Vodní pára patří k nejúčinnějším skleníkovým plynům.
Například sopkaTonga má však jedno významné specifikum. Její vrchol se nachází v téměř ideální
hloubce okolo 150 metrů, což při erupci umožňuje uvolnit do atmosféry obrovské množství vodní páry.
Vodní pára patří k nejúčinnějším skleníkovým plynům. Na skleníkovém efektu se
podílí přibližně dvěma třetinami. Pro srovnání, oxid uhličitý má podíl kolem 30 %
a metan, oxid dusný, ozon a fluorované plyny dohromady zhruba 3 %.
Studie NASA z roku 2010 tento podíl upřesňuje: vodní pára podle ní ovlivňuje
skleníkový efekt z 50 %, samostatně pak uvádí vliv oblačnosti (25 %), která je
ovšem také převážně tvořena vodní párou. Vliv oxidu uhličitého navíc snižuje
oproti dřívějším odhadům na zhruba 20 %.
Na webu NASA je k dispozici krátké video ze satelitních snímků zachycující rozsah
erupce v místě výbuchu, po němž se vodní pára postupně rozptýlila po celé zemské
atmosféře. NASA rovněž zveřejnila graf koncentrace vodní páry, na němž je patrný
výrazný nárůst právě po erupci Tongy. Následné studie, například z
Oxfordské univerzity, odhadují, že výbuch zvýšil množství vodní páry v atmosféře
až o 13 procent.
S ohledem na silný skleníkový efekt vodní páry jde o objem, který by měl být zohledněn
při posuzování emisí skleníkových plynů, jejich dopadů na klimatické změny a při
hodnocení míry lidského vlivu na tyto procesy. Pokud je téma klimatických změn masivně
komunikováno, dalo by se očekávat, že výbuch Tongy, který uvolnil do atmosféry takové
množství skleníkových plynů, bude všeobecně známý.
To samozřejmě znamená, že emise produkované lidmi jsou z hlediska klimatu irelevantní.
Otevírá to však otázku, do jaké míry různé studie, z nichž vycházejí klimatické politiky a nejnověji
i postup Mezinárodního soudního dvora, zohledňují přirozené, nezaviněné a neovlivnitelné
jevy, které mohou mít zásadní vliv na změnu klimatu a svým působením dokážou jednorázově
prakticky vymazat všechny lidské snahy o snížení emisí skleníkových plynů.
Přes všechna tato zjištění vydal Mezinárodní soudní dvůr poradní stanovisko k povinnostem
států, v němž konstatoval, že „změna klimatu představuje naléhavou a existenční hrozbu
s vážnými a dalekosáhlými důsledky“. Při rozhodování se soudci pochopitelně opírali také
o vědecké studie, přičemž konstatovali, že „emise skleníkových plynů jsou jednoznačně
způsobeny lidskou činností a nejsou územně omezené“.