„Asie námi pohrdá.“ Ze setkání velmocí v Číně, kde byl i Fico

05.09.2025 10:40 | Rozhovor

Asia už se dál nenechá poučovat a ekonomicky vysávat Západem, jehož úpadkem a pseudohodnotami pohrdá. Asie Evropu nepotřebuje, Evropa Asii ano. Pro ParlamentníListy.cz to po summitu Šanghajské organizace pro spolupráci a velkolepých oslavách konce druhé světové války za účasti desítek státních delegací říká analytička Marie Divišová, která svůj obecný zájem směřuje hlavně k ekonomice a energetice. Má dlouholeté osobní zkušenosti ze států bývalého Sovětského svazu i Ruska.

Čína je v těchto dnech středem světového dění. Nejprve se tam konal summit Šanghajské organizace pro spolupráci, kterého se účastnily i mnohé zatím nečlenské země včetně Turecka, členského státu NATO a poté velkolepé oslavy konce druhé světové války s bezmála třemi desítkami hlav států. Jde o akce a jednání, která z hlediska budoucího světového vývoje a nového uspořádání, o kterém se hodně mluví, má význam sledovat a analyzovat? 

Význam ŠOS je mimořádný. Organizace ŠOS nyní představuje polovinu světové populace, a velkou ekonomickou, politickou a vojenskou sílu, i když začínala ze skromných začátků. 

Kdybychom měli charakterizovat její státy, tak jsou to asijské země, které se vlastním úsilím vyhrabaly z mizerné a chaotické situace, vzniklé po pádu železné opony. Mnohé z nich postihl tvrdý sešup, děsivá chudoba, chaos, náboženský fanatismus, nezřídka občanská válka s počtem úmrtí, srovnatelných s válečným konfliktem. 

Asi je dobré začít od historie. Zakládajícími členy kromě Ruska a Číny jsou státy centrální Asie. Po rozpadu SSSR politici nově vzniklých států s nadějí a nezřídka s obdivem hleděli „na Západ“, přizvali západní specialisty a konzultanty, aby jim poradili a pomohli s ekonomickou a politickou transformací. Jejich naděje ale byly zklamány, často velmi krutě, uzavřené smlouvy byly nevýhodné, západ je prostě začal vysávat, stejně jako kdysi svoje kolonie. Na domácí scéně politickou nadvládu převzali oligarchové, každodenní život ovládaly mafie. Plus z politického hlediska západ začal prosazovat kurz „antirusko“, vymezování se proti velkému sousedovi, nepravdivá tvrzení, že za všechny historické i současné problémy může vždycky a jenom Rusko. 

Jenže po pár letech všichni obyvatelé zjistili, že v době SSSR se měli mnohem lépe, než s novými prozápadními vůdci v čele. Takže po několika letech pochopili, že trend antirusko je chybný, že spolupráce s Ruskem, Čínou a ostatními sousedy jim prospěje, že se musí spoléhat sami na sebe, tvrdě zabrat a nyní se jim daří růst ekonomicky i společensky. Překonali svoje rozbroje, spolupracují, do organizace postupně přibývají další asijské státy. 

Ještě trochu podrobněji o té neradostné historii. Oblast střední Asie v době SSSR byla sice muslimská, ale tamní islám měl velmi umírněný ráz, žádné zahalené ženy, v restauraci běžné jídlo včetně vepřového, byly tam sice mešity, ale muezzin vyzpěvoval jenom jednou týdně, když zval na hlavní bohoslužbu. Střední Asii jsem v době SSSR procestovala křížem krážem, byla jsem tam mnohokrát ve všech tamních republikách, jezdila jsem s partou sovětských horolezců a turistů po horách a pouštích, jako turistická průvodkyně se skupinami i úplně sama po historických památkách Hedvábné stezky. Byla jsem dvacetiletá blondýna, přesto jsem cestovala často sama v horách i městech a nikdy jsem neměla pocit nebezpečí, jezdila jsem busem i stopem, místní mne zvali k sobě domů a nebála jsem se takové pozvání nikdy přijmout, ani když všichni okolo byli drsní ošlehaní chlapi. 

Po rozpadu SSSR se situace ve střední Asii radikálně změnila. Během několika roků se vše od základu proměnilo, nastoupil razantní muslimský džihád, do regionu začaly pronikat nejradikálnější islámské náboženské směry, financované bohatými petrolejářskými monarchiemi ze Zálivu. Všude se stavěly nové mešity za peníze blízkovýchodních států. Začaly fungovat islámské školy, přijeli zahraniční imámové a mnoho mladých místních mužů odjelo na Blízký východ do islámských škol a po pár letech se vrátili velmi zradikalizovaní a začali vymáhat ortodoxní právo šaría. Přidejte všeobecné chudnutí regionu, způsobené tím, že přestaly proudit dotace z Ruska, jako to bylo v SSSR. Ve městech to ještě šlo, ale na venkově náboženský radikalismus přerůstal do neuvěřitelných extrémů, mladé ženy, které se před deseti lety koupaly v plavkách v řece společně s klukama, najednou noví strážci morálky nutili, aby se zahalovaly, ve vesnicích, kde byl obzvlášť radikální imám, ženy dokonce musely nosit burku. 

Přidejte si spoustu národnostních sporů a separatismus. V každém státě byly významné národnostní menšiny sousedících zemí, dosahovaly často čtvrtiny až třetiny obyvatelstva. Nové státy vznikly podle hranic svazových republik v SSSR, často v jednom státě bylo celé dlouhé horské údolí osídleno jiným národem a místní regionální politici usilovali o změnu hranic a připojení k sousedům. Místní obyvatelé v horách běžně mají střelné zbraně, jsou pastevci a musejí bránit stáda proti vlkům a medvědům, navíc tam proudilo mnoho zbraní ze zahraničí. Střílení bylo na denním pořádku. Naše prvorepublikové Sudety byly oproti tomu selanka. V odlehlých horských oblastech nejsou závazné hranice států dořešené ani dnes.

Tyto státy se také potýkaly s drogovými kartely, které pašovaly drogy z Afghánistánu a s drogovými mafiemi. Drogové mafie měly obrněnce, šéfové kartelů jezdili v obrněných mercedesech a občas se vraždili ostřelováním z pancéřových pěstí. Také náboženský extrémismus přerůstal v drsný terorismus, a když americká armáda po 11. září vpadla do sousedního Afghánistánu, všechno se ještě mnohonásobně zhoršilo. V horách vládli pastevci s kalašnikovy a policie a armáda proti nim mnoho nezmohly, místní vždycky nejlépe věděli, kterým údolím a průsmykem mohou zmizet v horách.

Ani v horách sousední Číny to nebylo o mnoho lepší, tam extrémismus, separatismus a terorismus měl jméno Ujgurové.

V této situaci tedy byla v roce 2001 založena ŠOS především jako bezpečnostní sdružení sousedících států, zužovaných těmito neduhy. Hlavními cíli organizace byly vyhlášeny: posílení stability a bezpečnosti v širším prostoru, boj proti terorismu, separatismu a extremismu, boj proti obchodu s drogami a drogovým mafiím. Dalšími cíli pak byly hospodářská spolupráce a partnerství v oblasti energetiky, infrastruktury, hospodaření s vodou a zemědělství. Ve vyhrocených situacích si nové státy totiž dělaly neuvěřitelné naschvály, když například jeden stát přestal pouštět uprostřed léta vodu z přehrady do zavlažovacího systému jiného státu, aby jej donutil k nějakým ústupkům, to všechno uprostřed pouště, kde bez vody za pár dní všechno zvadlo a uschlo.

Patnáct roků ŠOS fungovala v těchto skromných rozměrech a s těmito skromnými cíly. Od roku 2017 se organizace začala rozrůstat, připojily se Indie a Pákistán, Irán a Bělorusko a organizace se soustředila kromě bezpečnostních aktivit také na ekonomickou a politickou spolupráci. Rozvoj energetiky, dopravní infrastruktury, telekomunikací, zdravotnictví, mezinárodní školy a výuka jazyků, společné průmyslové projekty, obchod, cestovní ruch. Dnes je těžiště spolupráce v ekonomice. Nyní má ŠOS 10 členů a dalších 10 zemí má status partnerů a usilují o připojení. Státy tvoří souvislé území v Asii a Evropě, tím se liší od BRICS. Jak už bylo řečeno, obyvatelé ŠOS tvoří polovinu populace matičky Země. Nesporná je ekonomická váha, měřeno podle hrubého domácího produktu podle parity kupní síly, pozice členů ŠOS v žebříčku světových TOP 10 jsou: 1. Čína, 3. Indie, 4. Rusko. O politické síle vypovídá fakt, že dva členové ŠOS jsou stálými členy Rady bezpečnosti OSN a mají právo veta. O vojenské síle pak fakt, že čtyři členové ŠOS jsou jadernými mocnostmi. Zkrátka, termín Euroasie se nám mění na výstižnější Asieropa, Asie se soustavně propojuje a posiluje. 

Bylo by hrubou chybou nesledovat a neanalyzovat tento vývoj, nebo se nad ním dokonce ofrňovat, jako to dělají mnozí naši politici. ŠOS máme totiž za humny – roste a sílí. 

Pokud jde o summit ŠOS, tam bylo mimořádné velké sblížení Číny a Indie, které dříve měly velké spory, a nyní si prezident Si padl kolem krku s premiérem Modim. Co tyto dvě země, ještě spolu s Ruskem, chtěly ukázat či vzkázat světu a hlavně Západu?

Nejenom chtěly, ale také ukázaly, že se nenechají ekonomicky vydírat, že si už nenechají zasahovat do svých vnitřních záležitostí. Jasně naznačily, že když to bude potřeba, trojka Čína, Indie a Rusko se bez Západu mohou obejít, ale Západ bez nich se ekonomicky neobejde. 

Také v závěrečné deklaraci jasně vysvětlily, že nesdílejí současný společenský vývoj na Západě se všemi těmi úlety LGBT, woke a cancel aférami. Že mají vlastní politický a společenský vývoj a nenechají si do něj už dál zasahovat zahraničními agenty. Ta deklarace má 16 stránek a její komplexní obsah je na samostatné pojednání.

Já nejsem armádní specialistka, když chci rozeznat jeden tank od druhého, musím si vzít na pomoc obrázky z kompu. Ale vyslechla jsem od několika specialistů hodnocení čínské vojenské přehlídky, a ti nešetřili superlativy. Armádní vychytávky, které Čína předvedla, shodně hodnotili jako několikaletý jasný náskok před zbytkem světa.

Vypadá to, že prezident Donald Trump toto jednání a ukázku těsného spojenectví nese s nelibostí. Vzkázal, že spolu prezidenti Si, Putin a vůdce Severní Koreje intrikují proti Spojeným státům. Je to jen ironický vzkaz nebo na tom něco je?

Kujme pikle, kujme pikle, obvyklé i neobvyklé. Nejvíc piklů ve světové politice předvádí USA a v těsném závěsu za nimi Británie a EU. Amerika vyrobila termín darebácký stát a proti takovým státům začaly intrikovat a zastrašovat. Sankce, blokády, zabavování majetku, blokování finančních transakcí, zabavování státních devizových rezerv, vypovídání diplomatů, odmítání víz atd. atd. Nejdřív prohlašovaly za darebácké státy malé ryby – Kubu, Venezuelu, Severní Koreu, Bělorusko.

Namísto oficiálního označování politiků jako prezident nebo premiér pořád čteme diktátor – diktátor Saddám, diktátor Asad, diktátor Kaddáffí. Je třeba je svrhnout a nastolit demokracii. Víme, jak to dopadlo, ty státy nejsou demokratické, jsou rozmlácené na cimpcampr, vlastně neexistují, pořád se v nich válčí a žije se v nich stonásobně hůř, než za diktátorů. Jediné, co tam funguje, je těžba ropy nadnárodními petrolejářskými společnostmi a její vývoz do zahraničí bez placení daní.

Pak se USA a celý Západ rozmáchly a začaly jako darebácké státy označovat země s více než 100 miliony obyvatel – Irán, Rusko, teď už čteme diktátor Putin, diktátor Si.

Prezident Si během ceremoniálu jasně ukázal, že ten termín darebácký stát už nebude fungovat. Po svém boku přivítal nejenom Putina, ale i Kima. To se nestalo hodně dlouho, Severní Korea je pod závaznými sankcemi OSN, stejně jako Irán, nejsou to nějaké z hlediska mezinárodního práva nezávazné výmysly USA nebo EU, neschválené OSN. Si vytahuje Koreu, Irán, Kubu a další ze západní izolace a když tohle udělá ekonomicky nejsilnější stát, má to svoji váhu.

Vyhrožováním velmocem významu Číny a Indie Trump přeťápnul přes červenou čáru. Přeteče-li pohár jednou kapkou vody, znamená to, že byl plný. V ŠOS neintrikují, jenom vykrývají útoky zvenčí. A nezapomínejme, že judo, kung-fu a karate jsou východní bojová umění. Vyčkej na útok nepřítele a pak jej při něm vyveď z rovnováhy a pošli k zemi.

Mnozí komentátoři píší, že se Trumpovi podařilo sjednotit Asii proti Západu a USA. Je to tak? Urychlila Trumpova politika přesun těžiště světové politiky do Asie?

Do Asie se přesouvá těžiště nejenom politické, ale i ekonomické, a už dlouho. Nebo bude přesnější říci, že nejprve posiluje ta ekonomika a v návaznosti za ní s odstupem roků přichází politická váha. Na přelomu století naprostá většina států měla jako nejvýznamnějšího ekonomického partnera v mezinárodním obchodě USA. Světovému obchodu vládl dolar. 

Pak se to dlouho pomalu měnilo, aniž si toho sebestřední zápaďáci všimli. Ale teď už nejvýznamnějším obchodním partnerem naprosté většiny států je Čína, výjimek je minimum, spočítali bychom je na prstech. Měřeno podle HDP PPP v roce 2016 čínská ekonomika předstihla USA, o rok později celou souhrnnou EU. A s odstupem těch deseti roků přichází politická dominance.

Od roku 2015 vyvíjely Rusko i Čína vlastní mezibankovní platební systémy, vlastní kreditní karty, přesvědčovaly obchodní partnery, aby se připojili, aby obchodovali v národních měnách, bez dolaru. Soustavně, ale jenom s malým úspěchem. Nechali se přesvědčit jenom nejbližší sousedé a jenom v omezené míře, spíše na bárt, já mám zboží, ty máš zboží, vyměníme si to, a nebudeme nic platit. Pak přišlo zablokování SWIFT pro Rusko a během pár měsíců bylo všechno jinak. Rusko a Čína svoje systémy propojily a nabídly ostatním státům. Rusko patří k největším vývozcům potravin. Když potřebujete z Ruska pšenici na chleba a jinak byste měli doma hladové povstání à la arabské jaro, tak prostě ty IT specialisty do Moskvy a Pekingu pošlete, jednu důležitou banku připojíte, přejdete na jüany a svůj problém takto vyřešíte. A když už jste připojení, tak začnete takhle obchodovat i s Čínou, stejně je to největší obchodní partner. Čína dnes informuje, že k tomu mezibankovnímu systému už je připojeno více než 40 zemí a čínský mezinárodní obchod se realizuje z více než poloviny v jüanech. Rusko v národních měnách realizuje více než 90 % svého mezinárodního obchodu. Co nešlo, protože to Rusko a Čína chtěly, to proběhlo velmi rychle, když to ostatní státy nutně potřebovaly. O tohle se postarala ještě Bidenova administrativa sankcemi proti Rusku.

Trump k tomu přidal hulvátské chování, a to se na východě neodpouští. Ať si kdo myslí cokoliv, veřejně panuje oboustranný respekt a projevuje se drobnými diplomatickými gesty a projevovanou úctou. Trump je buran, nemá diplomatické chování a ani si nenechá poradit. Má mafiánské praktiky, jedná z pozice síly. Vystřelím nesplnitelné požadavky, protivník se poleká a podělá, přileze s prosíkem, já ho připravím o většinu majetku a nechám mu jenom to, že mi bude moci sloužit a bude na mně závislý. A s tímhle jednáním přišel do mezinárodní diplomacie. Všechny nasr**, urazil, ponížil. I politici, kteří by jinak s USA spolupracovali ke všeobecné spokojenosti, jsou nyní podráždění, a to je stmelilo. Takže, budeme podporovat Čínu a Rusko, potichu, bez šumu a prohlášení, ale co potřebují, to od nás dostanou. Kdo se pokusí jednat s Ruskem a Čínou z pozice síly, dostane odpověď z pozice větší síly. A spojení Čína + Rusko + Indie už dnes má větší sílu, než Západ.

Mapa zahrnující státy, které již jsou členy Šanghanské organizace pro spolupráci, anebo o členství usilují:

Co to všechno znamená pro nás v Evropě? Rusko bude v ještě větší míře prodávat Číně a Indii plyn a ropu, a to za ceny patrně velmi výhodné. Z druhé strany tyto mocnosti neřeší žádný Green Deal, nepodkopávají tím vlastní ekonomiky, které proti EU rostou atd.

Význam ropy a plynu pro Rusko se u nás přeceňuje. Spousta politiků má pořád v hlavě usídlený bonmot, že „Rusko je benzínová pumpa s atomovými zbraněmi“. Rusko má komplexní ekonomiku, zajišťuje většinu spotřeby z vlastních zdrojů, v maloobchodních prodejích tvoří tři čtvrtiny zboží, vyrobené v Rusku a jenom čtvrtina je z dovozu, většinou z Číny a sousedních států. Většina obchodů s plynem je na vlastním trhu, bez exportu plynu Rusko v pohodě funguje. My se pyšníme, jak jsme se odstřihli od ruského plynu. Jenže je potřeba správně číst statistiky. Export ruského plynu sice množstevně klesl, ale ceny celosvětově vyšplhaly díky sankcím na dvojnásobek, takže Rusko teď za mnohem méně exportovaného plynu inkasuje jenom asi o čtvrtinu méně, než před krizí v letech 2018–2019. Před krizí Rusko prodávalo plyn průměrně za 250 dolarů za tisíc kubometrů, to je cca 20 EUR za tisíc kWh. Když se podíváte do statistik evropských cen plynu z té doby, najdete tam tahle čísla. Rusko dál prodává do Číny plyn za těch cca 250 USD za tisíc kubíků, ale v Evropě teď máme ceny plynu cca dvakrát vyšší. A pokud budeme dál dovážet LNG, ty ceny budou pořád mnohem vyšší, to je technická záležitost, plyn se musí zkapalnit, to je energeticky náročné, pak přepravit, znovu spotřeba energie, pak zpět regasifikovat… 

Na současném summitu ŠOS podepsaly Čína a Rusko dohodu o výstavbě nového plynovodu Síla Sibiře 2. Půjde z polostrova Jamal, ze severních krajů za polárním kruhem, přes Sibiř a Mongolsko do oblasti kolem Pekingu. Až bude dokončený, bude Čína odebírat z Ruska 100 miliard kubometrů plynu ročně, pro srovnání odběr EU před sankcemi byl 150 miliard. Ale to bude ještě několik roků trvat, bratru deset roků, bude to nejspíš ekonomicky nejnáročnější projekt na světě.

Co se týče ropy, můžete se u nás dočíst mnoho povídek o stínové flotile, ale to je umělý termín, na těch lodích není nic nezákonného ani problematického, jsou to prostě lodě, které dopravují ruskou ropu, a to se EUnijním politikům nelíbí, tak na ně naše propagandisté plivou jedovatou slinou. To je vše, jinak jsou zcela v pořádku. Ropu prodává Rusko do Číny a Indie s mírnou slevou, asi 5 dolarů za barel, tj asi 7 %. Ani Čína ani Indie Rusko nevydírají, i když by mohly, na začátku sankcí v roce 2023 bylo Rusko opravdu v úzkých a muselo dávat slevu až 30 USD za barel. Ale Si a Modí jsou opravdoví státníci, uvědomují si, že jsou na stejné lodi, a pokud by vydírali Rusko v nesnázích, byli by další na řadě.

Ekologii státy ŠOS řeší, musejí ji řešit intenzivně, ale řeší jiné ekologické problémy. Hlavní problém je voda. Centrální Asie – to jsou velehory, pouště a polopouště. Rozumné a spravedlivé hospodaření s vodou je nesmírně důležité. Sousedé se musí spravedlivě podělit, a rozumně spolupracovat, když jeden má ve velehorách velkou přehradu a druhý je v údolí závislý na pravidelném zavlažování, nesmějí si dělat naschvály. Předcházení „válkám o vodu“ je jednou z důležitých agend ŠOS. Není naopak problém postavit uprostřed pouště spoustu slunečních panelů, a to se masivně dělá. Jenže k tomu se musí sehnat zdroj na noc. 

Státy ŠOS nepropadly antijaderné hysterii, a tak se naprostá většina jaderných elektráren dnes staví v tomto regionu. Abychom byli konkrétní, polovina stavěných jaderek se teď staví v Číně a druhou polovinu staví Rosatom v deseti zemích a připravuje stavby v pěti dalších. Západ má v jaderné energetice dvacet roků skluz, rozumné podmínky nabízí jenom Jihokorejci, ale to jsou vlastně taky Asiaté. 

K tomu všechny státy staví také uhelné elektrárny, v horách nové přehrady. I evropské státy dovážejí většinu slunečních panelů z Číny. V mnoha státech ŠOS roste počet obyvatel a výstavba nových elektráren je prioritou číslo jedna. 

Prioritou číslo dvě jsou komunikace. Stavět přes velehory a pusté pouště nové železnice, silnice a protahovat trubky pro plyn a ropu není snadné, ale inženýři na tom makají usilovně a každou chvíli přicházejí informace o nějaké nové trase dosud neobydleným územím.

Psali jsme:

• V Číně se píší dějiny, my v ulitě to nejsme schopni vnímat. Profesor Drulák vysvětluje

Je představitelné, aby se některé členské státy EU přesto s asijskými obry měly dobré vztahy a profitovaly z toho? Narážím na Slovensko a Maďarsko. Premiér Fico byl v Pekingu také, za Maďarsko dorazil šéf diplomacie Szijjártó. Není to jen póza, jak se vymezit vůči kritizovanému Bruselu? 

Čínská tisková agentura publikovala přehled oficiálních hostů oslav ukončení 2. světové války a vojenské přehlídky. Účastnilo se 26 hlav států (prezidenti a premiéři), ale oficiálních hostů bylo více než 60, naprostá většina hostů přiletěla s většími nebo přímo vládními delegacemi.  

Většina hostů byla z Asie, byla to koneckonců oslava konce 2. světové války v Asii, my v Evropě jsme měli svoje vlastní oslavy a také na evropské oslavy přijelo minimum hostů z jiných konců světa. 

Přesto Fico a Szijjárto zdaleka nebyli jedinými evropskými oficiálními hosty přehlídky. Oficiální delegace přiletěla také z Bulharska, vedl ji místopředseda vlády Atanas Zafirov. Další evropskou delegaci na oslavách vedl srbský prezident Vučič. Turecká delegace se účastnila jak zasedání ŠOS, tak oslav a přehlídky, stejně běloruská delegace v čele s prezidentem Lukašenkem.

Ale oficiálními hosty bylo i několik významných evropských politiků „v důchodu“. Bývalí premiéři a prezidenti států EU, kteří sice nejsou už ve funkci, ale jejich politická autorita a vliv přetrvává. Vyjmenujme si je podle čínského seznamu:
– bývalý premiér Belgie Yves Leterme
– bývalý premiér Řecka George Papandreou
– bývalý premiér Itálie Massimo D’Alema
– bývalí premiéři Rumunska Adrian Năstase a Viorica Dăncilă
– bývalý prezident Švýcarska Ueli Maurer 
V evropské politice tedy existují a jsou aktivní významné politické směry, které odmítají hysterická prohlášení a považují spolupráci s Čínou a ŠOS za prospěšnou a prosazují ji. Nepodceňujme tyhle staré matadory, i u nás dokážou bývalí prezidenti dodnes v politice hodně ovlivnit. 

Summit ŠOS se konal 1. září a oslava vítězství s vojenskou přehlídkou 3. září. Přítomní politici během těch 3 dnů uskutečnili řadu oficiálních jednání mezi vládními delegacemi i neoficiálních schůzek v kuloárech u kávy nebo drinku. A ta jednání nebyla jenom mezivládní, uskutečnilo se mnoho jednání na nižší úrovni mezi delegacemi, ministry, náměstky a nezřídka jednání prostě byznysová, například prezident Vučič publikoval na sociálních sítích záznamy ze schůzek a jednání o investicích s několika čínskými firmami. Nejsledovanější politik, prezident Putin provedl za 4 dny obdivuhodných 17 jednání s prezidenty a premiéry a jejich delegacemi a jeho doprovod představovalo několik letadel politiků a byznysmenů a ti všichni jednali a jednali a podpisovali významné smlouvy, desítky smluv.

Zatímco dříve asijští politici hleděli s nadějemi na západ (a někteří se u nás chtěli „učit“), dnes jsou to sebevědomé a suverénní státy, které mají zájem na spolupráci s celým světem včetně Evropy. Ale nikdo z nich se nebude v Evropě ničeho doprošovat. Mají zájem na rovnocenné ekonomické spolupráci a mají Evropě co nabídnout – nerostné suroviny, kvalifikované odborníky, high-tech aplikace v oborech, ve kterých Evropa trestuhodně zaostala (například kosmos, IT aplikace, jaderné elektrárny, léky, drony a další). 

Ale tyto země mají jiný společenský a politický vývoj a nesdílejí naše představy o „nových“ evropských hodnotách, nazývají je často pseuhodnotami, nebo rovnou znehodnocením. Mají velmi kritický názor na naše společenské a politické dění a nemají zájem, abychom jim vnucovali naše novinky, a brání se tomu stále aktivněji. Nechtějí LGBT, nechtějí transgender chlapoženy ve sportu. Kritizují záplavu sexu a agresivity ve filmech a umění, jeden muslimský politik nazval soutěž Eurovize sabatem čarodějnic. Vyzkoušeli si ideologicky a politicky prosazovanou privatizaci podniků a neosvědčila se jim, některé ekonomické obory podle nich má spravovat stát. Nechtějí ze zahraničí financované neziskovky, které zasévají ve společnosti svár a rozbroje. Nechápou a kritizují naši antirodinnou politiku, kde se více než polovina dětí narodí mimo manželství, a více než polovina manželství končí rozvodem, ačkoliv mají malé děti. Odsuzují naše pohrdání vírou a náboženstvím a obzvlášť jejich urážení, jak to předvedli Francouzi na olympijských hrách, kdy předvedli LGBT parodii na poslední večeři. Také mají jinak postavený názor na všeobjímající „práva“ v současném západním pojetí, prosazují vzájemnou vazbu práv, povinností a odpovědnosti, autoritu a respekt ve školách a zaměstnání, facka pro fracka, který je drzý na učitele, je pro ně správný výchovný prostředek a nikoliv důvod ke kárnému řízení proti škole.

Pokud chce EU spolupracovat s Čínou, Ruskem a ostatními státy ŠOS, musí přestat poučovat, peskovat a chovat se jako hraběnka, před kterou se mají ostatní uklánět. Pak můžeme spolupracovat ku prospěchu všech stran. 

A na závěr, podívejme se, jestli mezi oficiálními hosty nebyl někdo z České republiky. Překvápko – byl. Europoslanec Ondřej Dostál dostal pozvání z čínské ambasády a přijal ho, byl součástí oficiálního protokolu, potřásl si rukou s prezidentem Si. O své návštěvě natočil rozhovor, takže takhle bychom asi měli začít. Respekt proti respektu, já pán, ty pán.