Archiv rubriky: Přejaté články
Panika z Macinky. Proč nesmí projít? Jako když Trump přidusil neziskovky
23.10.2025 12:18 | Komentář
RED PILL @ TOMÁŠ ZÍTKO Když se téměř pět set vědců rozhodne napsat otevřený dopis vítězi voleb kvůli jednomu jménu, víte, že nejde o obyčejnou nominaci.
Popisek: Demonstrace Zachraňme ministerstvo životního prostředí. Možný kandidát na ministra Petr Macinka (Motoristé) je podle organizátorů nevhodný
Na serveru Novinky.cz se 9. října 2025 objevila zpráva: „Téměř 500 vědců a akademiků vyzvalo vítěze voleb a předsedu hnutí ANO Andreje Babiše, aby dobře zvážil obsazení Ministerstva životního prostředí. Nelíbí se jim, že se o resort hlásí předseda Motoristů Petr Macinka, který je podle nich ‚odpůrce ochrany životního prostředí a následovník Václava Klause, popírajícího vědecké poznání klimatologie‘.“ Podobné výroky se objevily i v dalších médiích.
O týden později na tuto výzvu navázala politická neziskovka Greenpeace, když zveřejnila text s výmluvným názvem „10 důvodů, proč by byl Petr Macinka špatným ministrem životního prostředí“.
Jméno Petr Macinka se tak během několika dní stalo spouštěčem hysterie, do níž se zapojily akademické kruhy i ekologické neziskovky. Ne proto, že by ohrožoval přírodu, ale proto, že ohrožuje mýtus o tom, že o environmentálních tématech se už svobodně diskutovat nesmí.
POLITIK, NE EKOLOG
Častým argumentem proti Petru Macinkovi je jeho údajná nekompetence. Jaké má tedy vzdělání? Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Vysoké škole CEVRO Institut, kde získal magisterský titul v oblasti politologie. Během studia působil jako zástupce ředitele Tiskového odboru prezidenta České republiky. Po absolvování v roce 2013 pracoval v Institutu Václava Klause jako manažer a mluvčí. Má tedy vynikající kvalifikaci pro politické řemeslo. Odbornou kvalifikaci v oblasti životního prostředí však nemá. Je to ale skutečně problém?
Podívejme se na kvalifikaci ministrů předchozí vlády. Posledním ministrem životního prostředí byl Petr Hladík, který získal magisterský titul na Fakultě informatiky Masarykovy univerzity v Brně v oboru Service Science, Management and Engineering. Ministerstvo financí vedl Zbyněk Stanjura, absolvent oboru elektronické počítače. Ministerstvo vnitra řídil Vít Rakušan, který vystudoval historii a germanistiku. Ministerstvo práce a sociálních věcí měl na starosti Marian Jurečka, absolvent oboru rostlinolékařství. Ministrem zemědělství se stal Marek Výborný, který vystudoval teologii a historii. Ministryní obrany byla Jana Černochová, absolventka oboru mezinárodní vztahy a evropská studia. Ministrem pro vědu, výzkum a inovace byl Marek Ženíšek, který rovněž vystudoval politologii. A takto bychom mohli pokračovat dále.
Ani jeden z uvedených tedy neměl lepší odbornou kvalifikaci pro výkon své ministerské funkce než Petr Macinka pro resort životního prostředí. Přesto to u nich nikdo jako problém nevnímal. Doposud vždy postačilo vysvětlení, že ministerský post je především manažerská funkce, a proto není nezbytné mít vzdělání přímo v daném oboru.
DRÁŽDIVÁ ŠKOLA KLAUSOVSKÉHO REALISMU
Proč tedy Petr Macinka tolik vadí, když zjevně nejde o problém jeho kvalifikace? Důvodem jsou jeho postoje. Jak jsme se mohli dočíst, údajně jde o „odpůrce ochrany životního prostředí a následovníka Václava Klause, popírajícího vědecké poznání klimatologie“.
Ano, Petr Macinka v otázkách životního prostředí skutečně navazuje na názory Václava Klause – a právě to je pro mnoho lidí problém. Nejde však o odpůrce ochrany životního prostředí, a už vůbec ne o popírače vědeckého poznání.
Samotné označení „odpůrce životního prostředí“ je ostatně dost absurdní. Upřímně řečeno, takového člověka si lze jen stěží představit. Už renesanční, prosperující evropská aristokracie si kolem svých sídel nechávala budovat rozlehlé parky, obory a jezírka s vodními ptáky. Stejně tak dnes bohatí podnikatelé a hollywoodské hvězdy investují do svých sídel obklopených rozsáhlými zahradami. Prakticky každý psychicky zdravý člověk má přírodu rád – je to v nás geneticky zakódováno.
Nálepka „odpůrce životního prostředí“ tedy ve skutečnosti znamená spíše „odpůrce určitého přístupu k životnímu prostředí“. Jenže mezi tím nemít rád přírodu a nesouhlasit s ideologickým zneužíváním environmentálních témat je zásadní rozdíl. A co víc – tyto dvě věci jdou často proti sobě.
V mém starším článku „Když vám srdce bije jen občas, zemřete. Pravda o obnovitelné elektřině“ jsem se dotkl tématu neekologičnosti větrných elektráren a vysvětlil, proč tato zařízení ve skutečnosti životní prostředí nejen nechrání, ale naopak poškozují. Podobně lze kriticky rozebrat i solární elektrárny, elektromobily, používání vratných zálohovaných PET lahví nebo třeba papírových brček.
Témat, kde zelená ideologie více škodí, než prospívá, je celá řada. K některým z nich se jistě v budoucnu ještě vrátím. Pro tuto chvíli si však vystačme s tezí, že zelená ideologie často vede nikoli k ochraně přírody, ale k její devastaci a právě proto Motoristé – podobně jako Svobodní, PRO, Trikolora nebo SPD – jdou tvrdě proti ní.
Každý, komu skutečně záleží na ochraně přírody a nejde mu jen o společenskou pózu nebo vlastní ekonomický prospěch z přerozdělování „zelených“ dotací, by měl přivítat, pokud se do čela Ministerstva životního prostředí dostane člověk, který není stoupencem ESG – ideologie zinscenované největšími korporacemi k prosazování jejich vlastních ekonomických zájmů.
Psali jsme:
CLINTEL: VĚDA MÍSTO IDEOLOGIE
Vraťme se nyní k druhé části obvinění – tedy k tvrzení, že jde o „popírače vědeckého poznání“.
Václav Klaus se tématu ekologie věnuje prakticky celý život. O ekologii přečetl nesrovnatelně více knih, než většina jeho kritiků z řad ekologických aktivistů. Mnoho publikací o ekologii, respektive o jejím ideologickém zneužívání, také sám napsal.
Osobně se zná s řadou předních světových (neideologických) odborníků, kteří se zabývají různými oblastmi souvisejícími s ekologií a globálním oteplováním. S mnohými z nich se setkal na desítkách mezinárodních konferencí a summitů.
Označení „popírač vědeckého poznání“ je tedy zavádějící. Přesnějším označením by bylo například „skeptik vůči mainstreamové hypotéze o vlivu člověka na globální oteplování“ nebo „skeptik vůči tzv. uhlíkové hypotéze“. Je třeba zdůraznit slovo „hypotéza“, protože vědecký konsenzus v otázce míry vlivu člověka na globální oteplování neexistuje.
Jako jeden z důkazů je například Světová klimatická deklarace, kterou podepsalo více než 2000 vědců z celého světa. Pokud tedy od někoho slyšíte frázi o takzvaném „vědeckém konsenzu“, mějte na paměti, že realita je složitější. V lepším případě dotyčný neříká celou pravdu, v horším případě se vás může snažit manipulovat zjednodušeným či ideologicky motivovaným výkladem.
Ve Světové klimatické deklaraci se mimo jiné uvádí:
„Věda o klimatu by měla být méně politická, zatímco politika v oblasti klimatu by měla být více vědecká.“
„V oblasti klimatu není žádná nouzová situace. Proto není důvod k panice a poplachu. Důrazně se stavíme proti škodlivé a nereálné politice čisté nulové emise CO2 navrhované pro rok 2050. Pokud se objeví lepší přístupy, a o tom není pochyb, budeme mít dostatek času na reflexi a přizpůsobení. Cílem globální politiky by měla být prosperita pro všechny poskytováním spolehlivé a dostupné energie za všech okolností. V prosperující společnosti jsou muži a ženy dobře vzdělaní, porodnost je nízká a lidé se starají o své okolí.“
„Světová klimatická deklarace spojila širokou škálu kompetentních vědců z celého světa. Značné znalosti a zkušenosti této skupiny jsou nezbytné pro dosažení vyváženého, přiměřeného a kompetentního pohledu na změnu klimatu.“
BILIONOVÝ SEN O ČISTÉ NULE
Když Donald Trump nařídil pozastavit značnou část financování prostřednictvím USAID, aktivisté vyšli do ulic, protože se obávali, že si budou muset najít nějakou užitečnější a méně pohodovou práci v soukromém sektoru. V podobné pozici se dnes nacházejí vědci a aktivisté protestující proti Petru Macinkovi.
Tito apoštolové zeleného náboženství hlásají, že se planeta otepluje v důsledku lidské produkce skleníkových plynů, a každý, kdo toto „evangelium“ zpochybní, je podle nich kacíř hodný veřejného pranýřování. Důvod je prostý – do „zelené ideologie“ proudí obrovské peníze v podobě grantů a nejrůznějších dotací. Západní věda i většina univerzit jsou dnes na těchto finančních tocích existenciálně závislé.
Pokud se tedy objeví někdo, kdo by mohl tento zdroj příjmů ohrozit – byť jen tím, že o tématu ekologie a globálního oteplování začne otevřeně mluvit – je pochopitelné, že se stává terčem hysterie a útoků. Panika, kterou jméno Petr Macinka vyvolává, tak nesouvisí s ohrožením životního prostředí v České republice, ale s ohrožením mocenského a ekonomického postavení lidí, kteří si na „zelené víře“ postavili svou kariéru i obživu. A jde skutečně o obrovské peníze.
Podle odhadu Evropského účetního dvora (EÚD) by pro dosažení nulových čistých emisí do roku 2050 bylo v rámci Evropské unie v období 2021–2050 zapotřebí investic v hodnotě přibližně jednoho bilionu eur ročně. Při srovnání s ročním rozpočtem Evropské unie v rámci současného víceletého finančního rámce jde o více než pětinásobek těchto výdajů. Jinými slovy – na zelenou transformaci by mělo připadnout každý rok více než pět celounijních ročních rozpočtů.
Frans Timmermans, místopředseda Evropské komise a jeden z hlavních autorů Zelené dohody pro Evropu, v souvislosti s mimořádným evropským fondem Next Generation EU (NGEU) prohlásil: „Peníze, které používáme teď, jsou peníze půjčené od příštích generací.“
Zároveň dodal, že „nemáme na výběr a musíme si je půjčit a utratit nyní“. Podle jeho vlastních slov „tak masivní mobilizace veřejných peněz pro hospodářskou obnovu a transformaci tu nikdy dřív nebyla a nikdy v budoucnu už nebude“, protože takový přístup „není udržitelný model“.
Je nutné zdůraznit, že se bavíme o situaci před válkou na Ukrajině. Investice do zbrojení však nejsou výsledkem přehodnocení priorit. Místo přesměrování finančních toků ze zelené ideologie na obranu došlo k paralelnímu vybudování druhého, obdobně bezprecedentního penězovodu. Jedním penězovodem se investuje do zbrojního průmyslu, druhým se likvidují energetické zdroje nezbytné pro jeho provoz.
Evropská unie však ze své podstaty nevytváří vlastní finanční prostředky – pouze je přerozděluje. To s sebou nese vzrůstající regulaci, dotační mechanismy a rostoucí byrokratickou zátěž. Dohromady to pak vede k postupné destrukci průmyslu a přesunu výrobních kapacit do neproduktivních oblastí (např. vyplňování ESG výkazů).
V oblastech, kde dnes vznikají reálné hodnoty a kapitál, bude v budoucnu peněz ubývat. To povede k nárůstu počtu obyvatel závislých na sociálních dávkách, což bude dále oslabovat soukromý sektor, a tím i celkovou ekonomickou stabilitu. S jistou mírou nadsázky lze říci, že je to cesta v čase zpět od svobody k nevolnictví.
Aby daňoví poplatníci toto gigantické přerozdělování bohatství ze svých kapes směrem ke státu a korporacím akceptovali, musejí být skutečně vystrašeni. Zpochybňování uhlíkové hypotézy a podílu lidské činnosti na globálním oteplování tento ambiciózní evropský projekt ohrožuje. Proto Evropská unie přispěchala s cenzurní legislativou EMFA a DSA. A proto také nastává panika ve chvíli, kdy by na Ministerstvu životního prostředí měl usednout kdokoli vstřícný k otevřené diskusi a racionálnímu uvažování. Vlna odporu proti možné změně diskurzu byla tudíž předvídatelná.
EKOLOGIE PROTI ČLOVĚKU
Organizace Greenpeace kritizuje Petra Macinku s tím, že „útočí na lidi a organizace, které se odborně věnují ochraně přírody a klimatu. Vědce, ekology a pracovníky neziskových organizací označuje za zelené extremisty nebo fanatiky, čímž zpochybňuje jejich odbornost i přínos pro společnost“.
Pokud však člověk odloží růžové brýle a místo papouškování zelené propagandy, která je dnes bohužel vtloukána do hlavy dětem už od mateřských škol, začne se problematikou zabývat seriózně, zjistí, že tato kritika má racionální základ, protože o ekologii zde skutečně nejde.
Paradoxně právě Greenpeace je ukázkovým příkladem organizace, která byla původně založena s dobrými úmysly, ale postupem času sklouzla k ideologickému aktivismu a prosazování vlastních ekonomických zájmů.
Při argumentaci na toto téma budu proto schválně parafrázovat jednoho ze zakladatelů Greenpeace – Patricka Moorea – vědce a ekologa, který se z důvodu odklonu organizace od původních cílů rozhodl z Greenpeace odejít. Svůj odchod zdůvodnil slovy:
„Greenpeace unesla politická levice, když si uvědomila, že v ekologickém hnutí jsou peníze a moc. Političtí aktivisté v Severní Americe a Evropě změnili Greenpeace z organizace založené na vědě na politickou organizaci pro získávání finančních prostředků.“
Později dodal, že se z ekologického hnutí stalo hnutí politické, jehož hlavní náplní je vytváření příběhů vzbuzujících strach a pocit viny, aby lidé byli ochotni do organizace posílat peníze. Podle Moora dnes tyto organizace působí za zavřenými dveřmi v institucích jako OSN, Světové ekonomické fórum nebo Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) – tedy v orgánech, které jsou podle něj politické, nikoli vědecké.
„IPPC najímají vědce, aby jim poskytovali informace, které podporují narativ o klimatické nouzi. (…) Jejich kampaně proti fosilním palivům, jaderné energii, oxidu uhličitému, plastům a dalším jsou zavádějící. Mají lidi přimět k přesvědčení, že svět skončí, pokud neochromíme naši civilizaci a nezničíme ekonomiku. Tímto způsobem dnes negativně ovlivňují budoucnost lidské civilizace.“
Moore také napsal: „Levice dnes přijala mnoho opatření, která by byla pro civilizaci velmi destruktivní, protože nejsou technicky realizovatelná. Stačí se podívat na hrozící energetickou krizi v Evropě a Velké Británii, které využívá Putin. Tu si však Evropa zavinila sama tím, že odmítá rozvíjet vlastní zdroje zemního plynu, staví se proti jaderné energii a obecně zaujímá nefunkční postoj k fosilním palivům.“
Ve svém starším článku „Následky? Fatální. Kam až může vést zelený experiment“ jsem upozorňoval na antihumánnost ideologie ESG. Patrick Moore upozorňoval na antihumánní pojetí environmentálního aktivismu, který je s ideologií ESG přímo spjat:
„Mnoho ekologických vůdců dnes hlásá, že lidé jsou nepřátelé Země, nepřátelé přírody. Nemohl jsem se smířit s tím, že lidé jsou jediným zlým druhem. To je příliš podobné představě prvotního hříchu – že člověk se rodí se zlem, zatímco všechny ostatní druhy jsou dobré, dokonce i švábi, komáři a nemoci. Jenže ti, kteří to tvrdí, nechtějí odejít dobrovolně jako první. Chovají se, jako by byli nadřazeni ostatním. Tento druh pýchy a domýšlivosti je nejzávažnějším hříchem.“
Moore patří také mezi vědce, kteří se odvážili veřejně postavit proti uhlíkové hypotéze:
„Jen velmi málo lidí věří, že se svět neotepluje. Záznamy jasně ukazují, že Země se otepluje přibližně od roku 1700, tedy 150 let předtím, než jsme začali používat fosilní paliva. V té době vrcholila malá doba ledová, která přinesla neúrodu a hladomor. Předtím, kolem roku 1000 n. l., nastalo středověké teplé období, kdy Vikingové obdělávali Grónsko. Ještě dříve, kolem roku 500 n. l., přišla doba temna, a před ní římské teplé období. Tehdy bylo tepleji než dnes a hladina moří byla o jeden až dva metry vyšší než v současnosti. Ještě kolem roku 1950 byla spotřeba fosilních paliv i emise CO2 zanedbatelné. Příčinu těchto cyklických výkyvů teplot neznáme, ale oxid uhličitý to jistě nebyl.“
„Souhlasím, že mnozí VĚŘÍ, že oxid uhličitý je hlavní příčinou oteplování. Protože je neviditelný, nikdo vlastně nevidí, co dělá. A tuto VÍRU podporují hlavně vědci placení politiky, úředníky a médii, která z ní vytvářejí tučné titulky. Aktivisté na ní vydělávají peníze a veřejnost jí uvěřila, aniž by měla možnost ověřit, co CO2 skutečně způsobuje.“
„Lidé byli vždy zranitelní vůči těm, kteří předpovídají zkázu pomocí falešných příběhů. Aztékové házeli panny do sopek, Evropané a Američané dvě stě let upalovali ženy jako čarodějnice, protože věřili, že tím zachrání svět před zlem. Říká se tomu stádní mentalita, skupinové myšlení nebo také sektářské chování. Lidé jsou společenští živočichové s hierarchií – a nejsnáze získají vysoké postavení ti, kteří dokážou ovládat druhé strachem.“
Psali jsme:
SVĚT BEZ DEBAT, ZATO S JISTOTOU
Že se často nejedná o vědu, ale o ideologii, je zřejmé právě z neochoty ekologických aktivistů vést otevřenou diskusi. Tento strach z debaty – pramenící z nedostatku schopnosti argumentovat – se s nimi táhne už po desetiletí.
V devadesátých letech se česká politika točila kolem tří výrazných osobností – Václava Klause, Miloše Zemana a Václava Havla. Většina lidí sympatizovala s jedním z nich a k dalším dvěma měla výhrady. Jedno jim však nelze upřít: Všichni tři byli ochotni (a schopni) své názory veřejně obhajovat.
I tehdy bývaly diskuse často vypjaté, ale vedly se nad tématy – nikoli nad osobními útoky. Dnes už se o tématech příliš nediskutuje. Mainstreamová média předem rozdělí politiky na „správné“ a „špatné“ a následně se společně s těmi „správnými“ trefují v osobní rovině do těch „špatných“. Neprobíhá tak hledání lepších argumentů, jde o čistou osobní dehonestaci.
Taková forma diskuse však postrádá jakoukoli přidanou hodnotu. Optimální řešení se nehledá, protože ideologie nepochybuje a nechybuje. Vždy „ví“, co je správné, a stejně tak i to, kdo je ten špatný.
Tento odklon od věcné diskuse k osobním útokům je projevem fanatického aktivismu, který do veřejného prostoru pronikl právě skrze zelenou agendu. Prostřednictvím ní se postupně usadil v mainstreamových médiích a odtud se rozšířil i do dalších oblastí veřejné debaty. Dnes je paradoxně za „extrémismus“ často považována samotná snaha rozvíjet demokratickou diskusi, vyváženost a názorovou pluralitu.
V knize Zničí nás klima nebo boj s klimatem zveřejnil Václav Klaus přepis svého projevu z konference OSN v New Yorku v roce 2007. Abychom si mohli udělat představu, jak tedy ve skutečnosti vypadá projev údajného „extrémisty“ a „popírače vědeckého poznání klimatologie“, uvádím jeho úplný přepis:
„Zodpovědní politici vědí, že musejí jednat, je-li to nezbytné. Vědí, že je jejich povinností iniciovat vhodná opatření, může-li dojít k ohrožení občanů jejich zemí. A vědí i to, že se musejí domlouvat s kolegy z dalších zemí, nemůže-li být problém uzavřen do hranic jednotlivých států. Přispívat k tomu je jedním z hlavních důvodů existence institucí, jakou je OSN.
Politici jsou také povinni zajistit, aby náklady těch opatření, která navrhují, nebyly větší než efekty, které z nich plynou. Musejí proto velmi pozorně vyhodnocovat a analyzovat všechny své projekty a iniciativy. Musejí to dělat i tehdy, je-li to nepopulární a znamená-li to foukání proti větru módy a politické korektnosti. Chtěl bych poděkovat generálnímu tajemníkovi Pan Ki-munovi za zorganizování této konference a za to, že nám tím poskytl příležitost vyslovit se k důležitému, ale dosud zcela jednostranně diskutovanému tématu problému klimatických změn. Důsledky přijetí hypotézy o klimatických změnách jako o reálné, okamžité a lidmi způsobené hrozbě by byly tak enormní, že jsme povinováni měřit dvakrát, než učiníme jakákoli dalekosáhlá rozhodnutí. Obávám se, že se to neděje.
Chtěl bych uvést několik myšlenek, které jsou nezbytné k tomu, abychom tuto věc uvedli do patřičného kontextu:
- Navzdory uměle a neoprávněně vytvořené představě o velkém rozsahu probíhajících klimatických změn bylo zvýšení globálních teplot v posledních letech, desetiletích a staletích v historickém porovnání velmi malé. Jeho důsledky na člověka a jeho aktivity jsou v podstatě zanedbatelné.
- Hrozba spojená s hypotetickým budoucím globálním oteplováním vychází výlučně z velmi spekulativních prognóz, nikoli z vědecky ověřené minulé zkušenosti a z rozpoznání jejích trendů a tendencí. Tyto prognózy vycházejí z relativně krátkých časových řad relevantních proměnných a z prognostických modelů, které se neukázaly být dostatečně spolehlivými při objasnění minulého vývoje.
- V rozporu s mnoha sebevědomými a samoúčelnými výroky ohledně příčin probíhajících klimatických změn žádný vědecký konsenzus neexistuje. Nestranný pozorovatel musí přiznat, že obě strany sporu – tedy ti, kteří věří v dominantní úlohu člověka v nedávných klimatických změnách, i ti, kteří podporují hypotézu o převážně přírodní příčině klimatických výkyvů – nabízejí argumenty natolik silné, že jim musíme pozorně naslouchat. Vyhlašovat předčasné vítězství jedné skupiny nad druhou by bylo tragickou chybou a já se obávám, že ji právě teď děláme.
- Výsledkem tohoto sporu uvnitř klimatologie je to, že někteří z nás žádají okamžitou akci, zatímco jiní před ní varují. Racionální chování vždy závisí na porovnání velikosti a pravděpodobnosti rizika a velikosti nákladů, jak se tomuto riziku vyhnout. Jako zodpovědný politik, s vědomím všech dostupných dat a argumentů, patřím k těm, kteří došli k závěru, že je riziko velmi malé, že jsou náklady, jak se mu vyhnout, neúnosně vysoké a že je aplikace fundamentalisticky interpretovaného principu předběžné opatrnosti chybnou strategií.
- I ti politici, kteří věří v existenci rozsáhlého globálního oteplování – a já mezi ně nepatřím –, a zejména ti, kteří věří v jeho antropogenní původ, jsou rozděleni: Někteří z nich chtějí kontrolovat a omezovat globální klimatické změny (a jsou připraveni vynakládat na to obrovské finanční zdroje), zatímco jiní se spoléhají na přirozenou lidskou adaptabilitu, na modernizaci a technický pokrok, a zejména na blahodárné účinky budoucího růstu bohatství a blahobytu (a proto preferují vydávat veřejné prostředky tímto směrem). Druhá varianta je sice méně efektní a méně ambiciózní, ale slibuje daleko více než ta první.
- Celý problém nemá pouze svou časovou dimenzi, ale má i svůj mimořádně důležitý prostorový (regionální) aspekt. To je třeba hlasitě připomínat zejména zde, na půdě OSN. Velmi rozdílná úroveň ekonomického rozvoje, životní úrovně a bohatství v různých místech světa vede k tomu, že je každé plošné, celosvětové, jednolité řešení příliš nákladné, nespravedlivé a do značné míry diskriminační. Dnešní rozvinuté země nemají sebemenší právo jakýmkoli dalším způsobem zatěžovat méně rozvinuté země. Diktovat jim ambiciózní a pro chudší státy často téměř likvidační environmentální standardy je chybou a mělo by to být vyloučeno z nabídky doporučovaných opatření.
Mám dvě doporučení:
- OSN by měla zorganizovat dva paralelní mezivládní panely o klimatických změnách a publikovat dvě konkurenční zprávy. Podmínkou jakékoli efektivní a racionální debaty je zbavit se jednostranného monopolu. Dobrým výchozím bodem by bylo poskytnutí stejné, nebo alespoň srovnatelné finanční podpory oběma skupinám vědců.
- Jednotlivé členské země OSN by si měly vzájemně naslouchat a měly by se učit z chyb i úspěchů jiných, ale každá země by si měla vytvořit svůj vlastní program, jak se stavět k důsledkům případných klimatických změn, a hlavně by měla mít možnost rozhodnout se sama, jakou prioritu přidělí tomuto problému mezi dalšími konkurenčními cíli.
Měli bychom věřit v racionalitu člověka a důsledkům spontánní evoluce lidské společnosti více, než „dobru“, plynoucímu z politického aktivismu. Zvolme si proto adaptaci, nikoli pokusy řídit globální klima.“
Za přepisem projevu v knize ještě Václav Klaus doplnil komentář dokreslující atmosféru v sále po jeho vystoupení: „Taková slova na půdě OSN nikdy předtím a nikdy potom nezazněla. Nenávist druhé strany byla téměř absolutní.“
ODVAHA POCHYBOVAT
Když Václav Klaus na půdě OSN mluvil o odvaze pochybovat, věděl, že se postaví proti proudu. Dnes tu odvahu potřebujeme znovu.
Petr Macinka, ať už se jeho kritici tváří jakkoli pohoršeně, není „kozel zahradníkem“. Je spíš připomínkou, že skutečná ochrana přírody neznamená slepou víru, ale svobodné a racionální myšlení.
Pokud se někdo odváží odmítnout absurdní a nebezpečnou zelenou ideologii a vrátit na Ministerstvo životního prostředí zdravý rozum, otevřenou debatu a respekt k realitě a fyzikálním zákonům – pak by to po letech ekologické hysterie opravdu mohla být příjemná změna.
Zdroje:
Inu co chcete po pražských zastupitelích, které živíme i my, bydlící mimo Prahu!!
V Bruseli musí mít vlhké sny, jak USSA zabodovala!
Šichtařová mi mluví z duše!
Kauza Turek? Pokud za tím není Babiš, musí to chápat, naznačil Vyoral
Spustit čtení článku
Tato funkce je dostupná jen pro přihlášené uživatele s aktivním předplatným typu Lepší čtení a vyšší. Předplatné i Prémiové body PL můžete získat i zdarma, přečtěte si více v tomto článku.
17.10.2025 17:44 | Rozhovor
PÁTEČNÍ ZÚČTOVÁNÍ TOMÁŠE VYORALA Premiér Fiala nikdy nenapraví vlastní „neplechu“ a jeho rozpočet, pokud vůbec bude předložen, bude mít k realitě stejně daleko jako jeho přehazovačka, říká bez servítek v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz komentátor Tomáš Vyoral. K mediálnímu skandálu kolem Filipa Turka pak říká: „Pokrytectví a dvojí metr vládnou.“
Popisek: Komentátor Tomáš Vyoral
Nejprve tu máme možná ne tak zábavnou, ale docela významnou kauzu ohledně rozpočtu. Minulá vláda ho nechce předložit sněmovně. Už je k tomu vyzývá i Miroslav Kalousek, ekonom Lukáš Kovanda tvrdí, že je to proto, že rozpočet je sestaven v rozporu se zákony, které Fialova vláda schválila. Uvolí se podle vás Fiala napravit vlastní neplechu?
To nepředpokládám. Fiala z principu nemůže napravit žádnou ze svých „neplech“. Neb to je zaprvé prakticky nemožné a zadruhé by nebyl polaskán svými chlebodárci po pytlíku, což by prefabrikát jeho formátu dle mého psychicky nemohl unést. Ale vážně, pakliže soudruh Fiala nějaký rozpočet nakonec tedy předloží, očekávám, že s realitou bude mít společného asi tolik jako jeho přehazovačka, brýle à la Harry Potter nebo jeho gesta ve stylu rybáře Vágnera.
Pak tu máme mediální kauzu číslo jedna, sociální sítě Filipa Turka, nábojnici a saúdského diplomata, fotky s Jonákem… Kdy naposledy se média tak aktivizovala, aby někoho nepustila do funkce? Napadá mě jenom sám Babiš.
Mě rovněž. A pokud Andrej nemá v této kauze nějaké prsty, pak by to měl chápat. Ačkoliv i tak to může v mnohém využít. Uvidíme. Nicméně poukázal bych na do očí bijící pokrytectví a dvojmetrství, kdy u soudruha rozvědčíka prezidenta jeho bezprecedentní a kolaborantské schvalování invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 coby „mladická nerozvážnost“ nebylo žádnou překážkou pro usednutí do prezidentské funkce, zatímco nyní Filipovy příspěvky z let „mladické nerozvážnosti“ jsou nepřekročitelným Rubikonem. Řekl bych, že věčně oportunistická krysa PePa Stosedmička opět dostál svému naměřenému IQ.
Ze zahraničí – Donald Trump prý zajistil mír mezi Izraelem a Gazou. Očekáváte, že dohoda vydrží?
Neočekávám. Jak nám všechno napovídá, genocida v Gaze a depopulace Palestinců z Izraele je dlouhodobým záměrem, přes který nejede vlak. A současnou příhodnou situaci, která se „náhodou“ naskytla, musí Izrael a zejména tedy sionistické vedení využít do posledního Palestince. Pokud si matně pamatuji, tak za mír mezi Izraelci a Palestinci dostal Nobelovu cenu míru už jeden terorista. Nyní by si asi – z pro mě ne úplně pochopitelného důvodu – rád cenu sbalil i Donald. Tak se alespoň mediálně a na oko snaží zuby nehty.
A ještě, Izraelci prý při zadržení týrali Gretu Thunbergovou a dlaší členy „flotily“, která vyplula do Gazy. Jak moc tomu věříte, nebo nevěříte?
Jakkoliv si o Izraelcích myslím své, tak si myslím, že mají určitou hrdost a nepotřebují týrat nejprotežovanější postiženou záškolačku světa. Ale já jim u toho nesvítil, takže netuším. Mimochodem povšimněte si, jak během hry na covid a „celosvětové“ – resp. západní – ukrofilie Greta coby hysterický marketingový produkt zeleného fašismu ustoupil nejprve hysterickým hlasům koronafašistů celého světa a posléze ukrajinské Zelenskaje Grétě. Nyní i hysterický Zelenskyj poněkud slezl z obrazovek a stránek našich i zahraničních pologramotů mediálního hlavního proudu. Že by ti za oponou a za zrcadlem pomalu, ale jistě chystali jeho sestup či pád?
Komentátor Saša Mitrofanov s Ekaterinou Kanakovou se v podcastu vyjadřují o vlastenectví. Jaký máte názor na to, že tu dva zběhlí Rusové, kteří evidentně svou zemi dvakrát rádi nemají, poučují o vlastenectví?
Takzvané chucpe. Řečí jejich kmene, respektive kmene, v jehož vylučovacím otvoru jsou zavrtáni až po kotníky. Orwellovo převracení pojmů a kázání vody a pití vína. Paní komentátorku neznám, ale uvědomělý prorežimní prominent Mitrofanov podobně jako třeba další prominent a homohavloid Pehe jsou myslím velmi dobře známi tím, že už dlouho a dlouho bloudí v krajině blbosti a ne a ne najít dveře ven. Otázkou je, zda je to dílem jejich neinteligence, nebo dílem jejich oportunismu a penězolásek, nebo jako vždy kombinací vícera faktorů.
Velitelství informačních a kybernetických sil rozjelo na sociálních sítích kampaň, která se dá shrnout slovy staré tabulky z dob komunismu: „Pozor, nepřítel naslouchá.“ Nepovzbudí to spíš lidi k tomu, aby „fotili nádraží“?
Velitelství informačních a kybernetických sil je, zdá se, důležité jak sáně v létě. Nevím, zda jim tam radí agent Vrábel ze Semantic Visions, pornoherec Janda, idiot Máca, nebo zelená guma Foltýn… ale ideálně zrušit celé velitelství, ušetřit peníze, sbohem a šáteček.
Psali jsme:
A z USA, americká kongresmanka Alexandria Ocasio-Cortezová prohlásila, že „řeky hoří“, protože do nich společnosti jako Deloitte vypouštějí chemikálie. Akorát, že společnost Deloitte vypouští leda tak účetní výkazy. Vypovídá to podle vás o úrovni americké politiky?
Řekl bych nejen americké. Ale politiky, respektive politiků, respektive naší společnosti obecně. Neb politici jsou bohužel – ať už se nám to líbí, nebo ne – do jisté míry odrazem společnosti. Tedy nás všech. Ačkoliv často jsou etablováni z řad psychopatů, sociopatů a lidí s pokřiveným charakterem a hodnotami. Tak jako tak současní politici, politruci a potentáti evidentně odráží společnost upadající. Čest výjimkám. Poslední zhasne. Navzdory tomu vždy nějak bylo, nějak je a nějak bude. Užívejme si všichni, dokud můžeme, s rodinami, kamarády, přáteli… Neb dokud se zpívá, vtipkuje a pije, ještě se neumřelo. Carpe diem. A doporučuji všem i stejnojmennou husokožní píseň od Vlasty Rédla.
Tady jsou informace , jak zlikvidovalt kohokoliv ve jménu pravdy a lásky.
70 tisíc měsíčně. Pavel Novotný o životě, který ztratil. To toho kripla tak rychle pustili za to vše???
16.10.2025 20:53 | Monitoring
Bývalý řeporyjský starosta a kontroverzní postava české mediální scény Pavel Novotný je po tříměsíčním pobytu ve vězení zpět na svobodě. Dříve působil sebevědomě a fanfarónsky, teď přiznává, že ho vězení semlelo a donutilo ho přemýšlet o životě. Přišel o mandát zastupitele, musí se postarat o rodinu a potýká se s finanční nejistotou. Do vězení se už nikdy vrátit nechce. Píše knihu a jako jednu z cest, jak se živit, zmínil i nabídku na účast v zápase bojových sportů Clash of the Stars.
Popisek: Pavel Novotný
Novinářka a moderátorka Nora Fridrichová natáčela s řeporyjským exstarostou Pavlem Novotným na začátku června, těsně před jeho nástupem do vězení. Šel si odsedět tři měsíce za porušení podmínky, kterou dostal za výtržnictví, podněcování k trestnému činu a nebezpečné pronásledování podnikatele. V rozhovoru vystupoval sebevědomě až fanfarónsky, vyprávěl, jak se těší na nové zážitky a odpočine si.
Když ho po třech měsících pustili, pozvala si ho moderátorka na rozhovor znovu. „Z osobní zvědavosti, jaký bude. A musím říct, že ve studiu se mnou seděl trochu jiný člověk. Když nastupoval do věznice Pankrác, vyprovázela ho média, byla to show a Novotný sršel energií a optimismem,“ připomněla Fridrichová.
Teď se Novotný chová trochu jinak. Přiznává, že ho vězení semlelo, dost v něm přemýšlel, proč dopustil, aby se v něm vůbec ocitl. Dvakrát se kvůli chování dostal i na samotku, do tzv. díry. Připouští, že takovou životní lekci potřeboval.
Mít, nebo nemít 70 tisíc měsíčně
Díky vězeňské stravě je o 10 kg lehčí a zjistil, že přijde o mandát řeporyjského zastupitele. Na post starosty rezignoval už v červnu. Teď musí popřemýšlet, co dál a jak bude živit rodinu.
„Do vězení se už nikdy nechci vrátit, bylo to drsné,“ dušuje se Novotný. Díky němu si však víc váží věcí. Zkušenost pobytu v kriminále by prý doporučil každému.
„Vy teď musíte vymýšlet, co se sebou,“ předestřela moderátorka svému hostovi.
„V tramvaji jsem přemýšlel. Nora se mě zeptá: ‚Čím se budete živit.‘ To bude první. ‚Máte doma dvě děti. V médiích jste prakticky vyřízený – co si budeme povídat, pane Novotný.‘ Ano, máte pravdu. Nevím, čím se budu živit. Je to rozdíl – brát, a nebrat 70 tisíc. Co si budeme povídat,“ předvedl bývalý novinář rozhovor sám se sebou a pokračoval: „Člověk tím uvězněním ublíží rodině.“
Vězení se podle něj dá zvládnout. „Blbé je to, že si tam člověk rychle uvědomí, komu nejvíc ublížil – samozřejmě blízkým. A to je nepříjemné. Dobré je to, že jste, kdo jste. Takže vám začnou volat různí vydavatelé. Chtějí po vás rukopis. Já teď sedím nad rukopisem a píšu Sběratele kázeňáků. Píšu deník z vězení,“ předestřel Novotný.
Do Vánoc to prý asi nestihne. „Já jsem sám vydal pár knížek, ale asi to prodám rovnou vydavateli, ještě uvidím,“ svěřil se Novotný.
Dostal prý také nabídku na účast v zápase Clash of the Stars. „Za to taky dostanu nějaké peníze,“ počítá bývalý starosta.
„A do toho jdete?“ zeptala se moderátorka.
„Potřebuju peníze,“ odpověděl jí host. Zkušenost prý už má. „Jeden hlavní zápas v boxu už jsem vyhrál. Dostal jsem peníze. Byly to vyšší stovky tisíc,“ řekl Novotný a pochlubil se, že kdo prošel kriminálem má „street credit“.
Chtěl být na Pankráci, ale uklidili ho do Liberce
Ve vězení je čas přemýšlet. „Chvilku jsem zpytoval svědomí,“ přiznal bývalý starosta. Měl prý i pocit, že za mříže nepatří a ptal se sám sebe, jak se tam dostal.
Do vězení přišel s plnou taškou knížek. Pátý den ho z Pankráce eskortovali do Liberce.
„Všechny lidi, kteří jsou novináři, celebrity, jsou veřejně známí nebo jsou to lidé, kteří by mohli zpětně reflektovat vězeňství a stav té věznice, odvezou do Liberce. Tamní věznice jediná splňuje standardy EU. Funguje tak, že je malá šance, že by ta veřejně známá osoba viděla to, co vidí v jiných věznicích – věci, které se do věznic dostávají jakýmsi vnitřním černým trhem, který tam funguje. Na Pankráci, kdybych chtěl, tak si zatelefonuju, dám si jointa,“ uvedl Novotný.
Pavel Novotný, DiS.
- Největší miláček čtenářů nejnedůvěryhodnějšího webu v Evropě
- starosta městské části
Na Pankrác se podle svých slov těšil a líbilo se mu tam. Zmínil, že tamní věznice má svůj genius loci. „Je to nesmírně zajímavé místo,“ tvrdí někdejší politik a novinář. Přizpůsobit se režimu mu podle jeho slov nevadí. A na Pankráci měl prý kamarády. Jména a bližší podrobnosti však nechtěl prozradit.
Mluva Pavla Novotného zůstává typicky překotná, někdy mu je trochu hůř rozumět. „To, co líčí, je cenné. I to, že můžeme sledovat proměnu osobnosti, kterou podle mě před našimi zraky prodělává,“ soudí Fridrichová.
Jejich vzájemný vztah charakterizuje jako velmi komplikovaný. „Ač jsme se neznali, Novotný mě roky veřejně hejtoval na sítích, stejně jako několik dalších lidí. Upřímně si ale myslím, že už nikoho hejtovat nebude,“ domnívá se Fridrichová.
PS: opravdu si někdo rozumný myslí, že tři měsíce fešáckého kriminálu v Liberci z něj udělá „dobrého“ či dokonce „slušného“ člověka? Prase bylo, ja a bude vždy prasetem
Na náhodu nevěřím. Zažil jsem to sám. Docent Ševčík se zastal Turka
16.10.2025 16:35 | Rozhovor
„Myslím si, že je to jasně řízená snaha o znemožnění vytvoření nové vlády na půdorysu politických stran, které nebudou sloužit cizím zájmům a cizím mocnostem,“ uvedl ke kauze Filipa Turka docent Miroslav Ševčík, poslanec za SPD. Zmínil svou vlastní neblahou zkušenost s novináři a roli exdiplomata Petra Koláře.
Popisek: Docent Miroslav Ševčík
Co říkáte na vývoj kauzy Filipa Turka? Motoristé přikročili k trestnímu oznámení na Deník N.
Osobně mám s neprofesionalitou redaktorů a redaktorek Deníku N několik nedobrých zkušeností už z minulosti. V dnešních dnech probíhající kauza Filipa Turka je především záležitostí Filipa Turka a dále Motoristů sobě. Možné právní kroky jsou samozřejmě plně na Motoristech a jejich opatření jsou plně namístě. Celá kauza je velmi nešťastná, a to jak pro skládání nové vlády, tak i pro politickou kulturu v České republice. Já sám jsem sociální sítě až do voleb neměl a vždy mně unikal smysl psaní všeho, co si člověk myslí, do veřejného prostoru. Vím, že bohužel mnohdy vznikaly falešné účty ve snaze někoho dehonestovat. Týkalo se to i webových stránek. Snad to bude pro mnohé poučením.
„Tahle kauza ve mně vyvolává celou řadu otázek, ze kterých jsem rozpačitý a vidím tam řadu rizik,“ řekl pro ParlamentníListy.cz Miroslav Kalousek. Kauza je podle něj podivná. Jaký je váš názor?
Kauza podivná rozhodně je. Její rozsah, možné promlčení, včetně jejího načasování do období těsně po volbách ve mně vyvolává přinejmenším rozpaky. Spíše si však myslím, že je to jasně řízená snaha o znemožnění vytvoření nové vlády na půdorysu politických stran, které nebudou sloužit cizím zájmům a cizím mocnostem. Jsem už natolik starý a něco jsem i osobně zažil, že vůbec nevěřím na náhodu. Ale pokud vím, už jí prošetřuje Policie ČR, a to je dobře. Věřím, že v tomto případě snad vyšetřovatelé odvedou poctivou a nakonec úspěšnou práci.
Myslíte, že do sestavování vlády zasahuje někdo zvenčí?
Ano, myslím si to. Málokdo ví, že celá dehonestace začala rozhovorem hradního vodiče Petra Koláře s Karolínou Brodníčkovou ze sorosovských Novinek (Seznamu) už v pondělí 6. 10. (rozhovor vyšel 7. 10.) po spolubitcoinisty a dozimetrickými stánkaři prohraných volbách, s nadpisem i obsahem tomu odpovídajícím: SKLÁDÁNÍ VLÁDY SE MŮŽE VYVINOUT PŘEKVAPIVÝM ZPŮSOBEM. Dovolím si pár citací Petra Koláře, a kdo používá zdravý selský rozum, tak si úsudek může udělat sám.
P.K. „Nejsem prognostik, ale na politické scéně by mohly nastat různé pohyby. Už jsem zaznamenal některé výkřiky z nitra ODS, jsou tu i lidovci, kteří oproti svým třem procentům podpory mají ve Sněmovně šestnáct mandátů…
Je tu nějaká povolební situace, která může vyústit v různé scénáře“…
P.K. „Nedivil bych se, kdyby v jisté fázi vyjednávání přišel někdo ze stávajících vládních stran k panu Babišovi a nabídl mu, že by ho za určitých podmínek, jako je jasné směřování na Západ, jasné ukotvení v euroatlantických strukturách, pokračování podpory Ukrajiny a tak dále, mohl podporovat“…
P.K. „Taková menšinová vláda by měla své výhody i nevýhody. Pan Babiš si toho je vědom. Už jsem slyšel i odhady, že by neměla dlouhého trvání a do dvou let tu máme předčasné volby“…
P.K. „Věřím, že si pan pravděpodobný premiér Babiš vyhodnotí, jak je pro nás muniční iniciativa užitečná, a to jak z hlediska mezinárodního, tak i pro náš domácí byznys“…
P.K. „Já si myslím, že pan Babiš si uvědomuje, že relevantní můžeme být, pokud budeme mít vojenskou sílu a schopnost odstrašit nepřítele. Když to nejde po dobrém, když to nejde diplomaticky, tak tu musí být vojenská síla“…
Podle mého názoru je to slizká až hnusná hra. Od zájmových skupin především válečných štváčů, korupčníků, kterým se sahá do jejich finančních zdrojů, přes novináře, až po bývalé i současné politiky. A jsou do toho bohužel pravděpodobně zapojené i tajné služby, které tyto věci z meritu své činnosti monitorují.
A dopadá to tak, jak popsal renomovaný zpravodajec a bývalý pracovník BISky pan Jan Schneider jako metodu „špinavá slina“.
Jan Schneider (J.S.): „Načasování je zajímavé. Před eurovolbami se proti Turkovi nic neobjevilo, což znamená, že pokus nabořit sestavování Babišovy vlády je důležité tak moc, že je nutno vytáhnout i skrytá esa. Nebo alespoň ta zdánlivá, ne-li dokonce cinknutá či rovnou falešná“…
J.S. „Motoristé ohlásili podání trestního oznámení, takže se věc v režimu trestněprávního vyšetřování potáhne minimálně v řádu mnoha měsíců“…
Ano a to může být pro Andreje Babiše problém, ale zase on si to sám zažil a zažívá dál…
J.S. „Ono vlastně ani není divu, protože atribuce (přisouzení autorství) čehokoliv v digitálním světě je věc nesmírně složitá, ne-li nemožná“…
J.S. „V této metodě zvané ‚špinavá slina‘ je zřejmě pointa. Na někom ulpí, cosi zmaří, a za čas už případná omluva nikoho nezajímá“…
J.S. „Z logiky věci vyplývá, že by to mohla být nějaká policejní nebo zpravodajská služba. Pak by v okamžiku, kdy autor těchto příspěvků začal být nějak politicky exponovaný, na něčí žádost prostě sesumírovala obsah archivované složky a předala by ji posluhujícím novinářům ke zveřejnění“…
A závěr pana Jana Schneidera snad musí být jasný i těm, kteří nemají jeho zkušenosti: „To by ovšem znamenalo, že by státní bezpečnostní či zpravodajská složka zasahovala do politického dění, čímž by hrubě porušila zákon, a státní zastupitelství v součinnosti s GIBS by tuto variantu měly prošetřit. Už i proto, že by svědčila též o hrubém zanedbání zákonných povinností, neboť by státní organizace shromažďovala indicie o možném páchání trestné činnosti, a nekonala by“…
J.S. „V případě, že by šlo o padělky, šla by trestní odpovědnost jak za padělateli, tak za médiem, které padělky zveřejnilo ve zřejmém úmyslu ovlivnit politické dění. A Turek by byl slavně z podezření očištěn“…
Přečtěte si pozorně ještě jednou citace Petra Koláře a Jana Schneidera. Nejde o žádnou moji konspiraci, ale jen popis skutečného děje. A dokládá to ještě i text amerického novináře znalého našich detailních procesů Erika Besta z 16. října 2025 ve Fleet Sheet´s:
Bude se příští léto Bezpečnostní informační služba (BIS) ve své výroční zprávě za rok 2025 chlubit, že úspěšně zabránila obratu země směrem ke Slovensku, Maďarsku nebo ještě dál díky sofistikované informační – či dezinformační – operaci proti nově zvolenému poslanci Filipu Turkovi zahájené týden po sněmovních volbách? BIS a další zpravodajské služby jsou v podstatě jediní, kdo jsou schopni „shromáždit všechno a uchovat to navždy“, takže největší otázkou je, která ze služeb poskytla kompromitující materiál Deníku N. Kdyby to byli Rusové, ředitel BIS Michal Koudelka by bezesporu vydal jedno ze svých slavných prohlášení o stopách vedoucích do Ruska, neboť jedním z deklarovaných úkolů BIS je bránit se pokusům o ovlivňování veřejného mínění. Kampaň proti Turkovi takovým pokusem bezpochyby je, ale Koudelka nápadně mlčí. Nabízí se tedy vysvětlení, že pokud „jde o všechno“, zpravodajská operace proti politicky nekorektnímu českému občanovi je oprávněná.
Psali jsme:
Řeší se i nominace Petra Macinky na ministerstvo životního prostředí. „Macinka je prázdná schránka. Je to takový malý český člověk, který má zapotřebí vyjet obrovský autem na Hrad,“ řekl o něm Miroslav Patrik, předseda organizace Děti Země. Ekoaktivistům Macinka vadí. A vám?
Znám Petra Macinku řadu let a přirovnání k „prázdné schránce“ v souvislosti s ním považuji nejen za nepatřičné, ale současně i hloupé. Navíc vzhledem k tomu, že ho vyslovil předseda Dětí země, jsem si jistý, že bylo motivováno jen a pouze obyčejnou lidskou zlobou a nenávistí. Permanentní zatrpklost a útoky na všechny, kteří netleskají ve skutečnosti této nenávistné, komunisticky pomatené ideologii těchto údajných „zachránců planety“, jsou i v naší zemi přece jedním z evergreenů dnešní doby. Paradoxně tito tzv. „zachránci planety“ nechrání přírodu kolem nás jako takovou, ale především zabraňují tomu, aby se pomáhalo lidem, kteří pomoc skutečně potřebují, jako jsou malé děti a staří lidé po celém světě. Kritikové falešného náboženství enviromentalismu jsou paradoxně více humánní, neboť vidí potřebu pomáhat teď a nikoliv za 100 let.
Pan Macinka je úspěšný manažer, který dle mého názoru ministerstvo zvládne uřídit a vnést na něj aspoň trochu zdravého rozumu. Když mohla být ministryní provozovatelka penzionu či traktorista, tak proč ne manažer? Problém dnešní doby je navíc ten, že se proti vám bude vždy někdo stavět do opozice. Kdyby pan Macinka na Hrad přijel na kole, ozve se jiná část společnosti a bude před ním varovat a častovat ho zase jinými nálepkami. Odmítám tvrzení, že by byl hrozbou pro naši přírodu. On je totiž velký rozdíl mezi reálnou péčí o životní prostředí kolem nás – a falešnými, velikášskými a podvodnými gesty jako je Green Deal, podpora elektromobility, zavírání uhelných a někde i jaderných elektráren či zavádění absurdních emisních povolenek.
Ožil spolek Milion chvilek pro demokracii. Jejich práce se zaměřuje hlavně na Babiše, Turka a Macinku. Čekáte, že se vrátí protibabišovské demonstrace?
To opravdu netuším, je to možné. Je to možné. Právo na demonstraci a svobodné shromažďování je stále ještě naší základní občanskou svobodou a lidé mohou demonstrovat proti čemu chtějí. Pokud k tomu ale dojde, rád bych jejich organizátorům připomněl, že demokracie od svého vzniku žila a žije ze svobodných a regulérních voleb. Ty poslední v České republice proběhly 3. a 4. října letošního roku, zúčastnilo se jich téměř 70 % voličů, kteří se vyjádřili tak, jak se vyjádřili. Pokud někdo chce organizovat demonstrace proti výsledkům těchto voleb, neměl by se prezentovat jako ochránce demokracie. Naopak, měl by férově přiznat, že útočí na výsledky svobodných a regulérních voleb, a tedy útočí na samu podstatu demokracie v České republice.
V rámci nové vlády má vzniknout ministerstvo sportu a prevence. Řídit by ho měl Boris Šťastný z Motoristů. K čemu nové ministerstvo přispěje?
Vzhledem k tomu, že jsem se sportu věnoval celý život jak aktivně, tak i organizátorsky, vznik této instituce neodmítám. Pohyb, pokud možno na čerstvém vzduchu, sport a další činnosti hlavně pro děti, je nejlepší zdravotní prevencí. A je co napravovat jak po covidismu, tak i po posledním ministrovi školství. Dokázal bych si samozřejmě představit rozpočtově zodpovědnější formu existence tohoto úřadu, ale s tím už asi nic nenaděláme.
Ruské dezinformace, kam se podíváš? Volby v Česku ukázaly jiný vážný problém
16.10.2025 18:55 | Komentář
RED PILL @ TOMÁŠ ZÍTKO Rafinovaný systém cenzury. To, co bylo dříve považováno za pouhou teorii, se náhle ukázalo jako realita. Publicista Tomáš Zítko se vrací ke kauze Twitter Files a k její stopě v boji o svobodu slova v západním světě.
Popisek: Ruské dezinformace?
RUSKÉ DEZINFORMACE KAM SE PODÍVÁŠ
Minulý týden jsem se v článku Cenzura: Takhle fungovala. Ale pak přišel zlom rozepsal o kauze Twitter Files. Tento článek vyvolal velkou pozornost, a tak jsem se rozhodl u tohoto tématu ještě setrvat. Tentokrát jsem si vybral sady dokumentů, které dobře ilustrují, jak je to „vážné“ s údajnými ruskými dezinformacemi.
Psali jsme:
TF#7 – KDO PROFITUJE Z NARATIVU O DEZINFORMACÍCH?
Začněme sedmou sadou dokumentů Twitter Files, která byla zaměřena na údajné zahraniční dezinformační kampaně. Z dokumentů prezentovaných novinářem Mattem Taibbim vyplývá, že agenti FBI dávali zaměstnancům Twitteru konkrétní pokyny, jak vytvářet určité narativy a jak potlačovat „nežádoucí obsah“ či blokovat celé uživatelské účty.
Z dokumentů zároveň vyplývá, že FBI nebyla spokojena s mírou vlastní iniciativy zaměstnanců Twitteru při prosazování tohoto politicky motivovaného zadání. Přestože zaměstnaci platformy opakovaně hlásili, že nepozorují žádné rozsáhlé zahraniční dezinformační kampaně ani propagandistickou činnost, FBI na svých požadavcích trvala a žádala, aby Twitter veřejnost před těmito domnělými hrozbami varoval.
Ačkoli tato varování neměla oporu v datech a šlo tudíž pouze o hypotetická rizika, Twitter nakonec tlaku FBI ustoupil a přijal její narativ.
Sedmá sada Twitter Files tak ukazuje, že tajné služby usilovaly o udržení obrazu hrozby zahraniční propagandy, i za cenu zkreslení reality. Cílem FBI bylo šířit strach a nedůvěru, a tím posilovat vlastní vliv.
TF#11 – RUSKÝ VLIV NEBO POLITICKÝ NARATIV?
V jedenácté sadě dokumentů Twitter Files se už novinář Matt Taibbi dotknul přímo tématu údajných „ruských dezinformací“, které se staly klíčovým argumentem amerických demokratů po prohraných prezidentských volbách v roce 2016.
Právě tehdy začaly sociální sítě čelit silnému tlaku amerických tajných služeb, především FBI, aby aktivně vyhledávaly a potíraly ruský vliv na internetu.
„Je čas, aby Twitter přestal přešlapovat na místě a přiznal si, že jeho platforma je využívána jako nástroj kybernetické války,“ prohlásila tehdy Hillary Clintonová.
Zatímco Facebook na tento tlak zareagoval okamžitě a ochotně spolupracoval se zpravodajskými službami, Twitter byl zpočátku zdrženlivější. Nakonec však vytvořil tzv. „ruskou pracovní skupinu“, která měla za úkol prověřit možné vazby mezi účty na Twitteru a údajnými ruskými operacemi.
V říjnu 2017 bylo vyšetřování ukončeno se závěrem, že z celkem 2 500 účtů propojených s Facebookem bylo pouze u 17 zjištěno jakékoli napojení na Rusko, a pouze dva z nich vykazovaly významnější aktivitu. Jeden z nich patřil médiu Russia Today, u kterého „významnou aktivitu vůči Rusku“ lze očekávat už ze samotné podstaty.
Jinými slovy – nic, co by se dalo byť vzdáleně označit za „kybernetickou válku“, Twitter nenašel. Identifikoval pouze ojedinělé, marginální případy jednání „osamělého vlka“ bez širšího společenského dopadu.
Oproti tomu horlivý Facebook, který pracoval se stejnými vstupními daty, dospěl k zcela odlišným závěrům. Pozastavil 300 účtů a médiím poskytl senzacechtivé titulky o tom, jak údajně „Ruský vliv zasáhl 126 milionů Američanů prostřednictvím Facebooku“.
Pod stále sílícím tlakem vládních agentur nakonec Twitter ustoupil a začal s nimi intenzivně spolupracovat na identifikaci a mazání účtů označených za „ruské dezinformátory“. Tímto krokem zpravodajské služby získaly přímý vliv na moderování obsahu na jedné z největších sociálních platforem světa.
Z původního podezření na „ruskou stopu“ se tak postupně stal politický nástroj, který umožnil ospravedlnit zásahy do svobody projevu a posílit vliv bezpečnostních struktur na veřejnou debatu.
TF#14 – KDYŽ RUSKÝ VLIV NEBYL RUSKÝ
K falešnému osočování údajným „ruským vlivem“ se novinář Matt Taibbi opět vrátil ve čtrnácté sadě dokumentů Twitter Files. V těchto materiálech odhaluje, jak američtí politici a média šířili nepravdivé informace o ruských dezinformačních kampaních a tvrdili, že sociální sítě jsou zaplaveny obsahem z „trolích farem“ (zejména z tzv. Internet Research Agency – IRA) či z jiných zahraničních vlivových operací.
Tyto nepodložené narativy pak sloužily jako záminka k požadavkům na omezování nebo odstraňování určitého obsahu z Twitteru – často i takového, který byl zcela legitimní a pocházel od běžných amerických uživatelů.
Z odtajněných dokumentů vyplývá, že Twitter tato obvinění důkladně prověřil, ale žádné důkazy o koordinovaném ruském vlivu nenašel. Nebyla identifikována žádná síť botů, ani žádné systematické zahraniční zapojení. Prověřované účty i příspěvky se ukázaly být organické – pocházely od skutečných uživatelů ze Spojených států, nikoli od ruských trollů či vlivových agentur.
Celý případ tak podle Taibbiho ukazuje, jak snadno se narativ o „ruských dezinformacích“ stal politickým nástrojem, kterým lze ospravedlnit cenzuru a potlačování nepohodlných názorů pod záminkou „ochrany demokracie“.
TF#15 – HAMILTON 68: JAK VZNIKL MÝTUS O RUSKÉM VLIVU
V patnácté sadě dokumentů Twitter Files Matt Taibbi rozkrývá fungování platformy Hamilton 68, která se veřejně prezentovala jako nástroj pro sledování ruských vlivových kampaní na sociálních sítích.
Z dokumentů nicméně vyplývá, že za projektem Hamilton 68 stála politicky motivovaná progresivistická skupina s úzkými vazbami na federální orgány USA. Zdá se tedy, že jejím skutečným cílem nebylo tolik objektivní mapování dezinformací, jako spíše posilování narativu o rozsáhlém ruském vlivu na americkou politiku prostřednictvím sociálních médií.
Přestože projekt nepoužíval transparentní metodologii a nepředložil žádné konkrétní důkazy, politici i mainstreamová média jej s oblibou citovali jako důvěryhodný zdroj. Tím se Hamilton 68 stal ústředním prvkem propagandy o ruském vlivu, která legitimizovala další cenzuru obsahu na sociálních sítích.
Narativ o „ruských dezinformacích“ se stal účinným prostředkem, jak filtrovat veřejný prostor – ne podle pravdivosti sdělení, ale podle jejich souladu s oficiální progresivistickou politickou linií.
To, co se ve Spojených státech odehrávalo kolem roku 2017, dnes nápadně připomíná atmosféru v České republice. Záminka ochrany před ruskými dezinformacemi je často využívána – či spíše zneužívána – k umlčování kritiky progresivistické vládní politiky.
TF#12 – KDYŽ VLÁDA MLUVILA SKRZE SOCIÁLNÍ SÍTĚ
Podobnému tématu, jen v mnohem širším měřítku, se Matt Taibbi věnoval i ve dvanácté sadě dokumentů Twitter Files. Odhalil, že FBI nebyla jedinou agenturou, která ovlivňovala moderování obsahu na sociálních sítích. Kromě prosazování vlastních zájmů sloužila FBI také jako zprostředkovatelka pro celou řadu dalších vládních institucí, které měly v digitálním prostoru své vlastní agendy.
Do procesu „moderování“ obsahu byla zapojena mimo jiné také Ústřední zpravodajská služba (CIA), Ministerstvo pro vnitřní bezpečnost USA (DHS), Národní bezpečnostní agentura (NSA) nebo třeba Úřad ředitele národního zpravodajství (ODNI).
Podobnému tlaku čelily i další technologické platformy, zejména Facebook a Google. Požadavky vládních agentur se obvykle týkaly omezování či mazání konkrétních příspěvků, případně celých uživatelských účtů.
Oficiálním důvodem bylo potírání dezinformací a zahraniční propagandy – především ruské nebo čínské. Ve skutečnosti se však často jednalo o běžné uživatele, novináře nebo odborníky, kteří vyjadřovali vlastní názor, jenž se neslučoval s oficiálním vládním progresivistickým narativem.
TF#8 – PENTAGON A TAJNÉ PSYCHOLOGICKÉ OPERACE
V osmé sadě dokumentů Twitter Files odhalil novinář Lee Fang, že Pentagon, konkrétně Centrální velení ozbrojených sil Spojených států (United States Central Command, neboli CENTCOM), využíval platformu Twitter k vedení tajných vlivových operací (Psychological Operations, zkráceně PsyOps).Tyto operace představují koordinované snahy o ovlivňování veřejného mínění v cílových zemích – často právě prostřednictvím sociálních sítí. Jejich cílem bylo prosazování proamerického narativu a ovlivňování politické situace v daných regionech.
Z interní komunikace vyplývá, že CENTCOM požádal o privilegovaný status pro desítky arabsky psaných účtů, které šířily proamerické a protiíránské narativy v regionu Středního východu. Americké vojenské složky opakovaně žádaly Twitter o výjimky pro účty zapojené do informačních kampaní vedených pod záštitou Pentagonu. Twitter těmto žádostem vyhověl, ačkoli dané účty porušovaly pravidla platformy – například používáním falešných identit nebo koordinovanou manipulací veřejného diskurzu.
V roce 2017 údajně existoval seznam přibližně 52 arabsky psaných účtů, kterým Twitter udělil výjimky. Tyto účty nebyly penalizovány, naopak jim byla zvýšena viditelnost. Vlivové operace Pentagonu se tak mohly na platformě nerušeně rozvíjet.
Na tyto tajné operace americké armády upozornila také společná zpráva Stanfordské internetové observatoře a analytické společnosti Graphika z roku 2022. Podle jejich zjištění existovala rozsáhlá propagandistická síť americké armády, která působila nejen na Twitteru, ale také na Facebooku, YouTubu a dalších platformách.
Podle zprávy se prozápadní skryté informační operace, vedené převážně z USA a částečně z Velké Británie, zaměřovaly na několik regionů, kde šířily obsah odpovídající americkým geopolitickým zájmům.
Ve Střední Asii – konkrétně v Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Tádžikistánu a Uzbekistánu – tyto kampaně šířily protiruské a protičínské narativy, varovaly před vlivem Moskvy a Pekingu a zároveň propagovaly spolupráci s USA, americkou politiku a reformy ve stylu západní demokracie.
Na Blízkém východě – zejména v Iráku, Sýrii, Jemenu, Saúdské Arábii a Libanonu – se obsah zaměřoval na kritiku Íránu a ruské politiky, obhajobu americké vojenské přítomnosti v regionu, posilování důvěry v západní spojence a vytváření pozitivního obrazu USA jako garanta stability.
V Íránu se operace snažily oslabovat důvěru v režim, podporovat protestní nálady a zobrazovat Spojené státy jako sílu hájící svobodu a modernizaci.
V Afghánistánu, po stažení vojsk USA, propagovaly vyprávění, která obhajovala americkou misi a kritizovala Tálibán.
Celkově dokument popisuje tyto sítě jako koordinované prozápadní operace, které využívaly lokální jazyky, kulturní témata a sociální média k posilování amerického vlivu a k diskreditaci Ruska, Číny a Íránu jako geopolitických oponentů USA v daných regionech. Propagandistická síť využívala falešné zpravodajské portály, deepfake obrázky, memy a další formy manipulativního obsahu s cílem šířit proamerické postoje a oslabovat vliv konkurenčních mocností.
Osmá sada dokumentů Twitter Files a zpráva Stanfordské internetové observatoře a spol. Graphika tak odhalují nejen spolupráci vládních institucí a sociálních platforem při „moderaci obsahu“, ale také skutečnost, že americká armáda sama využívala sociální sítě jako nástroj informační války – se souhlasem či vědomím představitelů těchto platforem.
Celá kauza Twitter Files čítá 21 dílů, které si můžete v originále přečíst on-line v angličtině. Pokud však dáváte přednost stručnějšímu a srozumitelnému přehledu v češtině, najdete mé podrobnější zpracování v knize Na prahu nové civilizace, kde rozebírám nejen tuto kauzu, ale i širší fenomén cenzury a informační manipulace v současném světě.
INFORMAČNÍ VLIV A JEHO CENA
„… zaujala mě informace, která přišla z Ukrajiny ve chvíli, kdy se Donald Trump prozatím pokusil zastavit financování z USAID, proti čemuž jsou velké tlaky. (…) Mě velmi zaujala informace, že například po vypnutí těchto kohoutků přišlo o financování devět z deseti médií na Ukrajině. Takto hojně oni financovali ukrajinská média. Takže si řekněme, jak moc asi mohla být objektivní a nestranná. A je potřeba říct, že USAID financovala po celém světě přes 6 000 novinářů asi ve 30 zemích. Tyto americké dolary pomohly financovat, udržovat, odchovat v podstatě armádu mediálních loutek po celém světě. A my se potom divíme, proč všechny zpravodajské kanály vlastně hlásají to samé. Odpovědí jsou – peníze,“ uvedla Natalie Vachatová ze Společnosti pro obranu svobody projevu v rozhovoru pro Rádio Universum.
Podle informací odtajněných Elonem Muskem měly české subjekty z amerických grantů obdržet přibližně čtvrt miliardy dolarů, z čehož zhruba čtyři a půl milionu dolarů bylo určeno na boj s tzv. dezinformacemi. Z Bruselu k nám zároveň proudí mnohamilionové částky určené na různé formy propagace Evropské unie a její progresivistické, levicově orientované politiky. Lze předpokládat, že podobné aktivity u nás financují i další státy – například Rusko, Čína či Norsko – ovšem pravděpodobně s mnohem menšími rozpočty.
Tyto zásahy do veřejného mínění tedy zjevně nějaký vliv mají – jinak by do nich cizí mocnosti vůbec neinvestovaly. Otázkou však zůstává, jak velký je tento vliv ve skutečnosti a jakou cenu platíme za jeho potírání. Opravdu nám stojí za to obětovat jednu z nejdůležitějších demokratických hodnot – svobodu slova? Odpovědi na tyto otázky zazněly začátkem letošního roku v Mnichově.
J. D. VANCE VARUJE EVROPU: NEJVĚTŠÍ HROZBA SVOBODY PŘICHÁZÍ ZEVNITŘ
V únoru 2025 se konala Mnichovská bezpečnostní konference, na níž americký viceprezident J. D. Vance varoval před „hrozbou zevnitř“ – tedy před ústupem Evropy od jejích vlastních hodnot, před praktikami vedoucími k omezování svobody projevu, utahování informačního prostoru, vypínání sítí při nepokojích či dokonce rušení voleb.
Vance mimo jiné prohlásil:
„Hrozba, která mě v souvislosti s Evropou trápí nejvíce, není Rusko, není Čína ani jiný vnější aktér. Co mě trápí, je hrozba zevnitř, ustupování Evropy od jejích nejzásadnějších hodnot, hodnot sdílených se Spojenými státy. Bylo pro mě šokující vidět bývalého evropského komisaře, který se v televizi radoval z toho, že rumunská vláda právě anulovala celé volby. Varoval, že pokud se věci nebudou vyvíjet podle plánu, totéž by se mohlo stát také v Německu. Takové lehkovážné věty jsou pro americké uši otřesné. (…)“
„Musíme více než jen mluvit o demokratických hodnotách. Musíme je žít. V živé paměti mnoha z vás v tomto sále je studená válka, jež postavila obránce demokracie proti tyranským silám na tomto kontinentě. A zvažte stranu, která v tomto boji cenzurovala disidenty, zavírala kostely a rušila volby. Byli to ti dobří? Rozhodně ne. A díky Bohu, že prohráli studenou válku. Prohráli, protože si nevážili ani nerespektovali všechna mimořádná požehnání svobody. (…) Ukázalo se, že inovace nebo kreativitu nelze nařídit, stejně jako nemůžete lidem vnucovat, co si mají myslet, co chtít nebo čemu věřit. (…) Bohužel, když se podívám na dnešní Evropu, není jasné, co se stalo některým vítězům studené války. Podívám se do Bruselu, kde komisaři Evropské komise varují občany, že hodlají vypnout sociální sítě v době občanských nepokojů, jakmile spatří to, co vyhodnotí jako, cituji, nenávistný obsah. (…)“
„Nyní jsme samozřejmě v bodě, kdy se situace natolik zhoršila, že v prosinci Rumunsko rovnou zrušilo výsledky prezidentských voleb na základě chabých podezření zpravodajské služby a obrovského tlaku ze strany kontinentálních sousedů. Pokud tomu dobře rozumím, argumentem je, že rumunské volby byly ovlivněny ruskými dezinformacemi. Ale poprosil bych své evropské přátele o trochu nadhledu. Můžete věřit, že je špatné, když Rusko nakupuje reklamu na sociálních sítích, aby ovlivnilo vaše volby. Můžete jej odsoudit i na světové scéně. Ale pokud může být vaše demokracie zničena digitální reklamou za několik set tisíc dolarů ze zahraničí, pak nebyla moc silná v základech. (…)“
„Organizátoři této konference vykázali zákonodárce zastupující populistické strany na levici i na pravici z účasti na těchto rozhovorech. Znovu opakuji, že nemusíme souhlasit se vším nebo čímkoli, co lidé říkají, ale když politici zastupují důležitou voličskou skupinu, je naší povinností se s nimi alespoň účastnit dialogu.“
„Pro mnohé z nás na druhé straně Atlantiku to vypadá čím dál více jako staré zatuchlé zájmy skrývající se za ošklivými slovy ze sovětské éry, kdy se prostě nelíbí, že někdo s alternativním pohledem by mohl vyjádřit jiný názor nebo, nedej Bože, hlasovat jinak, nebo ještě hůře, vyhrát volby.“
„Dovolte mi, abych se vás zeptal, jak vůbec začnete přemýšlet otázky týkající se sestavování rozpočtu, pokud nevíte, co vlastně bráníme? V rozhovorech už jsem toho slyšel hodně, a vedl jsem mnoho skvělých rozhovorů, s mnoha lidmi shromážděnými zde v této místnosti. Slyšel jsem hodně o tom, co potřebujete, abyste se mohli chránit, a to je samozřejmě důležité. Co se mi však zdálo trochu méně jasné, a myslím, že i mnoha občanům Evropy, je to, co tu pro sebe bráníte? Jaká pozitivní vize dává sílu této sdílené bezpečnostní schůzi, o níž všichni věříme, že je tak důležitá?“
„Krize, které tento kontinent nyní čelí, krize, které, jak věřím, všichni společně čelíme, je naším vlastním dílem. Pokud se bojíte vlastních voličů, Amerika pro vás nemůže už nic udělat. A stejně tak není už nic, co můžete vy udělat pro americký lid, který zvolil mě a prezidenta Trumpa.“
„Potřebujete demokratický mandát k dosažení něčeho hodnotného v příštích letech. Nepoučili jste se, že slabé mandáty přinášejí nestabilní výsledky? (…) V Americe to samozřejmě dobře víme, cenzurou oponentů nelze získat demokratický mandát. Nebo tím, že je zavřeme do vězení, ať už jde o vůdce opozice, pokornou křesťanku, která se modlí ve svém domě, nebo novináře, který se snaží informovat o zprávách. Nemůžete ho získat, když nebudete brát ohled na voliče. (…)“
„Na rozdíl od toho, co jste možná slyšeli za horami, v Davosu, se občané všech našich národů obecně nepovažují za vzdělaná zvířata nebo za nahraditelná kolečka globální ekonomiky. A není překvapivé, že nechtějí být ignorováni svými vůdci. (…) Domnívám se, že ignorování lidí, jejich obav, či hůře, zakazování médií, rušení voleb nebo vyloučení lidí z politického procesu, je ten nejjistější způsob, jak zničit demokracii.“
Viceprezident J. D. Vance ve svém projevu nejen varoval před „hrozbou zevnitř“, ale také přesně popsal, jak se tato hrozba projevuje v praxi. Sebereflexe ze strany evropských progresivních politiků, novinářů a aktivistů však nepřišla. Účastníci seděli při projevu s kamennými tvářemi, potlesk byl velmi zdrženlivý. Předseda Mnichovské bezpečnostní konference Christoph Heusgen se následně při svém vlastním projevu dokonce rozbrečel.
Reakce na Vanceův projev byla tvrdá. Například německý kancléř Olaf Scholz označil Vanceovu kritiku za nevhodnou a prohlásil, že „vnitřní záležitosti Evropy nelze hodnotit zvenku“ – zajímavé, že hodnocení jiných zemí zvenčí evropským lídrům obvykle problém nedělá.
Německý ministr obrany Boris Pistorius pak označil přirovnání Evropy k autoritářským režimům za nepřijatelné – patrně vycházel z pořekadla, že „když dva dělají totéž, není to totéž“.
Několik evropských politiků a komentátorů označilo Vanceův projev za „ideologickou válku proti Evropě“ nebo za „wrecking ball“ – destrukční zásah do transatlantických vztahů. Novináři jej popsali jako „šokující“, „pobuřující“, „kontroverzní“ a „překvapivý“ vzhledem k ostrosti kritiky, kterou Vance zvolil vůči tradičním spojencům.
Některá média uvedla, že projev odklonil pozornost od ruské invaze na Ukrajinu, což označila za problém, protože „hlavní pozornost by se měla věnovat bezpečnostním hrozbám“. Jinými slovy: „Soustřeďme se na Rusko – a rozkladem demokracie uvnitř Evropy se raději nezabývejme.“
Výsledkem je, že místo otevřené diskuse o příčinách rostoucí nedůvěry veřejnosti často slyšíme, že k demokratickým volbám přišla část „nedemokratických“ voličů, kteří demokraticky volili „nedemokratické“ strany.
V českém prostředí, kde se svoboda slova i politická pluralita stávají čím dál častěji předmětem sporu, zní tato slova obzvlášť aktuálně. Kritika Evropské unie či progresivistických vládních politik je mnohdy automaticky označována za „proruskou“ – přestože jejím cílem často bývá dalšímu oslabování Evropy zevnitř zabránit.
V tomto postdemokratickém prostředí, kde skutečně otevřená, kritická a vyvážená diskuse začíná být považována za problém a kde je pro mnohé téměř nemyslitelné nechat rozhodovat lid v referendu, se pak jen těžko hledá cesta k nápravě.
CO NÁM ŘEKLY VOLBY
Do celého kontextu také zapadá výsledek posledních parlamentních voleb. V uplynulých čtyřech letech nás pětikoaliční vláda a jí nakloněná veřejnoprávní média neustále varovala před ruskými dezinformacemi a vlivem Kremlu. V následných volbách však východně orientovaná strana STAČILO! nezískala ani pět procent hlasů potřebných pro vstup do parlamentu. Nezdá se tedy, že by Rusko prostřednictvím trollích farem skutečně ovládalo široké vrstvy české společnosti.
Pokud bychom vycházeli z předpokladu, že lidé jsou snadno ovlivnitelní a rozhodují se převážně na základě mediální manipulace, pak je zjevné, že protiruská kampaň byla výrazně intenzivnější – a tudíž i úspěšnější – než ta proruská.
Osobně si však myslím, že výsledky voleb víc než úspěšnost dezinformačních kampaní různých velmocí ilustrují, že česká společnost není proruská, ale čím dál více euroskeptická. Nezačíná se tedy orientovat na východ – pouze přestává nekriticky vzhlížet k západu.
Na otázku, proč tomu tak je, bych mohl odkázat například na svůj starší článek: Následky? Fatální. Kam až může vést „zelený experiment“ . Neškodilo by proto, více než na americké, ruské nebo čínské dezinformace, soustředit pozornost na samotný obsah politiky a na technickou stránku kroků, které se prosazují. Ostatně, jestli nás dnes něco skutečně oslabuje, pak je to nefunkční energetická koncepce a konfrontační diplomacie.
Psali jsme:
SVOBODU NELZE CHRÁNIT JEJÍM OMEZOVÁNÍM
Kauza Twitter Files ukazuje, že i z dobrých úmyslů může vzejít nebezpečný precedens. Snaha chránit společnost před nepravdami se snadno může změnit ve snahu kontrolovat, co je dovoleno říkat a co ne. V okamžiku, kdy stát, politické neziskovky, média nebo technologické platformy začnou určovat, která slova jsou „bezpečná“, ztrácí se samotný smysl svobody projevu.
Zveřejněné dokumenty odhalily, že cenzura nikdy není jen technickým opatřením – vždy je politickým nástrojem. Ať už ji provádí vláda, aktivisté, tajné služby nebo algoritmus, výsledkem je totéž: zúžení prostoru pro svobodnou diskusi a postupné otupění schopnosti společnosti přemýšlet kriticky.
Pokud má demokracie přežít, musí si z tohoto příběhu vzít jediné ponaučení: Svobodu nelze chránit jejím omezováním. Nesouhlas, pochybnost i omyl jsou její přirozenou součástí – nikoli hrozbou. Jakmile se začneme bát slov, dříve či později se začneme bát i pravdy samotné.
Zdroje:
https://stacks.stanford.edu/file/druid: nj914nx9540/unheard-voice-tt.pdf
https://threadreaderapp.com/thread/1604613292491538432.html
https://threadreaderapp.com/thread/1605292454261182464.html
https://threadreaderapp.com/thread/1610372352872783872.html
https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Cenzura-Takhle-fungovala-Ale-pak-prisel-zlom-781048