Poslankyně odhalila pravdu o potratech a porodnosti v Česku

24.02.2026 9:52 | Komentář

autor: Gabriela Sedláčková

DENÍK POSLANKYNĚ Co s porodností v ČR? „Většina potratů, které se v České republice udějí, nejsou zdaleka potraty ‚mladých nerozvážných lidí‘, jak by se leckdo mohl mylně domnívat, ale jsou to ‚třetí děti‘ v rodinách. Důvodem potratu, který pak žena uvádí, je z velké většiny obava třetí dítě zajistit,“ varuje poslankyně Motoristů sobě Gabriela Sedláčková. ParlamentnímListům.cz popsala, co s tím.

Úterní ráno přineslo nekonfliktní čas v Podvýboru pro válečné veterány, kde jsem byla zvolena místopředsedkyní. Jakožto dlouhodobou podporovatelku válečných veteránů, ale také například odbojářů, jimiž jsem si už před dvanácti lety vyzdobila bar, který jsem tehdy otevřela, mě taková role velmi potěšila. Jestli existuje několik výborů/podvýborů, kde bychom měli fungovat nekonfliktně napříč koalicí a opozicí, pak právě tento podvýbor bude, věřím a doufám, jedním z nich.

Odpolední výbor, kterému taktéž místopředsedám, už přinesl malý konflikt, ač jsme si předem tak nějak s kolegy předslíbili, že se tam zkusíme do konfliktů nepouštět, protože lidskoprávní výbor by neměl být úplně o politickém boji. Jak už to tak ale bývá, právě „kulturní války“ často takový boj přinášejí. Zdali zbytečně, posuďte sami…

Na Petičním výboru, který bude již brzy přejmenován po dohodě napříč poslanci zpět na výbor lidskoprávní, probíráme všechny došlé petice do sněmovny.

(Ostatně: já sama jsem se prvně v životě před přibližně čtyřmi lety do sněmovny dostala právě kvůli „naší petici“ s Vlastimilem Veselým, Danielem Vávrou a Marianem Kechlibarem, která se zabývala „cenzurou na sociálních sítích“ – tehdy jsme probojovali i veřejné slyšení a několik odborných kulatých stolů.)

V jednom z minulých výborů se k nám dostala petice s názvem: Aby s narozením dítěte neklesala životní úroveň rodin. Petice měla zatím ze všech došlých petic, které jsme za celou dobu současného mandátu obdrželi, nejvíce podpisů. U každé došlé petice se hledá mezi poslanci tzv. „referent“, tedy člověk, který má pak za úkol se s petenty spojit a zkusit s nimi petici vyřešit k oboustranné spokojenosti. Zde jsem nakonec díky hlasům poslanců petici „dostala na starost“ já.

Kontaktovala jsem tedy Hnutí pro život a sama za sebe jsem petici také projednávala též se sociology a demografy, s nimiž jsem si chtěla potvrdit určitá fakta. Z mnoha jednání mi vyšlo, že:

1. Většina potratů, které se v České republice udějí, nejsou zdaleka potraty „mladých nerozvážných lidí“, jak by se leckdo mohl mylně domnívat, ale jsou to „třetí děti“ v rodinách. Důvodem potratu, který pak žena uvádí, je z velké většiny obava třetí dítě zajistit. Tedy důvody jsou převážně ekonomické, sociální…

2. Na tom, jak je nízká porodnost alarmující, se shodujeme napříč koalicí a opozicí a všem je jasné, že se ten problém musí nějak řešit.

Z toho důvodu jsem se rozhodla na příští jednání výboru pozvat zástupce petentů a krátce ho vyslechnout. To mi kolegové bez problémů přiklepli. Tehdy jsem v argumentech akcentovala demografii, před kterou nelze zavírat oči. Na poslední petiční výbor byl tedy pozván jak Radim Ucháč – zástupce petentů, tak zástupkyně Ministerstva práce a sociálních věcí, paní Zuzana Zárasová – aktuálně vedoucí rodinné politiky na MPSV. Oba jsme si vyslechli.

Po reakci mých kolegů, kteří, a to i z řad opozice, považovali za důležité demografii dlouhodobě řešit, mě napadlo navrhnout uspořádání odborného semináře. Protože na petičním výboru, kde se můžeme onou tematikou zabývat jen krátce, toho příliš nevyřešíme.

Kolegyně Julie Smejkalová ze STANu vyjádřila hlasitý nezájem o tématu vůbec jednat, a to z důvodu odporu k Hnutí pro život, které petici předkládalo. Je mi jasné, že jsem ideologicky – zvlášť v rodinné politice – zcela na opačné straně, než kolegyně Smejkalová, ale právě proto si myslím, že je důležité se o tématu bavit u odborného stolu, kde si Julie může přivést svoje odborníky s jejich argumenty a já zase ty svoje. A můžeme se obě strany pokusit najít nějaký kompromisní výstup. Nebo se shodnout, že se opravdu neshodneme a rozhodnout tak demokraticky hlasováním.

Dovedu si představit, že výstupem by například mohlo být:

•  Postoupení petice k jednání Rozpočtovému výboru ve věci „zvýšení daňové slevy za každé nezaopatřené dítě“.

•  Dále Výboru pro veřejnou správu a regionální rozvoj a Výboru pro sociální politiku ve věci „investičních opatření na podporu vlastního bydlení“.

•    Nebo například Výboru pro životní prostředí ve věci podpory ekologicky udržitelné mobility rodin.

•   Doporučení vládě ČR, aby zvážila uspořádání celospolečenské konzultace, v jejímž rámci by se stát systematicky dotázal žen na překážky bránící narození dětí, a to v souvislosti s dlouhodobým poklesem porodnosti v České republice.

Ale právě proto, že bych se toho nerada takto obecně zbavila hned v prvním kroku a zaúkolovala kolegy v jiných výborech, můžeme přizvat na odbornou debatu opravdu nejzkušenější odborníky z obou stran a můžeme tak vytvořit pro výbory a vládu, než to na ně „posunemm“, argumentář a jasné analytické podklady.

Hned druhý den po petičním výboru se na mě obrátilo několik novinářů s tím, jestli opravdu chci řešit u odborného stolu něco, co předkládá právě Hnutí pro život, pro leckoho radikální hnutí. Však víte, jak je to s tou rodinou – kdo je pro rodinu, je proruský radikál, a neměl by se vůbec vyjadřovat… 🙂

Nevím, kde berou určití morální majáci sebevědomí selektovat, kdo se smí zapojit do veřejné diskuse a jehož názor už není relevantní. Tak uvidíme, jestli se mi seminář podaří vůbec uspořádat, aniž bych od počátku bojovala s protesty proti jinému názoru, než mají protestující.

Veřejné slyšení kandidátů na dětského ombudsmana

Už v minulých dílech jsem vám zde přibližovala blížící se volbu dětského ombudsmana. Tentokrát jsme absolvovali finální veřejné slyšení. Z kandidátů jsme měli možnost vyslechnout si tři kandidáty – všichni na můj vkus až příliš progresivního rázu. Nejlépe připravena byla rozhodně kandidátka Eva Petrová a byla jsem si od počátku jistá, že komise – složená z poradních orgánů vlády – nám ji navrhne jako nejlepší volbu. Tak se i stalo. Paní Petrová měla jako jediná připravenou perfektní řeč a celou ji četla. Zatímco další dva kandidáti mluvili spatra, z hlavy, tak, jak jim zobák narost. Sic bez důkladné přípravy, o to pro mě věrohodněji.

Paradoxně nejméně aktivistický mi připadal pan Šalamoun, kdysi ministr pro legislativu, navržen Piráty. Buď tedy pochopil, kudy běží zajíc, a odpovídal tak, jak by chtěli provládní politici slyšet (tedy že určitá rozhodnutí mají být politického, nikoliv úřednického a aktivistického rázu), anebo byl opravdu onoho názoru, pro mě překvapivě.

Shrňme si, co novela o veřejném ochránci práv dětí přináší:

– Vytváří novou funkci dětského ombudsmana, který má – sic líbivě – chránit práva dětí, ve skutečnosti to ovšem znamená rozšíření pravomocí současného ombudsmana a umožňuje oběma ombudsmanům zasahovat do soudních řízení a kontrolovat úřady i soukromá zařízení.

– Dotkne se to všech orgánů veřejné moci. Soudů, protože ombudsmani mohou i vstupovat do soudních řízení, škol a školských zařízení, zdravotnických a sociálních zařízení, dětí a jejich zákonných zástupců.

– Oslabíme rodičovskou autoritu, protože umožníme dětem obracet se na ochránce „bez vědomí svých zákonných zástupců“ a dáme dítěti právo „hovořit s ochráncem práv dětí bez přítomnosti svých zákonných zástupců“. Ochránce nemá povinnost vyrozumět rodiče. Toto vytváří paralelní autoritu k rodičům, která může zasahovat do rodinné výchovy bez vědomí a souhlasu rodičů.

– Umožňujeme expanzi státní moci do soukromé sféry. Působnost se rozšiřuje na „právnické a fyzické osoby, pokud vykonávají působnost v oblasti veřejné správy“, včetně soukromých zaměstnavatelů, škol a dalších zařízení. Ochránci získávají rozsáhlá kontrolní oprávnění včetně „pořizování kopií a obrazových záznamů“ a práva mluvit s osobami „bez přítomnosti jiných osob“.

– Ochránci získávají právo vstupovat do soudních řízení, podávat návrhy na zrušení právních předpisů, vstupovat do rodinně-právních řízení včetně osvojení a odvolávat se proti soudním rozhodnutím. To narušuje nezávislost soudnictví a vytváří quasi-soudní instituci bez demokratické kontroly s funkčním obdobím 6 let.

 Atd…

A právě proto je opravdu nejen důležité, ale NUTNÉ, aby byl vybrán někdo, kdo není typickým aktivistou a nemá potřebu vlastním neodvolatelným úřednickým postem převyšovat zákonodárnou moc, kterou vykonává dvoukomorový a občany volený Parlament České republiky. Jinak se nám ta demokracie může zase zvrhávat pouze na jednu stranu… Tu oblíbenou médii a neziskovkami. Jak jinak.

Hanácké kroj

10. března nás čeká ve sněmovně tzv. Den krojů. Jestli mě něco v tomto týdnu rozradostnilo, tak právě toto. Jakožto velká milovnice tradice a folkloru tam samozřejmě nebudu chybět pořádně okrojovaná, a těším se, jak se s těmi pentlemi a zdobenými sukněmi budu míjet s kolegy na chodbě. Tedy doufám, že nakonec nebudu jediná!

V dnešním díle jsme výjimečně nezačali Hanou, tak jí skončíme. Po tom vážném tématu veřejného ochránce je potřeba trochu si poodskočit… Protože právě hanácký kroj si jdu tento týden vyzkoušet, a snad i vypůjčit, pokud mi bude, do mých rodných Kožušan-Tážal do obecní skříně. Cestou do Olomouce jsem přemýšlela, v jakém asi kroji přijdou bratři Okamurovi. 🙂

V ČR JE PREZIDENT PRO CIZÍ ZEMI

Česká republika se dostala do absurdní situace:

máme prezidenta, který má stát v čele národa, ale stojí proti němu.

A čím dál víc to vypadá, že je ochoten udělat cokoli, jen aby nás přitlačil

blíž k cizí válce, která není naše.

Nedávné gesto na Hradě, přijetí manželek a dětí padlých ukrajinských vojáků

a příslib finančního odškodnění je jen poslední kapkou.

Zatímco české rodiny po našich hasičích, policistech, vojácích,

zdravotnících a záchranářích marně čekají na základní finanční pomoc a úctu,

prezident rozdává peníze a pozornost cizím rodinám.

Je lidsky smutné, když někdo přijde o manžela. Ale je ještě smutnější, když

vlastní prezident nezná vlastní hrdiny.

NAŠE HRDINY STÁT NEVIDÍ

Každý rok u nás zemřou lidé, kteří sloužili této zemi:

hasiči, kteří se vrhají do ohně, policisté, kteří chrání občany za cenu

vlastního života, vojáci, kteří zemřou při službě, zdravotníci, kteří

sloužili během pandemie a mnozí na to doplatili zdravím či životem,

záchranáři, kteří umírají na silnicích, energetici a dělníci, kteří zemřou

při práci.

A co dostanou?

Dlouhé vyřizování, tisíc papírů, čekání a směšné částky.

Nikdo je nezve na Hrad.

Nikdo nekoná tiskovku.

Nikdo jim neslibuje milionové kompenzace.

Ale když jde o Ukrajinu?

Najednou je slyšet fanfára, fotografové připraveni, sliby létají vzduchem.

ČESKÝ OBČAN DRUHÉHO ŘÁDU..

Poslední měsíce jasně ukazují, jaký je skutečný žebříček priorit:

1. Ukrajina
2. Evropské zájmy
3. Mezinárodní image prezidenta
4. Cizí válka

A někde vzadu, hluboko pod čarou:

Čeští občané.

Je to výsměch všem, kteří platí daně, drží tuhle zemi nad vodou a slouží jí

v první linii.

VLÁDU VOLIČŮ NECHCE. ALE SÁM SE TAM DOSTAL JEJICH HLASY

A teď k tomu nejdůležitějšímu:

Prezident odmítá respektovat vládu, kterou si zvolili Češi, protože chtěli,

aby se tato země konečně postavila za své vlastní občany.

Tuto vládu voliči dali k moci.

Je to výsledek demokratického hlasování.

Ale prezident?

Ten už ani neskrývá, že ji nechce, že ji obchází, že jí podkopává nohy a

snaží se řídit zemi přes média,

nátlak a zahraniční papouškování.

A to vše od člověka, kterého – bohužel – kdysi také zvolili voliči.

Dnes by mnoho z nich volilo jinak. Jenže je pozdě.

Teď sedí na Hradě a má pocit, že mandát je bianco šek.

PREZIDENT, KTERÝ NÁS TLAČÍ DO VÁLKY

Místo role státníka si hraje na generála.

Mluví o válce, stupňuje napětí, tlačí na zbrojení, podporuje cizí konflikty

a dělá symbolická gesta, která nás mají „připravit“ na to, že se Česko

posune o krok blíž k válce.

Jenže české matky nechtějí posílat své děti bojovat na cizí pole.

České rodiny nechtějí platit válku, která není jejich.

A český prezident by měl hájit své občany, ne cizí stát.

ČESKO NA PRVNÍM MÍSTĚ NECHCE. A NIKDY NECHTĚL.

Volání občanů, že chtějí Česko na prvním místě, prezidenta nezajímá.

Řídí se jediným směrem tím, který mu zatleská v Bruselu.

A tak máme prezidenta, který:

pomáhá cizím rodinám,

ignoruje rodiny českých hrdinů,

odmítá vládu zvolenou občany,

tlačí nás do války,

a dělá vše pro to, aby české zájmy byly až úplně dole. NÁROD SI

ZASLOUŽÍ PREZIDENTA, KTERÝ STOJÍ PŘI NĚM.

Ne někoho, kdo se dívá jinam.

Ne někoho, kdo přepisuje priority podle zahraničních instrukcí.

Ne někoho, kdo se otočil zády k lidem, kteří ho zvolili.

Český národ si zaslouží hlavu státu, která bude říkat jasně:

Ne cizí válce. Ano českým občanům. Ano českým hrdinům. Ano vládě, kterou si

lidé zvolili…

Dokud to tak nebude, nebude v této zemi jistota ani spravedlnost.

A dnes slyšíme čísla, která děsí celý svět.

Média nám dnes servírují nové statistiky.

Teď údajně „26 000 mrtvých ruských vojáků za měsíc“. Dobře a kolik

Ukrajinců?

Kolik mladých kluků z obou stran v téhle válce mizí beze jména, bez hrobu,

bez příběhu?

O tom se mlčí.

Protože skutečná pravda by znamenala přiznat něco, co už většina lidí tuší:

Tohle není jen válka.

Tohle je likvidace generace.

Tichá, systematická, cynická.

Genocida po kapkách.

A mezitím? Zbrojaři bohatnou jako nikdy.

Zatímco rodiny oplakávají mrtvé, zbrojní průmysl jede na plné obrátky.

Akcie rostou.

Obraty stoupají.

Každý další měsíc války je pro ně nový jackpot.

A lidé se ptají naprosto logicky:

Kdo má skutečný zájem na tom, aby válka pokračovala?

A tady se dostáváme k tomu nepříjemnému bodu, o kterém se mluví čím dál

hlasitěji:

Politika, peníze a „vděčnost“.

Ve veřejném prostoru zaznívá, že někteří lidé a skupiny, kteří dlouhodobě

působí ve zbrojním

byznysu, podporovali prezidentské kampaně.

Někdo jmenuje Strnadovy firmy, někdo Koláře a jeho struktury, někdo další

podnikatele.

Neříkáme, že je to tak.

Neříkáme, že je to prokázané.

Ale ptáme se — stejně jako mnoho občanů:

Kdo opravdu táhl za provázky prezidentské kampaně?

A proč dnes prezident dělá všechno, co zbrojařům v ČR i v zahraničí hraje do

karet?

Je to náhoda? Nebo „vděčnost“, která má svou cenu?

Jisté je jedno.

Prezidentovy kroky dnes dokonale kopírují

zájmy těch, kteří vydělávají na válce.

A český občan to cítí a cítí to velmi silně..

https://www.institutvk.cz/clanky/3341.html

Ostatně si to USA zaslouží po celém světě.

A MNĚ UŽ JEN KÁVIČKU:

https://www.institutvk.cz/clanky/3340.html

23.02.2026 12:14 | Komentář

autor: Jakub Vosáhlo

V rámci obhajoby předlistopadové minulosti prezidenta Pavla se aktivista Štítu demokracie a Milionu chvilek Antonín „Tony“ Pášma rozhodl dokázat, že současná koalice je plná bývalých komunistů. Na jeho seznam se ale dostal třeba i ministr dopravy Ivan Bednárik, kterému v době pádu režimu bylo čtrnáct let.

V souvislosti s akcí „stojím na prezidentem“ na sociálních sítích opět ožila debata o minulosti prezidenta, prezentovaného jako hlavní pilíř české demokracie, před rokem 1989.

„Vytrvale chráníte principy, na kterých stojí náš demokratický stát,“ stojí v prohlášení, které nechává podepisovat organizace Milion chvilek. Na podporu prezidenta už uspořádala jednu demonstraci v Praze a několik v regionech.

Spojování přežití české demokracie výhradně s osobou hlavy státu ale mnohým přijde přehnané. Zejména proto, že mnozí soudí, že Petr Pavel rozhodně vždy nebyl čítankovým demokratem. A právě proto ožila debata o jeho působení před rokem 1989 v Československé lidové armádě, Komunistické straně Československa a tajných službách komunistického režimu.

Připomínky k tomuto období jeho kariéry formuloval historik Petr Blažek, který se na předlistopadové období badatelsky zaměřuje celou kariéru. Rozporoval mu je plukovník Eduard Stehlík, historik českého vojenství. Ten vyjádřil názor, že Blažek nerozumí specifickým reáliím armády, kde mohl Pavel své problematické aktivity (včetně účasti na elitním zpravodajském kurzu) dostat v rámci subordinance příkazem.

Vojenský historik Jiří Fidler v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz vzpomenul i další okolnosti Pavlovy předlistopadové kariéry, třeba vliv jeho otce, plukovníka Josefa Pavla, jehož kariéra se pozoruhodně prolínala s postupem Milána Václavíka, posledního ministra obrany před listopadem 1989.

Psali jsme:

• Rozvědčík Pavel! Zachránila mu kariéru přímluva otce u ministra? Fidler vaří z faktů

Je zřejmé, že Petr Pavel byl součástí armádních struktur, které byly jednou z hlavních opor tehdejšího režimu.

Odborná debata byla ztížena tím, že Petru Blažkovi nechali zablokovat facebookový profil, přes který komunikoval. O to intenzivněji ale probíhala ta laická.

A v ní se na straně prezidentových zastánců začal šířit příběh, že Pavlovi jeho odpůrci komunistickou minulost vyčítají, ale u jiných jim nevadí. Jmenován byl zejména Andrej Babiš, který byl členem komunistické strany jako pracovník zahraničního obchodu v osmdesátých letech.

S oblibou je připomínána též životní epizoda Oto Klempíře, ministra kultury za Motoristy. Ten se sice až do listopadu 1989 jako rockový muzikant pohyboval zcela mimo režimní struktury, pracoval v dělnických profesích v pekárnách nebo papírně, ale připomínána je jeho asi roční spolupráce s StB jako informátora. Do ní měl být dotlačen vydíráním, když si u něj známý nechal věci, které ukradl v trafice a posléze je tam našla policie. Přesto jeho tehdejší krycí jméno „Olda“ patřilo v posledních týdnech k hitům protivládních diskusních skupin.

Připomínána je ale i minulost dalších politiků současné koalice. Dohromady je sepsal Antonín Pášma, zaměstnanec Milionu chvilek a současně aktivista spolku Štít demokracie. Ve spolku Petra Ludwiga je nejvýraznějším mluvčím, a mimo jiné též autorem označení „hnědá koalice“.

https://youtube.com/watch?v=EUvnJ8qKYzQ%3Fsi%3DwzQbA4QoYDnShfGF

Antonín Pášma přišel se seznamem koaliční „party plné bývalých členů komunistické strany, agentů StB a příslušníků pohotovostního pluku“. Kromě jmen, o kterých se v minulosti mluvilo (Miroslav Ševčík byl řadovým členem KSČ jako vysokoškolský pedagog, Jan Síla zase jako primář v nemocnici) zaujme především tvrzení o komunistické minulosti ministra dopravy Ivana Bednárika.

Nominant SPD je přitom, jak lze najít na Wikipedii i v mnoha dalších zdrojích, ročník narození 1975. V listopadu 1989 mu tedy bylo čtrnáct let.

„Zřejmě jsem mezi domácími úkoly a sbíráním céček stíhal i stranické schůze,“ poznamenává ministr Bednárik pro ParlamentníListy.cz se zjevným pobavením.

Vážně dodává, že nikdy nebyl členem KSČ, ani žádné jiné politické strany.

„Příště mě prosím obviňte aspoň z něčeho, co bude trochu chytřejší,“ prosí aktivistu.

ZE SLOVA AKTYVYSTA SE MI ZVEDÁ ŽALUDEK A MÁM HNAČKU- NIKÝM NEVOLENÝ DEBIL SI O SOBĚ MYSLÍ, ŽE VÍ NEJVÍCE ZE VŠECH A NEVÍ – JAK VIDNO- ČASTO, ANI JAK SE KDO JMENUJE A TAK DÁLE.

TI PRAVÍ AKTIVISTÉ, KTERÝCH JE TAK 5 -10 PO REPUBLICE, MUSÍ MÍT OSYPKY!

22.02.2026 9:25 | Rozhovor

autor: Jan Procházka

Sotva vypadla sovětská armáda, chtějí u nás zase testovat monstra o 100 metrů vyšší než větrné elektrárny na moři. Exkluzivní rozhovor pro PL s ekologickým patriotem Jakubem Svobodou, lídrem hnutí za udržení krajiny v oblasti Ralsko.

V poslední době se v některých médiích objevují články, které odpůrce větrných elektráren vykreslují jako „dezinformační aktivisty“, případně informují čtenáře o jejich napojení na ruskou propagandu.

Zrovna v území kontaminovaném sovětskou armádou mi by takováto činnost u sousedů i v rodině asi sotva prošla. Takové tvrzení je nejen nepravdivé, ale samo o sobě představuje nebezpečnou dezinformaci, protože bez důkazů zpochybňuje legitimní občanskou angažovanost. Nejsme dezinformátoři. Jsme lidé, kteří chrání své zdraví a krajinu. Odmítáme být nálepkováni.  Na rozdíl od „ekologických aktivistů“ i některých redakcí nejsme nikým placeni, natož žádnou cizí mocí. Dokonce ani investory a zahraničním kapitálem.

Jsme místní obyvatelé, kteří se brání zásahům do svého bezprostředního okolí, krajiny a zdraví. Investory často doprovázejí pracovníci různých neziskovek a chodí nás společně poučovat, jak máme žít ve své vlastní krajině, ve které ovšem oni sami bydlet nebudou. Někteří z nich jsou agresivní pomalu jako svazáci v padesátých letech a citují nám své naučené slogany, jak je ta větrná energie ekologická a levná. Ve skutečnosti ale není v pravém smyslu ani obnovitelná, po jejich stavbách zůstávají v zahraničí v zemi stovky kubíků betonu, polámané lopatky vrtulí a hromady železného šrotu. Na jedné straně stojí ideologie a propaganda, podporovaná zisky investorů; na druhé straně základní občanské právo na zdravý život i zákony naší země a Evropské unie, které oni vědomě porušují.

Obáváte se poškození zdraví, mnozí z vás mají v postižené oblasti rodiny a děti. Předložil vám někdo z investorů hodnověrnou studii, která by vylučovala dopady na lidské zdraví?

Nejenom žádnou hodnověrnou, ale vůbec žádnou. Asi se obávají, že bychom něco takového mohli nechat odborně oponovat, a tak se raději omezují na sliby, slogany a tvrzení. Často si vezmou na pomoc „odborníky“ z různých ekologických neziskovek. Tito jejich „energetici“ ale ve skutečnosti v žádné elektrárně nepracovali, když pomineme skutečnost, že občas někde lezli s transparenty na komín. Někteří z nich dokonce z minula známí jako odpůrci dostavby jaderných reaktorů, to byla tehdy jejich hlavní energetická praxe. Oni ale hlásají pouze ideologické fráze prezentované často agresivní formou. Překřikují nás a volají, že je to neškodné, ekologické a vyhrožují našim občanům, že pokud nesvolíme, zavřou nám uhlí a že jako na Ukrajině nebudeme míst dost elektřiny. Když to přeženou, vypadá to spíše, že do vsi přijely zelené brigády.

Zásadní fakta v mediálních textech i v tuzemské odborné literatuře opakovaně chybí. V konkrétních lokalitách investoři větrných elektráren dosud nepředložili veřejnosti ani jedinou nezávislou studii, která by jednoznačně a bez podmínek prokázala, že plánované větrné elektrárny vliv na zdraví nás a našich rodin nemají.

Co vám tedy investoři tvrdí?

Namísto faktů se pracuje s obecnými tvrzeními, se zjednodušenými závěry nebo s odkazy na „konsensus“, kde však není jasné, koho s kým. Konsensus mají akorát investoři se zainteresovanými politiky a několika ideology v grýndýlových neziskovkách, ale s námi, kdo v tom máme žít, obvykle nikdo ani takový konsensus nehledá. Vypadá to spíše, že nám přišli – v konsensu vlivu kapitálu, ideologie a jimi ovlivněných politiků – sdělit, že máme smůlu a co u nás bude postaveno.

Hledají pouze jednotlivé lokality, které by mohli uplatit, mnohdy chudé nebo i v našem kraji sociálově vyloučené. Když si vybrali nějakou lokalitu, obcházejí obce v její blízkosti a hledají zájemce o úplatu, takže když najdou jednu sociálně vyloučenou osadu a kolem ní deset prosperujících obcí, chodí jim obvykle slibovat peníze. Jde mnohdy o vyšší částky, než jim dává sociální péče.

Co vám ještě na takové argumentaci chybí?

Oni žádnou argumentaci – krom té ideologie a úplaty – nemají. Ale pokud bychom to měli opravdu normálně posuzovat, jde především o kumulaci vlivu více elektráren, dlouhodobé působení, psychickou zátěž a obtěžování obyvatel, Ty\to problémy jsou v odborné literatuře v zahraničí už běžně popsány a diskutovány. S námi nikdo ani takovou diskusi začínat nechce.

Vzhledem k tomu, že jsou Čechy de facto kotlina chráněná okolními horami i proti vichřicím, snaží se ti investoři instalovat své vrtule až nad úroveň pohraničních hor, aby je přefoukl vítr a aby oni alespoň něco vyrobili. U moře mají stometrové stožáry, zatímco u nás chtějí ztečovat až 270 metrů, tedy srovnatelné s lesy Eiffelových věží. Kromě toho, že to bude extrémně hnusné a nikde jinde nic podobného nemají, máme logicky obavu z většího hluku, a také třikrát vyšší stožár je těžší a „lépe“ vibruje. Betonu se pod něj musí nalít tolik, že to může poškodit ložiska podzemních vod. Jako by nestačilo, že nám komunisti některá zničili těžbou uranu, může se tím kontaminovat celé ložisko a my pak budeme namísto domácí radioaktivní vody muset pít balenou vodu z marketu. Žádnou studii na toto téma také nikdo nepředvedl; snaží se to celé uplatit a ukřičet.

Nechci se stále bránit proti takové cílené agresi ideologie a zahraničního kapitálu, ale požadavek na zdravotní opatrnost nebo i na ochranu podzemních vod v dříve postřižené oblasti přece není dezinformace, je to pouze princip předběžné opatrnosti, který je základem normálního uvažování i právního systému demokracie včetně evropského práva.

Jediný konkrétní argument investorů jsou peníze a ty jsou nejisté, je to tak?

Jak pro koho nejisté. Pro investory to chce vláda garantovat jako jistotu, a proto se tak vehementně snaží vzít si naši krajinu, ve které ale oni ani ti jejich ideologičtí pohůnci bydlet nebudou. Veřejná debata se často zjednodušuje na slibovanou úplatu a na údajné finanční přínosy pro obce. Realita je ale mnohem střízlivější, investoři obcházejí obce s individuálními finančními nabídkami, kdy tyto nabídky nejsou systémové nebo nejsou právně garantované na desítky let. Vzhledem k jejich ziskům jde také v podstatě o směšné částky, i v restauraci dáváte vyšší spropitné, než nabízejí oni. Proto se také soustřeďují na chudší i sociální vyloučené lokality.

Z toho mála, co slibují, není jisté, zda by takové smlouvy pokračovaly i v okamžiku prodeje dalšímu zájemci. Podobně jako se hůře prodává panelák se sociálně vyloučenými, tak i větrná elektrárna, kde se jim podle nějakého závazku bude muset platit kompenzace za hluk a újmu. U řady smluv takovýto závazek okamžikem prodeje padá, ověřovali jsme to s právníky.

A co vláda? Má přece nový program, že Green Deal nebude?

Máme takový pocit, že nás někdo v nedávné minulosti prodal, a ten nový nás dostatečně nechrání. Veřejný zájem těchto staveb je diskutabilní, přínos je akorát pro investory, a vláda se naopak v aukcích zavazuje jim zisky doplácet. Všichni spotřebitelé elektřiny z toho budou mít dražší daně nebo poplatky a my újmu na životním prostředí. Tohle přece není železnice, dálnice nebo vodovod. A když to konzultujeme s některými poslanci a s vysokými vládními úředníky, padají často takové argumenty, že je v tom tolik peněz, že to nejde zastavit. O veřejném zájmu a ekologii nepadlo ani slovo.

I kdyby to bylo doopravdy nutné, vláda se ani nepokusila vyvážit trvalý zásah do krajiny a do života obyvatel. Tohle opravdu nechápu, jeden větrný park by měl vydělat tři miliardy, na které jim slibují dotace. Je až k nepochopení, že není vyslyšeno demokratické odmítání a vůle občanů, kteří si chtějí zachovat své okolí, takové, jaké je. Ve skutečnosti je to naopak, minulá koalice zrežírovala takové zákony, aby do toho lidé v okolí investorům a zainteresovaným politikům ani příliš mluvit nemohli. Současná vláda slibuje, že to bude „zmírňovat“. Je to jako kdyby vás někdo prodal do nedobrovolného otroctví, ale dozíral by na to, aby vám dávali večeři.

Jak je to s dotacemi?

Velká část výstavby větrných elektráren se neobejde bez masivních veřejných dotací. Nejde jenom o zaručený zisk, ale i o posilování energetických soustav a v bezvětří náhradní zdroje na zemní plyn. Chtějí nám rozjezdit krajinu cestičkami, aby mohli k těm vrtulím navézt dostatek betonu. V tom množství musí být zpevněné a často asfaltované, a půjdou jako zářezy do krajiny k těm vrtulím. Rovněž tak elektrické kabely, které chtějí vést jinými zářezy, zřejmě aby se jim pod tím naváženým betonem nepotrhaly.

Prostředky na takovouto rozsáhlou výstavbu nejdou „z ničeho“, naopak jdou z veřejných rozpočtů, tedy z kapes všech občanů. A i pokud by šla část toho z rozpočtu investora, je to pouze za cenu garantovaného zisku. Ve skutečnosti má ten investor mnohdy v ruce pouze papír a peníze dodávají banky, takže je to dražší i s jejími úroky.

Označovat lidi, kteří se ptají na smysluplnost takových výdajů za dezinformátory, to je trapné. Stačí, abychom si vzali kalkulačku, na některých shromážděních to už lidé udělali, a zelení ideologové je u toho okřikovali jakousi demagogickou politickou ekonomií. Nakonec jsme se ptali, že když to tak podle těch ideologů tak málo vydělává, proč do toho takový investor vůbec jde.

Opačným dotazem v jejich demagogii je, že když je to tak levné, proč to bude stát tolik peněz. S kalkulačkou v ruce nás ale žádný z nich nepřesvědčil, zřejmě byli na základní škole horší z matematiky.

Akcelerační zóny měly být původně pomocí energetickým komunitám pro urychlení procesu výstavby obnovitelných zdrojů energie. Jaký je váš pohled na tento celý proces? 

Ano, zákon č. 249/2025 Sb. je problematickým bodem, kdy se jedná o vymezování tzv. akceleračních oblastí pro OZE. Evropská směrnice, kterou tímto paskvilem měli údajně implementovat, jasně hovoří o umělých a zastavěných plochách, jako jsou střechy a fasády budov, o dopravní infrastruktuře a jejím bezprostředním okolí, parkovištích, zemědělských podnicích, skládkách, průmyslových areálech, dolech, umělých vnitrozemských vodních útvarech, jezerech nebo nádržích a případně o městských čistírnách odpadních vod, a dále o znehodnocené půdě, kterou nelze využívat pro zemědělství.

Tohle není naše zbožné přání, ale to je přesný text směrnice, kterou u nás vláda ve spolupráci s investory údajně implementovala. Nejsem určitě první, kdo evropskou směrnici takto cituje, ale měli by si to přečíst i politici, a především jejich voliči, do jaké Evropy že jsme to vlastně vstoupili. Do krajiny plné větrných monster v duchu této směrnice určitě ne, protože požaduje opačný postup.

Jak tedy ty akcelerační doopravdy vznikají?

Měli by je mapovat. K mapování těch zón podle evropské směrnice RED III ale ještě vůbec nedošlo. Pokoušejí se to nahradit tím, že dá investor na sebe větrnou mapu s mapou chráněných území a dalších lokalit, kde to ze zákona stavět nejde, a z toho získá mapu pro své další plány.

V praxi dnes vidíme, že některé mapové podklady vznikají amatérským způsobem a jasným důkazem jsou právě zóny navrhované v těsné blízkosti obcí a také často ve významných krajinných lokalitách, což probíhá bez seriózního vyhodnocení dopadů na krajinný ráz a okolní sídla.

Přesto neustále čteme v různých vyjádřeních, jak pečlivě byly tyto lokality vybrány. K tomu lze doplnit snad jen poznámku, ano pečlivě byly vybrány, ale pro peníze investorů, jinak bez jakékoli hlubší analýzy. A hlavně, s odvoláním na evropské zákony, v rozporu s tou směrnicí, podle které je údajně vybírají. Tedy nezákonně, a ještě k tomu amatérsky, ani obcházet zákony profesionálně neumí. Každý si tu směrnici může přečíst dám, je všude na internetu.

Považujete za jedno ze systémových rizik i možnou korupci?

Urychlení proces znamená zkrácení práva lidí ptát se, nesouhlasit a požadovat vysvětlení. Pokud někdo kritizuje způsob vymezování těchto zón, nešíří dezinformace, pouze upozorňuje na reálné systémové riziko, které tu skutečně z podkladů vyplívá. Logicky zvyšuje i možnost, že když se dva subjekty mezi sebou domluví, je větší pravděpodobnost, že jim výsledek projde.

Aniž bych někoho konkrétního obviňoval, mezinárodní sekretariát organizace Transparency International (TI) zveřejnil výsledky Indexu vnímání korupce (Corruption Perceptions Index – CPI) za 2025. Česko v něm získalo 59 bodů ze 100 možných a vyhouplo se na 39. místě ze 182 hodnocených zemí světa. Jsem tedy zemí ohroženou korupcí a ztráta veřejné kontroly takovým jevům svědčí.

Konkrétní pokusy podivného jednání vnímáme často i v našem okolí. Stává se často, že starosta podepisuje závazky za obec bez vědomí ostatních nebo že občasné nevědí klíčových jednáních zastupitelstva. Jejich výsledky jsou jim následně odpírána a utajovány, i když to praskne a oni se jdou prát. Proč by jinak zastupitelé porušovali povinnou transparentnost veřejné správy? Někteří odmítají odpovídat i na dotazy podle Zákona 106 a veřejném přístupu k informacím s odvoláním, že jsou smlouva s developerem nebo společné memorandum důvěrné. Takto se přeci před občany jiný než zkorumpovaný člověk bude stěží, chovat, tedy naše podezření odpovídá v podstatě tomu zveřejněnému mezinárodnímu indexu.

Jak se stavíte k obvinění z „ruské propagandy“, je to podle vás zástupný argument?

Rusky nemluvím, takže to neumím ani posoudit. Někteří komentátoři a veřejně vystupující osoby (například pan Martin Ábel) se o odpůrcích VTE vyjadřují jako o lidech napojených na ruskou propagandu.

Taková jednání a výkřiky jsou bez jediného důkazu. A tak se můžeme jenom ptát. proč nemáme lokální zdravotní studie? Protože je nikdo z řady investorů nevytvořil. Proč se rozhoduje bez důvěry místních lidí? Protože je cítit odpor, ale ten si investoři a rozdavači nálepek vytvořili svým jednáním. Dále se můžeme ptát. Proč se ekonomická rizika přenášejí na veřejnost a zisky zůstávají soukromé?

Je to podobné, jako kdyby ve škole Pepíček neuměl počty nebo vlastivědu a nadával by paní učitelce do agentů Kremlu. A opravdu ubohé, když se tato nálepka používá tehdy, když chybí věcná odpověď na otázky. 

Jaké otázky to jsou?

Kromě národohospodářských a energetických otázek se můžeme jako občané v dotřených lokalitách ptát, proč nemáme lokální zdravotní studie? Protože je nikdo z řady investorů nevytvořil.

Proč se rozhoduje bez důvěry místních lidí? Protože je cítit odpor, ale ten si investoři a rozdavači nálepek vytvořili svým jednáním.

Dále se můžeme ptát, proč se ekonomická rizika přenášejí na veřejnost a zisky zůstávají soukromé?

Označovat spoluobčany za „placené Ruskem“ jen proto, že se vůbec na něco takového ptají nebo že nesouhlasí s konkrétní výstavbou v jejich okolí, je nepravdivé, urážlivé a samo o sobě dezinformační, jedná se o takový nový směr, který bych nazval jednostranný demokratický a komunismus. V tomto případě ne rudý, ale zelený.

Co byste řekl závěrem?

Nejsme proti energii. Nejsme proti technologiím. Jsme proti necitelné výstavbě, proti nedostatku informací, proti nátlaku a nálepkování. A také proti lhaní politiků o tom, co ta směrnice RED III mněla vlastně na mysli.

Území v Ralsku patří k nejvíce ekologicky zatíženým oblastem v Česku v důsledku těžby uranu ve 2. polovině 20. století. Za komunistů zde probíhala chemická těžba kyselinou sírovou v podzemí, která způsobila největší ekologickou zátěž. Do podzemí bylo vstříknuto přibližně 4 miliony tun kyseliny sírové, kontaminováno bylo asi 370 milionů m³ podzemních vod a zasažené území má rozlohu přibližně 27 km². Největším problémem je ohrožení podzemních zdrojů pitné vody, zejména cenného severočeského křídového kolektoru. V tomhle už žádné betonové jámy hloubit nechceme. Dokončení se předpokládá kolem roku 2040–2045, do té doby ať se do toho investoři odborníkům nevměšují.

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 zůstala sovětská okupační armáda v Československu na základě nedobrovolné mezistátní smlouvy a Ralsko se stalo jednou z jejich hlavních základen. Když jsme je v roce 1991 konečně vyhodili, zůstala po nich silná kontaminace půdy ropnými látkami, úniky paliv z letiště a skladů, černé skládky a nelegálně uložený odpad a poškozené lesy a krajina. Tyto škody se přidaly k už existující ekologické zátěži způsobené těžbou uranu v oblasti.

Po těchto trpkých zkušenostech bychom měli sloužit namísto sovětských raket a tanků zase k výstavbě strojů na vybírání peněz?  Obvyklá výška větrných elektráren je 100 až 150 metrů. Na moři je to až 170 metrů. Máme se tedy v Ralsku opět stát předmětem nějakého sociálně technického experimentu, podporovaného za státní peníze, kdy věžemi o 100 metrů vyššími, než mají na moři, budeme testovat, jestli vítr přefoukne Českou kotlinu?

Jsme z drsného a v minulostí těžce ekologicky zkoušeného kraje a budeme bránit své zdraví, domov a krajinu i nadále. To opravdu není propaganda, ale je to základní projev odpovědné občanské společnosti. Jsem i rádi, když nám v tomto vyjadřují solidaritu nejenom občané z podobně postižených krajů, ale i z měst, kteří mají v podobných lokalitách rodiny a rekreační nemovitosti.

ABSOLUTNĚ SOUHLASÍM! ZKURVILI TO TAM, LETADLA TAM MÁME, VŠUDE ÚDAJNĚ DOBŘE- DOMA NEJLÉPE- ALE KDE JE U NÁS TEN DOMOV? HE? ĚŠET BY JE MĚLI NA TY VRTULE ZA KULE!