Alena Vitásková přivedla na svět své další knižní dílo. Román Kulak, my všichni jsme vinni se v minulém týdnu dostal na pulty knihkupectví. Popisuje příběh muže coby svědka českých dějin 20. století. Bývalá předsedkyně Energetického regulačního úřadu, která v minulosti čelila tzv. solárním baronům, se už několik let věnuje literární dráze. Pro ParlamentníListy.cz Vitásková vysvětluje, proč zvolila právě takové téma a co chce knihou lidem sdělit.
Foto: Redakce PL Popisek: Představení knihy Kulak Aleny Vitáskové. Na snímku s autorkou ředitel nakladatelství Olympia Luboš Procházka
„Skutečný příběh muže, který svůj život prožil od Rakouska-Uherska po novodobou historii po ‚sametové revoluci‘ v Československu, následně v České republice. Zažil vzestupy a pády, zažil dvě světové války a předvídal a zároveň se obával té třetí, která by byla pro lidstvo tou poslední,“ zahajuje autorka Alena Vitásková svou knihu Kulak ve svém úvodu.
Dodává, že se celý děj odehrává v jednotlivých etapách našich dějin a dotváří náhled, jak jednoduché je zmanipulovat lidi, jak jednoduché je z nich vyrobit monstra, jak jednoduché je ublížit a nebát se zabíjet. „Ústřední postava Bohuš Kulak, vyděděný syn statkáře, kulak, právník, soudce, řidič, ředitel, zahradník, umírá a vypráví. Popisuje, jak se z bezstarostných studentů mohou stát soudci, komunisté a ‚vrazi‘ pod záštitou systému, úspěšní, či neúspěšní,“ píše Vitásková v knize Kulak, my všichni jsme vinni.
Hlavní postava knihy během svého vzpomínání popisuje i příběhy svých sedmi nejlepších kamarádů, z nichž se každý vydal zcela jinou cestou. „Jejich charaktery a touhy být úspěšní jsou zachyceny v autobiografiích odrážejících dění v jednotlivých zemích, odkud pocházeli – Československa, Maďarska, Rakouska, Německa a Ruska. Kluci z Prahy, úspěšní za každého režimu? Změnili politickou stranu a jméno, pokud to bylo třeba. Byli to chameleoni, nebo jen přizpůsobiví, aby mohli přežít? Chameleoni, nebo jen oběti systému?“ ptá se autorka s dovětkem, že každá etapa našich dějin je provázena s těmi zahraničními, které mají nesporný vliv na vývoj u nás doma.
„My všichni jsme vinni, že jsme připustili psychopatům nás ovládat. Svojí zbabělostí a strachem jsme připustili, co se v posledních více než sto letech odehrálo. Neboj se být slušný,“ končí Alena Vitásková úvod svého nového knižního díla. Následuje 29 kapitol napínavého a poutavého čtení.
Ředitel nakladatelství Olympia Luboš Procházka v epilogu knihy konstatuje, že knižní příběh z pera Aleny Vitáskové je hlubokou analýzou do nitra lidství, morálky a chudoby ducha.
„Hlavním tématem vinoucím se jako červená nit příběhem je touha po penězích, bohatství, vlivu a moci, úspěchu, lidské slabosti i síle nebo jen lásce a pokoře k životu. Získat bohatství, ať již formou dědictví, těch několik pakatelů, které dokážou znesvářit celé rodiny, nebo uzmout si bohatství těch druhých, třeba i sousedů. Pěstuje se závist, nenávist lidí mezi sebou, národů mezi národy. To vše s krutým plánem použít obyčejný lid k rozpoutání válek a nechat je v nich umírat a na druhé straně zbohatnutí těch, kteří to připravují. Když umírající stařec vyzývá ‚neboj se být slušný‘ nebo osočuje ‚my všichni jsme vinni‘, je to memento pro všechny a každého z nás, je to výzva zamyslet se, dokud ještě můžeme,“ dodává Luboš Procházka.
Jak knihu Kulak, my všichni jsme vinni popisuje sama autorka Alena Vitásková? Autorce položily ParlamentníListy.cz několik otázek. Odpovědi přinášíme v plném znění:
Paní Vitásková, co vás k napsání této knihy vedlo?
Důvodů, proč jsem napsala knihu „Kulak, my všichni jsme vinni“, je celá řada. Ráda píši příběhy, které jsou založeny na reálných základech. Beletrie na reálných základech, ze života. Nevěřil byste, kolik lidí se dokáže mnohdy s postavami ztotožnit. Například kniha „Béďa, povolání syn“. Nejeden čtenář mi v té době napsal, že v postavách vidí chování svého tchána, synovce atd. nebo že by to měla být povinná četba.
Kulak je příběh může, který se rozhodl na sklonku svého života zaznamenat svůj život, který prožíval se svými blízkými, rodinou i přáteli v epochách téměř šesti generací. Narodil se za Rakouska-Uherska a zemřel dalece po sametové revoluci v České republice. Příběh se mi velmi těžce psal, nejen obsahově, ale i ze vzpomínek starce, kdy se jednotlivé děje vracely do minulosti a překrývaly současnost. Neuměla jsem příběh nejen Bohuše Kulaka, ale i jeho kamarádů uchopit. Proto jsem mnohokráte nedostála slibu, že příběh napíšu. Mnohokráte jsem začala a psaní přerušila. Knihu jsem psala mnohem déle než pět let.
Mezitím jsem napsala „Béďa, povolání syn“, dále „Prezident“ či „Prostituti-oči žalují“. Impulzem k tomu, abych nakonec knihu dokončila, je hluboký konflikt na Ukrajině, zmařené životy i v jiných místech světa, kterým se obdobné války nevyhýbají.
Považovala jsem za povinnost sdělit názor starce, že „my všichni jsme vinni“, pokud jsme se nepoučili z dřívějších utrpení a připustíme, aby svět dospěl k zániku ve válečném konfliktu. Strachem a nezájmem jsme připustili, aby svět z velké části ovládali psychopati toužící po krvi a bohatství.
Jde o zajímavě pojatou práci coby vyprávění o událostech 20. století našich dějin prostřednictvím různých lidských příběhů. Co byste lidem, čtenářům, ráda knihou sdělila?
Aby se nebáli si knihu přečíst. Není morbidní, vyzařuje z ní chuť žít. Možná i návod, jak prožít šťastný život s rodinou, užít si s kamarády na studiích nebo přežít dvě světové války, nesčetně politických systémů, ztrátu majetku a znovu se postavit na nohy. A přitom všem si zachovat každodenní humor, i když vám není zrovna veselo a vaše srdce umírá žalem.
Příběh je plný životního optimismu starce, který se ve svých více než sta letech nebál ani smrti, ani flirtu. Odcházel z tohoto světa smířen, ale nerad. Do posledního vydechnutí věřil v lásku, humor, lepší svět.
Knihou chci předat starcův odkaz: „Nebojte se být slušní.“ Nebojte se toho, že být slušný není dnes „moderní“. Spíš to evokuje, že když je někdo slušný, tak musí být zákonitě i blbý. Pokud se přestaneme bát „být slušní“, tak nakonec ti blbci zůstanou osamoceni na druhé straně barikády, bez vlivu i peněz.
Nakolik jde o varování před tím, kam se současný vývoj řítí?
V příběhu se popisuje utrpení a osudy obyčejných lidí, kteří nejvíce doplácejí na války, jsou to oni, kteří ztrácejí vše – nejen majetek, ale především život. Je to připomenutí epochy našich dějin – posledních sto let. A děj se stále opakuje, jako bychom se dostatečně nepoučili. Proto chci čtenářům sdělit, že ještě máme čas. Čas zvrátit neúprosný běh dějin, kdy hrozící třetí světová válka by byla pro lidstvo tou poslední. Bez výjimek, zda jste bohatý, nebo chudý. Snad jeden rozdíl by tu byl. Ten bohatý by žil (v posledním světovém konfliktu) možná o týden, měsíc déle než ten chudý.
A jak prorokovala Sibila: „Živí budou mrtvým záviděti.“
Pro autentičnost je příběh doplněn krátkými historickými fakty jednotlivých epoch našich dějin.
RED PILL @ TOMÁŠ ZÍTKO V září vyšla naše kniha Na prahu nové CIVILIZACE, souhrnná zpráva o stavu světa, na které jsme s Markétou Šichtařovou pracovali poslední roky. Jde o mnohovrstevnatý text, který se bez obalu pouští do nejpalčivějších témat dneška: klimatické, energetické a migrační krize, krize demokracie a svobody, krize identity, válek, vlivových operací, dezinformací, pandemie a mnoha dalších. Jsou to témata, která otřásají současným Západem a bezohledně zasahují životy nás všech.
Foto: Tomáš Zítko Popisek: Na prahu nové civilizace
Knih věnujících se těmto otázkám existují desítky. Dosud však chyběla taková, která by dokázala všechny tyto fenomény propojit do uceleného rámce, zasadit je do širšího kontextu a ukázat jejich vzájemné souvislosti. Právě to nabízí kniha Na prahu nové CIVILIZACE. Vrství zdánlivě nesouvisející problémy jako stavební kameny a z různých úhlů odhaluje, jak do sebe zapadají. Tím, co celou konstrukci drží pohromadě, jsou historické paralely, psychologické teorie, technická data, fyzikální zákony, ekonomické poučky, politická teorie i právní analýza.
A když se vše zasadí do širšího rámce, vyvstává jasný obraz: nic z toho, co se v posledních letech odehrává, není náhoda. Mimořádné události mají společný původ, společný cíl i společnou logiku. Jsou to různé nástroje jedné ideologie: ESG – posledního projektu levicového kolektivismu. Jde o další pokus o levicovou utopii až nebezpečně podobný těm, které ve 20. století rozvrátily svět.
Mnoha lidem může takové tvrzení znít až absurdně – vždyť ESG přece vzniklo na „kapitalistickém“ Západě. Západě, k němuž jsme před rokem 1989 vzhlíželi jako k zárukám svobody, demokracie a prosperity. Jenže ve chvíli, kdy jsme se k němu na počátku 90. let vraceli, on sám už mířil tam, odkud jsme my odcházeli.
A tak dnes sledujeme, jak politici, bruselští úředníci a aktivisté znovu získávají ambici určovat, co je pro nás dobré. Neustále nás chrání před sériemi „katastrof“, které údajně vyžadují okamžité akce za cenu zadlužení několika budoucích generací. Podle davoských intelektuálů je však v pořádku řešit současné problémy penězi našich dětí a vnuků – vždyť oni už prý žádné problémy mít nebudou. Budou žít ve světě plném inovací, harmonie a inkluze, kde nikdo nic nebude vlastnit a všichni budou šťastní. Tato vize má dnes jméno ESG. A mnozí ji dobře znají z minulosti. Tehdy se ji říkalo komunismus.
CIVILIZACE, ČÁST I.: OD MARXE K ESG
Kniha Na prahu nové CIVILIZACE, souhrnná zpráva o stavu světa, je rozdělená do tří částí. Ta první objasňuje původ ideologie ESG, jehož kořeny sahají až do poloviny 20. století. Zároveň odhaluje její skutečnou podstatu: korporátní socialismus. Aby si čtenář dokázal představit, jak levicové kolektivistické ideologie fungují, jaké nástroje používají a jak se v čase vyvíjejí, věnují se úvodní kapitoly jejich charakteristickým rysům na příkladech nejznámějších totalit 20. století – německého národního socialismu, sovětského komunismu, Maova socialismu v Číně a Pol Potova režimu v Kambodži. Právě tam dovedli myšlenku rovnostářské společnosti do extrému: zrušili peníze, soukromý majetek, rodinu, školství i samotné měření času.
Ačkoliv se jednotlivé režimy lišily prostředím a okolnostmi, jejich příběh je překvapivě podobný. Začínají pěstováním pocitu křivdy, pokračují sliby „spravedlnosti“ a pořádku a končí ekonomickým rozvratem a masovými vraždami.
Mnozí lidé dnes považují marxismus za východní ideologii. Ve skutečnosti je to mýtus. Marxistická doktrína vznikla na Západě – Karl Marx i Friedrich Engels byli Prusové a působili především v Anglii; Marx navíc dlouho žil a tvořil ve Francii a Bruselu. Lenina indoktrinovali němečtí, britští a francouzští marxisté během jeho exilu ve Švýcarsku. A Pol Pot se marxismem nadchl během studií ve Francii. Není tedy divu, že všechny levicové kolektivistické ideologie sdílejí podobné základy a identické metody.
To platí pro komunismus, fašismus, nacismus i současnou ideologii ESG. Ohlédnutím do historie lze snadno rozpoznat podobnost jejich postupů – a co je ještě důležitější, také podobný rytmus jejich pomalé sebedestrukce. Současný hospodářský úpadek tedy není překvapivý. Naopak, jde o logické pokračování vyčerpané unijní centrálně plánované ekonomiky. Ačkoliv historie 20. století nabízí nespočet varování, lidstvo se z nich očividně nepoučilo. Stejné chyby se vracejí v novém kabátě a dnešní progresivisté přicházejí se staronovou utopií, jako by si i tuto zkušenost potřebovali prožít na vlastní kůži.
Když se progresivisté setkají s historickými paralelami, bývají dotčeni. Připadá jim nepatřičné srovnávat hrůzy nacismu či komunismu s „poklidnou“ ideologií ESG. Jde však o úhel pohledu. Nemůžeme porovnávat režimy 20. století ve chvíli, kdy už byly v plné síle, s ESG, které teprve zapouští kořeny a získává vliv. Nevíme, kam až může dojít a jaký teror může v budoucnu rozpoutat. O tom, že ideologie ESG disponuje bezprecedentním destruktivním potenciálem, jsem podrobně psal už dříve v článku Následky? Fatální. Kam až může vést „zelený experiment“. Právě proto je fér porovnávat ESG s komunismem a nacismem v jejich raných fázích, tedy v době, kdy se teprve draly k moci a získávaly masy sliby rovnosti, blahobytu a „spravedlivé“ společnosti.
Nedávné zákazy komunistických symbolů u nás jsou toho dobrým příkladem. Jako by rudá hvězda nebo srp a kladivo představovaly samy o sobě nebezpečí. Ve skutečnosti žádné riziko neleží v symbolech, ale v ideologii, kterou zosobňují. Proti nástupu nové totality je takové gesto naprosto bezzubé. Místo toho bychom se měli ve školách odpovědně věnovat výuce o podstatě a nebezpečí levicových kolektivismů. To se ale neděje – protože pak by studentům nemohlo uniknout, že podobný kolektivismus dnes reprezentují i zlaté hvězdy na modrém poli.
První část knihy se také detailně věnuje vztahům a motivacím tří hlavních aktérů ideologie ESG: gigantických nadnárodních korporací, národních států a politických neziskovek. ESG se prezentuje jako nástroj Agendy 2030, která slibuje prakticky všechno: světový mír, čistou přírodu, klimatickou stabilitu, konec hladu, chudoby i diskriminace, zázračné inovace i nekonečný růst. Na pozadí těchto slibů však stojí největší světové korporace v čele s BlackRockem, Vanguardem a State Street.
Jejich motivace je jediná – přesun bohatství od malých k velkým. ESG pomocí dotací a bankovní diskriminace deformuje trh a dusí rodinné firmy i středně velké podniky pod lavinou administrativy. Tím nejen získává obří zisky, ale zároveň likviduje konkurenci a vytváří trvalé monopoly.
Na vysvětlenou: často se tvrdí, že monopoly jsou produktem kapitalismu. Ale v čistě tržním prostředí jsou monopolní pozice pouze dočasné – známe to z příběhů firem jako Xerox, Nokia či Kodak. Dominovaly svému oboru, ale nakonec podlehly konkurenci. Tak má trh fungovat: nikdo není schopen věčně produkovat nejlepší výrobek za nejlepší cenu. Trvalé monopoly vznikají až tehdy, když stát vytvoří nerovné podmínky skrze dotace, regulace a zásahy. Ty následně deformují soutěž a konkurenci likvidují.
Typickým příkladem byla situace v Nizozemsku, kde kombinace dotací, pseudo ekologických regulací a extrémní administrativní zátěže zlikvidovala malé rodinné farmy. Jejich místo okamžitě zaplnily velké zemědělské korporace.
CIVILIZACE, ČÁST II.: PÍSMENA E – S – G POD DROBNOHLEDEM
Druhá a nejrozsáhlejší část knihy se věnuje jednotlivým písmenkům v názvu ideologie ESG, čili E – environment, S – social a G – governance. Každá z těchto složek má v celé ideologii svůj význam, své nezastupitelné místo.
E JAKO ENVIRONMENT – NEJVĚTŠÍ EKOLOGICKÁ ILUZE ZÁPADU
Kapitola věnovaná písmenku E je nejrozsáhlejší a také nejtechničtější částí celé knihy. Začíná tématem globálního oteplování, které je v posledních desetiletích vědeckými institucemi, štědře financovanými z veřejných rozpočtů, zneužíváno k šíření strachu a pocitu bezprostředního ohrožení. Tento strach totiž slouží jako záminka pro gigantické přesuny majetku od malých k velkým a zároveň legitimizuje bezprecedentní zadlužování států i drastické omezování občanských svobod.
Důsledkem této pseudo ekologické hry je postupná devastace průmyslu i zemědělství. To však není chyba, ale záměr: oslabit ekonomickou soběstačnost obyvatel, učinit je závislými na státu, a v konečném důsledku je tím i podřídit jeho vůli.
Proto se kapitola E nevěnuje pouze otázce vlivu člověka na klima, ale také skutečné – a často pečlivě skrývané – neekologičnosti mnoha „zelených“ technologií (viz například můj dřívější článek: Když vám srdce bije jen občas, zemřete. Pravda o obnovitelné elektřině). Rozebírá reálné dopady snahy o uhlíkovou neutralitu na energetiku, potravinářství i životní prostředí samotné.
Kniha předkládá fakta bez ideologického nánosu a dochází k jednoznačnému závěru: bude-li současná zelená politika pokračovat, povede nejen k rozvratu prosperity, ale i k ekologické devastaci. Zelené „řešení“ může nakonec způsobit přesně to, proti čemu údajně bojuje, a v krajním případě vyústit až v boj o holé přežití (viz například můj dřívější článek: Následky? Fatální. Kam až může vést „zelený experiment“).
Tato i další tvrzení jsou v knize podložena desítkami citací z odborných publikací, stovkami argumentů a tvrdými daty. Kniha obsahuje téměř tisícovku referenčních odkazů, takže si každý čtenář může vše ověřit sám. Teprve hlubším nastudováním celé problematiky lze rozlišit, které hrozby jsou skutečné a které jen uměle vyrobené, a také pochopit, kdo z této nebezpečné hry skutečně profituje.
S JAKO SOCIAL – VÝROBA NOVÉHO EVROPSKÉHO „SOUDRUHA“
Písmenko S představuje část ideologie zaměřenou na samotného občana, na jeho přetvoření, převýchovu, socializaci a postupnou ztrátu individuality. V případě EU jde dokonce o formování nového evropského občana, oddaného ideálům evropské integrace, tedy unijního kolektivismu. Tento nový evropský „soudruh“ nemá být samostatně myslící, ale především poslušný.
K poslušnosti se tlačí mnoha způsoby. Jedním z nich je ekonomická závislost na státu, která dnes vzniká zejména kvůli klimatické politice a s ní spojeným vysokým cenám energií, potravin i daním. Závislost na státu člověka ochromuje. Čím víc se lidé propadají do ekonomické tísně, tím více potřebují sociální dávky a tím méně se odvažují proti státu rebelovat.
Dalším nástrojem je rozbití přirozených sociálních vazeb. K tomu slouží zejména multikulturalismus – řízená masová migrace oslabující národní identitu. Slábne-li národní identita, slábne i soudržnost společnosti. Výsledkem je sociální dezorientace, častější konflikty, zvýšená kriminalita a následná poptávka po silnějším státu a větší kontrole. Ta se samozřejmě nedotkne jen pachatelů, ale všech. Pod heslem „kdo nic neprovádí, nemá se čeho bát“ sahá stát lidem čím dál víc do soukromí.
K vykořenění člověka z rodinných vazeb slouží genderismus. Jeho cílem je oslabit rodinu jako základní stavební kámen společnosti a nahradit ji kolektivem, komunitou, systémem podřízených rolí.
Celý tento přerod se uskutečňuje pomocí propracované státní propagandy. Tu zajišťují politické neziskovky ve školách, vědci existenčně závislí na grantech, indoktrinační univerzitní prostředí i angažovaná kultura. Děti, studenti i široká veřejnost jsou systematicky vystaveni ideologickému tlaku.
Levicové ideologie měly tyto psychologické postupy vždy zvládnuté mistrně. Každá si vybírala své obětní beránky – buržoazii, kulaky, židy, „kontrarevolucionáře“, vzdělané městské obyvatelstvo či náboženské skupiny. Vzor se však nikdy nezměnil: najít viníky, dehumanizovat je, vytvořit ostrou hranici mezi „námi“ a „jimi“, pak na ně svést krizi, připravit je o majetek, důstojnost a často i o život. Protože přerozdělování majetek nevytváří, ale spotřebovává, hledání nových nepřátel se nikdy nezastaví.
ESG zatím není tak daleko. Přesto se již budují základy systému hodnocení jednotlivců podobného čínským sociálním kreditům. Politická trajektorie je zřejmá: přechod na euro → zrušení hotovosti → zavedení digitální měny ECB → Evropská digitální peněženka nahrazující doklady totožnosti. Pak už se před státem nikdo neschová. Bude přesně vědět, kdo je „vzorný občan“ a kdo „dezolát“.
K tomu připočtěme balíček Fit for 55, který uvrhne velkou část populace do závislosti na státu. A o závislé se stát vždy „postará“. Co se však bude dít s neposlušnými, zatím nikdo přesně neví, ale představa to není příliš optimistická. Jak se říká: není to přece o nás, ale o „nich“ – o těch „neočkovaných“, „proruských“, o těch, kteří „nemají rádi přírodu“. A s nimi prý není třeba mít slitování. Jde přece o záchranu planety před pandemií, Ruskem nebo před přehřátím.
COVID JAKO PSYOPS – LABORATOŘ PRO BUDOUCÍ KRIZE
Nejviditelnějším příkladem uměle vyvolaného strachu byla covidová pandemie. Kniha této kapitole věnuje pozornost jako modelovému případu psyops – psychologické operace. Shromažďuje informace, které jsou dnes veřejné, ale mnoho lidí je nezná, protože mainstreamová média o nich mlčí a sociální sítě i vyhledávače je shadowbanují.
Kapitola ukazuje, že covid nikdy neměl parametry globální smrtící pandemie a že se to vědělo od začátku. Smrtnost nepřesáhla úroveň středně silné chřipky. Obsazenost nemocnic i JIP byla v letech 2020 a 2021 podprůměrná. Průměrný věk zemřelých na covid byl v ČR 78 let, v Německu dokonce 83 let – tedy blízko průměrné délky dožití. Pandemie proto nepředstavovala zásadní riziko pro lidstvo a už vůbec ne pro děti a mladistvé, kteří nakonec nesli největší následky restrikcí.
Kapitola rovněž dokládá, že opatření neměla reálný vliv na šíření nemoci, PCR testování nedokázalo poskytovat relevantní data a od počátku bylo jasné, že očkování nemůže zabránit nákaze ani přenosu. Státní propaganda a zpolitizovaná věda však využily situace k rozštěpení společnosti a psychologickému tlaku na neočkované.
Cíl byl prostý: vyvolat davovou psychózu a na jejích vlnách uskutečnit miliony zbytečných testů a prodat co nejvíce státem nakoupených vakcín – experimentálních přípravků bez znalosti dlouhodobých účinků. Zdraví občanů se ocitlo v roli ruské rulety, jejíž následky dnes vidíme. To vše pod dohledem zkorumpovaných politiků, lékařů a servilních médií.
G JAKO GOVERNANCE – NOVÁ ARCHITEKTURA MOCI
Přestože hlavními iniciátory ideologie ESG jsou nadnárodní korporace, klíčovou roli má stát a právě ten představuje písmenko G.
Tato kapitola se věnuje právu, ekonomice, hospodářství, státnímu zadlužení i inflaci. Zdůrazňuje nezastupitelnou roli hotovosti jako garanta svobody jednotlivce a upozorňuje na rizika digitálních měn centrálních bank (CBDC) a evropskou verzi systému čínských sociálních kreditů.
Následuje zásadní téma: státní dozor a cenzura – zejména ta digitální, která se odehrává skrytě na sociálních sítích. Kniha rozebírá konkrétní případy cenzurních zásahů i jejich metody a upozorňuje na nebezpečnou legislativu přicházející z Evropské unie.
Stát však nemůže cenzuru provádět otevřeně, a tak ji deleguje na vlastníky platforem a na politické neziskovky. Pro politické neziskovky je typický aktivismus. Zatímco běžné neziskovky, například klub modelářů nebo lukostřelců, směřují své aktivity směrem dovnitř ke svým členům – modelářům, lukostřelcům; politické neziskovky upínají svoji pozornost směrem ven, tzn. mimo svou členskou základnu. Jejich snahou je přetvářet kolektiv a vychovávat celou společnost. Čím větší je jim dán prostor, tím agresivnější a bezohlednější jejich počínání je. Ideologie ESG jim dává možnosti v demokratickém světě nevídané.
Politické strany podle demokratických principů nemohou jen tak svévolně prosazovat svá politická témata z veřejných prostředků, pokud je nemají odhlasovaná v Parlamentu. Politické neziskovky tuto možnost mají. Stačí jim pouze své záměry zamaskovat za nějaká bohulibě znějící hesla jako například sociální spravedlnost, rovnoprávnost, boj proti klimatické změně nebo jakýkoli jiný segment progresivistické Agendy 2030. Stát k nim pak nasměruje prostředky daňových poplatníků a aktivisté pod rouškou vyšších ušlechtilých cílů vykonávají za politiky špinavou práci jako třeba již zmíněné provádění cenzury nebo indoktrinaci mládeže ve školách či filmových festivalech.
Politické neziskovky jsou štědře financovány z veřejných peněz, velkých korporací i superbohatých davoských technokratů. Získávají tak vliv srovnatelný s politickými stranami, ačkoli k tomu nemají demokratický mandát. A je to výhodný byznys: lze s nimi zablokovat dálnici, prolobbovat těžbu lithia nebo vychovat novou generaci ideologických pionýrů.
Důsledky obcházení demokratických procesů vidíme například u zákazu spalovacích motorů. Přestože většina obyvatel ČR i EU preferuje auta se spalovacími motory, zákaz jejich prodeje od roku 2035 byl schválen, a to přímo během českého předsednictví.
Dalším dílkem skládačky je věda, která má dodat propagandě legitimitu. Stejně jako nacisté zneužívali vědu jménem eugenika k prosazení rasových zákonů, dnešní ideologové zneužívají vědu jménem klimatologie k prosazení investic do rádoby zelených technologií. Dotované numerické modely pomáhají vytvářet strach nutný k omezování práv jednotlivců, zvyšování daní a utrácení miliard. Podobně byly modely použity i v době covidu – kreslily smrtící scénáře, pokud se nezavedou drastická opatření. Propagandě poskytly „vědeckou“ oporu a otevřely cestu k obrovským investicím do farmaceutického průmyslu.
CIVILIZACE, ČÁST III.: DEKADENTNÍ IDEOLOGIE V DEKADENTNÍ CIVILIZACI
V závěrečné části kniha sleduje dvě paralelní linie: jednak současný vývoj v Německu a nástup Donalda Trumpa v USA, a zároveň hlubší historické souvislosti, které se skrytě odrážejí v dnešku. Tentokrát už pozornost nesměřuje k ideologiím 20. století, ale obrací se dál do minulosti ke starověkým civilizacím. V knize proto popisuji jejich vznik, vrchol, úpadek i zánik a jednotlivé životní fáze porovnávám s dnešním vývojem moderní společnosti.
Zatímco v předchozích částech byly zdůrazňovány především podobnosti mezi levicovými kolektivistickými ideologiemi minulého století a současnou ideologií ESG, zde se pozornost obrací hlavně k rozdílům vyplývajícím z odlišné civilizační fáze. Stejně jako starověké říše i moderní Západ vstoupil do období dekadence.
Odtud plyne zásadní poznatek: levicové ideologie 20. století byly ideologiemi expanzivními, zatímco dnešní ESG je ideologie dekadentní. Nesnaží se dobývat okolní svět, ale rozkládá blahobytem zdegenerovanou společnost zevnitř, a tím ji oslabuje ještě rychleji než její předchůdkyně.
Historie lidem opakovaně nabízí možnost poučit se z chyb svých předků. Jen málokdy ji však bereme vážně, dokud se hrana dějin nezačne nebezpečně blížit našim vlastním životům. Dnes už nejde o hypotetické příklady z učebnic, ale o to, zda se Západ rozhodne stát dalším odstavcem v kapitole o zaniklých civilizacích.
Proto jsou v závěru knihy představeny i konkrétní návrhy, jak se současnému marasmu postavit. Nejsou jednoduché ani pohodlné – už jen proto, že začínají u každého z nás, ne u „těch nahoře“. Každá úspěšná léčba však začíná přesnou diagnózou. Tato kniha si nečiní ambice být posledním slovem, ale prvním střízlivým pohledem: ukazuje, kde se nacházíme, jak jsme se sem dostali a co nás čeká, pokud nic nezměníme.
(1) Nejnovější Putinův válečný plán udivuje svou rafinovaností.
Ruské letectvo už letos naházelo na Ukrajince lehce přes 40 000 klouzavých bomb “KAB” o váze 250, 500, a 1000kg. Jedna bomba se přitom rovná jeden zničený nebo těžko poškozený panelák, bunkr, trafostanice, tovární hala, či most přes řeku, a k tomu příslušný počet ukrajinských civilistů nebo vojáků, kteří v prostoru cíle žili, pracovali, a nebo v něm byli posádkou. Ruské klouzavé bomby “KAB” létaly před dvěma roky do vzdálenosti 20km, loni 70km, letos 200km, a příští rok je už kremelská generalita slíbila Gosudarovi moci metat po Ukrajincích až na dálku 400km. A to nebude jen tak. Hlavní Zelenského špión generál Kyrylo Budanov totiž o tomto víkendu vyčenichal, že Rusové budou napřesrok bomb KAB vyrábět 3krát víc. Celkem 120 000 kusů ročně. A velká část z nich má doletět 400km? Proč?
(1) Aby se ruská letadla SU-34 vrhající klouzavé bomby KAB vyhnula ukrajinské protivzdušné obraně, odhazují je při letu ve velké výšce ze “severní čáry” Kurčatov (Kurská gubernie) – Ivňa (Bělgorodská gubernie). A nové bomby KAB s doletem 400km z této severní linie nově “dokloužou” přesně na linii letiště Hostomel – letiště Žuljany, tedy až na severozápadní a jihozápadní okraj Kyjeva. Obdobně bomby KAB odhazované z “jižní čáry” Heničesk (Chersonská gubernie) – Berďansk (Záporožská gubernie), obě města = přístavy na severním pobřeží Azovského moře, nově “dokloužou” až na linii Černomorsk (60 000) – Čerkasy (270 000), a tím dokáží zasáhnout tato další ukrajinská velká města – Oděsa (milion obyvatel), Mykolajiv (470 000), Kremenčuk (400 000), Kryvyj Rih (604 000), Poltava (279 000), Kropyvnyckyj (220 000), a Kamjanske (230 000).
(2) Letošním podzimním cílem ruské vzdušné kampaně proti Ukrajině je odříznout všechna velká města východně od Dněpru, podél Dněpru, na pobřeží Černého moře, a v severozápadní části země, od přívodu elektrické energie, plynu, a některá i od přísunu pevných a tekutých paliv. Cíl je jasný, rozvrátit v zimě ukrajinskou ekonomiku, průmysl, a připravit obyvatelům těchto velkých ukrajinských měst mimořádně krutou zimu. Aby byl tento cíl splněn, bude třeba stovek až tisíců raket a křižujících střel, a desetitisíce dronů. Nové klouzavé bomby KAB s doletem 400km tak přinesou ruským financím citelnou úlevu. Klouzavá bomba je totiž mnohem levnější než raketa Iskander, nebo střela typu Ch. Navíc ji lze produkovat i vypouštět v mnohem větším množství, a na cíl přitom dopraví stejné množství výbušniny, a bude se stejně těžko sestřelovat. Příští rok tedy zjednodušeně řečeno, začnou do velkých ukrajinských měst bušit ruské bomby, a ty budou stejně ničivé a nesestřelitelné jako ruské rakety, ale přitom budou přilétat v počtech, jako letos ruské drony. Jestli Ukrajina přežije letošní zimu, příští už nikoli.
Když k devíti výše uvedeným ukrajinským městům, na která mají příští rok začít létat ruské klouzavé bomby KAB, připočteme Kyjev, Dněpropetrovsk, Záporoží, Pavlograd, Charkov, Sumy a Černigov, zjistíme, že v nich žije celkem 11 milionů Ukrajinců. Abychom přesně pochopili, kam tato nová ruská strategie míří, musíme do těchto počtů obyvatel ukrajinských měst, na která mají příští rok padat klouzavé bomby KAB, ještě zahrnout i značnou část ze 3.5 milionu tzv. vnitřně vysídlených osob, (odborně anglicky, kdybyste se ptali AI : internally displaced persons – IDPs). Jde o Ukrajince, kteří byli válkou vyhnáni ze svých domovů, a nebo se museli podřídit kyjevskými úřady nařízené evakuaci z frontového pásma a z pohraničních oblastí sousedících s Ruskem, a přitom se přesídlili pouze jinam na Ukrajinu.
Podle prestižní poslední říjnové analýzy Mezinárodní organizace pro imigraci (IOM), (financováno EU), představuje 3.5 milionu těchto IDPs ukrajinských osob tikající sociální bombu, protože platby pronájmů za ubytování v novém místě jejich nuceného pobytu je finančně ruinují. Na Ukrajině žije 88% všech osob, které se nemusely přesídlovat, ve vlastních nemovitostech. Kdežto 84% vnitřně přesídlených osob žije v nájmu, přičemž jen 3% z nich žijí v nájmu hrazeném státem, nebo neziskovými organizacemi, nebo příbuznými, a zbytek 81% je nucen žít v komerčních pronájmech (54%), v hotelech a penzionech, či ubytovnách (21%), a nebo ve veřejných budovách sloužících k nouzovému ubytování (6%).
Tento nepoměr vytváří velké rozdíly v nákladech na bydlení mezi Ukrajinci, kteří nebyli nuceni se vnitřně vysídlit, a Ukrajinci, nuceně vnitřně přesídlenými. 33% všech vnitřně přesídlených Ukrajinců musí žít v nemovitostech – které, buď nebyly dostavěny, a nebo potřebují velmi závažné opravy. A pouze 22% z nich žije v nemovitostech, které lze považovat za normální. Ovšem přesto 56% těchto vnitřních ukrajinských přesídlenců vydává za úhradu svého nového bydlení přes 30% všech svých příjmů, a bydlí přitom zároveň neporovnatelně hůře, než nepřesídlení Ukrajinci. Podle analýzy IOM činí průměrný příjem přesídleného Ukrajince 17500 hřiven měsíčně, a nepřesídleného 30000 hřiven, ale náklady na bydlení činí 6000 hřiven u přesídleného, a 8000 hřiven u nepřesídleného. Tito přesídlení IDPs Ukrajinci se usazují podle zprávy IOM v poměru 75/25 ve městských aglomeracích a ve venkovských oblastech.
Z těchto údajů IOM tak jasně vyplývá, že každý Ukrajinec nyní stoprocentně ví, že jakmile ruská armáda, a nebo ruské klouzavé bomby KAB, změní jeho status z normálního Ukrajince na tzv. “Ukrajince IDPs”, tak pokud není oligarcha, vlivný úředník, důležitý politik, nebo významnější člen režimní korupční kliky, tak nejen touto změnou svého statutu přijde o svůj hlavní majetek – nemovitost, v níž bydlí, ale zároveň z něj majitelé ukrajinských nemovitostí a kyjevské režimní úřady zaživa sedřou za pronájem nějaké nové “rozpadající se pastoušky”, či “zapáchajícího brlohu”, i tu poslední hřivnu, kterou si odložil na svůj pohřeb, nebo pro vnoučata, aby mohla prchnout ze země, a neskončila tak nešťastně v nějakém hrdinském hrobu.
A pokud je to jasné mně, i Vám, pak Putin o ukrajinské korupci, i o ukrajinských náladách a bublající nespokojenosti ví, díky svým tajným službám, úplně všechno. A jednou z podstatných složek vítězné válečné strategie je tzv. “sociální válka”. Hitler porazil v roce 1940 Francii, protože Francouzi byli už tak demoralizováni potoky krve, kterou na bojištích 1. světové války museli prolít, aby Francie byla zachráněna, a její elity se díky tomu mohli po válce za krize asociálně přežírat k prasknutí, zatímco prostí Francouzi dřeli bídu s nouzí, že už nehodlali tuto svou krev opět prolévat, protože věděli, že jejich vládnoucí elity jim za jejich nově prolitou krev nestojí, protože na obyčejné Francouze od roku 1918 do roku 1940 zvysoka “sraly”. Winston Churchill a Clement Atlee se z kolapsu Francie rychle poučili, a spojili své strany do jedné vlády, a slíbili Britům veřejná sociální a zdravotní pojištění, znárodnění klíčového průmyslu, dolů a bank, a celkově “slušné a skvělé poválečné zacházení”, a Britové svou krev prolévali, a po válce se dočkali naplnění podstaty slibů. Podobně se za války choval i Stalin, Roosevelt, či je v historii popsáno, jak Napoleon vítězil, dokud vedl tzv. osvobozeneckou sociální válku. Leč kyjevská klika to vidí opačně, a teď si ponese důsledky, respektive Ukrajinci ponesou důsledky.
Evropská unie podporuje Ukrajinu zbraněmi i finančně, ovšem vždy jen tak, aby válka pokračovala, a Ukrajina v ní pomalu vyčerpávala Rusku, ale zároveň, aby Rusko ve válce nad Ukrajinou pomalu vítězilo. Ukrajina však v posledních měsících začala intenzivně ostřelovat ruské rafinerie, města a už i elektrárny a teplárny. Navíc EU a USA vyhlásily novou strategii “ani molekula ruského plynu a ropy do Evropy”. Ačkoli to málokdo chápe, došlo tím k podstatné změně ruských válečných cílů. Pokud Rusko nebude nadále moci dodávat své energie a suroviny do Evropy, nepotřebuje už nadále Evropu, a vztahy s ní, ale naopak nutně potřebuje území Ukrajiny. Protože Čína a Indie a další spřátelené země Ruska nedokáží uspokojit veškerou ruskou potřebu exportovat své energie a suroviny v míře dostatečně finančně přínosné, aby umožnila ruské zbrojení a kosmické a technologické programy, potřebuje Rusko nové náhradní exportní komodity, které by tento evropský výpadek ruských zisků z energií nahradily. Protože nová komodita musí být extrémně odolná proti sankcím, a výjimečná trvalou poptávkou, je nasnadě, že Rusko místo molekul plynu a ropy do Evropy bude potřebovat vyvážet lodě plné pšenice a kukuřice, protože svět je po těchto komoditách trvale nenasytný, tím spíš, když jeho populace setrvale roste. Rusko tedy v reakci na strategii ani molekula ruské energie do Evropy odpoví strategii ani jeden přístav Ukrajině nesmí zbýt, ani jedno velké pole nesmí Ukrajině zůstat. Protože tak se odstraní ze světového trhu konkurence, a Rusko tak získá monopol na obiloviny. A kdo bude nutně potřebovat ruské obilí, aby nasytil své hladové občany, bude kremelskými diplomaty i obchodníky snadno přesvědčen, že se mu hodí i pár lodí s ruským plynem a ropou.
Jak však ovládnout tak velkou část Ukrajiny, když je jasné, že velikost případné potřebné okupační armády, by byla nad sílu ruské ekonomiky? A jsme u odpovědi na otázku, proč Rusové hodlají vyrábět 120 tisíc klouzavých bomb KAB, část s doletem 400km ročně? Podle ukrajinských zdrojů na neokupované území Doněcké republiky ještě přežívá 200 tisíc Ukrajinců. Před válkou jich tam žilo hodně přes milion. Ale dnes jsou většinou vysídlenci IDPs. Vysídlenec IDPs se na “osvobozenou ruskou Ukrajinu” nemůže vrátit bez toho, aniž by prošel důkladnou ruskou státní filtrací, zda bude do země vpuštěn, aby se v ní jako nový Rus usadil. Čím více Ukrajinců, na čím větším ukrajinském území, ruské klouzavé bomby KAB promění ve vysídlence IDPs, tím snadnější bude takové nové území za příměří, nebo po válce kontrolovat. Rusko nepotřebuje ukrajinské uhelné doly, samo zavírá své. Rusko nepotřebuje ukrajinské podniky těžkého průmyslu, lépe, když se část bývalých Ukrajinců přesune do ruských továren lačných po pracovní síle. Ukrajinská města tak představují zbytečnou přítěž pro ruské poválečné plány. Výjimkou budiž Mariupol, Doněck, ale se zemí srovnaná města Časyv Jar, Volčansk, Avdijivka, a seznam by byl dlouhý, se obnovovat nebudou. Nejsou na to zdroje, a není ani potřeba. Rusko potřebuje, aby se velká část nového ukrajinského Ruska přeměnila ve středozápad USA – farmy a vesnice, zemědělská řídce obydlená, a tím snadno ovladatelná krajina. Obývat jí budou ruští kozáci, a ti budou střežit, a kulturně povznášet původní, ale důkladně přefiltrované ukrajinské zemědělce. Z hlediska ruské státní exportní ekonomiky bude takovéto území zdrojem slušných zisků při minimálních nákladech. A podle plánu na něm mají ruské kozácké farmářské rodiny plodit více dětí, stejně jako přefiltrované a kulturně povznesené ukrajinské farmářské rodiny.
Války mocností, v nichž se bojuje o přežití mocnosti, jsou brutální. Izrael je oproti Palestincům mocnost, ale bojuje o přežití, protože je obklopen nepřáteli na smrt, a ochrana USA se může někdy v budoucnosti vytratit, a na to musí každý izraelský státník myslet. A Netanjahu není ani náhodou politik, který by takto neuvažoval, a proto srovnal Gazu se zemí, protože to je první nutný krok k její anexi, a k vypuzení nějaké signifikantní části jejího obyvatelstva. A to obojí je pro izraelskou obranou strategii do budoucna klíčové. Ani Putin není politik, který by nevážil jistotu přežití své vlasti v budoucnu, při svých současných činech. Zelenskyj svými útoky proti ruským městům a strategickým cílům a rafineriím změnil parametry války. Je to jako, když Göringova Luftwaffe v roce 1940 omylem bombardovala Londýn. Ruská odveta musí přijít, a stejně jako přišla britská odveta. Se spravedlností a právem to nemá nic společného. Podobně i “ani molekula ruských energií do Evropy” a “zabavení ruských státních miliard uložených v Belgii” vytvářejí nové válečné podmínky. EU nehodlá mít do budoucna žádné obchodní vztahy s Ruskem, a to přetváří ruský válečný cíl, a v něm už Ukrajina nemá žádné místo pro svoji další existenci, respektive na nějakou existenci mimo striktní ruský vlivový prostor. 120 000 bomb, o průměrné váze 500kg na jednu, dokáže smést z povrchu země 120 000 budov velikosti a odolnosti několikapatrového panelového domu o čtyřech nebo pěti vchodech. Jejich obyvatelé po jejich svržení změní svůj status na osoby IDPs, a budou muset kamsi odvandrovat. Ze zprávy IOM o Ukrajincích IDPs vyplývá, že značná část těchto lidí jsou lidé staří, nemocní, a nemajetní, protože o všechen majetek přišli. Tito lidé jsou tak už věkem logicky nevhodní k plození dětí, a žádný stát o ně nebude mít zájem, protože už představují pouze náklady na důchody, a na zdravotní a sociální péči. Putinův budoucí rozpočet by jenom zbytečně zatěžovali, a tak čím víc a rychleji je vystěhuje bombami a drony západním směrem, tím nižší zátěž pro ruskou poválečnou ekonomiku budou představovat. Tento týden Rusko snížilo své státní výdaje na obnovu válkou zničených nových ruských území. A přitom velikost těchto nových ruských osvobozených území vrostla. Ruská politika je tedy jasná, na nových ruských územích se už budou obnovovat pouze určitá vybraná města. Osvobozená Ukrajina se tak má vrátit do své staré rurální podoby, a podle posledních vyjádření Lavrova, jak citoval v sobotním pořadu se mnou Josef Skála, se může stát, že čím déle bude válka trvat, tím větší část Ukrajiny se stane Ruskem.
Můj názor tedy je – Pokud Rusko opravdu koncem roku začne vyrábět 120 tisíc klouzavých bomb, část s doletem 400km,pak tyto bomby brzy dostanou za cíl vystěhovat velkou část z 11 milionů Ukrajinců z uvedených měst. A protože Ukrajina je už vnitřními přesídlenci IDPs úplně zavalená, buď rychle přijme ruské mírové podmínky, a ty budou zřejmě nově zahrnovat i povinnost, aby EU opět odebírala ruské energie a suroviny, a nebo se můžeme dočkat stavu, že Putin opravdu Ukrajince z Ukrajiny bombami vystěhuje, tím spíš, že evropské hranice asi těžko budou uzavřeny stejně neprodyšně, jako byly přechody z pásma Gazy do Egypta. Za dnešní dlouhou analýzu se omlouvám, bylo velmi těžké vysvětlit, jak a proč se může válka na Ukrajině stát válkou ještě ničivější, než zatím je. Ostatně byl bych rád, kdybych se mýlil, a naštěstí se to i stává.
