„Z východu nikdy nic dobrého nepřišlo, my jsme orientovaní na Západ, musíme být orientovaní na Západ“ rozumoval Fiala servilně v Moravcovo (námi povinně placeném) nedělním poledním školení v ČT.Asi tento sběratel akademických titulů ještě nikdy neslyšel(?) že:
Marxismus vznikl na „Západě“ a z Německa ho Lenin přivezl před více než 100 lety do Ruska.
Komunismus, kdy nejvlivnějšími teoretiky komunismu se dávno před bolševikem Leninem stali v Německu Karl Marx a Friedrich Engels, kteří také stáli u zrodu prvních komunistických organizací.
První revolucí ovlivněnou komunistickými myšlenkami byloroku 1871 povstání pařížských komunardů.
Fašismus nevznikl na východě, ale v Itálii, tedy na jihu Evropy.
Nacismus nevznikl na východě ale v Německu tedy na „Západě“.
Potupnou Mnichovskou dohodu proti ČSR v Berlíně nepodepsal s Hitlerem ruský Stalin, ale britský premiér Neville Chamberlain, francouzský premiér Édouard Daladier a italský fašista Benito Mussolini.
První atomovou bombu nevyrobili na východě v SSSR ale na „Západě“ v USA.
První plynové útoky na frontě (chlor, fosgen aj.) neprovedli Rusové, ale Němci.
První tzv. nervové plyny (Sarin, Soman, Tabun) nevyrobili Rusové, ale Němci r. 1939-42 tedy na „Západě“.
Neomarxismus se po Evropě nešíří z „východní“ Moskvy, ale z německého Frankfurtu tj. „Západu“.
Teorie o tzv. GENDER socializaci k nám pronikají cca od 70-tých let ze „Západu“ se vzestupem feminismu, nikoliv z Ruska nebo z Číny.
Multikulturalismus nevymysleli v Moskvě, ale je nám oficiálně proklamovaný Evropskou unií z Bruselu.
Imigrační vlna afričanů a muslimů nám nehrozí z Moskvy
Pokutami a tresty za oprávněné nepřijímání imigrantů nám nevyhrožují Rusové z Moskvy, ale EU z Bruselu.
To je tedy to ZÁPADNÍ DOBRO jen za posledních cca 100 let.
Úvahy o Fialové servilitě a debilitě jsou jistě na místě.
To potěší toho chudáka, co se „obohatil“ nějakými jídly v supermarketech 2x za hubičku a dostal 2 roky tuším taky. Victor Hugo napsal Bídníky ne jako návod, vy prasata soudcovský!
Jean Valjean seděl na galejích kvůli chlebu 10 let že… Tento náš občan dostavší trest za kráděž jídla je na tom obdobně, ale nějaká svině odkudsi za ZNÁSILNĚNÍ je v ókeju, jo?
(platí obecně, nejen v této době, jen se mění téma): 1. Ptát se opakovaně na totéž. Když dotazovaný počtvrté odpovídá na stejnou otázku, je velká šance, že odpoví trochu jinak. Pak se dá tahat za slovíčka a jeho odpovědi se dají prezentovat jako rozporné. Skvěle se tím prozkouší i trpělivost odpovídajícího. Je šance, že počtvrté odpoví podrážděně. To proto, že to nezvládá a na svou funkci očividně nemá. Hurá. 2. Každé opatření má svého kritika. Najít ho je otázkou minut, stačí se každého na potkání ptát, jestli si myslí, že budou opatření účinná. Je jasné, že to fungovat nemůže. Ferda Macků z Mimoně to řikal a prej to není směroplatný. Jo a ten biatlonista to řikal taky. 3. Sabotovat a podkopávat vládní doporučení. Když vláda silně doporučuje nejezdit do Itálie, dá se před kameru pozvat lobbista cestovní kanceláře, který může celé dny ujišťovat občany, jak je skvělé, že nepřišel oficiální zákaz a jak jim při zodpovědné lyžovačce nic nehrozí. Když náměstek ministerstva zdravotnictví záměrně nejmenuje nadějný lék, aby v mžiku nezmizel z lékáren, můžeme ho klidně jmenovat sami. Punk, vole. 4. Vrážet klíny. Když ostentativně vyzdvihuji názory a jednání jednoho z týmu a/nebo do omrzení konfrontuji slova každého z týmu navzájem, existuje šance, že to ostatní zamrzí, naštve nebo znepřátelí. Od začátku se přece nesnášeli. 5. Najít zjevnou slabinu a zůstávat v rozhovoru jen u ní. Každý přece rád znovu a znovu vysvětluje, proč selhal v něčem, za co se omluvil a v čem (bez omluvy) selhávají všichni ostatní. Každý se rád donekonečna baví o svých slabinách. Může být něco lepšího, než ponížení papaláše v přímém přenosu? 6. Zahlcovat nepodstatným. Když nevíš coby, dej tam virální video se zpívajícími Italy z Facebooku. To nevadí, že už ho všichni viděli pětkrát. Alespoň se tě nebudou ptát, co se děje na turecko-řecké hranici. Ještě lépe působí tato taktika přímo na tiskové konferenci. Čím hloupější dotaz na zjevnou banalitu položíš, tím snadněji dotazované poškádlíš. Vida, jak arogantně odpovídají. 7. Dejte hlas pečlivě vybraným autoritám z jiných oblastí. V situaci, kdy lidé sami neumějí nebo nemohou dopady opatření posoudit, protože nemají celkový náhled na krizovou situaci, je názor experta s omezenou perspektivou něco jako maják v rozbouřených vodách. Expert vám řekl přesně to, co si přejete slyšet? Skvělé, netestujte, jestli se náhodou nemýlí. Hlavně žádné šťouravé otázky, žádný odstup. Po jeho slovech je jasné, že onemocnění způsobené novým typem koronaviru je úplně stejné jako běžná chřipka. Expert na chirurgii se v problematice epidemií prostě nemůže mýlit. Ten nikdy nebude mít zapotřebí omlouvat se jako hloupý premiér. 8. Volat po zodpovědnosti. Kraje, města, vedení veřejných i soukromých zdravotnických a sociálních zařízení si nikdy nezajišťovaly zásobování samy a nezaspaly v první fázi příchodu epidemie stejně jako vláda. A pokud ano, nikomu to raději neřekneme. Psst. Ani muk. Pusu na zámek. 9. Pokud se opatření osvědčila, v pozdějších fázích vývoje situace dejte slovo těm, kdo na začátku epidemie opatření horlivě zpochybňovali. Vsaďte se, že budou upřímně pohoršeni, proč vláda opatření nezavedla dřív a daleko razantněji. Uvidíte, jak tím autory opatření poškádlíte. 10. Dělejte, cokoli vás napadne, improvizujte, klaďte urážlivé otázky. Však my to EET, pardon, koronavirus, odsud společně vyženeme. 😉 Adekvátnost bodů můžete srovnat s vlastním pozorováním. Schválně, na čem se shodnem. 😉 Případné sdílení prosím tlačítkem „Sdilet“. Děkuji. Váš Anastacio Marquez. 🙂 EDIT: Přidávám bod 11, na který už jsem docela alergický:11. Ptát se na věci, které v danou chvíli nikdo nemůže vědět. Na to se odpovídá zvlášť skvěle.
K narozeninám jsem si přál knihu Jitky Vodňanské: „Voda, která hoří“. Tušil jsem, že mě její příběh zaujme. Netušil jsem ale, jak je tenhle příběh překvapivě realistickým zrcadlem doby, kterou si právě připomínáme. No ano, příběh mě skutečně zaujal, bohužel ale úplně jinak, než jak byl nejspíš autorkou zamýšlen. Vyprávění bere iluze o prezidentovi. Václav Havel byl i pro mě dlouho ikonou dobrých vlastností. Rok 1989 mě zastihl jako dítě, takže jsem hodně přebíral názory dospělých. Když zemřel – to už jsem byl samozřejmě dospělý – byli lidé nešťastní. Zemřela jejich modla. Mluvili o něm, jako by nebyl člověk z masa a kostí, ale nadčlověk. Tato kniha však čtenáře usadí. Havel je vylíčen jako každý jiný s dobrými i špatnými stránkami.Kniha nemění jen mainstreamový náhled na Havla, ale na celou socialistickou společnost. Já jsem jako dítě vnímal život asi takto: práce, večerní vymývání mozku v televizi, brzo spát, brzo vstát a zase práce.Dovolené v NDR a jednou za celé dětství v Jugoslávii.Vodňanská popisuje jiný socialismus. Klídek, pohodička, jeden mejdan za druhým. Mnohokrát píše, že bylo štěstí, že tou dobou nebyly běžně dostupné drogy, protože jinak by v nich jela. Jeden vztah za druhým a k tomu zábava a cestování. Před rokem 68 pobývala dlouhodobě v Západním Německu a ve Francii. Byt jí koupila babička za našetřené peníze. Proč neznám nikoho, komu by babička nenašetřila na byt? Co dělali moji rodiče špatně? Na Západě byli jen díky tomu, že tam každému z rodičů emigroval sourozenec. Mohli za ním jet, ale jen sami, aby taky nemohli emigrovat s rodinou. Vodňanská ale byla v USA i s manželem. A hned si troufne navštívit režimu nepohodlné lidi, jako byl Voskovec. Byla to evidentně úplně jiná vrstva socialistické společnosti. Měla „všechno“. Ano, čas od času odvedli disidenty na výslech, ale za 48 hodin se vrátili a pařilo se dál. Takový socialismus ale většina lidí dnes nepamatuje. Kniha ukazuje pro mě falešnou morálku disidentů. Scházeli se jako elita zaštítěná jmény, jako například Tomáš Halík, aby přitom navazovali a měnili vztahy jak ponožky. Tak třeba Havel odchází do vězení. Tou dobou má vedle Olgy ještě přítelkyni. Vrací se z vězení, Olga mu oznamuje, že má nový vztah s hercem, který je o 23 let mladší. On zareaguje tím, že navazuje nový vztah s Vodňanskou. Žijí vespolek zvláštní partnerský mnohoúhelník. Na fotkách jsou společně a působí spokojeně. Nerozumím. Obvyklý argument, že se nerozvedli kvůli dětem, nemá u bezdětného Havla logiku. Vodňanská přitom Olgu obdivuje. Holky se evidentně respektovaly jako ženy v harému.Vztahy Havla k ženám byly vskutku komplikované. Vodňanská například zveřejňuje dopis, kde jí Havel píše, jak je sám ze sebe bezradný a potřebuje od Vodňanské poradit jako od ženy a psycholožky, protože je obviňován „z děvkařství, když cítí cit k Aničce(Kohoutové), Vodňanské a přitom i ke své ženě Olze“. Ani jako potenciální otec se moc nevytáhnul. Vodňanská popisuje, jak zjistila, že je s Havlem těhotná. Havel tomu nechce věřit a jednoznačně nemá radost. Naopak Olga radost má a navrhuje Vodňanské komunu. Nicméně rozhodne to, že Havel dítě nechce. V dopise pak Havel píše Vodňanské dlouhé pojednání, jak by bylo správné, aby s ní šel k potratové komisi, ale zrovna mu přivezou materiál na přestavbu Hrádečku, a tak ji v tom „pochopitelně a logicky“ nechá samotnou. Po potratu Vodňanská píše Olze, že si myslí, že to byla chyba. Po delší době přestane Olze čtyřúhelník vyhovovat a navrhne rozchod s vedlejšími partnery. Ona slib dodrží, Havel nikoli. Ze čtyřúhelníku je trojúhelník. Havel to vysvětluje v dopise: „Sere mne, že nejsem schopen žít ani s Olgou, ani bez ní, že nejsem schopen se rozhodnout… Volné partnerské vztahy silně předznamenávají levicový liberalismus současnosti. Zjevně již tehdy se formovala skupina lidí, která měla k rodině hodně jiný přístup než tehdejší většinová společnost. Vodňanská je bezpochyby hodný člověk. Z knihy je cítit její dobrota a láska. Klidně bych ji označil za matku všech levicových liberálů. Jako individualista s pravicovým smýšlením bych si s ní ale určitě dlouhodobě nerozuměl. Ona miluje komunity, pospolitosti a zbytečná slovíčka. Nic pro mě. Jenomže myslím, že už někde tady pramení dnešní rozdělení naší stávající společnosti. Václav Klaus a Václav Havel by si už tehdy neměli moc co říct.Děti lidí těchto skupin jsou dnes ovlivněni rodiči a posunuli se ještě o krok dál. Příkopy se prohloubily. Pražská kavárna začala vznikat už za socialismu, nikoli dnes. A nejde jen o přístup k rodině, sexu či genderům. Kniha zcela mimoděk ukazuje, jak se už během osmdesátých let formoval politický směr, který se po roce 1989 promění v ODA, Unii Svobody či TOP 09. Něco, co dnes občas nazýváme i sluníčkáři a kavárníci. Dnes bychom tyto strany označili za levicové, tehdy se jim však ve snaze o odlišení od komunistů říkalo pravicové. Lidé jako Bratinka, Kroupa, Palouš, Šabatová a Halík se scházeli u Havla. Budoucí leader tohoto politického proudu však v soukromé rovině rozhodně nebyl suverén. Je z něj cítit nerozhodnost, nejistota a časté deprese. Havel zapíjí silné prášky na spaní alkoholem, aby mohl spát a nemyslet na nic. Jakmile se přehoupneme do roku 1989, vše se mění. Vodňanská živě popisuje, jak se lidé kolem Václava Havla změnili. Nikde to neříká otevřeně, ale z knihy je jasné, že se připravovali na revoluci. Zatímco ovečky si myslely, že 17. listopad přišel nečekaně, autorka mezi řádky ukazuje, že tak to nebylo. Havel a lidé kolem něj o budoucí revoluci věděli předem.Vodňanská jasně popisuje, jak jí lidé kolem Havla (např. M. Žantovský) v květnu 1989 říkali, že Havel už není to, co býval. Musí se připravit na novou situaci, nemůže si dovolit žádný skandál, a proto vedle něj už nemůže stát milenka Vodňanská, ale jen manželka Olga.Přišel listopad 1989 a Vodňanská vidí, že už k Havlovi nepatří. Je pohlcen politikou. V prosinci 1989 jí volá, že bude inaugurován prezidentem. Milovala ho, přála mu to, ale zároveň jí bylo nevýslovně smutno, že jí byl Havel lidem ukraden. Upadla do hluboké deprese. I na Havla je ta prudká změna moc rychlá. V únoru 1990 se potkávají v Lánech. Dává jí hlavu do klína a pláče. Ani v prezidentské funkci nedokázal Havel vztah s Vodňanskou úplně přerušit. Až v roce 1996 přišel zlom, který Vodňanská dlouho nechápala. Havel navrhl Vodňanské, že se jejím přítelem má stát místo něj Tomáš Halík. Vodňanská si do deníku poznamenala: „Trochu přehlédl, že je kněz a možná drží i celibát.“A pak se na scéně objevuje Veškrnová a přebírá otěže. Vodňanská v jednom rozhovoru prohlásila, že nechtěla svou knihou Havla poškodit. Po revoluci v ději hodně vynechává a přeskakuje. Proč asi?Poškodila by ještě víc havlovské iluze, kdyby napsala vše? Už takhle je popsán jako sebestředný sobec, který nikdy nemusel řešit existenční problémy, protože krom období vězení a vojny si žil vždy velmi nadprůměrně.Odkaz 17. listopadu je najednou jiný. Ono to vlastně nebylo tak hezké a idylické, jak se dlouho zdálo. PS: Komunisté a estébáci si vyhlídli Havla, aby pro ně revoluci udělal. Bohužel, to nejsou pouhé spekulace. Je možné, že on svou roli užitečné loutky nepochopil, ale špičky předešlého režimu a nakonec i on díky této maškarádě rozkradli kdeco. Znamená to snad, že revoluce byla špatně? Ne.Znamená to jen tolik, že revoluce nás převedla z jedné totality do druhé, ještě totalitnější totality. Havel byl jako měkká, neřestná figurka dlouhodobě předem připravován, aby se nastolením chaosu a neřesti veškerá moc a kontrola nad mocí nepozorovaně dostala do rukou banksterů. A sluhové předešlého režimu věrně slouží novému režimu už ne jako estébáci, ale jako úspěšní podnikatelé, poradci, lobbysté. Mají politickou a ekonomickou moc.Opět. Jen o něco větší než tehdy.Ing. M. Pankrác
