Lidská civilizace je těžce nemocná


Karim

Jako sociální vědec jsem se léta snažil pochopit, co udržuje nerovnost na celém světě. Moje práce se často točila kolem sociálních systémů, jako je kapitalismus, rasismus, a způsobů, jakými se tyto systémy vzájemně ovlivňují. Stále častěji však docházím k poznání, že současné významné problémy jsou příznaky hlubší, zákeřnější nemoci v srdci lidstva.

Tato nemoc není jen systémová, ale má hluboký existenciální charakter. Není to jen záležitostí špatně nastavených politických, ekonomických nebo sociálních systémů, ale jde o něco, co zasahuje samotnou podstatu lidské existence. Pramení to ze znepokojivé skutečnosti, že my – empatická většina, která je schopna soucitu a porozumění – jsme dosud nenašli způsob, jak zabránit tomu, aby naše společnost byla utvářena, kontrolována a ovládána malou, bezohlednou menšinou. Tito jedinci postrádají empatii a jsou hnáni nenasytnou touhou po moci. Jsou tím, co mnozí označují jako psychopaty.

Neochvějný pocit, že je něco strašně špatně

Nad naším světem visí napětí, sžíravý pocit, že věci se mají jinak, než by měly být. Lidé to neříkají vždy nahlas, ale je to cítit – je to skrytý nepříjemný pocit, který se táhne napříč kulturami, komunitami a ideologiemi. Lidé se možná neshodnou na tom, co přesně je špatně, ale je nepopiratelné, že něco není v pořádku.

Zeptejte se a uslyšíte nespočet vysvětlení tohoto všudypřítomného neklidu – rasismus, kapitalismus, „wokeness“, eroze rodinných hodnot. Lidé se zoufale drží různých vyprávění a snaží se pochopit hlubokou nemoc, která nahlodává naši společnost. Přesto se pod těmito divoce odlišnými interpretacemi skrývá společné poznání: něco zásadního, něco podstatného je nepopiratelně narušeno.

Identifikace příčiny je tak obtížná proto, že velká část problému se skrývá pod povrchem. Systémy, které řídí naše životy – ekonomické, politické a kulturní – jsou pečlivě navrženy tak, aby sloužily zájmům malé elity, zatímco většina lidí si není vědoma toho, jak moc skutečně funguje. Ti, kdo mají moc, ji neprojevují otevřeně; místo toho působí ze stínu a prostřednictvím nástrojů, jako jsou média, vzdělávání a kultura, utvářejí společnost tak, aby si udrželi svou nadvládu.

Tento jev byl již dříve popsán jako falešné vědomí„: narativy, které konzumujeme – ať už prostřednictvím zpráv, zábavy nebo veřejného diskurzu – nejsou neutrální nebo přirozené. Jsou pečlivě vytvářeny tak, aby sloužily zájmům mocných. Tyto příběhy nás nejen informují, ale utvářejí naše vnímání toho, co je možné, normální a pravdivé. Od chvíle, kdy se narodíme, jsme těmito příběhy prosáklí. A protože jsou vším, co jsme kdy poznali, málokdy je zpochybňujeme. Nepřipadají nám jako umělý konstrukt nebo manipulace – připadají nám jako realita sama.

Jsme vychováváni k tomu, abychom věřili, že je normální strávit celý život prací, jako by to bylo jednoduše přirozené uspořádání věcí. Přesto nás málokdy učí zpochybňovat, kdo z tohoto systému skutečně těží. Realita je taková, že naše práce především slouží k obohacení bohatých a mocných, zatímco naše vlastní naplnění a kolektivní blaho společnosti jsou až na druhém místě.

Jsme učeni vnímat individuální svobodu jako nejvyšší ctnost, kde osobní prospěch má přednost před komunitou a altruismem—před aktem obětování sebe sama pro dobro druhých. Zároveň nám říkají, že nekonečná spotřeba znamená štěstí, že úspěch se měří materiálním bohatstvím a že konkurence—nikoliv spolupráce—je hnací silou pokroku. Dokonce i empatie a solidarita jsou vykreslovány jako slabosti, zatímco vykořisťování a sobectví jsou oslavovány jako ambice.

Tyto hluboce zakořeněné myšlenky formují naše vnímání světa a ztěžují nám zpochybňování systému, který podkopává naši lidskost a narušuje základy našich společností.

Tento systém je navržen tak, aby nás udržel v poddajnosti. Vytváří iluzi svobody, zatímco nás nenápadně směřuje k tomu, abychom mysleli, jednali a žili způsobem, který prospívá mocným. Pracujeme, nakupujeme, volíme a konzumujeme v rámci, který ponechává jen velmi málo prostoru pro skutečné alternativy. Je to nenápadná, téměř neviditelná forma kontroly, a protože funguje na pozadí, většina lidí si ani neuvědomuje, že existuje.

Ale i bez vědomého pochopení systému lidé cítí jeho tíhu. Vnímají nespravedlnost rostoucí nerovnosti, ničení životního prostředí a nekonečné války. Vidí, jak společnost selhává v naplňování základních lidských potřeb, zatímco bohatství a zdroje jsou hromaděny malou menšinou. Toto napětí je nemožné ignorovat, a jak se trhliny v systému zvětšují, lidé se stávají stále neklidnějšími.

Tento neklid má velkou sílu, ale je také chaotický. Někteří svou frustraci směřují k destrukci, útočí na nastrčené obětní beránky nebo se uchylují ke konspiračním teoriím. Jiní se začínají organizovat, požadují spravedlnost a představují si svět, který upřednostňuje lidské blaho před ziskem a mocí. Výzvou je nasměrovat tento rostoucí neklid k jasnosti a konstruktivnímu jednání.

Hlavní problém: společnost založená na bezohlednosti

Naprostá většina lidí – obyčejných, empatických lidských bytostí – by raději žila ve světě, který upřednostňuje společné dobro. Ve společnosti, kde nikdo netrpí ponižující chudobou, kde zdravotní péče je základním právem a kde systémy fungují tak, aby povznášely, a ne utlačovaly. Přestože nás je drtivá většina, zůstáváme uvězněni v systémech, které udržují nerovnost a utrpení.

Proč? Protože systémy, v nichž žijeme – kapitalismus, nacionalismus a hyperindividualismus – byly vytvořeny bezohlednou psychopatickou menšinou pro její prospěch. Tito jedinci, nezatížení empatií ani morálkou, využívají svých výhod – bezohlednosti, lstivosti a nedostatku svědomí – k vytváření společnosti, která chrání jejich moc, bohatství a privilegia.

Dvojí znevýhodnění empatické většiny

Jak se zbavit psychopatické menšiny, která pustoší náš svět?  Menšiny, která mění život drtivé většiny normálních, empatických lidských bytostí v peklo. Tato otázka představuje jeden z největších problémů v dějinách lidstva.

Na jedné straně jsme my, většina, omezeni samotným systémem, který nám byl vnucen. Tento systém – zákony, pravidla politického systému, ekonomické struktury a instituce – jsou pečlivě navrženy tak, aby chránily a udržovaly status quo. Každý pokus narušit jeho fungování naráží na překážky a omezení, která jsou do něj pečlivě zabudována. Tento systém funguje jako mechanismus, který nejen posiluje moc a privilegia těch, kdo z něj těží, ale také efektivně potlačuje snahy o změnu nebo odpor. 

Snaha bojovat v těchto mezích často připomíná účast ve zmanipulované hře, kde pravidla určují a prosazují právě ti, kteří z našeho útlaku těží. Misky vah jsou nakloněny v jejich prospěch natolik, že každá snaha o jejich zpochybnění se zdá být marná, jako by o výsledku již bylo rozhodnuto.

Když například lidé pokojně protestují proti nespravedlnosti často čelí přehnané policejní síle. Místo toho, aby systém řešil vznesené stížnosti, reaguje násilím, zastrašováním a zatýkáním s cílem umlčet nesouhlas. Samotné zákony, které údajně chrání svobodu projevu a právo na protest, jsou zneužívány proti lidem. Jakákoli vážná výzva vůči statusu quo bývá omezována na protesty, které nepřekračují pokojné vyjádření nesouhlasu, přesto psychopatická vládnoucí třída tento nesouhlas brutálně potlačuje.

Na druhou stranu, pohybování se mimo hranice těchto systémů je ještě větší problém. Ti, kteří usilují o rozbití stávajícího řádu vědí, že k úspěchu je často zapotřebí bezohlednost. Většina lidí – od přírody empatická a morální – však není schopna postupovat s chladnou a vypočítavou brutalitou, která je charakteristická pro psychopatickou elitu. Když povstaneme, nechceme se zříci svých zásad a postupujeme s ohledem na lidský život, ale to nás často činí zranitelnými vůči neúprosné síle systémů, proti nimž se stavíme.

Stručně řečeno, jsme dvojnásobně znevýhodněni:

1. Bojovat v rámci systému znamená respektovat pravidla, která jsou nastavena pro naše potlačení.

2. Bojovat mimo systém znamená dodržovat morální pravidla v boji s bezohledností, což je bitva s minimální šancí na výhru.

Jádro problému je následující: Jak může lidstvo vytvořit společnost, kterou bude řídit empatická většina, a nikoli bezohledná menšina? Jak můžeme zlomit sevření systémů, které udržují nerovnost a utrpení?

Nemocí naší společnosti není jen nerovnost, kapitalismus nebo rasismus. Je to skutečnost, že většina – empatická, morální a lidská – nenašla způsob, jak překonat vládu psychopatů. To je a vždy bylo existenciální výzvou lidstva: vytvořit svět, v němž se lidstvo bude řídit svými nejlepšími vlastnostmi, a ne těmi nejhoršími.

Soutěž o nej pohádku probíhá

28. 12 2024

www.inadhled.live     Vánoční svátky jsou obdobím pohádek zaplňujících televizní vysílání. Široká divácká obec se poté pře o to, která z nich je nejlepší. Dlouhodobě vysílané už dnešní děti nijak moc nezajímají, ty patří spíše starším konzumentům tv vysílání, nové moderní jsou zase genderově posunuté někam, kde je chce mít pouze progresivní liberál.  Mezi pohádkové děje můžeme zařadit třeba i Fantomase, ostatně ten se dostal i do Arabely. Dovolili jsme si sestavit náš žebříček nejpozoruhodnějších pohádkových počinů vázajících se k posledním rokům. Nemusíte souhlasit, ale…

  1. Největším novodobým vypravěčem je Petr Fiala. Z jeho dílny doplněné o obzvláště vykutálené scénáristy z koalice lze vybrat několik titulů. Ovšem nejvýznamnější je novinka s názvem „A německé platy budou“. Podstatou děje je slib daný premiérem, který třese prázdným měšcem a slibuje nemožné, tedy pokud náhodou situace v království položeném od nás na Západ nezaviní propad tamních mezd na dlouhodobé minimum a u nás naopak narazíme na bohatou zlatou žílu.
  2. Velkým trhákem je novodobá strašidelná a vícedílná pohádka, jejíž samotný název naznačuje tragický průběh. „Klimatická změna a přemíra CO2“ se dostává na druhé místo, protože tak dokonalé zhmotnění zla, ve skutečnosti však základní životní potřeby pro existenci přírody v podobě CO2 vyžadovalo obrovské úsilí natáčecího štábu. První díl nazvaný  „Úbytek ledu na Antarktidě“, kdy se rozšiřující ledovce postaraly o jistou nevěrohodnost pohádkového děje, nahradili autoři dalším smyšleným dílem jmenujícím se „Zrychlené oteplování planety“. A závěrečným trhákem je „Solární panely do každé rodiny s vrtulí v zádech“. Dramatický děj končí vyvrcholením a uložením ostatků těchto zařízení s dlouhým poločasem rozpadu do hlíny a návratem špinavých, ale úplně funkčních hrdinů z bývalé doby.
  3. Zajímavým počinem je pokračování oblíbeného seriálu Auta. McQueen byl odvezen do šrotu a postupnou proměnou z mixérů a vysavačů vzniká nová generace nastupující na místo bývalých představitelů automobilových herců. Celý děj se odehrává v lehce melancholickém prostředí, vrcholí však velmi dramaticky, když novodobý Mrakomor postupně zavírá všechny elektrárny a všichni hrdinové včetně těch přišlých z dalekých království z pobřeží Čínského moře umírají nehrdinnou smrtí. Posledním bojovníkem zůstává postarší princ Tesla vracející se na vrakoviště pro McQueena s prosbou, aby se vrátil a byl opět světu užitečný. Nový díl byl nazván „Soumrak inteligence“.
  4. Zapomenout nesmíme na pohádkový příběh „O přišlém doktorovi“. Tato moderní slátanina výrazně překračuje rámec běžné pohádky, kdy z dalekých černých království odchází tamní elity složené především ze statečných princů, aby svým příchodem do vysněných paláců v zaslíbeném císařství dokázali získat srdce navoněných princezen. K tomu jim mají pomoci jejich velmi skryté schopnosti léčit, ale také smysl pro konstrukci dosud nevídaných zařízení či neskutečná vůle pracovat. Bohužel jde o jistou smutnou parodii a v optimistickém závěru jsou posazeni na ocelové ptáky a odesláni zpět do svých rodných zemí. V tomto bohužel pohádka plní svou roli nereálného děje.
  5. Nejlepší pětici uzavřeme dílem z mistrovské dílny studia Evropská unie. Opět jde o trilogii, tentokrát mající název „Unie končí“, která začíná šířením závažné nemoci napadající celé císařství. Princové Pfizer, Moderna a Astra Zeneca mají zachránit planetu, ale ukáže se, že jsou lháři. První díl končí likvidací množství zázračných ampulek kdesi v obrovských pecích a napravením princů vracejících se k výrobě nedostatkových antibiotik, ovšem při zachování zločineckých plánů, jak si vymyslet návrat k moci.

Úvodní díl zvaný „Covidohysterie“ plynule přechází v trochu válečnou epizodu jmenující se „Sláva Ukrajině“, ve které blízko za hranicemi císařství nově vytvořený hrdina Volodomyr vycházející z pokrevní linie bývalého čaroděje Bandery stojí proti původně zlému drakovi ze Severu. Jeho stateční rytíři dobrovolně umírají s heslem Sláva Ukrajině. Děj se zvrtne, a nakonec se ukáže, že zrod hrdiny připravený jakýmsi Majdanem byl předem dohodnutý a zlý drak je ve finále de facto hodným, i když velmi silným a přátelským partnerem. K tomu však musí všichni aktéři postupně po likvidaci pohrobka Bandery dojít.

Poslední díl se jmenuje „Green Deal“. Dramatický děj plný manipulací, přesunů moci, kupčení s emisními povolenkami a oblbování obyvatelstva v podhradí navazuje na předchozí díly a ukazuje oslabené vládce držící se trůnu za každou cenu. Do děje je vložena scéna s LGBT hnutím a jakýmisi organizacemi neprodukujícími zisky, přesto s měšci plnými, jejichž vliv však postupně opadá. Kdesi daleko za hranicemi v jiné dimenzi na trůn dosedá nový král a postupně ovlivňuje dění i v unijním císařství, zároveň se rýsuje jeho spolupráce s jistým bohatýrem z velké země na Východu. Děj zůstává otevřený, protože návratu logiky brání rozsáhlá síť agentů a strážců tenčících se pokladů. V Čechách zasahuje ve prospěch starých struktur hrabě Foltýn a očekává se, že původní trilogie bude doplněna v dalších letech o další díly, jejichž děj můžeme předpovídat, nikoliv však s jistotou jasné posloupnosti.

  Je evidentní, že náš výběr nejsledovanějších pohádek možná koliduje s tím Vaším, ale jistě chápete, že nějaké Tři princezny či Tři bratři jsou svým významem naprosto nepodstatné. Mohli bychom jmenovat do žebříčku další adepty, například Stavební zákon v Čechách, Jak umlčet občana, A přeci se točí (děj probíhá kolem větrné elektrárny stojící v bezvětří), Kde sluníčko nesvítí (pro změnu o solárních panelech v době zatažené oblohy), případně Ještě větší blbci, než jsme čekali (zvláště smutné poselství z Evropského parlamentu a českého Sněmovny). Produkce posledních let je evidentně bohatá. Tak tedy příjemnou zábavu, nám se opět přitížilo a jdeme na panáčka.

Jindřich Kulhavý