Je libo levné máslo? No tak si ho zlevněme.

17.11.2024 4:44 | Rozhovor

„Čím víc se události ‚Velkého Listopadu‘ v čase vzdalují, tím víc mi připadá, že šlo o divadelní představení podle scénáře, na kterém se podílel štáb autorů a režisérů,“ říká novinářka, spisovatelka a bývalá disidentka Lenka Procházková k výročí pádu komunismu. A vzpomíná na to, jak je tehdy trávila. Ale řeší i závažnější otázky. „Pokud nepřijde válka dřív, máme pořád naději, že tu vykradenou zemi naše děti zase postaví na nohy. Musejí ale vědět proč!“ vzkazuje.

reklama

Jak dnes vnímáte 17. listopad 1989 a navazující události?

Čím víc se události „Velkého Listopadu“ v čase vzdalují, tím víc mi připadá, že šlo o divadelní představení podle scénáře, na kterém se podílel štáb autorů a režisérů. Jejich vzájemná komunikace měla trhliny, protože celý „kus“ byl spíchnutý narychlo. Třeba neohlášený průvod z Albertova na Vyšehrad a pak směrem do centra asi neměl tak spontánní původ, jak se to mnohým účastníkům tehdy jevilo. To usuzuji z vyprávění některých očitých svědků.

Vy jste se průvodu neúčastnila?

Ne, já jsem byla doma s partnerem (Ludvíkem Vaculíkem) a dvouletým synem. Mladší dcera byla na škole v přírodě a starší Maria, tehdy šestnáctiletá, na Albertov šla. V květinářství už kytku nesehnala, ale potkala se tam s Olgou Havlovou, která bydlela o dva domy dál, a ta jí sousedsky dala polovinu svých růží. Kolem sedmé se demonstrující dav už valil po okny našeho tehdejšího bytu na nábřeží, Maria zazvonila u vchodu a když jsem seběhla dolů, přemluvila mě, abych jí dovolila jít s davem ještě dál. Byl s ní slušně působící spolužák, který se mi zaručil za její bezpečnost. Slíbila mi, že do osmi bude doma.

Zatelefonovala jsem do Svobodné Evropy, že dav demonstrantů míří k Národní, ale oni už to věděli. Pak jsem stála u okna a s obavami sledovala, že se na mostě Legií (tehdy 1. máje) štosují tramvaje. Nervózně jsem poslouchala Svobodku a Hlas Ameriky, kde už se mluvilo o policejním zásahu.

Před osmou mi Maria krátce zatelefonovala. Mluvila šeptem, říkala, že je schovaná v nějakém bytě v Mikulandské, že je jich tam asi čtyřicet, jsou v bezpečí a každý smí krátce zatelefonovat domů. Chtěla jsem za ní běžet, ale vysvětlila mi, že okolí Národní třídy je ze všech stran zablokované. Nevím už, v kolik se vrátila. Ženě, která studenty ukrývala ve zhasnutém bytě, protože dům prohledávala policie, jsem v dalším dni šla poděkovat. To už byla Národní uklizená, ale mám vizuální vzpomínku na rozpraskané keramické odpadkové koše, z kterých trčely boty. Pak se začaly šířit zprávy o mrtvém Šmídovi.

První následné demonstrace na Václaváku jsem se účastnila. Pořád jsem se otáčela k Muzeu a čekala, kdy proti nám nastoupí policisté v helmách, se psy a obušky, tak jako v Palachově týdnu. Když se neobjevili, začala jsem mít pocit neskutečna.

Pocit neskutečna? V jakém smyslu?

Tak nějak mi připadalo, že děláme štafáž něčemu, o čem se už rozhodlo. Zarazilo mě i to, že přátelé disidenti nedovolili Vaculíkovi promluvit z balkónu Melantrichu. Hodně se ho to dotklo. Ale pak přišla Letná a on se chystal, že tam ho k mikrofonu pustí. Bylo dost chladné počasí, a tak jsem připravila pro syna teplý kožešinový pytel a chtěla se tam s kočárkem vydat taky. Pak zazvonil telefon. „Nikam nechoď! Projev mi zase nedovolili.“ Řekli mu: „S váma se nepočítá.“ Zpočátku to vnímal jako urážku, pak pochopil, že je to strategie. Proč nesměl promluvit autor Dva tisíce slov? Protože se už nepočítalo se socialismem (ani po českém způsobu).

Náš tehdejší kamarád Václav Havel použil Ludvíka jen při ustavování Občanského fóra v Činoherním klubu. Ani tam nemluvil, pouze byl fyzicky přítomen. A ještě později posloužil před volbou prezidenta. Doprovázel Václava do Kladna, kde na balkóně radnice (tehdy Národního výboru) o něm řekl pár pozitivních vět. Navzdory těmto zkušenostem jsme ale předávání moci (tedy sametovou revoluci) vnímali s nadějí.

Vzpomínám si, jak jsem chodila na střední školy a učiliště vyprávět studentům příběh Jana Palacha, o kterém jsem krátce předtím vydala v samizdatu knížku. Ale díky zkušenostem z průběhu „revoluce“ jsem například odmítla nabídku, abych tzv. kooptovala do Federálního shromáždění. Bylo mi osmatřicet a chtěla jsem tu druhou polovinu života plně věnovat psaní knih a filmových scénářů. Dost mých přátel z disentu politické funkce přijalo. Jiní aspoň získali kvalitnější byty.

Taky mě udivovalo, kolik nových sympatizantů se ke mně najednou hlásí, především z řad herců. Nejspíš očekávali, že se podle mých scénářů budou točit filmy, v nichž oni dostanou role. To moc nevyšlo, většina  mých scénářů se nerealizovala, takže je teď postupně vydávám knižně. A ti tehdejší herečtí „přátelé“ už mě dnes neznají. Ale to jsou příběhy spíš na román než na rozhovor.

A vy si myslíte, že socialismus měl šanci reformovat se?

V té době si to myslelo hodně lidí. Z těch, co prožili Pražské jaro. Postupný návrat ke  kapitalismu byl vnímán jako dost hanebný krok zpátky. Ale veřejná debata o tom, co je národním a státním zájmem, vůbec neproběhla. Z geopolitického hlediska by stejně nebylo možné, navázat po dvaceti letech na ideály, které Pražské jaro vytvořilo. Jako malá země ležící na křižovatce vlivů nedokážeme „prorazit“ s novým směrem. V minulosti, kdy země Koruny české byly rozsáhlejší, zkoušeli naši předkové opakovaně uplatnit své předčasně zrozené myšlenky a nevzdali se svého „kacířství“ ani na popravišti nebo v exilu.

Nejpraktičtější z těch humanistických snílků byl T. G. Masaryk. Jsem ráda, že nemůže být svědkem toho, jakou odpověď na jeho „Českou otázku“ dnes dostáváme od demokratického Západu.

Zkusme trochu pozitivnější téma. Kterého českého polistopadového politika si vážíte?

Vážila jsem si Jaroslava Bašty, jehož charakter teprve doceníme. Miloš Zeman je Baštovi intelektuálně blízko, ale chybí mu Jaroslavova pokora a obětavost. Velmi jsem si vážila Eduarda Zemana, někdejšího ministra školství, který skutečně bytostně chápal, že i malý národ může být veliký svou vzdělaností a kulturou. Po odchodu z politiky šel pracovat do antikvariátu. Nádherný příběh! Vedle Eduarda Zemana jsem hluboce vděčná dalším dvěma ministrům vlády Miloše Zemana, kteří při nočním mimořádném jednání hlasovali proti přeletu bombardérů na Bělehrad. Ortel tím sice nezvrátili, ale pro budoucnost zachovali přátelský vztah Srbů k Čechům. Letos v létě jsem pár dní byla v Bělehradě, takže vím, o čem mluvím.

Václav Klaus se v poslední čtvrtině svého života snaží opravovat svou předchozí stopu v české politice, i to je pozitivní, protože to může ovlivnit část jeho skalních obdivovatelů. Emocionálně souzním s Miroslavem Ransdorfem, i když intelektuálně jsem mu nesahala ani po kolena. Nesmírně si vážím Zdeňka Mahlera, který sice nebyl politik, ale pro český národ a jeho kultivaci vykonal titánskou práci.

Z mladší generace mě zaujal Petr Drulák, který je stále ve vývoji a průběžně se snaží o nové poznatky a vize podělit s těmi, kterým schází čas i píle k takovému rozhledu. Petr Drulák dobře zná české dějiny a tudíž ví, že bez kvalitního školství a autentického umění nemáme šanci vybřednout z těch močálů, ve kterých vězíme pod hesly demokracie, tolerance, lidská práva a svoboda slova (pro jedinou povolenou pravdu).

Přebudovat školství je ovšem běh na dlouhé trati. Ale čas pro nápravu zdecimovaného národa se krátí…

Čas se krátí a možná už odčítá k nule. V takovém období se někteří uchylují k modlitbě, jiní k alkoholu a další vyjdou v neděli 17. listopadu do ulic protestovat proti lokajské vládě. Možná budou vyprovokováni i k bitkám. V dalším týdnu bude internet zavalen videonahrávkami z těch střetů. Něco málo se dostane i do mainstreamových médií. Premiér s trikolórkou na klopě smutně pohovoří ve veřejnoprávní televizi o tom, že státní svátek, v němž oslavujeme získání svobody a obnovení suverenity, byl zneužit a zneuctěn skupinami samozvanců. Pár lidí možná bude zatčeno a trestně stíháno. Revoluce ale nevypukne. Tuto neděli ještě ne.

A v budoucnu s ní počítáte?

V blízké budoucnosti ne. Nevidím totiž organizaci ani organizátory, kteří by dokázali svrhnout moc a vědět co dělat den poté. Na 28. říjen roku 1918 byli čeští vlastenečtí politici připraveni. Dokázali s využitím struktury Sokola bez použití zbraní zajistit zásobování (a zamezit vývoz potravin a surovin na hroutící se frontu), vzít do zajetí císařského armádního velitele, který měl rozkaz českou revoltu násilně potlačit, vyhlásit na ryncích měst a obcí státní samostatnost, průběžně dávat záruky úředníkům, že smějí beztrestně převléct kabáty a dál oddaně sloužit novému režimu. Takže Masaryk s Washingtonskou deklarací v ruce (po letech usilovné diplomatické práce v zahraničí) přijel už k hotovému. 

Sokol dnes k převratu využít nemůžeme, je to už jen „folklórní“ společenství. V naší současné tristní situaci nám asi nezbývá, než vyvinout tlak na kultivaci médií, aby i lidé čerpající informace pouze z provládní televize a rozhlasu, poznali, že ve vzduchu je změna a byli ochotni ji podpořit. Například ve volbách. Pokud nepřijde válka dřív, máme pořád naději, že tu vykradenou zemi naše děti zase postaví na nohy. Musejí ale vědět proč! A tím se vracím k tomu školství a k historii. A k výchově v rodinách. Pokud totiž ten záměrně přerušený koloběh nedokážeme znovu nahodit, vyšumí i veškeré úsilí našich předků do ztracena.

Z vaší nedávno vydané knihy „Falešní svatí“ zní obdobná varování. Jak dlouho jste ji psala?

Je to sbírka vybraných textů za posledních pět let. Knížka začíná reportáží z putování po Krymu na podzim roku 2019. Když jsem si tu krymskou stať při korekturách  přečetla dnešníma očima, užasla jsem nad tím, jak moc se svět za těch pár dalších let posunul k velkému konfliktu. Plukovník Foltýn nebo generál Koudelka by asi usoudili, pokud dokážou číst knihy, že je to celé proruská dezinformace. Ve skutečnosti je to chronologické svědectví o úpadku Evropy a bohužel i českého národa. Poslední zařazený text jsem věnovala Janě Bobošíkové k jejímu letošnímu jubileu. Psala jsem těch pár stránek tři týdny, já píšu pomalu, nicméně každý den. Ta stať dedikovaná paní Janě se jmenuje „Od nepaměti k nepaměti.“ Nejsvižněji jsem napsala text s názvem „Úpadek dvorních šašků.“ Plk. Foltýn by se v něm mohl najít, jenže on není hledač, ale slídil. A literatura asi není jeho koníčkem.

Křest knihy jste měla poslední říjnový den ve Slovenském domě. Proč ne v Luxoru? 

Luxor je pro mě příliš luxusní prostředí, tam se chodí pro podpisy memoárů, například paní Albrightové. A i to se tehdy moc nezdařilo. Na netu ještě snad koluje video, na kterém paní Madlenka křičela na Jaroslava Foldynu a Vaška Dvořáka něco o špinavých Srbech… Zato Slovenský dům v posledních letech supluje agendu českého ministerstva kultury i zahraničí a organizuje debaty, kulturní večery a přednášky. Jeho sál v podzemí připomíná útulnou pivnici, místo, kde se lidé potkávají, občas i v debatě pohádají, ale vždy se tam rádi vracejí. Takových svobodných enkláv už v Praze mnoho není.

Závěrečný dotaz. Pokud knihu nenabízejí v Luxoru, kde tedy?

Existuje České vlastenecké knihkupectví, které založil Petr Hampl. „Falešné svaté“ už má připravené k distribuci na dobírku.

Čtenáři z Moravy a Slezska si můžou „Falešné svaté“ objednat v ostravském knihkupectví Knihu chraň!         

To mě inspiruje ještě k doplňkové otázce. V mládí jste začínala jako samizdatová autorka. A teď se vracíte do stejné řeky. Jaké to je?

Není to stejná řeka…

Tak to je pecka…., ale pořádná! V USA žije cca 1,4 mil českých občanů, v sousední Kanadě

žije podle dalších údajů kanadských orgánů 95 000 českých rodáků hlásících se k České

republice. Austrálii žije podle informací 31 000 českých krajanů. Ve Velké Británii žije [6] na

90 000 českých rodáků. Z Evropských zemí žije [7] nejvíce krajanů právě ve Velké Británii.

Z evropských zemí žije nejvíce krajanů ve Velké Británii 80 000 Čechů, Irsku 11 000 Čechů,

Německu 60 000, Rakousku 48 000, Francii 30 000 , Itálii 4 000 , Chorvatsku 8 000 , Ukrajině

10 000 a Rumunsku (4 000 . Celkově se odhaduje, že mezi 400 000 a 600 000 Čechů žije v

zahraničí, a to jak trvale, tak i na krátkodobém pobytu Celkem 2-2,5 milionů Čechů žije ve

světě – Upraveno dle AI. V USA je zcela běžné, že na provedení srdečního bypassu si Američané

musí brát druhou hypotéku na dům, stejně tak na léčbu onkologických nemocí a další náročné zákroky.

Proto je zcela možné, že desítky a možná stovky tisíc krajanů z USA začnou využívat tuto nabídku na

občanství a budou do ČR cestovat za zdravotní a medicínskou turistikou do českých nemocnic a českých

ordinací. Každý krajan, i ten, který se vůbec v ČR, v ČSFR, v ČSSR, ani v ČSR nenarodil, bude moci

získat české občanství, pokud v prohlášení uvede, že jeho rodič, prarodič, nebo pra-prarodič měl občanství

v minulosti. A bude moci občanství získat i pro své současné dítě. Krajané, kteří třeba ani jednou nebyli v

ČR, kteří třeba ani neumí česky. Budou moci volit a rozhodovat o tom, kdo bude v ČR vládnout, přičemž

jako občané ČR budou moci čerpat zdravotní péči v ČR naproti cenově dostupnému zdravotnímu pojištění

v ČR, což pro mnoho krajanů v USA lákavá nabídka. A to především pro starší krajany. Poštovní volba tak

má z těchto krajanů udělat armádu voličů Pětikoalice a voliči za to dostanou českou zdravotní péči, což

osloví především těch 1,4 milionu českých krajanů v USA. Pokud korespondenční volba projde spolu s

novelou o občanství, tak Pětikoalice bude vládnout navždy. Proto Pekarová prohlásila, že korespondenční

volbu prosadí, i kdyby měli ve sněmovně nocovat…!!! P Ř E P O S Í L E J, P R O S Í M !

https://www.facebook.com/share/r/1DAQULc9hV/

A tito zmetci to podpoprují, mimo iné:

@milo34567890

#zpravy #romankirsch #aktualnizpravy #milo34567890

♬ původní zvuk – Milo34567890

Převlíkli kabáty. Jsou tady dodnes. Studená sprcha od Ivana Vyskočila

17.11.2024 7:35 | Rozhovor

„Prdlajs! Žádná sametová revoluce to nebyla! Bylo to připravený… Z bláta do sr**ek. Nová totalita, rafinovaná, v pouťovém hávu… V podstatě se vracíme k totalitní minulosti, kdy byl člověk nucen sdílet jen ten jeden oficiální názor a mnohdy se tedy přetvařovat.“ I to zaznělo u příležitosti výročí 17. listopadu. Pro ParlamentníListy.cz promluvili herci Ivan Vyskočil a Michal Gulyáš a hudební producent Aleš Trdla. Došlo i na „studenta Šmída“ a Václava Havla.

Jak prožívali 17. listopad 1989? A jak hodnotí porevoluční léta“ Nejen na to jsme se zeptali známých osobností. „Co chcete slavit?“ zaznělo například…

Prdlajs! Žádná Sametová revoluce to nebyla… A „student Šmíd“…?

„Jak jsem já prožíval listopad 89? Já jsem v té době samozřejmě byl nadšený, protože jsem si myslel, že to, co nás na tom minulém režimu štvalo, že se toho zbavíme. Ovšem to jsem byl opravdový snílek. Toho jsme se nezbavili. Hlavně jsme se nezbavili toho, co nás na minulém režimu štvalo nejvíc, a to takoví ti nařvaní funkcionáři a takoví ti nařvanci, kteří z toho měli jen to dobrý,“ hodnotí herec a člen Klubu 2019 Ivan Vyskočil a podotýká. „V podstatě takové ty pravověrné komunisty, kteří věřili té myšlence, tak ty oni naprosto převálcovali, stali se z nich mocipáni a ti jen převlíkli kabáty a jsou tady dodnes. A na převlíkače kabátů jsem já dodnes alergický a je mi dokonce líto, že jsem jim k tomu převlíkání kabátů nějak pomohl a naletěl jsem na to, co nám říkali, jako že je sametová revoluce. Prdlajs! Žádná sametová revoluce to nebyla. Bylo to připravený, nachystaný… Jak to dodnes vyplouvá pěkně na povrch,“ říká rázně herec a vysvětluje.

Psali jsme:

• Lenka Procházková: Můj 17. listopad. Naše děti tu vykradenou zemi postaví na nohy, pokud nepřijde válka

„První pochybnosti jsem měl, když jsem se dozvěděl o mrtvém „studentu Šmídovi“, že ho vlastně dělal příslušník tajné policie Zifčák. No tak v tom případě každému je jasné, že to bylo úplně jinak, než jsme si představovali. A jak dnes vyplouvá na povrch, jak ti funkcionáři SSM vedli ten průvod tam, kam ho měli zavést… Takže, že jsem tehdy byl nadšenej, tak dlouho, že jsem si dokonce myslel, že náš kamarád a náš člověk od divadla Václav Havel, že se konečně stal spravedlivým prezidentem, než jsem pochopil, že to byl také nastrčený místodržící…“ kroutí hlavou herec.

„A dnes je to svým způsobem horší, než to bylo. Protože dřív tam byly věci jasné, člověk jasně věděl, co může, a co nemůže. A nakonec jsme jako republika na tom nebyli špatně. Vyráběli jsme v podstatě od jehly až po zařízení pro jaderné elektrárny. Dneska nám nepatří nic, všechno prodali, zničili. Zetor je zavřený. Prostě jsme jenom vycucávaná kolonie a nepatří nám tady pomalu už ani nos mezi očima,“ uzavírá neradostně a ještě dodává. „Tak co chcete slavit?“

Z bláta do sr**ek. Nová totalita, rafinovaná…

Vyjádřil se i Vyskočilův herecký kolega Michal Gulyáš. „Aktivní jsem byl už před revolucí. Povedlo se mi prosadit můj první divadelní text Prokletý básník už v roce 1988 na scénu divadla Příbram, kde jsem byl v angažmá jako herec, a v lednu po jeho premiéře se ukázalo, že je to v zásadě revoluční kousek, v němž prostřednictvím poezie a příběhu prokletého básníka ze středověku k divákovi promluvil hlas budoucích změn. V událostech samotných jsem pak byl lokálně velmi aktivní. Byl jsem mladý herec, začínající divadelní autor, měl jsem energie na rozdávání, toužil jsem po svobodě, jako většina z nás, tak jsem se přirozeně angažoval, aniž bych nad čímkoliv přemýšlel. Na tu dobu vzpomínám jako na něco úžasného i přesto, že dnes už mám dost informací o tom, jak hezky to bylo připraveno, kolik skupin bylo angažováno pro celý úkol převratu v budoucnu od sedmdesátých let, kdo byl nakonec vygenerován pro to, stát se převozníkem ze starého systému do toho nového. Nic to nemění na tom, že to bylo cosi, co mladší generace nemohou pochopit,“ říká Michal Gulyáš a popisuje.

„Spanilé jízdy do továren, shromáždění na náměstích, spánek maxim. dvě hodiny atd. Lidi se měli najednou rádi, byli jako jedno tělo, jedna krev, jedna idea. Popis detailní by byl na knihu. A co z toho zbylo?“ A hned také odpovídá. „Máme se přirozeně lépe, co se týče hmotných požitků, ale poslední tři roky se ukazuje velmi jasně, že jsme nic nevyhráli, jen jsme si připravili poločas pro další boj. Tentokrát bez mladých. Ti nevědí, co se děje, a mnoho středně generačních si v tomhle sajrajtu dokonce libuje a nosí růžové brýle, protože se zatím mají dobře,“ pokyvuje a dodává. „Jsem kritikem poměrů skrze satiru, kterou píšu a interpretuji, takže to je můj pohled na tu strašnou nedostatečnost, která k nám přichází směrem od EU a všech západních výmyslů, co ničí naši ekonomiku, sociálně společenskou atmosféru, potažmo svobodu. A právě EU v podobě, jak existuje a funguje/nefunguje, stala se sestrou bývalého RVHP. Takže, z bláta do sraček. Nová totalita, rafinovaná, v pouťovém hávu, tak aby nebylo vidět zlo, slyšet zlo. Málokdo z neinformovaných tohle pochopí. Sjezd do hlubin temnověku. V Evropě určitě,“ pokyvuje Michal Gulyáš.

Mnoho nenaplněných slov a v podstatě i podvodů na celé veřejnosti…

„17. listopad 1989, tedy sametovou revoluci, jsem prožíval s velkým očekáváním o naplnění ideálů demokracie. Všechno člověk prožíval tak nějak srdcem. Vzpomínám si, jak jsem z Prahy následující dny hned vezl mnoho tiskovin a rozdával lidem u nás doma. Lidé táhli za jeden provaz, lidově řečeno, a těšili jsme se z každého posunu i později k tomu, že budou zase první svobodné volby. Docela jsem toto období prožíval aktivně a byl radostný a šťastný,“ říká producent a hudební promotér Aleš Trdla a dodává.

„Žel brzy člověk najednou vystřízlivěl a viděl mnoho nenaplněných slov a v podstatě i podvodů na celé veřejnosti. To, že byly některé kroky domluvené předem, se dnes asi už také ví. Například Václav Havel v listopadových dnech na náměstích říkal, že vystoupíme z Varšavské smlouvy a už nikdy do žádného paktu nevstoupíme. Byl nám předkládán vzor švédského socialismu atd. Ale po čase přišel náš vstup do NATO a jiných struktur a vše začalo být dost vzdálené tomu, co si první politici po roce 1989 vlastně vytyčili,“ vzpomíná producent a pokračuje.

„A dnes? To už je totální rozpad všeho. Manipulace s veřejným míněním. Manipulace člověka k tomu, co si má myslet a co má říkat. V jádru stejné jako za doby komunismu. Co k tomu říci? Někdy je mi velmi ouvej, ouvej, protože pokud jsi svůj, používáš svůj mozek, máš svůj názor na cokoli, potom jsi hned nálepkován tím či oním a navíc i skoro perzekvován, jen proto, že máš opačný názor, vidíš to tedy jinak. V podstatě se vracíme k totalitní minulosti, kdy byl člověk nucen sdílet jen ten jeden oficiální názor a mnohdy se tedy přetvařovat. Docela rád bych jednou žil ve svobodné zemi, opravdu svobodné, kdy mohu v poklidu zveřejnit svůj postoj k čemukoli a nebýt za to urážen, ponižován a mnohde na pracovištích dehonestován nebo dokonce z pracovního poměru propuštěn. Je mi to líto, že nakonec člověk v podstatě nemá co slavit, ať si naši politici říkají co chtějí. Fráze ústavních činitelů v tento státní svátek vůbec neposlouchám, protože by mi bylo skoro na blití. Bohužel. Tak raději jdu na procházku přírodou a hovořím se svým ‚Bohem‘,“ uzavírá Aleš Trdla.

Sundané sako? Zoufalství. Okamura se zle otřel o Fialu

16.11.2024 18:11 | Rozhovor

Premiér má velmi plastický charakter a servilní vlezdoprdelistickou povahu. Tak zhodnotil Tomio Okamura pózování premiéra Fialy s telefonem, kterým měl hovořit s Donaldem Trumpem. I jiné fotografie, které ministerský předseda tento týden pořídil, podle Okamury ukazují, že Petr Fiala snad musí žít na jiné planetě než jeho spoluobčané.

reklama

Jedna fotografie na sociálních sítích Petra Fialy v tomto týdnu zazářila více než jiné. Ta s telefonem, u které informuje o svém telefonátu s Donaldem Trumpem a jak si s nově zvoleným prezidentem USA povídal o Praze. V kontextu toho, jakou zahraniční politiku jeho vláda celé předcházející tři roky prováděla – dá se tomuto postoji premiéra vůbec věřit?

V podstatě ano, Donalda Trumpa sice Fiala nepodporoval, ale premiér má velmi plastický charakter a servilní vlezdoprdelistickou povahu. Čeští premiéři v posledních letech vytrvale lezli a lezou Washingtonu do míst, kam slunce nesvítí. Všimněte si, že poslední roky všichni naši premiéři stvrzují loajalitu jak americkým prezidentům, tak dalším svým šéfům – létají líbat prsten i do sídla CIA v Langley. Otevřeně lidem deklarují, kdo je řídí. Díky tomu jsou pro mne předvídatelní.

Ale pokud tu máme loutky, které řídí jedna ruka z Bruselu a druhá z Washingtonu, pak je naprosto jedno, která loutka vládne, protože stále bude u nás vládnout Washington a Brusel.

https://www.facebook.com/plugins/post.php?href=https%3A%2F%2Fwww.facebook.com%2Fpetr.fiala1964%2Fposts%2Fpfbid0nVKfji9sPRCvSLSBVBNosDEpMLBXukbxPb3wowEfwWRRAkn3uQFaRGb3ZhonGNoQl&show_text=true&width=500

Myslíte, že nezáleží na tom kdo vládne v USA? Trump je přece jiný než Biden.

Naopak – na tom, kdo tam vládne, sakra záleží. O mně je všeobecně známo, že podporuji Donalda Trumpa. Chci mír a prosperitu – ne válku a bídu. Ale obvykle to není prezident, kdo vládne. Kampaně prezidentů i jejich stran financují a řídí de facto stejné skupiny – je to finanční a zbrojně průmyslový komplex. Ano, jednotliví prezidenti mohou mít v určitých ohledech jiné přístupy, jiné cíle a prostředky, ale priority jsou stále stejné – těmi jsou zisky skupin, které vládu v USA řídí.

Donald Trump jak v předcházejících volbách, tak i dnes přinášel a přináší radikální myšlenky – ty jsou ovšem radikální z pohledu bruselského pseudoliberála. Ukončení války na Ukrajině, výměnou za uznání lidského práva Rusů na Donbasu a v Luhansku na svrchovanost, je logický krok. Válka je ztracená – není naděje ji vyhrát a každý den války znamená jen zbytečné mrtvé a zbytečné výdaje, které v tuto chvíli USA potřebují úplně jinde.

Tomio Okamura

• SPD
• Předseda hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD)
• poslanec

Sympatizovat Profil Položit dotaz Odpovědi Hodnotit Štítky

Teď se rozhoduje, zda se rozhoří naplno válka proti Íránu, a není možné financovat válku na dvou frontách. Porazit Írán se zdá být jednodušší a benefity, tedy ropná a plynová pole a zdroje dalších surovin, jsou tam možná v bohatší míře než na Ukrajině. A Izrael má v USA rozhodně větší sympatie než celá Ukrajina i s Bruselem dohromady. Pochopitelně další prioritou USA je souboj s Čínou o Tichomoří, ale i o světový vliv. Bez peněz to nejde. Ukrajinci už posloužili.

Pokus oslabit válkou Rusko nevyšel – a tak se podle zvyku USA pojede zase dál bez ohledu na zničené země, které USA posloužily. Naposledy tak USA zahodily Afghánistán. Ale předtím USA zničily Irák a další a další země. Ukrajina nikdy nebyla hlavní cíl, jen prostředek. To jen hloupá rodina bidenovců měla pocit, že si na Ukrajině nakrade a že vytvoří nějaké vlastní mocenské a ekonomické knížectví. To jim už nevyjde, a naopak je pravděpodobné, že jejich zlodějny a zločiny na Ukrajině bude nová americká administrativa stíhat daleko aktivněji, a možná se dočkáme obratu a že Bidenovu rodinu začnou stíhat i okradení Ukrajinci. 

Vedle fotografie s telefonem premiér Fiala přišel s novou sérií propagačních fotografií, na kterých odložil sako a pózuje v bílé košili a v energické póze s rukou v pěst. SPD předtím zase přišla s novou sérií grafik, v níž mimo jiné naznačujete, že premiér Fiala nežije na Zemi, ale na Marsu. Skutečně máte pocit, že předseda vlády ČR natolik nevnímá realitu v této zemi?

Pokud si někdo myslí, že preference jeho strany zvýší, když si sundá sako, tak nejenže nevnímá realitu v ČR, ale je regulérně slaboduchý. Je jasné, že ten nápad nebyl z premiérovy hlavy, ale jestliže tomu premiér uvěřil, pak je to ukázka nejen slabého ducha, ale také značného zoufalství. My jsme v kampani lidem naznačili, že premiér žije na jiné planetě – premiér vzápětí tohle podezření svými billboardy potvrdil. Pan premiér Nutella nám zase, byť nechtěně, dal jen za pravdu.

V minulém týdnu vláda schválila důchodovou reformu, včetně pozměňovacího návrhu Marka Bendy a Jana Jakoba, který mnoha lidem v náročných profesích znemožňuje dřívější odchod do důchodu. Co tím vláda občanům vzkazuje?

Tak, stačí pohled na to, kam vláda dává, a kde bere. Bere důchodcům, bere českým občanům; dává americkým zbrojařům a dává Ukrajincům. Co tím vláda občanům vzkazuje? To, že čeští občané vládu absolutně nezajímají. Peníze našich občanů ve formě stovek miliard míří na Ukrajinu a ke zbrojnímu komplexu primárně v USA. 

Psali jsme:

• „Drobně upravujeme tempo.“ Jurečka ke zvýšení věku odchodu do důchodu
• Jakob (TOP 09): Důchodová reforma musí dávat ekonomicky smysl
• Topkař na ČT o důchodové reformě: Pojďme to vyzkoušet a veďme diskusi dál

Když jsem v diskusi, co se kolem důchodové reformy vedla, poslouchal koaliční politiky, slyšel jsem, že o důchodech mluví pouze řečí čísel, jako by pro ně lidé byli pouze účetními jednotkami. Samotná reforma také spočívá pouze v tom, že se sečetly příjmy a výdaje a z rovnice vypadlo, o kolik déle mají lidé pracovat. Není to, podle vás, poněkud nelidský nebo dnešními módními slovy „dehumanizující“ přístup?

„Dehumanizující“ je sice krásný příměr, ale fakticky jde o naprosto pitomý přístup, který žádný problém neřeší. Lidé s malým důchodem nebo lidé, kteří ztratí nárok na starobní důchod, stejně nějak skončí v sociálním systému. Většina lidí už po padesátce je dnes těžko zaměstnatelná, natož po šedesátce nebo po pětašedesáti. Tito nezaměstnaní, stejně jako důchodci, kterým vláda nevalorizovala dostatečně důchody, jsou a budou v nouzi a budou se obracet na sociální úřady a žádat příspěvky.  

Takže, vedle potíží a problémů pro staré a nemohoucí občany to stejně stát bude muset nějak finančně řešit, a protože to bude spojené s vyšší byrokracií než důchod, efektivita bude při stejných nákladech nižší. K lidem se dostane méně peněz, i když stát na tom stejně neušetří.

https://www.facebook.com/plugins/post.php?href=https%3A%2F%2Fwww.facebook.com%2Ftomio.cz%2Fposts%2Fpfbid0Y3TmRcBq6awQDCYpfzyQjocXqY2McCt59xE31b3Wzy4B7BzFYfMMp4Y5wab2EsCHl&show_text=true&width=500

Nedávno byl pan premiér Fiala na klimatickém summitu v Baku, kde se jako tradičně diskutovalo o tom, jak ještě se kvůli klimatu máme omezit. V Praze v Poslanecké sněmovně mezitím váš poslanec Jiří Kobza uspořádal mezinárodní konferenci, kde vědci zpochybnili základní narativ o tom, že oteplování planety způsobuje člověk. Vidíte vy nějaký důvod, proč nadále pokračovat v Green Dealu a v dalších projektech tzv. „zelené tranzice“, jak se tomu vypínání tradičního průmyslu říká v bruselském žargonu?

Člověk není schopen jakkoli zvrátit neúprosné přírodní jevy, jako je zcela standardní a přirozené cyklické oteplování a ochlazování planety. Navíc už vědci doložili, že CO2 není plyn, který způsoboval oteplování, ale je to naopak. Oteplování v rámci přírodního cyklu přináší vyšší množství CO2 v atmosféře. Za posledních 600 milionů let je podle dostupných dat obsah oxidu uhličitého v atmosféře v dnešní době nejnižší v historii Země, s výjimkou období těsně po vymírání na konci permu a velmi brzy ve fanerozoiku, tj. asi před 550 miliony let. Neexistuje žádná korelace mezi hladinou CO2 a globální teplotou: když je CO2 vysoký, teplota může být nízká – a naopak. Jisté je, že život obratlovců na Zemi vzkvétal při koncentracích CO2 mnohem vyšších, než jsou ty dnešní. 

Čísla o emisích jsou taky neúprosná – ekonomika EU nemá šanci  zahýbat s množstvím oxidu uhličitého tak, aby to mělo na cokoli vliv. 

Psali jsme:

• „Všechny ty katastrofické předpovědi se mýlí.“ Ve sněmovně zpochybnili základy toho, co se hlásá o klimatu

Skleníkové plyny v atmosféře – moc se o tom nemluví, ale největší množství tvoří vodní pára, až 70 %, a CO2 má podíl jen v řádu několika procent a u těch několika málo procent má největší podíl  příroda, která vytváří 97 % emisí CO2. Člověk se svou činností podílí asi čtyřmi procenty emisí. Z toho připadá na osobní silniční dopravu v Evropské unii podíl nějakých 0,15 % emisí. V celkovém objemu přirozených skleníkových plynů  je to tak nepatrný zlomek ne procent, ale promile – že i kdybychom auta zcela zakázali, tak to klima nepozná.

A já si říkám – máme tu jednoduše ověřitelná čísla. Co se děje, že nikoho – média politiky, aktivisty – nezajímají? Proč někdo ohlupuje lidi klimatickou propagandou, lhaním a podvody, proč někdo likviduje nejen českou, ale také evropskou ekonomiku – průmysl, zemědělství, energetiku? Je to jen davové šílenství – nebo propracovaný plán? 

A vůbec nepřehlížím ekologické a jiné katastrofy; jednou z nich je zamoření planety plasty. Vědci formulují první podezření, že za řadou chorob, které raketově přibývají, mohou být tzv. mikroplasty, které nám pronikají do vnitřností, do mozku, do tkání, a mohou způsobit záněty, infarkt nebo rakovinu.

Hrozí kolaps evropské i české ekonomiky „díky“ energetické chudobě, kterou si způsobujeme zcela úmyslně sami. Čisté řešení je odstřihnout se od šílenců, kteří nás vedou k naprostému krachu – řešením je ukončení škodlivé politiky současné EU.  

Nebyla by to spíš ekonomická katastrofa, ukončit současnou politiku EU, kde máme největší obchodní partnery?

Naopak, je to jediná záchrana před krachem. Je potřeba se vrátit k úzké spolupráci suverénních evropských států bez diktátu z Bruselu, tak jak to bylo ještě před několika lety, a zachovat jen volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu.

To hlavní je, že když nás nebudou brzdit směrnice EU a sankční omezení z Bruselu, pak můžeme mít levné energie, levnou výrobu a možnost obchodovat s celým světem. V současnosti nás mají německé a západní firmy jako zdroj levné pracovní síly a odbytiště jejich druhořadého zboží. Vyvádějí od nás miliardové u nás nezdaněné dividendy, což jim umožňují pravidla EU. Naše mzdy i po třiceti letech zaostávají za Západem.

Podívejte se na země BRICS. Je to společenství zemí, které mají gigantické zdroje levných surovin. Společenství zemí, které nediktují nikomu, co a jak má dělat – ostatně letos, před pár týdny v září, podal žádost o vstup do BRICS významný člen NATO – Turecko. Bude muset z NATO vystoupit, ale Turci si zjevně vyhodnotili, co je pro ně prospěšnější.

Stejně tak už léta uvažuje nově zvolený prezident USA Donald Trump, tedy, pokud se NATO nezmění, mohly by USA opustit NATO a Evropu. Vedou ho k tomu ryze ekonomické důvody.

To je něco, čím bychom se měli začít řídit i my.

https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-amerika-trump-americkym-univerzitam-bojujte-s-antisemitismem-nebo-prijdete-o-penize-40497543

Pak to vypadá takto:

https://www.novinky.cz/clanek/podcasty-hlas-na-pousti-evropsti-liberalove-se-boji-trumpa-a-soucasne-obhajuji-hon-na-zidy-v-amsterdamu-40496909

Rozčílená Miroslava Němcová. Václavem Klausem, který ani nebyl ve studiu

16.11.2024 10:35 | Monitoring

Na obrat ve směřování našich dějin vzpomíná bývalá předsedkyně Poslanecké sněmovny, nyní senátorka Miroslava Němcová (ODS) stále jako na zázrak. „Člověk cítil, že se něco děje, ta naděje narůstala. Pořád jsem si říkala, tak třeba se stane ten zázrak,“ řekla v pořadu Události, komentáře k listopadovým událostem 1989. „Rakovina, kterou do nás komunistický režim vložil, pořád ještě funguje a je strašlivě devastující,“ dodala senátorka, a že nedokáže pochopit přetrvávající nostalgii některých lidí po minulém režimu. Rozčílila ji slova Václava Klause, že máme blíže k 50. letům než k roku 1989.

reklama

Němcová řekla, že jako mladá pohlížela na svou budoucnost s určitou beznadějí, protože nevěřila, že je šance na změnu režimu. „Větší část svého života jsem žila v komunismu, tedy mé úvahy o mé budoucnosti byly zahaleny do beznaděje, nečinila jsem si žádné plány, že bych chtěla vidět architekturu ve světě, podívat se, jak se žije jinde. Věděla jsem, že je to marné, že žijeme za ostnatými dráty, že nic z toho nebude. Jako většina lidí jsem se uzavírala do svého prostoru, se svým přítelem, žili jsme ve svých mikrosvětech. Nedělala jsem si naděje, že se mi změní život, bylo to dost temné, protože jsem jiskru naděje nikde neviděla,“ pravila Němcová.

Senátorka popsala, jak vnímala dění pár dní před zlomovým 17. listopadem 1989. „Tehdy mi bylo 37 let. Vnímala jsem to období velmi silně. Člověk cítil, že se něco děje. Ta naděje narůstala. Pořád jsem si říkala, tak třeba se stane ten zázrak. Pořád jsem to měla v té rovině zázraku než nějaké jistoty. Pak se to stalo a dodnes si říkám, že jsem měla to štěstí, že jsem ten zázrak prožila. A že mohu teď takhle žít,“ poznamenala Němcová v pořadu Události, komentáře na ČT24.

Jsou skupiny obyvatel, které z ekonomických, politických či ideových důvodů vnímají předlistopadovou dobu jako něco, co jim chybí. „Nostalgii po období komunistické totality nejsem schopna pochopit. Těch 37 let, které jsem si tam odžila, jsou prostě roky ztracenými. Když mi bylo 37 let, tak v tu chvíli až jsem si řekla, že můj život začíná a co s ním udělám, kterou cestou se vydám. Ta touha něco dokázat byla ohromná,“ pokračovala politička, jež byla po sametové revoluci v letech 1990 až 1992 poslankyní Sněmovny národů a Sněmovny lidu Federálního shromáždění za Občanské fórum, později za Občanské hnutí.

Stesk po minulém režimu chápe jen v případě, pokud se člověk dostane do tíživé životní situace. „Selže mu podnikání, stane se tragédie v rodině, pokud ten člověk nemá pevné zázemí, které by mu dalo oporu a najednou si řekne, že je na to sám a začne hledat, kdo za to může,“ přemítá Němcová.

„Ta rakovina, kterou do nás komunistický režim vložil, pořád ještě funguje a je strašlivě devastující. I to je část odpovědi na otázku, že někteří lidé se na komunismus dívají s nostalgii, protože čtyřicetiletý soustavný tlak, kdy nemohli o svém životě rozhodovat, byli manipulováni a byly jim vyplachovány mozky každým dnem, to musí být nějak znát,“ míní Němcová.

V tomto kontextu poukázala na Německo. „Podíváme-li se na to, co s námi ten komunismus udělal, tak máme nejlepší laboratoř, a to je Německo. To bylo rozděleno na západní a východní. Podíváme-li se dnes, tak ta rozdělenost té země, jak v hodnotových otázkách, tak ve volebních preferencích. Je velký rozdíl, jak se na demokratický systém dívají s úctou lidé se západní části a jak se na něj dívají lidé z východní části,“ podotkla senátorka.

Němcovou rozlítila slova exprezidenta a zakladatele ODS Václava Klause, jenž vyjádřil obavy, že máme blíže k 50. letům než k roku 1989. „To je nesmysl! Na to lepší slovo nemám. Tedy měla bych lepší, ale asi se nehodí zde říkat. Naprosto nechápu, nechápu a nerozumím tomu, co může vést člověka, který je při smyslech a zažil v plné životní síle oba dva režimy, a na budování toho demokratického se podílel Klaus,“ hrozila se senátorka Němcová nad vyjádřením Klause, který mimo jiné tvrdí, že dnešní politický systém je „karikaturou parlamentní demokracie“.

„To, co se v něm přerodilo od toho propagátora a obhájce demokracie k dnešnímu přiklonění se k pravému opaku, tomu já nerozumím. Stoprocentně s Václavem Klausem v hodnocení dneška ve vztahu k minulosti nesouhlasím! A ve vztahu k Rusku s ním také nesouhlasím!“ zakončila Miroslava Němcová.