NAŠI MILÍ UKRAJINCI,

v sobotu jsem byl položit květinu k pomníku rudoarmějců na Olšanských hřbitovech. Hned u vchodu jsem se pod vámi drženými ukrajinskými vlajkami dověděl, že jsem Putinova děvka. Že mi má být hanba. Že jsem teroristický rudý ruský sráč. A to proto, že jsem šel uctít památku osvoboditelům, díky kterým tu jsem. Jsem tady. Doma. V mé zemi. Co mají ti mrtví mladí kluci společného s dneškem? S Putinem? S Ukrajinou? Přišli jste ke mě domů a žádali pomoc. A my jsme vám ji dali a dáváme mírou vrchovatou. Jste u mě doma, jste hosty. A takhle se chováte? Stali jste se vředy naší společnosti s věčně nataženou žebráckou rukou. Hulvátští, bez sebemenší vděčnosti a pokory. Seberte se a vypadněte bránit svou zem, kterou my jsme nenapadli. Braňte ji za vaše peníze, ne naše. Vezměte si sebou vaše žlutomodré fangle, už roky hyzdící naše města. Jděte domů, sprostě řvát a urážet vaše spoluobčany. Ne mě. Ne moje spoluobčany. Protože doma jsme tu my. Ne vy.

Nebo očekáváte, že vás budu považovat za své přátele z ukrajinské země se vzorovou demokracií a ekonomikou tygra? To bych měl udělat poté, co se nestydíte předvádět na veřejném pietním aktu? Nechci vás tu a nejsem sám.