09.05.2026 21:20 | Monitoring

autor: Martin Huml

Rádio Univerzum („Kupředu do minulosti“) a Martina Kociánová přináší rozhovor s veteránem české žurnalistiky Tomášem Turečkem o zákulisí české novinařiny.

Tomáš Tureček se v médiích pohyboval téměř čtyři desítky let: třináct let v zahraniční redakci Mladé fronty DNES se specializací na Afriku, poté jako zakladatel a dlouholetý šéfredaktor české edice National Geographic. Název epizody „Platit za veřejnoprávní média je forma výpalného pro vyvolené“ tu předesílá, že vliv veřejnoprávní instituce na obsah vysílání není jen pozitivní. 

Tureček považuje samotný pojem „veřejnoprávní“ za podezřelý. Autoři zákona v devadesátých letech chtěli vytvořit nezávislou instituci financovanou přímo veřejností, avšak ve skutečnosti to podle něj funguje jako nucené výpalné. „Mně tento název přijde podezřelý,“ říká a dodává, že „i lidé, kteří se na Českou televizi nedívají, ji stejně musí platit, ať se jim to líbí, nebo ne.“ Srovnává to s National Geographic, který nabízí kvalitní obsah, ale platí ho dobrovolně jen ti, kdo o něj mají zájem, nikoli všichni občané povinně.

Do České televize podle Turečka dnes také prakticky nemůže vstoupit člověk s odlišným názorem. Každý nový pracovník musí být už při vstupu „předvybrán“, aby zapadl do stávajícího proudu. „Není možné, aby tam přišel člověk z jiného názorového proudu, který tam bude prosazovat nějakou jinou redakční politiku,“ upozorňuje. „To se prostě v dnešní době stát nemůže.“ Tím se instituce uzavřela a přestala plnit své původní poslání: poskytovat vyvážené a názorově pestré informace.

Tento mechanismus se podle něj šíří i do dalších mainstreamových médií. Tureček s ironickým úsměvem připomíná marxisticko-leninskou teorii žurnalistiky, kterou kdysi sám studoval na fakultě. Dnes se podle něj tato teorie naplňuje do puntíku, jen s obráceným znaménkem: „Musíme propagovat správnou myšlenku, musíme pro něco agitovat, a případně zorganizovat nějaký pěkný meeting, třeba na Letné.“ Moderátorka v rozhovoru poznamenala, že Česká televize při referování o demonstracích na Letné splnila všechny tři role perfektně, a Tureček souhlasil, že to zvládla velice dobře, „jako by všichni vedoucí pracovníci studovali Marx-leninskou teorii žurnalistiky.“

Tureček vidí současný stav veřejnoprávních médií jako důsledek dlouhodobého procesu: indoktrinace ze západních univerzit, postupné nahrazování starších generací a ztráta autentické svobody z devadesátých let. Dnešní ČT podle něj už neplní funkci veřejné služby, ale stala se nástrojem jedné ideologické skupiny „vyvolených“, která si udržuje monopol na správný narativ.

Jako protipól pojmenovává vrcholy české žurnalistiky. „Zlatý věk žurnalistiky byla první republika, to se nedá vůbec popřít,“ říká a připomíná dobu, kdy novináři jako Karel Čapek nebo Ferdinand Peroutka psali svobodně, s upřímným nadšením pro řemeslo. Čapkovo bonmotové „Republika, pane, to je ohromná věc!“ z Hovorů s T. G. Masarykem dodnes zní jako manifest tehdejší nebojácné, živé žurnalistiky, která nelhala a nebála se.

Podobné autentické nadšení podle Turečka zažil znovu na počátku devadesátých let. „Pracoval jsem v zahraničním oddělení Mladé fronty DNES,“ vzpomíná. Tehdy novináři podporovali demokratizaci a privatizaci, ale „dělali to nadšeně, sami od sebe, nikdo jim to neříkal“. Svoboda byla taková, že „to, co člověk napsal, se ani příliš nekontrolovalo“. Žádný šéfredaktor nediktoval narativ.

Moderátorka tu hostu opatrně připomíná idealizaci devadesátek a ptá se na absolutní svobodu projevu i myšlení. Tureček přiznává, že ano, s výjimkou extrémů, ale zároveň popisuje tehdejší „spirálu mlčení“: všichni měli plné zuby starého režimu, takže se debatovalo jen o tempu „dopředu rychle, nebo pomaleji“. Zpochybňovat západní směřování či privatizaci bylo nepředstavitelné. „Nikoho nenapadlo říkat, že dobře bylo v osmdesátých letech,“ dodává s úsměvem.

Když Tureček začínal s Afrikou, přišel za šéfredaktorem se slovy: „Teď zlevnily letenky, chtěl bych tam jet.“ Plat byl tehdy tři až čtyři tisíce korun, letenka stála půlroční výplatu. Přesto dostal odpověď: „Tady máš pět tisíc dolarů, za měsíc ať jsi zpátky. Nemusíš nic psát, načerpej informace, seznam se s realitou.“ Takové cesty byly běžné. Reportéři jako Honza Šibík z Reflexu trávili týdny či měsíce v terénu u velkých světových událostí, bez tlaku na denní stand-upy a sociální sítě. „Dnešnímu studentovi žurnalistiky to připadá jako legrace,“ říká Tureček. 

Právě v Africe, zejména v Jižní Africe po pádu apartheidu, se jeho pohled dramaticky proměnil. Západní média oslavovala „duhovou společnost“, zatímco realita byla složitější, včetně vraždění a upalování bělošských farmářů. „Měl jsem úplně stejný pocit, jako bych četl Rudé právo, když informovalo o výdobytcích v Sovětském svazu,“ vzpomíná. U nás bylo tehdy ještě možné psát nuancovaně, třeba publikovat rozsáhlé komentáře Luďka Frýborta. Na Západě už tehdy převládal jediný správný narativ. 

Zlom přišel podle Turečka kolem 11. září a války v Iráku. Novináři přestali kriticky ptát a začali podporovat „koalici ochotných“. Další ránu zasadily generace vracející se ze západních univerzit s „vševědoucím pohledem“. Dnes vrcholí situace ve veřejnoprávních médiích. „Mně tento název přijde podezřelý,“ říká Tureček o povinných poplatcích. „Je to forma výpalného.“ V ČT podle něj nemůže pracovat nikdo s odlišným názorem a redakce plní roli propagátora, agitátora i organizátora, přesně podle staré marxisticko-leninské teorie, jen s obráceným znaménkem. Naučili jsme se to od Západu dokonale a předehnali ho. 

Tureček nepopírá zašlou slávu devadesátých let ani první republiky, ale ukazuje, jak se z nadšení „sami od sebe“ stala nová uniforma. Platit povinně za instituce, které slouží jen své vlastní bublině, skutečně připomíná výpalné. I po skončení pořadu zůstanou ve vzduchu viset dvě otázky. Kam se poděla ta pravá svoboda slova? A kolik ještě budou koncesionáři ochotni platit za její iluzi?