Čtyři roky nám bývalá vláda vysvětlovala, že se Slovenskem se slušný Evropan nesmí stýkat. Čtyři roky pálila mosty na uhel.

 A pak stačilo aby nový předseda Poslanecké sněmovny Tomio Okamura se zvedl, posadil do letadla, obnovil normální komunikaci a nastavil samozřejmé vztahy. Mezitím se ale v naší bývalé vládní garnituře rozhostila hysterie tak hlasitá, že to museli slyšet až v Tatrách.

Najednou jim vadí, že nebyli pozvaní. Ještě včera bylo Slovensko toxické, nebezpečné, proruské. Delegace, která by ještě před měsícem raději objímala bruselské pohrobky než slovenské ministry, si dnes kupuje jízdenky na osobák a chystá se tam příští týden v opozičním provedení objevit.  

Asi budou Slováky přesvědčovat, že oni to tak nemysleli, že to bylo je na rozkaz Bruselu. Takže se rodí diplomatická groteska, která si zaslouží přímý přenos, protože podobné představení se nevidí často.

A svět se směje. Slováci se smějí. A upřímně, smějeme se i my. Vidět bývalé vládní strany, jak se snaží vlakem dohnat mosty, které samy minulé čtyři roky systematicky pálily, je obraz nezralosti, trapnosti, pokrytectví a maloměšťácké nabubřenosti.

 A když pozorujeme tuto výpravu uraženosti, sebeobdivu a komických pokusů zachránit vlastní ego, můžeme si říct jediné. Politická groteska pokračuje. A vagón s propadlou vládní koalicí přidává do toho vlaku další nezapomenutelnou kapitolu. Trapnou, směšnou a dokonale odhalující. Přesně v tomto pořadí.