20.11.2025 20:00 | Komentář

RED PILL @ TOMÁŠ ZÍTKO V září vyšla naše kniha Na prahu nové CIVILIZACE, souhrnná zpráva o stavu světa, na které jsme s Markétou Šichtařovou pracovali poslední roky. Jde o mnohovrstevnatý text, který se bez obalu pouští do nejpalčivějších témat dneška: klimatické, energetické a migrační krize, krize demokracie a svobody, krize identity, válek, vlivových operací, dezinformací, pandemie a mnoha dalších. Jsou to témata, která otřásají současným Západem a bezohledně zasahují životy nás všech.

Knih věnujících se těmto otázkám existují desítky. Dosud však chyběla taková, která by dokázala všechny tyto fenomény propojit do uceleného rámce, zasadit je do širšího kontextu a ukázat jejich vzájemné souvislosti. Právě to nabízí kniha Na prahu nové CIVILIZACE. Vrství zdánlivě nesouvisející problémy jako stavební kameny a z různých úhlů odhaluje, jak do sebe zapadají. Tím, co celou konstrukci drží pohromadě, jsou historické paralely, psychologické teorie, technická data, fyzikální zákony, ekonomické poučky, politická teorie i právní analýza.

A když se vše zasadí do širšího rámce, vyvstává jasný obraz: nic z toho, co se v posledních letech odehrává, není náhoda. Mimořádné události mají společný původ, společný cíl i společnou logiku. Jsou to různé nástroje jedné ideologie: ESG – posledního projektu levicového kolektivismu. Jde o další pokus o levicovou utopii až nebezpečně podobný těm, které ve 20. století rozvrátily svět.

Mnoha lidem může takové tvrzení znít až absurdně – vždyť ESG přece vzniklo na „kapitalistickém“ Západě. Západě, k němuž jsme před rokem 1989 vzhlíželi jako k zárukám svobody, demokracie a prosperity. Jenže ve chvíli, kdy jsme se k němu na počátku 90. let vraceli, on sám už mířil tam, odkud jsme my odcházeli.

A tak dnes sledujeme, jak politici, bruselští úředníci a aktivisté znovu získávají ambici určovat, co je pro nás dobré. Neustále nás chrání před sériemi „katastrof“, které údajně vyžadují okamžité akce za cenu zadlužení několika budoucích generací. Podle davoských intelektuálů je však v pořádku řešit současné problémy penězi našich dětí a vnuků – vždyť oni už prý žádné problémy mít nebudou. Budou žít ve světě plném inovací, harmonie a inkluze, kde nikdo nic nebude vlastnit a všichni budou šťastní. Tato vize má dnes jméno ESG. A mnozí ji dobře znají z minulosti. Tehdy se ji říkalo komunismus.

CIVILIZACE, ČÁST I.: OD MARXE K ESG

Kniha Na prahu nové CIVILIZACE, souhrnná zpráva o stavu světa, je rozdělená do tří částí. Ta první objasňuje původ ideologie ESG, jehož kořeny sahají až do poloviny 20. století. Zároveň odhaluje její skutečnou podstatu: korporátní socialismus. Aby si čtenář dokázal představit, jak levicové kolektivistické ideologie fungují, jaké nástroje používají a jak se v čase vyvíjejí, věnují se úvodní kapitoly jejich charakteristickým rysům na příkladech nejznámějších totalit 20. století – německého národního socialismu, sovětského komunismu, Maova socialismu v Číně a Pol Potova režimu v Kambodži. Právě tam dovedli myšlenku rovnostářské společnosti do extrému: zrušili peníze, soukromý majetek, rodinu, školství i samotné měření času. 

Ačkoliv se jednotlivé režimy lišily prostředím a okolnostmi, jejich příběh je překvapivě podobný. Začínají pěstováním pocitu křivdy, pokračují sliby „spravedlnosti“ a pořádku a končí ekonomickým rozvratem a masovými vraždami.

Mnozí lidé dnes považují marxismus za východní ideologii. Ve skutečnosti je to mýtus. Marxistická doktrína vznikla na Západě – Karl Marx i Friedrich Engels byli Prusové a působili především v Anglii; Marx navíc dlouho žil a tvořil ve Francii a Bruselu. Lenina indoktrinovali němečtí, britští a francouzští marxisté během jeho exilu ve Švýcarsku. A Pol Pot se marxismem nadchl během studií ve Francii. Není tedy divu, že všechny levicové kolektivistické ideologie sdílejí podobné základy a identické metody.

To platí pro komunismus, fašismus, nacismus i současnou ideologii ESG. Ohlédnutím do historie lze snadno rozpoznat podobnost jejich postupů – a co je ještě důležitější, také podobný rytmus jejich pomalé sebedestrukce. Současný hospodářský úpadek tedy není překvapivý. Naopak, jde o logické pokračování vyčerpané unijní centrálně plánované ekonomiky. Ačkoliv historie 20. století nabízí nespočet varování, lidstvo se z nich očividně nepoučilo. Stejné chyby se vracejí v novém kabátě a dnešní progresivisté přicházejí se staronovou utopií, jako by si i tuto zkušenost potřebovali prožít na vlastní kůži.

Když se progresivisté setkají s historickými paralelami, bývají dotčeni. Připadá jim nepatřičné srovnávat hrůzy nacismu či komunismu s „poklidnou“ ideologií ESG. Jde však o úhel pohledu. Nemůžeme porovnávat režimy 20. století ve chvíli, kdy už byly v plné síle, s ESG, které teprve zapouští kořeny a získává vliv. Nevíme, kam až může dojít a jaký teror může v budoucnu rozpoutat. O tom, že ideologie ESG disponuje bezprecedentním destruktivním potenciálem, jsem podrobně psal už dříve v článku Následky? Fatální. Kam až může vést „zelený experiment“. Právě proto je fér porovnávat ESG s komunismem a nacismem v jejich raných fázích, tedy v době, kdy se teprve draly k moci a získávaly masy sliby rovnosti, blahobytu a „spravedlivé“ společnosti.

Nedávné zákazy komunistických symbolů u nás jsou toho dobrým příkladem. Jako by rudá hvězda nebo srp a kladivo představovaly samy o sobě nebezpečí. Ve skutečnosti žádné riziko neleží v symbolech, ale v ideologii, kterou zosobňují. Proti nástupu nové totality je takové gesto naprosto bezzubé. Místo toho bychom se měli ve školách odpovědně věnovat výuce o podstatě a nebezpečí levicových kolektivismů. To se ale neděje – protože pak by studentům nemohlo uniknout, že podobný kolektivismus dnes reprezentují i zlaté hvězdy na modrém poli.

První část knihy se také detailně věnuje vztahům a motivacím tří hlavních aktérů ideologie ESG: gigantických nadnárodních korporací, národních států a politických neziskovek. ESG se prezentuje jako nástroj Agendy 2030, která slibuje prakticky všechno: světový mír, čistou přírodu, klimatickou stabilitu, konec hladu, chudoby i diskriminace, zázračné inovace i nekonečný růst. Na pozadí těchto slibů však stojí největší světové korporace v čele s BlackRockem, Vanguardem a State Street.

Jejich motivace je jediná – přesun bohatství od malých k velkým. ESG pomocí dotací a bankovní diskriminace deformuje trh a dusí rodinné firmy i středně velké podniky pod lavinou administrativy. Tím nejen získává obří zisky, ale zároveň likviduje konkurenci a vytváří trvalé monopoly.

Na vysvětlenou: často se tvrdí, že monopoly jsou produktem kapitalismu. Ale v čistě tržním prostředí jsou monopolní pozice pouze dočasné – známe to z příběhů firem jako Xerox, Nokia či Kodak. Dominovaly svému oboru, ale nakonec podlehly konkurenci. Tak má trh fungovat: nikdo není schopen věčně produkovat nejlepší výrobek za nejlepší cenu. Trvalé monopoly vznikají až tehdy, když stát vytvoří nerovné podmínky skrze dotace, regulace a zásahy. Ty následně deformují soutěž a konkurenci likvidují.

Typickým příkladem byla situace v Nizozemsku, kde kombinace dotací, pseudo ekologických regulací a extrémní administrativní zátěže zlikvidovala malé rodinné farmy. Jejich místo okamžitě zaplnily velké zemědělské korporace.

CIVILIZACE, ČÁST II.: PÍSMENA E – S – G POD DROBNOHLEDEM

Druhá a nejrozsáhlejší část knihy se věnuje jednotlivým písmenkům v názvu ideologie ESG, čili E – environment, S – social a G – governance. Každá z těchto složek má v celé ideologii svůj význam, své nezastupitelné místo.

E JAKO ENVIRONMENT – NEJVĚTŠÍ EKOLOGICKÁ ILUZE ZÁPADU

Kapitola věnovaná písmenku E je nejrozsáhlejší a také nejtechničtější částí celé knihy. Začíná tématem globálního oteplování, které je v posledních desetiletích vědeckými institucemi, štědře financovanými z veřejných rozpočtů, zneužíváno k šíření strachu a pocitu bezprostředního ohrožení. Tento strach totiž slouží jako záminka pro gigantické přesuny majetku od malých k velkým a zároveň legitimizuje bezprecedentní zadlužování států i drastické omezování občanských svobod. 

Důsledkem této pseudo ekologické hry je postupná devastace průmyslu i zemědělství. To však není chyba, ale záměr: oslabit ekonomickou soběstačnost obyvatel, učinit je závislými na státu, a v konečném důsledku je tím i podřídit jeho vůli.

Proto se kapitola E nevěnuje pouze otázce vlivu člověka na klima, ale také skutečné – a často pečlivě skrývané – neekologičnosti mnoha „zelených“ technologií (viz například můj dřívější článek: Když vám srdce bije jen občas, zemřete. Pravda o obnovitelné elektřině). Rozebírá reálné dopady snahy o uhlíkovou neutralitu na energetiku, potravinářství i životní prostředí samotné.

Kniha předkládá fakta bez ideologického nánosu a dochází k jednoznačnému závěru: bude-li současná zelená politika pokračovat, povede nejen k rozvratu prosperity, ale i k ekologické devastaci. Zelené „řešení“ může nakonec způsobit přesně to, proti čemu údajně bojuje, a v krajním případě vyústit až v boj o holé přežití (viz například můj dřívější článek: Následky? Fatální. Kam až může vést „zelený experiment“).

Tato i další tvrzení jsou v knize podložena desítkami citací z odborných publikací, stovkami argumentů a tvrdými daty. Kniha obsahuje téměř tisícovku referenčních odkazů, takže si každý čtenář může vše ověřit sám. Teprve hlubším nastudováním celé problematiky lze rozlišit, které hrozby jsou skutečné a které jen uměle vyrobené, a také pochopit, kdo z této nebezpečné hry skutečně profituje.

S JAKO SOCIAL – VÝROBA NOVÉHO EVROPSKÉHO „SOUDRUHA“

Písmenko S představuje část ideologie zaměřenou na samotného občana, na jeho přetvoření, převýchovu, socializaci a postupnou ztrátu individuality. V případě EU jde dokonce o formování nového evropského občana, oddaného ideálům evropské integrace, tedy unijního kolektivismu. Tento nový evropský „soudruh“ nemá být samostatně myslící, ale především poslušný.

K poslušnosti se tlačí mnoha způsoby. Jedním z nich je ekonomická závislost na státu, která dnes vzniká zejména kvůli klimatické politice a s ní spojeným vysokým cenám energií, potravin i daním. Závislost na státu člověka ochromuje. Čím víc se lidé propadají do ekonomické tísně, tím více potřebují sociální dávky a tím méně se odvažují proti státu rebelovat.

Dalším nástrojem je rozbití přirozených sociálních vazeb. K tomu slouží zejména multikulturalismus – řízená masová migrace oslabující národní identitu. Slábne-li národní identita, slábne i soudržnost společnosti. Výsledkem je sociální dezorientace, častější konflikty, zvýšená kriminalita a následná poptávka po silnějším státu a větší kontrole. Ta se samozřejmě nedotkne jen pachatelů, ale všech. Pod heslem „kdo nic neprovádí, nemá se čeho bát“ sahá stát lidem čím dál víc do soukromí.

K vykořenění člověka z rodinných vazeb slouží genderismus. Jeho cílem je oslabit rodinu jako základní stavební kámen společnosti a nahradit ji kolektivem, komunitou, systémem podřízených rolí.

Celý tento přerod se uskutečňuje pomocí propracované státní propagandy. Tu zajišťují politické neziskovky ve školách, vědci existenčně závislí na grantech, indoktrinační univerzitní prostředí i angažovaná kultura. Děti, studenti i široká veřejnost jsou systematicky vystaveni ideologickému tlaku.

Levicové ideologie měly tyto psychologické postupy vždy zvládnuté mistrně. Každá si vybírala své obětní beránky – buržoazii, kulaky, židy, „kontrarevolucionáře“, vzdělané městské obyvatelstvo či náboženské skupiny. Vzor se však nikdy nezměnil: najít viníky, dehumanizovat je, vytvořit ostrou hranici mezi „námi“ a „jimi“, pak na ně svést krizi, připravit je o majetek, důstojnost a často i o život. Protože přerozdělování majetek nevytváří, ale spotřebovává, hledání nových nepřátel se nikdy nezastaví.

ESG zatím není tak daleko. Přesto se již budují základy systému hodnocení jednotlivců podobného čínským sociálním kreditům. Politická trajektorie je zřejmá: přechod na euro → zrušení hotovosti → zavedení digitální měny ECB → Evropská digitální peněženka nahrazující doklady totožnosti. Pak už se před státem nikdo neschová. Bude přesně vědět, kdo je „vzorný občan“ a kdo „dezolát“.

K tomu připočtěme balíček Fit for 55, který uvrhne velkou část populace do závislosti na státu. A o závislé se stát vždy „postará“. Co se však bude dít s neposlušnými, zatím nikdo přesně neví, ale představa to není příliš optimistická. Jak se říká: není to přece o nás, ale o „nich“ – o těch „neočkovaných“, „proruských“, o těch, kteří „nemají rádi přírodu“. A s nimi prý není třeba mít slitování. Jde přece o záchranu planety před pandemií, Ruskem nebo před přehřátím.

COVID JAKO PSYOPS – LABORATOŘ PRO BUDOUCÍ KRIZE

Nejviditelnějším příkladem uměle vyvolaného strachu byla covidová pandemie. Kniha této kapitole věnuje pozornost jako modelovému případu psyops – psychologické operace. Shromažďuje informace, které jsou dnes veřejné, ale mnoho lidí je nezná, protože mainstreamová média o nich mlčí a sociální sítě i vyhledávače je shadowbanují.

Kapitola ukazuje, že covid nikdy neměl parametry globální smrtící pandemie a že se to vědělo od začátku. Smrtnost nepřesáhla úroveň středně silné chřipky. Obsazenost nemocnic i JIP byla v letech 2020 a 2021 podprůměrná. Průměrný věk zemřelých na covid byl v ČR 78 let, v Německu dokonce 83 let – tedy blízko průměrné délky dožití. Pandemie proto nepředstavovala zásadní riziko pro lidstvo a už vůbec ne pro děti a mladistvé, kteří nakonec nesli největší následky restrikcí.

Kapitola rovněž dokládá, že opatření neměla reálný vliv na šíření nemoci, PCR testování nedokázalo poskytovat relevantní data a od počátku bylo jasné, že očkování nemůže zabránit nákaze ani přenosu. Státní propaganda a zpolitizovaná věda však využily situace k rozštěpení společnosti a psychologickému tlaku na neočkované.

Cíl byl prostý: vyvolat davovou psychózu a na jejích vlnách uskutečnit miliony zbytečných testů a prodat co nejvíce státem nakoupených vakcín – experimentálních přípravků bez znalosti dlouhodobých účinků. Zdraví občanů se ocitlo v roli ruské rulety, jejíž následky dnes vidíme. To vše pod dohledem zkorumpovaných politiků, lékařů a servilních médií.

G JAKO GOVERNANCE – NOVÁ ARCHITEKTURA MOCI

Přestože hlavními iniciátory ideologie ESG jsou nadnárodní korporace, klíčovou roli má stát a právě ten představuje písmenko G. 

Tato kapitola se věnuje právu, ekonomice, hospodářství, státnímu zadlužení i inflaci. Zdůrazňuje nezastupitelnou roli hotovosti jako garanta svobody jednotlivce a upozorňuje na rizika digitálních měn centrálních bank (CBDC) a evropskou verzi systému čínských sociálních kreditů.

Následuje zásadní téma: státní dozor a cenzura – zejména ta digitální, která se odehrává skrytě na sociálních sítích. Kniha rozebírá konkrétní případy cenzurních zásahů i jejich metody a upozorňuje na nebezpečnou legislativu přicházející z Evropské unie.

Stát však nemůže cenzuru provádět otevřeně, a tak ji deleguje na vlastníky platforem a na politické neziskovky. Pro politické neziskovky je typický aktivismus. Zatímco běžné neziskovky, například klub modelářů nebo lukostřelců, směřují své aktivity směrem dovnitř ke svým členům – modelářům, lukostřelcům; politické neziskovky upínají svoji pozornost směrem ven, tzn. mimo svou členskou základnu. Jejich snahou je přetvářet kolektiv a vychovávat celou společnost. Čím větší je jim dán prostor, tím agresivnější a bezohlednější jejich počínání je. Ideologie ESG jim dává možnosti v demokratickém světě nevídané.

Politické strany podle demokratických principů nemohou jen tak svévolně prosazovat svá politická témata z veřejných prostředků, pokud je nemají odhlasovaná v Parlamentu. Politické neziskovky tuto možnost mají. Stačí jim pouze své záměry zamaskovat za nějaká bohulibě znějící hesla jako například sociální spravedlnost, rovnoprávnost, boj proti klimatické změně nebo jakýkoli jiný segment progresivistické Agendy 2030. Stát k nim pak nasměruje prostředky daňových poplatníků a aktivisté pod rouškou vyšších ušlechtilých cílů vykonávají za politiky špinavou práci jako třeba již zmíněné provádění cenzury nebo indoktrinaci mládeže ve školách či filmových festivalech.

Politické neziskovky jsou štědře financovány z veřejných peněz, velkých korporací i superbohatých davoských technokratů. Získávají tak vliv srovnatelný s politickými stranami, ačkoli k tomu nemají demokratický mandát. A je to výhodný byznys: lze s nimi zablokovat dálnici, prolobbovat těžbu lithia nebo vychovat novou generaci ideologických pionýrů.

Důsledky obcházení demokratických procesů vidíme například u zákazu spalovacích motorů. Přestože většina obyvatel ČR i EU preferuje auta se spalovacími motory, zákaz jejich prodeje od roku 2035 byl schválen, a to přímo během českého předsednictví.

Dalším dílkem skládačky je věda, která má dodat propagandě legitimitu. Stejně jako nacisté zneužívali vědu jménem eugenika k prosazení rasových zákonů, dnešní ideologové zneužívají vědu jménem klimatologie k prosazení investic do rádoby zelených technologií. Dotované numerické modely pomáhají vytvářet strach nutný k omezování práv jednotlivců, zvyšování daní a utrácení miliard. Podobně byly modely použity i v době covidu – kreslily smrtící scénáře, pokud se nezavedou drastická opatření. Propagandě poskytly „vědeckou“ oporu a otevřely cestu k obrovským investicím do farmaceutického průmyslu.

CIVILIZACE, ČÁST III.: DEKADENTNÍ IDEOLOGIE V DEKADENTNÍ CIVILIZACI

V závěrečné části kniha sleduje dvě paralelní linie: jednak současný vývoj v Německu a nástup Donalda Trumpa v USA, a zároveň hlubší historické souvislosti, které se skrytě odrážejí v dnešku. Tentokrát už pozornost nesměřuje k ideologiím 20. století, ale obrací se dál do minulosti ke starověkým civilizacím. V knize proto popisuji jejich vznik, vrchol, úpadek i zánik a jednotlivé životní fáze porovnávám s dnešním vývojem moderní společnosti.

Zatímco v předchozích částech byly zdůrazňovány především podobnosti mezi levicovými kolektivistickými ideologiemi minulého století a současnou ideologií ESG, zde se pozornost obrací hlavně k rozdílům vyplývajícím z odlišné civilizační fáze. Stejně jako starověké říše i moderní Západ vstoupil do období dekadence.

Odtud plyne zásadní poznatek: levicové ideologie 20. století byly ideologiemi expanzivními, zatímco dnešní ESG je ideologie dekadentní. Nesnaží se dobývat okolní svět, ale rozkládá blahobytem zdegenerovanou společnost zevnitř, a tím ji oslabuje ještě rychleji než její předchůdkyně.

Historie lidem opakovaně nabízí možnost poučit se z chyb svých předků. Jen málokdy ji však bereme vážně, dokud se hrana dějin nezačne nebezpečně blížit našim vlastním životům. Dnes už nejde o hypotetické příklady z učebnic, ale o to, zda se Západ rozhodne stát dalším odstavcem v kapitole o zaniklých civilizacích.

Proto jsou v závěru knihy představeny i konkrétní návrhy, jak se současnému marasmu postavit. Nejsou jednoduché ani pohodlné – už jen proto, že začínají u každého z nás, ne u „těch nahoře“. Každá úspěšná léčba však začíná přesnou diagnózou. Tato kniha si nečiní ambice být posledním slovem, ale prvním střízlivým pohledem: ukazuje, kde se nacházíme, jak jsme se sem dostali a co nás čeká, pokud nic nezměníme.

Padl skutečný důvod, proč Zdeněk Pohlreich nechce k volbám

24.09.2025 12:35 | Komentář

Zdeněk Pohlreich nejde k volbám a provládní agitátoři mu nadávají. Ne tak exposlankyně ODS, komentátorka a galeristka Kateřina Dostálová. Ta soudí, že ti, kteří chodili do Pohlreichových restaurací pro „sváteční radost“, už na to prostě nemají. A i ten zbytek chce trestat současnou vládu, uvedla pro ParlamentníListy.cz.

Vážený pane Pohlreichu, kdybych já se Vámi řídil, zdechnou mi pacienti. To co jste řekl, je debilní a ubohé. Buď máte názor, nebo chlastejte ve vaší předražané hospodě a držte po volbách tu svou nevymáchanou hubu: Kapišto?

Manažeři sociálních sítí stran současné vládní koalice mají napilno. V rámci volební kampaně vydávají jeden status za druhým namířený tu proti Babišovi, tu proti SPD, tu proti STAČILO! Jenže potichu roste další problém. A tím jsou nevoliči.

Trend odstartoval v srpnu moderátor a podcaster Michal Půr, kterého podle jeho slov k rozhodnutí dohnali mimo jiné „radikální liberálové“. Na jeho adresu pak začaly pršet dotazy, jak může nevolit, když „jde o všechno“, západní směřování Česka je v ohrožení a podobná předvolební rétorika a samozřejmě také výčitky.

Na to Půr reagoval, že negativní motivace na něho nefunguje. „Fungovala by v zásadě jediná věc. Pozitivní a realistická vize Česka spolu se seznamem zákonů připravených ke schválení. Někdo to máte?“ zeptal se.

K Půrově postoji se přidal známý šéfkuchař a restauratér Zdeněk Pohlreich. Ten v rozhovoru s Čestmírem Strakatým uvedl, že se letošních voleb určitě neúčastní. „Moje znechucení tou taškařicí, které se říká předvolební kampaň, dosáhlo takový úrovně, že jsem si to pro sebe zhodnotil, že je nejčistší se na tom vůbec nepodílet,“ prohlásil.

Strakatý vznesl argument, že pak za Pohlreicha bude volit někdo jiný. „Mně je to úplně fuk. Je to moje právo, neni to povinný, já se můžu rozhodnout, jak chci. A tohle je prostě můj postoj, protože nechci vybírat a nechci si tím politickým vývojem kazit náladu. Mě to vlastně nezajímá. Já to můžu glosovat, můžu si o tom myslet, co chci, ale v hloubi duše mě to vlastně nezajímá,“ sdělil mu Pohlreich. Strakatý poznamenal, že dřív to vypadalo, že politika restauratéra zajímá. A ten odvětil, že „lepší už to nebude“. Dodal, že si také neumí představit, že by z Česka odcházel kvůli tomu, jaké se tu hrají politické hry, od kterých se snaží izolovat. Uvedl, že se tu má dobře.

I Pohlreich se dočkal reakcí. Komik Jan Špaček mu vzkázal, že když nepůjde volit, tak on už nikdy nezavítá do jeho Café Imperial. Do kterého se podle svých slov tedy stejně nechystal. „V každém případě, Zdeňku, vaše chování má své dopady, takže přemýšlejte o tom, co uděláte 3. a 4. října u voleb. Je to fakt hrozně důležité,“ vzkázal. A byly i horší vzkazy.

„Zdeňku, věděl jste, že váš imbecilní názor, že nejít volit, když se člověku nelíbí předvolební kampaň a neztotožňuje se prakticky s žádnou stranou, vedl v roce 1935 k tomu, že volby v ČSR vyhrál předseda Henlein? Jste reálně takový hlupák, nebo jste se skamarádil s Babišem?“ vzkazoval mu kavárník Lukáš Valenta.

Strašení výsledkem voleb se skutečně zdá hlavní metodou, kterou podporovatelé vlády chtějí dosáhnout toho, aby ti, kdo nehodlají volit, nakonec k urnám zamířili. Používá ho například Ludwigův takzvaný Štít demokracie nebo koordinátor telefundraisingu Antonín Pášma z Milionu chvilek pro demokracii.

O tom, z čeho pocity Zdeňka Pohlreicha a dalších vycházejí, promluvila pro ParlamentníListy.cz někdejší poslankyně ODS, galeristka a nyní komentátorka Kateřina Dostálová. Svěřila se s konverzací s jedním známým, který jí řekl: „Kateřino, mně je z Petra Fialy tak blbě, že je mi úplně jedno s kým bude Babiš po volbách vládnout, protože já ho už nemůžu ani vidět.“

„Je to pocit, který má řada z nás včetně Zdeňka Pohlreicha. Jenomže u něj to musí být umocněno tím, že jeho byznys je kvalitní jídlo. Původní střední třída, která k němu chodila pro sváteční radost, na to nemá a tomu zbytku je nevolno a chce trestat,“ podotýká pak Dostálová sama za sebe a jako příklad dává třeba rozhovor Ondřeje Kanii, taktéž u Čestmíra Strakatého.

„Bude trestat volbou Babiše nebo Pirátů nebo nevolbou. Osobně si myslím, že jde o lidi schopné a tvůrčí, kteří se poprvé setkali s Ursulou v českém vydání. Pokrytectví, lež a hlavně bezuzdné utrácení cizích peněz bez jakékoliv sebereflexe a představy, co bude dál. Asi tak,“ popsala Petra Fialu a jeho vládnutí.

A k přesvědčování nevoličů se pro ParlamentníListy.cz vyjádřil také komentátor Petr Holec. „To jsou naši typičtí ‚demokrati‘, co se stejně jako premiér Fiala samozvaně jmenují těmi správnými demokraty, a pak se chovají jako mizerní totalitáři. My máme v ústavě právo nevolit, takže nutit lidi k volbám je protiústavní. To jim ale vůbec nevadí, spíš naopak. Chovají se stejně jako za komunistické totality, když Veřejná bezpečnost nebo její hrdé Pomocné stráže dohlížely na lidi, aby šli volit KSČ. Ale to u tábora totalitního ‚dobra‘ nikoho už nepřekvapí,“ nešetřil dotyčné.

Maláčová udeřila: Důchodci nejsou „škoda“, Fialo

24.09.2025 14:57 | Monitoring

Jana Maláčová, lídryně hnutí STAČILO! v hlavním městě a bývalá ministryně práce a sociálních věcí, zveřejnila obsáhlou úvahu o budoucnosti českých důchodů. Podle ní současná vláda pod vedením Petra Fialy seniory zcela přehlíží a jejich situaci zhoršuje. „Důchodci nejsou hospodářská škoda, jak tvrdí současná Fialova vláda. Jsou to naši rodiče a prarodiče,“ vzkázala Maláčová.

reklama

Podle lídryně STAČILO! musí být stáří obdobím klidu a důstojného odpočinku, nikoliv obav z chudoby. „Stáří nesmí být časem obav a strachu. Má to být období našeho života, ve kterém si zaslouženě užíváme odpočinku po desítkách odpracovaných let,“ zdůrazňuje.

Maláčová v příspěvku představila desetibodový plán reformy důchodového systému. Na prvním místě zdůrazňuje, že důchody musí zůstat pod státní kontrolou. „Zabráníme privatizaci systému a závislosti seniorů na výnosech soukromých penzijních fondů,“ uvedla.

Důležitým bodem je zastropování věku odchodu do důchodu na 63 let. Podle Maláčové je nepřijatelné, aby lidé museli pracovat i v době, kdy už zdravotně nestačí. Tvrdě kritizuje vládu za to, že zvýšila věk odchodu bez jakýchkoli analýz dopadů. „Lidé se do důchodu promarodí či skončí v invalidním důchodu,“ varuje.

https://www.facebook.com/plugins/post.php?href=https%3A%2F%2Fwww.facebook.com%2FJMalacova%2Fposts%2Fpfbid02Dj2F6QUgtfws9kfUZdMCZZ7JkmP6ip2iGrT9QPrLhwGDJtNxWsc1ZjBng2GJjgVbl&show_text=true&width=500

Maláčová rovněž upozorňuje, že srovnávání s vyspělými západními státy je zavádějící. „Máme nízké mzdy a tudíž i nízké důchody. Je rozdíl, jestli se vám krátí důchod ve výši 20 tisíc anebo 50 tisíc,“ dodává.

Maláčová připomněla i svůj autorský návrh tzv. výchovného, které má ocenit péči o děti. „Kdo pečuje, má bohužel nižší mzdu a pak i nižší důchod. Ve stáří je pak ohrožen chudobou. To je strašně nespravedlivé a jsem pyšná, že jsem tuto nespravedlnost odstranila,“ připomněla s tím, že je třeba výchovné nejen ubránit, ale i trvale valorizovat.

Hnutí STAČILO! také prosazuje spravedlivější podmínky pro lidi v náročných profesích, podporu pracujících důchodců, nový státem garantovaný III. pilíř a především daňovou reformu. „Důchody nelze v 21. století financovat pouze ze zdanění práce,“ říká Maláčová a navrhuje zdanění nadnárodních korporací a omezení daňových úniků.

Závěrem pak říká jednoznačně: „Chceme, aby platilo, že kdo celý život pracuje, bude mít spravedlivý důchod.“

PS: jsem PraSe- Pracující senior. Dřívě Prduch. Jo souhlasím, ale kde jste Jano byla, když vaše kolegyně zkurvila inkluzí celé školství? Že Vám HUBA neupadne!

https://www.novinky.cz/clanek/domaci-statni-zastupce-podal-obzalobu-na-okamuru-i-jeho-spd-kvuli-volebnim-plakatum-40533375

Zúžení obzoru nevyhnutelně vede k tunelovému vidění – co je pro jakoukoliv strategii, ať už politickou, ekonomickou, či vojenskou, velice zhoubné. Extémním příkladem je naší decizí také proklamovaný názor o zaostalosti Ruska, viz čipy z praček, polní lopatky, nebo slavná teoréma Ondřeje Neffa o tom jak rusové neumí vyrobit budík  Ale jak je to tam doopravdy ? Očité svědectví z minulých dní :

Převzato z FB :

Byl jsem měsíc v Rusku. Poprvé od zahájení speciální vojenské operace. Vrátil jsem se před dvěma dny. Závěry:
1) Ve společnosti není téměř žádné vnitřní napětí vznikající díky speciální vojenské operaci na Ukrajině. Musím říci, že jsem byl až překvapený. V centru Moskvy, Petrohradu, Minsku, Kazaně, jsem viděl každý den párty, nacpané kluby a kavárny. A to nehledě na značné (značné!) zvýšení cen v posledních letech.
2) Speciální vojenská operace celou ruskou společnost významně disciplinovala, i rozteklý moskevský a petrohradský libtardí sliz se mění na svaly, nebo emigroval.
3) Nedostatek čehokoli kvůli sankcím neexistuje. Naopak, síťové obchody s potravinami vyšší-střední třídy (my tu takové ani nemáme) nabízí výrazně širší sortiment, než co je u nás k dostání. Zajímavé je, že podobná situace panuje i v Minsku, kde je koupěschopnost oproti velkým ruským městům celkově nižší.
V běžných supermarketech typu Tesco/Albert/Lidl je k dostání naprosto všechno. Plzeňský Prazdroj je mejd in Moskovskaja oblasť…
4) Nepřítomnost západních vozů na ruském trhu se řeší nákupem čínských. Za měsíc jsem napočítal minimálně sedm (7) různých značek čínských vozů, které jsou běžně k vidění. Vesměs se jedná o vozy typu Škoda Kodiaq a Karoq (městské „teréňáčky“). Mládež aktivně řeší přednosti jednotlivých čínských značek, evropský automobilový průmysl je z větší části zapomenutý.
5) Lidé do 40 let s normálním zaměstnáním používají téměř výhradně iPhony posledních generací.
6) Co se děje za Uralem v detailech nevím, ale v evropské části země je totální zaměstnanost. Nabírají prakticky všichni. Nejsou lidi, chybějící personál má místy až katastrofální rozměry.
Obrovské množství lidí nasála speciální vojenská operace. Další obrovské množství lidí nasál vojenský průmysl, kde jsou vysoké, místy velmi vysoké platy.
7) Úroveň bankovních služeb, mobilních služeb, úroveň restauračních služeb, celkově úroveň služeb a městské občanské infrastruktury je nesrovnatelně výše než u nás. To bylo v posledních deseti/patnácti letech vždy. Postupem času se ale nůžky nadále rozevírají v náš neprospěch. Citelně!
Moskva praská ve švech. Město posledních mnoho let zažívá developerskou explozi. Metro se rozrůstá jako rakovina plic celoživotního kuřáka v posledním stádiu. Nové stanice jsou nádherné.
Město se mění před očima. Investuje se mimořádně agresivním způsobem. Moskevská perla časů SSSR – park VDNch – je téměř celý zrekonstruovaný, a je nádherný.
9) Velká ruská média o nás – západní a střední Evropu – nemají skutečný autentický zájem. Akcenty se dělají na BRICS, Střední Asii, USA, Arábii. Západní Evropa (Evropa obecně) se pro ně mění na smradlavé hovno, které díky objektivním historickým procesům musejí seškrabávat z bot. Ale nic víc. Perspektivy jsou jinde. Nám ujel vlak. A to je tragédie, jejíž ničivou sílu ucítíme už v krátkodobé perspektivě.
10) Jsem druhý den doma. Po návratu do českého mediálního a politicko-společenského prostředí mám pocit, že jsem se z Ruska vrátil do bohnické psychiatrické léčebny nafouklé do rozměrů celé České republiky.
Pokud to mezi evropskou částí NATO a Ruskem skutečně začne „ve velkém stylu“, prohrajeme. A Rusové ani nemrknou. Rozdíly v potenciálech jsou hrozivé, propastné. Rusové přitom o tuhle válku skutečně nemají zájem. To západní Evropě po sto letech zase přeskočilo…
autor: Miloš Fl. /na konci července 2025/