Alena Vitásková přivedla na svět své další knižní dílo. Román Kulak, my všichni jsme vinni se v minulém týdnu dostal na pulty knihkupectví. Popisuje příběh muže coby svědka českých dějin 20. století. Bývalá předsedkyně Energetického regulačního úřadu, která v minulosti čelila tzv. solárním baronům, se už několik let věnuje literární dráze. Pro ParlamentníListy.cz Vitásková vysvětluje, proč zvolila právě takové téma a co chce knihou lidem sdělit.
Foto: Redakce PL Popisek: Představení knihy Kulak Aleny Vitáskové. Na snímku s autorkou ředitel nakladatelství Olympia Luboš Procházka
„Skutečný příběh muže, který svůj život prožil od Rakouska-Uherska po novodobou historii po ‚sametové revoluci‘ v Československu, následně v České republice. Zažil vzestupy a pády, zažil dvě světové války a předvídal a zároveň se obával té třetí, která by byla pro lidstvo tou poslední,“ zahajuje autorka Alena Vitásková svou knihu Kulak ve svém úvodu.
Dodává, že se celý děj odehrává v jednotlivých etapách našich dějin a dotváří náhled, jak jednoduché je zmanipulovat lidi, jak jednoduché je z nich vyrobit monstra, jak jednoduché je ublížit a nebát se zabíjet. „Ústřední postava Bohuš Kulak, vyděděný syn statkáře, kulak, právník, soudce, řidič, ředitel, zahradník, umírá a vypráví. Popisuje, jak se z bezstarostných studentů mohou stát soudci, komunisté a ‚vrazi‘ pod záštitou systému, úspěšní, či neúspěšní,“ píše Vitásková v knize Kulak, my všichni jsme vinni.
Hlavní postava knihy během svého vzpomínání popisuje i příběhy svých sedmi nejlepších kamarádů, z nichž se každý vydal zcela jinou cestou. „Jejich charaktery a touhy být úspěšní jsou zachyceny v autobiografiích odrážejících dění v jednotlivých zemích, odkud pocházeli – Československa, Maďarska, Rakouska, Německa a Ruska. Kluci z Prahy, úspěšní za každého režimu? Změnili politickou stranu a jméno, pokud to bylo třeba. Byli to chameleoni, nebo jen přizpůsobiví, aby mohli přežít? Chameleoni, nebo jen oběti systému?“ ptá se autorka s dovětkem, že každá etapa našich dějin je provázena s těmi zahraničními, které mají nesporný vliv na vývoj u nás doma.
„My všichni jsme vinni, že jsme připustili psychopatům nás ovládat. Svojí zbabělostí a strachem jsme připustili, co se v posledních více než sto letech odehrálo. Neboj se být slušný,“ končí Alena Vitásková úvod svého nového knižního díla. Následuje 29 kapitol napínavého a poutavého čtení.
Ředitel nakladatelství Olympia Luboš Procházka v epilogu knihy konstatuje, že knižní příběh z pera Aleny Vitáskové je hlubokou analýzou do nitra lidství, morálky a chudoby ducha.
„Hlavním tématem vinoucím se jako červená nit příběhem je touha po penězích, bohatství, vlivu a moci, úspěchu, lidské slabosti i síle nebo jen lásce a pokoře k životu. Získat bohatství, ať již formou dědictví, těch několik pakatelů, které dokážou znesvářit celé rodiny, nebo uzmout si bohatství těch druhých, třeba i sousedů. Pěstuje se závist, nenávist lidí mezi sebou, národů mezi národy. To vše s krutým plánem použít obyčejný lid k rozpoutání válek a nechat je v nich umírat a na druhé straně zbohatnutí těch, kteří to připravují. Když umírající stařec vyzývá ‚neboj se být slušný‘ nebo osočuje ‚my všichni jsme vinni‘, je to memento pro všechny a každého z nás, je to výzva zamyslet se, dokud ještě můžeme,“ dodává Luboš Procházka.
Jak knihu Kulak, my všichni jsme vinni popisuje sama autorka Alena Vitásková? Autorce položily ParlamentníListy.cz několik otázek. Odpovědi přinášíme v plném znění:
Paní Vitásková, co vás k napsání této knihy vedlo?
Důvodů, proč jsem napsala knihu „Kulak, my všichni jsme vinni“, je celá řada. Ráda píši příběhy, které jsou založeny na reálných základech. Beletrie na reálných základech, ze života. Nevěřil byste, kolik lidí se dokáže mnohdy s postavami ztotožnit. Například kniha „Béďa, povolání syn“. Nejeden čtenář mi v té době napsal, že v postavách vidí chování svého tchána, synovce atd. nebo že by to měla být povinná četba.
Kulak je příběh může, který se rozhodl na sklonku svého života zaznamenat svůj život, který prožíval se svými blízkými, rodinou i přáteli v epochách téměř šesti generací. Narodil se za Rakouska-Uherska a zemřel dalece po sametové revoluci v České republice. Příběh se mi velmi těžce psal, nejen obsahově, ale i ze vzpomínek starce, kdy se jednotlivé děje vracely do minulosti a překrývaly současnost. Neuměla jsem příběh nejen Bohuše Kulaka, ale i jeho kamarádů uchopit. Proto jsem mnohokráte nedostála slibu, že příběh napíšu. Mnohokráte jsem začala a psaní přerušila. Knihu jsem psala mnohem déle než pět let.
Mezitím jsem napsala „Béďa, povolání syn“, dále „Prezident“ či „Prostituti-oči žalují“. Impulzem k tomu, abych nakonec knihu dokončila, je hluboký konflikt na Ukrajině, zmařené životy i v jiných místech světa, kterým se obdobné války nevyhýbají.
Považovala jsem za povinnost sdělit názor starce, že „my všichni jsme vinni“, pokud jsme se nepoučili z dřívějších utrpení a připustíme, aby svět dospěl k zániku ve válečném konfliktu. Strachem a nezájmem jsme připustili, aby svět z velké části ovládali psychopati toužící po krvi a bohatství.
Jde o zajímavě pojatou práci coby vyprávění o událostech 20. století našich dějin prostřednictvím různých lidských příběhů. Co byste lidem, čtenářům, ráda knihou sdělila?
Aby se nebáli si knihu přečíst. Není morbidní, vyzařuje z ní chuť žít. Možná i návod, jak prožít šťastný život s rodinou, užít si s kamarády na studiích nebo přežít dvě světové války, nesčetně politických systémů, ztrátu majetku a znovu se postavit na nohy. A přitom všem si zachovat každodenní humor, i když vám není zrovna veselo a vaše srdce umírá žalem.
Příběh je plný životního optimismu starce, který se ve svých více než sta letech nebál ani smrti, ani flirtu. Odcházel z tohoto světa smířen, ale nerad. Do posledního vydechnutí věřil v lásku, humor, lepší svět.
Knihou chci předat starcův odkaz: „Nebojte se být slušní.“ Nebojte se toho, že být slušný není dnes „moderní“. Spíš to evokuje, že když je někdo slušný, tak musí být zákonitě i blbý. Pokud se přestaneme bát „být slušní“, tak nakonec ti blbci zůstanou osamoceni na druhé straně barikády, bez vlivu i peněz.
Nakolik jde o varování před tím, kam se současný vývoj řítí?
V příběhu se popisuje utrpení a osudy obyčejných lidí, kteří nejvíce doplácejí na války, jsou to oni, kteří ztrácejí vše – nejen majetek, ale především život. Je to připomenutí epochy našich dějin – posledních sto let. A děj se stále opakuje, jako bychom se dostatečně nepoučili. Proto chci čtenářům sdělit, že ještě máme čas. Čas zvrátit neúprosný běh dějin, kdy hrozící třetí světová válka by byla pro lidstvo tou poslední. Bez výjimek, zda jste bohatý, nebo chudý. Snad jeden rozdíl by tu byl. Ten bohatý by žil (v posledním světovém konfliktu) možná o týden, měsíc déle než ten chudý.
A jak prorokovala Sibila: „Živí budou mrtvým záviděti.“
Pro autentičnost je příběh doplněn krátkými historickými fakty jednotlivých epoch našich dějin.
(1) Nejnovější Putinův válečný plán udivuje svou rafinovaností.
Ruské letectvo už letos naházelo na Ukrajince lehce přes 40 000 klouzavých bomb “KAB” o váze 250, 500, a 1000kg. Jedna bomba se přitom rovná jeden zničený nebo těžko poškozený panelák, bunkr, trafostanice, tovární hala, či most přes řeku, a k tomu příslušný počet ukrajinských civilistů nebo vojáků, kteří v prostoru cíle žili, pracovali, a nebo v něm byli posádkou. Ruské klouzavé bomby “KAB” létaly před dvěma roky do vzdálenosti 20km, loni 70km, letos 200km, a příští rok je už kremelská generalita slíbila Gosudarovi moci metat po Ukrajincích až na dálku 400km. A to nebude jen tak. Hlavní Zelenského špión generál Kyrylo Budanov totiž o tomto víkendu vyčenichal, že Rusové budou napřesrok bomb KAB vyrábět 3krát víc. Celkem 120 000 kusů ročně. A velká část z nich má doletět 400km? Proč?
(1) Aby se ruská letadla SU-34 vrhající klouzavé bomby KAB vyhnula ukrajinské protivzdušné obraně, odhazují je při letu ve velké výšce ze “severní čáry” Kurčatov (Kurská gubernie) – Ivňa (Bělgorodská gubernie). A nové bomby KAB s doletem 400km z této severní linie nově “dokloužou” přesně na linii letiště Hostomel – letiště Žuljany, tedy až na severozápadní a jihozápadní okraj Kyjeva. Obdobně bomby KAB odhazované z “jižní čáry” Heničesk (Chersonská gubernie) – Berďansk (Záporožská gubernie), obě města = přístavy na severním pobřeží Azovského moře, nově “dokloužou” až na linii Černomorsk (60 000) – Čerkasy (270 000), a tím dokáží zasáhnout tato další ukrajinská velká města – Oděsa (milion obyvatel), Mykolajiv (470 000), Kremenčuk (400 000), Kryvyj Rih (604 000), Poltava (279 000), Kropyvnyckyj (220 000), a Kamjanske (230 000).
(2) Letošním podzimním cílem ruské vzdušné kampaně proti Ukrajině je odříznout všechna velká města východně od Dněpru, podél Dněpru, na pobřeží Černého moře, a v severozápadní části země, od přívodu elektrické energie, plynu, a některá i od přísunu pevných a tekutých paliv. Cíl je jasný, rozvrátit v zimě ukrajinskou ekonomiku, průmysl, a připravit obyvatelům těchto velkých ukrajinských měst mimořádně krutou zimu. Aby byl tento cíl splněn, bude třeba stovek až tisíců raket a křižujících střel, a desetitisíce dronů. Nové klouzavé bomby KAB s doletem 400km tak přinesou ruským financím citelnou úlevu. Klouzavá bomba je totiž mnohem levnější než raketa Iskander, nebo střela typu Ch. Navíc ji lze produkovat i vypouštět v mnohem větším množství, a na cíl přitom dopraví stejné množství výbušniny, a bude se stejně těžko sestřelovat. Příští rok tedy zjednodušeně řečeno, začnou do velkých ukrajinských měst bušit ruské bomby, a ty budou stejně ničivé a nesestřelitelné jako ruské rakety, ale přitom budou přilétat v počtech, jako letos ruské drony. Jestli Ukrajina přežije letošní zimu, příští už nikoli.
Když k devíti výše uvedeným ukrajinským městům, na která mají příští rok začít létat ruské klouzavé bomby KAB, připočteme Kyjev, Dněpropetrovsk, Záporoží, Pavlograd, Charkov, Sumy a Černigov, zjistíme, že v nich žije celkem 11 milionů Ukrajinců. Abychom přesně pochopili, kam tato nová ruská strategie míří, musíme do těchto počtů obyvatel ukrajinských měst, na která mají příští rok padat klouzavé bomby KAB, ještě zahrnout i značnou část ze 3.5 milionu tzv. vnitřně vysídlených osob, (odborně anglicky, kdybyste se ptali AI : internally displaced persons – IDPs). Jde o Ukrajince, kteří byli válkou vyhnáni ze svých domovů, a nebo se museli podřídit kyjevskými úřady nařízené evakuaci z frontového pásma a z pohraničních oblastí sousedících s Ruskem, a přitom se přesídlili pouze jinam na Ukrajinu.
Podle prestižní poslední říjnové analýzy Mezinárodní organizace pro imigraci (IOM), (financováno EU), představuje 3.5 milionu těchto IDPs ukrajinských osob tikající sociální bombu, protože platby pronájmů za ubytování v novém místě jejich nuceného pobytu je finančně ruinují. Na Ukrajině žije 88% všech osob, které se nemusely přesídlovat, ve vlastních nemovitostech. Kdežto 84% vnitřně přesídlených osob žije v nájmu, přičemž jen 3% z nich žijí v nájmu hrazeném státem, nebo neziskovými organizacemi, nebo příbuznými, a zbytek 81% je nucen žít v komerčních pronájmech (54%), v hotelech a penzionech, či ubytovnách (21%), a nebo ve veřejných budovách sloužících k nouzovému ubytování (6%).
Tento nepoměr vytváří velké rozdíly v nákladech na bydlení mezi Ukrajinci, kteří nebyli nuceni se vnitřně vysídlit, a Ukrajinci, nuceně vnitřně přesídlenými. 33% všech vnitřně přesídlených Ukrajinců musí žít v nemovitostech – které, buď nebyly dostavěny, a nebo potřebují velmi závažné opravy. A pouze 22% z nich žije v nemovitostech, které lze považovat za normální. Ovšem přesto 56% těchto vnitřních ukrajinských přesídlenců vydává za úhradu svého nového bydlení přes 30% všech svých příjmů, a bydlí přitom zároveň neporovnatelně hůře, než nepřesídlení Ukrajinci. Podle analýzy IOM činí průměrný příjem přesídleného Ukrajince 17500 hřiven měsíčně, a nepřesídleného 30000 hřiven, ale náklady na bydlení činí 6000 hřiven u přesídleného, a 8000 hřiven u nepřesídleného. Tito přesídlení IDPs Ukrajinci se usazují podle zprávy IOM v poměru 75/25 ve městských aglomeracích a ve venkovských oblastech.
Z těchto údajů IOM tak jasně vyplývá, že každý Ukrajinec nyní stoprocentně ví, že jakmile ruská armáda, a nebo ruské klouzavé bomby KAB, změní jeho status z normálního Ukrajince na tzv. “Ukrajince IDPs”, tak pokud není oligarcha, vlivný úředník, důležitý politik, nebo významnější člen režimní korupční kliky, tak nejen touto změnou svého statutu přijde o svůj hlavní majetek – nemovitost, v níž bydlí, ale zároveň z něj majitelé ukrajinských nemovitostí a kyjevské režimní úřady zaživa sedřou za pronájem nějaké nové “rozpadající se pastoušky”, či “zapáchajícího brlohu”, i tu poslední hřivnu, kterou si odložil na svůj pohřeb, nebo pro vnoučata, aby mohla prchnout ze země, a neskončila tak nešťastně v nějakém hrdinském hrobu.
A pokud je to jasné mně, i Vám, pak Putin o ukrajinské korupci, i o ukrajinských náladách a bublající nespokojenosti ví, díky svým tajným službám, úplně všechno. A jednou z podstatných složek vítězné válečné strategie je tzv. “sociální válka”. Hitler porazil v roce 1940 Francii, protože Francouzi byli už tak demoralizováni potoky krve, kterou na bojištích 1. světové války museli prolít, aby Francie byla zachráněna, a její elity se díky tomu mohli po válce za krize asociálně přežírat k prasknutí, zatímco prostí Francouzi dřeli bídu s nouzí, že už nehodlali tuto svou krev opět prolévat, protože věděli, že jejich vládnoucí elity jim za jejich nově prolitou krev nestojí, protože na obyčejné Francouze od roku 1918 do roku 1940 zvysoka “sraly”. Winston Churchill a Clement Atlee se z kolapsu Francie rychle poučili, a spojili své strany do jedné vlády, a slíbili Britům veřejná sociální a zdravotní pojištění, znárodnění klíčového průmyslu, dolů a bank, a celkově “slušné a skvělé poválečné zacházení”, a Britové svou krev prolévali, a po válce se dočkali naplnění podstaty slibů. Podobně se za války choval i Stalin, Roosevelt, či je v historii popsáno, jak Napoleon vítězil, dokud vedl tzv. osvobozeneckou sociální válku. Leč kyjevská klika to vidí opačně, a teď si ponese důsledky, respektive Ukrajinci ponesou důsledky.
Evropská unie podporuje Ukrajinu zbraněmi i finančně, ovšem vždy jen tak, aby válka pokračovala, a Ukrajina v ní pomalu vyčerpávala Rusku, ale zároveň, aby Rusko ve válce nad Ukrajinou pomalu vítězilo. Ukrajina však v posledních měsících začala intenzivně ostřelovat ruské rafinerie, města a už i elektrárny a teplárny. Navíc EU a USA vyhlásily novou strategii “ani molekula ruského plynu a ropy do Evropy”. Ačkoli to málokdo chápe, došlo tím k podstatné změně ruských válečných cílů. Pokud Rusko nebude nadále moci dodávat své energie a suroviny do Evropy, nepotřebuje už nadále Evropu, a vztahy s ní, ale naopak nutně potřebuje území Ukrajiny. Protože Čína a Indie a další spřátelené země Ruska nedokáží uspokojit veškerou ruskou potřebu exportovat své energie a suroviny v míře dostatečně finančně přínosné, aby umožnila ruské zbrojení a kosmické a technologické programy, potřebuje Rusko nové náhradní exportní komodity, které by tento evropský výpadek ruských zisků z energií nahradily. Protože nová komodita musí být extrémně odolná proti sankcím, a výjimečná trvalou poptávkou, je nasnadě, že Rusko místo molekul plynu a ropy do Evropy bude potřebovat vyvážet lodě plné pšenice a kukuřice, protože svět je po těchto komoditách trvale nenasytný, tím spíš, když jeho populace setrvale roste. Rusko tedy v reakci na strategii ani molekula ruské energie do Evropy odpoví strategii ani jeden přístav Ukrajině nesmí zbýt, ani jedno velké pole nesmí Ukrajině zůstat. Protože tak se odstraní ze světového trhu konkurence, a Rusko tak získá monopol na obiloviny. A kdo bude nutně potřebovat ruské obilí, aby nasytil své hladové občany, bude kremelskými diplomaty i obchodníky snadno přesvědčen, že se mu hodí i pár lodí s ruským plynem a ropou.
Jak však ovládnout tak velkou část Ukrajiny, když je jasné, že velikost případné potřebné okupační armády, by byla nad sílu ruské ekonomiky? A jsme u odpovědi na otázku, proč Rusové hodlají vyrábět 120 tisíc klouzavých bomb KAB, část s doletem 400km ročně? Podle ukrajinských zdrojů na neokupované území Doněcké republiky ještě přežívá 200 tisíc Ukrajinců. Před válkou jich tam žilo hodně přes milion. Ale dnes jsou většinou vysídlenci IDPs. Vysídlenec IDPs se na “osvobozenou ruskou Ukrajinu” nemůže vrátit bez toho, aniž by prošel důkladnou ruskou státní filtrací, zda bude do země vpuštěn, aby se v ní jako nový Rus usadil. Čím více Ukrajinců, na čím větším ukrajinském území, ruské klouzavé bomby KAB promění ve vysídlence IDPs, tím snadnější bude takové nové území za příměří, nebo po válce kontrolovat. Rusko nepotřebuje ukrajinské uhelné doly, samo zavírá své. Rusko nepotřebuje ukrajinské podniky těžkého průmyslu, lépe, když se část bývalých Ukrajinců přesune do ruských továren lačných po pracovní síle. Ukrajinská města tak představují zbytečnou přítěž pro ruské poválečné plány. Výjimkou budiž Mariupol, Doněck, ale se zemí srovnaná města Časyv Jar, Volčansk, Avdijivka, a seznam by byl dlouhý, se obnovovat nebudou. Nejsou na to zdroje, a není ani potřeba. Rusko potřebuje, aby se velká část nového ukrajinského Ruska přeměnila ve středozápad USA – farmy a vesnice, zemědělská řídce obydlená, a tím snadno ovladatelná krajina. Obývat jí budou ruští kozáci, a ti budou střežit, a kulturně povznášet původní, ale důkladně přefiltrované ukrajinské zemědělce. Z hlediska ruské státní exportní ekonomiky bude takovéto území zdrojem slušných zisků při minimálních nákladech. A podle plánu na něm mají ruské kozácké farmářské rodiny plodit více dětí, stejně jako přefiltrované a kulturně povznesené ukrajinské farmářské rodiny.
Války mocností, v nichž se bojuje o přežití mocnosti, jsou brutální. Izrael je oproti Palestincům mocnost, ale bojuje o přežití, protože je obklopen nepřáteli na smrt, a ochrana USA se může někdy v budoucnosti vytratit, a na to musí každý izraelský státník myslet. A Netanjahu není ani náhodou politik, který by takto neuvažoval, a proto srovnal Gazu se zemí, protože to je první nutný krok k její anexi, a k vypuzení nějaké signifikantní části jejího obyvatelstva. A to obojí je pro izraelskou obranou strategii do budoucna klíčové. Ani Putin není politik, který by nevážil jistotu přežití své vlasti v budoucnu, při svých současných činech. Zelenskyj svými útoky proti ruským městům a strategickým cílům a rafineriím změnil parametry války. Je to jako, když Göringova Luftwaffe v roce 1940 omylem bombardovala Londýn. Ruská odveta musí přijít, a stejně jako přišla britská odveta. Se spravedlností a právem to nemá nic společného. Podobně i “ani molekula ruských energií do Evropy” a “zabavení ruských státních miliard uložených v Belgii” vytvářejí nové válečné podmínky. EU nehodlá mít do budoucna žádné obchodní vztahy s Ruskem, a to přetváří ruský válečný cíl, a v něm už Ukrajina nemá žádné místo pro svoji další existenci, respektive na nějakou existenci mimo striktní ruský vlivový prostor. 120 000 bomb, o průměrné váze 500kg na jednu, dokáže smést z povrchu země 120 000 budov velikosti a odolnosti několikapatrového panelového domu o čtyřech nebo pěti vchodech. Jejich obyvatelé po jejich svržení změní svůj status na osoby IDPs, a budou muset kamsi odvandrovat. Ze zprávy IOM o Ukrajincích IDPs vyplývá, že značná část těchto lidí jsou lidé staří, nemocní, a nemajetní, protože o všechen majetek přišli. Tito lidé jsou tak už věkem logicky nevhodní k plození dětí, a žádný stát o ně nebude mít zájem, protože už představují pouze náklady na důchody, a na zdravotní a sociální péči. Putinův budoucí rozpočet by jenom zbytečně zatěžovali, a tak čím víc a rychleji je vystěhuje bombami a drony západním směrem, tím nižší zátěž pro ruskou poválečnou ekonomiku budou představovat. Tento týden Rusko snížilo své státní výdaje na obnovu válkou zničených nových ruských území. A přitom velikost těchto nových ruských osvobozených území vrostla. Ruská politika je tedy jasná, na nových ruských územích se už budou obnovovat pouze určitá vybraná města. Osvobozená Ukrajina se tak má vrátit do své staré rurální podoby, a podle posledních vyjádření Lavrova, jak citoval v sobotním pořadu se mnou Josef Skála, se může stát, že čím déle bude válka trvat, tím větší část Ukrajiny se stane Ruskem.
Můj názor tedy je – Pokud Rusko opravdu koncem roku začne vyrábět 120 tisíc klouzavých bomb, část s doletem 400km,pak tyto bomby brzy dostanou za cíl vystěhovat velkou část z 11 milionů Ukrajinců z uvedených měst. A protože Ukrajina je už vnitřními přesídlenci IDPs úplně zavalená, buď rychle přijme ruské mírové podmínky, a ty budou zřejmě nově zahrnovat i povinnost, aby EU opět odebírala ruské energie a suroviny, a nebo se můžeme dočkat stavu, že Putin opravdu Ukrajince z Ukrajiny bombami vystěhuje, tím spíš, že evropské hranice asi těžko budou uzavřeny stejně neprodyšně, jako byly přechody z pásma Gazy do Egypta. Za dnešní dlouhou analýzu se omlouvám, bylo velmi těžké vysvětlit, jak a proč se může válka na Ukrajině stát válkou ještě ničivější, než zatím je. Ostatně byl bych rád, kdybych se mýlil, a naštěstí se to i stává.
Národní protikorupční úřad Ukrajiny (NABU) tvrdí, že úplatkářský systém v energetice, kde z každé zakázky Mindičovi plynulo do kapsy 10 až 15 procent z hodnoty zakázky, zorganizoval právě Mindič.
A není to málo, Antone Pavloviči?
A tohle je také pěkné…
Tam Zelenskyj slavil narozeniny. Obří korupční skandál na Ukrajině bobtná
13.11.2025 15:40 | Monitoring
Ukrajinská korupční aféra zasahující nejbližší okolí prezidenta Volodymyra Zelenského nabírá na obrátkách. Protikorupční úřady podnikly začátkem týdne razie v luxusních bytech podnikatelů a úředníků, kteří měli být propojeni s prezidentem i jeho manželkou Olenou. Vyšetřovatelé pátrají po stopách milionů dolarů, které měly mizet z veřejných zakázek během války. Symbolem rozmařilosti se stala „zlatá koupelna“ nalezená při domovní prohlídce v jednom z kyjevských bytů, kde se dříve konaly soukromé oslavy hlavy státu. Případ, v němž figurují dlouholetí přátelé prezidentského páru, tak otřásá obrazem vlády, která slibovala boj s korupcí.
Foto: Repro X Popisek: Zlatá koupelna v jednom z bytů Timura Mindyče, přítele Volodymyra Zelenského
reklama
Vyšetřování, které probíhá již od léta, přináší podle ukrajinských médií podezření, že lidé z prostředí prezidentské kanceláře mohli po dobu několika let ovlivňovat veřejné zakázky, energetické projekty i personální rozhodnutí v klíčových státních institucích.
Ranní zásah v centru Kyjeva
V pondělí 10. listopadu krátce po půl sedmé ráno dorazily před dům na prestižní adrese v Kyjevě dva minibusy a terénní vůz. V budově, známé svými luxusními byty, měli agenti NABU provést domovní prohlídky v několika nemovitostech patřících Timuru Mindyčovi.
Prohlídky trvaly téměř dvanáct hodin ve čtyřech bytech na různých podlažích. V jednom z nich, v 18. patře, dříve slavil prezident Zelenskyj narozeniny; v jiném bytě na 15. patře Mindyč bydlel. Právě zde se podle zveřejněných snímků nachází tzv. „zlatá koupelna“, která se stala symbolem luxusu ukrajinské elity.
K prohlídkám však došlo v době, kdy se Mindyč již nenacházel v zemi. Z Ukrajiny odjel několik hodin před zásahem – v noci na pondělí překročil hranici s Polskem. Zdroje z vyšetřovacích orgánů tvrdí, že o akci věděl předem.
Podezření z úniku informací
Vyšetřování ukazuje na to, že se o plánovaných úkonech dozvěděli někteří z podezřelých již o několik dní dříve. Získané elektronické komunikace z pátku 7. listopadu obsahují zprávy typu: „Musíme to do pondělí uklidit.“
Vyšetřovatelé zvažují možnost, že informace o plánované operaci unikly přímo z prostředí prokuratury nebo bezpečnostních složek. Zdroje deníku Ukrajinska pravda spekulují, že na úniku se mohl podílet zástupce šéfa Speciální protikorupční prokuratury Andrij Sinyuk, který by v případě odvolání šéfa SAP Alexandra Klymenka převzal jeho funkci.
Napětí mezi prokuraturou, SBU a protikorupčními úřady se podle dostupných informací dále stupňuje. Objevují se tvrzení, že různé složky si přehazují odpovědnost za to, že dosud nebyla vznesena formální obvinění vůči některým podezřelým.
Mindyč a jeho síť
Timur Mindyč byl dlouhá léta součástí okruhu prezidentových nejbližších přátel. Podle dostupných informací měl přístup k vysoce postaveným úředníkům, ovlivňoval energetické zakázky a disponoval rozsáhlou finanční sítí vedenou svým spolupracovníkem Alexandrem Zuckermanem, přezdívaným „Sugarman“.
Zuckerman i Mindyč podle všeho v říjnu odletěli do Izraele a pouze první z nich se na krátkou dobu vrátil na Ukrajinu. Vyšetřovatelé mají za to, že oba financovali a organizovali korupční schémata, která se týkala zejména státní energetické společnosti Energoatom.
Při prohlídkách byly údajně nalezeny materiály o sledování zaměstnanců NABU – včetně vedoucího úřadu Semena Kryvonosa a šéfa detektivního oddělení Alexandra Abakumova, který řídil operaci Midas. To naznačuje, že lidé z Mindyčova okruhu měli přístup k informacím z policejních databází a mohli být informováni o krocích vyšetřovatelů.
Vysocí politici pod drobnohledem
Do případu je podle NABU nepřímo zapojen i bývalý vicepremiér Alexej Černyšov, později jmenovaný ředitelem společnosti Naftogaz a následně ministrem v nově vytvořeném resortu pro národní jednotu. Vyšetřovatelé tvrdí, že Černyšov a jeho rodina získali z Mindyčovy finanční sítě více než milion dolarů a že prostřednictvím nastrčených firem stavěli čtyři luxusní vily v obci Kozyn nedaleko Kyjeva.
Mindyč na uniklých nahrávkách o Černyšovovi hovoří pod přezdívkou „Che Guevara“. Jejich rozhovory se týkají financování staveb i obav z možného prozrazení. „Pokud se to provalí, jsme v p*deli,“ zaznívá na jedné z nahrávek, kterou zveřejnilo NABU.
Zdroje z politického prostředí tvrdí, že právě Mindyč Zelenskému Černyšova doporučil a že následně se první dáma Olena Zelenská začala přátelit s Černyšovou ženou. „Jsou to kmotři. To všichni vědí. První dáma pokřtila dceru Černyšovových. Neustále trávili čas společně jako rodiny,“ uvedl bývalý vlivný ukrajinský politik.
Blízké osobní vazby měly podle nich ovlivnit i rozhodnutí prezidenta neodvolat Černyšova, když se poprvé objevila podezření. Naopak – Černyšov byl povýšen a jmenován vicepremiérem a ministrem nově vymyšleného ministerstva jednoty. Toto vysoké jmenování Černošova se časově shodovalo s narozeninami jeho manželky.
Mezinárodní rozměr a reakce prezidenta
Politická krize vyvolaná systematickým rozkrádáním státního rozpočtu ze strany nejbližších přátel Zelenského se již stala předmětem diskusí v okolí amerického prezidenta Donalda Trumpa, který opakovaně kritizoval úroveň korupce na Ukrajině.
Podle informací serveru Ukrajinská pravda se o možné praní špinavých peněz, do kterého mohli být zapojeni Mindyč a Zuckerman, zajímá dokonce i FBI.
Ukrajinská vláda se tak ocitá pod tlakem nejen domácí veřejnosti, ale i západních partnerů, kteří dlouhodobě podmiňují finanční pomoc a vojenskou podporu reformami v oblasti právního státu.
Prezident Volodymyr Zelenskyj reagoval na zveřejněné informace oznámením sankcí proti Mindyčovi a Zuckermanovi a vyzval ke změnám ve vedení ministerstva spravedlnosti a energetiky. Zdůraznil přitom, že vláda musí „prokázat nulovou toleranci ke korupci“.
Zda však tato prohlášení povedou k reálným krokům, zůstává nejasné. Kritici upozorňují, že podobné sliby zaznívají na Ukrajině po každém skandálu, zatímco systémové změny se prosazují jen pomalu.
Opakující se vzorec ukrajinské politiky
Analytici připomínají, že případ Midas zapadá do dlouhodobého trendu, kdy se nové politické elity po několika letech u moci proměňují z reformátorů v uzavřené skupiny ovládané loajalitou a osobními vazbami.
Od éry Viktora Juščenka přes vládu Viktora Janukovyče až po období prezidenta Petra Porošenka se podle historiků opakuje stejný scénář: koncentrace moci, vzestup přátelských sítí, ústup nezávislých institucí a nakonec korupční skandál.
Současná situace kolem Zelenského podle komentátorů ukazuje, že ani prezident, který vzešel z protikorupční rétoriky a sliboval „vládu obyčejných lidí“, není vůči tomuto mechanismu imunní.
„Naposledy se antikorupční seriál ukrajinské produkce, na který občané tak čekali, jmenoval ´Služebník lidu´. Ale zdá se, že v určitém okamžiku se herci, scenáristé a producenti odchýlili od scénáře natolik, že se mohli proměnit v ty, proti kterým bojovali,“ poznamenává zdroj
RED PILL @ TOMÁŠ ZÍTKO BBC se hroutí pod tíhou vlastních manipulací. Alternativní média i uniklé memorandum bývalého poradce odhalují, jak se z kdysi respektované veřejnoprávní „nestrannosti“ stal aktivistický megafon ideologie.
Skandál odstartovalo uniklé interní memorandum bývalého externího poradce BBC Michaela Prescotta. Devatenáctistránkový dokument popsal „závažná a systematická selhání nestrannosti“ v klíčových pořadech veřejnoprávní televize.
Když novináři chtějí vládnout místo psaní
Nejvážnější výtka se týká dokumentu „Panorama: Trump – Druhá šance?“, odvysílaného v říjnu 2024. Podle Prescotta tvůrci pořadu záměrně sestříhali části projevu Donalda Trumpa z 6. ledna 2021 tak, že mu dali zcela jiný význam.
V originále tehdejší prezident řekl: „Půjdeme ke Kapitolu a budu s vámi … Vím, že tu brzy všichni půjdete ke Kapitolu. Budeme se tam pokojně a vlastenecky snažit, aby byl slyšet váš hlas.“
V pořadu však BBC spojila dvě věty, které od sebe ve skutečnosti dělilo více než padesát minut, a v televizní verzi zaznělo: „Půjdeme ke Kapitolu a budu s vámi … a budeme bojovat. Budeme bojovat jako ďáblové. … a pokud nebudeme bojovat jako ďáblové, nebudete mít už žádnou zemi.“
Tím podle Prescotta stanice „zásadním způsobem uvedla diváky v omyl“. V memorandu píše, že šlo o „selhání nestrannosti v samém jádru BBC“ a že v redakční kultuře „se tolerovala zaujatost, pokud směřovala tím správným politickým směrem“. Trumpův tým označil BBC za „sto procent fake news“ a zvažuje žalobu.
Už v roce 2022 zveřejnil deník The Epoch Times dokumentární film „Skutečný příběh 6. ledna“, který pomocí kamerových záznamů a výpovědí svědků vykresluje celý incident v úplně jiném světle. Film rozbíjí oficiální narativ o „Trumpově vzpouře“ a ukazuje chaos, v němž se většina demonstrantů chovala pokojně, zatímco provokatéři z řad levicových aktivistů podněcovali násilí. Podle snímku právě tito provokatéři bourali zábrany, rozbíjeli výlohy a strhávali dav k útoku, zatímco ostatní demonstranti se je snažili uklidnit. Policisté i civilisté opakovaně žádali o posily – marně.
Dokument také zpochybňuje postup bezpečnostních složek, které podle autorů použily donucovací prostředky v rozporu s předpisy, aby místo uklidnění davu vyvolaly paniku a další eskalaci výtržností. Zvláštní pozornost film věnuje smrti veteránky letectva Ashli Babbittové, kterou zastřelil policista přímo v budově Kapitolu. Autoři upozorňují na nedostatečnou transparentnost vyšetřování i spornou oprávněnost použití smrtící síly vůči této bezbranné ženě.
„Skutečný příběh 6. ledna“ tak působí jako protiváha k jednostrannému obrazu mainstreamových médií. Tam, kde velká média viděla „puč“, film ukazuje chaos, nastrčené provokatéry a fatální selhání úřadů.
Na rozdíl od mainstreamového „kreativně dotvořeného“ progresivistického výkladu se The Epoch Times snaží odpovědět na jednoduchou otázku: „Kdo skutečně rozdmýchal plameny před Kapitolem?“
Podobně jako v době pandemie covidu se i tady ukazuje, že zatímco takzvaná „seriózní“ média ohýbala fakta, aby zapadla do levicově-progresivní agendy ideologie ESG, menší údajně „dezinformační“ redakce přinášely konkrétní informace, které se nakonec potvrdily.
Platí tu jednoduché pravidlo: čím více ideologie, tím méně pravdy. Proto bývají od skutečnosti nejdál právě veřejnoprávní stanice a média hlásící se k progresivistické agendě ESG. Jedná se přitom o mediální značky, které po desetiletí symbolizovaly novinářskou serióznost a důvěryhodnost.
Pod sílícím vlivem levicové kolektivistické ideologie ESG se z nich během posledních let staly pouhé nástroje indoktrinace a manipulace veřejnosti. Zrušení koncesionářských poplatků by tak nebylo ohrožením demokracie, ale ranou pro ideologii ESG. Ta by tím přišla o svůj nejhlasitější tlampač šířící progresivistickou propagandu.
BBC v dvojím obraze
Prescottův text míří i na válečné zpravodajství. Podle něj se BBC Arabic zásadně lišila od anglické verze: zatímco BBC News zveřejnily 19 příběhů o izraelských rukojmích, BBC Arabic nezveřejnila ani jeden. Kritika Izraele se objevovala systematicky, kritika Hamásu chyběla.
Prescott píše, že „přístup BBC Arabic k válce byl navržen tak, aby minimalizoval izraelské utrpení a vykreslil Izrael jako agresora.“ Do vysílání zvala hosty s otevřeně antisemitskými výroky, například Samer Elzaenen vyzýval, aby „židé byli upalováni tak, jak to dělal Hitler.“
Podle Prescotta byl „přístup BBC Arabic k válce navržen tak, aby minimalizoval izraelské utrpení a vykreslil Izrael jako agresora.“ Nabízí se otázka, co by asi napsal po auditu v České televizi.
Kdo hledá diskriminace, ten si ji najde
Pokud jde o otázky rasové rovnosti, Prescott ve svém memorandu míří na tým BBC Verify – hlavní jednotku pro ověřování faktů. Tento tým například zveřejnil zprávu, která tvrdila, že v britském pojišťovnictví dochází k „etnické diskriminaci“ při sjednávání autopojištění. Jenže po několika měsících byla zpráva tiše stažena. Novinář Grossman zjistil, že se opírala o zastaralá data a že údajná přímá souvislost mezi etnicitou a vyšší cenou pojištění nebyla nikdy doložena.
Podle Grossmana se v BBC zaměňují korelace za kauzality, tzn. že redakce připisuje určitým jevům příčiny, které z dat vůbec nevyplývají. Upozorňuje na „znepokojivou ochotu“ přebírat čísla a závěry zájmových skupin, místo aby k nim novináři přistupovali kriticky.
Když se z novinářů stanou aktivisté, přestávají informovat a začínají vychovávat a indoktrinovat. Popsané případy jsou dokonalým obrazem toho, jak se příběhy „kreativně dotvářejí“, aby zapadly do agendy ideologie ESG.
BBC a Stonewall: Když aktivisté píšou pravidla pro média
Podle Prescotta se z veřejnoprávního média stal uzavřený ideologický klub ovládaný „malou skupinou zaměstnanců“, kteří prosazovali agendu aktivistické organizace Stonewall – jedné z nejvlivnějších britských neziskovek prosazujících genderovou politiku. Tvrdí, že se redakce BBC„nechala unést aktivismem“ a přestala fungovat jako nestranné médium.
Stonewall, který dlouhodobě lobbuje za legislativu Self-ID (právo určit si pohlaví pouhým prohlášením, bez lékařského posudku), měl podle Prescotta v BBC nepřiměřený vliv na jazyk, témata i výběr hostů.
Prescott shrnuje, že se v BBC vytvořilo „ideologické vakuum“, kde nesouhlas s genderovým mainstreamem znamenal profesní sebevraždu. Podle něj to vedlo k „systémové jednostrannosti“ – přesvědčení, že každý jiný názor je „nenávistný“.
To je v přímém rozporu s posláním BBC být vyváženým médiem financovaným z poplatků všech Britů, nejen těch, kteří sdílejí pohled londýnských elit.
Trumpova odveta: Stčet s ideologickým tiskem
Úpadek BBC není jen příběhem o selhání několika jednotlivců a rezignaci vedení. Je to součást mnohem širší mozaiky, která ukazuje, jak hluboko ideologie pronikla do institucí, jež kdysi bývaly symbolem profesionality, důvěry a odpovědnosti. A právě v takové chvíli začíná být ideologie smrtelně nebezpečná.
Média, která by měla varovat, se proměnila v její obhájce. Namísto faktů šíří hesla o „diverzitě“, „inkluzivitě“ a „rovnosti“. Už dávno přitom nejde o pouhou intelektuální debatu. Stejný mechanismus, který rozkládal BBC, zasáhl i vládní úřady. Ideologie ESG a její odnož DEI („diverzita, rovnost, inkluze“) pronikla do institucí, které měly stát na profesionalitě a v některých případech začalo jít doslova o život.
Konzervativní Donald Trump představuje pro progresivistickou ideologii ESG přirozeného nepřítele. Není proto divu, že se stal terčem útoků novinářů nejen z BBC.
Hněv aktivistů Trump pocítil naplno během prezidentských voleb na přelomu let 2020 a 2021, například v souvislosti s již zmíněným zinscenovaným útokem na Kapitol. Nebezpečí si uvědomoval velmi dobře. Proto okamžitě po svém návratu do Bílého domu zahájil systematický boj proti ideologii ESG prostřednictvím desítek předem připravených prezidentských dekretů.
Přestože vydávání těchto dekretů představovalo zcela revoluční krok, evropská mainstreamová média o něm informovala jen povrchně. O konkrétním obsahu a motivech mlčela. Místo toho líčila Trumpa jako ohrožení demokracie.
Ve skutečnosti měly jeho dekrety opačný cíl – omezit vliv aktivistů a vrátit svobodu i odpovědnost do rukou občanů. Zaměřovaly se na všechny klíčové oblasti ideologie ESG: od energetiky a průmyslu poškozených zelenou politikou, přes kriminalitu spojenou s ilegální migrací a pozitivní diskriminaci, až po mrzačení dětí, úpadek sportu či armády pod tlakem genderové agendy a indoktrinaci ve školství.
Jedním z dekretů Trump také zakázal zavádění digitálních měn centrálních bank, které představují jedno z největších ohrožení osobní svobody na světě.
Trumpovy dekrety jsou velmi systematické: každé nařízení začíná pojmenováním problému, následuje definice pojmů a poté konkrétní pokyny k akci. Nejde tedy o prázdná proklamativní hesla o „svobodě a demokracii“, jimiž se tak rádi ohánějí evropští politici (včetně těch českých) pokaždé, když potichu zavádějí nové regulace a další omezení občanských práv.
Každý z těchto dekretů má svůj příběh – někdy o odvaze, jindy o selhání. Dalo by se o nich napsat celé svazky, ale pro ilustraci postačí jediný.
Když dispečerům vládne aktivismus: Ideologie, která sestřeluje sama sebe
Abych přiblížil, jak tyto dekrety fungují v praxi, vybral jsem jeden z nich jako modelový příklad. Na něm je nejlépe vidět, že za každým politickým rozhodnutím se skrývají skutečné lidské příběhy – a že střet ideologie s realitou může mít fatální následky.
V dekretu s názvem „Jak udržet Američany v bezpečí v letectví“ prezident Trump obviňuje Federální úřad pro letectví (FAA), že se zpronevěřil svému poslání, když upřednostnil ideologické kvóty před bezpečností. V dekretu je doslova uvedeno: „Nezákonné a diskriminační přijímání zaměstnanců v oblasti rozmanitosti, rovnosti a inkluze(DEI), a to i na základě rasy, pohlaví, zdravotního postižení nebo jakýchkoli jiných kritérií, než je bezpečnost cestujících v letecké dopravě a celková dokonalost, kompetence a kvalifikace při výkonu práce, poškozuje všechny Američany, kteří si zaslouží létat s důvěrou.“
A teď – jak spolu souvisí tento dekret, ideologie ESG a životy obyčejných lidí?
V lednu 2025 došlo nad Washingtonem, D.C. ke srážce dopravního letadla American Airlines 5342 s vrtulníkem Black Hawk. Zahynulo 67 lidí. Donald Trump okamžitě prohlásil, že tragédie jsou důsledkem posedlosti rovností na úkor odbornosti. Kritici mu vyčetli, že se snaží vytěžit politické body z lidského utrpení. Jenže o pár týdnů později se ukázalo, že měl pravdu.
Britský deník Daily Mail zveřejnil audionahrávku newyorského leteckého supervizora Sheltona Snowa, vlivného aktivisty DEI a zástupce Národní menšinové koalice zaměstnanců federálního letectví (NBCFAE). Na záznamu Snow uchazečům z řad menšin doslova diktuje správné odpovědi k přijímacím testům na pozici dispečerů:
„Mám několik důležitých informací, které jsem si uložil, a zašlu vám je e-mailem,“ říká Snow v nahrávce a dodává: „Jsem si na 99 % jistý, že právě takhle musíte odpovědět na každou otázku.“
Jednalo se o zcela otevřenou diskriminaci bílých uchazečů a to v oboru, kde jediná chyba může stát životy desítek lidí. Řízení letového provozu prostě není místo pro ideologické experimenty.
Ukázalo se, že podobné praktiky trvají roky. Už v roce 2014 Snow rozesílal uchazečům z etnických a sexuálních menšin seznam „klíčových slov“, která měli vložit do životopisu, aby získali výhodu oproti tisícům ostatních. Na telekonferenci NBCFAE v prosinci 2023 se dokonce mluvilo o „minimalizaci konkurence“ a o tom, že se výběr má zaměřit výhradně na Afroameričany, ženy a další menšiny:
Tyto nahrávky vyšly na povrch krátce poté, co se objevily zprávy o radikálních změnách v náboru dispečerů. Až do roku 2013 museli kandidáti projít přísným testem schopností, který neodpouštěl chyby. Jak to popsal profesor Sam Fischer z Florida State College:
Na základě těchto testů se na seznam kvalifikovaných uchazečů dostávali jen ti nejlepší – zkušení letečtí veteráni nebo vynikající absolventi akreditovaných vysokých škol. Pak ale přišla Obamova administrativa – a rozhodla, že test prý „znevýhodňuje menšiny“. Výsledek? Z elitního výběrového systému se stal absurdní dotazník.
Podle Daily Mail měl tento nový test 62 otázek – jen osm se týkalo letectví. Zbytek? Osobní pocity, postoje, „sebehodnocení“. Polovina dotazů neměla na výsledek vůbec žádný vliv. Nový bodový systém úplně ignoroval zkušenosti z civilního řízení letového provozu, a dokonce i armádní praxe v oboru byla hodnocena směšnými třemi body z požadovaných 114.
Zato uchazeči, kteří přiznali, že „mají problém s dodržováním termínů“, dostali pět bodů, nezaměstnaní rovnou deset. Ti, kdo napsali, že jim na střední „nešla přírodověda“, získali 15 bodů – a kdo uvedl, že z matematiky měl D nebo si „nevzpomíná“, dostal jeden bod. Ano, ve jménu diverzity, rovnosti a inkluze se místo schopností začala bodovat neschopnost.
Experti oslovení deníkem Daily Mail se shodli, že „woke“ cíle vyhladověly náborový systém o elitní kandidáty, což vedlo k chronickému nedostatku personálu. „Dispečeři pracují šest dní v týdnu, osm až deset hodin denně, mají jeden den volna a pak jdou zpět do práce a dělají to znovu. (…) Všichni mi říkají, že jsou vyčerpaní. A únava může vést k chybám,“ uvedl právník Michael Pearson.
Matthew Douglas to shrnul ještě tvrději: „Tohle je sociální inženýrství. (…) Měli dokonalý systém pro výběr talentů – a rozložili ho. (…) Pamatuji si, jak jsem říkal svému profesorovi: Garantuju vám, že to povede k něčemu, co by nikdo nikdy neměl zažít. A přesně to se stalo ve Washingtonu, D.C.“
O srážce letadla American Airlines s vojenským vrtulníkem Black Hawk ve Washingtonu D.C. slyšel asi každý. Na odsuzování výroků Donalda Trumpa ve všech mainstreamových médiích, která ho obviňovala z cynismu a populismu, si nejspíš také vzpomenete. Ale kolik z vás slyšelo celý příběh tak, jak se skutečně odehrál? Když totiž závěry vyšetřování potvrdily Trumpova slova, v liberálních redakcích tradičně nastalo ohlušující ticho.
Tento příběh není o jedné tragédii, ale o systému, který selhává. Ukazuje, kam vede ideologie, když se začne uplatňovat místo kompetence. Na příkladech BBC a FAA můžeme vidět, že úpadek veřejnoprávních médií i státních institucí má společnou příčinu – pokora a profesionalita ustoupily fanatickému aktivismu.
Když se z novinářů stanou aktivisté, přestávají se zabývat fakty a nechávají se pohánět vírou. Arabové ve jménu své víry útočili na Židy, progresivisté na konzervativního Trumpa. Jenže manipulace s fakty ve jménu víry je mimořádně nebezpečná a nikdy nemůže vést k ničemu dobrému.
Progresivisté se rádi prezentují jako pokrokoví, ale svým způsobem uvažování se vracejí od tolerantního osvícenství založeného na rozumu k autoritářskému středověku založenému na víře.
Kde chybí argumenty, nastupuje agresivita. Co nelze vysvětlit, je třeba umlčet. Výsledkem je cesta do nesvobody a také do chudoby. Nesvobodná společnost totiž nemůže dlouhodobě prosperovat. O tom jsme se ostatně mohli přesvědčit před rokem 1989.
Americko-maďarská osa svobody
Donald Trump po svém návratu do úřadu ukázal, že obrana svobody nemusí být jen rétorikou, ale konkrétním činem. Místo planých slov přijal kroky, které mají zastavit ideologické deformace amerických institucí. Tím dal naději, že i v době zmatku se může demokracie očistit a znovu najít svůj smysl.
Podobná naděje se začíná rýsovat i v Evropě. Symbolizuje ji nedávná návštěva Viktora Orbána ve Spojených státech, při níž se s prezidentem Trumpem dohodl na vytvoření „finančního štítu“ chránícího Maďarsko před ekonomickými tlaky Bruselu. Dohoda zahrnuje rozsáhlé americké investice do energetiky, jaderných projektů i obrany a zároveň přináší ujištění, že Washington nedopustí politické vydírání ze strany Evropské komise.
Tento krok není jen o penězích. Je to signál změny směru – návratu k suverenitě, zdravému rozumu a odpovědnosti vůči vlastním občanům. Orbán a Trump společně ukazují, že vzdor ideologickému diktátu není extremismem, ale aktem odvahy.
A přestože poslední roky přinesly krize a rozčarování, právě v odhalení lži se rodí šance na obrodu. Skandál BBC ukázal, jak hluboko sahá ideologická manipulace – ale i to, že pravda se dokáže prosadit, když se jí lidé přestanou bát.
Stejně jako v USA, kde tragické důsledky aktivismu vyvolaly konkrétní reformy, může i v Evropě odvaha států, jako je Maďarsko, inspirovat ostatní. Možná se právě teď, uprostřed chaosu, rodí nový pól svobody – aliance států, které chtějí být řízeny zespoda vůlí svých občanů, nikoli shora direktivami z ideologických formulářů.
K úspěchu je však třeba uvědomění si vlastní odpovědnosti. Budoucnost závisí na nás – jednotlivcích. Dějiny si pamatují velké osobnosti, ale často je formují odvážní, nenápadní lidé, kteří zůstanou v zapomnění. Odvaha Michaela Prescotta napsat po pravdě memorandum donutila BBC konat. Aby se však změny skutečně projevily a byly trvalé, musí mít Prescott následovníky.
Mocní nestojí o naši svobodu, ale o naši poslušnost. Proto si svobodu musíme uhájit sami.
6) uhlí už je dneska drahé jako svině, a je čím dál horší,
7) cenu dřeva vyšroubovali na šílenou výšku kvůli nesmyslným štěpkám pro skopčáky,
zakázali mi kouřit v hospodě̌,
9) vnitráci mě sledují na internetu, kdekdo mě může udat za cokoli, všude mé̌ sledují kamery,
10) kdekdo mi může vlézt do baráku na kontrolu bůhvíčeho,
11) když chci jet někam autobusem, tak abych si na tu cestu šetřil,
12) platím na auto pojistku, dálniční známku, technickou, teď i nějakou pokutu, mám nařízené pneumatiky, spoustu vybavení, které musím nesmyslně měnit,
13) k doktorům musím dojíždět a když jdu do lékárny, tak se nestačím divit – počet lékáren roste jak houby po dešti,
14) v krámě kupuji jedovaté potraviny z dovozu,
15) výrobky nikdo neopravuje, všechno se vyhazuje,
16) na baráku, který jsem koupil za zdaněné peníze, musím stejně platit daň státu, pojištění a musím ho z něčeho udržovat, aby mi nespadl na palici,
17) kamkoli vlezu na úřad, platím nějaké poplatky, a ještě na mě čumí jak na otravný hmyz,
18) Halíkové, Kalouskové, Fialové, Němcové, Šabatové, Bendové, Gazdíkové a řada dalších darmojedů, které platím, ze mě dělají venkovského burana a nevzdělaného pitomce.
A mohl bych pokračovat… Už mě to pořádně sere!
A kdekdo se mi snaží vnutit, že můj největší nepřítel je Rusák!!!
Hovno…, spíše EU, Söros a podobní!
Můj největší nepřítel je tenhle stát a jeho politici!
Žádný Rusák, žádný soused, žádný normální člověk mě kurva tak zavile nepronásleduje a neokrádá jako tenhle náš dobytek, který sedí za moje, ale i tvé peníze ve vládě, parlamentu, senátu, ale i v jiných kancelářích státní správy a státní moci !
Já nemám strach vyjádřit svůj názor.
PROSÍM TĚ, JESTLI SE CÍTÍŠ JAKO ČECH V NAŠÍ REPUBLICE A NELÍBÍ SE TI KONÁNÍ NAŠÍ VLÁDY TAK TO POŠLI DÁL !!!
zakázali mi kouřit v hospodě̌,