidskoprávní, probíráme všechny došlé petice do sněmovny.

(Ostatně: já sama jsem se prvně v životě před přibližně čtyřmi lety do sněmovny dostala právě kvůli „naší petici“ s Vlastimilem Veselým, Danielem Vávrou a Marianem Kechlibarem, která se zabývala „cenzurou na sociálních sítích“ – tehdy jsme probojovali i veřejné slyšení a několik odborných kulatých stolů.)

V jednom z minulých výborů se k nám dostala petice s názvem: Aby s narozením dítěte neklesala životní úroveň rodin. Petice měla zatím ze všech došlých petic, které jsme za celou dobu současného mandátu obdrželi, nejvíce podpisů. U každé došlé petice se hledá mezi poslanci tzv. „referent“, tedy člověk, který má pak za úkol se s petenty spojit a zkusit s nimi petici vyřešit k oboustranné spokojenosti. Zde jsem nakonec díky hlasům poslanců petici „dostala na starost“ já.

Kontaktovala jsem tedy Hnutí pro život a sama za sebe jsem petici také projednávala též se sociology a demografy, s nimiž jsem si chtěla potvrdit určitá fakta. Z mnoha jednání mi vyšlo, že:

1. Většina potratů, které se v České republice udějí, nejsou zdaleka potraty „mladých nerozvážných lidí“, jak by se leckdo mohl mylně domnívat, ale jsou to „třetí děti“ v rodinách. Důvodem potratu, který pak žena uvádí, je z velké většiny obava třetí dítě zajistit. Tedy důvody jsou převážně ekonomické, sociální…

2. Na tom, jak je nízká porodnost alarmující, se shodujeme napříč koalicí a opozicí a všem je jasné, že se ten problém musí nějak řešit.

Z toho důvodu jsem se rozhodla na příští jednání výboru pozvat zástupce petentů a krátce ho vyslechnout. To mi kolegové bez problémů přiklepli. Tehdy jsem v argumentech akcentovala demografii, před kterou nelze zavírat oči. Na poslední petiční výbor byl tedy pozván jak Radim Ucháč – zástupce petentů, tak zástupkyně Ministerstva práce a sociálních věcí, paní Zuzana Zárasová – aktuálně vedoucí rodinné politiky na MPSV. Oba jsme si vyslechli.

Po reakci mých kolegů, kteří, a to i z řad opozice, považovali za důležité demografii dlouhodobě řešit, mě napadlo navrhnout uspořádání odborného semináře. Protože na petičním výboru, kde se můžeme onou tematikou zabývat jen krátce, toho příliš nevyřešíme.

Kolegyně Julie Smejkalová ze STANu vyjádřila hlasitý nezájem o tématu vůbec jednat, a to z důvodu odporu k Hnutí pro život, které petici předkládalo. Je mi jasné, že jsem ideologicky – zvlášť v rodinné politice – zcela na opačné straně, než kolegyně Smejkalová, ale právě proto si myslím, že je důležité se o tématu bavit u odborného stolu, kde si Julie může přivést svoje odborníky s jejich argumenty a já zase ty svoje. A můžeme se obě strany pokusit najít nějaký kompromisní výstup. Nebo se shodnout, že se opravdu neshodneme a rozhodnout tak demokraticky hlasováním.

Dovedu si představit, že výstupem by například mohlo být:

•  Postoupení petice k jednání Rozpočtovému výboru ve věci „zvýšení daňové slevy za každé nezaopatřené dítě“.

•  Dále Výboru pro veřejnou správu a regionální rozvoj a Výboru pro sociální politiku ve věci „investičních opatření na podporu vlastního bydlení“.

•    Nebo například Výboru pro životní prostředí ve věci podpory ekologicky udržitelné mobility rodin.

•   Doporučení vládě ČR, aby zvážila uspořádání celospolečenské konzultace, v jejímž rámci by se stát systematicky dotázal žen na překážky bránící narození dětí, a to v souvislosti s dlouhodobým poklesem porodnosti v České republice.

Ale právě proto, že bych se toho nerada takto obecně zbavila hned v prvním kroku a zaúkolovala kolegy v jiných výborech, můžeme přizvat na odbornou debatu opravdu nejzkušenější odborníky z obou stran a můžeme tak vytvořit pro výbory a vládu, než to na ně „posunemm“, argumentář a jasné analytické podklady.

Hned druhý den po petičním výboru se na mě obrátilo několik novinářů s tím, jestli opravdu chci řešit u odborného stolu něco, co předkládá právě Hnutí pro život, pro leckoho radikální hnutí. Však víte, jak je to s tou rodinou – kdo je pro rodinu, je proruský radikál, a neměl by se vůbec vyjadřovat… 🙂

Nevím, kde berou určití morální majáci sebevědomí selektovat, kdo se smí zapojit do veřejné diskuse a jehož názor už není relevantní. Tak uvidíme, jestli se mi seminář podaří vůbec uspořádat, aniž bych od počátku bojovala s protesty proti jinému názoru, než mají protestující.

Veřejné slyšení kandidátů na dětského ombudsmana

Už v minulých dílech jsem vám zde přibližovala blížící se volbu dětského ombudsmana. Tentokrát jsme absolvovali finální veřejné slyšení. Z kandidátů jsme měli možnost vyslechnout si tři kandidáty – všichni na můj vkus až příliš progresivního rázu. Nejlépe připravena byla rozhodně kandidátka Eva Petrová a byla jsem si od počátku jistá, že komise – složená z poradních orgánů vlády – nám ji navrhne jako nejlepší volbu. Tak se i stalo. Paní Petrová měla jako jediná připravenou perfektní řeč a celou ji četla. Zatímco další dva kandidáti mluvili spatra, z hlavy, tak, jak jim zobák narost. Sic bez důkladné přípravy, o to pro mě věrohodněji.

Paradoxně nejméně aktivistický mi připadal pan Šalamoun, kdysi ministr pro legislativu, navržen Piráty. Buď tedy pochopil, kudy běží zajíc, a odpovídal tak, jak by chtěli provládní politici slyšet (tedy že určitá rozhodnutí mají být politického, nikoliv úřednického a aktivistického rázu), anebo byl opravdu onoho názoru, pro mě překvapivě.

Shrňme si, co novela o veřejném ochránci práv dětí přináší:

– Vytváří novou funkci dětského ombudsmana, který má – sic líbivě – chránit práva dětí, ve skutečnosti to ovšem znamená rozšíření pravomocí současného ombudsmana a umožňuje oběma ombudsmanům zasahovat do soudních řízení a kontrolovat úřady i soukromá zařízení.

– Dotkne se to všech orgánů veřejné moci. Soudů, protože ombudsmani mohou i vstupovat do soudních řízení, škol a školských zařízení, zdravotnických a sociálních zařízení, dětí a jejich zákonných zástupců.

– Oslabíme rodičovskou autoritu, protože umožníme dětem obracet se na ochránce „bez vědomí svých zákonných zástupců“ a dáme dítěti právo „hovořit s ochráncem práv dětí bez přítomnosti svých zákonných zástupců“. Ochránce nemá povinnost vyrozumět rodiče. Toto vytváří paralelní autoritu k rodičům, která může zasahovat do rodinné výchovy bez vědomí a souhlasu rodičů.

– Umožňujeme expanzi státní moci do soukromé sféry. Působnost se rozšiřuje na „právnické a fyzické osoby, pokud vykonávají působnost v oblasti veřejné správy“, včetně soukromých zaměstnavatelů, škol a dalších zařízení. Ochránci získávají rozsáhlá kontrolní oprávnění včetně „pořizování kopií a obrazových záznamů“ a práva mluvit s osobami „bez přítomnosti jiných osob“.

– Ochránci získávají právo vstupovat do soudních řízení, podávat návrhy na zrušení právních předpisů, vstupovat do rodinně-právních řízení včetně osvojení a odvolávat se proti soudním rozhodnutím. To narušuje nezávislost soudnictví a vytváří quasi-soudní instituci bez demokratické kontroly s funkčním obdobím 6 let.

 Atd…

A právě proto je opravdu nejen důležité, ale NUTNÉ, aby byl vybrán někdo, kdo není typickým aktivistou a nemá potřebu vlastním neodvolatelným úřednickým postem převyšovat zákonodárnou moc, kterou vykonává dvoukomorový a občany volený Parlament České republiky. Jinak se nám ta demokracie může zase zvrhávat pouze na jednu stranu… Tu oblíbenou médii a neziskovkami. Jak jinak.

Hanácké kroj

10. března nás čeká ve sněmovně tzv. Den krojů. Jestli mě něco v tomto týdnu rozradostnilo, tak právě toto. Jakožto velká milovnice tradice a folkloru tam samozřejmě nebudu chybět pořádně okrojovaná, a těším se, jak se s těmi pentlemi a zdobenými sukněmi budu míjet s kolegy na chodbě. Tedy doufám, že nakonec nebudu jediná!

V dnešním díle jsme výjimečně nezačali Hanou, tak jí skončíme. Po tom vážném tématu veřejného ochránce je potřeba trochu si poodskočit… Protože právě hanácký kroj si jdu tento týden vyzkoušet, a snad i vypůjčit, pokud mi bude, do mých rodných Kožušan-Tážal do obecní skříně. Cestou do Olomouce jsem přemýšlela, v jakém asi kroji přijdou bratři Okamurovi. 🙂

V ČR JE PREZIDENT PRO CIZÍ ZEMI

Česká republika se dostala do absurdní situace:

máme prezidenta, který má stát v čele národa, ale stojí proti němu.

A čím dál víc to vypadá, že je ochoten udělat cokoli, jen aby nás přitlačil

blíž k cizí válce, která není naše.

Nedávné gesto na Hradě, přijetí manželek a dětí padlých ukrajinských vojáků

a příslib finančního odškodnění je jen poslední kapkou.

Zatímco české rodiny po našich hasičích, policistech, vojácích,

zdravotnících a záchranářích marně čekají na základní finanční pomoc a úctu,

prezident rozdává peníze a pozornost cizím rodinám.

Je lidsky smutné, když někdo přijde o manžela. Ale je ještě smutnější, když

vlastní prezident nezná vlastní hrdiny.

NAŠE HRDINY STÁT NEVIDÍ

Každý rok u nás zemřou lidé, kteří sloužili této zemi:

hasiči, kteří se vrhají do ohně, policisté, kteří chrání občany za cenu

vlastního života, vojáci, kteří zemřou při službě, zdravotníci, kteří

sloužili během pandemie a mnozí na to doplatili zdravím či životem,

záchranáři, kteří umírají na silnicích, energetici a dělníci, kteří zemřou

při práci.

A co dostanou?

Dlouhé vyřizování, tisíc papírů, čekání a směšné částky.

Nikdo je nezve na Hrad.

Nikdo nekoná tiskovku.

Nikdo jim neslibuje milionové kompenzace.

Ale když jde o Ukrajinu?

Najednou je slyšet fanfára, fotografové připraveni, sliby létají vzduchem.

ČESKÝ OBČAN DRUHÉHO ŘÁDU..

Poslední měsíce jasně ukazují, jaký je skutečný žebříček priorit:

1. Ukrajina
2. Evropské zájmy
3. Mezinárodní image prezidenta
4. Cizí válka

A někde vzadu, hluboko pod čarou:

Čeští občané.

Je to výsměch všem, kteří platí daně, drží tuhle zemi nad vodou a slouží jí

v první linii.

VLÁDU VOLIČŮ NECHCE. ALE SÁM SE TAM DOSTAL JEJICH HLASY

A teď k tomu nejdůležitějšímu:

Prezident odmítá respektovat vládu, kterou si zvolili Češi, protože chtěli,

aby se tato země konečně postavila za své vlastní občany.

Tuto vládu voliči dali k moci.

Je to výsledek demokratického hlasování.

Ale prezident?

Ten už ani neskrývá, že ji nechce, že ji obchází, že jí podkopává nohy a

snaží se řídit zemi přes média,

nátlak a zahraniční papouškování.

A to vše od člověka, kterého – bohužel – kdysi také zvolili voliči.

Dnes by mnoho z nich volilo jinak. Jenže je pozdě.

Teď sedí na Hradě a má pocit, že mandát je bianco šek.

PREZIDENT, KTERÝ NÁS TLAČÍ DO VÁLKY

Místo role státníka si hraje na generála.

Mluví o válce, stupňuje napětí, tlačí na zbrojení, podporuje cizí konflikty

a dělá symbolická gesta, která nás mají „připravit“ na to, že se Česko

posune o krok blíž k válce.

Jenže české matky nechtějí posílat své děti bojovat na cizí pole.

České rodiny nechtějí platit válku, která není jejich.

A český prezident by měl hájit své občany, ne cizí stát.

ČESKO NA PRVNÍM MÍSTĚ NECHCE. A NIKDY NECHTĚL.

Volání občanů, že chtějí Česko na prvním místě, prezidenta nezajímá.

Řídí se jediným směrem tím, který mu zatleská v Bruselu.

A tak máme prezidenta, který:

pomáhá cizím rodinám,

ignoruje rodiny českých hrdinů,

odmítá vládu zvolenou občany,

tlačí nás do války,

a dělá vše pro to, aby české zájmy byly až úplně dole. NÁROD SI

ZASLOUŽÍ PREZIDENTA, KTERÝ STOJÍ PŘI NĚM.

Ne někoho, kdo se dívá jinam.

Ne někoho, kdo přepisuje priority podle zahraničních instrukcí.

Ne někoho, kdo se otočil zády k lidem, kteří ho zvolili.

Český národ si zaslouží hlavu státu, která bude říkat jasně:

Ne cizí válce. Ano českým občanům. Ano českým hrdinům. Ano vládě, kterou si

lidé zvolili…

Dokud to tak nebude, nebude v této zemi jistota ani spravedlnost.

A dnes slyšíme čísla, která děsí celý svět.

Média nám dnes servírují nové statistiky.

Teď údajně „26 000 mrtvých ruských vojáků za měsíc“. Dobře a kolik

Ukrajinců?

Kolik mladých kluků z obou stran v téhle válce mizí beze jména, bez hrobu,

bez příběhu?

O tom se mlčí.

Protože skutečná pravda by znamenala přiznat něco, co už většina lidí tuší:

Tohle není jen válka.

Tohle je likvidace generace.

Tichá, systematická, cynická.

Genocida po kapkách.

A mezitím? Zbrojaři bohatnou jako nikdy.

Zatímco rodiny oplakávají mrtvé, zbrojní průmysl jede na plné obrátky.

Akcie rostou.

Obraty stoupají.

Každý další měsíc války je pro ně nový jackpot.

A lidé se ptají naprosto logicky:

Kdo má skutečný zájem na tom, aby válka pokračovala?

A tady se dostáváme k tomu nepříjemnému bodu, o kterém se mluví čím dál

hlasitěji:

Politika, peníze a „vděčnost“.

Ve veřejném prostoru zaznívá, že někteří lidé a skupiny, kteří dlouhodobě

působí ve zbrojním

byznysu, podporovali prezidentské kampaně.

Někdo jmenuje Strnadovy firmy, někdo Koláře a jeho struktury, někdo další

podnikatele.

Neříkáme, že je to tak.

Neříkáme, že je to prokázané.

Ale ptáme se — stejně jako mnoho občanů:

Kdo opravdu táhl za provázky prezidentské kampaně?

A proč dnes prezident dělá všechno, co zbrojařům v ČR i v zahraničí hraje do

karet?

Je to náhoda? Nebo „vděčnost“, která má svou cenu?

Jisté je jedno.

Prezidentovy kroky dnes dokonale kopírují

zájmy těch, kteří vydělávají na válce.

A český občan to cítí a cítí to velmi silně..

https://www.institutvk.cz/clanky/3341.html

Ostatně si to USA zaslouží po celém světě.

A MNĚ UŽ JEN KÁVIČKU:

https://www.institutvk.cz/clanky/3340.html

23.02.2026 12:14 | Komentář

autor: Jakub Vosáhlo

V rámci obhajoby předlistopadové minulosti prezidenta Pavla se aktivista Štítu demokracie a Milionu chvilek Antonín „Tony“ Pášma rozhodl dokázat, že současná koalice je plná bývalých komunistů. Na jeho seznam se ale dostal třeba i ministr dopravy Ivan Bednárik, kterému v době pádu režimu bylo čtrnáct let.

V souvislosti s akcí „stojím na prezidentem“ na sociálních sítích opět ožila debata o minulosti prezidenta, prezentovaného jako hlavní pilíř české demokracie, před rokem 1989.

„Vytrvale chráníte principy, na kterých stojí náš demokratický stát,“ stojí v prohlášení, které nechává podepisovat organizace Milion chvilek. Na podporu prezidenta už uspořádala jednu demonstraci v Praze a několik v regionech.

Spojování přežití české demokracie výhradně s osobou hlavy státu ale mnohým přijde přehnané. Zejména proto, že mnozí soudí, že Petr Pavel rozhodně vždy nebyl čítankovým demokratem. A právě proto ožila debata o jeho působení před rokem 1989 v Československé lidové armádě, Komunistické straně Československa a tajných službách komunistického režimu.

Připomínky k tomuto období jeho kariéry formuloval historik Petr Blažek, který se na předlistopadové období badatelsky zaměřuje celou kariéru. Rozporoval mu je plukovník Eduard Stehlík, historik českého vojenství. Ten vyjádřil názor, že Blažek nerozumí specifickým reáliím armády, kde mohl Pavel své problematické aktivity (včetně účasti na elitním zpravodajském kurzu) dostat v rámci subordinance příkazem.

Vojenský historik Jiří Fidler v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz vzpomenul i další okolnosti Pavlovy předlistopadové kariéry, třeba vliv jeho otce, plukovníka Josefa Pavla, jehož kariéra se pozoruhodně prolínala s postupem Milána Václavíka, posledního ministra obrany před listopadem 1989.

Psali jsme:

• Rozvědčík Pavel! Zachránila mu kariéru přímluva otce u ministra? Fidler vaří z faktů

Je zřejmé, že Petr Pavel byl součástí armádních struktur, které byly jednou z hlavních opor tehdejšího režimu.

Odborná debata byla ztížena tím, že Petru Blažkovi nechali zablokovat facebookový profil, přes který komunikoval. O to intenzivněji ale probíhala ta laická.

A v ní se na straně prezidentových zastánců začal šířit příběh, že Pavlovi jeho odpůrci komunistickou minulost vyčítají, ale u jiných jim nevadí. Jmenován byl zejména Andrej Babiš, který byl členem komunistické strany jako pracovník zahraničního obchodu v osmdesátých letech.

S oblibou je připomínána též životní epizoda Oto Klempíře, ministra kultury za Motoristy. Ten se sice až do listopadu 1989 jako rockový muzikant pohyboval zcela mimo režimní struktury, pracoval v dělnických profesích v pekárnách nebo papírně, ale připomínána je jeho asi roční spolupráce s StB jako informátora. Do ní měl být dotlačen vydíráním, když si u něj známý nechal věci, které ukradl v trafice a posléze je tam našla policie. Přesto jeho tehdejší krycí jméno „Olda“ patřilo v posledních týdnech k hitům protivládních diskusních skupin.

Připomínána je ale i minulost dalších politiků současné koalice. Dohromady je sepsal Antonín Pášma, zaměstnanec Milionu chvilek a současně aktivista spolku Štít demokracie. Ve spolku Petra Ludwiga je nejvýraznějším mluvčím, a mimo jiné též autorem označení „hnědá koalice“.

https://youtube.com/watch?v=EUvnJ8qKYzQ%3Fsi%3DwzQbA4QoYDnShfGF

Antonín Pášma přišel se seznamem koaliční „party plné bývalých členů komunistické strany, agentů StB a příslušníků pohotovostního pluku“. Kromě jmen, o kterých se v minulosti mluvilo (Miroslav Ševčík byl řadovým členem KSČ jako vysokoškolský pedagog, Jan Síla zase jako primář v nemocnici) zaujme především tvrzení o komunistické minulosti ministra dopravy Ivana Bednárika.

Nominant SPD je přitom, jak lze najít na Wikipedii i v mnoha dalších zdrojích, ročník narození 1975. V listopadu 1989 mu tedy bylo čtrnáct let.

„Zřejmě jsem mezi domácími úkoly a sbíráním céček stíhal i stranické schůze,“ poznamenává ministr Bednárik pro ParlamentníListy.cz se zjevným pobavením.

Vážně dodává, že nikdy nebyl členem KSČ, ani žádné jiné politické strany.

„Příště mě prosím obviňte aspoň z něčeho, co bude trochu chytřejší,“ prosí aktivistu.

ZE SLOVA AKTYVYSTA SE MI ZVEDÁ ŽALUDEK A MÁM HNAČKU- NIKÝM NEVOLENÝ DEBIL SI O SOBĚ MYSLÍ, ŽE VÍ NEJVÍCE ZE VŠECH A NEVÍ – JAK VIDNO- ČASTO, ANI JAK SE KDO JMENUJE A TAK DÁLE.

TI PRAVÍ AKTIVISTÉ, KTERÝCH JE TAK 5 -10 PO REPUBLICE, MUSÍ MÍT OSYPKY!