Karim
Jako sociální vědec jsem se léta snažil pochopit, co udržuje nerovnost na celém světě. Moje práce se často točila kolem sociálních systémů, jako je kapitalismus, rasismus, a způsobů, jakými se tyto systémy vzájemně ovlivňují. Stále častěji však docházím k poznání, že současné významné problémy jsou příznaky hlubší, zákeřnější nemoci v srdci lidstva.
Tato nemoc není jen systémová, ale má hluboký existenciální charakter. Není to jen záležitostí špatně nastavených politických, ekonomických nebo sociálních systémů, ale jde o něco, co zasahuje samotnou podstatu lidské existence. Pramení to ze znepokojivé skutečnosti, že my – empatická většina, která je schopna soucitu a porozumění – jsme dosud nenašli způsob, jak zabránit tomu, aby naše společnost byla utvářena, kontrolována a ovládána malou, bezohlednou menšinou. Tito jedinci postrádají empatii a jsou hnáni nenasytnou touhou po moci. Jsou tím, co mnozí označují jako psychopaty.
Neochvějný pocit, že je něco strašně špatně
Nad naším světem visí napětí, sžíravý pocit, že věci se mají jinak, než by měly být. Lidé to neříkají vždy nahlas, ale je to cítit – je to skrytý nepříjemný pocit, který se táhne napříč kulturami, komunitami a ideologiemi. Lidé se možná neshodnou na tom, co přesně je špatně, ale je nepopiratelné, že něco není v pořádku.
Zeptejte se a uslyšíte nespočet vysvětlení tohoto všudypřítomného neklidu – rasismus, kapitalismus, „wokeness“, eroze rodinných hodnot. Lidé se zoufale drží různých vyprávění a snaží se pochopit hlubokou nemoc, která nahlodává naši společnost. Přesto se pod těmito divoce odlišnými interpretacemi skrývá společné poznání: něco zásadního, něco podstatného je nepopiratelně narušeno.
Identifikace příčiny je tak obtížná proto, že velká část problému se skrývá pod povrchem. Systémy, které řídí naše životy – ekonomické, politické a kulturní – jsou pečlivě navrženy tak, aby sloužily zájmům malé elity, zatímco většina lidí si není vědoma toho, jak moc skutečně funguje. Ti, kdo mají moc, ji neprojevují otevřeně; místo toho působí ze stínu a prostřednictvím nástrojů, jako jsou média, vzdělávání a kultura, utvářejí společnost tak, aby si udrželi svou nadvládu.
Tento jev byl již dříve popsán jako „falešné vědomí„: narativy, které konzumujeme – ať už prostřednictvím zpráv, zábavy nebo veřejného diskurzu – nejsou neutrální nebo přirozené. Jsou pečlivě vytvářeny tak, aby sloužily zájmům mocných. Tyto příběhy nás nejen informují, ale utvářejí naše vnímání toho, co je možné, normální a pravdivé. Od chvíle, kdy se narodíme, jsme těmito příběhy prosáklí. A protože jsou vším, co jsme kdy poznali, málokdy je zpochybňujeme. Nepřipadají nám jako umělý konstrukt nebo manipulace – připadají nám jako realita sama.
Jsme vychováváni k tomu, abychom věřili, že je normální strávit celý život prací, jako by to bylo jednoduše přirozené uspořádání věcí. Přesto nás málokdy učí zpochybňovat, kdo z tohoto systému skutečně těží. Realita je taková, že naše práce především slouží k obohacení bohatých a mocných, zatímco naše vlastní naplnění a kolektivní blaho společnosti jsou až na druhém místě.
Jsme učeni vnímat individuální svobodu jako nejvyšší ctnost, kde osobní prospěch má přednost před komunitou a altruismem—před aktem obětování sebe sama pro dobro druhých. Zároveň nám říkají, že nekonečná spotřeba znamená štěstí, že úspěch se měří materiálním bohatstvím a že konkurence—nikoliv spolupráce—je hnací silou pokroku. Dokonce i empatie a solidarita jsou vykreslovány jako slabosti, zatímco vykořisťování a sobectví jsou oslavovány jako ambice.
Tyto hluboce zakořeněné myšlenky formují naše vnímání světa a ztěžují nám zpochybňování systému, který podkopává naši lidskost a narušuje základy našich společností.
Tento systém je navržen tak, aby nás udržel v poddajnosti. Vytváří iluzi svobody, zatímco nás nenápadně směřuje k tomu, abychom mysleli, jednali a žili způsobem, který prospívá mocným. Pracujeme, nakupujeme, volíme a konzumujeme v rámci, který ponechává jen velmi málo prostoru pro skutečné alternativy. Je to nenápadná, téměř neviditelná forma kontroly, a protože funguje na pozadí, většina lidí si ani neuvědomuje, že existuje.
Ale i bez vědomého pochopení systému lidé cítí jeho tíhu. Vnímají nespravedlnost rostoucí nerovnosti, ničení životního prostředí a nekonečné války. Vidí, jak společnost selhává v naplňování základních lidských potřeb, zatímco bohatství a zdroje jsou hromaděny malou menšinou. Toto napětí je nemožné ignorovat, a jak se trhliny v systému zvětšují, lidé se stávají stále neklidnějšími.
Tento neklid má velkou sílu, ale je také chaotický. Někteří svou frustraci směřují k destrukci, útočí na nastrčené obětní beránky nebo se uchylují ke konspiračním teoriím. Jiní se začínají organizovat, požadují spravedlnost a představují si svět, který upřednostňuje lidské blaho před ziskem a mocí. Výzvou je nasměrovat tento rostoucí neklid k jasnosti a konstruktivnímu jednání.
Hlavní problém: společnost založená na bezohlednosti
Naprostá většina lidí – obyčejných, empatických lidských bytostí – by raději žila ve světě, který upřednostňuje společné dobro. Ve společnosti, kde nikdo netrpí ponižující chudobou, kde zdravotní péče je základním právem a kde systémy fungují tak, aby povznášely, a ne utlačovaly. Přestože nás je drtivá většina, zůstáváme uvězněni v systémech, které udržují nerovnost a utrpení.
Proč? Protože systémy, v nichž žijeme – kapitalismus, nacionalismus a hyperindividualismus – byly vytvořeny bezohlednou psychopatickou menšinou pro její prospěch. Tito jedinci, nezatížení empatií ani morálkou, využívají svých výhod – bezohlednosti, lstivosti a nedostatku svědomí – k vytváření společnosti, která chrání jejich moc, bohatství a privilegia.
Dvojí znevýhodnění empatické většiny
Jak se zbavit psychopatické menšiny, která pustoší náš svět? Menšiny, která mění život drtivé většiny normálních, empatických lidských bytostí v peklo. Tato otázka představuje jeden z největších problémů v dějinách lidstva.
Na jedné straně jsme my, většina, omezeni samotným systémem, který nám byl vnucen. Tento systém – zákony, pravidla politického systému, ekonomické struktury a instituce – jsou pečlivě navrženy tak, aby chránily a udržovaly status quo. Každý pokus narušit jeho fungování naráží na překážky a omezení, která jsou do něj pečlivě zabudována. Tento systém funguje jako mechanismus, který nejen posiluje moc a privilegia těch, kdo z něj těží, ale také efektivně potlačuje snahy o změnu nebo odpor.
Snaha bojovat v těchto mezích často připomíná účast ve zmanipulované hře, kde pravidla určují a prosazují právě ti, kteří z našeho útlaku těží. Misky vah jsou nakloněny v jejich prospěch natolik, že každá snaha o jejich zpochybnění se zdá být marná, jako by o výsledku již bylo rozhodnuto.
Když například lidé pokojně protestují proti nespravedlnosti často čelí přehnané policejní síle. Místo toho, aby systém řešil vznesené stížnosti, reaguje násilím, zastrašováním a zatýkáním s cílem umlčet nesouhlas. Samotné zákony, které údajně chrání svobodu projevu a právo na protest, jsou zneužívány proti lidem. Jakákoli vážná výzva vůči statusu quo bývá omezována na protesty, které nepřekračují pokojné vyjádření nesouhlasu, přesto psychopatická vládnoucí třída tento nesouhlas brutálně potlačuje.
Na druhou stranu, pohybování se mimo hranice těchto systémů je ještě větší problém. Ti, kteří usilují o rozbití stávajícího řádu vědí, že k úspěchu je často zapotřebí bezohlednost. Většina lidí – od přírody empatická a morální – však není schopna postupovat s chladnou a vypočítavou brutalitou, která je charakteristická pro psychopatickou elitu. Když povstaneme, nechceme se zříci svých zásad a postupujeme s ohledem na lidský život, ale to nás často činí zranitelnými vůči neúprosné síle systémů, proti nimž se stavíme.
Stručně řečeno, jsme dvojnásobně znevýhodněni:
1. Bojovat v rámci systému znamená respektovat pravidla, která jsou nastavena pro naše potlačení.
2. Bojovat mimo systém znamená dodržovat morální pravidla v boji s bezohledností, což je bitva s minimální šancí na výhru.
Jádro problému je následující: Jak může lidstvo vytvořit společnost, kterou bude řídit empatická většina, a nikoli bezohledná menšina? Jak můžeme zlomit sevření systémů, které udržují nerovnost a utrpení?
Nemocí naší společnosti není jen nerovnost, kapitalismus nebo rasismus. Je to skutečnost, že většina – empatická, morální a lidská – nenašla způsob, jak překonat vládu psychopatů. To je a vždy bylo existenciální výzvou lidstva: vytvořit svět, v němž se lidstvo bude řídit svými nejlepšími vlastnostmi, a ne těmi nejhoršími.