Sankce jsou zločin-, pokud neplatí jak by měly platit- Já vyhlásím sankce na Rusy etc., OK, na to mám právo, ale týká se to jen mně a Rusy etc. Jiný do toho nemá co kecat, než že se přidá. Ale Rus etc. kšeftuje s jinými, kteří rádi obchodují a sankce nevyhlásili. Tak já etc. nemám žádné právo jim do jejich kšeftů kecat, když už jsem tak blbý, že tím dokonce trpím, viz. naše energie! Když Rus etc. a partner etc. najdou k sobě mezinárodní cesty, nemám právo tyto cesty blokovat a zabavovat majetky, které mi nepatří.
Nebo je kapitalismus o zlodějnách?!? Imperialismus dle Marxe? Měl Karel Marx pravdu? MĚL!
Příklad dvojího metru: TADY vyhlásil sankce na skupiny obyvatel majitel hostince, klubu a jde se po něm! A přitom on POUZE CDHRÁNÍ SVŮJ MAJETEK A SVÉ HOSTY: je to dokonce jeho povinost!
Poslanci a expremiéru Petru Fialovi se nelíbí, že o jeho vládě kriticky hovořil Andrej Babiš po jednání s německým kancléřem v Berlíně. Prý je nehorázné kritizovat opozici v zahraničí. Byl to však sám Fiala, kdo v rozhovoru pro britský deník loni tvrdil, že Babiš pomáhá Putinovi. Podle politiků hnutí ANO by se měl Fiala podívat do zrcadla. Politolog Lukáš Valeš míní, že Fiala jen ochutnal vlastní medicínu.
Foto: Youtube ODS Popisek: Petr Fiala
„Nehorázné, trapné a nedůstojné.“ Expremiér Petr Fiala nelibě nese, že předseda vlády Andrej Babiš během tiskové konference po jednání s německým kancléřem Merzem v Berlíně kriticky zmínil bývalou vládu. Fiala už ve svém komentáři na sociální síti nezmínil, že Babiš reagoval na novinářský dotaz.
Premiér Babiš na tiskové konferenci po jednání s německým kancléřem Friedrichem Merzem reagoval na dotaz zahraničního novináře ohledně českých výdajů na obranu. Babiš hovořil o tom, že jeho vláda nemohla těsně po svém nástupu výdaje výrazně navýšit kvůli stavu v rozpočtu, který mu zanechala Fialova vláda, která prohrála volby.
Byl to přitom právě Petr Fiala, kdo ještě v roli předsedy vlády v zahraničí Babiše ostře kritizoval. V rozhovoru pro britský deník Financial Times ho dokonce spojoval s Putinem nebo v Bruselu při své poslední Evropské radě nešetřil kritikou v souvislosti s klimatickými cíli EU a počínáním Andreje Babiše v době, kdy byl premiérem poprvé.
„Vyjadřování premiéra Babiše na společné tiskové konferenci s německým kancléřem Friedrichem Merzem (CDU) považuji za nehorázné. Takto si vyřizovat své účty s domácí opozicí na oficiální návštěvě v Berlíně je trapné a nedůstojné. Stejně tak trapné byly jeho výmluvy, proč jeho vláda snižuje výdaje na obranu,“ tvrdí Petr Fiala ve svém vyjádření na síti X, které převzala většina médií.
Podle místopředsedy Poslanecké sněmovny za hnutí ANO Patrika Nachera by si měl nejprve Petr Fiala vzpomenout, jak on sám a další činovníci jeho tehdejší vlády mluvili o Andreji Babišovi.
Nacher připomíná styl komunikace a kritiky, jaký tehdejší Fialova vláda měla vůči Andreji Babišovi před volbami. „Samozřejmě lze říci, že je to klasický dvojí metr, neboť pan Fiala na sebe uplatňuje odlišné standardy než na druhé. Napadá mě také to známé biblické, že vidí třísku v oku svého bližního, ale trám ve vlastním oku nepozoruje, což je pokrytecké. Myslím si, že současná opozice si v tomhle vůči nám nebrala servítky. Jak v domácím prostředí, během kampaně, v médiích i v zahraničí. Všude. Navíc to nebrali stylem, že by konkrétně kritizovali naše politické návrhy podle klasického dělení pravice a levice nebo liberál a konzervativec, ale nálepkováním, že oni jsou demokraté a my nejsme. Také nás označovali za bezpečnostní hrozbu nebo jako proruské síly, což bylo úplně diskvalifikující,“ uvádí místopředseda Sněmovny.
„Po tom všem si stěžovat, že pan premiér na tiskové konferenci jen odpovídá na dotaz novináře a zdaleka to nedosahuje intenzity jejich nálepek vůči nám, mi přijde zkrátka pokrytecké. Jak jsem řekl, Petr Fiala kritizuje Andreje Babiše za trn v oku, ale trám ve svém oku nevidí,“ konstatoval Patrik Nacher pro ParlamentníListy.cz.
Místopředseda hnutí ANO a šéf sněmovního zahraničního výboru Radek Vondráček míní, že by se měl Petr Fiala podívat do zrcadla. „Nikdo už nemůže zpochybnit, že vláda Petra Fialy čtyři roky intenzivně škodila České republice na domácí i zahraniční půdě. A v ostře negativní politice pokračují i v opozici. Pan premiér a nová vláda se snaží republiku znovu postavit na nohy. To je první poznatek. A ten druhý, pan premiér se prostě svobodně vyjádřil na novinářský dotaz a popsal realitu. Petr Fiala by si měl přestat stěžovat na druhé. Ať se podívá do zrcadla,“ uvedl Vondráček pro ParlamentníListy.cz.
Podle politologa Lukáše Valeše pokračuje Petr Fiala v nešťastném postupu, kdy i během svého vládního angažmá stále opakoval údajné nebezpečí v podobě Andreje Babiše. „Obávám se, že se měl pan Fiala nejdříve zamyslet nad tím, jak vůči Andreji Babišovi vystupoval on sám, když byl premiérem. Jde o nešťastný modus operandi, který bývalá vláda používala. Kartu Babiš hrála nejenom na vnitřní politiku, ale také v zahraniční politice. Ať už pan premiér Fiala, nebo pan Lipavský, všichni v zahraničí zmiňovali nebezpečí Andreje Babiše pro Evropu, pro naši bezpečnost atd. Nyní se pomyslná potrefená husa v podobě Petra Fialy ozvala,“ říká docent Valeš.
„Samozřejmě, Andrej Babiš o bývalé vládě na tiskové konferenci v Německu nemusel mluvit, ale prostě jen oplácí bývalé vládní koalici touže mincí. Je s podivem, že se tomu pan bývalý premiér podivuje, protože dostal stejnou medicínu,“ dodává politolog Lukáš Valeš.
Tichá kancelář v Praze, miliardy korun ze zahraničí a síť médií napříč střední Evropou. Tak funguje investiční fond MDIF, který s podporou peněz amerického „oligarchy“ George Sorose financuje „nezávislá média“. Kritici ale mluví o něčem jiném – o ovlivňování politiky, podkopávání suverenity a oslabování demokracie. Muži z okolí Roberta Fica připomínají ještě závažnější souvislost: dlouhodobé zapojení Sorosových struktur do podpory barevných revolucí.
Foto: Repro foto youtube.com Popisek: George Soros, sponzor politických neziskovek
reklama
Mediální rozvojový investiční fond (Media Development Investment Fund, MDIF) sice sídlí v New Yorku, ale svou pobočku má také v Praze. A ne ledajakou. Zajišťuje totiž finanční transfery, které přesouvají peníze z USA do desítek projektů po celém světě.
Miliardy na „nezávislou žurnalistiku“
Od 90. let investiční fond, založený srbským opozičním novinářem Sašou Vučinićem za peníze George Sorose, vyplatil přes 340 milionů dolarů, tedy okolo 7,2 miliardy korun – ovšem při dnešním kurzu, reálně tedy byla částka o mnoho vyšší.
Fondse chlubí, že je prvním skutečně globálním investičním fondem pro „nezávislá“ zpravodajská média na světě. Cílem projektu, který se zaštiťuje hodnotami multikulturalismu a diverzity, je prý „podporovat svobodná média pro otevřenou společnost“.
Anketa
Je vám líto, že Václav Moravec končí v České televizi?
Mezi sponzory sice figuruje celá řada známých firem, jako jsou finanční giganti Allianz či Erste a loterijní společnosti z Německa, Nizozemska a Švédska, významným zdrojem peněz je ale také Sorosův rozvojový fond (Soros Economic Development Fund, SEDF). Ten přitom na webu MDIF není vůbec uveden – na rozdíl od mnoha jiných.
Sorosův rozvojový fond sám se ale svou podporou netají. Účelem této finanční struktury je financovat aktivity Sorosovy hlavní nadace Open Society Foundations (OSF) včetně médií tam, kde je z jejich pohledu ohrožena demokracie. A také bojovat s „dezinformacemi“.
Česko jako finanční uzel vlivové sítě
Do projektů Mediálního rozvojového investičního fondu (MDIF) s pobočkou v Praze už nalily desítky milionů dolarů. Jejich příjemcem byl v uplynulých letech kupříkladu přední slovenský mediální dům Petit Press, vydavatel deníku SME. Ten je hlavní platformou pro kritiky vlády Roberta Fica a otevřeně prosazuje agendu liberální opozice.
V Polsku je od listopadu loňského roku většinovým vlastníkem Gremi Media, které vydává deník Rzeczpospolita – ten je často označován za nejvlivnější deník v zemi. V lednu fond majetkově vstoupil do Ukrajinské pravdy, jejíž internetové zpravodajství se loni stalo na Ukrajině vůbec nejčtenějším.
Peníze ale proudí i do „nezávislých médií“ v Chorvatsku, Maďarsku, Rumunsku či Bulharsku. V roce 2012 se fond podílel na vzniku Evropské novinářské ceny, která oceňuje „nezávislou“ žurnalistiku a pomáhá prosazovat agendu, která vyhovuje zájmům těchto sponzorů.
Klíčová postava v Praze
Ve vedení Evropské novinářské ceny zasedá nejen dlouholetá šéfredaktorka deníku SME Beata Balogová, ale také Češka Marie Němcová. Ta po desetiletí působí jako prostředník mezi nadacemi George Sorose a na ně navázaných projektů v České republice.
Od svého vzniku v roce 2000 až do loňska vedla pražskou pobočku Mediálního rozvojového investičního fondu (MDIF). Předtím působila jako manažerka v Sorosově Nadaci Open Society Fund v Praze a dnes sedí v její správní radě. Vedle toho je členkou Rady Novinářské ceny, která dlouhá léta oceňuje prominentní novináře českých mainstreamových médií.
Spojena je také s firmou AcaMedia, která provozuje projekt Sinopsis. V minulosti pracovala pro americkou Agenturu pro mezinárodní rozvoj (USAID) či nizozemské ministerstvo zahraničí.
Skutečnost, že Marie Němcová 25 let řídila pražskou kancelář MDIF, jen potvrzuje úzkou vazbu mezi tímto fondem a byznysem George Sorose, ač se ho samotný fond snaží spíše zakrývat. Z veřejně dostupných údajů vyplývá, že pražská pobočka má osm zaměstnanců – někteří jsou zároveň spojeni s deníkem SME a Rádiem Svobodná Evropa.
Jen mezi lety 2022 a 2024 převedla přes 683 milionů korun „nezávislým médiím“ v zemích, kde je podle pražské kanceláře „posílení a rozvoj těchto médií nezbytným předpokladem k upevnění demokratických institucí a ideálů“. České hlavní město tak hraje významnou roli ve fungování globální vlivové sítě amerického podnikatele.
Politici: nepřijatelné vměšování
ParlamentníListy.cz o činnosti Mediálního rozvojového investičního fondu hovořily s českými i slovenskými politiky. Ti tento mediální byznys považují za škodlivý. Šéfka Trikolory Zuzana Majerová mluví přímo o „patologickém působení“ a poukazuje na jeden velmi rozšířený fenomén.
„Je to nekonečná drzost, když si kdokoli, kdo je propojený se Sorosovou nadací či s neziskovkami napojenými na Sorosovy penězovody, bere do úst demokracii či svobodu slova. Tito aktivisté naopak vynikají nesnášenlivostí k jiným názorům i jejich nositelům, což je pravý opak toho, jak já slovům svoboda a demokracie rozumím,“ poznamenává poslankyně.
Místopředseda Ficovy sociální demokracie a europoslanec Ľuboš Blaha označuje podobné financování protivládních médií ze zahraničí za nemorální vměšování do vnitřních záležitostí. „Každá snaha o záměrné narušení stávající rovnováhy politických sil cizími aktéry v nějaké zemi je neakceptovatelná, protože je v rozporu s ideály a principy vnitrostátního i mezinárodního práva,“ zdůrazňuje Blaha.
Každý stát má podle něj právo se takovému vměšování bránit. „Proto jsme na Slovensku loni přijali novelu zákona o nevládních organizacích. Přestože proti němu zuřivě bojují přesně ty struktury, jejichž činnost ten zákon zprůhledňuje, a Ústavní soud dokonce jeho platnost zatím pozastavil, jsme rozhodnuti v tomto boji setrvat, protože to je jeden z kritických bodů principiálního zápasu o suverenitu a demokracii,“ řekl místopředseda nejsilnější slovenské strany ParlamentnímListům.cz.
„Nezávislá média“ neexistují
Poradce slovenského premiéra pro posilování státní suverenity Dalibor Jurášek k tomu poznamenává, že „nezávislá“ média kvůli své ideologické orientaci a aktivnímu zapojení do politických střetů ve skutečnosti neexistují. O to více je financování médií ze zahraničí problematické.
Týká se to i známého amerického podnikatele. „George Soros není neutrální osoba, ale oligarcha, který se otevřeně hlásí k určitému politickému proudu i podpoře konkrétní politické strany. Přímo, či nepřímo podporoval barevné revoluce v mnoha zemích. Jeho finance nepodporují nezávislá média, ale spíše ta média, která šíří jím preferované hodnoty a narativy,“ uvedl Jurášek.
Funkčním řešením tohoto problému by podle jeho názoru mohlo být omezení či zákaz vlastnictví médií mimoevropskými subjekty, a to na celounijní úrovni. Opatření na úrovni jednotlivých států totiž nestačí.
Pomoci by mohl i větší tlak na transparentnost. „Na Slovensku máme zavedena přísná pravidla pro transparentnost médií (musejí uvádět všechny sponzory, kteří přispějí více než 2000 eur ročně a nad tuto výši mají zakázáno přijímat anonymní dary) a data jsou veřejně dostupná. Aktuálně se diskutuje o návrhu zakázat politikům vlastnit média kvůli střetu zájmů,“ dodává Ficův poradce.
Fond mlčí
Podle sociologa Petra Hampla není překvapivé, že se zahraniční aktéři snaží dění v jiných zemích ovlivňovat. Je ale odpovědností státu takovým snahám bránit. „Pokud někdo toleruje, že cizí subjekty cíleně mění politickou situaci, pak se jedná o otevřenou rezignaci na faktickou existenci státu. Pak se jedná o území, kde může každý přijít a realizovat své zájmy podle libosti,“ konstatuje Hampl.
Správnou cestou by podle něho mohla být opatření přijatá bývalou vládou Petra Fialy proti subjektům financovaným z Ruska, ovšem za předpokladu, že budou uplatňována plošně. „Jejich opatření jsou správná, ale musejí být aplikována na každého. Včetně těch, kdo jsou financováni či jinak podporováni z USA, EU, Německa atd.,“ řekl Hampl ParlamentnímListům.cz.
O komentář redakce požádala i Mediální rozvojový investiční fond. Na e-maily pro novináře i veřejnost jsme jim zaslali dotaz, které středoevropské země podle nich čelí problémům s demokracií, jak se staví k rostoucí veřejné poptávce po regulaci neziskovek a „nezávislých médií“ či zda je v pořádku, že „nezávislá média“ získávají prostředky na své fungování ze zahraničí. A také proč fond operuje z Prahy. Přes urgenci fond na zaslané dotazy neodpověděl.
RED PILL @ TOMÁŠ ZÍTKO V září vyšla naše kniha Na prahu nové CIVILIZACE, souhrnná zpráva o stavu světa, na které jsme s Markétou Šichtařovou pracovali poslední roky. Jde o mnohovrstevnatý text, který se bez obalu pouští do nejpalčivějších témat dneška: klimatické, energetické a migrační krize, krize demokracie a svobody, krize identity, válek, vlivových operací, dezinformací, pandemie a mnoha dalších. Jsou to témata, která otřásají současným Západem a bezohledně zasahují životy nás všech.
Foto: Tomáš Zítko Popisek: Na prahu nové civilizace
Knih věnujících se těmto otázkám existují desítky. Dosud však chyběla taková, která by dokázala všechny tyto fenomény propojit do uceleného rámce, zasadit je do širšího kontextu a ukázat jejich vzájemné souvislosti. Právě to nabízí kniha Na prahu nové CIVILIZACE. Vrství zdánlivě nesouvisející problémy jako stavební kameny a z různých úhlů odhaluje, jak do sebe zapadají. Tím, co celou konstrukci drží pohromadě, jsou historické paralely, psychologické teorie, technická data, fyzikální zákony, ekonomické poučky, politická teorie i právní analýza.
A když se vše zasadí do širšího rámce, vyvstává jasný obraz: nic z toho, co se v posledních letech odehrává, není náhoda. Mimořádné události mají společný původ, společný cíl i společnou logiku. Jsou to různé nástroje jedné ideologie: ESG – posledního projektu levicového kolektivismu. Jde o další pokus o levicovou utopii až nebezpečně podobný těm, které ve 20. století rozvrátily svět.
Mnoha lidem může takové tvrzení znít až absurdně – vždyť ESG přece vzniklo na „kapitalistickém“ Západě. Západě, k němuž jsme před rokem 1989 vzhlíželi jako k zárukám svobody, demokracie a prosperity. Jenže ve chvíli, kdy jsme se k němu na počátku 90. let vraceli, on sám už mířil tam, odkud jsme my odcházeli.
A tak dnes sledujeme, jak politici, bruselští úředníci a aktivisté znovu získávají ambici určovat, co je pro nás dobré. Neustále nás chrání před sériemi „katastrof“, které údajně vyžadují okamžité akce za cenu zadlužení několika budoucích generací. Podle davoských intelektuálů je však v pořádku řešit současné problémy penězi našich dětí a vnuků – vždyť oni už prý žádné problémy mít nebudou. Budou žít ve světě plném inovací, harmonie a inkluze, kde nikdo nic nebude vlastnit a všichni budou šťastní. Tato vize má dnes jméno ESG. A mnozí ji dobře znají z minulosti. Tehdy se ji říkalo komunismus.
CIVILIZACE, ČÁST I.: OD MARXE K ESG
Kniha Na prahu nové CIVILIZACE, souhrnná zpráva o stavu světa, je rozdělená do tří částí. Ta první objasňuje původ ideologie ESG, jehož kořeny sahají až do poloviny 20. století. Zároveň odhaluje její skutečnou podstatu: korporátní socialismus. Aby si čtenář dokázal představit, jak levicové kolektivistické ideologie fungují, jaké nástroje používají a jak se v čase vyvíjejí, věnují se úvodní kapitoly jejich charakteristickým rysům na příkladech nejznámějších totalit 20. století – německého národního socialismu, sovětského komunismu, Maova socialismu v Číně a Pol Potova režimu v Kambodži. Právě tam dovedli myšlenku rovnostářské společnosti do extrému: zrušili peníze, soukromý majetek, rodinu, školství i samotné měření času.
Ačkoliv se jednotlivé režimy lišily prostředím a okolnostmi, jejich příběh je překvapivě podobný. Začínají pěstováním pocitu křivdy, pokračují sliby „spravedlnosti“ a pořádku a končí ekonomickým rozvratem a masovými vraždami.
Mnozí lidé dnes považují marxismus za východní ideologii. Ve skutečnosti je to mýtus. Marxistická doktrína vznikla na Západě – Karl Marx i Friedrich Engels byli Prusové a působili především v Anglii; Marx navíc dlouho žil a tvořil ve Francii a Bruselu. Lenina indoktrinovali němečtí, britští a francouzští marxisté během jeho exilu ve Švýcarsku. A Pol Pot se marxismem nadchl během studií ve Francii. Není tedy divu, že všechny levicové kolektivistické ideologie sdílejí podobné základy a identické metody.
To platí pro komunismus, fašismus, nacismus i současnou ideologii ESG. Ohlédnutím do historie lze snadno rozpoznat podobnost jejich postupů – a co je ještě důležitější, také podobný rytmus jejich pomalé sebedestrukce. Současný hospodářský úpadek tedy není překvapivý. Naopak, jde o logické pokračování vyčerpané unijní centrálně plánované ekonomiky. Ačkoliv historie 20. století nabízí nespočet varování, lidstvo se z nich očividně nepoučilo. Stejné chyby se vracejí v novém kabátě a dnešní progresivisté přicházejí se staronovou utopií, jako by si i tuto zkušenost potřebovali prožít na vlastní kůži.
Když se progresivisté setkají s historickými paralelami, bývají dotčeni. Připadá jim nepatřičné srovnávat hrůzy nacismu či komunismu s „poklidnou“ ideologií ESG. Jde však o úhel pohledu. Nemůžeme porovnávat režimy 20. století ve chvíli, kdy už byly v plné síle, s ESG, které teprve zapouští kořeny a získává vliv. Nevíme, kam až může dojít a jaký teror může v budoucnu rozpoutat. O tom, že ideologie ESG disponuje bezprecedentním destruktivním potenciálem, jsem podrobně psal už dříve v článku Následky? Fatální. Kam až může vést „zelený experiment“. Právě proto je fér porovnávat ESG s komunismem a nacismem v jejich raných fázích, tedy v době, kdy se teprve draly k moci a získávaly masy sliby rovnosti, blahobytu a „spravedlivé“ společnosti.
Nedávné zákazy komunistických symbolů u nás jsou toho dobrým příkladem. Jako by rudá hvězda nebo srp a kladivo představovaly samy o sobě nebezpečí. Ve skutečnosti žádné riziko neleží v symbolech, ale v ideologii, kterou zosobňují. Proti nástupu nové totality je takové gesto naprosto bezzubé. Místo toho bychom se měli ve školách odpovědně věnovat výuce o podstatě a nebezpečí levicových kolektivismů. To se ale neděje – protože pak by studentům nemohlo uniknout, že podobný kolektivismus dnes reprezentují i zlaté hvězdy na modrém poli.
První část knihy se také detailně věnuje vztahům a motivacím tří hlavních aktérů ideologie ESG: gigantických nadnárodních korporací, národních států a politických neziskovek. ESG se prezentuje jako nástroj Agendy 2030, která slibuje prakticky všechno: světový mír, čistou přírodu, klimatickou stabilitu, konec hladu, chudoby i diskriminace, zázračné inovace i nekonečný růst. Na pozadí těchto slibů však stojí největší světové korporace v čele s BlackRockem, Vanguardem a State Street.
Jejich motivace je jediná – přesun bohatství od malých k velkým. ESG pomocí dotací a bankovní diskriminace deformuje trh a dusí rodinné firmy i středně velké podniky pod lavinou administrativy. Tím nejen získává obří zisky, ale zároveň likviduje konkurenci a vytváří trvalé monopoly.
Na vysvětlenou: často se tvrdí, že monopoly jsou produktem kapitalismu. Ale v čistě tržním prostředí jsou monopolní pozice pouze dočasné – známe to z příběhů firem jako Xerox, Nokia či Kodak. Dominovaly svému oboru, ale nakonec podlehly konkurenci. Tak má trh fungovat: nikdo není schopen věčně produkovat nejlepší výrobek za nejlepší cenu. Trvalé monopoly vznikají až tehdy, když stát vytvoří nerovné podmínky skrze dotace, regulace a zásahy. Ty následně deformují soutěž a konkurenci likvidují.
Typickým příkladem byla situace v Nizozemsku, kde kombinace dotací, pseudo ekologických regulací a extrémní administrativní zátěže zlikvidovala malé rodinné farmy. Jejich místo okamžitě zaplnily velké zemědělské korporace.
CIVILIZACE, ČÁST II.: PÍSMENA E – S – G POD DROBNOHLEDEM
Druhá a nejrozsáhlejší část knihy se věnuje jednotlivým písmenkům v názvu ideologie ESG, čili E – environment, S – social a G – governance. Každá z těchto složek má v celé ideologii svůj význam, své nezastupitelné místo.
E JAKO ENVIRONMENT – NEJVĚTŠÍ EKOLOGICKÁ ILUZE ZÁPADU
Kapitola věnovaná písmenku E je nejrozsáhlejší a také nejtechničtější částí celé knihy. Začíná tématem globálního oteplování, které je v posledních desetiletích vědeckými institucemi, štědře financovanými z veřejných rozpočtů, zneužíváno k šíření strachu a pocitu bezprostředního ohrožení. Tento strach totiž slouží jako záminka pro gigantické přesuny majetku od malých k velkým a zároveň legitimizuje bezprecedentní zadlužování států i drastické omezování občanských svobod.
Důsledkem této pseudo ekologické hry je postupná devastace průmyslu i zemědělství. To však není chyba, ale záměr: oslabit ekonomickou soběstačnost obyvatel, učinit je závislými na státu, a v konečném důsledku je tím i podřídit jeho vůli.
Proto se kapitola E nevěnuje pouze otázce vlivu člověka na klima, ale také skutečné – a často pečlivě skrývané – neekologičnosti mnoha „zelených“ technologií (viz například můj dřívější článek: Když vám srdce bije jen občas, zemřete. Pravda o obnovitelné elektřině). Rozebírá reálné dopady snahy o uhlíkovou neutralitu na energetiku, potravinářství i životní prostředí samotné.
Kniha předkládá fakta bez ideologického nánosu a dochází k jednoznačnému závěru: bude-li současná zelená politika pokračovat, povede nejen k rozvratu prosperity, ale i k ekologické devastaci. Zelené „řešení“ může nakonec způsobit přesně to, proti čemu údajně bojuje, a v krajním případě vyústit až v boj o holé přežití (viz například můj dřívější článek: Následky? Fatální. Kam až může vést „zelený experiment“).
Tato i další tvrzení jsou v knize podložena desítkami citací z odborných publikací, stovkami argumentů a tvrdými daty. Kniha obsahuje téměř tisícovku referenčních odkazů, takže si každý čtenář může vše ověřit sám. Teprve hlubším nastudováním celé problematiky lze rozlišit, které hrozby jsou skutečné a které jen uměle vyrobené, a také pochopit, kdo z této nebezpečné hry skutečně profituje.
S JAKO SOCIAL – VÝROBA NOVÉHO EVROPSKÉHO „SOUDRUHA“
Písmenko S představuje část ideologie zaměřenou na samotného občana, na jeho přetvoření, převýchovu, socializaci a postupnou ztrátu individuality. V případě EU jde dokonce o formování nového evropského občana, oddaného ideálům evropské integrace, tedy unijního kolektivismu. Tento nový evropský „soudruh“ nemá být samostatně myslící, ale především poslušný.
K poslušnosti se tlačí mnoha způsoby. Jedním z nich je ekonomická závislost na státu, která dnes vzniká zejména kvůli klimatické politice a s ní spojeným vysokým cenám energií, potravin i daním. Závislost na státu člověka ochromuje. Čím víc se lidé propadají do ekonomické tísně, tím více potřebují sociální dávky a tím méně se odvažují proti státu rebelovat.
Dalším nástrojem je rozbití přirozených sociálních vazeb. K tomu slouží zejména multikulturalismus – řízená masová migrace oslabující národní identitu. Slábne-li národní identita, slábne i soudržnost společnosti. Výsledkem je sociální dezorientace, častější konflikty, zvýšená kriminalita a následná poptávka po silnějším státu a větší kontrole. Ta se samozřejmě nedotkne jen pachatelů, ale všech. Pod heslem „kdo nic neprovádí, nemá se čeho bát“ sahá stát lidem čím dál víc do soukromí.
K vykořenění člověka z rodinných vazeb slouží genderismus. Jeho cílem je oslabit rodinu jako základní stavební kámen společnosti a nahradit ji kolektivem, komunitou, systémem podřízených rolí.
Celý tento přerod se uskutečňuje pomocí propracované státní propagandy. Tu zajišťují politické neziskovky ve školách, vědci existenčně závislí na grantech, indoktrinační univerzitní prostředí i angažovaná kultura. Děti, studenti i široká veřejnost jsou systematicky vystaveni ideologickému tlaku.
Levicové ideologie měly tyto psychologické postupy vždy zvládnuté mistrně. Každá si vybírala své obětní beránky – buržoazii, kulaky, židy, „kontrarevolucionáře“, vzdělané městské obyvatelstvo či náboženské skupiny. Vzor se však nikdy nezměnil: najít viníky, dehumanizovat je, vytvořit ostrou hranici mezi „námi“ a „jimi“, pak na ně svést krizi, připravit je o majetek, důstojnost a často i o život. Protože přerozdělování majetek nevytváří, ale spotřebovává, hledání nových nepřátel se nikdy nezastaví.
ESG zatím není tak daleko. Přesto se již budují základy systému hodnocení jednotlivců podobného čínským sociálním kreditům. Politická trajektorie je zřejmá: přechod na euro → zrušení hotovosti → zavedení digitální měny ECB → Evropská digitální peněženka nahrazující doklady totožnosti. Pak už se před státem nikdo neschová. Bude přesně vědět, kdo je „vzorný občan“ a kdo „dezolát“.
K tomu připočtěme balíček Fit for 55, který uvrhne velkou část populace do závislosti na státu. A o závislé se stát vždy „postará“. Co se však bude dít s neposlušnými, zatím nikdo přesně neví, ale představa to není příliš optimistická. Jak se říká: není to přece o nás, ale o „nich“ – o těch „neočkovaných“, „proruských“, o těch, kteří „nemají rádi přírodu“. A s nimi prý není třeba mít slitování. Jde přece o záchranu planety před pandemií, Ruskem nebo před přehřátím.
COVID JAKO PSYOPS – LABORATOŘ PRO BUDOUCÍ KRIZE
Nejviditelnějším příkladem uměle vyvolaného strachu byla covidová pandemie. Kniha této kapitole věnuje pozornost jako modelovému případu psyops – psychologické operace. Shromažďuje informace, které jsou dnes veřejné, ale mnoho lidí je nezná, protože mainstreamová média o nich mlčí a sociální sítě i vyhledávače je shadowbanují.
Kapitola ukazuje, že covid nikdy neměl parametry globální smrtící pandemie a že se to vědělo od začátku. Smrtnost nepřesáhla úroveň středně silné chřipky. Obsazenost nemocnic i JIP byla v letech 2020 a 2021 podprůměrná. Průměrný věk zemřelých na covid byl v ČR 78 let, v Německu dokonce 83 let – tedy blízko průměrné délky dožití. Pandemie proto nepředstavovala zásadní riziko pro lidstvo a už vůbec ne pro děti a mladistvé, kteří nakonec nesli největší následky restrikcí.
Kapitola rovněž dokládá, že opatření neměla reálný vliv na šíření nemoci, PCR testování nedokázalo poskytovat relevantní data a od počátku bylo jasné, že očkování nemůže zabránit nákaze ani přenosu. Státní propaganda a zpolitizovaná věda však využily situace k rozštěpení společnosti a psychologickému tlaku na neočkované.
Cíl byl prostý: vyvolat davovou psychózu a na jejích vlnách uskutečnit miliony zbytečných testů a prodat co nejvíce státem nakoupených vakcín – experimentálních přípravků bez znalosti dlouhodobých účinků. Zdraví občanů se ocitlo v roli ruské rulety, jejíž následky dnes vidíme. To vše pod dohledem zkorumpovaných politiků, lékařů a servilních médií.
G JAKO GOVERNANCE – NOVÁ ARCHITEKTURA MOCI
Přestože hlavními iniciátory ideologie ESG jsou nadnárodní korporace, klíčovou roli má stát a právě ten představuje písmenko G.
Tato kapitola se věnuje právu, ekonomice, hospodářství, státnímu zadlužení i inflaci. Zdůrazňuje nezastupitelnou roli hotovosti jako garanta svobody jednotlivce a upozorňuje na rizika digitálních měn centrálních bank (CBDC) a evropskou verzi systému čínských sociálních kreditů.
Následuje zásadní téma: státní dozor a cenzura – zejména ta digitální, která se odehrává skrytě na sociálních sítích. Kniha rozebírá konkrétní případy cenzurních zásahů i jejich metody a upozorňuje na nebezpečnou legislativu přicházející z Evropské unie.
Stát však nemůže cenzuru provádět otevřeně, a tak ji deleguje na vlastníky platforem a na politické neziskovky. Pro politické neziskovky je typický aktivismus. Zatímco běžné neziskovky, například klub modelářů nebo lukostřelců, směřují své aktivity směrem dovnitř ke svým členům – modelářům, lukostřelcům; politické neziskovky upínají svoji pozornost směrem ven, tzn. mimo svou členskou základnu. Jejich snahou je přetvářet kolektiv a vychovávat celou společnost. Čím větší je jim dán prostor, tím agresivnější a bezohlednější jejich počínání je. Ideologie ESG jim dává možnosti v demokratickém světě nevídané.
Politické strany podle demokratických principů nemohou jen tak svévolně prosazovat svá politická témata z veřejných prostředků, pokud je nemají odhlasovaná v Parlamentu. Politické neziskovky tuto možnost mají. Stačí jim pouze své záměry zamaskovat za nějaká bohulibě znějící hesla jako například sociální spravedlnost, rovnoprávnost, boj proti klimatické změně nebo jakýkoli jiný segment progresivistické Agendy 2030. Stát k nim pak nasměruje prostředky daňových poplatníků a aktivisté pod rouškou vyšších ušlechtilých cílů vykonávají za politiky špinavou práci jako třeba již zmíněné provádění cenzury nebo indoktrinaci mládeže ve školách či filmových festivalech.
Politické neziskovky jsou štědře financovány z veřejných peněz, velkých korporací i superbohatých davoských technokratů. Získávají tak vliv srovnatelný s politickými stranami, ačkoli k tomu nemají demokratický mandát. A je to výhodný byznys: lze s nimi zablokovat dálnici, prolobbovat těžbu lithia nebo vychovat novou generaci ideologických pionýrů.
Důsledky obcházení demokratických procesů vidíme například u zákazu spalovacích motorů. Přestože většina obyvatel ČR i EU preferuje auta se spalovacími motory, zákaz jejich prodeje od roku 2035 byl schválen, a to přímo během českého předsednictví.
Dalším dílkem skládačky je věda, která má dodat propagandě legitimitu. Stejně jako nacisté zneužívali vědu jménem eugenika k prosazení rasových zákonů, dnešní ideologové zneužívají vědu jménem klimatologie k prosazení investic do rádoby zelených technologií. Dotované numerické modely pomáhají vytvářet strach nutný k omezování práv jednotlivců, zvyšování daní a utrácení miliard. Podobně byly modely použity i v době covidu – kreslily smrtící scénáře, pokud se nezavedou drastická opatření. Propagandě poskytly „vědeckou“ oporu a otevřely cestu k obrovským investicím do farmaceutického průmyslu.
CIVILIZACE, ČÁST III.: DEKADENTNÍ IDEOLOGIE V DEKADENTNÍ CIVILIZACI
V závěrečné části kniha sleduje dvě paralelní linie: jednak současný vývoj v Německu a nástup Donalda Trumpa v USA, a zároveň hlubší historické souvislosti, které se skrytě odrážejí v dnešku. Tentokrát už pozornost nesměřuje k ideologiím 20. století, ale obrací se dál do minulosti ke starověkým civilizacím. V knize proto popisuji jejich vznik, vrchol, úpadek i zánik a jednotlivé životní fáze porovnávám s dnešním vývojem moderní společnosti.
Zatímco v předchozích částech byly zdůrazňovány především podobnosti mezi levicovými kolektivistickými ideologiemi minulého století a současnou ideologií ESG, zde se pozornost obrací hlavně k rozdílům vyplývajícím z odlišné civilizační fáze. Stejně jako starověké říše i moderní Západ vstoupil do období dekadence.
Odtud plyne zásadní poznatek: levicové ideologie 20. století byly ideologiemi expanzivními, zatímco dnešní ESG je ideologie dekadentní. Nesnaží se dobývat okolní svět, ale rozkládá blahobytem zdegenerovanou společnost zevnitř, a tím ji oslabuje ještě rychleji než její předchůdkyně.
Historie lidem opakovaně nabízí možnost poučit se z chyb svých předků. Jen málokdy ji však bereme vážně, dokud se hrana dějin nezačne nebezpečně blížit našim vlastním životům. Dnes už nejde o hypotetické příklady z učebnic, ale o to, zda se Západ rozhodne stát dalším odstavcem v kapitole o zaniklých civilizacích.
Proto jsou v závěru knihy představeny i konkrétní návrhy, jak se současnému marasmu postavit. Nejsou jednoduché ani pohodlné – už jen proto, že začínají u každého z nás, ne u „těch nahoře“. Každá úspěšná léčba však začíná přesnou diagnózou. Tato kniha si nečiní ambice být posledním slovem, ale prvním střízlivým pohledem: ukazuje, kde se nacházíme, jak jsme se sem dostali a co nás čeká, pokud nic nezměníme.
RED PILL @ TOMÁŠ ZÍTKO Když se téměř pět set vědců rozhodne napsat otevřený dopis vítězi voleb kvůli jednomu jménu, víte, že nejde o obyčejnou nominaci.
Foto: Hans Štembera Popisek: Demonstrace Zachraňme ministerstvo životního prostředí. Možný kandidát na ministra Petr Macinka (Motoristé) je podle organizátorů nevhodný
Na serveru Novinky.cz se 9. října 2025 objevila zpráva: „Téměř 500 vědců a akademiků vyzvalo vítěze voleb a předsedu hnutí ANO Andreje Babiše, aby dobře zvážil obsazení Ministerstva životního prostředí. Nelíbí se jim, že se o resort hlásí předseda Motoristů Petr Macinka, který je podle nich ‚odpůrce ochrany životního prostředí a následovník Václava Klause, popírajícího vědecké poznání klimatologie‘.“ Podobné výroky se objevily i v dalších médiích.
Jméno Petr Macinka se tak během několika dní stalo spouštěčem hysterie, do níž se zapojily akademické kruhy i ekologické neziskovky. Ne proto, že by ohrožoval přírodu, ale proto, že ohrožuje mýtus o tom, že o environmentálních tématech se už svobodně diskutovat nesmí.
POLITIK, NE EKOLOG
Častým argumentem proti Petru Macinkovi je jeho údajná nekompetence. Jaké má tedy vzdělání? Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Vysoké škole CEVRO Institut, kde získal magisterský titul v oblasti politologie. Během studia působil jako zástupce ředitele Tiskového odboru prezidenta České republiky. Po absolvování v roce 2013 pracoval v Institutu Václava Klause jako manažer a mluvčí. Má tedy vynikající kvalifikaci pro politické řemeslo. Odbornou kvalifikaci v oblasti životního prostředí však nemá. Je to ale skutečně problém?
Podívejme se na kvalifikaci ministrů předchozí vlády. Posledním ministrem životního prostředí byl Petr Hladík, který získal magisterský titul na Fakultě informatiky Masarykovy univerzity v Brně v oboru Service Science, Management and Engineering. Ministerstvo financí vedl Zbyněk Stanjura, absolvent oboru elektronické počítače. Ministerstvo vnitra řídil Vít Rakušan, který vystudoval historii a germanistiku. Ministerstvo práce a sociálních věcí měl na starosti Marian Jurečka, absolvent oboru rostlinolékařství. Ministrem zemědělství se stal Marek Výborný, který vystudoval teologii a historii. Ministryní obrany byla Jana Černochová, absolventka oboru mezinárodní vztahy a evropská studia. Ministrem pro vědu, výzkum a inovace byl Marek Ženíšek, který rovněž vystudoval politologii. A takto bychom mohli pokračovat dále.
Ani jeden z uvedených tedy neměl lepší odbornou kvalifikaci pro výkon své ministerské funkce než Petr Macinka pro resort životního prostředí. Přesto to u nich nikdo jako problém nevnímal. Doposud vždy postačilo vysvětlení, že ministerský post je především manažerská funkce, a proto není nezbytné mít vzdělání přímo v daném oboru.
DRÁŽDIVÁ ŠKOLA KLAUSOVSKÉHO REALISMU
Proč tedy Petr Macinka tolik vadí, když zjevně nejde o problém jeho kvalifikace? Důvodem jsou jeho postoje. Jak jsme se mohli dočíst, údajně jde o „odpůrce ochrany životního prostředí a následovníka Václava Klause, popírajícího vědecké poznání klimatologie“.
Ano, Petr Macinka v otázkách životního prostředí skutečně navazuje na názory Václava Klause – a právě to je pro mnoho lidí problém. Nejde však o odpůrce ochrany životního prostředí, a už vůbec ne o popírače vědeckého poznání.
Samotné označení „odpůrce životního prostředí“ je ostatně dost absurdní. Upřímně řečeno, takového člověka si lze jen stěží představit. Už renesanční, prosperující evropská aristokracie si kolem svých sídel nechávala budovat rozlehlé parky, obory a jezírka s vodními ptáky. Stejně tak dnes bohatí podnikatelé a hollywoodské hvězdy investují do svých sídel obklopených rozsáhlými zahradami. Prakticky každý psychicky zdravý člověk má přírodu rád – je to v nás geneticky zakódováno.
Nálepka „odpůrce životního prostředí“ tedy ve skutečnosti znamená spíše „odpůrce určitého přístupu k životnímu prostředí“. Jenže mezi tím nemít rád přírodu a nesouhlasit s ideologickým zneužíváním environmentálních témat je zásadní rozdíl. A co víc – tyto dvě věci jdou často proti sobě.
V mém starším článku „Když vám srdce bije jen občas, zemřete. Pravda o obnovitelné elektřině“ jsem se dotkl tématu neekologičnosti větrných elektráren a vysvětlil, proč tato zařízení ve skutečnosti životní prostředí nejen nechrání, ale naopak poškozují. Podobně lze kriticky rozebrat i solární elektrárny, elektromobily, používání vratných zálohovaných PET lahví nebo třeba papírových brček.
Témat, kde zelená ideologie více škodí, než prospívá, je celá řada. K některým z nich se jistě v budoucnu ještě vrátím. Pro tuto chvíli si však vystačme s tezí, že zelená ideologie často vede nikoli k ochraně přírody, ale k její devastaci a právě proto Motoristé – podobně jako Svobodní, PRO, Trikolora nebo SPD – jdou tvrdě proti ní.
Každý, komu skutečně záleží na ochraně přírody a nejde mu jen o společenskou pózu nebo vlastní ekonomický prospěch z přerozdělování „zelených“ dotací, by měl přivítat, pokud se do čela Ministerstva životního prostředí dostane člověk, který není stoupencem ESG – ideologie zinscenované největšími korporacemi k prosazování jejich vlastních ekonomických zájmů.
Vraťme se nyní k druhé části obvinění – tedy k tvrzení, že jde o „popírače vědeckého poznání“.
Václav Klaus se tématu ekologie věnuje prakticky celý život. O ekologii přečetl nesrovnatelně více knih, než většina jeho kritiků z řad ekologických aktivistů. Mnoho publikací o ekologii, respektive o jejím ideologickém zneužívání, také sám napsal.
Osobně se zná s řadou předních světových (neideologických) odborníků, kteří se zabývají různými oblastmi souvisejícími s ekologií a globálním oteplováním. S mnohými z nich se setkal na desítkách mezinárodních konferencí a summitů.
Označení „popírač vědeckého poznání“ je tedy zavádějící. Přesnějším označením by bylo například „skeptik vůči mainstreamové hypotéze o vlivu člověka na globální oteplování“ nebo „skeptik vůči tzv. uhlíkové hypotéze“. Je třeba zdůraznit slovo „hypotéza“, protože vědecký konsenzus v otázce míry vlivu člověka na globální oteplování neexistuje.
Jako jeden z důkazů je například Světová klimatická deklarace, kterou podepsalo více než 2000 vědců z celého světa. Pokud tedy od někoho slyšíte frázi o takzvaném „vědeckém konsenzu“, mějte na paměti, že realita je složitější. V lepším případě dotyčný neříká celou pravdu, v horším případě se vás může snažit manipulovat zjednodušeným či ideologicky motivovaným výkladem.
Ve Světové klimatické deklaraci se mimo jiné uvádí:
„Věda o klimatu by měla být méně politická, zatímco politika v oblasti klimatu by měla být více vědecká.“
„V oblasti klimatu není žádná nouzová situace. Proto není důvod k panice a poplachu. Důrazně se stavíme proti škodlivé a nereálné politice čisté nulové emise CO2 navrhované pro rok 2050. Pokud se objeví lepší přístupy, a o tom není pochyb, budeme mít dostatek času na reflexi a přizpůsobení. Cílem globální politiky by měla být prosperita pro všechny poskytováním spolehlivé a dostupné energie za všech okolností. V prosperující společnosti jsou muži a ženy dobře vzdělaní, porodnost je nízká a lidé se starají o své okolí.“
„Světová klimatická deklarace spojila širokou škálu kompetentních vědců z celého světa. Značné znalosti a zkušenosti této skupiny jsou nezbytné pro dosažení vyváženého, přiměřeného a kompetentního pohledu na změnu klimatu.“
BILIONOVÝ SEN O ČISTÉ NULE
Anketa
Je pro vás Filip Turek přijatelný jako ministr zahraničí?
Když Donald Trump nařídil pozastavit značnou část financování prostřednictvím USAID, aktivisté vyšli do ulic, protože se obávali, že si budou muset najít nějakou užitečnější a méně pohodovou práci v soukromém sektoru. V podobné pozici se dnes nacházejí vědci a aktivisté protestující proti Petru Macinkovi.
Tito apoštolové zeleného náboženství hlásají, že se planeta otepluje v důsledku lidské produkce skleníkových plynů, a každý, kdo toto „evangelium“ zpochybní, je podle nich kacíř hodný veřejného pranýřování. Důvod je prostý – do „zelené ideologie“ proudí obrovské peníze v podobě grantů a nejrůznějších dotací. Západní věda i většina univerzit jsou dnes na těchto finančních tocích existenciálně závislé.
Pokud se tedy objeví někdo, kdo by mohl tento zdroj příjmů ohrozit – byť jen tím, že o tématu ekologie a globálního oteplování začne otevřeně mluvit – je pochopitelné, že se stává terčem hysterie a útoků. Panika, kterou jméno Petr Macinka vyvolává, tak nesouvisí s ohrožením životního prostředí v České republice, ale s ohrožením mocenského a ekonomického postavení lidí, kteří si na „zelené víře“ postavili svou kariéru i obživu. A jde skutečně o obrovské peníze.
Podle odhadu Evropského účetního dvora (EÚD) by pro dosažení nulových čistých emisí do roku 2050 bylo v rámci Evropské unie v období 2021–2050 zapotřebí investic v hodnotě přibližně jednoho bilionu eur ročně. Při srovnání s ročním rozpočtem Evropské unie v rámci současného víceletého finančního rámce jde o více než pětinásobek těchto výdajů. Jinými slovy – na zelenou transformaci by mělo připadnout každý rok více než pět celounijních ročních rozpočtů.
Frans Timmermans, místopředseda Evropské komise a jeden z hlavních autorů Zelené dohody pro Evropu, v souvislosti s mimořádným evropským fondem Next Generation EU (NGEU) prohlásil: „Peníze, které používáme teď, jsou peníze půjčené od příštích generací.“
Je nutné zdůraznit, že se bavíme o situaci před válkou na Ukrajině. Investice do zbrojení však nejsou výsledkem přehodnocení priorit. Místo přesměrování finančních toků ze zelené ideologie na obranu došlo k paralelnímu vybudování druhého, obdobně bezprecedentního penězovodu. Jedním penězovodem se investuje do zbrojního průmyslu, druhým se likvidují energetické zdroje nezbytné pro jeho provoz.
Evropská unie však ze své podstaty nevytváří vlastní finanční prostředky – pouze je přerozděluje. To s sebou nese vzrůstající regulaci, dotační mechanismy a rostoucí byrokratickou zátěž. Dohromady to pak vede k postupné destrukci průmyslu a přesunu výrobních kapacit do neproduktivních oblastí (např. vyplňování ESG výkazů).
V oblastech, kde dnes vznikají reálné hodnoty a kapitál, bude v budoucnu peněz ubývat. To povede k nárůstu počtu obyvatel závislých na sociálních dávkách, což bude dále oslabovat soukromý sektor, a tím i celkovou ekonomickou stabilitu. S jistou mírou nadsázky lze říci, že je to cesta v čase zpět od svobody k nevolnictví.
Aby daňoví poplatníci toto gigantické přerozdělování bohatství ze svých kapes směrem ke státu a korporacím akceptovali, musejí být skutečně vystrašeni. Zpochybňování uhlíkové hypotézy a podílu lidské činnosti na globálním oteplování tento ambiciózní evropský projekt ohrožuje. Proto Evropská unie přispěchala s cenzurní legislativou EMFA a DSA. A proto také nastává panika ve chvíli, kdy by na Ministerstvu životního prostředí měl usednout kdokoli vstřícný k otevřené diskusi a racionálnímu uvažování. Vlna odporu proti možné změně diskurzu byla tudíž předvídatelná.
EKOLOGIE PROTI ČLOVĚKU
Organizace Greenpeace kritizuje Petra Macinku s tím, že „útočí na lidi a organizace, které se odborně věnují ochraně přírody a klimatu. Vědce, ekology a pracovníky neziskových organizací označuje za zelené extremisty nebo fanatiky, čímž zpochybňuje jejich odbornost i přínos pro společnost“.
Pokud však člověk odloží růžové brýle a místo papouškování zelené propagandy, která je dnes bohužel vtloukána do hlavy dětem už od mateřských škol, začne se problematikou zabývat seriózně, zjistí, že tato kritika má racionální základ, protože o ekologii zde skutečně nejde.
Paradoxně právě Greenpeace je ukázkovým příkladem organizace, která byla původně založena s dobrými úmysly, ale postupem času sklouzla k ideologickému aktivismu a prosazování vlastních ekonomických zájmů.
Při argumentaci na toto téma budu proto schválně parafrázovat jednoho ze zakladatelů Greenpeace – Patricka Moorea – vědce a ekologa, který se z důvodu odklonu organizace od původních cílů rozhodl z Greenpeace odejít. Svůj odchod zdůvodnil slovy:
„Greenpeace unesla politická levice, když si uvědomila, že v ekologickém hnutí jsou peníze a moc. Političtí aktivisté v Severní Americe a Evropě změnili Greenpeace z organizace založené na vědě na politickou organizaci pro získávání finančních prostředků.“
Později dodal, že se z ekologického hnutí stalo hnutí politické, jehož hlavní náplní je vytváření příběhů vzbuzujících strach a pocit viny, aby lidé byli ochotni do organizace posílat peníze. Podle Moora dnes tyto organizace působí za zavřenými dveřmi v institucích jako OSN, Světové ekonomické fórum nebo Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) – tedy v orgánech, které jsou podle něj politické, nikoli vědecké.
„IPPC najímají vědce, aby jim poskytovali informace, které podporují narativ o klimatické nouzi. (…) Jejich kampaně proti fosilním palivům, jaderné energii, oxidu uhličitému, plastům a dalším jsou zavádějící. Mají lidi přimět k přesvědčení, že svět skončí, pokud neochromíme naši civilizaci a nezničíme ekonomiku. Tímto způsobem dnes negativně ovlivňují budoucnost lidské civilizace.“
Moore také napsal: „Levice dnes přijala mnoho opatření, která by byla pro civilizaci velmi destruktivní, protože nejsou technicky realizovatelná. Stačí se podívat na hrozící energetickou krizi v Evropě a Velké Británii, které využívá Putin. Tu si však Evropa zavinila sama tím, že odmítá rozvíjet vlastní zdroje zemního plynu, staví se proti jaderné energii a obecně zaujímá nefunkční postoj k fosilním palivům.“
Ve svém starším článku „Následky? Fatální. Kam až může vést zelený experiment“ jsem upozorňoval na antihumánnost ideologie ESG. Patrick Moore upozorňoval na antihumánní pojetí environmentálního aktivismu, který je s ideologií ESG přímo spjat:
„Mnoho ekologických vůdců dnes hlásá, že lidé jsou nepřátelé Země, nepřátelé přírody. Nemohl jsem se smířit s tím, že lidé jsou jediným zlým druhem. To je příliš podobné představě prvotního hříchu – že člověk se rodí se zlem, zatímco všechny ostatní druhy jsou dobré, dokonce i švábi, komáři a nemoci. Jenže ti, kteří to tvrdí, nechtějí odejít dobrovolně jako první. Chovají se, jako by byli nadřazeni ostatním. Tento druh pýchy a domýšlivosti je nejzávažnějším hříchem.“
Moore patří také mezi vědce, kteří se odvážili veřejně postavit proti uhlíkové hypotéze:
„Jen velmi málo lidí věří, že se svět neotepluje. Záznamy jasně ukazují, že Země se otepluje přibližně od roku 1700, tedy 150 let předtím, než jsme začali používat fosilní paliva. V té době vrcholila malá doba ledová, která přinesla neúrodu a hladomor. Předtím, kolem roku 1000 n. l., nastalo středověké teplé období, kdy Vikingové obdělávali Grónsko. Ještě dříve, kolem roku 500 n. l., přišla doba temna, a před ní římské teplé období. Tehdy bylo tepleji než dnes a hladina moří byla o jeden až dva metry vyšší než v současnosti. Ještě kolem roku 1950 byla spotřeba fosilních paliv i emise CO2 zanedbatelné. Příčinu těchto cyklických výkyvů teplot neznáme, ale oxid uhličitý to jistě nebyl.“
„Souhlasím, že mnozí VĚŘÍ, že oxid uhličitý je hlavní příčinou oteplování. Protože je neviditelný, nikdo vlastně nevidí, co dělá. A tuto VÍRU podporují hlavně vědci placení politiky, úředníky a médii, která z ní vytvářejí tučné titulky. Aktivisté na ní vydělávají peníze a veřejnost jí uvěřila, aniž by měla možnost ověřit, co CO2 skutečně způsobuje.“
„Lidé byli vždy zranitelní vůči těm, kteří předpovídají zkázu pomocí falešných příběhů. Aztékové házeli panny do sopek, Evropané a Američané dvě stě let upalovali ženy jako čarodějnice, protože věřili, že tím zachrání svět před zlem. Říká se tomu stádní mentalita, skupinové myšlení nebo také sektářské chování. Lidé jsou společenští živočichové s hierarchií – a nejsnáze získají vysoké postavení ti, kteří dokážou ovládat druhé strachem.“
Že se často nejedná o vědu, ale o ideologii, je zřejmé právě z neochoty ekologických aktivistů vést otevřenou diskusi. Tento strach z debaty – pramenící z nedostatku schopnosti argumentovat – se s nimi táhne už po desetiletí.
V devadesátých letech se česká politika točila kolem tří výrazných osobností – Václava Klause, Miloše Zemana a Václava Havla. Většina lidí sympatizovala s jedním z nich a k dalším dvěma měla výhrady. Jedno jim však nelze upřít: Všichni tři byli ochotni (a schopni) své názory veřejně obhajovat.
I tehdy bývaly diskuse často vypjaté, ale vedly se nad tématy – nikoli nad osobními útoky. Dnes už se o tématech příliš nediskutuje. Mainstreamová média předem rozdělí politiky na „správné“ a „špatné“ a následně se společně s těmi „správnými“ trefují v osobní rovině do těch „špatných“. Neprobíhá tak hledání lepších argumentů, jde o čistou osobní dehonestaci.
Taková forma diskuse však postrádá jakoukoli přidanou hodnotu. Optimální řešení se nehledá, protože ideologie nepochybuje a nechybuje. Vždy „ví“, co je správné, a stejně tak i to, kdo je ten špatný.
Tento odklon od věcné diskuse k osobním útokům je projevem fanatického aktivismu, který do veřejného prostoru pronikl právě skrze zelenou agendu. Prostřednictvím ní se postupně usadil v mainstreamových médiích a odtud se rozšířil i do dalších oblastí veřejné debaty. Dnes je paradoxně za „extrémismus“ často považována samotná snaha rozvíjet demokratickou diskusi, vyváženost a názorovou pluralitu.
V knize Zničí nás klima nebo boj s klimatem zveřejnil Václav Klaus přepis svého projevu z konference OSN v New Yorku v roce 2007. Abychom si mohli udělat představu, jak tedy ve skutečnosti vypadá projev údajného „extrémisty“ a „popírače vědeckého poznání klimatologie“, uvádím jeho úplný přepis:
„Zodpovědní politici vědí, že musejí jednat, je-li to nezbytné. Vědí, že je jejich povinností iniciovat vhodná opatření, může-li dojít k ohrožení občanů jejich zemí. A vědí i to, že se musejí domlouvat s kolegy z dalších zemí, nemůže-li být problém uzavřen do hranic jednotlivých států. Přispívat k tomu je jedním z hlavních důvodů existence institucí, jakou je OSN.
Politici jsou také povinni zajistit, aby náklady těch opatření, která navrhují, nebyly větší než efekty, které z nich plynou. Musejí proto velmi pozorně vyhodnocovat a analyzovat všechny své projekty a iniciativy. Musejí to dělat i tehdy, je-li to nepopulární a znamená-li to foukání proti větru módy a politické korektnosti. Chtěl bych poděkovat generálnímu tajemníkovi Pan Ki-munovi za zorganizování této konference a za to, že nám tím poskytl příležitost vyslovit se k důležitému, ale dosud zcela jednostranně diskutovanému tématu problému klimatických změn. Důsledky přijetí hypotézy o klimatických změnách jako o reálné, okamžité a lidmi způsobené hrozbě by byly tak enormní, že jsme povinováni měřit dvakrát, než učiníme jakákoli dalekosáhlá rozhodnutí. Obávám se, že se to neděje.
Chtěl bych uvést několik myšlenek, které jsou nezbytné k tomu, abychom tuto věc uvedli do patřičného kontextu:
Navzdory uměle a neoprávněně vytvořené představě o velkém rozsahu probíhajících klimatických změn bylo zvýšení globálních teplot v posledních letech, desetiletích a staletích v historickém porovnání velmi malé. Jeho důsledky na člověka a jeho aktivity jsou v podstatě zanedbatelné.
Hrozba spojená s hypotetickým budoucím globálním oteplováním vychází výlučně z velmi spekulativních prognóz, nikoli z vědecky ověřené minulé zkušenosti a z rozpoznání jejích trendů a tendencí. Tyto prognózy vycházejí z relativně krátkých časových řad relevantních proměnných a z prognostických modelů, které se neukázaly být dostatečně spolehlivými při objasnění minulého vývoje.
V rozporu s mnoha sebevědomými a samoúčelnými výroky ohledně příčin probíhajících klimatických změn žádný vědecký konsenzus neexistuje. Nestranný pozorovatel musí přiznat, že obě strany sporu – tedy ti, kteří věří v dominantní úlohu člověka v nedávných klimatických změnách, i ti, kteří podporují hypotézu o převážně přírodní příčině klimatických výkyvů – nabízejí argumenty natolik silné, že jim musíme pozorně naslouchat. Vyhlašovat předčasné vítězství jedné skupiny nad druhou by bylo tragickou chybou a já se obávám, že ji právě teď děláme.
Výsledkem tohoto sporu uvnitř klimatologie je to, že někteří z nás žádají okamžitou akci, zatímco jiní před ní varují. Racionální chování vždy závisí na porovnání velikosti a pravděpodobnosti rizika a velikosti nákladů, jak se tomuto riziku vyhnout. Jako zodpovědný politik, s vědomím všech dostupných dat a argumentů, patřím k těm, kteří došli k závěru, že je riziko velmi malé, že jsou náklady, jak se mu vyhnout, neúnosně vysoké a že je aplikace fundamentalisticky interpretovaného principu předběžné opatrnosti chybnou strategií.
I ti politici, kteří věří v existenci rozsáhlého globálního oteplování – a já mezi ně nepatřím –, a zejména ti, kteří věří v jeho antropogenní původ, jsou rozděleni: Někteří z nich chtějí kontrolovat a omezovat globální klimatické změny (a jsou připraveni vynakládat na to obrovské finanční zdroje), zatímco jiní se spoléhají na přirozenou lidskou adaptabilitu, na modernizaci a technický pokrok, a zejména na blahodárné účinky budoucího růstu bohatství a blahobytu (a proto preferují vydávat veřejné prostředky tímto směrem). Druhá varianta je sice méně efektní a méně ambiciózní, ale slibuje daleko více než ta první.
Celý problém nemá pouze svou časovou dimenzi, ale má i svůj mimořádně důležitý prostorový (regionální) aspekt. To je třeba hlasitě připomínat zejména zde, na půdě OSN. Velmi rozdílná úroveň ekonomického rozvoje, životní úrovně a bohatství v různých místech světa vede k tomu, že je každé plošné, celosvětové, jednolité řešení příliš nákladné, nespravedlivé a do značné míry diskriminační. Dnešní rozvinuté země nemají sebemenší právo jakýmkoli dalším způsobem zatěžovat méně rozvinuté země. Diktovat jim ambiciózní a pro chudší státy často téměř likvidační environmentální standardy je chybou a mělo by to být vyloučeno z nabídky doporučovaných opatření.
Mám dvě doporučení:
OSN by měla zorganizovat dva paralelní mezivládní panely o klimatických změnách a publikovat dvě konkurenční zprávy. Podmínkou jakékoli efektivní a racionální debaty je zbavit se jednostranného monopolu. Dobrým výchozím bodem by bylo poskytnutí stejné, nebo alespoň srovnatelné finanční podpory oběma skupinám vědců.
Jednotlivé členské země OSN by si měly vzájemně naslouchat a měly by se učit z chyb i úspěchů jiných, ale každá země by si měla vytvořit svůj vlastní program, jak se stavět k důsledkům případných klimatických změn, a hlavně by měla mít možnost rozhodnout se sama, jakou prioritu přidělí tomuto problému mezi dalšími konkurenčními cíli.
Měli bychom věřit v racionalitu člověka a důsledkům spontánní evoluce lidské společnosti více, než „dobru“, plynoucímu z politického aktivismu. Zvolme si proto adaptaci, nikoli pokusy řídit globální klima.“
Za přepisem projevu v knize ještě Václav Klaus doplnil komentář dokreslující atmosféru v sále po jeho vystoupení: „Taková slova na půdě OSN nikdy předtím a nikdy potom nezazněla. Nenávist druhé strany byla téměř absolutní.“
ODVAHA POCHYBOVAT
Když Václav Klaus na půdě OSN mluvil o odvaze pochybovat, věděl, že se postaví proti proudu. Dnes tu odvahu potřebujeme znovu.
Petr Macinka, ať už se jeho kritici tváří jakkoli pohoršeně, není „kozel zahradníkem“. Je spíš připomínkou, že skutečná ochrana přírody neznamená slepou víru, ale svobodné a racionální myšlení.
Pokud se někdo odváží odmítnout absurdní a nebezpečnou zelenou ideologii a vrátit na Ministerstvo životního prostředí zdravý rozum, otevřenou debatu a respekt k realitě a fyzikálním zákonům – pak by to po letech ekologické hysterie opravdu mohla být příjemná změna.
Padl skutečný důvod, proč Zdeněk Pohlreich nechce k volbám
24.09.2025 12:35 | Komentář
Zdeněk Pohlreich nejde k volbám a provládní agitátoři mu nadávají. Ne tak exposlankyně ODS, komentátorka a galeristka Kateřina Dostálová. Ta soudí, že ti, kteří chodili do Pohlreichových restaurací pro „sváteční radost“, už na to prostě nemají. A i ten zbytek chce trestat současnou vládu, uvedla pro ParlamentníListy.cz.
Foto: Repro Youtube Popisek: Známý restauratér Zdeněk Pohlreich
Vážený pane Pohlreichu, kdybych já se Vámi řídil, zdechnou mi pacienti. To co jste řekl, je debilní a ubohé. Buď máte názor, nebo chlastejte ve vaší předražané hospodě a držte po volbách tu svou nevymáchanou hubu: Kapišto?
Manažeři sociálních sítí stran současné vládní koalice mají napilno. V rámci volební kampaně vydávají jeden status za druhým namířený tu proti Babišovi, tu proti SPD, tu proti STAČILO! Jenže potichu roste další problém. A tím jsou nevoliči.
Trend odstartoval v srpnu moderátor a podcaster Michal Půr, kterého podle jeho slov k rozhodnutí dohnali mimo jiné „radikální liberálové“. Na jeho adresu pak začaly pršet dotazy, jak může nevolit, když „jde o všechno“, západní směřování Česka je v ohrožení a podobná předvolební rétorika a samozřejmě také výčitky.
Na to Půr reagoval, že negativní motivace na něho nefunguje. „Fungovala by v zásadě jediná věc. Pozitivní a realistická vize Česka spolu se seznamem zákonů připravených ke schválení. Někdo to máte?“ zeptal se.
K Půrově postoji se přidal známý šéfkuchař a restauratér Zdeněk Pohlreich. Ten v rozhovoru s Čestmírem Strakatým uvedl, že se letošních voleb určitě neúčastní. „Moje znechucení tou taškařicí, které se říká předvolební kampaň, dosáhlo takový úrovně, že jsem si to pro sebe zhodnotil, že je nejčistší se na tom vůbec nepodílet,“ prohlásil.
Strakatý vznesl argument, že pak za Pohlreicha bude volit někdo jiný. „Mně je to úplně fuk. Je to moje právo, neni to povinný, já se můžu rozhodnout, jak chci. A tohle je prostě můj postoj, protože nechci vybírat a nechci si tím politickým vývojem kazit náladu. Mě to vlastně nezajímá. Já to můžu glosovat, můžu si o tom myslet, co chci, ale v hloubi duše mě to vlastně nezajímá,“ sdělil mu Pohlreich. Strakatý poznamenal, že dřív to vypadalo, že politika restauratéra zajímá. A ten odvětil, že „lepší už to nebude“. Dodal, že si také neumí představit, že by z Česka odcházel kvůli tomu, jaké se tu hrají politické hry, od kterých se snaží izolovat. Uvedl, že se tu má dobře.
I Pohlreich se dočkal reakcí. Komik Jan Špaček mu vzkázal, že když nepůjde volit, tak on už nikdy nezavítá do jeho Café Imperial. Do kterého se podle svých slov tedy stejně nechystal. „V každém případě, Zdeňku, vaše chování má své dopady, takže přemýšlejte o tom, co uděláte 3. a 4. října u voleb. Je to fakt hrozně důležité,“ vzkázal. A byly i horší vzkazy.
„Zdeňku, věděl jste, že váš imbecilní názor, že nejít volit, když se člověku nelíbí předvolební kampaň a neztotožňuje se prakticky s žádnou stranou, vedl v roce 1935 k tomu, že volby v ČSR vyhrál předseda Henlein? Jste reálně takový hlupák, nebo jste se skamarádil s Babišem?“ vzkazoval mu kavárník Lukáš Valenta.
Strašení výsledkem voleb se skutečně zdá hlavní metodou, kterou podporovatelé vlády chtějí dosáhnout toho, aby ti, kdo nehodlají volit, nakonec k urnám zamířili. Používá ho například Ludwigův takzvaný Štít demokracie nebo koordinátor telefundraisingu Antonín Pášma z Milionu chvilek pro demokracii.
O tom, z čeho pocity Zdeňka Pohlreicha a dalších vycházejí, promluvila pro ParlamentníListy.cz někdejší poslankyně ODS, galeristka a nyní komentátorka Kateřina Dostálová. Svěřila se s konverzací s jedním známým, který jí řekl: „Kateřino, mně je z Petra Fialy tak blbě, že je mi úplně jedno s kým bude Babiš po volbách vládnout, protože já ho už nemůžu ani vidět.“
„Je to pocit, který má řada z nás včetně Zdeňka Pohlreicha. Jenomže u něj to musí být umocněno tím, že jeho byznys je kvalitní jídlo. Původní střední třída, která k němu chodila pro sváteční radost, na to nemá a tomu zbytku je nevolno a chce trestat,“ podotýká pak Dostálová sama za sebe a jako příklad dává třeba rozhovor Ondřeje Kanii, taktéž u Čestmíra Strakatého.
„Bude trestat volbou Babiše nebo Pirátů nebo nevolbou. Osobně si myslím, že jde o lidi schopné a tvůrčí, kteří se poprvé setkali s Ursulou v českém vydání. Pokrytectví, lež a hlavně bezuzdné utrácení cizích peněz bez jakékoliv sebereflexe a představy, co bude dál. Asi tak,“ popsala Petra Fialu a jeho vládnutí.
A k přesvědčování nevoličů se pro ParlamentníListy.cz vyjádřil také komentátor Petr Holec. „To jsou naši typičtí ‚demokrati‘, co se stejně jako premiér Fiala samozvaně jmenují těmi správnými demokraty, a pak se chovají jako mizerní totalitáři. My máme v ústavě právo nevolit, takže nutit lidi k volbám je protiústavní. To jim ale vůbec nevadí, spíš naopak. Chovají se stejně jako za komunistické totality, když Veřejná bezpečnost nebo její hrdé Pomocné stráže dohlížely na lidi, aby šli volit KSČ. Ale to u tábora totalitního ‚dobra‘ nikoho už nepřekvapí,“ nešetřil dotyčné.
