Dalibor Matušinský – Neviditelný pes 3.1.2025

…Východoevropští budovatelé socialismu a komunismu se snažili, pravda neúspěšně, jak to už v socialismu bývá, ale přece jen snažili zlepšovat životní úroveň lidí. 

Dosáhnout nízkých cen energií, efektivnější výroby zboží, dostupných cen potravin. Že se jim to ve většině případů nepovedlo, bylo důsledkem neodstranitelných 

vlastností socialistické ekonomiky, nikoli jejich cílem. Nikdy nikoho z vládců komunistického bloku nenapadlo zavádět opatření, jejich hlavním účelem bylo zhoršit 

životní úroveň jeho poddaných. To nám přinesl až socialismus bruselský. Teprve ten se snaží cíleně zdražit nebo úplně zakázat některé druhy produktů a služeb, 

aby si je lidé nemohli dovolit. Teprve ten se ve jménu vyšších ideálů zeleného náboženství rozhodl obětovat životní úroveň lidí, počínaje obyvateli Evropy. Teprve

 ten, zřejmě vycházeje z potlačované protestantské víry, touží po sebeobětování, potřebuje se kát, padnout na kolena pod tíží neodčinitelného prvotního hříchu, 

šlehat se po zádech důtkami a slepě následovat přikázání svých náboženských dogmat, bez ohledu na následky….

Je to delší poslouchání, ale stojí to za to.
Zvláště proto, že se na tom podílíme a to všichni občané České republiky.

         Někteří lidé a hlavně Fialovo vláda by toto svědectví měli shlédnout POVINNĚ !!!!

Slota: Pracujeme na premiéře video dokumentu Volba národa – Svědectví z Donbasu i v Česku

Před měsícem se v Bratislavě uskutečnila premiéra dokumentárního filmu Volba národa – svědectví z Donbasu, který natočil po své cestě do zmítaného válkou regionu předseda strany Domov Pavol Slota. NeČT24 si povídalo se slovenským politikem o tom, jaký ohlas film v zemi má.

Pavol Slota: Ohlasy na tento videodokument jsou velmi pozitivní a obyčejní občané mě různými způsoby oslovují s tím, že jsou nám velmi vděční za odvahu jet na Donbas a přinést pravdu nejen na Slovensko. Obyčejní lidé, kteří nemají vymyté mozky propagandou, mají dost všech lží a dezinformací, které u nás šíří západní propagandistická mašinérie. Myslím, že situace v České republice je z hlediska vymytých mozků mnohem horší.

Videodokument se mezi lidmi šíří hlavně organickou cestou nebo příslovečným „tam-tam“, což je znamení, že i když existují dlouhodobé tendence pravdu umlčet, lidé si vždy najdou způsob, jak pravdu šířit, jak ji udržet při životě. Hlavní mediální kanály tento videodokument samozřejmě ignorovaly, což se dalo očekávat. Sice mě to mrzí, protože jsem se těšil na pověstný mediální lynč, ale asi sociologové, kteří za nimi stojí, vyhodnotili, že to jen pomůže pravdu o Donbasu, pravdu o tomto ozbrojeném konfliktu a vzkříšeném banderismu rozšířit ještě dál mezi lidi a mohlo by se stát, že i těm, kteří věří narativu západní propagandy, nasadí brouka do hlavy a začnou pochybovat o informacích, kterými jsou krmeni a manipulováni.

Nyní se tedy samotný videodokument a informace o něm šíří takříkajíc v rámci našich vlastních prostředků. Velmi nám pomáhají média „alternativy“, která působí na Slovensku, ale i v České republice, za což jsme nesmírně vděční. A samozřejmě všem lidem, kteří videodokument sdílejí nebo o něm říkají svým přátelům. Videodokument byl dokonce již přeložen do několika jazyků, do ruštiny, angličtiny, francouzštiny, italštiny a myslím, že bude i německý překlad. Videodokumentu si všimla i největší ruská zpravodajská služba RT (Russia Today), která náš videodokument rozšířila kromě Ruska i do zemí, jako je Indie. Koneckonců jsme v informační válce a bojujeme na poli, které ovládají a kontrolují především západní tajné a zpravodajské služby, pro které je samozřejmě cenzura běžnou pracovní metodou.

Kdo se zúčastnil premiéry?

Premiéry se zúčastnila moje manželka Andrea, moji přátelé, členové národní strany DOMOV, také členové Unie válečných veteránů, poslankyně Judita Laššáková, poslanec Ivan Hazucha a několik dalších představitelů SMERu-SD, také poslanec Roman Michelko, který je nominantem SNS, několik bývalých poslanců a vysokých politických činitelů, zástupci velvyslanectví Ruské federace na Slovensku, novináři a občanští aktivisté. Svou přítomností nás podpořili i zástupci z České republiky, Michaela Grzegorzová a Vladimíra Bondarenková z SPD a Otto Černý ze strany Trikolora. Patří jim naše upřímné poděkování.

Máte nějaké plány na další promítání svého filmu? Plánujete je v České republice?

Ano, samozřejmě, kromě toho, že se snažíme videodokument šířit na webu a sociálních sítích, bychom rádi vyrazili i do terénu a promítali ho lidem osobně, a hlavně si s nimi povídali. Pracujeme také na premiéře v České republice, ale nemohu vám teď říct, jak to dopadne, protože, jak jsem říkal, situace v České republice je mnohem horší než na Slovensku. Takže uvidíme.

Uvádíte, že dokument je snahou ukázat „zakázanou“ pravdu o občanské válce a současné speciální vojenské operaci na Ukrajině. Podařilo se vám tohoto cíle dosáhnout?

Myslím, že ano. Nejdůležitější je, aby se k lidem stále dostávala zpráva, že speciální vojenská operace není ruskou agresí proti „mírové“ Ukrajině, ani nebyla začátkem ozbrojeného konfliktu.

Lidem je třeba podávat pravdivé informace, je třeba jim říci, že občanskou válku zahájil v roce 2014 banderovský režim v Kyjevě proti etnickým Rusům, že to byla genocida vůči nim a že tato dlouhotrvající občanská válka jen plynule přešla ve speciální vojenskou operaci. Sami obyvatelé Donbasu nám řekli, že Rusko mělo vojensky zasáhnout mnohem dříve. Každý, kdo to zpochybňuje, by se měl jít zeptat samotných obyvatel Donbasu.

Nechápu ty naše spoluobčany, kteří mohou tvrdit, že si obyvatelé Donbasu všechno vymýšlejí. Proč by si někdo vymýšlel, že jsou bombardováni, proč by si někdo vymýšlel, že čelí blokádě potravin a vody, proč by si někdo vymýšlel to, co zažil na vlastní kůži? Ale každá válka má svůj konec a s ním přichází pravda. Zajímalo by mě, jak se pak budou všichni ti pochybovači pošklebovat a jestli se pak vůbec budou moci podívat sami na sebe do zrcadla.

Jaký byl pro vás nejsilnější nebo nejdojemnější moment při natáčení filmu?

Mám malého syna, děti mám moc rád. Proto pro mě nejdojemnějším momentem byla Alej andělů – památník dětem, z nichž některé byly ještě v kočárku, které zavraždili banderovci. Co to musí být za (ne)lidské bestie, že dokážou nenávidět a vraždit i nevinné děti! Zaslouží si podle vás taková zrůda vůbec nějaké slitování nebo odpuštění! Asi ne, a přesně takové zrůdy jsou ti banderovci, ti „sláva Ukrajině“, „dobří hoši Západu“, které naše vlády podporují a zásobují zbraněmi a municí, aby tito „dobří hoši“ mohli vraždit děti.

Bylo něco, co jste z nějakého důvodu nemohli do filmu zahrnout?

Natočili jsme několik záběrů, které jsme pak museli předělat. Požádali nás o to lidé, kteří nás doprovázeli, protože se nám podařilo do záběrů dostat předměty vojenského charakteru, které bylo možné následně z videa lokalizovat a zaměřit. Jinak nám nikdo v ničem nebránil.

Média hlavního proudu se snaží za každou cenu potlačit jakýkoli pohled na konflikt na Ukrajině, který je v rozporu s jejich jedinou povolenou pravdou. Dělají to však tak hrubě, že ztrácejí veškerou důvěryhodnost. Jak se říká, vždycky můžete oklamat některé lidi nebo občas všechny, ale ne všechny najednou. Kdy podle vás nastane ten okamžik, kdy lidé konečně pochopí, že jim mainstream vymývá mozky?

Když se propaganda pro někoho stane realitou, vnímá skutečnou realitu jako propagandu. Na Donbas jsme jeli jako Slováci a vrátili jsme se jako Slováci. Jeli jsme tam, abychom viděli realitu na vlastní oči a slyšeli pravdu na vlastní uši, a to se také stalo. Víme, jaká je realita a kde je pravda, a nikdo nás nemůže přesvědčit o opaku, natož někdo, kdo na Donbasu nikdy nebyl. A tragikomické je, že mě už několik lidí přesvědčovalo, že jsem neviděl, co jsem skutečně viděl, a že jsem neslyšel, co jsem skutečně slyšel. A myslíte si, že takoví lidé někdy něco pochopí, když to nechápou ani teď? Pak se prostě přepnou do jiného režimu, nechají se přeprogramovat, převrátí kabáty a budou se ušklíbat, že oni přece vždycky věděli, jak to doopravdy je. Víte, dnes je prostě jiná doba, online svět, sociální sítě. Dneska není doba, kdy se po převratu v roce 89 nějaký estébák odstěhoval do jiného města, kde nikdo nevěděl, co je zač, a dodnes tam předstírá, že je spořádaný občan. Internet si pamatuje všechno.

Děkujeme za rozhovorAUDIOCHECKER v2.0 beta (build 457) – by Dester – opdester@freemail.hu

Karim

Human Civilization is Profoundly Sick

Jako sociální vědec jsem se léta snažil pochopit, co udržuje nerovnost na celém světě. Moje práce se často točila kolem sociálních systémů, jako je kapitalismus, rasismus, a způsobů, jakými se tyto systémy vzájemně ovlivňují. Stále častěji však docházím k poznání, že současné významné problémy jsou příznaky hlubší, zákeřnější nemoci v srdci lidstva.

Tato nemoc není jen systémová, ale má hluboký existenciální charakter. Není to jen záležitostí špatně nastavených politických, ekonomických nebo sociálních systémů, ale jde o něco, co zasahuje samotnou podstatu lidské existence. Pramení to ze znepokojivé skutečnosti, že my – empatická většina, která je schopna soucitu a porozumění – jsme dosud nenašli způsob, jak zabránit tomu, aby naše společnost byla utvářena, kontrolována a ovládána malou, bezohlednou menšinou. Tito jedinci postrádají empatii a jsou hnáni nenasytnou touhou po moci. Jsou tím, co mnozí označují jako psychopaty.

Neochvějný pocit, že je něco strašně špatně

Nad naším světem visí napětí, sžíravý pocit, že věci se mají jinak, než by měly být. Lidé to neříkají vždy nahlas, ale je to cítit – je to skrytý nepříjemný pocit, který se táhne napříč kulturami, komunitami a ideologiemi. Lidé se možná neshodnou na tom, co přesně je špatně, ale je nepopiratelné, že něco není v pořádku.

Zeptejte se a uslyšíte nespočet vysvětlení tohoto všudypřítomného neklidu – rasismus, kapitalismus, „wokeness“, eroze rodinných hodnot. Lidé se zoufale drží různých vyprávění a snaží se pochopit hlubokou nemoc, která nahlodává naši společnost. Přesto se pod těmito divoce odlišnými interpretacemi skrývá společné poznání: něco zásadního, něco podstatného je nepopiratelně narušeno.

Identifikace příčiny je tak obtížná proto, že velká část problému se skrývá pod povrchem. Systémy, které řídí naše životy – ekonomické, politické a kulturní – jsou pečlivě navrženy tak, aby sloužily zájmům malé elity, zatímco většina lidí si není vědoma toho, jak moc skutečně funguje. Ti, kdo mají moc, ji neprojevují otevřeně; místo toho působí ze stínu a prostřednictvím nástrojů, jako jsou média, vzdělávání a kultura, utvářejí společnost tak, aby si udrželi svou nadvládu.

Tento jev byl již dříve popsán jako „falešné vědomí„: narativy, které konzumujeme – ať už prostřednictvím zpráv, zábavy nebo veřejného diskurzu – nejsou neutrální nebo přirozené. Jsou pečlivě vytvářeny tak, aby sloužily zájmům mocných. Tyto příběhy nás nejen informují, ale utvářejí naše vnímání toho, co je možné, normální a pravdivé. Od chvíle, kdy se narodíme, jsme těmito příběhy prosáklí. A protože jsou vším, co jsme kdy poznali, málokdy je zpochybňujeme. Nepřipadají nám jako umělý konstrukt nebo manipulace – připadají nám jako realita sama.

Jsme vychováváni k tomu, abychom věřili, že je normální strávit celý život prací, jako by to bylo jednoduše přirozené uspořádání věcí. Přesto nás málokdy učí zpochybňovat, kdo z tohoto systému skutečně těží. Realita je taková, že naše práce především slouží k obohacení bohatých a mocných, zatímco naše vlastní naplnění a kolektivní blaho společnosti jsou až na druhém místě.

Jsme učeni vnímat individuální svobodu jako nejvyšší ctnost, kde osobní prospěch má přednost před komunitou a altruismem—před aktem obětování sebe sama pro dobro druhých. Zároveň nám říkají, že nekonečná spotřeba znamená štěstí, že úspěch se měří materiálním bohatstvím a že konkurence—nikoliv spolupráce—je hnací silou pokroku. Dokonce i empatie a solidarita jsou vykreslovány jako slabosti, zatímco vykořisťování a sobectví jsou oslavovány jako ambice.

Tyto hluboce zakořeněné myšlenky formují naše vnímání světa a ztěžují nám zpochybňování systému, který podkopává naši lidskost a narušuje základy našich společností.

Tento systém je navržen tak, aby nás udržel v poddajnosti. Vytváří iluzi svobody, zatímco nás nenápadně směřuje k tomu, abychom mysleli, jednali a žili způsobem, který prospívá mocným. Pracujeme, nakupujeme, volíme a konzumujeme v rámci, který ponechává jen velmi málo prostoru pro skutečné alternativy. Je to nenápadná, téměř neviditelná forma kontroly, a protože funguje na pozadí, většina lidí si ani neuvědomuje, že existuje.

Ale i bez vědomého pochopení systému lidé cítí jeho tíhu. Vnímají nespravedlnost rostoucí nerovnosti, ničení životního prostředí a nekonečné války. Vidí, jak společnost selhává v naplňování základních lidských potřeb, zatímco bohatství a zdroje jsou hromaděny malou menšinou. Toto napětí je nemožné ignorovat, a jak se trhliny v systému zvětšují, lidé se stávají stále neklidnějšími.

Tento neklid má velkou sílu, ale je také chaotický. Někteří svou frustraci směřují k destrukci, útočí na nastrčené obětní beránky nebo se uchylují ke konspiračním teoriím. Jiní se začínají organizovat, požadují spravedlnost a představují si svět, který upřednostňuje lidské blaho před ziskem a mocí. Výzvou je nasměrovat tento rostoucí neklid k jasnosti a konstruktivnímu jednání.

Hlavní problém: společnost založená na bezohlednosti

Naprostá většina lidí – obyčejných, empatických lidských bytostí – by raději žila ve světě, který upřednostňuje společné dobro. Ve společnosti, kde nikdo netrpí ponižující chudobou, kde zdravotní péče je základním právem a kde systémy fungují tak, aby povznášely, a ne utlačovaly. Přestože nás je drtivá většina, zůstáváme uvězněni v systémech, které udržují nerovnost a utrpení.

Proč? Protože systémy, v nichž žijeme – kapitalismus, nacionalismus a hyperindividualismus – byly vytvořeny bezohlednou psychopatickou menšinou pro její prospěch. Tito jedinci, nezatížení empatií ani morálkou, využívají svých výhod – bezohlednosti, lstivosti a nedostatku svědomí – k vytváření společnosti, která chrání jejich moc, bohatství a privilegia.

Dvojí znevýhodnění empatické většiny

Jak se zbavit psychopatické menšiny, která pustoší náš svět?  Menšiny, která mění život drtivé většiny normálních, empatických lidských bytostí v peklo. Tato otázka představuje jeden z největších problémů v dějinách lidstva.

Na jedné straně jsme my, většina, omezeni samotným systémem, který nám byl vnucen. Tento systém – zákony, pravidla politického systému, ekonomické struktury a instituce – jsou pečlivě navrženy tak, aby chránily a udržovaly status quo. Každý pokus narušit jeho fungování naráží na překážky a omezení, která jsou do něj pečlivě zabudována. Tento systém funguje jako mechanismus, který nejen posiluje moc a privilegia těch, kdo z něj těží, ale také efektivně potlačuje snahy o změnu nebo odpor. 

Snaha bojovat v těchto mezích často připomíná účast ve zmanipulované hře, kde pravidla určují a prosazují právě ti, kteří z našeho útlaku těží. Misky vah jsou nakloněny v jejich prospěch natolik, že každá snaha o jejich zpochybnění se zdá být marná, jako by o výsledku již bylo rozhodnuto.

Když například lidé pokojně protestují proti nespravedlnosti často čelí přehnané policejní síle. Místo toho, aby systém řešil vznesené stížnosti, reaguje násilím, zastrašováním a zatýkáním s cílem umlčet nesouhlas. Samotné zákony, které údajně chrání svobodu projevu a právo na protest, jsou zneužívány proti lidem. Jakákoli vážná výzva vůči statusu quo bývá omezována na protesty, které nepřekračují pokojné vyjádření nesouhlasu, přesto psychopatická vládnoucí třída tento nesouhlas brutálně potlačuje.

Na druhou stranu, pohybování se mimo hranice těchto systémů je ještě větší problém. Ti, kteří usilují o rozbití stávajícího řádu vědí, že k úspěchu je často zapotřebí bezohlednost. Většina lidí – od přírody empatická a morální – však není schopna postupovat s chladnou a vypočítavou brutalitou, která je charakteristická pro psychopatickou elitu. Když povstaneme, nechceme se zříci svých zásad a postupujeme s ohledem na lidský život, ale to nás často činí zranitelnými vůči neúprosné síle systémů, proti nimž se stavíme.

Stručně řečeno, jsme dvojnásobně znevýhodněni:

1. Bojovat v rámci systému znamená respektovat pravidla, která jsou nastavena pro naše potlačení.

2. Bojovat mimo systém znamená dodržovat morální pravidla v boji s bezohledností, což je bitva s minimální šancí na výhru.

Jádro problému je následující: Jak může lidstvo vytvořit společnost, kterou bude řídit empatická většina, a nikoli bezohledná menšina? Jak můžeme zlomit sevření systémů, které udržují nerovnost a utrpení?

Nemocí naší společnosti není jen nerovnost, kapitalismus nebo rasismus. Je to skutečnost, že většina – empatická, morální a lidská – nenašla způsob, jak překonat vládu psychopatů. To je a vždy bylo existenciální výzvou lidstva: vytvořit svět, v němž se lidstvo bude řídit svými nejlepšími vlastnostmi, a ne těmi nejhoršími.