Fiala, demografie a neomarxismus: jak se to rýmuje?

https://www.institutvk.cz/clanky/2969.html

Čí JE NÁRODNÍ MUZEUM?

Pro jistotu jsem si ověřil, že ta paní skutečně existuje.
Otevřený dopis řediteli Národního muzea.
Radka Johnová ekonom, VŠ pedagog
Vážený pane řediteli, pane doktore Michale Lukeši, obracím se na vás jako autorka skript VŠE Arts marketing, [Oeconomica, 2007, ISBN 978-80-245-1276-1], do kterých jste přispěl dvěma případovými studiemi [str. 224 – 229], a jako autorka knihy Marketing kulturního dědictví a umění. Art marketing v praxi. [Grada, ISBN 978-80-247-2724-0]. Obracím se na vás tímto otevřeným dopisem, protože se obávám, že by můj soukromý dopis skončil v koši sekretariátu, ale neskromně si myslím, že by vaše odpověď mohla zajímat více českých občanů.,
Národní muzeum v Praze je české národní muzeum, má svoji historii a renomé. I vy jste o pověst muzea dbal, staral se o jeho rekonstrukci, rozšíření, zajímavé výstavy.
V Článku III Zřizovací listiny o právním postavení organizace se říká, že „Národní muzeum je příspěvkovou organizací vystupující v právních vztazích svým jménem a nesoucí odpovědnost z těchto vztahů plynoucí. V zahraničí používá Národní muzeum v příslušném jazyce označení „Národní muzeum České republiky“.
Jak mají návštěvníci poznat, že se jedná o Národní muzeum České republiky, když v jeho čele visí cizí prapor? I kdyby to byl jen banner, jak uváděla některá média, nevšimla jsem si na webových stránkách muzea, že by se vztahoval k nějaké v současnosti pořádané výstavě. Už bylo vícekrát zmíněno, že samostatně umístěná vlajka cizího státu označuje buď dobyté území nebo svrchovaný objekt zahraničního subjektu (např. budova ambasády). Národní muzeum takovým objektem není Patří nám, českým občanům, přispíváme na něj z našich daní, připomíná nám naši historii a chceme ho předat budoucím generacím.
Z Článku IV „Vymezení základního účelu zřízení organizace a předmětu její hlavní činnosti“ nikde nevyplývá propagace zahraničních subjektů, a ani státní propaganda není předmětem činnosti Národního muzea. Řídíte instituci, jejíž hlavní reprezentativní budova stojí v čele Václavského náměstí, o kterém právem říkáme, že tudy procházely dějiny, tedy moderní dějiny českých zemí. V čele náměstí, jehož patron, Myslbekův Svatý Václav na koni se za nás modlí: „nedej zahynouti nám ni budoucím“. A slovy Františka Halase ze sbírky Torzo naděje v básni Praze říká: „Já vím Já vím / Jenom ne strach Jen žádný strach / takovou fugu nezahrál sám Sebastian Bach / co my tu zahrajem / až přijde čas až přijde čas / Kůň bronzový kůň Václavův / se včera v noci třás / a kníže kopí potěžkal / Myslete na chorál / Malověrní / Myslete na chorál.“ Myslbek i Halas svá díla stvořili v době, kdy mohli být hrdými Čechy.
Asi jste ten marketing, do kterého jste přispěl článkem, špatně nastudoval. Národní muzeum reprezentuje české země a jejich historii, „odráží u návštěvníků jejich potřebu kontinuity a sounáležitosti s minulostí, se slavnou historií země nebo národa
Z pohledu marketingu České republiky i Národního muzea, abych se držela svého oboru, si vás dovoluji upozornit, že hlavní budova NM se velmi pravděpodobně ocitne na fotce každého návštěvníka Prahy, protože „Václavák“ a „koně“ cvakne každý. Jsou i turisté, kteří udělají zájezd „Evropou za dva týdny“. Doma pak prohlížejí fotky, kde vlastně byli a co viděli. Mají se orientovat podle ukrajinské vlajky? Divíte se českým občanům, že se jim to nelíbí? Nejde o zneužití instituce národního kulturního dědictví k vyjádření vašich soukromých politických preferencí? Znáte národní muzeum jiného státu, na kterém by přes celou fasádu visela vlajka cizího státu? Sundejte ten vyšisovaný hadr! Národnímu muzeu České republiky by slušela naše česká vlajka. Je hezčí a je naše. Ať se nemusíme ptát: „Quo usque tandem abutere patientia nostra?“, tedy jak dlouho ještě budete zneužívat naši trpělivost a poškozovat dobré jméno NM i ČR.

Tak koukám a nestačím se divit …
Lhali, lžou a lhát budou. Tenhle mašinfíra je generál podvodníků,ten lže a už ani poledne nedrží!Celá tahle koaliční banda je jedna velká lež a volební podvod, tak co od nich můžeme jiného čekat.

https://xtv.cz/x-talk/podpora-zeleneho-silenstvi-a-brzdiciho-progresivismu-klesne-trumpovo-vitezstvi-je-cernym-dnem-pro-nasi-ctyrkoalici-babis-vyhraje-cesky-volic-sleduje-velmoci-milos-zeman?fbclid=IwY2xjawGYakNleHRuA2FlbQIxMAABHUeihE-Aof1GOqh4LDafJngvlVT1lMv9H7OToOUwgDH76lGniPml9nkrUw_aem_Ul-ctPxd8N2Q6UTW36zlaA

https://www.novinky.cz/clanek/volby-usa-2024-online-vysledky-40495997

04.11.2024 12:16 | Rozhovor

Premiéra inscenace PRO MOU VLAST v Divadle na Vinohradech, ale také nynější společenská situace a to, čím jsme v posledních letech prošli, se prolínají v rozhovoru s jejím autorem, významným českým choreografem mezinárodního renomé Petrem Zuskou. „Touto inscenací se krom jiného metaforicky a symbolicky stavím na obranu ‚své‘ vlasti, její kultury a kořenů a zároveň se lehce dotýkám i některých charakterových rysů jejího národa,“ říká pro ParlamentníListy.cz bývalý dlouholetý umělecký šéf Baletu Národního divadla v Praze.

reklama

V neděli 20. října se v Divadle na Vinohradech uskutečnila premiéra vaší inscenace PRO MOU VLAST. Co jste její tvorbou zamýšlel a měl jste při premiéře pocit, že diváci ji právě takto přijali a pochopili?

V minulém roce jsem byl osloven vedením Pražského komorního baletu, abych v rámci roku české hudby 2024 vytvořil se souborem celovečerní inscenaci hodnou tohoto výročí. Po delší úvaze, kde hrálo roli několik různých variant, jsem se rozhodl udělat MOU VLAST Bedřicha Smetany, zčásti i proto, že od jeho narození aktuálně uplynulo rovných 200 let. Původním záměrem byla tedy celá Má vlast – 80 minut hudby. Kvůli současným značným finančním limitacím souboru, které krom jiného výrazně omezují nějaký větší scénografický názor, jsem však posléze musel tuto ideu pozměnit. Novou dramaturgií se staly dva rozdílné kusy, z nichž druhý a delší je postaven na částech ze Smetanova cyklu symfonických básní. Odtud tedy modifikace názvu večera. Předložka „pro“ má však i jiný význam.

V čem ten jiný význam spočívá?

To, co se s touto zemí (naší vlastí) v posledních letech děje, považuji za naprosto zoufalé. Je nehorázně devastována, a to na mnoha úrovních najednou. Navíc jsou podnikány kroky k potlačování její národní svébytnosti a státní suverenity. Touto inscenací se tedy, krom jiného, metaforicky a symbolicky stavím na obranu „své“ vlasti, její kultury a kořenů a zároveň se lehce dotýkám i některých charakterových rysů jejího národa. Včetně těch negativních – tedy velkému počtu lidí, kteří onu zhoubnou cestu spoluvytvářejí, jakkoli podporují anebo to vše i jen mlčky akceptují. A to se zdaleka netýká pouze oněch zmíněných posledních let, ale i mnoha období v minulosti. Pokud se národ nepoučí, historie se má tendenci opakovat…

Vzhledem ke standing ovation, k reakcím diváků přímo po premiéře a posléze i písemným gratulacím a děkováním, mám pocit, že to bylo přijato velice pozitivně. O tom, kdo pochopil více či méně, samozřejmě nemohu objektivně mluvit, jelikož netuším.

První část večera kombinuje hudbu z různých koutů světa, včetně indických, irských, marockých a izraelských balad, ale i píseň Boba Dylana a vaši vlastní. Druhá část vychází ze Smetanova cyklu Má vlast. Proč jste toto ne příliš obvyklé propojení zvolil?

Ony dvě, jakkoli rozdílné části představení spolu vlastně úzce souvisejí. Pokud mluvíme o první polovině večera s názvem Update 24, jak titul naznačuje, jedná se o jakousi rozšířenou aktualizaci. V roce 2019 jsem vytvořil dvanáctiminutové ženské sólo s názvem Fo(u)r One. Tedy ve smyslu „Pro jednu“ a zároveň „Čtyři v jedné“…, které se opíralo o čtyři balady z různých koutů světa, které zmiňujete. Ani nevím, jak jsem k tomu tehdy došel, nicméně tato miniatura končila metaforou jasně odkazující na militantní aspekty, potažmo přítomnost hrozby války mezi národy a kulturami. Není tedy jistě záhadou, proč jsem se rozhodl ten kousek právě teď inscenovat znovu a rozvinout ho obohacením o ještě jednoho interpreta – muže a rovněž o dvě další písně. V prvé řadě neskutečně výmluvný a ostrý protiválečný song Boba Dylana Masters of War z roku 1963. Podnětem pro toho času dvaadvacetiletého Dylana byly tehdejší vojenské intervence Spojených států do jiných zemí, karibská krize – tedy vyhrocené napětí tzv. studené války.

Psali jsme:

Metál pro exšéfa ČT Dvořáka. Od Pavla. Dejte si dvě a dvě dohromady, navádí Vyoral

Zkušený novinář Henek: Hodně jsem se smál po vystoupení Fialy. Zapomněl na 770 milionů Kč denně

Nastolování jediné „pravdy“. Nová totalita. Svazák Fiala v čele. Exšéf Baletu ND ve varu

Tohle vám v TV nepoví. Profesor Pirk ke covidu. Za opatřeními je ještě jiný úmysl

To je více než 60 let. Mohlo lidstvo jako celek už zapomenout na napětí a obavy, v nichž tehdy z důvodu možného jaderného konfliktu žilo?

V dnešní době, kdy se opět chřestí zbraněmi o sto šest a i tam, kde reálná válka není, je evidentní snaha ji rozpoutat, mám pocit, že historická paměť lidstva snad ani neexistuje. A naše země je bohužel opět v popředí tohoto šílenství… Poslední písní se pak po „cestě kolem světa“ vracíme domů. Autorkou básně Zloději krás z roku 2022 je investigativní novinářka Markéta Dobiášová, já jsem ji posléze zhudebnil a spolu ji i zpíváme. Ač je tato píseň v zásadě pozitivní inspirací a povzbuzením pro duši každého z nás a oproti Dylanovi proti ničemu prvoplánově nevystupuje, nese v sobě ostny nálepkování a osočování všech, kteří si dovolí nesouhlasit, či jen polemizovat s jedinou oficiální „pravdou“. Kteří si například dovolí říci, že mír je ze všeho nejpodstatnější, nebo že dvě a dvě jsou čtyři… A z čistě hudebního hlediska to tedy na první pohled může evokovat docela divoký pelmel, ale ne tak docela. Čtyři etnické balady a pak dvě rozdílné, ale pořád – z hlediska stylu – vlastně folkové písně.

Co byste prozradil o druhé a delší části představení Fragment 24?

Opírá se pochopitelně o „ducha“ Smetanovy hudby, ale zároveň i o staré legendy našeho národa, ze kterých bral skladatel inspiraci. S tím samozřejmě úzce souvisí Staré pověsti české Aloise Jiráska. Pokud si je přečtete, často natrefíte na podobné společenské kontexty, jaké zažíváme dnes. Boj o moc a bohatství, závist, řevnivost, patolízalství, podrazáctví, udavačství… Na druhou stranu je úplně neskutečné, kolikrát v této knize narazíte na slovní spojení „proti cizákům“. Jistěže byli Smetana i Jirásek, krom dobových pramenů, značně ovlivněni svou, i všeobecnou snahou o národní obrození a uvědomění – v pravém smyslu slova, ale vzpomeňme si i na doložená historická fakta stran témat a událostí naší dávné, středověké historie. Takže propojení s dnešní dobou je poměrně úzké.

A v rámci už výše zmíněného bychom mohli mluvit i o životě samotného Smetany, na kterého byl v době jeho vůdčího působení v opeře Prozatímního divadla vytvářen neskutečný společenský tlak a často zažíval i útoky osobního rázu v tisku i na ulici. Lidé „jeho vlasti“ mu dali vypít nejeden hořký kalich. Dnes se klaníme jeho bustám… Jak příznačné pro tolik osudů – nejen – české historie.

Takže ve zkratce – krom čistě hudebních, výtvarných, divadelních a pochopitelně choreografických aspektů s sebou tato inscenace nese podprahový nenásilný apel – pojďme se snažit o mír, o zachování svobody, pojďme si uvědomit a chránit naši kulturu a kořeny, tedy naši symbolickou DNA. Pojďme pečovat o svou vlastní duši a skrze to ji propojovat i s těmi dalšími. A čtenáře srdečně zvu na první pražskou reprízu – 17. listopadu v Divadle na Vinohradech.

Válka, mír, svoboda. Diskuse o těchto tématech ve veřejném prostoru zesílila od začátku pandemie covidu v roce 2020 a ještě více se vystupňovala od února 2022 se začátkem války na Ukrajině. Jak podle vás tyto dvě události zasáhly do života lidí v Česku, tedy naší vlasti, jakým způsobem ovlivnily pohled společnosti právě na válku, mír a svobodu?

Jak „covidismus“, tak „ukrajinismus“ zasáhly naši společnost velice silně a neblaze a na mnoha úrovních najednou. Můžeme zde mluvit o mnoha miliardách vynaložených na respirátory, testy, vakcíny. O propadu průmyslu a HDP, likvidaci mnoha živnostníků a firem v době lockdownů. Můžeme zde mluvit o neskutečně hrubém zásahu do života dětí a jejich školní docházky, sportovních aktivit, všeobecných sociologických vazeb, a tudíž i přirozeného vývoje. Můžeme zde mluvit o násilně opuštěných seniorech a tisících mrtvých navíc, které nezahubila ona pandemie, ale hysterický styl její „terapie“… A konflikt na Ukrajině znamená v bledě modrém to samé. Humanitární pomoc byla jednoznačně na místě a já jsem byl mimochodem jeden z prvních, kteří poslali na slovensko-ukrajinské hranice několik zavazadel s potravinami a hygienickými potřebami. Ale další a dlouhodobá finanční podpora militantního rázu stála a stojí tuto zemi znovu další miliardy a znamená ve skutečnosti jen prudký nárůst mrtvol mladých lidí na obou stranách. Dalším úhelným kamenem jsou tzv. sankce proti Rusku, které se ve výsledku jako bumerang obrátily proti těm, kteří je uvalili. A to už vůbec nemluvím o energetice a tzv. „nezávislosti“ na ruských zdrojích.

To je ale pro náš život dost důležité. Proč byste o tom tedy neměl mluvit?

Ta nezávislost je pochopitelně pouze nehoráznou ideologickou lží, jelikož vše proudí z Ruska dál, akorát to nenakupujeme odtamtud přímo, ale z třetí ruky a za třikrát větší peníze. Tomu říkám politická zásadovost k pohledání. Takže suma sumárum v obou případech prohra na celé čáře. Jak té vědecko-medicínské, tak ekonomické, zahraničně-politické, i čistě lidské. Ty stovky miliard z obou těchto „procesů“ totiž nebyly jen vyhozeny z okna, či spláchnuty do kanálu. Ony byly investovány v neprospěch fyzického i psychického zdraví společnosti, v neprospěch ekonomiky a životní úrovně, ony byly investovány do nesmyslného zabíjení. A to není ani trochu nadsázka.

Navíc byla těmito procesy do společnosti zaseta vzájemná nenávist, příkré odsuzování jakéhokoli odlišného názoru. Dialog a diskuse byly přetaveny na diktát těch „správných“ postojů a frází a pluralita myšlení se zúžila do jednoho oficiálního narativu. Vše, co je jiné, je špatné. To slouží Putinovi, Trumpovi, …, Babišovi… a mnohým dalším „antikristům“. Vše, co je jiné, je dezinformace, fake, hoax, …, prostě nesystémový názor, který je nutno odsoudit, proti kterému je nutno zasáhnout. Společnost byla nakažena virem, kterému by i samotný covid mohl závidět. A tak jako u covidu, coby pátracího balonku toho, co je možné si ke společnosti dovolit, to bylo realizováno opět záměrně. Zmatek, chaos, nejistota a strach jsou těmi nejlepšími nástroji pro snadnou manipulaci s masami. Tím bylo odstartováno a živeno už mnoho totalitních ideologií a režimů v historii.

Čím si vysvětlujete, že nynější česká politická reprezentace si na rozdíl od té maďarské nebo slovenské nepřipouští myšlenku, že by se místo válčení mělo zasednout k jednacímu stolu, k čemuž se v poslední době přiklání i německý kancléř Olaf Scholz?

Zásadní věcí je fakt, že na rozdíl od naší současné politické reprezentace Orbán a Fico nejsou loutkami EU, USA a tzv. „deep state“ sil. Oba tito lídři jsou patrioty a přirozeně se tedy snaží o skutečné národní zájmy a zachování suverenity svých zemí. Oba jsou zkušenými politiky a oba mají „koule“ na to jít do politicky nekorektního dialogu a říci NE, a to i na nejvyšších evropských úrovních. A místo „not“, podle kterých se teď většinově hraje, používají zdravý rozum. To dnes vyžaduje na této vrcholné úrovni skutečně velkou odvahu, jelikož ty tlaky jsou šílené, a když si vzpomeneme na pokus o atentát na Fica, tak už přesahují i čistě politickou úroveň…

A co zmíněný německý kancléř?

Olaf Scholz, ač je samozřejmě uvědomělým reprezentantem týmu EU, není úplně slepý a vidí, co se vinou uměle prodlužované války ve skutečnosti v Evropě děje a jak to neblaze působí i na jeho zemi. Má zřejmě nějakou bazální státnickou soudnost. Naše současná politická garnitura evidentně postrádá i tu.

A když jsem mluvil o těch loutkách onoho deep state – tedy těch vlivných a mocných, kteří nejsou vidět – dovolte mi malou divadelní metaforu. Macron, von der Leyenová, Trudeau a mnozí další relativně velcí hráči jsou jejich marionetami na nitkách a provázcích. Představitelé současné politické reprezentace této země – naší vlasti – jsou o několik pater níž. Jsou pouhými maňásky na rukou oněch marionet. Tedy loutky loutek. Tuto roli si vybrali a podle toho se i chovají.

Loutky loutek vládly předchozí tři roky zemi v pětikoalici, na poslední rok se zúžily na čtyřkoalici. Premiér Petr Fiala v rozhovoru pro Seznam Zprávy prohlásil, že je třeba voličům ukázat, že ty věci, které jeho vláda dosud dělala, opravdu fungují, že lidé musí vidět, že stát hospodaří lépe. Chce vládnout ještě druhé období, aby dotáhl načaté změny, a o tuto možnost bude za rok žádat voliče. Měli by ho vyslyšet? Prospěl zemi v čele vlády?

Tak na tuto otázku už musím odpovědět se značnou nadsázkou. Pominu nedávné extempore s Piráty. Po tom všem, čeho tato strana kdy dosáhla a co ještě zničit nestihla, to snad ani nestojí za zmínku. A Fiala to uhrál výtečně: Naše plány tento miniaturní exces nemůže narušit. V devastaci této země pokračujeme i bez Pirátů úspěšně dále a chceme to pochopitelně dotáhnout do konce. Proto usilujeme o další období. Proto vás, milí voliči, žádáme o podporu. Věřte, že naše evidentní lži jsou ve skutečnosti pravdami a vše ostatní se vás pouze snaží dezinformovat a svést z cesty. Jde o zachování NAŠÍ soukromé (demo)kracie, jde o podporu a souznění se současnými evropskými a skutečně západními hodnotami. Tedy o nastolení bídy, totality a když NATO (čti Bůh) dá, i světové války. Díky, milí voliči! SPOLU to dokážeme!

Zaujala mě i Fialova úvaha, že jedním z problémů české politiky je příliš časté střídání osob na různých postech, protože to zhoršuje kvalitu politiky. Je na tom něco pravdy, nebo se premiér spíše snaží vsugerovat veřejnosti, že kvalitě politiky prospěje, když on v čele vlády zůstane i pro další čtyřleté období?

Já nevím, co pan premiér přesně řekl, ale pokud takové tvrzení nahlédneme čistě ze všeobecného, teoretického hlediska, pak se o něm dá určitě diskutovat. Jistěže časté střídání vedení nejrůznějších resortů, včetně úředníků a měnících se politických vlivů, není vždy ideální. Často s sebou nese negativní dopady na třeba i smysluplné a konstruktivní legislativní procesy, které byly započaty, ale v novém složení po dalších volbách už není vůle v nich pokračovat, takže veškeré dosavadní snahy odborníků z toho kterého odvětví vyjdou vniveč anebo se začíná opět od nuly. Za patnáct let na postu uměleckého ředitele Baletu Národního divadla mám s úřadem Ministerstva kultury právě na tomto poli nejednu neblahou zkušenost. Neřekl bych, že to přímo „zhoršuje kvalitu politiky“ jako takové, ale může to být kontraproduktivní v rámci návazností a vývoje v jednotlivých resortech. To všechno se dá jistě takto nazřít. Jenže může nastat případ, který je naprosto opačný, tedy, že drtivá většina legislativních procesů a politického směřování je vymknuta ze všech myslitelných kloubů. Pak je radikální, systémová a samozřejmě i personální změna více než nutná. A současný stav této země odpovídá právě tomuto případu. Systém tedy není dokonalý, tak jako celá demokracie má své plusy i minusy, ale nic lepšího a spravedlivějšího ještě nikdo zatím nevymyslel.

S premiérem Fialou se tedy čistě obecně dá s mnohým v tomto teoreticky souhlasit, ale konkrétně v případě jeho kabinetu se za zásadní změnu politiky a politiků doslova modlím. Mimochodem, kdyby v tom samém čase před volbami byl v opozici on, jeho vyjádření by byla o 180 stupňů otočena, jak víme i z mnoha jeho starších projevů. Ale teď je teď, jde o koryta a navíc to přece musí „dotáhnout“.

Když se v poslední době začaly objevovat informace o tom, že se v České republice šíří covid ve formě nakažlivější varianty XEC, tak jsem si vzpomněl, že jste jako reakci na nesmyslná opatření na podzim roku 2020 spoluzakládal Zdravé fórum, jakožto Občanskou platformu pro obnovení normálního života, jehož mottem bylo Vraťme zemi do normálu! Nenapadlo vás, že by se tehdejší situace mohla opakovat? Nebo už je společnost někde jinde a opakování tehdejších zákazů, příkazů a nařízení by už nepřipustila?

Tehdy jsme s kolegy prostě intuitivně reagovali na nastalou situaci a jasná společenská negativa s ní rychle narůstající. A bylo nám už tehdy poměrně jasné, kam to všechno může směřovat. Ale do jak košatého jedovatého „keře“ ten „výhonek“ vyroste, nás se všemi důsledky pochopitelně napadnout nemohlo. Musím však říci, že velké procento těch, kteří byli před čtyřmi lety v kontaktu se Zdravým fórem, je velice kritické a hlasité dodnes. Covidová hysterie a všechny další díly této série posledních let jsou součástí jedné agendy, různými větvičkami jediného, už výše zmíněného keře. A jako každý plevel je potřeba vykopat i s kořeny, ani v tomto případě tomu není jinak, jakkoli jdou ty kořeny hluboko a jakkoli dobře jsou živeny. A jestli se něco může opakovat? Samozřejmě. Vždyť to k tomu směřuje. Názorová i osobní nesvoboda, cenzura a nucená poslušnost nejrůznějších restrikcí, může mít odstín boje s virem, s Ruskem, s CO₂ a klimatem, s nedostatečnou genderovou svobodou, či nemoderní a přežitou snahou o národní identity a státní suverenity…

Je to boj s uměle vytvořeným ďáblem, dle potřeby různě oblečeným. A jestli by společnost něco už „nedopustila“? Bohužel, obávám se, že pokud jí ten, jakkoli oblečený „ďábel“ bude servírován dostatečně často a přesvědčivě, klidně dopustí naprosto všechno a klidně i znovu a mnozí tomu budou ještě tleskat.

Se Zdravým fórem jste volali po návratu země do normálu. Vrátili jsme se do něj zrušením všech covidových omezení? Nebo normál vypadá jinak než to, v čem žijeme?

To, co je „normál“, je samozřejmě nejednoznačné. Ten termín není a nemůže být exaktní. Návratem do normálu jsme ve Zdravém fóru mysleli návrat k tradičním a odvěkým zákonitostem vědy a medicíny, k Listině základních práv a svobod, ke zdravému rozumu. Ne náhodou bylo gró této občanské platformy tvořeno právě významnými vědci, lékaři a právníky. Odumírající covid mánie, byla 24. února 2022 vystřídána ukrajino mánií. A ta, zdá se, už také příliš netáhne, tak už vidíme pomalé vystrkování růžků nejrůznějších staronových expertů, kteří (možná) krůček po krůčku pracují na covidí exhumaci, či reinkarnaci, aby zase bylo čím strašit. Ten chudák pharma průmysl si totiž v posledních dvou letech zas až tolik nevydělal. Vyfoukl mu to ten uličník – zbrojní…

Jistěže toto vše jsou politicko-mocenské a byznysové mechanismy, které nejsou ničím převratně novým. Ani nevybíravé manýry zájmových skupin vlivných nadnárodních korporátů, na které často většina společnosti nevědomky doplácí, aniž by si to tak přála a vlastně o tom vůbec věděla. Těžko v historii najdeme desetiletí, kdy by se nějaké ty špinavosti, a to i v globálním měřítku neděly. Takže co je vlastně teď to nenormální? Především neskutečně prudká a rychlá eskalace těchto faktorů, a to navíc na mnoha úrovních najednou. Další věcí je rovněž fakt, jak toto zlo velice autenticky a násilně (ale hladce) vstupuje do života společnosti a každého jednotlivce a téměř ze dne na den je schopno věcí, do té doby vlastně nepředstavitelných. To už není jen o „Overtonově okně“, tedy principu něčeho doposud napříč společností jednoznačně odsouzeníhodného, což se postupně vlivem médií, tzv. neziskovek a mainstreamového pohledu stává všeobecně legálním a navíc posléze tím jediným možným. Ta rychlost už teorii pana Josepha P. Overtona vlastně překonává. Někdo má evidentně na spěch. Bojí se svých vlastních lží. Ty mají sice krátké nohy, ale jsou schopny nebývale rychle doběhnout jejich šiřitele.

MUDr. Martin Kuba

• ODS
• hejtman

Nad jednou z nenormálností se pozastavil jihočeský hejtman Martin Kuba, když řekl, že přečíst si krátce po krajských volbách o tom, jak si politici jdou zvednout platy, mu přišlo jako věc, o níž si ani neuměl představit, že někdo vymyslí. Přesto to vláda vymyslela a ještě se chválí za to, že si přidá „jen“ o 7 procent místo 14, protože musí „dýchat se společností“. Jsou politici včetně prezidenta Petra Pavla, který usiloval o stotisícovou měsíční apanáž pro svou manželku, natolik odtrženi od reality, že v zámku vůbec netuší, jak se žije v podzámčí?

To už není ani o odtržení od reality, ani o zámku a podzámčí. To je bezbřehá drzost a absolutní výsměch národu. A to zvláště po nedávných povodních, kdy se desetitisíce lidí z Jesenicka a dalších regionů ocitli doslova na dně. Pro něco takového lze už jen těžko hledat slova. Zajímavý a zároveň alarmující je fakt, že to udělali naprosto bez sebemenšího uzardění a ještě to obhajují. Jako by si byli něčím jisti, jako by jim nějaká celospolečenská reakce byla už úplně u zadku, jako by ztratili jakékoli poslední zábrany. A to by pro nás občany měl být (slovníkem Petra Fialy) ten nejjasnější signál! A to myslím velice vážně.

Abych to trochu zlehčil, moc se mi líbilo, jak pan prezident prohlašoval, že pro svou manželku nic nepožadoval a ministr Jurečka to posléze „uvedl na pravou míru“, čímž tvrzení prezidenta zdiskreditoval. To jsou přesně věci, které mezi nimi nadšeně vítám. A mimochodem, intelektuální, řečnické a jazykové výkony naší první dámy, která prý potřebuje tuto apanáž především na mezinárodní „reprezentaci“, jsou naprosto tristní. Jeden by se rád i zasmál, ale to by mu nesmělo dojít, jakou ostudu tomuto státu a nám všem dělá.

JUDr. Jindřich Rajchl

• PRO 2022
• Předseda strany Právo Respekt Odbornost
• mimo zastupitelskou funkci

Co by bylo potřeba k tomu, aby se z Česka stala zdravě fungující společnost, která by ze svého středu vygenerovala do vedení země charakternější a schopnější politiky, než se povedlo začátkem října 2021?

No, napadá mne milion lidí v ulicích, jako spouštěcí impulz… Pardon, nechal jsem se unést, teď jsem se odtrhl od reality já sám. Většinová česká společnost má historicky sklon k jakési politické pasivitě až apatii… Ale pojďme k meritu věci. Velice by pomohlo, aby veřejnoprávní média začala dělat svou práci v rámci skutečné objektivity a dala rovnoměrný prostor i všem oponentním názorům. Problémem je totiž fakt, že politici, kteří oplývají adjektivy, které uvádíte, tu jsou, ale v mainstremu mají „zaracha“. Se svými postoji a často jasnými politickými plány jsou odkázáni na tzv. média alternativní (díky bohu za ně) a svůj dosah na sociálních sítích. To je strašná nevýhoda a nespravedlnost. Je to výsměch demokracii a pluralitě názorů. Velké procento občanů o těchto nových politicích a jejich stranách vlastně vůbec netuší. A když náhodou ano, vnímají jen nálepky, kterými byli obdařeni. Neskutečně výmluvný je také nedávný případ, kdy TV Nova pozvala do duelu vládního „experta na pravdu“ plukovníka Otakara Foltýna s předsedou strany PRO Jindřichem Rajchlem. Ač to oba přislíbili, Foltýn to po několika dnech odřekl. Proč asi. Věděl, že by ho Rajchl argumentačně roztrhal na kusy.

Další žábou na prameni jsou už zmíněné neziskovky a nevládní organizace, které jsou ve skutečnosti naopak provládní a velice ziskové. To vše výrazně „otravuje“ veřejný prostor a omezuje výseč informací. A informace, respektive jejich různobarevnost a bohatost, jsou jedním z klíčů pro uskutečnění systémové změny.

Posledním důležitým faktorem je i skutečnost, že Česká republika není velmocí, jejíž „slovo“ by samo o sobě mohlo otáčet světem. Na nějakou radikální změnu tady doma bude potřeba i nějaká mezinárodní příznivá konstelace. První bude jistě výsledek prezidentských voleb v USA. Ne, že bych do Donalda Trumpa vkládal nějaké přehnané naděje. Ani náhodou to není to Ježíš Kristus, ale může zásadně pozměnit, či částečně přepsat ony „noty“, což by nebylo vůbec špatné. Zvláště pak z hlediska potenciálních mírových jednání, jelikož během jeho předešlého prezidentského mandátu nedošlo k žádným vojenským intervencím. A pokud vyhraje Kamala Harrisová, tak se ten střednědobý výhled sice dost zatemní, ale na druhou stranu by to bylo možno i vnímat jako další symbolický hřebíček do rakve celému systému tzv. progresivního liberalismu, který je tak jako tak odsouzen k zániku. Je jen otázkou, jak dlouho to bude trvat a co všechno to bude celou společnost stát. Přejme si a každý dělejme co můžeme proto, aby ta cena byla co nejnižší.