Sedím v příjemném prostředí zastrčené kavárny nad vonícím šálkem kávy. Naproti mně sedí mile se usmívající půvabná žena.

Říkejme jí třeba Věra. Po krátké přátelské konverzaci o dětech, přátelích a domácích mazlíčcích sklouzne náš rozhovor ke zdravotnictví.

Věra je profesí lékařka. A protože mě po chvíli jejího vyprávění začíná naskakovat husí kůže, dovolím si některé její poznatky z nekalých zdravotnických praktik ocitovat.

„Víš, Petře, ono ve zdravotnictví už dávno nejde o pacienta, ale výhradně jen a jen o prachy.“ Říká Věra a pokračuje:

„Provázanost výrobců léčiv (mnohdy nekvalitních a předražených) s lékárnami, nemocnicemi a lékaři je obrovská.

Hlavním cílem je co největší spotřeba, i když se jedná o léky a služby, které pacient často vůbec nepotřebuje.

Ceny těchto léků jsou i tisíckrát nadhodnocené. Mediální masáž, nezřídka cílená na ochranářské rodičovské pudy, je doslova zločinem

Neustálá tvrzení, že ve zdravotnictví chybí peníze, jsou bohapustá lež.

Ve zdravotnictví je peněz dost, ale utrácí se za předražené služby, vybavení a techniku, někdy až se 100% navýšením.

Žádnou z nabízených vakcín proti chřipce, a nejen tu, bych si nikdy nepíchla, protože jim prostě nevěřím. Tyto preparáty pacienty před chřipkou ve velkém procentu případů vůbec neochrání. Je to obrovské plýtvání penězi.

Na druhou stranu ale nejsou peníze na jiné potřebné oblasti a kvůli tomu mnohdy lidé i umírají.

Mediální masáže, které dnes a denně chrlí výrobci léčiv na společnost, jsou tím nejhorším svinstvem, jaké znám.“

Po této argumentační smršti se Věra odmlčela, přisedla blíže ke stolku a decentně usrkla z napěněné kávy.

Pozvedla hlavu a s posmutnělým pohledem ve svých krásných tmavohnědých očích se zeptala: „Mám pokračovat?“

„Jen do toho, napíši o tom blog, jestli dovolíš.“ Konstatuji a s napětím čekám na pokračování.

„Majetková a organizační provázanost lumpáren je ve zdravotnictví tak velká, že personálu nezbývá nic jiného, než bezmyšlenkovitě poslouchat.

Nikoho nezajímá názor personálu – buď budeš dělat to, co se ti řekne, nebo letíš a už si nikde neškrtneš.

Doktoři mimo své zaměstnání v nemocnici mají své soukromé ordinace, ve kterých mizí jak zdravotnický materiál, tak léky a hlavně vytipovaní bohatší pacienti, kteří v případě nástupu do státní nemocnice mají prostřednictvím zmíněných doktorů a primářů nadstandardní péči.

Řeknu ti jeden smutný příběh, po kterém jsem se rozhodla z nemocnice odejít a založit si vlastní kliniku, ve které mohu dbát na dodržování Hippokratova slibu, který obsahuje základní etické principy lékařského povolání.

Pacient staršího věku obsluhující sestře při manipulaci nešťastně upadl a naštípl si lebku, i přesto byl chudák stařík z nemocnice odvezen domů, kde ho odpoledne našly jeho děti, jak mu z ucha teče krev a odvezly ho nazpět do nemocnice.

Při příjmu tatáž sestra, která úraz zavinila, ve chvíli, kdy se doktor zeptal, co se stalo, nad ležícím pacientem prohlásila:

„Pán se doma ožral a rozbil si hlavu.“.

Je sice pravda, že celý incident nakonec skončil u policie a následně u soudu, ale i toto je jeden z obrazů stavu našeho zdravotnictví.“.

Já jen dodám, že je pro mne nepochopitelné, když při návštěvě doktora, od kterého pacient potřebuje pouze předepsat ne příliš podstatné léky, mu je vyhrožováno tím, že jestli se nenechá vyšetřit a nepodstoupí odběr krve, nepůjde na rentgen, CT a kdoví, co ještě, tak bude vyřazen z evidence. Při odchodu sestra nezapomene připomenout, ve které lékárně si má pacient milostivě napsaný recept vyzvednout. I s takovým přístupem se můžete v nemocnici setkat.

Na druhou stranu- když si dovolíte poznamenat, že zraněné koleno, jež vám doktor „Cvach“ léčí měsíc, je stále nestabilní a za další měsíc ho donutíte,aby vás objednal u specialisty, který zatáhne za nohu a prohlásí:

„Máte utržené křížové vazy, proč jste nepřišel hned, jak se vám to stalo, mohl jste to mít při jedné bolesti a dnes byste již běhal jako dříve.“

… o čem to svědčí?

Nechci tímto článkem házet všechny nemocnice a lékaře do jednoho pytle, výše citované skutečnosti, ale napovídají, že se naše zdravotnictví nachází ve velmi vážné krizi etiky a morální odpovědnosti.

Určujícím faktorem pro vše jsou prachy, nikoli vyléčený spokojený pacient.

Zdravotnická instituce přestává plnit službu pacientovi a on sám se stává nástrojem zneužívaným k rafinované cestě za nezaslouženým ziskem.

Na závěr k výše uvedeným nelichotivým příběhům přidám nadčasový citát Marka Twaina:

„Čas od času navštívím lékaře, nechám se vyšetřit, protože i lékař musí (z něčeho) žít.

Potom dojdu do lékárny pro léky, protože i lékárník chce žít.

Následně ty léky vyliji do kanálu -protože i já chci žít.“

Právo ve zdravotnictví

KMVS, advokátní kancelář, s. r. o.

Tisk do PDF

Pacienti někdy umějí svým chováním lékařům způsobovat nemalé potíže. Mají lékaři k dispozici zákonem garantované prostředky, kterými se proti takovému chování mohou bránit? A za jakých podmínek mohou lékaři v souladu se zákonem péči o pacienta ukončit? Na tyto otázky se zaměříme v dnešním článku. Podíváme se, jak tuto problematiku upravuje zákon, a ukážeme si také nedávné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který se touto problematikou zabýval.

Důvody, na jejichž základě může poskytovatel zdravotních služeb (dále jen „poskytovatel“) přistoupit k ukončení péče, jsou taxativně stanoveny v § 48 odst. 2 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zdravotních službách“). Zákon o zdravotních službách určuje, že poskytovatel může ukončit péči o pacienta pouze v případě, že:

1. prokazatelně předá pacienta s jeho souhlasem do péče jiného poskytovatele,
2. pominou důvody pro poskytování zdravotních služeb,
3. pacient vysloví nesouhlas s poskytováním veškerých zdravotních služeb,
4. pacient závažným způsobem omezuje práva ostatních pacientů, úmyslně a soustavně nedodržuje navržený individuální léčebný postup, pokud s poskytováním zdravotních služeb vyslovil souhlas, nebo se neřídí vnitřním řádem a jeho chování není způsobeno zdravotním stavem,
5. přestal poskytovat součinnost nezbytnou pro další poskytování zdravotních služeb; to neplatí, jestliže neposkytování součinnosti souvisí se zdravotním stavem pacienta.

K bodu b) je třeba poznamenat, že se nevztahuje na tzv. registrující poskytovatele, kterými zákon o zdravotních službách rozumí poskytovatele ambulantní péče v oboru všeobecné praktické lékařství, v oboru praktické lékařství pro děti a dorost, v oboru zubní lékařství nebo v oboru gynekologie a porodnictví, který přijal pacienta do péče za účelem poskytnutí primární ambulantní péče. K bodu d) a e) je pak třeba dodat, že poskytovatel nesmí ukončit péči o pacienta z těchto důvodů, pokud jde o pacienta, kterému je třeba poskytnout neodkladnou péči, jde‑li o porod nebo jde‑li o zdravotní služby, které jsou nezbytné z hlediska ochrany veřejného zdraví nebo ochrany zdraví při práci, anebo také jde‑li o krizové situace nebo výkon ochranného léčení nařízeného soudem. Pro všechny uvedené důvody pak platí, že ukončením péče nesmí dojít k bezprostřednímu ohrožení života nebo vážnému poškození zdraví pacienta. Pro usnadnění ukončení péče o nevhodně se chovajícího pacienta je důležité zakotvit do vnitřního řádu zdravotnického zařízení zákaz agresivního či vulgárního chování k lékaři, a to především ve světle nedávného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. června 2024, sp. zn. 5 As 155/2023 ‑ 37, v němž soud jednoznačně podpořil právo lékaře ukončit péči o pacienta pro nerespektování vnitřního řádu.

Soud se v daném případě zabýval postupem poskytovatele zdravotních služeb (ambulantní zdravotní péče), který ukončil poskytování zdravotních služeb pacientovi pro porušování vnitřního řádu, kterého se pacient dopouštěl psaním urážlivých e‑mailů poskytovateli a také verbálními a agresivními urážkami lékařky poskytovatele v průběhu vyšetření. Zprávu o ukončení péče pacient odmítl podepsat a převzít, jen aby se následně dostavil k lékařce poskytovatele a dožadoval se dalšího vyšetření kvůli banálnímu problému ‑ škrábání v krku. Lékařka poskytovatele pacienta odmítla ošetřit, a to s odvoláním na ukončení péče a „odregistrování“ pacienta od zdravotní pojišťovny. Soud ve svém rozhodnutí nejprve stvrdil výklad zákona o zdravotních službách, který dává možnost vytvářet vnitřní řády i poskytovatelům ambulantní zdravotní péče. Konkrétně soud v rozhodnutí poukázal na to, že neexistuje rozumný důvod, proč by poskytovatel lůžkové nebo jednodenní péče tuto možnost ukončení péče o pacienta mít měl, zatímco poskytovatel ambulantní zdravotní péče nikoliv. Soud také zdůraznil smluvní povahu vztahu poskytovatele a pacienta (smlouva o péči o zdraví dle občanského zákoníku) a připomněl, že pacient má právo svobodné volby poskytovatele, zatímco poskytovatel může odmítnout pacienta pouze ze zákonem stanovených důvodů. Pro zachování principu rovnosti stran musí být poskytovateli dána možnost, jak smluvní vztah ukončit a chránit se prostřednictvím vnitřního řádu před pacienty, kteří poskytovatele nerespektují, nedodržují jeho pokyny, narušují poskytování péče a chovají se hrubě a vulgárně. Protože zákon o zdravotních službách neobsahuje definici vulgárního a urážlivého chování, právě vnitřní řád má sloužit jako nástroj pro stanovení mantinelů možného fyzického a verbálního projevu pacienta a jeho porušení může za určitých podmínek vést k ukončení péče o pacienta. Stejně jako žádný pacient nemůže být nucen k podstoupení lékařského výkonu a je vyžadován jeho informovaný souhlas, tak ani poskytovatel zdravotních služeb nemůže být nucen k poskytování zdravotní péče pacientovi, který se chová hrubě, vulgárně, uráží jej či napadá, za předpokladu, že v souladu s § 48 odst. 2 in fine zákona o zdravotních službách ukončením péče nedojde k bezprostřednímu ohrožení života nebo vážnému poškození zdraví pacienta. Soud také došel k závěru, že se poskytovatel nezachoval protiprávně, když odmítl totožného pacienta znovu přijmout do péče a o tomto odmítnutí nevyhotovil písemnou zprávu. V dané situaci již nešlo o svobodnou volbu poskytovatele zdravotní péče ze strany pacienta, jelikož ten si byl vědom toho, že došlo k jeho „odregistraci“ z důvodů nevhodného chování. Pokud zákon připouští možnost péči o pacienta ukončit, tak postrádá logiku, aby byl poskytovatel povinen stejného pacienta obratem opětovně přijmout.

Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2023, sp. zn. 25 Cdo 517/2022 pak platí, že informace o verbálně agresivním chování mohou být součástí zdravotnické dokumentace pacienta, neboť je opodstatněné, aby v ní byly zaznamenávány vedle informací o anamnéze a diagnóze i informace o vzájemné komunikaci poskytovatele zdravotní péče s pacientem, záznamy o poučeních poskytnutých pacientovi, informace o dotazech pacienta či jeho dalších sděleních, která by mohla mít vliv na poskytování zdravotní péče a následně i na vývoj jeho zdravotního stavu. Chování pacienta, způsob jeho komunikace (verbální i neverbální), reakce na vnější podněty apod. jsou i výrazem jeho duševního stavu a v tomto smyslu i relevantními informacemi o zdravotním stavu, které bezpochyby do zdravotní dokumentace patří.

Lze tedy uzavřít, že se vyplatí věnovat náležitou pozornost pečlivé přípravě vnitřního řádu zdravotnického zařízení a také řádně zaznamenávat informace o chování pacienta a o komunikaci s ním.