Poslanec Matěj Hlavatý (STAN) se v televizní debatě snažil poučit přítomné vládní politiky i celý národ o těžbě uhlí na Ostravsku, místo toho je ale kvůli svému vyjádření konkurenci pro smích. Hlavatý v debatě o energetice hlásal, že po těžbě hnědého uhlí je na Ostravsku zničená krajina. Moderátor Michal Půr ho proto musel poučit, že na Ostravsku se těžilo černé uhlí a šlo o hlubinnou těžbu.
Foto: Repro CNN Prima News Popisek: Poslanec Matěj Hlavatý
Ceny ropy stoupají kvůli válce na Blízkém východě, a to s sebou přináší razantní nárůst cen pohonných hmot i v České republice. V rámci debaty v pořadu 360° na CNN Prima News o možných krocích vlády Andreje Babiše, včetně možnosti zastropování cen pohonných hmot, prohlásil poslanec Matěj Hlavatý, že je to ideální příležitost k důslednější implementaci obnovitelných zdrojů a snížení závislosti na fosilních palivech.
„Když snížíme závislost na fosilních palivech, tak tím snížíme riziko, když se stane nějaký takový útok nebo cokoliv podobného. Čím víc diverzifikujete, tím jste méně závislí na fosilních palivech a jste soběstačnější,“ prohlásil Hlavatý, přičemž poslanci Radek Koten z SPD i Matěj Gregor z Motoristů kroutili nesouhlasně hlavou.
Vrchol Hlavatého představ o české energetice ale přišel vzápětí, když přišla řeč na ukončení těžby uhlí na Ostravsku. Hlavatý mluvil konkrétně ke Gregorovi, který je z Ostravska. „Vy jste z Vítkovic, tak víte, jak tam vypadá ta krajina po těžbě uhlí? A vy tady mluvíte o tom, že lidé nechtějí za chalupou nějaké stometrové větrníky. Tam si každý oddechl, že těžba skončila a kdybyste teď řekl, že obnovíte na Ostravsku ty těžby v krajině, kde ty ložiska ještě jsou, tak bych chtěl vidět, jak by vás rychle hnali,“ prohlásil sebevědomě Hlavatý.
Vzápětí dodal, že primárně mluví o těžbě hnědého uhlí na Ostravsku. To ale všechny přítomné zarazilo a moderátor Michal Půr musel Hlavatého upozornit, že na Ostravsku se těží černé uhlí, což jsou hlubinné vrty a na ráz krajiny to nemá žádný vliv.
„Já v tom regionu žil, vy jste tam přijel maximálně na Colors of Ostrava, tak když tomu nerozumíte, neznáte ten region a místní lidi, tak se k tomu nevyjadřujte,“ řekl Hlavatému Gregor.
Debatu zhlédl i předseda PRO Jindřich Rajchl, kterého to pobavilo a vyslal Hlavatému rázný vzkaz. „Po zhlédnutí debaty na CNN Prima News mezi poslancem Matějem Hlavatým a moderátorem Michalem Půrem jsem nabyl přesvědčení, že je na čase zakotvit jako kvalifikační předpoklad pro kandidaturu do veřejných funkcí úspěšné absolvování IQ testu,“ napsal Rajchl.
Hlavatého neznalost pobavila také publicistu Ivana Šrámka. „Matěj Hlavatý to zná, on tam přece stavěl STAN a trávil rekreaci, ne asi,“ zasmál se Šrámek.
Publicistka a členka Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Lenka Králová hovořila s ParlamentnímiListy.cz o tom, jak se veřejnoprávní televize proměnila z fóra v kazatelnu – a proč jí koncesionáři přestávají věřit. „Lidé si Českou televizi neplatí jako lektora kurzu správných názorů. Neplatí ji proto, aby jim z obrazovky někdo vysvětloval, že jejich demokraticky projevený postoj je důsledkem nevzdělanosti, manipulace a nedostatku osvícení,“ říká Králová.
TA PANÍ OPRAVDU VÍ O ČEM MLUVÍ A DĚLÁ TO VELMI DOBŘE. JEDNA Z MÁLA ŽEN VE VEDENÍ ČEHOKOLIV, KTERÁ ŽENÁM NEDĚLÁ OSTUDU A NENIČÍ EVROPU A SVĚT, JAK TO DĚLALY/JÍ TY SOUČASNÉ SLEPICE.
Stála jste u zrodu časopisu Reflex, zažila jste začátky komerční televize Nova, zakládala Reportéry ČT. Teď sedíte v Radě, která na média dohlíží. Jinými slovy – viděla jste média ze všech stran. Jak byste popsala jejich vývoj?
Tolkien napsal Hobita jako příběh o někom, kdo opustí bezpečí domova, prožije dobrodružství a vrátí se. Česká média udělala totéž – jenom vynechala tu prostřední část, kde se něco naučíte. Před rokem 1989 byla situace blažená svou jednoduchostí. Každá událost měla jedinou správnou verzi, se kterou byl spokojen generální tajemník v Praze i Moskvě.
V devadesátých letech přišla krátká, divoká epizoda, kdy si novináři museli dělat názor sami. Na výklad světa neměl monopol nikdo. To bylo nesmírně nepohodlné, protože to vyžadovalo dovednost, která mezitím upadla v zapomnění: myslet. Říkali jsme tomu „svoboda“. Dnes jsme zpátky u jedné schválené verze reality — jen s lepším designem. Stranický aparát nahradila kombinace agenturní rutiny, redakčního konformismu a toho zvláštního druhu ideologické poslušnosti, kdy všichni říkají totéž, aniž by si kdokoli pamatoval, kdo s tím začal.
Hobit se zkrátka vrátil do Kraje a tvrdí, že nikdy neodešel. A co je nejhorší — většině to vyhovuje. Lidská potřeba jediné správné verze světa je odolnější, než jakýkoli totalitní režim. Režimy padají, tahle potřeba zůstává.
Říkáte, že média jsou „zpátky v nesvobodě“. Ale to přece neplatí pro všechna. Na našich stránkách najdete i názory, které jinde nedostanou prostor.
To mě na rozhovoru s vámi těší! Ale dovolte otázku, která vám nebude příjemná: Jste skutečně výjimeční, nebo jste jen druhý megafon namířený opačným směrem? Víte, problém moderních médií není v tom, že by jedna strana lhala a druhá říkala pravdu. Problém je v tom, že téměř každé médium – mainstreamové i alternativní – funguje jako zesilovač. Zesiluje signál jedním směrem a vše ostatní považuje za šum. Liší se pouze ve volbě směru.
Orwell si všiml něčeho geniálního: Propaganda nefunguje proto, že by lidem říkala, co si mají myslet, ale proto, že jim říká, o čem nemají přemýšlet. Jakmile tuto techniku zvládnete, nezáleží na tom, zda jste mainstream, nebo alternativa. Jste ve stejném byznysu.
Spousta lidí by vám řekla, že právě proto nevěří ani jedněm, ani druhým. Že jim média servírují jenom jeden pohled na věc, jenom z opačných pozic. Je na tom něco, nebo je to dobová nálada?
Brilantní otázka – a odpověď je poněkud deprimující. Lidé médiím nedůvěřovali nikdy. Ale existovala doba, kdy ta nedůvěra byla přátelská, něco jako nedůvěra manžela k manželce, když tvrdí, že boty stály tři sta korun. Dnes je to nedůvěra existenciální.
A víte proč? Protože média přestala lidem nabízet to, co si u nich kupovali. Lidé nečetli noviny proto, aby jim někdo vysvětloval, jak mají správně žít. Četli je proto, že tam bylo něco o počasí, o sportu, recept na svíčkovou a sloupek, u kterého se zasmáli. Pak se média rozhodla, že jejich úkolem je společnost převychovat — a společnost se rozhodla, že bude raději klikat na sociální sítě.
Takže tvrdíte, že ztrátu důvěry a alergii na politický aktivismus posiluje to, že média ztratila kontakt s normálním životem?
Podívejte, každé médium někdo vlastní. Buď je to ÚV KSČ, nebo pánové Křetínský, Pražák a Lukačovič. Prohlašovat médium za nezávislé a nestranné je buď naivita, nebo pokrytectví, nebo – a to je nejčastější případ – marketing. Aristokrat 19. století se aspoň nestyděl přiznat, že mu noviny patří. Dnešní vlastník médií předstírá, že je neviditelný, jeho noviny jsou nezávislé, a pak se diví, že mu nikdo nevěří.
Ale to je jen polovina problému. Druhá polovina je ekonomická. Digitalizace způsobila, že velké mediální domy začaly šetřit a najímají buď lidi bez řemeslných dovedností, nebo profesionály nutí pracovat tak levně a rychle, že jim nezbývá čas na poctivou práci. Výsledek? Propaganda, která uráží inteligenci čtenáře. Protože dobrou propagandu – tedy takovou, kde si čtenář neuvědomí, že je manipulován – dělat levně nejde. Musíte ji zabalit do vrstvy kvalitních, ideologicky neutrálních reportáží. Pilulka potřebuje obal. A dnes nám média cpou holé pilulky do úst po hrstech, a ještě se diví, že prcháme k youtuberům.
Podle výroku, který bývá přisuzován G. K. Chestertonovi, není problém v tom, že lidé přestanou věřit v Boha – problém je, že pak uvěří čemukoli. Totéž platí o médiích: Problém není v tom, že lidé přestali věřit novinám – problém je, že pak začnou věřit prvnímu podcasterovi, který umí dobře mluvit do mikrofonu.
A v čem je vlastně rozdíl mezi Novou a Českou televizí? Obě vysílají zprávy, obě mají reklamy. Proč jedné říkáme veřejnoprávní a druhé komerční – a má to vůbec ještě praktický smysl?
V teorii by to mělo být jako rozdíl mezi nemocnicí a wellness centrem. Jedna léčí, druhá nabízí služby za úplatu. V praxi to vypadá tak, že nemocnice si otevřela wellness oddělení, provozuje restauraci, pořádá koncerty a občas, mezi masáží a degustací, si vzpomene, že měla také léčit.
Veřejnoprávní televize vysílá reklamu, honí sledovanost, nakupuje sportovní práva jako komerční hráč a produkuje zábavní formáty, které by klidně mohla vysílat Prima. A pak se její představitelé diví, že se lidé ptají: „Proč za to platím poplatek?“
Odpověď je prostá: Veřejnoprávní model má smysl jedině tehdy, pokud je skromnější, bez reklamy a oddaný něčemu, co trh nedokáže nabídnout — tedy skutečné pluralitní debatě, kvalitnímu zpravodajství a kultuře, která si na sebe nevydělá. Jakmile chcete mít morální převahu a zároveň tržní výhody, nejste veřejná služba. Jste draze dotovaný hybrid s krizí identity.
To zní skoro jako názor někoho, kdo by veřejnoprávní televizi rád zrušil. Udělala byste to?
Zrušit ji? Bože, ne! To by byl recept na katastrofu. Ale reformovat ji – ano, a důkladně.
Studem rudnu pokaždé, když slyším veřejnoprávní novináře, kteří o svých vlastních koncesionářích mluví jako o dezinformacemi otráveném davu z periferie. Představte si restauraci, jejíž šéfkuchař vyjde ze kuchyně a oznámí hostům, že si objednali špatně. Jak dlouho tam budete chodit?
Vznikl podivný paradox: Instituce založená, aby chránila pluralitu, si postupně přisvojila právo rozhodovat, které názory jsou přípustné. A dělá to s rozpočtem bezmála osm miliard korun ročně, což jí dává dosah, o jakém si většina PR agentur může nechat jenom zdát.
Ale – a to je zásadní ale – veřejnoprávní média nejsou primárně médium. Jsou infrastruktura demokracie, podobně jako soudy nebo univerzity. Bez nich by celý mediální prostor řídil trh, algoritmy a zájmy vlastníků. Informace by existovaly – ale zmizela by instituce, která má alespoň formální povinnost mluvit ke všem, nejen k těm, kteří jsou reklamně zajímaví. Což je ten hlavní důvod, proč veřejnoprávní média musejí začít fungovat lépe než dnes.
Zmínila jste osm miliard z poplatků a zároveň reklamu. Česká televize má obojí. Jak je zaručeno, že inzerent si nekoupí jenom reklamní čas, ale i trochu příznivého zpravodajství?
Zaručeno? Krásná iluze! Bohužel nic takového není zaručeno nikde na světě, od BBC po NHK. Existují zákonné pojistky, interní kodexy a profesní standardy – ale když je v sázce velká suma peněz, pojistky mívají tendenci zvláštním způsobem selhat. Podobně jako záruky dodavatele, který vyhrál soutěž nejnižší cenou.
Proto jsem přesvědčena, že by veřejnoprávní televize neměla mít reklamu. Nemusí vést ke korupci – ale vytváří zbytečné podezření, zbytečnou závislost a zbytečnou šedou zónu. A pokud chcete hledat skutečně citlivá místa, nedívejte se na samotný reklamní blok. Dívejte se na sportovní práva, hranou tvorbu, externí výrobu a velké zakázky. Tam se točí částky, vedle nichž je třicetisekundový spot v přestávce pořadu o vaření jenom maličkost.
Ale zatím reklama v ČT je. Co když si nějaká firma koupí kupříkladu reklamu na závadnou potravinu – odvysílá pak Česká televize kritickou reportáž o vlastním inzerentovi?
Kavčí hory jsou rozlehlé. Než informace o tom, že hrozí ztráta inzerenta, doběhne z jednoho oddělení do druhého, stihne Česká televize reportáž odvysílat v několika reprízách. Komerční televize mívají kanceláří méně, jejich chodby bývají kratší – a tudíž by takovou profesionální chybu neudělaly. Což je, přiznejme si, ten nejpřesvědčivější důkaz nezávislosti České televize – jen ji místo zákona zaručuje těžkopádnost veřejnoprávní byrokracie a délka chodby.
Řada lidí o Radě pro rozhlasové a televizní vysílání slyšela, ale málokdo tuší, co vlastně dělá. Kdybyste to měla vysvětlit sousedce na chatě – co jí řeknete?
Rada není šéfredaktor – je to dopravní policie. Needituje zprávy, nevyhazuje redaktory, nepřepisuje titulky. Pouze dohlíží, aby se v elektronickém vysílání jezdilo podle pravidel. A protože se dnes nevysílá jen přes anténu, ale i přes internet, přibývá silnic, které je třeba hlídat. A jak vám potvrdí každý dopravní policista: Čím víc silnic, tím víc řidičů, kteří jsou přesvědčeni, že pravidla platí především pro všechny ostatní.
Takže když mě jako diváka něco v televizi naštve – třeba že reportáž byla jednostranná – můžu se na Radu obrátit?
Samozřejmě. Ale – a teď buďte prosím pozorná, protože tohle je důležité — nestačí napsat: „Tohle se mi nelíbilo, udělejte s tím něco.“ To je jako říct doktorovi, že vás něco někde bolí. Musíte být přesná: Co, kdy, kde a jaký zákonný problém v tom vidíte.
U zpravodajství se nevyváženost posuzuje snáz, u publicistiky je ochrana autorské svobody silnější. A platí stará zásada: Čím vážnější je stížnost, tím přesněji musíte zformulovat text a zároveň potlačit emoce. Vřelé doporučení: Najměte si právníka. Zákon 231 je docela tlustý dokument a čtení paragrafů bez odborného doprovodu může způsobit stejné příznaky jako čtení montážních návodů z IKEA – tedy zoufalství, únavu a pocit, že svět nedává smysl.
A neprovádíte tím vlastně cenzuru?
Zatím ne, přestože k tomu mám, uznejte, skvělé kulturní dispozice. Jako občanka země, jejíž dějiny nabízejí bohatou tradici dohledu nad tiskem – od Metternicha přes Hlavní správu tiskového dohledu až po soudružské „konzultace“ s šéfredaktory v dobách socialismu — bych pro cenzorské povolání jistě nebyla bez talentu.
Bohužel mi to zákon 231 stále kazí. Rada není cenzurní úřad. Nesmí přepisovat obsah ani přikazovat správný názor. Může jen hlídat, zda se vysílá podle zákona.
Nicméně, s přihlédnutím k současné tvořivosti evropské legislativy — DSA, EMFA, kodexy chování – bych se neodvážila vyloučit, že některá mediální fakulta brzy podá žádost o akreditaci oboru Evropský regulátor digitálního diskurzu. To zní přece mnohem elegantněji než „cenzor“, nezdá se vám? Stejně jako „negativní hospodářský růst“ zní lépe než „recese“.
Tak pojďme od teorie k praxi. Na naši redakci se v poslední době obracejí lidé z obcí, kde se plánuje výstavba větrných elektráren. Říkají, že v televizi slyší pořád dokola názory developerů a ekologických aktivistů, ale jejich hlas – hlas lidí, kteří u těch větrníků mají bydlet – tam nezaznívá. Je to pocit, nebo se to dá doložit?
Někdy je to pocit, někdy se to doložit dá – a upřímně řečeno, i ten „pouhý pocit“ by měl slušné médium znepokojit.
Rada podobné podněty dostává a v některých případech jsme dospěli k závěru, že problém nebyl v tom, zda jsou větrníky dobré, nebo špatné, ale v tom, že reportéři férově nepředstavili obě strany sporu. A tohle je klíčové: Veřejnoprávní médium nemá být tribunou developerů ani tribunou aktivistů. Má být místem, kde zazní také hlasy lidí, kteří s důsledky rozhodnutí budou žít. Jinak to není debata, ale instruktáž.
Mimochodem, všimla jsem si – a mluví ze mě dlouholeté pozorování, nikoli paranoia – že v mediálním zpracování klimatických témat existuje zvláštní hierarchie důvěryhodnosti. Nahoře sedí aktivista s akademickým titulem, uprostřed developer s kalkulačkou, dole starosta vesnice. A nejníž – tak vespod, že skoro není nevidět – stojí občan, který v lokalitě bydlí. Což je pozoruhodné, protože právě občan jako jediný nemůže odejít.
Vy to nemusíte brát jako hypotetický případ – Rada v roce 2023 řešila reportáž 168 hodin s názvem Josefovské bezvětří, kde odpůrci větrníků nedostali prostor reagovat na argumenty druhé strany. Jak to dopadlo?
Tam už to nebyl dojem, ale konkrétní zjištění. U reportáže Josefovské bezvětří Rada dospěla k závěru, že divák nedostal vyvážený obraz, protože odpůrci větrníků neměli možnost reagovat na argumenty druhé strany. Rada konstatovala porušení § 31 odst. 3 zákona a České televizi uložila upozornění se sedmidenní lhůtou k nápravě.
Přeloženo z právničtiny do češtiny: Občané si nestěžovali zbytečně. Což je věta, kterou by veřejnoprávní média měla slyšet častěji.
A teď se dostáváme k čerstvé kauze. V prosinci 2025 odvysílali Reportéři ČT reportáž Vítr kolem větrníků. Rada si toho všimla a požádala Českou televizi o vysvětlení. Co vás na té reportáži zarazilo?
Zarazilo nás to, čemu říkám casting debaty. Česká televize uspořádala diskusi, ale obsadila ji tak, aby byl výsledek předem jasný. Kritické názory zastupovali převážně laici – rozhořčení občané bez titulů, zatímco strana podporující větrníky měla k dispozici odborné autority, data, grafy.
Formálně byla debata vyvážená: dvě strany, obě mluví. Ale reálně dostal divák nápovědu dříve, než kdokoli otevřel ústa. Jako byste uspořádali boxerský zápas, kde na jedné straně stojí profesionální boxer a na druhé účetní ve středních letech. Technicky je to souboj. Prakticky je to představení s předem známým výsledkem.
Ale protože věc zatím není uzavřená, nebudu z toho dělat konečný soud. Jen řeknu, že pokud veřejnoprávní médium opakovaně „náhodou“ obsazuje debaty tak, že jedna strana vypadá kompetentně a druhá komicky, pak je na místě ptát se, zda jde opravdu o náhodu, nebo o metodu.
Zkusme to říct na rovinu: Občané si v referendu odhlasují, že větrníky nechtějí, a pak se na ně z obrazovky sype, že jsou nevzdělaní zpátečníci. Nemají pak pocit, že je veřejnoprávní televize, kterou si platí z poplatků, vlastně podrazila?
Obávám se, že mají – a mají na to právo.
Lidé si Českou televizi neplatí jako lektora kurzu správných názorů. Neplatí ji proto, aby jim z obrazovky někdo vysvětloval, že jejich demokraticky projevený postoj je důsledkem nevzdělanosti, manipulace a nedostatku osvícení.
Víte, existuje zvláštní druh intelektuální arogance, který si myslí, že demokracie znamená: „Lidé mají právo hlasovat, pokud hlasují správně.“ A pokud nehlasují správně, není chyba v návrhu — chyba je v lidech. Tenhle přístup zničil důvěru ve veřejné instituce po celém Západě. Brexit, Trump, polské volby — vždycky totéž schéma: Lidé se rozhodnou jinak, než si přála vlivová skupina, která rozhoduje o mediálním obsahu, a ta skupina pak reaguje nikoli sebereflexí, nýbrž diagnózou publika.
Pokud mají občané pocit, že je televize z debaty vytlačila, nebo je dokonce karikovala, měli by se bránit – a konkrétní cesta je stížnost na Radu, ideálně s pomocí právníka. Ale to jsme už probírali.
Teď musím hrát trochu ďáblova advokáta. Existuje pořad Nedej se, který se otevřeně hlásí k ochraně životního prostředí. Tam přece z principu nemůžete čekat vyváženost, ne?
Správná poznámka. U Nedej se opravdu nelze čekat stejný typ vyváženosti jako u zpravodajství. Je to angažovaná publicistika, která se otevřeně hlásí k určité hodnotové perspektivě. A to není jenom názor Rady – správní soudy potvrdily, že takový formát smí dávat prostor převážně jedné straně, pokud nepodává téma nekompetentně nebo zavádějícím způsobem.
Jinými slovy: Je rozdíl mezi tím, když někdo řekne „jsem přesvědčen, že větrníky jsou správná cesta“ – a tím, když někdo řekne „větrníky jsou správná cesta a kdo si myslí opak, je nebezpečný ignorant“. To první je názor, to druhé je propaganda. Angažovaná publicistika má právo na to první. Na to druhé nemá právo nikdo.
Takže když to shrnu: Záleží na tom, v jakém pořadu to běží?
Přesně tak. Ne všechno, co se objeví na obrazovce, se měří stejným metrem. Zpravodajství má povinnost být vyvážené. Angažovaná publicistika si může dovolit výraznější názor. Ale – a to je podmínka, na kterou se zapomíná – divák musí vědět, na co se právě dívá.
A tady je jádro problému: Pokud je celý program veřejnoprávní televize prolezlý jednou perspektivou, pak je jedno, jestli konkrétní pořad formálně splňuje zákonné požadavky. Celkový dojem je stále tentýž — a celkový dojem je to, co lidé vnímají.
Pojďme se na chvíli odpoutat od větrníků a podívat se na to šířeji. U jaderné energetiky je většina Čechů ve shodě — chceme ji. Ale o celkovém energetickém mixu se vedou dost vášnivé spory. Vnímáte, že veřejnoprávní média dávají prostor skutečné debatě, nebo spíš propagují jeden určitý směr?
O energetice se u nás často nevede debata. Jedna část médií – včetně veřejnoprávních – přebírá evropský dekarbonizační rámec jako hotovou věc a neptá se, zda je realistický, sociálně únosný nebo průmyslově bezpečný v českých podmínkách. Kdo rámec zpochybní, bývá rychle obsazen do role zpátečníka, lobbisty nebo provinční překážky modernity. Je v tom něco z atmosféry padesátých let: Poručíme větru, dešti! Tentokrát v angličtině a s PowerPointem. Naštěstí už nepopravujeme inženýry, kteří si troufají tvrdit, že se fyzika nepodřídí ideologii. Jenom je nezveme do diskusních pořadů.
A přitom by stačilo tak málo: Ptát se na tvrdá data. Když ČEPS ve zprávě konstatoval, že předčasné odstavení uhlí není reálné, kolik prostoru jeho varování veřejnoprávní média věnovala? A kolik prostoru věnují tiskové konferenci o solárních panelech na střeše nové budovy Evropské komise? Ptám se čistě řečnicky, protože odpověď všichni známe.
Budoucnost české energetiky bychom neměli rozhodovat podle toho, kdo má lepší PR a hezčí infografiku, ale podle nákladů, fyziky a dopadů na domácnosti i průmysl. Bohužel žijeme v době, kdy je infografika přesvědčivější než termodynamika.
Jedna věc mě zajímá čistě osobně. Jak vy, která jste celý život v médiích, vnímáte stav svobody slova v Česku dnes? Je něco, co vás znepokojuje?
Formálně na tom nejsme špatně. Nežijeme v zemi, kde by cenzor obcházel redakce s razítkem. Ale svoboda slova se neztrácí jenom zákazem – daleko častěji se ztrácí autocenzurou, profesním konformismem a tou zvláštní atmosférou, v níž každý přesně ví, které názory jsou vítány a které vás učiní společensky toxickým.
Nikdo vám nezakazuje mluvit. Ale obklopuje nás atmosféra, v níž některé věci prostě neříkáte – nebo je říkáte s omluvným úsměvem a úvodními slovy: „Já samozřejmě nejsem proti, ale…“ Tocqueville to popsal už v 19. století, když varoval, že demokracie může vytvořit tyranii veřejného mínění daleko účinnější, než jakýkoli monarcha. Nepotřebujete vězení, stačí společenské vyloučení.
A pokrytectví – ta stará, osvědčená strategie přežití – je zase na vzestupu. Havlův zelinář je zpět! Jen místo plakátu Proletáři všech zemí, spojte se! teď mění profilový obrázek na sociálních sítích podle momentálního ideologického počasí. A to je na tom vlastně krásné – v předchozím období se člověk musel čtyřicet let dívat na stejnou symboliku a adorovat stále téhož prezidenta cizí země. Dnes je to mnohem pestřejší! Chvíli duhová vlajka, pak ukrajinská, za pár měsíců palestinská. Jednou mám ctít amerického prezidenta, podruhé je společensky žádoucí amerického prezidenta nenávidět.
Víte, co mě na tom fascinuje? Že lidé, kteří se považují za nonkonformisty, provádějí ty změny s dokonalou synchronizací. Jako taneční soubor. A přitom jsou přesvědčeni, že každá změna je jejich vlastní, svobodné rozhodnutí. Konformismus nikdy nevypadá tak dobře, jako když se převleče za odvahu.
Máte nějakou radu pro mladé novináře, kteří dnes vstupují do profese?
Jedinou: Čtěte hlavně ty, s nimiž nesouhlasíte. Nejde o to nosit opoziční názor jako módní doplněk – jde o to pochopit, proč rozumní lidé mohou dojít k opačnému závěru.
A nenechte si namluvit, že jste arbitrem pravdy. Novinář, který věří, že jeho úkolem je veřejnost převychovat, není novinář – je misionář. A misionáři, jak víme z historie, většinou působí víc škod než užitku, přestože jsou přesvědčeni o svém dobrém úmyslu. Právě to „přesvědčení o dobrém úmyslu“ je na tom to nejnebezpečnější. Člověk, který ví, že podvádí, má aspoň špatné svědomí. Člověk, který je přesvědčen, že koná dobro, nemá žádné brzdy.
Vaším úkolem není lidem vnucovat názor. Vaším úkolem je ukázat jim svět takovým způsobem, aby si úsudek mohli udělat sami. A pokud vám to připadá jako příliš skromná ambice – pak zřejmě nejste ve správném oboru.
Hm, Peršané nejsou Arabové a mají daleko delší historii a zkušenosti, ale kdo by je měl rád, pokud dělají to, co se v Íránu ve jménu šiítského islámu dělo a děje a bude dít?
Zamlčená role TOP 09. Známost s Rakušanem. Vliv sponzora Dobrovského. Investigativní novinářka Markéta Dobiášová na svém webu InFakta.cz zveřejnila další část rozhovoru s obviněným politikem Petrem Hlubučkem, který se věnuje kauze Dozimetr a zesnulému Věslavu Michalikovi.
Foto: Repro Facebook Popisek: Předseda STAN Vít Rakušan přesvědčuje poslance, aby nevolili Tomia Okamuru předsedou Poslanecké sněmovny
Na pozadí dalších kauz a událostí běží v Česku kauza Dozimetr, která začala v roce 2022 policejním zátahem na pražském magistrátu a v Dopravním podniku hlavního města Prahy. V kauze pak padaly politické hlavy starého vedení hnutí STAN, jehož politici byli inkriminováni v kauze. Jenže panuje silné podezření, že padaly i hlavy skutečné. Investigativní novinářka Markéta Dobiášová z webu InFakta.cz zveřejnila další díl rozhovoru s bývalým členem hnutí STAN Petrem Hlubučkem, který je v kauze Dozimetr taktéž vyšetřován a také obviněn.
Ten v rozhovoru mluví o zesnulém místopředsedovi STAN Věslavu Michalikovi, u kterého má podezření, že jeho smrt tři dny před zátahem na pražském magistrátu a v Dopravním podniku nebyla náhodná. A také současném předsedovi STAN Vítu Rakušanovi, se kterým podle svých slov neměl dobré vztahy a který se snaží, aby v kauze Dozimetr padla veškerá vina právě na Hlubučka a udržel se čistý štít jeho i celého hnutí. Hovoří ale i o miliardáři Janu Dobrovském, který účinkuje v podcastu Dobrovský & Šídlo.
Michalik a Rakušan
Hlubuček v rozhovoru pro InFakta.cz tvrdí, že se zamlčuje, kdo měl jakou roli v hnutí STAN, i když to z uniklého policejního odposlechu prý jasně vyplývá. „Z té nahrávky z jednání předsednictva STAN je jasné, že ‚Prahu‘ neměl na starosti Standa Polčák, distancoval se od toho a nechal to právě na Vítu Rakušanovi a Věškovi Michalikovi. To tam i Věšek potvrzuje,“ říká bývalý politik s tím, že přes Věslava Michalika měli STAN financovat Pavel Kos a Michal Redl. Byl to prý Michalik, který se ve STAN staral o financování.
Podle Hlubučka by měl Rakušan říci pravdu, jak to s Věslavem Michalikem bylo. „Věšek byl jeho pravá ruka. Ve Středočeském kraji. Oba jsou ze Středočeského kraje. Věšek Michalik si vybral Víta Rakušana, aby byl tím lídrem. Středočeský kraj vedl Věšek Michalik. A když Věšek řešil Prahu, řešil ji na Rakušanův pokyn. O Praze jsem se bavil s Věškem, protože Věšek měl Prahu na starosti dlouhodobě. A to máte i z té nahrávky: Polčák tam říká Rakušanovi a Michalikovi: ‚Kluci, vy jste měli Prahu na starosti…‘ Tvrdit, že Rakušan o ničem nevěděl? Tomu prostě nevěřím,“ sdělil.
Rakušan byl do čela STAN dle Hlubučka prosazen Michalikem, když v hnutí STAN začala dominovat středočeská organizace. „Postrkoval ho před sebou. Vidět byl on – Vít Rakušan. Věšek byl v pozadí. Úplně stejný model, jaký dřív pochopil Stanislav Polčák s Petrem Gazdíkem. Proto Gazdík byl předseda strany, proto Gazdík byl předseda Parlamentu… Věšek to dělal úplně stejně. Vystrčil před sebe Víta Rakušana. Věšek si vymyslel i Petru Peckovou,“ prozradil Hlubuček s tím, že Pecková dělala hejtmanku a Michalik byl pouze náměstek pro finance.
Michalik dle něho pral peníze přes kyperské fondy a není jasné, kde peníze zůstaly. „Nevím, kolik z toho zůstalo na Kypru, kolik šlo jemu, kolik komu dalšímu. Každopádně z těch peněz byl financovaný také STAN,“ uvedl.
Pokud jde o to, co v médiích nezaznívá, tak dle Hlubučkových slov pro InFakta.cz je to hlavně to, že veřejné funkce v Praze byly obsazovány přes dohodu s TOP 09. „Já veřejně říkám, že všechny nominace lidí do veřejných funkcí, které jsem kdy doporučil, byly nominace na základě politických dohod STANu a TOP 09. A média řeknou všechno – kromě toho konce. Neřeknou STAN a TOP 09,“ stěžuje si.
„Tak třeba se z kauzy úplně vypouští role pana Fremra, asistenta Jiřího Pospíšila. TOP 09. Nebo obviněný Pavel Dovhomilja – to je také příběh TOP 09,“ pokračoval Hlubuček a dodal: „Každopádně strana TOP 09 měla v Praze osm zastupitelů ze třinácti. My za STAN pouze čtyři. Váha odpovědnosti TOP 09 byla mnohem větší. Měla mnohem větší možnost ty věci ovlivňovat. Jednoznačně měli lidé z TOP 09 daleko větší vliv.“
Dobrovský a STAN
Dobiášová se Hlubučka ptala na jméno miliardáře Dobrovského. S tím se bývalý politik prý nikdy neviděl. „Myslím, že jsme spolu mluvili po telefonu jednou, dvakrát. Ale vím, že Jiří Pospíšil pana Dobrovského znal, to jméno není neznámé, člověk z Kolína, že?“ řekl.
A pak se rozpovídal: „Tak on pan tatínek tady současného tedy živoucího pana Dobrovského, tak stál prostě u toho, té středočeské kliky STANu, u té nejprogresivnější části, která je u moci. Vít Rakušan je taky z Kolína. A protože prostě to byli velcí podnikatelé, dělají do chemického průmyslu, jestli se nepletu. Ten myslím generuje poměrně zajímavé peníze, tak mohli podporovat ty myšlenky toho STANu, dávat peníze na nějaký ten altruismus.“
Markéta Dobiášová pak zmínila firmu BPD partners, pojmenovanou po majitelích. „Lučební závody Draslovka Kolín a jejich spolumajitelé Vasil Bobela, Petr Pudil a Jan Dobrovský patří k nejvlivnějším lobbistům v zemi a také nejštědřejším podporovatelům STANu. Zároveň mají obchodní vztahy s nejsilnějšími, mainstreamovými médii…“ uvedla a zeptala se, zda se znali Věslav Michalik a právě Jan Dobrovský. „Museli se znát. Rodiny Dobrovských a Rakušanů pocházejí z Kolína. A Vít Rakušan jako pravá ruka Věška Michalika, museli se znát,“ odpověděl Hlubuček a připomenul, že Dobrovského otec byl Rakušanem dokonce vyznamenán medailí, když byl Rakušan ještě starostou Kolína.
„Předpokládám ale, že pánové z BPD partners a Draslovky Kolín, nebo jiní političtí sponzoři nedávali miliony do STANu jen tak…“ ptala se Dobiášová. „To bylo v době, kdy byl v kurzu Green Deal. Evropská unie řešila energetickou krizi, migraci a podobně. Vypadalo to, že to je správný směr. Ale dneska? Kdo sází na STAN?“ řekl Hlubuček a dodal, že dotyční chtěli moc. „Chtěli participovat na moci státu. Ale to chce každý. Nic jiného v tom nehledejte,“ uvedl. Podle Hlubučka se po prohraných volbách ti lidé budou chtít napíchnout na někoho jiného.
Radek Pokorný
„Ti kluci u toho chtějí být. Jsou bohatí, schopní – tak proč by neměli mít vlastní politickou entitu? Podívejte se třeba na Radka Pokorného. Přišel o sociální demokracii a teď hledá, na koho by se ‚napíchl‘,“ pokračoval Hlubuček o sponzorech a vlivných lidech tím, že zmínil advokáta Radka Pokorného.
„Anebo mluvím o různých zločincích z 90. let, kteří se snaží udržet vliv. Spolupracují s policií a se státním zastupitelstvím. Hrají svoje hry přes tyhle složky. Vědí, že se jim nemůže nic stát. Všechno je to strašně čitelné. Ale jak to chcete napsat? Komu to chcete vysvětlit? Buď to lidem bude připadat tak neuvěřitelné, že to číst nebudou. Anebo už to číst nechtějí, protože jsou znechucení a zklamaní,“ posteskl si.
Pokorný měl prý vazbu na STAN přes bývalého předsedu Petra Gazdíka. „Přivedli například ministra hospodářství, který dnes sedí v Bruselu,“ vysvětlil Hlubuček, že od Pokorného vzešel Jozef Síkela. Toho přivedl Petr Gazdík. A Gazdíkovi ho přivedl Radek Pokorný… „Pořád ta samá parta. Ale další detaily neznám. Neměl jsem k tomu přístup a ani jsem to dál neřešil,“ pravil pro InFakta.cz.
Vztah s Rakušanem
Pro současného předsedu hnutí STAN nemá Hlubuček moc vlídných slov. „Vít Rakušan je zbabělec, který by v rámci své mediální čistoty zapřel klidně i své blízké. To si myslím. Nikomu by v ničem nepomohl. Nikdy to neudělal. Jede pouze na sebe,“ říká. Podle něho je ve STAN takových „princátek“ více, například europoslanec Jan Farský. „Vím, co by udělali, co dělají a proč to dělají,“ uvedl obviněný.
S tím, že jeho role v případu bude, aby byl odsouzen, zametly se stopy a byl jen jeden viník. „Rakušan to bude opakovat pořád dokola: Že to byla záležitost jednoho bývalého člena. Až se z toho stane veřejně přijatelná fráze. Já budu odsouzený. A všechny ostatní informace okolo toho se utlumí.“
Hlubuček prohlašuje, že u vedení STAN nebyl oblíben. Zejména u Rakušana. „My jsme se s Rakušanem nikdy neměli rádi. Já jsem mu nikdy nic neudělal, ale byl jsem předseda Prahy. A on si myslel, jako si vždycky všichni mysleli, že Prahu budou ovládat.
Když mi pořád doporučovali lidi do městských firem – hlavně Petr Gazdík – několikrát jsem je poslal do háje. Nakonec se mnou třeba rok nemluvil. Měli tady nějakou skupinku, říkali si ‚šestnáct hrozných‘ nebo kolik jich bylo. Gazdík, Dana Drábová, Dan Bárta, egyptolog a další ‚chytrý lidi‘. Scházeli se, řešili politiku.
Gazdík mě vždycky pomlouval, že mu nejdu na ruku. U Rakušana to bylo podobné – myslel si, že Praha si před ním sedne na zadek,“ vypověděl bývalý politik, zřejmě ale s chybou, egyptolog bude zřejmě senátor za STAN, Miroslav Bárta.
Smrt Michalika vyřešila spoustu věcí
Hlubuček také vzpomínal, jak jednou jednal s vedením STAN. „Seděli tam tehdy tři – Rakušan, Michalik a Gazdík – a prosili mě, abych do sněmovny nepouštěl Hanu Marvanovou. Aby ji pražská organizace zařízla. To byl jejich požadavek,“ řekl.
A dodal, že smrt Michalika tak mnohé vyřešila. „Vždyť Vít Rakušan byl s Michalikem úzce spojený. Cokoliv řešil Michalik, řešil na jeho pokyn, na pokyn Rakušana. Byl pravá ruka Veška Michalika. No a smrtí Věška se ty věci uzavřely.
Vyhnal ze STANu Gazdíka i Polčáka. Mě označil za gaunera a zloděje. A sám chodí s čistým štítem a nabízí ho komukoli – Dobrovskému, komukoli jinému. S deseti procenty, možná víc. To není málo,“ zmínil bývalý politik opět Dobrovského.
Politické neziskovky budou muset odkrýt karty a přiznat, kdo a proč je financuje. Vláda takový zákon slíbila a schválí ho. Zopakoval to premiér Babiš i vicepremiér Macinka. Podle poslance Tomáše Doležala z SPD jde o zásadní systémový problém a veřejnost musí znát, kdo a v čím zájmu ovlivňuje politická rozhodnutí. K věci se vyjádřil i končící ombudsman Stanislav Křeček. Ten se pozastavil nad tím, koho vlastně politické neziskovky reprezentují.
Foto: Repro ČT Popisek: Ombudsman Stanislav Křeček
Na prorůstání politických neziskovek do státní správy upozorňují mnozí politici i novináři dlouhá léta. Pro řadu činitelů současné vládní koalice jde o legitimní téma k zamyšlení a změně. Kampaň rozpoutaná neziskovkami a příjemci dotací nejrůznějšího původu v reakci na chystaný zákon o zprůhlednění systému financování takových organizací odhalila i otázku vlivu těchto politických neziskovek. Zajímavé je, že ty největší neziskovky z výrazným vlivem disponují vyšším ročním rozpočtem než nejsilnější vládní hnutí ANO.
V mnoha případech jde totiž o lobbistické či nátlakové organizace s dobře propracovanou strukturou a vybudovanou sítí vlivu na jednotlivá ministerstva a další důležité státní úřady a orgány. Je v pořádku, aby politické neziskovky, které reálně nezastupují žádnou masu občanů, ale čítají mnohdy jen několik jednotlivců, měly možnost reálně ovlivňovat rozhodování státu, nastolovat agendu a směřování například v politice školství, životního prostředí, zahraničního směřování a v mnoha jiných oblastech?
Tuto otázku položily ParlamentníListy.cz nejen představitelům vládní koalice či senátorům, kteří se problematikou zabývají. Ptali jsme se rovněž právníka a končícího ombudsmana Stanislava Křečka.
Podle doktora Křečka je v pořádku, že stát hodlá seškrtat příspěvky pro neziskové organizace. „Asi nelze očekávat, že pokud mají být provedeny nějaké škrty ve státním rozpočtu, že by se to nemělo dotknout dotací nebo příspěvků komukoliv včetně neziskových organizací. Mnohé neziskové organizace vytvářejí dojem, jako by právě ony reprezentovaly občanskou společnost, nebo dokonce byly symbolem demokracie. Obecně neziskovky často prosazují jen úzké zájmy, což samozřejmě nemusí být na škodu, neboť často nahrazují účinnost státu tam, kde on to neumí nebo nestíhá. Ale bohužel tomu tak není vždy. Pokaždé jsem překvapen tím, jaké projekty neziskovky prezentují, a také tím, kdo všechno tvrdí, že je takovou bohulibou institucí. Neziskovky, které neslouží v nějaké věci konkrétně občanům, ale jen se snaží jistě naprosto legitimně ovlivnit jejich politické nebo i šířeji občanské postoje, jsou něco zcela jiného. Postoj státu k nim nelze srovnávat s podporou těch, které slouží občanům i státu,“ uvádí ombudsman a právník.
„Mělo by být zcela zřejmé, k čemu ten, komu stát poskytuje peníze, směřuje. U každého, kdo vystupuje ve veřejných věcech, by mělo být zřejmé, zda publikuje svůj osobní názor, nebo se snaží být mluvčím nějaké části občanů. Vím, že někdy tomu tak není a je velmi obtížně rozeznatelné při existenci sociálních sítí, kdo je kdo. Snadnost, se kterou se kdekdo může prohlásit za neziskovou organizaci a žádat dotaci na svoji činnost, nebo o sobě tvrdit, že je pilířem demokracie, mne děsí. Mám velké zkušenosti jako zakladatel a dlouholetý předseda jedné z největších a nejvlivnějších neziskovek, ale vždy bylo jasné, čí zájmy se snažíme prosazovat, ale dnes jsem ve veřejném životě na rozpacích. Kde se berou všichni ti hlasatelé nových pravd poučujících občany o tom, jak se mají chovat, a kteří o sobě tvrdí, že jsou neziskovou organizací?“ ptá se Stanislav Křeček, který léta působil jako předseda Sdružení nájemníků ČR.
Podle ombudsmana, kterému závěrem února mandát vypršel, ale setrvává ve funkci do zvolení nástupce, je v pořádku, že chce vláda vyjasnění transparentnosti neziskovek řešit. „Je to naprosto správné. Tvrzení, že jde o ‚ruský zákon‘, nikdo rozumný nemůže brát vážně. Podobné pojmy svým nadužíváním zcela ztratily svůj původní obsah a smysl. Je-li dnes kdekým jakýkoliv odlišný názor považován za ‚proruský‘ nebo jeho nositel za ‚ruského švába‘, pak to již nemá žádný sdělující obsah a smysl. Zdaleka nemusí jít jen o provládní nebo protivládní názory. Nedávno jsem četl, že i odpůrci větrných elektráren údajně pracují pro Rusko. Pokud by se u nás objevilo něco, co by skutečně napomáhalo režimu, který je obdobný poměrům v Rusku, už to nikdo nepozná. Odpor proti tomuto zákonu považuji za naprosto nepoměrný jiným problémům občanů a svědčí spíše o tom, že je jím dotčen nikoliv zájem na řádném fungování veřejného života, ale dosavadní neprůhledný způsob fungování oněch neziskovek,“ dodává pro ParlamentníListy.cz doktor Stanislav Křeček.
Podle senátorky a advokátky Jany Zwyrtek Hamplové je vládou chystaný zákon nutný k zachování parlamentní demokracie v České republice. „Pokud bychom připustili nadále tento systém fungování ryze politických neziskovek bez jakékoli finanční kontroly, je to ústup od parlamentní demokracie. Ostatně tento cíl nejlépe demonstroval Mikuláš Minář, povoláním český aktivista, když roztrhal českou ústavu. Jim se nehodí soutěž politických stran za jasně daných pravidel včetně finančních. Oni potřebují své neziskovky, přes které si z politiky udělali neveřejný byznys bez jakýchkoli pravidel. Proto se jim nelíbí, že by museli skládat účty, proto trhají ústavu, která zakotvuje v čl. 5 soutěž politických stran, žádných neziskovek. Politické neziskovky jsou dnes něco jako nelegální firmy z šedé ekonomiky neplatící daně. Na rozdíl od těch firem se tím ale chodí chlubit na náměstí. Je smutné, že jim na to lidi skáčou, chodí těmto manévrům tleskat a nedochází jim, že oni jsou první obětí,“ míní senátorka.
„Je to zásadní systémový problém. A nejde jen o politické neziskovky. Jak již psal německý sociolog Ulrich Beck v knize Riziková společnost (která vyšla již před 40 lety!!!), dochází k přesunu rozhodování od volených politiků směrem k nevoleným strukturám, tj. k nadnárodním strukturám a nadnárodním byznysovým korporacím, k tzv. expertům, k příslušníkům státního úřednického aparátu atd., tedy k lidem, kteří získávají faktickou moc, ale nemají žádný mandát od voličů ani žádnou odpovědnost. A do velké míry jsou anonymní a hájí pouze parciální nebo skupinové zájmy,“ sděluje pro ParlamentníListy.cz poslanec SPD a místopředseda sněmovního výboru pro veřejnou správu Tomáš Doležal.
Připomíná, že nyní k těmto entitám patří i politické a jiné tzv. neziskové organizace, jejichž moc a vliv brutálně narostly po vstupu České republiky do EU, neboť získaly možnost čerpat obrovské finanční prostředky skrze systémy unijních fondů. „Politické neziskové organizace rovněž často reprezentují a uskutečňují ve vnitrostátní politice zájmy svých faktických zřizovatelů a chlebodárců, tj. korporací, cizích států a někdy i domácích politických subjektů, které se tak snaží obejít limity na volební kampaně a pravidla o financování politických stran a hnutí. Proto je tak klíčové docílit zákonem povinnost registrace těchto subjektů včetně rozkrytí jejich financování. Veřejnost musí vědět, kdo ovlivňuje politická rozhodnutí a v čím zájmu. Politické neziskové organizace nesmějí čerpat peníze z veřejných rozpočtů a musejí být transparentně podřízeny standardním pravidlům pro lobbisty,“ konstatuje Doležal.
Pokud jde o vládou připravovaný zákon, který má zajistit transparentnost financování politických neziskovek, jasné slovo při interpelacích ve sněmovně minulý čtvrtek přednesl premiér Andrej Babiš, který reagoval i na skutečnost, že pracovní návrh zákona unikl do Seznam Zpráv.
„Není to žádný zákon o zahraničních agentech, ale o zprůhlednění financování ze zahraničí. Ten zákon nijak nevede ke stigmatizaci a nálepkování. Nikdo nebude muset být povinně jakkoliv označován za agenta ani nic podobného. To je naprostý nesmysl a nic takového ten návrh neříká. To, že neziskovka s politickou agendou bude transparentně vykazovat toky ze zahraničí, nepovede k její likvidaci, jak je nám podsouváno. Je to nesmysl a tento narativ šíří ti, kdo se toho nejvíc bojí. Je zajímavé, že samozřejmě ten samý Seznam – a to samozřejmě všichni vědí, vážení spoluobčané, že dneska nejvíc manipulují titulky Novinky a Seznam, to je jedna parta pana Lukačoviče – a ten Seznam psal o ruském vlivu a hybridních hrozbách a teď démonizuje návrh zákona, který by tento vliv mohl odhalit. Na návrhu zákona pracuje skupina poslanců: Radek Vondráček, Libor Vondráček. A podstatou zákona bude, že se subjekty s politickou agendou, které pobírají peníze ze zahraničí, musejí registrovat do veřejného rejstříku a vykázat, od koho a na co peníze jdou. Cílí na neziskovky, think-tanky, média, aktivisty, kteří berou peníze ze zahraničí a snaží se ovlivňovat českou politiku a veřejné mínění. Můžeme si tady povídat, co všechno bylo za USAID, co Trump vlastně zrušil. Tak si představte think-tank, který dostává miliony od zahraniční nadace. Píše analýzy doporučující konkrétní politická rozhodnutí a lobbuje za ně u českých ministrů. Podle tohoto zákona by musel transparentně uvést, kdo ho platí a na co ty peníze jdou,“ popsal Babiš.
Zdůraznil, že dětské kroužky, vesnický fotbal ani sdružení včelařů tam opravdu nespadají a ty politiku nedělají. „Do médií unikla pracovní verze dokumentů. Je vidět, že deep state ještě stále je velký a rozsáhlý. A ta verze se ještě bude měnit. Ten návrh ještě ani nebyl předložen, a už je tady hysterie. Nikdo nechce zákon, který by administrativně zatěžoval firmy, univerzity nebo výzkumné instituce za vědeckou spolupráci. Cílem je transparentní rejstřík pro ty, kdo ovlivňují českou politiku a veřejné mínění v zájmu zahraničních zadavatelů a tuto činnost vydávají za něco jiného. A tady je teďka obrovská kampaň, jak to samozřejmě umí vždycky Seznam systematicky dělat, na paní Vachatovou – ano, paní Vachatová je mou poradkyní a já ji pověřil prací na tomto zákonu s jediným úkolem: hlídat, aby šlo skutečně jen o rejstřík bez nálepek a bez ideologie. Chápu, že deep state je v panice. Budovali jste ho tolik let a teďka někdo se snaží to celé rozkrýt. Takže paní Vachatová dělá přesně to, o co jsem ji požádal. A ta kampaň médií je nechutná. Je nechutná,“ vyjádřil premiér zhnusení nad tím, co se v médiích a na sítích rozeběhlo proti jeho poradkyni.
K věci se aktuálně vyjádřil i ministr zahraničí a šéf Motoristů Petr Macinka, který zdůraznil, že přijetí zákona má vláda v programovém prohlášení.
„Máme to v programovém prohlášení vlády, takže chceme toto udělat a uděláme to,“ řekl s tím, že neziskové organizace s politickými cíli musejí být stejně transparentní jako politické strany, a dodal, že když politické neziskovky začaly hlasitě křičet kvůli tomu, že chce vláda zprůhlednit jejich financování, je to, „jako když do hejna potrefených hus přijde ptačí chřipka“.
