Omlouvám se za vypůjčení části názvu známého filmu do titulku, ale nemáte poslední dobou podobný pocit? Jako bychom my, mladší ročníky, vinili za všechny strasti světa dříve narozené. Vždyť svět řídí důchodci: Donald Trump (73), Vladimir Putin (67), Si Ťin-pching (66), u nás Miloš Zeman (75) a Andrej Babiš (65). Na jejich místa se drali a derou důchodci Joe Biden (77), Bernie Sanders (78), Jiří Drahoš (71) a další. Parta penzistů už vládne světu příliš dlouho a podle řady nespokojenců špatně.

Už i na mém Facebooku a Twitteru se objevily otřesné komentáře. Pandemie koronaviru si prý konečně našla správný cíl – staré lidi. „Že by tahle drobná rýmička vyřešila důchodovou reformu?“ „Dobrá zpráva pro státní rozpočet: mandatorní výdaje budou nižší.“ Věřím, že převážná většina podobných příspěvků byla úletem, nejapným pokusem o vtip, trapnou ironií. Bohužel část komentářů je míněna smrtelně vážně.

Přednostka Geriatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze Eva Topinková mi v Rozstřelu potvrdila, že stáří je celosvětově stále více stigmatizované: „Dnešní doba uctívá kult mládí. Senioři jsou prezentováni jako neproduktivní a neaktivní lidé, finanční zátěž. Navíc roste tlak na výkonnost a rychlost, a tak solidarita se seniory klesá.“

Už od nástupu koronavirové nákazy víme, že infekce má nejdrastičtější dopady na seniory. Snad v každé rodině nějaký je. A přesto se před časem tisíce Čechů přes varování státních úřadů vydaly do severní Itálie na neodmyslitelnou lyžovačku. „Nejsem srab, kvůli takové prkotině si to nenechám ujít.“ Tohle, už dlouho po únorovém varování ministra zdravotnictví, prohlásil jeden známý. Řekl jsem mu to a napíšu to i tady: „Jsi arogantní sobec!“ I on má v rodině seniory. Vrátil se, stejně jako jiní, těsně před povinnou karanténou. Když vláda rozhodla o uzavření škol, neváhal osmiletou ratolest, přes varování odborníků, strčit k prarodičům. Klasika dnešní doby. „Jsem úspěšný, relativně mladý, zdravý, vydělávám hodně peněz, tak si je chci užít, svět se točí kolem mě.“

Co na tom, že chováním ohrožuji druhé? Ono se to nějak vyřeší. „Svět patří nám, staří už nadělali škody dost!“ Nenadělala podobně sobecká a bezohledná generace dost problémů po druhé světové válce? Nejsou to náhodou stejní nadšenci, novodobí budovatelé? Žijí sice v jiné době, ale ani pro ně „není svět pro staré“. Nadšeně tleskají předvolebnímu klipu Marthy Issové a Jiřího Mádla „Přemluv bábu!“ a viní z prohry Karla Schwarzenberga důchodce.

Žijeme v době, kdy se osudy lidí mění ve statistická data. Stáří se bojíme, nevážíme si ho, hnusí se nám. Senioři jsou připomínkou naší smrtelnosti a jejich slabosti v nás vyvolávají pud zbavit se nejslabšího článku společnosti. Úspěch slaví jen zdraví a silní. Mezigenerační soudržnost kolabuje, naše byty jsou pro velké rodiny příliš malé, nechceme se staříky žít, potřební jsou jen na hlídání.

Senioři nepotřebují pomoc za každou cenu, potřebují důstojnost. A té se jim nedostává. Čelí společenskému i ekonomickému tlaku, kterému špatně odolávají. Jsou křehcí, důvěřiví, snadno ovladatelní, často bezbranní. Nejsou tak rychlí, vše jim trvá déle.

Mají však to, co mladší generace postrádá: nadhled, soucit, životní zkušenosti. Zažili turbulentní svět 20. století a dobře vědí, že nic netrvá věčně. Svoboda, totalita, prosperita ani krize. A právě kontext dravému mládí, často i střednímu věku, chybí.

Táta mě vychovával v důchodovém věku a jeho rady byly neocenitelné. Penzistou v úřadě byl François Mitterrand či Winston Churchill, velké postavy historie. Naopak Adolf Hitler se stal německým kancléřem jako čerstvý čtyřicátník. Važme si proto seniorů a na aroganci produktivní generace si raději dávejme pozor. Tento svět totiž pro starý je.