https://www.novinky.cz/clanek/krimi-ukrajinec-v-suv-zostra-pucoval-straznika-v-tachove-je-to-pro-nej-prirozene-rekl-soud-a-zastavil-stihani-40570126

Český fyzik a bloger Luboš Motl dospěl k závěru: „Neexistuje žádná klimatická hrozba a neexistují empiricky podložené důkazy, že by lidský vliv na klima zasluhoval pozornost. Všechny názory, že změna klimatu je nebezpečná a způsobená člověkem, jsou založeny na iracionálním postoji, zastrašování, cenzuře a obecné nedbalosti.“ 1. CO2 je potrava pro rostliny Oxid uhličitý není znečišťující látka, naopak. Každý zahradník, který vlastní skleník, to potvrdí: Když do ovzduší přidáte CO2, rostliny rostou lépe. A věda také poskytuje důkazy, například studii „Pozitivní vliv lidských emisí CO2 na přežití života na Zemi“ od Patricka Moorea z roku 2015, kde Moore dokonce dochází k závěru, že lidské emise CO2 zajišťují dlouhodobé pokračování života na Zemi: „Veškerý život je založen na uhlíku a hlavním zdrojem tohoto uhlíku je CO2 v globální atmosféře. […] Spalování fosilních paliv k výrobě energie pro lidskou civilizaci zvrátilo klesající trend emisí CO2 a slibuje jejich návrat na úroveň, která pravděpodobně povede k výraznému zvýšení tempa růstu a biomasy rostlin, včetně potravinových plodin a stromů. Emise CO2 z člověka obnovily rovnováhu v globálním uhlíkovém cyklu a zajistily dlouhodobé pokračování života na Zemi. Tento mimořádně pozitivní aspekt lidských emisí CO2 je třeba zvážit proti neprokázané hypotéze, že emise CO2 povedou v nadcházejících letech ke katastrofálnímu oteplení klimatu.“ Toto je naprostý opak toho, co dnes denně slyšíte v hlavních médiích: Zatímco „věda“ údajně souhlasí s tím, že zvýšené hladiny CO2 jsou pro klima naprosto škodlivé a lidé musí tyto emise zastavit, platí, že rostliny naléhavě potřebují umělý CO2, protože bez tohoto dalšího umělého CO2 by začala jejich smrt. Silná zájmová skupina mezi nejdůležitějšími elitami podporuje a pohání narativ o klimatické katastrofě. Environmentalisté šíří strach a sbírají dary; Politici sbírají body za to, že se zdá, že zachraňují Zemi před zničením; Média prosperují na těchto senzacechtivých příbězích a konfliktech; Vědci a vědecké instituce dostávají za jednostranné posudky miliardy veřejných dotací; […] Firmy chtějí vypadat ekologicky a dostávat obrovské veřejné dotace na projekty, které by jinak ekonomicky zkrachovaly, jako jsou velké větrné farmy a solární elektrárny…“ Takže v tomto strašení klimatické katastrofy je mnoho vítězů. Ti, kdo upadají stranou, jsou ti, kteří mají platit za všechna tato takzvaná opatření na ochranu klimatu a tím vykrvácet – a to jsme my, lidé. 2. Závěr Jak bylo popsáno, existuje také silná komunita zájmů v otázce klimatu, která se chce obohatit na náš úkor a proto šíří nepravdivé zprávy a potlačuje pravdu. A je zřejmé, že systémová média opět selhávají ve svém mandátu pro vyvážené zpravodajství. Proto jen lidé sami mohou zajistit, aby byly slyšet i nesouhlasné hlasy ohledně klimatického alarmismu – a těch hlasů je mnoho! Proto prosím rozšiřte tento program mezi své přátele a známé a vsociálních sítí.

autor Mmm.

Zdroje/Odkazy: Příklady článků v hlavních médiích o změně klimatu:

Investoři společnosti ČEZ narazili v Ralsku na realitu, kterou nečekali. Nepomohl ani Martin Půta z dozorčí rady v roli hejtmana

27.03.2026 9:24 | Rozhovor

autor: Karel Výborný

Zvrat ve výstavbě větrných elektráren přichází zdola. „Lidé se naučili rozumět vlastní situaci i krajině a pochopili, že jsou v blízkosti větrných parků ohroženi,“ říká v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz Jakub Svoboda, lídr hnutí za udržení krajiny v oblasti Ralsko. Fráze o klimatických cílech přestaly lidem stačit. Ptají se investorů na konkrétní dopady. Kdo vydělá? Kdo utrpí?

Jak se vám podařilo uspět proti takovým protivníkům, kteří spojili síly v roli investora i kraje?

Když oběma chyběly argumenty a odmítali se s lidmi bavit, nastoupil odpor veřejnosti. Ještě donedávna to vypadalo jako dobře naplánovaný scénář. Investoři, podporovaní politickými rozhodnutími a tichými kroky státní správy, postupovali krajinou téměř bez odporu. Projekty větrných a solárních parků vznikaly na papíře, prezentace slibovaly miliardy, rozvoj a „zelenou budoucnost“. A veřejnost? Ta měla zůstat v roli pasivního diváka. Jenomže problematika není jen o větrných a solárních elektrárnách. Jenže realita roku 2026 ukazuje úplně jiný obraz. Iluze investorů i jimi honorovaných „zástupců lidu“ na úrovni obcí i kraje se začínají rozpadat. 

Můžete situaci popsat našim čtenářům?

Zajisté, může v tom být inspirace i po jiné podobně postižené lokality.  Investoři a s nimi domluvení politici byli nachystání na „bleskový úder“, stát jim vyhlásí developerské zóny a přislíbí peníze z daní voličů, aby jim na jejich projekty půjčili v bankách, a oni pak oběhnou vybrané lokality, namotivuji starosty, slíbí jim nějakou směšnou úplatu a ostatní se ani nevzpamatují. Dnes narážejí na problém, se kterým zjevně nepočítali, na argumenty podložené studiemi, daty a reálnými dopady na krajinu i život lidí.

Je tedy dnes rozdíl ve znalostech?

Velký. Lidé v postižených oblastech nejprve přečetli evropskou legislativu a nestihli se divit, jaké argumenty nám tu politici s investory podvrhují. Oni vlastně kromě „klimatických závazků“, které se mají plnit na nepotřebných plochách, a toho, že chtějí vydělávat peníze z našich budoucích daní, nemají argumenty žádné. Lidé se ale naučili rozumět vlastní situaci i krajině a pochopili, že jsou v blízkosti větrných parků ohroženi. Každý po svém, ale začali něco dělat, svoji krajinu a své domovy chránit a také se sjednotit a na tom spolupracovat. Tam, kde dříve stačily obecné fráze o klimatických cílech, dnes přicházejí konkrétní otázky. Jaký bude dopad na krajinný ráz? Jaký vliv mají projekty na biodiverzitu a chráněná území? Co znamenají pro zdraví obyvatel? Jaké jsou reálné ekonomické přínosy a pro koho? Kdo ponese důsledky prokázaného vlivu na krajinu a lidské zdraví? Proč máme řadu studií o zdravotních rizicích i zpráv z odborných zasedání na úrovni Evropy, že se tím někdo vážně zabývá, a investoři mají jenom prázdné fráze a studie o tzv. neškodlivosti větrných parků stále nenesou. A právě zde se ukazuje zásadní slabina mnoha projektů. Investoři často nemají přesvědčivé odpovědi.

Jaké zkušenosti máte u vás?

Typickým příkladem je plánovaný větrný park v Ralsku, kde musí investor zpracovat rozsáhlé posouzení EIA právě kvůli možným dopadům na krajinu, zdraví i přírodu. Připomínek k projektu přitom přišly stovky a vznikla i petice, která ve skutečnosti, byla prvním nesouhlasem obyvatel z této krajiny. To není náhoda. To je změna.

Co tomu předcházelo?

Tiché kroky politiků bez veřejnosti. V této situaci sehrály svou roli i předchozí politické kroky. Nejenomže nás nevzali jako partnery do debaty, ale ani nás neinformovali, že něco takového vůbec chystají v takovém rozsahu a v bezprostřední blízkosti obytných zón. Legislativní změny, příprava akceleračních zón a strategických dokumentů probíhaly často bez širší veřejné debaty, bez skutečné participace občanů. Jako by se nás to netýkalo. Jako by šlo jen o technickou otázku energetiky, ale profesionální energetici se k tomu také nehlásí.  

Lidé se naučili, že profesionální energetika není o zisku investorů, ale především o megawattech, ale také o krajině, ve které lidé žijí, a sociálních a cenových dopadech. Opravdová energetika je o službě společnosti a o hodnotě území. Energetika není o nějakých smyšlených číslech, a vůbec ne o tom, že někde zničíme krajinu a budeme za to vybírat státní garance přemrštěných cen i v době, kdy jsou na burze záporné ceny nebo dumping.

Kdy započal dialog veřejnosti o energetické budoucnosti regionů?

 Když jsme pochopili, že se něco vážného děje, a že to chtějí politici s investory „upéci“ za nás bez nás. Právě ve chvíli, kdy se tyto „tiché kroky“ začaly promítat do konkrétních projektů v terénu, veřejnost pochopila, co se skutečně chystá a začala reagovat. Vlna odporu napříč Českou republikou dnes probíhá tak, že už to nelze přehlížet, a tak se po celé ČR konají referenda, petice a veřejné protesty proti výstavbě větrných a solárních parků. Nejde o izolované případy. Jde o trend, který rezonuje stále víc a toto téma se prolíná všemi možnými médii a především tam, kde „zelení“ aktivisté, mnohdy placení z různých neziskovek s nejasnými zdroji příjmu, „nálepkují“ občany bojící se o své nemovitosti a zdraví jako ruské agenty. Tohle už je opravdu trapné. Jenže karta se otáčí.

V případě Ralska vznikla petice proti větrnému parku, kterou podepsaly tisíce lidí. Do diskuse vstupují památkáři, lesníci, ochránci přírody i odborníci na krajinu, kteří upozorňují na zásadní dopady projektů. To už není „menšina odpůrců“. To je legitimní společenská reakce.

Vnímáte Ralsko jako symbol zlomu i pro ostatní?

Ano. Na základě našeho úsilí a také přesvědčování nejenom o ekologických a zdravotních dopadech, ale i o podvrhu, který na nás namísto využití nepotřebných ploch politici s developery chystali, přišel moment, který změnil pravidla hry.

Zastupitelstvo obce Ralsko se rozhodlo nepokračovat ve spolupráci s investorem větrného parku, kterým měl být ČEZ. Projekt, který měl být jedním z největších v České republice – až 16 větrných elektráren o výšce kolem 250 metrů, naráží na zásadní politickou i společenskou bariéru. A to i přesto, že investor nabízel obci finanční kompenzace v řádu stovek milionů korun. Tady se ukazuje podstata problému, kdy peníze už nestačí a nejsou důležitým a jistým měřítkem. Navíc když investoři nemají argumenty a ani vlastní zájem celý projekt představit před veřejností. Nová realita je taková, že veřejnost se probudila. Investoři dnes čelí situaci, na kterou nebyli připraveni a veřejnost si zjišťuje informace na všechny směry, studuje podklady, organizují se besedy v mnoha obcích a občan občanům dává informace a odpovědi na mnoho otázek. Zároveň mnoho spolků a iniciativ vstupuje do procesů a celkově společenost odmítá být přehlížena. Tam, kde dříve rozhodovaly zákulisní dohody, dnes rozhoduje veřejný tlak a především nová důvěra mezi občany, kterou investoři často sami ztratili.

Starosta Ralska Miroslav Tůma byl ale velkým přívržencem developera ČEZu a člena jejich dozorčí rady hejtmana Půty. Co se stalo?

Rozhodně nikdo z naší strany nikoho neuplácel, ani bychom na to neměli. Prostě jsme se v regionu dohodli, že nám za to těch pár korun od energetické společnosti s naším hejtmanem v dozorčí radě nestojí a že se bez toho raději obejdeme. Vedení obce také pochopilo, že snaha developera prostřednictvím obce „motivovat“ rodiny ohrožené sociálním vyloučením nějakou směšnou úplatou má svůj morální a v Evropské unii i možný trestněprávní rozměr. Je to zakázané. Kdyby si pak třeba tato rodiny stěžovaly na snížení porodnosti, které je u infrazvuku pozorováno, mohli by mít radní z takovéto „zprostředkovatelské“ činnosti opletačky s policií i s evropskými sociálními úřady, zatímco ti sociálně ohrožení by dostali pouze pár korun a developer vydělával miliardy.

A co je hlavní, pan starosta pochopil, že v obci není MY a ONI, že on na rozdíl od Martina Půty v žádné dozorčí radě nesedí, žádné miliony od developera nepobírá a že je jedním z nás. Jsme tedy zase MY to Ralsko a celý region a ONI developer ČEZ i se svým členem dozorčí rady, toho času sedícím i na Krajském úřadě v kanceláři hejtmana.

Nastal tedy v Ralsku konec jedné éry?

To, co dnes sledujeme, není jen spor o větrníky nebo solární panely, je to střet dvou přístupů, investorského a technokratického, který vidí území jako prostor pro svůj zisk a projekty a přístupu občanského, který jej vnímá jako místo pro život. Původní význam slova „demokracie“ je vláda lidu, nikoli developerů a jejich realitních agentů v obcích a v kraji. Investoři přicházejí o své iluze, zjišťují, že nestačí přijít s projektem, finanční nabídkou, domluvit se s hejtmanem na zasedání dozorčí rady ČEZu, motivovat starostu a očekávat, že vše projde. Protože bez důvěry, bez argumentů a bez respektu k veřejnosti už dnes žádný projekt neobstojí a Ralsko je toho jasným důkazem. Podstatou všeho je spojení občanské síly, sdílení zkušeností z jiných krajů, a tak vzniká pohled společným směrem.

Myslíte, že může Ralsko ovlivnit celou netransparentní přípravu akceleračních zón?

 Politické procesy a rozhodování jsou na určitých místech sice u bodu mrazu, ale vždy je naděje a stále jakési světlo na konci se objevuje. Očekávání politické změny na MŽP bylo nadějí pro mnohé, avšak zatím to vypadá, že developerské zájmy možná mají stále přednost. Nechápeme, proč nám na MŽP neodpovídá na naše petice politik, jako je nový ministr nebo vládní zmocněnec Filip Turek, a kde berou ministerští úředníci typu Jaromíra Wasserbauera tu drzost psát lidem dopisy, že se s nimi nebudou bavit, a žádný politik, který deklaruje odpor proti Green Dealu, je za to nevyhodí. Výroky o úpravě pravidel a o přepsání zákona o akceleračních oblastech jsou prozatím pouhou zmínkou, zatímco se je úředníci a někteří politici vedení nějakou neviditelnou rukou pokoušejí pro developery určit jako stavební pozemky na zemědělské půdě v rozporu s legislativou EU. Nyní nastává nová éra a tou je hlas lidu.

Naším vítězstvím cesta nekončí a jak již bylo zmíněno jsou tu lidé, kteří to vše připravolali a přímé svědectví v dalších řádcích je toho plnohodnotným důkazem. Rozhodně nechceme, aby se nám poté, co jsme developera ČEZ s jeho členem dozorčí rady hejtmanem Půtou odmítli, vracel developer s nechtěným projektem zpátky na betonovém mixu pod vedením Jaromíra Wasserbauera a jemu podobných. Své domovy jsme připraveni všemi zákonnými prostředky bránit.

Jak vnímáte současný stav přípravy akceleračních zón?

Akcelerační zóny v Česku a svědectví zevnitř odhalují trhliny systému. Zatímco veřejnosti je prezentováno, že tzv. akcelerační zóny pro obnovitelné zdroje energie vznikají jako odborný, transparentní a vyvážený nástroj, realita může být výrazně složitější. Ukazuje to přímá komunikace s člověkem, který byl u jejich přípravy. Martin Abel, jeden z hlavních protagonistů větrných parků a účastník „klimatické žaloby“, v osobní komunikaci potvrzuje: „Pracuji na Výzkumném ústavu pro krajinu a od počátku jsem byl u vymezování zón pro OZE a u související legislativy.“

Tato věta sama o sobě posouvá debatu. Ukazuje, že podklady, které dnes zásadně ovlivňují podobu české krajiny, nevznikají anonymně ani čistě technicky, ale jsou výsledkem práce konkrétních lidí s konkrétními zadáními a cíli, které jsou zcela odlišné od evropské legislativy, od našich představ i od energetických potřeb České republiky. Z komunikace zároveň vyplývá, že proces není tak jednoznačný, jak se může zdát. Při dotazu na práci s mapovými podklady Abel potvrzuje, že některé vrstvy byly zohledněny selektivně: „Jen jsme myslím vykrojili chráněná ložisková území (CHLÚ) pro uhlí, asi netřeba vysvětlovat proč.“

Autor klimatické žaloby Martin Abel pracuje namísto vlády na akceleračních mapách a zanáší do nich omezení v oblastech těžby uhlí?

Některé limity v území se zohledňují, jiné nikoliv. To zásadně zpochybňuje představu, že mapy akceleračních zón představují celkový konsenzus, nezávislý odborný pohled, komplexní a finální obraz vhodnosti území. Pro mnoho mých kolegů to vypadá, jako kdyby existovala skrytá dohody mezi uhelnými a větrným barony: „Ty devastuješ v dolech a ty zase u Kroměříže nebo v Ralsku.“ Rozdíl je ale v tom, že jsou uhelné pánve už dávno zdevastované z minulého režimu, kdežto u nás se teprve chystají devastovat zemědělskou půdu v nejbližším okolí obydlené zástavby.

Další problematický moment se týká infrastruktury. Na otázku střetů se sítěmi, jako jsou optické kabely, vojenská vedení nebo páteřní plynovody, zaznívá odpověď: „Co se ostatního týče, nebylo to řešeno, protože to není jev, kvůli kterému by se jakákoliv stavba nepovolovala, tyhle věci se ve stavebním řízení řeší podmínkou.“

Tato formulace odhaluje zásadní princip: Mapy slouží spíše jako filtr, nikoliv jako finální rozhodovací nástroj. Reálné problémy se odsouvají až do pozdějších fází, kdy už je projekt v běhu. To potvrzuje i další část vyjádření: „… se vezme na vědomí, že investor zaplatil dotčenému subjektu (např. CETIN) přeložku vedení“. Ekonomická síla investora tak může překonat překážky, které by jinak byly považovány za limitní.

Zdá se, že je postup akceleračních zón v českém pojetí navrhován pouze jako omezení práv občanů chránit krajinu a okolí jejich domů, nikoli však provozovatelů různých infrastruktur v daných lokalitách. Od začátku počítají s dvojím metrem vůči monopolním společnostem a nemovitému majetku vlastních občanů.

Nakonec to ale nezaplatí Abel, ale lidé v ceně elektřiny…

 Možná nejzásadnější je však hodnocení samotného procesu. Abel otevřeně přiznává: „Ta arogance a netransparentnost tam prostě jsou.“ Zároveň dodává, že problémem je „lidský faktor“ a slabá schopnost „strategické komunikace a zapojování veřejnosti“. To je klíčové zjištění. Nejde o kritiku zvenčí, ale o reflexi člověka, který byl u toho.

Na druhé straně Abel odmítá, že by samotný zákon o akceleračních zónách omezoval veřejnost: „Nic takového tam není. Je tam jen to, co tam je. Vše ostatní zůstává stejné.“ Odkazuje přitom na stavební zákon a tvrdí, že standardní procesy účasti veřejnosti zůstávají zachovány. Zároveň ale potvrzuje, že rozhodující rámec vzniká dříve, než se veřejnost dostane ke slovu: „Na jaře se budou řešit celostátní akcelerační zóny… všichni budou moci připomínkovat, připomínky musejí být vypořádány.“

Martin Abel si počíná jako vrcholný energetický politik, kterého ale nikdo nezvolil?

Při toleranci současné vládní koalice k takovému samozvanému přístupu to však otevírá zásadní otázku: Jak velký prostor pro změnu v této fázi skutečně zůstává, pokud základní parametry vznikly již dříve. Zvláštní pozornost si zaslouží i konkrétní příklad Ralska. Na dotaz ohledně chráněných ložiskových území Abel uvádí: „CHLÚ pod kopcem Ralsko má žlutou barvu. Stát tam akcelerační zónu směřovat nebude.“ Zároveň ale připouští nesrovnalosti v datech: „… vidím v geoportálu ČGS, ale ne v tom našem. Teď nevím proč.“

To opět ukazuje, že podklady vznikají nějakým podivným způsobem za pomoci osob angažovaných v různých „ekologických“ aktivitách a ani samotné podklady nemusejí být zcela konzistentní.

Kde je podle vás ten hlavní problém?

Hlavní problém je, že lidé jako Martin Abel nemají co vytyčovat akcelerační zóny pro větrné developery. Nikdo je nezvolil, nikdo z volených zástupců jim toto nezadal, ani nemají odpovídající odborné znalosti v energetice. Vystupují jako autority, které žalují český stát, ale chtějí nám nařizovat developerské projekty na našem území? Pro Českou republiku pan Abel rozhodně nepracuje, soudě podle „klimatické žaloby“, ale pracuje proti ní a někdo jej za tuto činnost platí. Takový člověk nám přece žádné pozemky pro větrné developery nemůže vytyčovat?

Celý obraz doplňuje i širší kontext. Abel upozorňuje, že český systém je výsledkem kompromisů a srovnává ho s Německem, kde je podle něj silnější tradice zapojování veřejnosti: „V Německu je… lepší tradice zapojování veřejnosti, takže to téma není zdaleka tak výbušné.“ Právě zde se možná skrývá jádro problému. Nejde jen o zákony, mapy nebo technické podklady, ale o důvěru. A ta se nebuduje tím, že zásadní rozhodnutí připravují různí podobní lobbisté bez mandátu a bez aktivní účasti lidí, kterých se týkají.

V Německu se ale ještě nedávno rozhodli, že zlikvidují jadernou energetiku, zatímco my poptáváme nové reaktory. Je tedy důvod poptávat cizí energetické řešení, které je méně funkční a méně spolehlivé?

Akcelerační zóny nejsou pouze nástrojem energetické politiky. Jsou testem toho, jakým způsobem se v České republice rozhoduje o krajině, veřejném prostoru a budoucnosti regionů. A také o energetické budoucnosti, která s tím úzce souvisí. Svědectví zevnitř naznačuje, že tento proces poháněný pouze zájmy investorů pod pláštíkem ideologie má vážné slabiny, které nelze ignorovat.

Nutí nám totiž řešení, ke kterému jsme se v Evropě nezavázali, protože se mají používat nepotřebné plochy, a na kterém jsme se nedohodli, protože stále chceme bezemisní jadernou energetiku a ne parky vrtulí všude, kam se podíváte. Jedna věc je klimatická politika EU a druhá právo na samostatnou volbu energetického mixu. Vzhledem k plánované jaderné budoucnosti a malém, hustě osídleném území státu, jsme se u nás pro větrné parky nerozhodli. Nemají tedy ani důvod, ani právo nás do podobných řešení nutit, ledy by šlo o násilné, manipulativní a podvodné způsoby.

https://cnn.iprima.cz/urazky-pri-diskuzi-o-drahe-rope-jste-negramotny-utocil-rajchl-na-jakoba-507878

https://cnn.iprima.cz/babis-o-palivech-v-nejhorsim-sahneme-na-spotrebni-dan-agresor-putin-na-krizi-vydelava-507888

Na trh totiž Babiš nemá páky! Apropó- kdy přijde to NEJHORŠÍ? BLANIČNÍ RYTÍŘI?

Ivan Hoffman: Fanatici versus cynici

27.03.2026 7:57 | Komentář

autor: Ivan Hoffman

POHLED IVANA HOFFMANA Ideologičtí fanatici se perou s pragmatickými cyniky a „závod ke dnu“ nabírá na obrátkách. Prosperita postavená na dluhu naráží na limity reálné ekonomiky a iluzi o záchraně planety vystřídal krutý realismus válečných zisků. Jsme svědky řízené destrukce, kde vítězství „těch lepších“ může být stejnou katastrofou jako výhra těch horších.

Zdá se, že Západ, ke kterému se vehementně hlásíme, nyní absolvuje závod ke dnu, ve kterém se perou ideologičtí fanatici s pragmatickými cyniky. Minorita těch, kteří jsou schopní pochopit, že se jedná o vymýtání čerta ďáblem, tomu bezmocně přihlíží. Zda k destrukci Západu dojde kvůli páchání dobra, anebo kvůli páchání zla, není nepodstatné. Jde o to, kteří pachatelé na destrukci vydělají. Na stole je ovšem i scénář, kdy pachatelé dobra a zla najdou při destrukci Západu společnou řeč, a když bude po všem, podělí se o konkurzní podstatu.

Ani závod ke dnu se neběží bez pravidel a oficiálním cílem je samozřejmě růst. Tím se dá vysvětlit, že soupeření fanatiků s cyniky dává lidem smysl. Mají prostoduše za to, že je v jejich zájmu, aby se demokraticky soutěžilo a vyhrál ten lepší. Závodí-li se ovšem ke dnu, vítězství lepšího je stejná katastrofa, jako když vyhraje horší. 

Ještě nedávno se zdálo, že Západ dojede na ekologický podvod a sociální inženýrství čili že západní společnost pod záminkou záchrany planety vytunelují prodavači bezemisních bludů. Dnes už ale destrukci Západu režírují zbrojaři a finanční spekulanti, profitující z války a z energetické krize. Osud Západu stojí a padá s osudem USA. Právě tam cynický pragmatismus ztělesněný současným prezidentem zametl s ideologickým fanatismem a nasměroval Západ na válečnou trajektorii.

V Íránu se bojuje za Wall Street (za FED, za dolar), nikoli za Berlín či Paříž, a ani náhodou za Prahu. Evropa už je v této válce poraženým bez ohledu na to, co všechno Američané s Izraelci vybombardují. Ropný šok nevyhnutelně způsobí zdražování, inflaci, urychlí dedolarizaci mezinárodního obchodu. Už teď je z průběhu války na Blízkém východě patrné, že přestává fungovat krytí dolaru letadlovými loděmi. Po ucpaných záchodech a požáru v prádelně už tolik neděsí.

Kdo by snad spoléhal, že reputaci Západu zachrání Evropa, důvody k takovému optimismu najde stěží. Brusel, který kontroluje Evropu prostřednictvím EU, založil na ideologickém fanatismu fungující zelený byznys a současně se našel i v pragmatickém cynismu, ze kterého profituje byznys válečný. Výhled evropského občana je tak stejně temný, ne-li temnější než perspektiva obyčejného Američana.

Západní populace si z globálních hrozeb těžkou hlavu nedělá. Neuvědomuje si, že její prosperita je iluzí, která funguje na dluh. Schopnost Západu konkurovat zemím s fungující reálnou ekonomikou dlouhodobě klesá. Šokující zdražení energií kvůli výpadku ropy a plynu z Blízkého východu u nás razantně sníží životní úroveň. Politiků, kapitalistů a spekulantů se to příliš nedotkne, ale ostatním hrozí, že budou nuceni zajišťovat si obživu prací. To je něco, na co západní člověk, uvyklý žít na dluh, není připraven.

Západní závod ke dnu bedlivě monitorují věřitelé. Znehodnocení měny zdraží dovozy všeho, o čem se na Západě soudilo, že to nemusíme vyrábět, když to lze levně koupit. A pokud jde o zdejší lichváře, splácení hypoték a půjček si dobře pohlídají. Než ale naplno propukne krize, dočkáme se ještě od spekulantů monetizace dluhu, kvantitativního uvolňování anebo nějakého jiného finančního letadla. Naši ideologičtí fanatici a cyničtí pragmatici jsou zárukou, že o peníze nouze nebude. Spíše nebudeme vědět co s nimi.