Česko bylo dlouhá léta používáno jako destinace pro matky, které rodily „na objednávku“ pro homosexuální páry. A to proto, že zde bylo možné se přihlásit jako otec dítěte. Úřady nezjištovaly, zda je otec skutečně otcem. „Dávno je jasné, že tu nejde o altruistickou pomoc neplodnému páru, ale především o byznys s dětmi, v němž se točí spousta peněz,“ říká pro ParlamentníListy.cz senátorka Kovářová. Schvaluje novelu trestního zákoníku, jež by měla obchod s dětmi přinejmenším ztížit.
Foto: Archiv PLTV Popisek: Každoroční duhový průvod na Letenskou pláň jako vyvrcholení LGBT+ festivalu Prague Pride
Národní centrála proti organizovanému zločinu vyšetřovala v posledních letech kauzu pojmenovanou pracovně jako Španěl. Příběh turisty, jemuž v bytě pronajatém přes Airbnb najednou znenadání přibylo miminko, přivedl detektivy k rozsáhlému systému ukrajinské reprodukční kliniky, která využívala Prahu jako vhodné místo pro porody dětí, které si u náhradních matek z východní Evropy či Asie objednali single muži nebo homosexuální páry. Matky byly přivezeny do Prahy, kde se o ně staral tým několika desítek lidí včetně člověka proškoleného na jednání s českými úřady, hned po porodu jim bylo dítě odebráno a s otcem, zapsaným do rodného listu, novorozenec odletěl neznámo kam.
Čeští detektivové zdokumentovali celkem tři desítky případů. Ženy z chudých poměrů si podle článku Seznam Zpráv v roce 2022 měly přijít za odnošení dítěte na deset tisíc dolarů. Lékař Alexander Feskov z ukrajinského Charkova, prezentující se jako mezinárodní kapacita na umělé oplodnění, čelil už před válkou na Ukrajině vyšetřování, při němž bylo pozatýkáno šest lidí v souvislosti s aktivitami, které poskytováním náhradního mateřství měly fakticky krýt obchod s lidmi. Přijít si tím měli na 1,2 milionu eur.
Ve zprávě o vyšetřování na webu ukrajinského ministerstva bylo uvedeno, že ženy odjely rodit miminka do Česka, kde byly následně přinuceny se vzdát rodičovských práv ve prospěch cizinců, uvedených v rodném listě v kolonce otec.
Po začátku války doktor Feskov přesunul sídlo kliniky z Charkova do Kyjeva, ale na webu dál nabízel katalog, ve kterém si mohou zákazníci definovat, jaké dítě by si přáli. Problémem není rasa, barva pleti, odstín vlasů, dokonce ani dvojčata s rozdílným pohlavím. V Česku měl s manželkou založenou firmu, která nevyvíjí žádnou dohledatelnou činnost a sídlo má v činžáku v Nuslích.
Na Ukrajině je reprodukční byznys celkem rozšířen. Mluví se o tom, že země ovládá až čtvrtinu světového trhu.
V roce 2023 vysílala Česká televize v pořadu Události reportáž s majitelem jiné z těchto klinik. Pan Albert Točilovskij, provozovatel firmy BioTexCom, se redaktorce Darje Stomatové pochlubil, že firma poskytuje služby náhradního mateřství v přepočtu za milion až milion šest set tisíc korun. A postěžoval si, že po začátku války musejí platit ženám více, místo dosavadních deseti tisíc dolarů až 27 tisíc.
Přesto ale do kamery spokojeně poznamenal, že „možná to bude znít odvážně, ale surogátní matky ze zahraničí by se mohly stát hnacím motorem ukrajinské ekonomiky“.
„Představa, že by nějaký stát nejenže povoloval surogátní mateřství za úplatu, ale dokonce považoval takový byznys za podstatnou součást své ekonomiky, je mimo jakékoli myslitelné mantinely a etiku. Něco takového by v jakékoli západní zemi nebylo možné,“ řekl k tomu tehdy ParlamentnímListům.cz právník Pavel Hasenkopf, expert na mezinárodní právo.
Téma se dostalo i do Parlamentu, když jej zmínil poslanec SPD Jan Síla v rámci debaty o „manželství pro všechny“. Následně byl pozván do pořadu Události, komentáře, kde čelil herečnce Anně Geislerové a senátoru Marku Hilšerovi, kteří se posmívali jeho tvrzení o obchodu s dětmi. „Když chybí argumenty, tak se prostě lidi straší, straší se tím, jaké se budou děti kupovat a tak dále,“ pravil mimo jiné senátor Hilšer, diplomovaný lékař.
Síla přitom citoval závěry z vyšetřování NCOZ, které skutečně rozkrylo obchodní model mezi Ukrajinou a Prahou. Důvod, proč ukrajinská klinika organizovala složitý převoz náhradních matek k nám, byl prostý a v rozhovoru pro Český rozhlas ho vysvětlil šéf centrály Jiří Mazánek.
„Na Ukrajině za určitých podmínek není nelegální náhradní mateřství. Žadatelský pár musí být heterosexuální, musí být manželé, nemůže mít děti a je schopný to prokázat. Avšak v tomto případě byli žadatelé single či homosexuální muži, a podmínky tedy nesplňovali, proto klinika provedla umělé oplodnění náhradní matky a v posledním stadiu její gravidity zorganizovala její vycestování na území Česka za účelem sepsání zápisu o určení otcovství k dosud nenarozenému dítěti před příslušným matričním úřadem,“ vysvětloval.
Zatímco na Ukrajině, stejně jako v mnoha jiných zemích, bylo náhradní mateřství omezeno jen na vybrané případy, v Česku právní úprava chyběla a v této právní mezeře byznys fungoval.
„Není tady nelegální, aby přišla dvojice před naši matriku a řekla, že daný muž je otec, žena tady následně porodila dítě a nechali si ho zapsat do rodného listu. Zaměstnanci matriky nemohou zkoumat, zda se skutečně jedná o pár či se jedná pouze o účelové prohlášení či zda je daný muž skutečně otec, či nikoli. Po narození dítěte pak podepsala matka sadu dokumentů, v níž se vzdává práv k dítěti a uděluje souhlas s jeho přestěhováním do země otce a současně udělila muži plnou moc,“ popisoval plukovník Mazánek.
Zdokumentované případy čeští kriminalisté stíhali podle paragrafu podvodu.
„Podvodné jednání zde mimo jiné spočívá v tom, že tvrdí, že jsou oba rodiče dítěte a budou ho společně vychovávat. To je ten podvod, protože víme, že matka odcestuje zpátky na Ukrajinu, o dítě se nestará, a dokonce je překvapená, že je zapsaná v rodném listě jako matka. V tomto případě se navíc nejednalo o manžele, ale často o single muže nebo homosexuální páry, jen výjimečně to byly manželské páry. Stěžejní problém je ale v tom, že to bylo celé za úplatu. Muž přijel na Ukrajinu, postupně zaplatil 60 až 70 tisíc eur a za rok přiletěl do Česka, kde si vyzvedl hotové miminko, které si zlegalizoval. U nás není přípustné, aby dítě bylo komoditou, aby bylo za peníze,“ vysvětloval plukovník Mazánek.
Surogátní mateřství je všeobecně vnímáno jako přátelská výpomoc kamarádům, kteří touží po miminku, ale z nějakých zdravotních důvodů nejsou schopni dovést jej až k úspěšnému porodu. V tomto směru biotechnologický fenomén proslavil na přelomu tisíciletí americký televizní seriál Přátelé, kde jedna z hlavních hrdinek takto odnosila trojčata svému bratrovi.
V Česku se o tématu hovořilo zejména v souvislosti se dvěma politiky. Bývalým předsedou TOP 09 Jiřím Pospíšilem, který si osvojil dceru Medu, a podnikatel a krajský politik z Ústeckého kraje Martin Hausenblas, který otevřeně hovořil o tom, jak si s přítelem nechalu dítě odnosit od ženy z USA a na rovinu přiznal, že si ji vybírali podle toho, jakého potomka si vysnili.
Kromě případů, které probíhají konsensuálně a transparentně, se ale náhradní mateřství stalo byznysem, kde se začíná počítat od desítek tisíc dolarů.
„Náhradnímu mateřství se věnuji déle než deset let. Dávno je jasné, že tu nejde o altruistickou pomoc neplodnému páru, ale především o byznys s dětmi, v němž se točí spousta peněz,“ říká pro ParlamentníListy.cz senátorka a bývalá ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová.
Ta se s tímto fenoménem setkala v rámci své praxe rodinné advokátky. Když se v roce 2009 stala ve Fischerově vládě ministryní spravedlnosti, chtěla připravit právní jeho právní regulaci, ale bylo to podle jejích slov odmítnuto s vysvětlením, že kvůli pár případům ročně není třeba psát zákon.
„Uspořádala jsem na toto téma diskusi, vydala sborník a sleduji i trestní kauzy, které jsou s náhradním mateřstvím spojeny. Vidím i tragickou situaci v zemích, které náhradní mateřství dovolují, a zneužívání mladých žen v nouzi. Jsem přesvědčena, že ideální cestou je tento obchod s dětmi a s orgány úplně zakázat,“ říká pro ParlamentníListy.cz senátorka.
Úplný zákaz je doposud v nedohlednu, ale do Poslanecké sněmovny má na březnovém jednání přijít novela trestního zákoníku, která zneužití náhradního mateřství jednoznačně podřazuje pod skutkovou podstatu obchodování s lidmi.
Paragraf 168 doposud postihuje kořistění ze sexuálního zneužívání, odběru orgánů či nucených prací a v základní sazbě trestá dvěma až deseti lety, v krajním případě až osmnácti lety vězení.
Agendy se dotýká i navazující paragraf 169, Svěření dítěte do moci jiného. Novela ale řeší případy zneužítí náhradního mateřství prostřednictvím paragrafu o obchodování s lidmi.
Novým legislativním návrhem má být výčet skutkových podstat v druhém odstavci paragrafu 168. rozšířen o body h) až j), trestajících pachatele, který přiměje, zjedná, najme, zláká, svede, dopraví, ukryje, zadržuje, přijme nebo vydá dítě či jinou osobu násilím, lstí či únosem k „k otěhotnění s následným odebráním narozeného dítěte nebo jeho přenecháním jiné osobě“ (písmeno h), nebo k „osvojení za účelem vykořisťování“ (písmeno i), nebo k „uzavření manželství nebo obdobného trvalého svazku dvou osob za účelem vykořisťování,“ (písmeno j).
Podle důvodové zprávy je jedním z důvodů novely také implementace unijní legislativy o boji proti obchodu s lidmi.
Česká úprava jde rozsahem přes evropskou směrnici v tom, že úprava neomezuje pouze na vykořisťování prostřednictvím nezákonné adopce, ale kriminalizuje osvojení obecně, pokud je činěno za účelem vykořisťování. Důvodem je, že k vykořisťování podle zákonodárce může dojít i v případě, že proces osvojení proběhl řádně a dle zákonných podmínek.
„Obchodování s lidmi, často označované za moderní formu otroctví, představuje jedno z nejzávažnějších porušení základních lidských práv a rovněž jednu z nejvýnosnějších forem organizované trestné činnosti,“ píše se v textu.
Jak uváděla i zpráva ministerstva vnitra v roce 2023, „Česká republika je, co se této vysoce závažné kriminality týče, zemí cílovou (oběťmi jsou občané např. Rumunska, Bulharska, Mongolska, Filipín nebo Ukrajiny), tranzitní i zdrojovou (především pro Velkou Británii a Irsko)“. „Tyto formy jednání je sice dnes možné kvalifikovat jako trestný čin obchodování s lidmi, avšak „pouze“ v rámci naplnění obecného znaku „jiné formy vykořisťování“ podle § 168 odst. 1 písm. e), resp. Podle § 168 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku. Takováto situace není příliš vhodná, vzhledem k výskytu těchto forem vykořisťování v praxi,“ vysvětluje zákonodárce.
Podle legislativců je možné zavést do trestního zákoníku pojem náhradního mateřství i přesto, že v rámci občanského práva doposud definice chybí.
„Již dříve Ministerstvo spravedlnosti přistoupilo k vypracování analýzy institutu náhradního mateřství (vzaté na vědomí usnesením vlády České republiky č. 554 ze dne 21. srpna 2024), z níž mimo jiné vyplývá, že budoucí právní úprava náhradního mateřství by měla vycházet z tzv. altruistického principu (tedy, že náhradní matce nelze za odnošení, porod a předání dítěte poskytnout odměnu) a zákonná by byla toliko forma gestationálního náhradního mateřství (případy, kdy k oplodnění náhradní matky nesmí být použita její vlastní vajíčka a zároveň musí být použity zárodečné buňky alespoň jednoho ze zamýšlených rodičů). Naproti tomu trestná činnost spočívající v obchodování s ženami, kdy tyto jsou vykořisťovány prostřednictvím institutu náhradního mateřství, může zahrnovat mnohem širší spektrum situací,“ vysvětluje důvodová zpráva.
Jako příklad takové situace je uváděno, když žena bude donucena k tzv. tradičnímu modelu náhradního mateřství, tedy poskytne své vlastní vajíčko a bude geneticky spřízněná s dítětem, které porodí, nebo situace, kdy se bude sice jednat zdánlivě o altruistickou formu náhradního mateřství (bez odměny), ale žena k němu bude donucena vnějšími okolnostmi, resp. bude vůči ní užito prostředků ovlivňujících či eliminujících její svobodné rozhodování. Včetně například silného nátlaku v rodině.
Návrh vypracovaný ministerstvem spravedlnosti po kladném stanovisku legislativní rady vlády schválila vláda na svém zasedání 9. února. V Ústavně právním výboru je jeho zpravodajem lidovec Václav Pláteník. S ohledem na to, že podstatná část legislativních příprav proběhla za minulé vlády se dá očekávat, že by zde mohla být shoda napříč koaličně- opozičním rozdělením.
Senátorka Daniela Kovářová s řešením ve zpracované legislativě souhlasí. „Jde-li o novelu trestního zákoníku, ráda podpořím takový nebo jakýkoli jiný krok tímto směrem,“ uvádí. Obecně podle ní platí, že každé omezení lze obcházet, ale měli bychom tuto oblast maximálně ztížit.
POHLED IVANA HOFFMANA „Íránem to neskončí,“ předvídá Ivan Hoffman. V komentáři pro ParlamentníListy.cz se zabývá logikou amerického válčení a riziky politiky postavené na strachu. Podle jeho názoru budou navíc zbraně původně sloužící k odstrašení nakonec vždycky použity k zabíjení.
Foto: Archiv Ivana Hoffmana Popisek: Ivan Hoffman
Kdoví, kde se vzala představa, že zbrojení je zárukou míru. Aby odstrašení fungovalo, musejí se potenciální soupeři bát jeden druhého stejně. Kdo se bojí méně, je v pokušení si začít. Co je ale důležitější, zastrašování naivně počítá s bojácnými, se kterými nebude třeba se utkat, neboť uznají, že jsou slabší a netroufnou si na obranu. V praxi se ale vždy najde někdo, kdo se brání, takže zbraně, kterými se mělo jen odstrašovat, se nakonec vždy použijí na zabíjení lidí: těch, co se brání, těch, kteří útočí, a těch, kteří se zabíjením nechtějí mít nic společného.
Útok na Írán je příkladem, kdy bez odvety nezůstává ani útok, při kterém byly hned zkraje zlikvidovány desítky důležitých představitelů státu včetně duchovního vůdce. Ti, kteří přežili a nastoupili na jejich místa, nejenže nevypadají zastrašeně, ale rovnou agresorům vzkazují, že se s nimi nemají o čem bavit, a vyřídí si to s nimi vojensky. Každá legrace, jak známo, něco stojí a Peršané se nenechají Američany jen tak šikanovat.
V době, kdy je moderní válčit hybridně, existuje pestré portfolio možností, jak slabší může silnějšího citelně poškodit. Rozvázat ruky tomu, kdo nemá co ztratit, je velice riskantní krok. Ukazuje se například, že být dnes na Blízkém východě americkým spojencem, neprospívá ropnému byznysu anebo turistickému ruchu. Americká vojenská základna již negarantuje zemi v Perském zálivu bezpečnost, naopak se stává vojenským cílem, a s ním je cílem i americký spojenec, který takovéto zařízení hostí.
Strachu se v americké politice připisuje velký význam. Zásadní Trumpova výhrada vůči demokratům byla, že dopustili stav, kdy se Američanů svět nebojí. Ve snaze to napravit zkusil Trump šířit strach uvalováním cel hlava nehlava. V ekonomických válkách se ale výsledky nedosahují ze dne na den. Politikům se pod nohy pletou právníci, mezinárodní instituce a nadnárodní korporace, které strašit je marnost nad marnost. Jsou příliš bohaté, navíc z některých jde strach. A tak nakonec vyznavač míru na americký způsob usoudil, že fungovat bude jenom osvědčené strašení zbraněmi.
Američané jsou ve svém válčení dobře čitelní a předvídatelní. Když nestačí klacek, použijí větší klacek. A nic je nenaštve víc, než když má někdo drzost se bránit. Tak, jak se ve sportu nemění vítězný tým, nemění se ani americká vítězná válečná strategie. Američané nejprve zabijí toho, s kým je nebaví vyjednávat, vybombardují v neposlušné zemi vojenskou i civilní infrastrukturu a pak profitují z chaosu. Ve vzduchu visí otázka, zda se Američanům podaří rozvrátit Irán, a tím ve světě obnovit strach z USA, anebo zda si na Peršanech vylámou zuby.
Po Íránu jsou další na americkém seznamu čili na mušce Číňané a Rusové. Ti nepochybně vědí, že jim Američané raději zabijí prezidenty, než by se domluvili na mírové koexistenci. Proto mají dobrý motiv držet Peršanům palce. Čím déle potrvá tato válka, tím méně bude munice proti íránským dronům a raketám, a tím vyšší bude i pravděpodobnost, že americké nepotopitelné letadlové loďě něco potopí. Donald Trump tvrdí, že Američané mají lepší zbraně včetně atomových a že je proti Íránu nebude váhat použít. A bude muset, pokud tak moc chce, aby se svět Ameriky bál. Co už dnes víme jistě, jsou dvě věci: Íránem to určitě neskončí a všechny zbraně, co se vyrábějí na obranu a odstrašení, neboť přece všichni chceme ten mír… se nakonec použijí na zabíjení lidí. Jako vždycky, protože vždy se najde někdo, koho se nepodaří zastrašit.
Na příkladu hory Blaník ukazuje energetik Hynek Beran absurditu budování větrných elektráren. „Ukažte mi normálního politika, který by chtěl stavět vedle hory Blaník větrná monstra, která ji převyšují, a garantovat zisk za něco takového z našich daní. Takový člověk by zcela zákonitě musel skončit v blázinci u docenta Chocholouška,“ sdělil.
Foto: Hynek Beran Popisek: Hynek Beran s Danou Drábovou a generálem Štěpánem
Na našich stránkách jsme popsali podrobně principy hospodářského tunelu, který byl na nás připravován. Už se ale o všem ví. Máme se ještě něčeho obávat?
Určitě ano. Ten scénář byl původně připravovaný tak, aby si jej nikdo nevšiml, a vláda pak musela konstatovat, že plníme závazky EU, se kterými se nedá nic dělat. Veřejnost protestující proti takovému postupu s podporou odborníků upozornila, že pozemky pro větrné developery nejsou v souladu se směrnicí RED III a závazky EU je možno naplnit korektním způsobem na jinak nepoužitelných pozemcích. Současně padají upozornění, že krom brutálního zásahu do naší krajiny jde vzhledem k cenovému i politickému vývoji v EU o plánovaný tunel, kde by bez příslibu peněz daňových poplatníků developeři nebyli schopni uspět na záporných cenách lipské burzy.
Jsme ale stále ve stavu, kdy se nikdo neomluvil, současná koalice stále ještě nevyslala jasný signál, že je s plány Lukáše Vlčka a jeho kolegů konec. Jde o velké peníze jako za solárních baronů, možná i větší. Předmětem je ale také rozsáhlejší, a v tomto případě nevratná, devastace krajiny. Protože nikdo zatím neodešel ani nebyl vyhozen, lze předpokládat, že developeři chtějí dále pokračovat v nátlaku, leckde i za cenu bezpráví úřadů vůči občanům v prostředí České republiky s relativně vysokou mírou korupce.
„Blesková válka“ připravená minulou koalicí tedy nevyšla, nyní se nějakým způsobem i mezi politiky přeskupují síly mezi těmi slušnými a těmi ovlivněnými, ale jsme stále před rozhodující bitvou, kdy se musíme takové invazi bránit a mít se na pozoru zejména proti urychleným nebo utajeným postupům na úrovni obecní i krajské.
Zmiňujete korupci, proč?
Ukažte mi normálního politika, který by chtěl stavět vedle hory Blaník větrná monstra, která ji převyšují, a garantovat zisk za něco takového z našich daní. Takový člověk by zcela zákonitě musel skončit v blázinci u docenta Chocholouška. To není normální.
Podle Transparency International (TI) je naše země na 39. místě ve světovém žebříčku korupce pod evropským průměrem. K tomu patří i politická kultura a veřejná diskuse při přidělování pozemků a příslibů peněz ze státního rozpočtu investorům do větrných parků. Pokud ten politik z nějakého důvodu tvrdí, že to takto „musíme udělat“, tedy dotáhnout ty větrné mapy a slíbit investorům peníze, musí být buďto v současném stavu diskuse velmi nevědomý, anebo mít jiný zájem, obvykle takový, se kterým se svým voličům ani nemůže svěřit.
Můžete zopakovat nejčastěji šířené dezinformace ohledně akceleračních zón?
První, zcela zásadní nepravda, je vydávání užitečných ploch za „jinak nepoužitelné“, jak stanoví směrnice RED III. Nejčastěji užívaná lež je ta, že to mají být vymezené zóny pro větrné parky tam, kde fouká vítr, a že je to nařízeno z Bruselu. Na mapách, které kolují, kompletně schází vyznačení neužitečné plochy. Naopak tam s velkou arogancí prohlašují, že veškerá zákonem nechráněná plocha je akcelerační zóna pro developery. Plocha, která není zákonem chráněna, není neužitečná, a už vůbec „jinak nepoužitelná“. Chodíme tam třeba na procházku, pasou se tam zvířata, chodíme tam na houby. Není to skládka nebo odkaliště. Tedy ty mapy, co visí na webu, určitě odpovídají zadání developerů a možná té korumpované nebo zcela nevědomé části politické scény, ale určitě neodpovídají zadání z Bruselu.
Druhá nepravda: Když nedáme developerům peníze, nedostaneme devět miliard z Bruselu. Také výmysl, ty peníze dostaneme pouze za vymezení zón, nikoli za tunel na státní rozpočet. A nejlépe se vymezují zóny v souladu s bruselskou legislativou. Představte si, že by někdo žaloval Českou republiku pro neoprávněnou a klientelistickou implementaci směrnice RED III. Pak bychom riskovali, že těch devět miliard budeme vracet, a jako pokutu ještě jednou k tomu, tedy 18 miliard.
Třetí nepravda: musejí to být větrné parky. Opět omyl, počítají se solární a větrné zdroje. Za fotovoltaiky na skládce je také bod. Na zemědělské půdě je to ale proti pravidlům směrnice RED III, pokud by jim někdo sliboval další peníze za solární panely na poli jako před 15 lety, je to v podstatě zase další akt zlodějiny a půdní devastace.
Kde je podle vás ona pomyslná dělicí čára?
Závazky v EU skutečně existují a někdo je záměrně přehnal. Ale máme poměrně jednoduchou možnost je splnit, možná i překročit, neničit si u toho krajinu a nenechat se okrást jako solárními barony, na to doplatili i ti ve městech.
Jedna půlka našich představitelů poté, co se vzpamatovali po volbách, volá po tom, aby se vše udělalo tím způsobem, jak to Brusel ukládá. S tím není po stránce technické ani organizační žádný problém. Druhá část politického spektra ale stále tvrdí, že musíme nelegální plán minulé koalice dotáhnout a u toho „zmírňovat následky“, tedy například dávat vrtule 700 metrů od domu namísto 500. Je možné, že byli chvíli ve vleku úředníků nebo lobbistů z minula, to je ten lepší případ.
Ptal bych se těchto politiků, kde na to přišli, že to musí být vrtule před našim domem, a ne třeba fotovoltaika ve zrušené továrně a k tomu třeba i menší větrný zdroj. Pokud k tomu mají nějaký důvod, určitě jej rádi vysvětlí. Účelem takovýchto a podobných rozhovorů a populárních článků je naučit čtenáře, jak a na co se mají ptát a aby se takovéto debaty nebáli a měli také základní informace. Ony ty důvody pro větrný tunel, krom záměru na něm vydělat, totiž v evropské legislativě ani v našich závazcích EU prakticky neexistují. Důvodem, abychom českou krajinu kvůli tomu zmanipulovanou legislativou předělali na „neužitečné plochy“, už vůbec ne. Po osázení větrníky z nich zcela jistě ty neužitečné plochy budou, bez ohledu na to, co na nich bylo nebo žilo a rostlo před tím.
Jak mohou občané poznat seriózního politika od podezřelého z korupce?
Jednoduše. Podle toho, kterou má v ruce mapu. Slušný má ty neužitečné plochy, nevědomý nebo zkorumpovaný stále ty větrné mapy, které k vám ve skutečnosti nese, aby projednal „kompromis“ mezi vašimi právy, lépe řečeno mírou jejich nezákonného porušení, a zájmy investora.
Slušný poslanec vám také nemůže vykládat, že neumí změnit zákon. Vždyť je to jeho práce, na to je zvolený a za to ho také platíme. Umět by to měl v každém případě, a dokonce je to právě on, kdo má zákonné právo podávat návrhy. Pak je namístě se dotázat, kdo mu toto zakazuje a omezuje tím i práva jeho voličů ve prospěch někoho jiného.
Na úrovni kraje vám nebude slušný politik, hejtman, zastupitel nebo i úředník, tvrdit, že dostal nějakou mapu příkazem z Prahy, která je nařízena z Bruselu, a že na základě této mapy bude u vás developer pod okny ve státním zájmu stavět a on s vámi o tom nebude vůbec jednat.
A na úrovni obce bude starosta podepisovat netransparentní smlouvy nebo memoranda s developery, o kterých mnohdy ani nic netuší, a vymlouvat se, že těch pár korun „držhubného“, spojené se snížením kvality života i ceny nemovitostí lidí v obci žijících, je tím správným obecním přínosem.
Jak se má obyčejný občan nebo obec chovat, když o takovém projektu jedná?
Když jste k takovémuto jednání o akcelerační zóně, ať už podvržené a zatím neschválené nebo i zmanipulováním evropské legislativy ustanovené, může být vaše jednání chápáno tak, že jste zmanipulovanou legislativu přijali za svou a že diskutujete pouze o konkrétních podmínkách jejího uplatnění. Představte si, že by se vám někdo neoprávněně nastěhoval do domu, a vy se pak dostavili k jednání, kde bude mít kuchyňskou linku. Nakonec vám budou tvrdit, že jste s ním takto užívání svého domu plánovali.
Například se budete dohadovat, že nebude vrtule stát 500 metrů od vašeho domu, ale třeba 700 nebo i tisíc metrů, ale vy ji tam nechcete vůbec. Pouhá vaše přítomnost, i se všemi protesty, může být protistranou vyložena tak, že jste se dostavili na jednání o umístění větrníku u vašeho domu nebo obecního katastru a „demokraticky“ se účastnili diskuse s investorem, jak to bude daleko. Ale máme možnost uvést ve svém písemném prohlášení nebo u svého podpisu zásadní nesouhlas v asi takovémto znění:
Byl(a) jsem pozván(a) na jednání, jehož smyslem a cílem bylo, aby Česká republika splnila svoje závazky v EU. Protože však toto jednání nebylo o nepotřebných plochách, jak stanovují v Evropě, ale o plochách užitečných, kde mi to bude vadit, protestuji, aby tam bylo něco umísťováno VŮBEC a považuji takovýto další postup za nezákonný.
K jednání o vymezování akceleračních zón nás nikdo nezval, nikdo se nás na nic neptal, nepotřebné plochy nikdo nepřezkoumával a chtějí nás proti naší vůli přinutit, abychom souhlasili s výstavbou na pozemcích, které k tomu nejsou Evropskou unií a jejími zákony určeny, anebo nám tam stavěli větrné parky násilím proti naší vůli. Takovýto postup považujeme také za nezákonný.
Uvedeným jednáním se cítíme ohroženi. Zdravotní důsledky větrných elektráren nejsou řádně vyzkoumány, ve světě se objevují varování o vibracích, hluku, infrazvukech a stroboskopickém efektu a jejich důsledcích na zdraví a zdravý život včetně zdravého vývoje našich dětí. Blízkost větrné elektrárny také snižuje hodnotu našeho nemovitého majetku a rozvrací naše právo na klidný a harmonický život. Cítíme se tímto jednáním, které považujeme za nezákonné, ohroženi na zdraví i na životních hodnotách a majetkově poškozeni.
Po tomto úvodu, kterým je potřeba jednání začít, se už můžete bavit v podstatě o čemkoli, protože je jasné, že se o vzdálenosti od vašich dveří nebavíte dobrovolně. Není nutno dbát na právně „učené“ formule, ale svými slovy vyjádřit, s čím a proč nesouhlasíte, stačí normální srozumitelnou řečí. A hlavně doložitelným způsobem pro případ dalšího vedení sporu, tedy písemně nebo elektronickým záznamem.
Hlavně pak nepodepisujte, že jste se na něčem dohodli, i když vám budou přátelsky říkat, „že je to jen formalita“. Ke jménu a podpisu je v takovém případě potřeba uvést: účastnil(a) jsem se a nesouhlasím, to je také ta správná formalita.
VIDLÁKŮV TÝDEN Rusko je vítězem nové války v Zálivu, sdělil ParlamentnímListům.cz moravský zemědělec a bloger, dosluhující předseda hnutí STAČILO!, Daniel Sterzik, zvaný Vidlák. Dle něj se dočkáme tlaku na Ukrajinu, aby zprovoznila produktovody vedoucí z Ruska.
Foto: Repro Youtube Popisek: Setkání Trumpa s Putinem na Aljašce
Je zvláštní, že proti Trumpově útoku na Írán se u nás postavil třeba senátor Pavel Fischer nebo Piráti. Babiš a Motoristé jsou plně „za“, SPD proti, Jindřich Rajchl si „užívá“, jak Bartošek žongluje s tím, že Trump „může“ a Putin „nesmí“. Tak pojďme ty jednotlivé české proudy probrat.
Od Fischera či Pirátů bych tedy takovou míru konzistence fakt nečekal, ale oni, myslím, prostě jen nesnášejí Trumpa, a tak se staví proti, ať dělá cokoliv. Andrej Babiš tak nějak musí být pro, protože potřebuje americké zázemí, aby mohl bojovat proti Uršule. Macinka musí být pro, protože je přece s Trumpem v Radě míru a okázale se k němu přihlásil. Tomio Okamura zase ví, kdo jsou jeho voliči, a tak je sice rétoricky proti, ale na funkci to nebude mít vliv.
A já za sebe (i hnutí STAČILO!) říkám, že Trump udělal něco horšího než zločin – udělal chybu. Pustil se do konfliktu, který nemůže dopadnout dobře. A spolu s ním udělali chybu všichni, kteří ho v tom podpořili, protože až budeme mít benzín za padesát korun litr, všichni budou vědět, kdo to zařídil.
Trump „smí“ a Putin „nesmí“ zakročit bez mandátu OSN. „Je to přece něco úplně jiného“, protože Írán destabilizuje Blízký východ a vraždí vlastní občany a Ukrajina nic takového nedělala. Má vůbec smysl podobná cvičení ještě podnikat?
Vůdci konají a on se pak vždycky najde někdo, kdo to poddaným vysvětlí. Rozdíl mezi Putinem a Trumpem nespočívá v paragrafech mezinárodního práva, ale v tom, že Putin měl pro svůj útok na Ukrajinu i plán B a dodnes má pro svoji „speciální vojenskou operaci“ podporu veřejnosti. Trump plán B evidentně nemá a co je horší, nemá pro svůj „preventivní útok“ podporu obyčejných Američanů. Rozdíl mezi oběma přístupy bude s přibývajícími hodinami i mrtvolami stále zřetelnější.
Před pár dny se Slovákům smáli, že mají „ropnou krizi“ a drahý benzín. Jak se nám situace tak nějak vyvinula? Mimochodem, stále je v platnosti to evropské nařízení o konci odběru ruské ropy „přes trubky“ do konce roku 2027. Že by námět pro Babiše?
Co je to, evropské nařízení? Co je to, Evropská unie? Podle mě je už definitivně mrtvá a rozpadne se dřív než Írán…
Situace se nám vyvinula tak, že za pár dní bude Uršula sama volat Zelenskému, aby koukal Družbu pěkně pustit a ani bych se nedivil, kdyby v Německu už prosili Gerharda Schroedra, aby zavolal Putinovi a poprosil ho o zprovoznění té jedné nepoškozené trubky Nordstrýmu. Vítězem války v Perském zálivu je Rusko a Putin si to patřičně užije. Uvidíte.
Prezident Pavel nepropásl příležitost připomenut, že máme dávat víc na zbraně. A Trump začal řvát na Španělsko, že dává málo. Že bychom se taky podvolili, kvůli tlaku Pavlových lobbistů a Trumpově možnému řvaní?
Mohu se soudruha prezidenta zeptat, na které zbraně máme dávat peníze? Na ty, které teď Trump bude potřebovat tam na Blízkém východě? Jakou zbraň si ještě můžeme koupit, která je volná? Která zbrojovka má volné kapacity, aby nám dodala něco použitelného v boji? Možná by nám prezidentčík mohl rovnou udělat reklamu na konkrétní kus a konkrétního výrobce, ať tady netápeme. A ještě by mohl rovnou říct, jakou provizi za to dostane jeho protokolář Kolář.
Co tedy bylo vtipné, byl Petr Macinka čtoucí si Rudé právo při Pavlově projevu ve sněmovně. Že tomu Macinkovi závidíte tu „tribunu“ pro dělání podobných věcí? Jako místopředsedu vlády ho neustále zabírá sněmovní kamera mířící na „kecpult“. Trumfnul byste ho něčím?
Pravda je, že zrovna tohle místo mu závidím a kdybych tam seděl místo něj, také bych ho hojně využíval podobným způsobem (smích). Ale nejsem závistivý, tak jen Petru Macinkovi doporučím, aby si při projevu Jana Jakoba četl Velkou knihu o Pravěku, při projevu projevu Myrky Němcové by mohl číst recept na kyselo a při projevu Olgy Richterové zase Hochy od Bobří řeky. Pro Rakušana by měl mít připraveného Kmotra a ať trochu píchnu do vládních řad – v případě projevu Babiše by měl listovat v československém slovníku.
K vážným věcem: Ti naši milovníci Ukrajiny jsou vždy nervozní, když se odkloní zájem od té jejich jediné priority. Teď už je to ale asi s tím odkloněním zájmu vážné?
V tomto ohledu se divím Zelenskému, že vždycky podporoval americkou intervenci v Íránu. Každému gaučovému analytikovi muselo být jasné, že pokud k válce v Zálivu dojde, budou dodávky zbraní na Ukrajinu nižší! Ku*va, budou nižší, Halík! Myslete politicky! A protože Írán jaksi nesplnil očekávání a odmítl se zhroutit, nebude Ukrajina v americkém žebříčku priorit moc vysoko. Kromě toho, média už mají novou senzaci a nějaké bojování za Prahu u Kyjeva už nikoho nezajímá.
Jak jsem řekl, vítězem války v Zálivu je Rusko.
Co na tohle všechno – klasická otázka – říkají vaši přátelé a známí na jižní Moravě?
Natankovali plné nádrže, doplnili kanystry, objednali si rychle ještě palivové dříví nebo uhlí, pročistili komíny od sporáků na tuhá paliva a šli obstarat slepičky či stříhat vinohrady… Co jste myslel?
RED PILL @ TOMÁŠ ZÍTKO Americký ministr zdravotnictví Robert F. Kennedy vnímá vakcíny jako byznys stojící na čtyřech pilířích: právní ochraně výrobců, manipulaci klinických studií, přesouvání rizik do rozvojových zemí a mediální propagandě místo vědy. Covid podle Tomáše Zítka ukázal, že tento princip funguje v Evropě stejně dobře jako v Africe, a otevřel tak dveře novému standardu: Národní očkovací strategii. V textu pro ParlamentníListy.cz jej představuje jako manuál systémového nátlaku, který se bude týkat každého z nás. Cíl je jasný: 95% proočkovanost.
Foto: Hana Brozkova Popisek: Demonstrace Chcípl pes
V následujícím textu ponechávám stranou oficiální stanoviska zdravotních institucí a místo nich analyzuji a shrnuji tvrzení obsažená v knize Roberta F. Kennedyho Jr. Skutečný Anthony Fauci a v dokumentárním filmu Dela Bigtreeho An Inconvenient Study. Text vychází z jejich interpretace dostupných dat a veřejných událostí a představuje polemickou reflexi těchto názorů.
Nesnažím se tedy předkládat žádná vlastní šokující skutková zjištění o konkrétních osobách či institucích a už vůbec ne dávat jakákoli medicínská doporučení. Mojí snahou je rozebrat veřejně publikované výroky a jejich souvislosti, a podpořit tím veřejnou debatu, která se během posledních let téměř vytratila. V závěru nabízím úvahu nad širšími společenskými a institucionálními souvislostmi a otázkou důvěry ve veřejné zdravotní struktury.
DEL BIGTREE SE PTÁ, PROČ NEJMOCNĚJŠÍ JSOU NEJNEMOCNĚJŠÍ?
Pro rychlý vhled do problematiky moderního zdravotnictví může skvěle posloužit dokumentární film An Inconvenient Study (oficiální stránky ZDE, volně dostupná verze s českými titulky ZDE). Jeho autor, americký moderátor a producent Del Bigtree, v něm hledá odpověď na otázku, proč jsou Spojené státy – ekonomicky a technologicky nejmocnější země světa – zároveň nejnemocnější ze všech průmyslových zemí.
Bigtree na číslech dokládá, že za posledních čtyřicet let došlo ve Spojených státech k největšímu úpadku dětského zdraví v moderní historii. V 80. letech trpělo chronickým onemocněním méně než 13 % amerických dětí. Dnes je to podle něj více než 54 %. Jinými slovy: každé druhé dítě má dlouhodobý zdravotní problém – od autoimunitních poruch přes alergie až po neurovývojové diagnózy. Tak dramatickou změnu během jedné generace nelze vysvětlit genetikou. Jako viníci se proto nabízejí vnější faktory – například průmyslově zpracované potraviny nebo očkování.
Spojené státy se 72 dávkami vakcín aplikovanými do 18 let věku patří mezi nejproočkovanější země světa. Vakcíny jsou sice formálně „doporučené“, jejich navázání na školní docházku a přístup do kolektivů je však činí prakticky povinnými.
A tím se dostáváme k prvnímu pilíři celého tématu. Podle autorů filmu nebyla ani jedna z dětských vakcín na americkém očkovacím kalendáři před registrací testována proti inertnímu placebu v dvojitě zaslepené randomizované studii – tedy podle stejného bezpečnostního standardu, který musí splnit prakticky každý jiný lék.
Zde se film protíná s knihou Roberta F. Kennedyho Jr. Skutečný Anthony Fauci. Kennedy v ní popisuje schůzku z března 2017 s Anthonym Faucim, Francisem Collinsem a zástupcem Bílého domu, kde upozornil, že žádná z 69 dávek šestnácti vakcín vyžadovaných HHS (Americké ministerstvo zdravotnictví a sociálních služeb) nebyla před udělením licence testována na bezpečnost proti placebu.
Fauci i Collins to odmítli s tím, že vakcíny bezpečnostními testy prošly. Když však Kennedy požádal o doložení alespoň jedné citace klinické studie s inertním placebem jako kontrolní skupinou, nebyli mu ani po několika týdnech schopni předložit jediný konkrétní zdroj. V říjnu 2017 se k němu Del Bigtree a právník Aaron Siri připojili při podání žaloby na HHS podle zákona o svobodném přístupu k informacím (FOIA), aby si vynutili předložení slíbených bezpečnostních studií.
Kennedy v knize tvrdí, že o deset měsíců později HHS na schodech soudní budovy přiznalo, že žádná z povinných dětských vakcín nebyla před schválením testována na bezpečnost v testech s inertním placebem. Z toho Kennedy dále vyvozuje, že bez placebových testů nelze s jistotou tvrdit, že tyto produkty zabrání více úmrtím a zraněním, než kolik jich samy způsobí.
Placebový trik zblízka
Bigtree ve svém snímku velmi polopaticky vysvětluje, jak má vypadat standardní bezpečnostní testování léků, i v čem je problém. Princip je jednoduchý: vezmete vzorek populace a rozdělíte ho na dvě skupiny. Skupina A dostane testovaný přípravek, skupina B inertní placebo. Studie je „dvojitě zaslepená“, protože ani lékaři, ani účastníci nevědí, kdo dostal co. Smysl je jediný: zabránit manipulaci a zajistit, aby výsledky byly měřitelné, porovnatelné a obhajitelné.
Účastníci se pak sledují dva roky, pět, někdy i deset let. Až následně se odhalí, kdo dostal lék a kdo placebo, a porovnají se zdravotní výsledky obou skupin. Pokud přínosy převažují nad riziky, přípravek dostane zelenou. Pokud ne, neměl by se na trh vůbec dostat. Takto se má určovat bezpečnostní profil přípravku – kontrolovaným srovnáním s placebem.
Řada léků se nasazuje až ve chvíli, kdy pacient bojuje o život. V takové situaci mohou benefity převážit i tehdy, když má přípravek závažné vedlejší účinky. Jenže vakcíny se podávají preventivně – člověk danou nemocí netrpí a většinou jí není bezprostředně ohrožen na životě. O to přísnější by měl být jejich bezpečnostní standard. Bigtree však tvrdí, že žádná z vakcín na dětském očkovacím kalendáři takovým testem neprošla, a proto nelze tvrdit, že jsou na základě vědy bezpečné.
A jak se podle kritiky podařilo výrobcům tento bezpečnostní standard obejít? Jednoduše: tvrdí, že by bylo „neetické“ podat části dětí placebo, pokud už na trhu existuje schválený přípravek. Výsledek je, že nové vakcíny se netestují proti inertnímu placebu, ale proti starším vakcínám na stejné onemocnění. Ty však samy placebem kontrolovanou studií také nikdy neprošly. V praxi tak porovnáváme skupinu A očkovanou látkou, jejíž bezpečnost nebyla ověřena proti inertnímu placebu, se skupinou B očkovanou jinou látkou, která stejným testem také neprošla.
V dokumentu to Bigtree ilustruje jednoduchým příměrem. Představme si, že chceme zjistit, zda pití whisky zvyšuje počet dopravních nehod. Místo abychom řidiče pijící před jízdou whisky porovnali s těmi, kteří pijí vodu, postavíme je proti řidičům pijícím vodku. Když pak obě skupiny způsobí přibližně stejný počet nehod, prohlásíme, že pití whisky před jízdou je bezpečné, protože to podle studie nezpůsobuje více nehod.
Aby toho nebylo málo, Bigtree dále upozorňuje, že testované skupiny jsou často sledovány pouze velmi krátce – někdy třeba jen pouhých pět dní. Jenže autoimunitní onemocnění ani neurologické poruchy se pochopitelně během tak krátké doby nemusejí projevit.
Vakcína Mosquirix: 30% účinnost, dvakrát vyšší úmrtnost
Kennedy v této souvislosti uvádí například vakcínu Mosquirix proti malárii. Tvrdí, že místo testování proti inertnímu placebu byla vakcína v klinické studii porovnávána s vysoce reaktogenními vakcínami proti meningitidě a vzteklině, které také nikdy neprošly klasickým placebem kontrolovaným testem. Kennedy to komentuje naprosto bez obalu:
„Vakcína proti meningitidě byla proslulá tím, že způsobovala alarmující počty poškození a úmrtí. Použití reaktogenního placeba – takzvaného fauxceba – je záměrně podvodný trik, který bezohledné vakcinační společnosti používají k maskování poškození ve studijní kohortě tím, že úmyslně vyvolávají poškození ve skupině s placebem. Klinické studie, které opomíjejí skutečná inertní placeba, jsou marketingem vydávaným za vědu. Přibližně 151 afrických kojenců ve studii zemřelo a 1 048 z 5 049 dětí utrpělo závažné nežádoucí účinky – jak v kontrolní, tak ve studijní skupině – včetně ochrnutí, záchvatů a febrilních křečí.“
Nadace Billa a Melindy Gatesových podle Kennedyho výsledky zlehčovala jako „mírné zklamání“ a oznámila, že projekt bude pokračovat. V roce 2019 pak Gates vakcínu Mosquirix nasadil jako první vakcínu proti malárii v subsaharské Africe. Podle časopisu Science se ukázalo, že její účinnost je „průměrná“: čtyři dávky poskytují pouze 30% ochranu proti těžké malárii, a to nejvýše na čtyři roky.
Peter Doshi z BMJ upozornil, že ve studiích bylo pozorováno „desetinásobné riziko meningitidy u očkovaných oproti neočkovaným, zvýšený výskyt mozkové malárie a zdvojnásobení rizika úmrtí u dívek“, a dodal, že studie WHO představuje „závažné porušení mezinárodních etických standardů“.
Kennedy tuto pasáž uzavírá typicky tvrdě:
„Virologové a akademici po celém světě mlčeli o úmrtích spojených s Gatesovým Mosquirixem. Gatesova nacpaná peněženka, jeho bezvadné konexe, jeho moc nad virologickým kartelem a slabost a potřeby afrických vlád ho znovu ochránily před důsledky všech těchto mrtvých dětí – s výjimkou doktora Doshiho.“
Jak DTP v rocr 1986 přepsala pravidla hry
Kennedy se v knize dlouze věnuje vakcíně DTP proti záškrtu (Diphtheria), tetanu (Tetanus) a černému kašli (Pertussis), která patří mezi nejrozšířenější vakcíny na světě. Pokusím se zde jeho sdělení stručně shrnout, protože právě na tomto příkladu vystupují do popředí všechny klíčové principy obchodního modelu „Big Pharmy“.
Celý příběh začíná v 70. letech 20. století, kdy po zavedení vakcíny DTP ve Spojených státech a Evropě došlo k vlně závažných neurologických komplikací a úmrtí. Už v roce 1977 publikoval The Lancet práci britských lékařů, podle níž rizika tehdejší celobuněčné pertusové složky (používané ve vakcíně DTP) převyšovala rizika spojená s dávivým kašlem. V roce 1983 následovala studie Larryho Baraffa financovaná NIH (National Institutes of Health – americký státní zdravotnický výzkumný ústav) na UCLA (University of California, Los Angeles), která spojovala vakcínu společnosti Wyeth (dnes Pfizer) s těžkými mozkovými poškozeními včetně záchvatů a smrti přibližně u každého 300. očkovaného dítěte. Následovala vlna žalob.
A nyní se dostáváme k druhému pilíři našeho tématu. Výrobci vakcín – v čele s Wyeth – začali tlačit na Kongres s argumentem, že kvůli rostoucím žalobám a náhradám škod je výroba ekonomicky neudržitelná. Výsledkem byl v roce 1986 National Childhood Vaccine Injury Act, který zásadně změnil pravidla hry: výrobci dětských vakcín získali rozsáhlou ochranu před přímou odpovědností za škody. Poškození už nemohli žalovat výrobce u běžných soudů; jejich nároky byly přesunuty do zvláštního federálního kompenzačního systému financovaného z veřejných prostředků.
Od roku 1986 tak výrobci vakcín nenesou standardní právní riziko, které je u jiných léčiv běžné. Ekonomická motivace se tím zásadně změnila: finanční odpovědnost za nežádoucí účinky byla oddělena od samotného výrobce. Zisky zůstaly soukromé, zatímco kompenzace škod byly přeneseny na daňové poplatníky.
Nabízejí se otázky: Co se stane s kvalitou a bezpečností produktu ve chvíli, kdy výrobce nenese přímé právní důsledky za jeho selhání? A dále: Je vůbec v takovém případě v zájmu farmaceutických firem, abychom byli zdraví?
Zkusme se na to podívat čistě ekonomicky. Každá komerční společnost má za cíl maximalizovat zisk. Do roku 1986 byl tento zisk silně provázán s právním rizikem – pokud produkt způsobil škodu, výrobce čelil žalobám a finančním náhradám. Po přijetí zákona se tento vztah zásadně změnil. Ekonomický úspěch už nebyl dominantně vázán na kvalitu produktu, ale na kvantitu – kolik dávek se podaří prodat a prosadit do očkovacích programů.
Je třeba si uvědomit, že vakcíny se často neprodávají ve standardním svobodném tržním prostředí. Kennedy opakovaně zdůrazňuje, že na prodej vakcín nejsou farmaceutické firmy samy. Ministerstva zdravotnictví po celém světě musejí plnit konkrétní cíle v proočkovanosti podle doporučení WHO (mimo jiné právě u vakcíny DTP), aby vůbec získala nárok na klíčovou finanční a zdravotnickou podporu v jiných oblastech.
Thimerosal: 1986–1991, dvojnásobná rtuť a exploze diagnóz
Teď na chvíli odbočíme od vakcíny DTP. Po roce 1986 došlo k rozšíření očkovacího kalendáře, což podle Kennedyho během následujících pěti let vedlo u amerických dětí k více než dvojnásobné expozici thimerosalu – konzervační látce na bázi rtuti, obsažené ve vakcínách proti hepatitidě B, Hib a DTP.
Kennedy odkazuje na interní analýzu CDC z roku 1999 (tzv. Generation Zero), jejíž tabulky byly později zveřejněny na základě žádosti podle zákona o svobodném přístupu k informacím (viz SafeMinds 2004). Podle Kennedyho interpretace původních dat „děti očkované v prvních 30 dnech života vakcínou proti hepatitidě B obsahující thimerosal trpěly o ohromujících 1 135 % vyšší mírou autismu“ než děti bez této expozice. Současně data vykazovala zvýšený výskyt ADD/ADHD, opoždění řeči, tiků, poruch spánku, nejrůznějších neurologických poruch a celé řady dalších vedlejších účinků.
V roce 2001 proto americký Institute of Medicine (IOM) doporučil odstranit thimerosal z dětských vakcín Hib, hepatitidy B a DTP, s výjimkou některých vícedávkových vakcín proti chřipce. Tím se dostáváme ke třetímu pilíři celého tématu. Kennedy na mnoha příkladech ilustruje častý jev: co není přijatelné pro Západ, je „dobré“ pro rozvojové země. Big Pharma si tak podle něj z rozvojových zemí učinila odbytiště svých rtuťových vakcín.
Propad odbytu vakcín obsahujících rtuť v USA a části Evropy výrobci podle Kennedyho kompenzovali přesměrováním produkce na trhy rozvojových zemí, především v Africe.
Co kdyby se stejně chovaly automobilky?
Pro lepší pochopení si představme, že by podobným způsobem fungoval například automobilový průmysl. Automobilky by vyráběly natolik nekvalitní vozy, že by na reklamacích během záruční doby tratily víc, než by vydělaly jejich prodejem. Místo aby zvýšily kvalitu, obrátily by se na vládu. Ta by náklady na opravy a odškodnění přesunula na daňové poplatníky. Tlak na kvalitu by zmizel a nahradila by ho honba za dalšími úsporami – tenčí plechy, levnější materiály, horší brzdy.
Aby vše působilo vědecky a „odborně“, bezpečnost by se neposuzovala podle absolutních parametrů, ale jen ve srovnání se staršími modely týchž výrobců. Kdyby se situace stala neudržitelnou a lidé by se těmito vozy báli jezdit, na Západě by se začaly prodávat o něco bezpečnější verze. Staré modely by však nezmizely, ale přesunuly by se do Afriky, Asie či Latinské Ameriky. A pokud by si je místní země nemohly dovolit, dostaly by je v rámci „humanitární pomoci“. Poptávku by neurčoval trh, ale kvóty. Vše by bylo samozřejmě „dobrovolné“, jenže kdo by vozy neodebíral, riskoval by ztrátu financí na základní infrastrukturu. Lidé by tak začali jezdit auty, i kdyby je vůbec nepotřebovali.
Fungování systému by samozřejmě podporovala trvalá, masivní a všudypřítomná marketingová kampaň. Celebrity by vychvalovaly design, automobiloví závodníci „bezpečnost“ těchto vozů a strojní inženýři napojení na průmysl by na technických univerzitách vychovávali další generace obhájců tohoto geniálního byznys plánu.
A kdyby se někdo začal ptát, proč je v těchto zemích počet smrtelných nehod podivně vysoký, nastoupili by experti a fact-checkeři. Místo debat o bezpečnosti bychom poslouchali příběhy o „historickém pokroku motorizace“ a „rekordním počtu dodaných vozů“. Každý, kdo by narušoval narativ, by byl označen za dezinformátora, nepřítele pokroku nebo rovnou za ruského špiona, který chce podkopat západní průmysl.
Cítíte, jak absurdně to celé zní? A to v automobilovém odvětví neprobíhají pandemie strachu, které by vyvolávaly nákupní horečku. Snad jen panika ze spalovacích motorů, která podporuje prodej elektromobilů. Ale to už je jiné téma.
Afrika jako labolatoř, kde se šetří na čase i na lidech
Kromě odbytu ale Kennedy líčí rozvojové země také jako ideální místo pro provádění klinických studií: jsou tam nízké náklady, snáz se tam nabírá velký počet účastníků, bývá tam slabší vymahatelnost pravidel, vyšší míra korupce, menší pravděpodobnost drahých žalob a často i menší institucionální odpor, když se objeví těžké nežádoucí účinky.
Pro farmaceutické firmy bývá nejdražší a nejkritičtější část vývoje fáze III – velké studie na široké populaci. Rozhoduje rychlost, protože základní patentová ochrana je standardně dvacet let, ale počítá se od podání přihlášky (filing date), nikoli od uvedení léku na trh.
V praxi se tedy velká část ze zmíněných dvaceti let „propálí“ už během vývoje, klinických fází a regulačního schvalování. Proto firmy tlačí na rychlost: každý rok zpoždění ukrajuje z období, kdy se dá prodávat bez generické konkurence, tedy v monopolním prostředí.
Kennedy vysvětluje, že právě tento tlak na čas vytváří motivaci protlačit lék za každou cenu – tedy příliš se nezdržovat ani tehdy, když výsledky nejdou podle předpokladu. Rozvojové země představují prostředí, kde úmrtí nebo těžké komplikace často nezpůsobí zastavení studie (dají se snáz „rozpustit“ do statistické šedi běžné nemocnosti).
Rozvojové země tak jsou pro korporace ideální laboratoře – levné, rychlé, málo kontrolované a zároveň snadno vydíratelné přes WHO a další mezinárodní instituce a finanční toky. Představu o tom, jak funguje Big Pharma v Africe, velmi názorně ilustruje oscarový film Nepohodlný, který je volně inspirován skutečnou kauzou zkoušek léku Trovan společnosti Pfizer v Nigérii během epidemie meningitidy.
DTP: Když očkování zabije pětkrát víc než nemoc
Ale zpět ke Kennedyho příběhu o vakcíně DTP. V roce 1985 doporučil americký Institute of Medicine (IOM) upustit od celobuněčné pertusové složky kvůli riziku encefalopatií a úmrtí. Na počátku 90. let Spojené státy, země EU i Japonsko přešly na bezpečnější acelulární variantu DTaP a původní DTP stáhly.
A tak se podle Kennedyho uplatnilo schéma, o kterém již byla řeč: zatímco Západ od problematické vakcíny ustupoval, v rozvojových zemích se stala pilířem imunizační politiky. Celobuněčná DTP byla za podpory WHO a Gatesem sponzorované aliance GAVI (Global Alliance for Vaccines and Immunization) nasazena v masových programech v Africe, Asii a Střední Americe. Proočkovanost třemi dávkami DTP se přitom stala základním ukazatelem „úspěšnosti“ národních očkovacích programů.
Nyní do příběhu z Kennedyho knihy i Bigtreeho dokumentu vstupuje tatáž osoba – Dr. Peter Aaby – dánský lékař, který strávil desítky let v západní Africe a patřil mezi respektované architekty očkovacích programů. Nejde tedy o žádného „antivaxera“, ale naopak o člověka, který vakcinační systém zamlada osobně pomáhal budovat přímo v africkém terénu. A právě proto je jeho role zásadní.
V roce 2017 byla Aabymu a vědci Sørenu Mogensenovi svěřena analýza zdravotních dopadů vakcíny DTP v Guineji-Bissau. Nešlo o klasickou randomizovanou, placebem kontrolovanou studii, ale o vyhodnocení tzv. přirozeného experimentu: část dětí byla očkována, část nikoli, a tak bylo možné zpětně porovnat jejich celkovou úmrtnost. V situaci, kdy chybějí placebem kontrolované studie, šlo o jednu z mála cest, jak analyzovat dlouhodobé dopady v reálné populaci.
Aaby v dokumentárním filmu vysvětluje, že nešlo o úmrtí na cílené nemoci vakcíny DTP. Vakcína tedy děti spolehlivě chránila proti záškrtu, tetanu a černému kašli, ale zároveň podle něj podlomila jejich imunitu natolik, že výrazně častěji umíraly na jiné infekce – například pneumonii, malárii, anémii či úplavici.
Aabyho tým proto hovořil o tzv. nespecifických účincích, tedy o možnosti, že imunologická reakce vyvolaná DTP mění zranitelnost dětí vůči dalším nemocem. Přesně po čtyřiceti letech tak dospěli k obdobnému závěru jako autoři studie v Lancetu z roku 1977.
Aaby, který strávil desítky let prosazováním vakcinace v Africe, požádal WHO, aby přehodnotila užívání DTP. Jeho věta působí jako přiznání systémového selhání: „Většina z vás si myslí, že víme, co naše vakcíny dělají. Nevíme!“
A zde nastupuje čtvrtý pilíř, který se v Kennedyho knize opakuje v různých obměnách stále dokola – neschopnost přiznat, že je něco špatně. Místo opatrnosti přišlo zesílení. V Lancetu vyšel komentář podepsaný Faucim a zástupci Gatesem financovaných organizací WHO, GAVI a UNICEF. Africký program DTP v něm vylíčili jako jeden ze „světlých bodů“ globálního zdraví a triumf veřejného zdravotnictví, protože „na světě je očkováno více dětí než kdykoli předtím“ – měřeno jak jinak než třemi dávkami vakcín proti záškrtu, tetanu a černému kašli (tzv. DTP3 coverage). A nechyběla ani pomlouvačná kampaň Dr. Aabyho.
Kennedy celý příběh uzavírá výrokem, který zní jako obžaloba: „Gates a jeho vazalové ve WHO nadále šikanují africké státy k přijímání jejich smrtících vakcín DTP tím, že vyhrožují stažením finanční pomoci jejich zdravotnickým resortům a programům boje proti HIV, pokud vláda nesplní cíle národní proočkovanosti (90 %).“
Kariéra, nebo pravda: Autocenzura ve jménu „veřejného zdraví“
Aabyho a Mogensenova studie z roku 2017 řešila pouze vedlejší účinky vakcíny DTP, nikoli celý mix desítek dávek podle amerického očkovacího kalendáře. Člověk by očekával, že pokud u vakcín neexistují řádné randomizované, dvojitě zaslepené, placebem kontrolované studie porovnávající očkované a neočkované děti, budou alespoň k dispozici rozsáhlé retrospektivní analýzy dlouhodobých zdravotních dopadů. Retrospektivní studie sice neprokazují kauzalitu, ale přinejmenším upozorňují na možná rizika. Kritici však upozorňují, že i takové systematické srovnání dlouhodobě chybí.
V druhé části dokumentu An Inconvenient Study se Del Bigtree pokouší přesně takovou retrospektivní studii zajistit. Oslovil proto Dr. Marcuse Zervose – špičkového a respektovaného vědce z Fordova institutu (Ford Institute for Medical Research) – s žádostí o zpracování robustní retrospektivní analýzy porovnávající zdraví očkovaných a neočkovaných dětí. Má jedinou podmínku: ať už výsledky dopadnou jakkoli, budou zveřejněny. Zervos souhlasí – možná jako zastánce očkování věří, že taková studie skeptiky definitivně umlčí. Jeho pracoviště je pro podobnou analýzu ideální: disponuje zdravotními daty 18 468 dětí, z nichž 1 957 je zcela neočkovaných.
Zervos se na čas odmlčel a pak Bigtreemu zaslal 24stránkové výsledky rozsáhlé analýzy dat. Problém byl ale v tom, že výsledky dopadly úplně opačně, než očekával. Místo potvrzení bezpečnosti vakcín ukázaly pravý opak: u očkovaných dětí byla 4× vyšší pravděpodobnost astmatu, 3× vyšší riziko atopických onemocnění, 6× více autoimunitních onemocnění, 5,5× vyšší riziko neurovývojových poruch, 2,9× více pohybových postižení, 4,5× více poruch řeči a 3× vyšší míra opožděného vývoje.
Nárůst některých diagnóz u očkovaných ani nešlo matematicky vyčíslit, protože ve skupině neočkovaných se nevyskytl ani jediný případ. Například ADHD bylo zaznamenáno pouze u 262 očkovaných dětí, cukrovka pouze u 42 očkovaných, problémy s chováním pouze u 165 očkovaných, poruchy učení pouze u 65 očkovaných a tiky pouze u 46 očkovaných – zatímco u neočkovaných byla ve všech těchto kategoriích nula.
Autoři studie provedli také citlivostní analýzu, v níž omezili sledování na jeden rok, tři roky a pět let. Výsledky byly ještě znepokojivější. U dětí sledovaných jeden rok byla incidence chronického onemocnění 2,75krát vyšší než u neočkovaných. Při tříletém horizontu už šlo o 3,38násobek, a při pětiletém sledování dokonce o 4,09násobek.
Zde ale ve filmu přichází zlom: Zervos sice na začátku souhlasil s Bigtreeho podmínkou, že výsledky budou zveřejněny, ať už vyjdou jakkoli. Když ale přišlo na věc, Fordův institut se najednou začal od vlastních výsledků distancovat, couvat a tvrdit, že studie „není dostatečně průkazná“, že „je potřeba další ověřování“, a proto prý není vhodná k publikaci.
Bigtree zareagoval po svém. Pozval Zervose na oběd a rozhovor natočil skrytou kamerou. Na záznamu Zervos upozorňuje na nedostatky retrospektivních analýz, zároveň ale přiznává, že studie byla provedena korektně a závěry jsou správné. Zveřejněním studie by však Zervos riskoval profesní sebevraždu. Zveřejnění proto odmítl s tím, že má dost svých starostí a „tohle by opravdu nedal“. Autocenzura tak zvítězila nad odpovědností vůči veřejnému zdraví.
Tím se dostáváme k hlavní pointě celého příběhu. Pokud si má člověk nechat vpravit do těla cizorodé látky s ujištěním, že jsou pro jeho dobro, musí mezi ním a lékařem existovat důvěra. Zkusme se tedy podívat podrobněji na to, jak zásadní jsou pro výrobce vakcín otázky etiky.
Kennedy tvrdí, že státní regulátoři a farmaceutické firmy opakovaně spojovali vývoj vakcín a léčiv s rasovou diskriminací a zneužíváním dětí. Popisuje například, že během experimentů s vakcínami proti obrně v 50. a 60. letech spolupracovali američtí vakcinologové s belgickými koloniálními úřady v Kongu a rekrutovali „miliony černošských afrických dětských dobrovolníků“ do masových experimentů s vakcínami, které byly považovány za příliš rizikové pro bílé děti.
Dodává také, že ještě v roce 1989 provádělo CDC „smrtící experimenty“ s nebezpečnou vakcínou proti spalničkám na černošských dětech v Kamerunu, na Haiti a v jižní části Los Angeles, kde měla „zabít desítky malých dívek“, než byl program zastaven. Podle Kennedyho navíc CDC těmto „dobrovolníkům“ neřeklo, že jsou součástí experimentu. Nepřipomíná vám to něco?
Kennedy dále zmiňuje whistleblowera CDC (americké federální agentury pro kontrolu nemocí a ochranu veřejného zdraví) Dr. Williama Thompsona, který působil jako seniorní vědec v programu bezpečnosti vakcín. Thompson měl v roce 2014 prozradit, že vysoce postavení představitelé CDC donutili jeho i další čtyři seniorní výzkumníky lhát veřejnosti a zničit data, která ukazovala nepřiměřené poškození po vakcínách – včetně „o 340 % vyššího rizika autismu“ u černošských chlapců, kteří dostali MMR vakcínu proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám podle očkovacího kalendáře.
Kennedy zároveň tvrdí, že od 90. let se klinické studie proměnily v obrovský byznys a „profit centrum“ medicíny. Cituje Veru Sharav, prezidentku AHRP (Aliance na ochranu lidského výzkumu), která jako investigativní aktivistka a přeživší holokaustu strávila desítky let zkoumáním pokusů na lidech prováděných NIAID (Národní institut pro alergie a infekční nemoci) a dalšími federálními agenturami.
Sharav uvedla: „Zhruba od roku 1990 se klinické studie staly ziskovým centrem lékařské komunity. Pojišťovací průmysl a HMO tlačily na lékaře tak, že bylo těžké vydělávat velké peníze běžnou lékařskou praxí. Ti nejambicióznější lékaři opustili péči o pacienty a přešli ke klinickým studiím. Všichni zúčastnění na tom vydělávali peníze – kromě lidí, na kterých se ty experimenty prováděly. V centru všeho byl NIH a NIAID. Zatímco si toho lidé nevšímali, agentura se potichu stala partnerem průmyslu.“
Nejtvrdší pasáže však Kennedy věnuje dětem. Tvrdí, že v letech 1988–2002 probíhaly v New Yorku a dalších státech klinické experimenty na dětech v pěstounské péči, mimo jiné v zařízení Incarnation Children’s Center (ICC). Podle investigativního novináře Liama Scheffa byly převážně černošské a hispánské děti, u kterých se předpokládalo, že jsou HIV pozitivní, využívány jako testovací subjekty při zkouškách vysoce toxických léků na AIDS. Na studiích se podle Kennedyho podílely NIAID, NICHD (Národní institut pro zdraví a vývoj dítěte) a farmaceutické firmy jako GlaxoSmithKline, Pfizer, Genentech či Chiron.
Kennedy cituje tvrzení, že dětem byly podávány látky spojované s genetickými mutacemi, selháním orgánů, útlumem funkce kostní dřeně, deformacemi těla, poškozením mozku a fatálními kožními poruchami. Když děti začaly podávání těchto toxických látek odmítat, NIAID a jeho farmaceutičtí partneři podle těchto svědectví zajistili chirurgické zavedení vyživovacích trubic do břišní stěny, aby bylo možné léky podávat nuceně.
Kennedy svá tvrzení opírá o konkrétní případy. Popisuje například dvě děti ve věku 6 a 12 let, které utrpěly mrtvici v důsledku toxicity podávaných léků. Šestileté dítě osleplo a obě krátce nato zemřely. Cituje také svědectví o holčičce jménem Shyanne:
„Jedna dívka, šestiletá Shyanne, přišla kvůli adherenci. Byla to ta nejkřehčí květina – krásná, zdvořilá, plná života. Její rodina jí nikdy nedávala léky. Tak ji Správa služeb pro děti přivedla do ICC… Přišla a začala dostávat léky. Trvalo to možná tři měsíce. A dostala mrtvici a oslepla. Byla to normální holka, zpívala, skákala, hrála si. A pak puf – mrtvice. Slepá. Byli jsme vyděšeni. A za pár měsíců byla mrtvá.“
To, co Kennedy v knize popisuje, představuje mimořádně neetický způsob provádění výzkumu léků proti HIV na dětech. Tvrdí, že farmaceutické firmy se ve spolupráci s NIAID zaměřily na ty nejzranitelnější – převážně černošské a hispánské děti v pěstounské péči. V řadě případů jim nezajistily zákonem požadovaného nezávislého zástupce, který by hájil jejich práva. Mnoho dětí dokonce ani netušilo, že jsou součástí klinických studií.
Teď si možná kladete otázku, zda nad takovým výzkumem nestála nějaká etická kontrola. Ano, existují etické komise, dozorové rady a institucionální přezkumné orgány (IRB), které mají chránit účastníky klinických studií. Kennedy však upozorňuje na závažné střety zájmů v jejich složení. Zmiňuje například, že Dr. Stephen Nicholas, který řídil zařízení ICC, zároveň zasedal v poradním panelu, jenž měl na tyto studie dohlížet.
Při NIH funguje vlastní odbor bioetiky (Department of Bioethics), který se zabývá etickými otázkami klinického výzkumu a poskytuje etické konzultace při vývoji a testování léčiv. Tento odbor dlouhá léta vedla Christine Gradyová. Že vám toto jméno nic neříká? Není to nikdo jiný než manželka Anthonyho Fauciho.
Lék „příliš velký na to, aby směl selhat“
Hledání léku na HIV bylo pro Anthonyho Fauciho podle Kennedyho celoživotní posedlostí. A právě příběh nevirapinu je učebnicovým příkladem toho, jak se toxická látka, problematická data a politická ambice mohou spojit v projekt, který je „příliš velký na to, aby směl selhat“.
Nevirapin se začal testovat v 90. letech. Už tehdy se podle Kennedyho objevovala varování před závažnou jaterní toxicitou a život ohrožujícími kožními reakcemi. V jedné z raných studií na těhotných ženách údajně zemřely čtyři děti z 22 a dalších dvanáct utrpělo závažné nežádoucí účinky; studie byla následně pozastavena kvůli nečekaně vysoké toxicitě. Přestože kanadští regulátoři lék opakovaně odmítli a odborné publikace upozorňovaly na riziko fatální hepatotoxicity, vývoj pokračoval.
Klíčovou roli sehrála studie HIVNET 012 v Ugandě, do níž bylo zařazeno přibližně 600 matek a jejich novorozenců. Studie měla rozhodnout, zda jediná dávka nevirapinu dokáže zabránit přenosu HIV z matky na dítě. Zde se opět objevuje první pilíř celého tématu: Kennedy upozorňuje, ženevirapin nebyl testován proti inertnímu placebu, ale proti jinému vysoce toxickému léku – AZT. Publikace hovořila o tom, že léčba byla „dobře tolerována“. Současně však uváděla, že během sledování 626 novorozenců zemřelo 38 dětí – 16 ve skupině Nevirapinu a 22 ve skupině AZT.
Kennedy na tomto srovnání staví svou kritiku: pokud je experimentální lék porovnáván s jiným toxickým přípravkem místo s inertním placebem, lze podle něj vysokou míru úmrtí a závažných komplikací snáze interpretovat jako „běžnou realitu“ subsaharské Afriky, nikoli jako možný signál bezpečnostního problému. Je zde zásadní paradox: léky určené pro Západ se testují v zemích, kde je laťka přijatelného rizika výrazně nižší.
Audit společnosti Westat pak podle Kennedyho odhalil zásadní pochybení: tisíce nežádoucích účinků nebyly řádně hlášeny, úmrtí a těžké komplikace byly administrativně vedeny jen jako „závažné nežádoucí příhody“, a některé případy toxicity byly dokonce označeny jako „nezávažné“. Auditoři odmítli data podepsat s tím, že neexistují spolehlivé důkazy o skutečné kvalitě a důvěryhodnosti výsledků. Přesto projekt pokračoval.
Pak do příběhu vstoupila politika a můžeme pozorovat třetí a čtvrtý pilíř tohoto tématu: místo stopky zesílení a přesun do Afriky. V roce 2002 přesvědčil Fauci prezidenta George W. Bushe, aby spustil masivní program boje proti AIDS v Africe v hodnotě 15 miliard dolarů. Nevirapin se stal jedním z jeho symbolů a stovky milionů dolarů směřovaly na jeho distribuci.
Ve chvíli, kdy byl program veřejně vyhlášen a stal se vlajkovou lodí americké zahraniční politiky, nebylo podle Kennedyho možné připustit, že celý projekt stojí na zfalšovaných, zmanipulovaných a vědecky neobhajitelných základech. V tu chvíli už nešlo o medicínu, ale o prestiž, peníze a politickou propagandu. Nevirapin byl jednoduše „příliš velký“, aby mohl selhat. Nepřipomíná vám to něco?
Kritici existovali. Podle Kennedyho interní memoranda upozorňovala na jaterní selhání a smrtící reakce. Jeden z lékařů měl dokonce uvést, že nevirapin způsobil fatální poškození jater. Přesto se projekt nezastavil. Kennedy popisuje, že místo přiznání chyby přišla tvrdá obrana, politický tlak a profesní likvidace těch, kteří na problém upozorňovali.
Výsledek? Nevirapin nebyl plně schválen pro prevenci přenosu HIV z matky na dítě v USA, ale jeho masivní nasazení v rozvojových zemích pokračovalo dál. Kennedy cituje kritiky hovořící o dvojím metru: co je pro Západ příliš toxické, je pro Afriku „dostatečně dobré“.
Nevirapin tak v Kennedyho podání není jen lék, ale symbol systému, kde se etika ohýbá podle geopolitických cílů, kde se vedlejší účinky relativizují „podmínkami v Africe“ a kde přiznání omylu znamená politickou sebevraždu.
Celý příběh nápadně připomíná covid: problematický produkt, politická investice, agresivní propaganda, mediální poprava kritiků a ohýbání reality. Rozdíl je jen v tom, že covidové produkty neskončily v rozvojových zemích, ale byly nasazeny globálně. Jenže k tomuto obchodnímu triumfu bylo nejprve nutné vytvořit zdání extrémně smrtonosné globální pandemie.
Národní očkovací strategie: Covidem to nekončí, ale začíná
Pandemie covidu v mnoha z nás zanechala pachuť. Dlouho jsem ji považoval za výjimečné selhání systému. Při pohledu optikou Roberta Kennedyho to však spíš působí jako ukázka běžných praktik farmaceutického byznysu – jen tentokrát v globálním měřítku. To, co se dříve soustředilo hlavně na slabé a bezbranné – sirotky či chudé země třetího světa – se poprvé odehrálo na celé populaci včetně nejvyspělejších západních států.
V kontextu Kennedyho knihy proto covid vnímám jako test. Big Pharma si mohla v přímém přenosu ověřit, kam až lze zajít, co si „vyspělá“ společnost nechá líbit a jak snadno se podvolí autoritě. Následky tohoto experimentu – zdravotní, psychické i ekonomické – si dnes každý neseme po svém.
Vidím tu ale ještě jeden nebezpečný přesah, kterému se dá čelit pouze společně. Naše apatie a ochota podřídit se státní moci mohla být vyhodnocena jako tichý souhlas. Jako signál, že hranice jsou dál, než si kdo myslel. A právě z této zkušenosti podle mě vyrůstá Národní očkovací strategie (NOS) – dokument, který nevznikl ve vzduchoprázdnu, ale na půdě, již covidová léta důkladně připravila.
Fialova vláda bez mrknutí oka převzala od Babiše štafetu absurdních opatření, omezování základních práv, strašení veřejnosti a nátlaku na neočkované. Místo aby pandemickou éru jasně uzavřela a vyvodila odpovědnost, ještě přitvrdila. A nyní si pro změnu Babiš stejně ochotně přebírá další štafetový kolík právě v podobě NOS. Dokument, který může položit legislativní základy bezprecedentně nejagresivnější vakcinační agendy, která tu kdy byla.
NOS staví očkování na absolutní vrchol prevence a počítá s tím, že do roku 2030 dosáhne 95% proočkovanosti. Tvrdí, že tím sníží náklady na zdravotní péči, protože očkovaná populace má být dlouhodobě zdravější. Do realizace má být zapojen široký okruh aktérů – nejen Ministerstvo zdravotnictví, ale i resort práce a sociálních věcí, školství, zdravotní pojišťovny, státní instituce, školy, poskytovatelé sociálních služeb, média, komunikační agentury, neziskové organizace i soukromý sektor. Nejde tedy o úzce zdravotnický dokument, ale o celospolečenský projekt.
NOS je napsaná vágně a uhlazeně, aby na první pohled nepůsobila kontroverzně. Právě v tom je ale její síla. Otevírá prostor pro „měkký nátlak“ – očkování sice nebude formálně povinné, ale může se stát podmínkou nepřímo: skrze doporučení, finanční motivace, administrativní překážky či různé formy zvýhodňování. Dokument sice neříká „přinutíme vás“, ale nastavuje systém, v němž bude výhodnější poslušnost než kritické myšlení. Když nelze otevřeně mluvit o znevýhodnění jedněch, mluví se o zvýhodnění druhých. Výsledek je však stejný – kdo nebude příjemcem, bude čistým plátcem. Úředníci totiž žádné peníze netvoří, pouze přerozdělují to, co od nás předtím vyberou.
Očkování tak může být postupně provázáno například s pracovními benefity, sociálními dávkami, školními i mimoškolními aktivitami nebo s přístupem k vybraným službám či finančním produktům. Lze očekávat masivní mediální kampaň i tlak skrze vzdělávací systém. Výsledek? Model známý z doby covidu: formálně dobrovolné, fakticky vynucené. Očkování nebude povinné, ale neočkovaní mohou být systematicky vytlačováni do role občanů druhé kategorie. Problematice spojené s NOS se intenzivně věnuje například Adriana Čipižáková – ZDE.
Důvěra se nevynucuje, důvěra se buduje
Na příběhu vakcíny DTP je nejpozoruhodnější postoj Dr. Aabyho. Celý život věřil, že pomáhá. Když ale narazil na data naznačující, že jeho práce mohla způsobit víc škody než užitku, nezametl je pod koberec. Šel s kůží na trh a snažil se minimalizovat následky. Těžko mu cokoli vyčítat. Chyby děláme všichni, rozdíl je v tom, jak se k nim postavíme. Z jeho postoje je cítit charakter, odvaha i pokora. Přiznáním pochybností jeho důvěryhodnost neutrpěla, naopak posílila. Připomněl, že věda nemá být obranou ega, ale hledáním pravdy, i když je nepohodlná.
Vedle toho stojí představitelé farmaceutického průmyslu a jejich političtí spojenci. Lidé, kteří dokázali na utrpení vydělávat a při narůstajících varovných signálech nebyli ochotni zpomalit, natož zastavit. Z odtajněných protokolů RKI vyplývá, že Institut Roberta Kocha vydával svá doporučení pod politickým tlakem, nikoli na základě vědeckých dat. Výsledek byl předvídatelný: krátkodobý prospěch pro úzký okruh lidí a dlouhodobá ztráta důvěry napříč společností.
A právě o důvěru tu jde především. Ne všechny vakcíny jsou špatné, stejně jako ne všechny jsou univerzálně vhodné pro každého. Jenže jak má běžný člověk rozlišit přínos od rizika, když nemůže věřit medicínským autoritám? Lze opravdu očekávat, že po tom všem, co vyšlo najevo, budou lidé dál důvěřovat „odborníkům“, kteří doporučovali covidové očkování dětem a těhotným ženám?
Zatímco Dr. Aaby dokázal přiznat omyl, od mnoha hlasitých tváří covidové éry jsme se žádné sebereflexe nedočkali. Žádná omluva, žádné vyvození odpovědnosti, žádné poučení. Přitom některá jejich tehdejší tvrzení šla proti základním principům medicíny i zdravého rozumu. Bez otevřeného přiznání chyb se důvěra obnovit nedá a bez důvěry nelze dlouhodobě prosazovat žádnou zdravotní politiku, ani tu rozumnou. Kdo si myslí, že si důvěru vynutí autoritou, titulem či mediální převahou, jen dál prohlubuje propast mezi institucemi a veřejností.
Obětí přitom není málo a v některých případech existují i konkrétní lékařské závěry, které je s očkováním spojují. Patolog prof. Arne Burkhardt a Dr. Ute Krüger na základě pitev popsali závažné nálezy po aplikaci mRNA vakcín proti SARS-CoV-2. O jejich práci referoval v novinách Inovace Republiky (2/2026) prof. Thon, podle něhož Burkhardt identifikoval patologické změny vedoucí k vážným zdravotním komplikacím včetně úmrtí. Příčinou měl být rozsev mRNA do různých tkání a následná autoimunitní reakce s postižením cév a orgánů. Thon zároveň uvedl, že výsledky považuje za exaktní a přesné. Více se o tomto tématu můžete dozvědět na přednášce Ute Kruger, která se uskuteční 13. 3. 2026 na Novotného lávce v Praze (lístky k zakoupení ZDE) nebo z jejích rozhovorů – např. ZDE, ZDE či ZDE.
Situaci přitom bylo možné předejít. Např. prof. Bhakdi v knize False Alarm z října 2020 varoval, že plánované látky na bázi RNA jsou životu nebezpečné. Upozorňoval na riziko trombóz v různých částech těla i na možnost, že vyvolají autoimunitní reakce, při nichž imunitní buňky napadají vlastní tkáně a orgány.
Místo obezřetnosti a otevřené diskuse však následovala mediální i profesní dehonestace, a to jak v případě prof. Bhakdiho, tak prof. Burkhardta. Právě tyto vzorce ignorování varovných signálů a diskreditace kritiků popisuje Robert Kennedy na řadě historických příkladů.
Bez pojmenování chyb se důvěra obnovit nedá. V zahraničí se tak začínají objevovat první oficiální reflexe pandemických opatření. Například Dolní Rakousko zveřejnilo vyhodnocení přijatých kroků, kde mimo jiné také připustilo, že tisíce hlášení o nežádoucích účincích očkování byly ignorovány.
U nás se však podobná otevřená reflexe zatím nekoná. Místo věcné diskuse stále přicházejí pouze výhrůžky a nálepkování. Hlavní političtí, medicínští i mediální aktéři covidové éry své kroky nadále obhajují a oběti mRNA vakcín, za něž společně nesou odpovědnost, jako by odmítali vidět.
S neschopností připustit, že očkování má své oběti, jde ruku v ruce i neochota systému tyto lidi adekvátně odškodnit. Doba, kdy miliardy tekly na nejrůznější covidové kompenzace, je pryč. Kdo uvěřil oficiálním doporučením a dnes se potýká s následky, jako by neexistoval. Ti, kteří jej dříve k vakcinaci vyzývali, se k němu nyní obracejí zády. Příběhy zachycené například v dokumentárním filmu Očkované dívky, mapujícím osudy dánských dívek po očkování proti HPV vakcínou Gardasil, naznačují, že ani zde nejde o výjimku, ale o opakující se vzorec.
Jde o další trhlinu v důvěře ve stát a jeho instituce. Pokud mají přínosy očkování skutečně převyšovat rizika, většina lidí je schopna tato rizika možných komplikací akceptovat. Jenže pouze za předpokladu, že s nimi systém jedná férově a v případě problému nezůstanou sami. Jakmile tento pocit zmizí, mizí i ochota spolupracovat.
Právě v této atmosféře přicházejí další plány a strategie, které počítají s ještě širším zapojením státu do očkovací politiky. Místo toho, aby nejprve proběhla otevřená debata o minulých rozhodnutích a jejich dopadech, posouvá se pozornost k budoucím cílům a novým závazkům. Otázky po odpovědnosti a kompenzacích zůstávají stranou. Jako by se minulost měla jednoduše překrýt další kampaní.
Andrej Babiš v Poslanecké sněmovně přiznal, že „udělali mnoho chyb“, protože naslouchali lidem z Ministerstva zdravotnictví, kterým věřili jako odborníkům, ačkoli se podle něj ukázalo, že odborníky nebyli. Zároveň uvedl, že uvěřili příběhu Evropské unie o „skvělých vakcínách“, které se nakonec tak skvělé neukázaly. A dodal: „Ano, nechali jsme se napálit. A proto jsme prohráli volby.“
Na první pohled to může působit jako sebereflexe. Jenže víc než omluva lidem, jejichž životy pandemická politika poškodila, to zní jako povzdech nad vlastním politickým neúspěchem. Těžiště sdělení neleží u těch, kteří přišli o zdraví, práci či důstojnost, ale u prohraných voleb. Nezazněla konkrétní omluva, nepřišlo vyvození osobní odpovědnosti ani snaha o systémovou změnu.
Pokud by šlo o skutečný obrat, musely by následovat jasné kroky: personální i institucionální očista, vytvoření nezávislé covidové vyšetřovací komise, otevřené prověření klíčových rozhodnutí, rezolutní odmítnutí Národní očkovací strategie a veřejná omluva odborníkům, kteří byli během pandemie vytlačeni na okraj.
Místo toho však vidíme pravý opak. Staré struktury dál setrvávají ve svých pozicích a těm, kteří na rizika upozorňovali a čelili mediálnímu lynči, se mainstreamová média nadále systematicky vyhýbají. Sebereflexe nepřišla ani z veřejnoprávních médií, která během pandemie šířila strach a jednostrannou státní propagandu. Dnes opět šíří strach a propagandu – sice jinou, ale stejně falešnou. To není očista, ale kontinuita.
Důvěra byla zásadně narušena a její obnova je v nedohlednu. Nevede přes další cenzuru, žaloby ani mediální ostrakizaci kritiků. Nevede ani přes nové strategie, kampaně a hesla o západních hodnotách. Vede pouze přes přiznání a pojmenování chyb, systémovou očistu a skutečné vyvození důsledků.
Ministrů, poradců, náměstků, ředitelů, primářů i dalších funkcionářů, kteří z titulu své odbornosti museli vědět, že realita je složitější než oficiální narativ, a přesto jej bez výhrad podporovali, je mnoho. Dokud budou tito lidé setrvávat ve svých funkcích, instituce, které řídí, nemají šanci získat zpět respekt ani důvěru veřejnosti.
Důvěru nelze vynutit. Je třeba ji znovu vybudovat. A cesta nemůže vést jinudy než přes vyvození odpovědnosti za minulá rozhodnutí.
