09.03.2026 21:40 | Komentář
autor: Petr Kolman
ODS dnes ústy stínovího ministra kultury Martina Baxy avizovala, že chce bránit a podporovat českou kulturu. Podle právníka Petra Kolmana by ale debata o financování kultury měla začínat jinou otázkou, než jakou si obvykle klademe.
Popisek: Stínový ministr kultury za ODS Martin Baxa
SOUHLASÍM, ŽE KAŽDÝ SI NA SEBE MUSÍ UMĚT VYDĚTAL A KULTURA JE VŽDY NA POSLEDNÍM MÍSTĚ, KDYŽ NEMÁTE NA CHLEBA, BYDLENÍ A ENERGIE. SNIŽTE TOTO A NECHTE LIDI ŽÍT A BUDOU RÁDI CHODIT NA KULTURU.
V posledních dnech se kromě válek a olympiád (resp. paralympiád) ve světě řeší také výrazné krácení rozpočtu Ministerstva kultury. Údajně budí obavy napříč celým sektorem. V poměrně vysokém ohrožení je prý především živé umění od divadla a opery přes tanec a filharmonie až po literaturu a literární časopisy. Podle některých expertů škrty v kultuře mohou být až likvidační.
OLYMPIÁDY JSOU SRAČKY, POLITICK, ZMRŠENÉ, EXHIBUJÍ TAM BUZERANTI A ZLODĚJI, PARAZITUJÍ POLITICI A CHUDÁCI SPORTOVCI TO SPOLU S DIVÁKY JEN ODNESOU.
Ergo kladívko, debata o tom, zda má stát podporovat kulturu z veřejných rozpočtů, se vrací pravidelně.
Argument, že některé kulturní projekty by bez dotací nevznikly, zní na první poslech rozumně. Jenže při bližším pohledu se ukazuje, že podobná obhajoba veřejných peněz stojí na poměrně vratkých základech.
ZAJDĚTE K HRUŠÍNSKÉMU, AEL VEZMĚTE SI BLICÍ PYTLÍKY NEBO ROVNOU: JAK SE TU MÁM VYBLÍT, KDYŽ TU NEMÁM KYBLÍK!
Zastánci různých dotací rádi tvrdí: existují kulturní činnosti, které mají pro společnost hodnotu, ale trh je nedokáže uživit. Jako klasické příklady se uvádějí třeba symfonické orchestry nebo opery, kde prý nelze zvyšovat produktivitu, a náklady proto rostou rychleji než příjmy ze vstupného. Jenže právě zde začíná problém.
ALE TADY JE TŘEBA POMOCI, BYŤ TOMU TAK DŘÍVE NEBYLO, PŘESTO JSOU PROJEKTY, CO STOJÍ ZA TO, ALER PRO NEKULTURNÍ NÁRODY JSOU NA JEJICH OKRAJI ZÁJMŮ.
Za prvé: tvrzení o „společenské hodnotě“ je velmi vágní. Kdo ji vlastně měří? Úředník na ministerstvu, grantová komise, nebo kulturní elita, která má často velmi jasnou představu o tom, co je „vysoké umění“ a co už nikoliv? Veřejné rozpočty přitom nepatří ministerstvu ani kulturním radám. Jsou to peníze daňových poplatníků – včetně těch, kteří na operu nikdy nepůjdou a Beethovenovu symfonii si pustí maximálně jako zvonění v mobilu.
https://www.parlamentnilisty.cz/tv/embed?id=982
Sporný je i argument, že i když třeba operu navštěvuje třeba jen půl procenta českých a moravských lidí, prý kultivuje celou společnost. Jak to však reálně dělá, to je nějaká magická schopnost ovlivnit i ty, kteří ji nikdy neuvidí? Nabízí se (trochu cynický) argument, pakliže by zanikla, tak ji těch 99,5 procenta lidí neuvidí a neuslyší stejně jako předtím. V čem je ta změna?
Za druhé: argument o vysokých nákladech není důkazem veřejného zájmu. Je to pouze důkazem toho, že daný projekt je drahý. A pokud je něco drahé a současně o to není dostatečný zájem, aby to uživil trh, pak je legitimní otázka, zda má být rozdíl automaticky doplácen z daní.
A TOTO JE FAKT, NA KTERÝ JE TŘEBA BRÁT ZŘETEL S URČITÝMI OHLEDY…
Ekonomická logika je přitom poměrně přímočará: trh není dokonalý, ale je aspoň relativně citlivý na poptávku. Dotace naopak často vedou k opačnému efektu – konzervují instituce, které by se jinak musely přizpůsobit publiku, hledat nové formy nebo hospodařit úsporněji. Ve výsledku pak stát nefinancuje „kulturu“, ale konkrétní organizace a jejich provoz.
Další slabinou podobných argumentů je představa, že bez veřejných peněz by kultura téměř zmizela. Historie však ukazuje pravý opak. Velká část kulturní tvorby vznikala dlouho před vznikem moderních dotačních systémů – díky mecenášům, městům, církvím nebo prostě díky publiku, které bylo ochotné za umění zaplatit.
Psali jsme:
Ano, existují případy, kdy má veřejná podpora smysl – například u památkové péče nebo u projektů, které mají jasný vzdělávací či komunitní rozměr. Ale současný systém dotací často připomíná spíše plošné přerozdělování než pečlivě cílenou podporu.
Zastánci vysokých dotací do „vysoké“ kultury tvrdí, že podobně bychom se mohli bavit o základním výzkumu. To je ovšem srovnání poněkud kulhající.
JJ IDIOTI, VÝZKUM POSOUVÁ LIDSTVO DOPŘEDU, SOUČASNÁ KULTURA SPÍŠED DO …. PLŇ SI SÁM!
Základní výzkum vytváří poznatky, které mohou v budoucnu přinést technologické inovace a ekonomický růst. Opera nebo symfonický koncert jsou bezpochyby kulturně hodnotné zážitky – ale jejich přínos má jinou povahu a těžko ho stavět do stejné kategorie veřejného zájmu.
Debata o financování kultury by proto měla začínat jinou otázkou: nikoli zda kultura má hodnotu, ale zda právě stát je tím nejlepším arbitrem, který má rozhodovat, co z ní bude financováno z peněz všech. A na tuto otázku zatím zastánci rozsáhlých dotací odpovídají spíše vírou než přesvědčivými argumenty.
A navíc je absurdní, že chystané škrty zdaleka nejenom v kultuře nejostřeji kritizují ti, kteří pár minut na to vyčtou vládě, že málo šetří a máme třiapůlbilionový dluh, který roste a roste.
INU KAPŘI SI RYBNÍK NEVYPUSTÍ, OBECNĚ ZNÁMÉ PRAVIDLO
Šetření ze své prapodstaty bolí (všude na světě) a je smutné, že ho v Česku kritizuje především pravicově konzervativní opozice.
A pak se v tom vyznejte.
