Utrpení svaté Zdislavy aneb Festival ublíženého pokrytectví
01.08.2026 4:44 | Komentář
autor: Jaroslav Polanský
KOMENTÁŘ ŠÉFREDAKTORA Šéfredaktor ParlamentníchListů.cz Jaroslav Polanský komentuje nevpuštění novinářky Zdislavy Pokorné na tiskovou konferenci Petra Macinky. Odsuzuje pokrytectví těch, kteří dnes křičí, zatímco dříve mlčeli.
Popisek: Zdislava Pokorná
Zdá se, že se česká liberální kavárna probrala z dlouhého zimního spánku. Přiměla ji k tomu scéna na Ministerstvu zahraničních věcí, které nepřipustilo na tiskovou konferenci ministra Petra Macinky novinářku Zdislavu Pokornou z Deníku N. Padají slova o potlačování svobody slova a zdá se, že novinář jakožto živočišný druh je chráněný, nedotknutelný a nenapadnutelný.
Autor tohoto komentáře řídí od roku 2012 redakci serveru ParlamentníListy.cz. Nemá v povaze stěžovat si – stejně není komu. Rád se ovšem od srdce zasměje. A to se děje právě teď, když pročítá na sociálních sítích zděšené tirády na obhajobu slečny Pokorné a již zmíněné úvahy o nedotknutelnosti novinářů, kteří mají právo na nekritizovatelnost, vstřícnost a snad i nábožnou úctu ze strany politiků.
Pojďme si „prosvištět” jednu časovou osu. Svědectví času, u kterého byly ParlamentníListy.cz.
Ty vznikly v roce 2010 s ambicí dát hlas i té části populace, která není nadšena ze směřování Evropské unie, která má kritické dotazy ke směřování České republiky v posledních dekádách a která se hlásí o slovo v diskusi o tématech jako migrace, soužití s menšinami, geopolitická orientace či liberální záliba v „zezelenání” ekonomiky za každou cenu a zejména za peníze těch, kteří o nic takového nestojí.
V prvních letech svého fungování ParlamentníListy.cz upozornily na téma problematického soužití s romskou menšinou. Staly se terčem nařčení z rasismu jen proto, že psaly o žité zkušenosti občanů (nejen) v pohraničí. Kde byli tenkrát dnešní obhájci nekritizovatelnosti českých médií?
Po začátku ukrajinského Majdanu a následné válce na Donbasu daly ParlamentníListy.cz prostor politikům, expertům a dalším občanům, kteří měli dojem, že bolestné situaci, která nakonec přerostla v největší válku v Evropě po konci druhé světové války, šlo předejít. Metodicky a úzkostlivě dávaly prostor jak zastáncům „mainstreamového” euroatlantického proudu, tak té části veřejnosti, která situaci viděla jinak. Pečlivá snaha o vyváženost a o nazírání problému z různých stran se však minula účinkem. Jedinou „odměnou” byly nálepky „proruský”, „proputinovský” či „protizápadní”. Zpravidla z úst těch, kteří dnes vidí nevpuštění redaktorky Pokorné na jednu celkem nezajímavou tiskovou konferenci jako útok na demokracii.
Zmíněné „proruské” nálepky časem začaly udělovat na běžícím pásu neziskové organizace, které kloubily zahraniční financování s penězi investorů, kteří později stáli u vzniku Deníku N, v němž pracuje redaktorka Pokorná „poškozená Macinkou”.
A nakonec přidaly i kouzelné slovíčko, které nelze pominout: DEZINFORMACE. Dezinformátor, dezinformační, dezinformující. Dezinformátorem v jejich výkladu byl (a je) každý, kdo si dovoluje pochybovat. A s „dezinformátory” se nemluví, neposkytuje se jim vyjádření, jsou považováni za škůdce demokracie a smějí být lživě osočováni z toho, že jednají v zájmu cizí moci. Což znělo komicky zejména z úst představitelů organizací financovaných až do příchodu Donalda Trumpa z prostředků farmáře z Texasu či dělníka z Ohia.
V roce 2015 pocítila celá Evropa náraz migrační vlny z afrických a blízkovýchodních zemí, dominantně islámských. Dnes už si většina Evropy (díkybohu) uvědomuje rizika tohoto jevu, nicméně když v roce 2015 ParlamentníListy.cz daly prostor mluvčím, kteří na tato rizika poukázali, byly nařčeny z „xenofobie” „konspirací” a „vyvolávání nenávisti”.
Tak si tyto nálepky pojďme průběžně sečíst: Rasistické, proruské, konspirační ParlamentníListy.cz, vyvolávající nenávist. Tím, že si dovolují dát prostor kriticky myslícím a nespokojeným občanům. Stavěli se dnešní obhájci práva na účast na tiskovce Petra Macinky proti těmto nálepkám, které v konečném důsledku mířily na všechny občany, kteří zádali a žádají za své daně jinou politiku, než jakou si vynucuje liberální elita? Rozčilovali se tenkrát ti, kteří dnes nadávají Macinkovi, že označil Deník N za „alternativní médium” a „konspirační blog”? Autor komentáře si je pamatuje jinak. Stáli na pavlači, ze které se řvaly stejné (i horší) nadávky.
A to se teprve dostáváme k tomu „nejlepšímu”, k době covidové. Tehdy jsme se od liberálních médií dozvěděli, že kdo nesouhlasí s covidovými opatřeními a povinnou vakcinací, je nejen konspirátor a dezinformátor, ale vrah. Mohl být vědec, lékař, světová kapacita… Nic platné. Je přirozené, že se toto období snaží česká společnost vytěsnit – nebyla to doba, na kterou by člověk chtěl vzpomínat. Ale jak zpívá sice v jiném kontextu, ale případně národní básník Jaromír Nohavica:
„Já si to pamatuju
Tu hrůzu pamatuju
Ty noci pamatuju
Ta rána pamatuju
Seznamy pamatuju
Zákazy pamatuju
Ty lidi pamatuju
Sebe si pamatuju
Hrdiny pamatuju
Zbabělce pamatuju
Mlčící pamatuju
Tebe si pamatuju…”
Ano, seznamy. Za covidu se vytvářely „seznamy dezinformací”. Oficiální, ministerské. Byl na nich exprezident i světově proslulý český epidemiolog, který si dovolil tvrdit, že zardoušení společenského a ekonomického života opravdu není cestou k záchraně lidské civilizace. Kolik článků proti praxi „seznamů” napsal Deník N? A pohoršili se dnešní „pohoršující se nad Macinkou” nad tím, jak bylo zacházeno s novinářkami Markétou Dobiášovou a Angelikou Bazalovou, které vystoupily z loajálního mainstreamu a začaly se ptát? Andrej Babiš se za covid alespoň omluvil, zastánci covidového nálepkování nikoliv.
A nakonec zde máme téma „prezidenti”. ParlamentníListy.cz poskytovaly jako jediné velké médium prostor Miloši Zemanovi při jeho vítězné kandidatuře v roce 2013, stejně jako jeho příznivcům. Během deseti let Zemanova prezidentství čelily útokům od jeho odpůrců, pro které bylo i jedno dobré slovo o Zemanovi příliš. Současně o někdejším prezidentovi kriticky informovaly například prostřednictvím rozhovorů s patrně nejsprostějším českým politikem Pavlem Novotným. Výrazy, kterými někdejší starosta Řeporyjí Zemana na stránkách PL častoval, netřeba opakovat.
Přesto byl server označován jako „hradní” či „vůči Hradu servilní”.
Čas trhl oponou… A poté, co v roce 2018 vybouchl a vyhořel prezidentský kandidát Jiří Drahoš, začalo hledání kandidáta pro prezidentskou volbu v roce 2023.
Současně byl roku 2018 založen již mnohokrát zmíněný Deník N, v jehož redakční radě usedl generál Petr Pavel.
A když se z generála Pavla stal prezident republiky Petr Pavel, mezi sponzory jeho kampaně patřili byznysmeni Martin Vohánka, Libor Winkler, Ondřej Fryc a Martin Hájek. Potud v pořádku. Jenže zmínění pánové patří mezi zakladatele Deníku N.
Vyvážené informování ParlamentníchListů.cz o Zemanovi „liberálním dobrodějům” majícím právo sedět na tiskovce v Černínském paláci vadilo, vpravdě incestní mediálně-politický průnik mezi financováním Deníku N a současně kampaně prezidenta Pavla nevadí.
„Nikdo vám nediktuje, co si máte myslet.” To je motto ParlamentníchListů.cz. V tomto duchu je tento komentář ponechán bez závěru. Čtenář si vše přebere sám.
Ale pokrytectví je ošklivá věc.