Kdo v ČR zastrašuje. „Analýzy dezinformací“ od dotovaného Američana

15.10.2024 10:35 | Komentář

45 dotací v celkové hodnotě něco přes 13 milionů Kč obdržel Prague Security Studies Institute (PSSI), jehož analytici minulý týden sestavili seznam „nežádoucích“ českých YouTube kanálů. Provinily se třeba tím, že jsou „protivládní“. Analytik Štěpán Kotrba v druhé části textu, kterým v ParlamentníchListech.cz autorům „studie o dezinformacích“ odpovídá, ukazuje na pozadí zmíněného institutu PSSI. Jeho zakladatelem je Američan Roger Wolcott ROBINSON jr., který je činný v americké bezpečnostní komunitě od 80. let. Jeho „rukama“ prošel i ministr zahraničí Jan Lipavský a řada dalších českých představitelů.

https://platform.twitter.com/widgets/tweet_button.5069e7f3e4e64c1f4fb5d33d0b653ff6.cs.html#_=1352670634665&count=horizontal&id=twitter-widget-1&lang=en&original_referer=http%3a%2f%2fwww.parlamentnilisty.cz%2farena%2fpolitologove%2fKdo-v-CR-zastrasuje-Analyzy-dezinformaci-od-dotovaneho-Americana-763243&size=m&text=Kdo%20v%20%C4%8CR%20zastra%C5%A1uje.%20%E2%80%9EAnal%C3%BDzy%20dezinformac%C3%AD%E2%80%9C%20od%20dotovan%C3%A9ho%20Ameri%C4%8Dana&url=http%3a%2f%2fwww.parlamentnilisty.cz%2farena%2fpolitologove%2fKdo-v-CR-zastrasuje-Analyzy-dezinformaci-od-dotovaneho-Americana-763243 Sdílej

Bývalá šéfka Energetického regulačního úřadu Alena Vitásková, několik let účelově a neprávem stíhaná kvůli nevyhovění solárním baronům, a další, kteří se ocitli na seznamu proruské, protivládní, protiunijní, protiukrajinské „dezinformační scény“, vypracované „analytiky“ americké vlivové neziskové organizace PSSI, se veřejně ozvali a tváří se uraženě. Co čekali? Co čekali od politických aktivistů, vlivových agentů a jejich sponzorů, když se začali vymezovat proti zlodějskému kapitalistickému systému a vládám ODS?

První díl analýzy Štěpána Kotrby ZDE

Klíčové slovo všech analýz je termín, o kterém jeho autoři nepřemýšlejí jako by jim byl jasný a který přitom nemá žádný právní ani věcný obsah: „dezinformace“ či „dezinformační diskurz“. Zákon nezná vymezení tohoto pojmu, a pokud se někde objeví nějaká definice, je oktrojována zoufalým snažením bývalé bruselské komisařky Jourové vytvořit v souladu s americkými zájmy celounijní bič na poměrně bouřlivou mediálně-politickou diskusi o krocích Evropské komise či Evropského parlamentu zejména v zahraniční, obranné či ekologické politice. Případně při prosazování woke témat.

Samy autorky v první větě úvodu své „analýzy“ přiznávají, že „Problematický obsah jako dezinformace je obtížné adresovat v právním prostoru, kde takový obsah není definován.“ To je alibi.

Povšimněme si té věty, jejíž stavba i užité pojmy musejí být ihned důvodem ke zbystření pozornosti a k tvrdé polemice o akademické či mediální etice.

Reakce napadených subjektů:

• Zahraniční agenti. Alena Vitásková závažně k novému „seznamu nepohodlných“
• „Neověřili, jen opsali.“ Neziskovka dala seznam „dezinformátorů“, redakce šíří. Zpochybněno

Kodex médií veřejné služby, který je v českém kontextu nejpřísnější etickou normou a zároveň je podzákonnou normou, schválenou parlamentem, a o jehož znění se opírají při svém rozhodování soudy, říká, že u promluvy redaktora (poučeného profesionála, interního pracovníka) zvláště není přípustné směšovat zprávu (informaci) a hodnoticí soud v jedné větě.

Zprávou se rozumí informace o určitém ději nebo stavu. Není dovoleno vydávat za zprávy pouhé domněnky. Zpráva musí být založena na zjištěných a ověřených údajích. Tím je určena povinnost zajistit a čtenářům či posluchačům zprostředkovat věcně správný obraz skutečnosti. V případech, kdy to není beze zbytku uskutečnitelné pro nemožnost opatřit si všechny informace, musí se postupovat tak, aby se pravdě dalo maximálně přiblížit. Nelze umožnit zveřejnění nepravdivé nebo částečně pravdivé informace. Zamlčení důležité informace nebo potlačení jejího podstatného aspektu je vždy hrubým porušením této povinnosti. Není také možné zveřejnit informaci, jejíž původ není znám. Tento požadavek je shodný s akademickými pravidly striktního citování zdrojů informací.

Hodnoticí soud pak vyjadřuje názory, postoje nebo pocity. Hodnoticí soud je vždy subjektivní a není ze své povahy podrobitelný důkazu pravdy. To však nikoho nezbavuje povinnosti zařazovat do zveřejňovaného obsahu jen takové hodnoticí soudy, které jsou prezentovány čestně a bez klamavé manipulace s fakty, jimiž má být hodnocení odůvodněno[1].

Stejnou argumentaci používá i Evropský soud pro lidská práva[2]. Ten je nejvyšší instancí EU v hodnocení mediálních obsahů z titulu ochrany svobody slova dle článku 10 Evropské úmluvy o lidských právech. Po něm český Ústavní soud, Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud, když se zabývají stejnou tematikou z pohledu článku 17 ústavní Listiny základních práv a svobod[3].

Základ této doktríny vznikl při definování postavení, úkolů, financování a managementu veřejnoprávních médií na 4. ministerské konferenci zemí Rady Evropy v Praze v roce 1994 a pak následně při formulaci desítek Doporučení a Rezolucí CoE a PACE. Například v Příloze k doporučení č. R(96)10[4] o záruce nezávislosti veřejnoprávního vysílání (1996).

Důvody, pro něž lze zákonem omezit svobodu slova, určuje česká Listina taxativním výčtem v odst. 4 § 17: ochrana práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejná bezpečnost či ochrana veřejného zdraví a mravnosti.

Musí se tak ale stát vždy zákonem, ne pouhým uvážením exekutivního, soudního nebo donucovacího orgánu státu. A už vůbec ne rozhodnutím čerstvě dostudovaných či dokonce nedostudovaných „analytiků“ jakési neziskovky či redaktorů nějakých novin.

Nejzajímavější jsou hned první čtyři slova věty: „Problematický obsah jako dezinformace…“

Tak zaprvé stále nevíme, co je to dezinformace.

Zadruhé netušíme, proč je „obsah jako dezinformace“ „problematický“.

Za třetí jsme se nedozvěděli, pro koho je obsah „dezinformace“ problematický.

No a naposled netušíme, v čem je problém problematičnosti.

To vše je třeba vědět, abychom pochopili, zda obavy autorek sledují veřejný zájem ospravedlňující u jimi inkriminovaných osob omezení jejich svobody slova či jiné sankce a jestli náhodou autorky nesledují jen lobbistický, skupinový nebo individuální politický či dokonce mocenský nebo ziskuchtivý zájem, zejména, když „v právním prostoru takový obsah není definován“. Případně, zda se za činností autorek neskrývá špionáž a nelze uplatnit ústavní hledisko bezpečnost státu na ně. Ale pokud jsme součástí NATO a naše kontrarozvědka má zakázáno špehovat spojence, Američany především, tak asi ne.

Český „právní prostor“ přitom s nepravdou pracovat umí, protože vychází z židovsko-křesťanských kořenů, které definovaly Desatero. Pravidlo vyloučeného třetího, (latinsky principium tertii exclusi, či tertium non datur – třetí není dán) je logický princip, který říká, že každý výrok je buď pravdivý, nebo je nepravdivý; neexistuje třetí možnost. Polopravda není pravda, ale nepravda. V souladu s biblickým Matoušem, jehož evangelium (Mat 5,37) říká „Vaše slovo budiž ano, ano – ne, ne; co je nad to, je ze zlého.“ Zákony ale rozlišují jemněji – uvádějí vedle pojmu „nepravdivý“ nebo „lživý“ pojem „hrubě zkreslený“, případně „klamavý“[5].

Trestní zákoník ovšem vyžaduje u trestného činu podvod uvedením někoho v omyl úmysl něčího obohacení a způsobení škody nikoliv nepatrné.

„Kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou…“ [6]

Neříkáte-li pravdu umírajícímu ze soucitu a nikoliv proto, aby vám odkázal majetek, nepřiznáte-li nevěru či nesdělíte-li manželce výši svého příjmu, zákon neřeší. Ponechává to na vašem svědomí či na manželce. Dokonce i státní orgán může lhát. Agent policie či zpravodajské služby může klamat o své totožnosti či činnosti. Obviněný může lhát téměř neomezeně a obžaloba mu musí pravdu dokázat, zatímco svědek nesmí lhát vůbec. Pokud někdo věří a v souladu se svým přesvědčením i říká, že Země je placatá, trestné to není. Stejně tak přesvědčení, že Ukrajina za naší vydatné pomoci porazí vojensky Rusko. Trestné ani není, věříte-li, že sodovkový plyn produkovaný evropskými automobilkami oteplí zeměkouli. Sankcionovatelné ale je se kvůli tomu lepit k silnici nebo v galerii polévat cenné obrazy rajskou polévkou.

Trestné je nemocnému tvrdit, že placebo ho vyléčí, protože takto „léčenému“ hrozí zdravotní komplikace, ne-li smrt a VZP zvýšené náklady. Jak ovšem posuzovat státem legalizovanou homeopatii, předepisovanou lékařem, na to trestní zákoník nezná odpověď, i když jejím užíváním, resp. neužíváním opravdu účinných léků hrozí nemocnému zdravotní komplikace, ne-li smrt také.

Problém je ovšem, ale ani ten nehrozí autorkám analýzy, § 345 trestního zákona, nazvaný křivé obvinění. Protože za trestné se považuje jen „kdo jiného lživě obviní z trestného činu…“, ve druhém odstavci pak „Kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání…“.[7] Obvinění z tvorby či šíření dezinformací trestné není, protože trestní zákon slovo dezinformace nezná. Opačně: Není ani trestné šíření dezinformací… Ze stejného důvodu, pokud se nechcete obohatit (jako skoro všichni potulní bardové s nataženou dlaní).

Stejně tak český i evropský právní řád daný judikaturou soudů respektuje svobodu slova a svobodné sdělování nejen „informací“ nebo „myšlenek“, které jsou příznivě přijímány nebo považovány za neškodné nebo lhostejné, ale také těch, které urážejí, šokují nebo znepokojují. Takové jsou požadavky onoho pluralismu, tolerance a velkorysosti, bez nichž neexistuje „demokratická společnost“[8]. Soud ale vždy pečlivě zkoumá úmysl. Je-li potměšilým úmyslem zneužívat pluralismu, tolerance a velkorysosti k potlačení nebo likvidaci demokratického charakteru společnosti, garantovaných práv a svobod, soud nezná slitování. To je považováno za svobodu projevu uplatňovanou nezodpovědným způsobem[9]. Odpovědnost je založena na znalosti nepravdy nebo na bezohledném ignorování pravdy[10]. Evropský soud pro lidská práva nepřiznal autorovi neonacistického pamfletu právo šířit své názory, protože „využil svého práva na svobodu projevu k účelům, které jsou v rozporu s literou a duchem Úmluvy. Pokud by byly takové konce připuštěny, přispěly by ke zničení práv a svobod zaručených Úmluvou[11].“ Má ale seznam šiřitelů dezinformací sílu neonacistického pamfletu, popírání holocaustu a sympatií s nacismem? V testu proporcionality určitě nemá.

Je obsah hodnocení „dezinformačních aktérů“ pravdivý, nebo lživý?

Věcná tvrzení je nutno dokázat. Důkazy pravdy chybí. Hodnoticí soud je ale názor, ze své povahy subjektivní, jehož pravdivost dokázat nelze. Má představa o demokracii nemusí být shodná s představami autorek analýzy. Je někde exaktní definice demokracie, se kterou by ten či onen filozof nepolemizoval? Ne. Může existovat definice opaku pojmu („nedemokratický, protidemokratický“), když neexistuje definice primárního pojmu? Ne.

Existuje definice pro nebo proti -ruskosti, -americkosti, -čínskosti…? Krčím rameny.

Mám rád Bulgakova, mám rád Tarkovského. Mám rád tklivého Okudžavu a filmy jako Moskva slzám nevěří, Sedmnáct zastavení jara. Nesnáším naturalistické peredvižniky, miluji židovský konstruktivismus, nápaditý funkcionalismus a imaginaci prvních třiceti let umění v SSSR. Oceňuji ruskou, resp. sovětskou zbrojní a raketovou konstrukční školu pro její striktní funkcionalismus, konstrukční, výrobní a užitnou elementárnost, typizaci a z ní vyplývající nekonkurenční interoperabilitu. Mám rád zadumaný zmrzlý carský Leningrad s architekturou, respektující Viturviova pravidla města s plícemi, ale nesnáším nafoukané Moskvičky a zapadniky v jejich offroadech. Miluji ovšem vznešené moskevské metro. Oceňuji asketickou strohost, pevné nervy a bezohlednou racionalitu činů Putina při správě státu ve prospěch většiny jeho občanů. Vnímám 80% důvěru Rusů v něj vloženou jako oprávněnou a jeho činy za logické, i když kruté a nesmiřitelné. Přesto bych nechtěl v Rusku žít. Ne kvůli děsu z možnosti vlády Jelcina, vodce a mafiánské korupci, ale kvůli setrvalé bídě mnohých, tupé lhostejnosti většiny a agresivitě některých. O čem to svědčí?

Obdivuji ale i americkou zbrojní konstrukční školu – z dob druhé světové války. Džíp Willys, bombardéry B-52, výsadkové čluny a kluzáky, tanky M-4 Sherman. Je podobná té ruské. Asketicky minimalizovala náklady na výrobu i složitost oprav, vše uzpůsobila výrobní produktivitě a uživatelské funkčnosti. Obdivuji odvahu, ambicióznost a inženýrskou vynalézavost programu Apollo. A Muska. Považuji za tristní následných sedmdesát let amerického designu, dekorativistického a plného samoúčelné módnosti. Přitom mě fascinuje doba chicagského civilismu svou životní kulturou, swingem rezonujícím ve snýtovaných konstrukcích. Řízenou životnost a marketingem vnucovanou „spotřebnost“ výrobků považuji za mrhání lidskou prací i surovinami. Oceňuji Kennedyho chladnou hlavu a odhodlání během Kubánské krize a při likvidaci nerovnosti, Carterovu odvahu při zastavení vývoje neutronové bomby a pak při jednání v Camp Davidu. Děsím se náboženských blouznivců, gospelů, vše pohlcující špíny, drog a zombie lidí. Woke blouznivek. O čem to svědčí?

Má subjektivní odpověď na otázku pravdivosti hodnocení autorek je: Jak kdy, jak u koho, jak co. Ale to nezakládá trestnost, to zakládá pouze můj postoj k tomu, s kým bych já šel na pivo.

Autorky „analýz“ a seznamu šiřitelů dezinformací tak nejspíš nelze postihnout občanskoprávně, ani trestněprávně, protože využívají svého hodnocení činnosti druhých ve veřejném prostoru na základě jim vštěpovaného vzdělání k prosazování svého politického přesvědčení. Činí tak podle, zákeřně, ale v mezích práva. Ale to je v české společnosti legitimní. Stejně jako mé hodnocení jejich hodnocení. Ty analýzy nejsou svými nálepkami schopny potlačit či sankcionovat názorovou pluralitu. Zastraší jen hlupáky. Osloví jen hlupáky. Analýzy „dezinformací“ pouze vymezují pro stejně názorově spřízněné, s kým nedoporučují jít na pivo. Je na každém, jestli je poslechne, nebo ne. A to je zájem, který není vyjmenovaný mezi těmi, kvůli kterým se omezuje svoboda slova. Bude-li ovšem někdo na základě těchto analýz někoho diskriminovat s prokazatelnými následky, nejspíš prohraje u soudu i kalhoty. Protože i když máme svoje Foltýny a Fialy, i když máme americké agenty popíjející plzeň v předražených hospůdkách na Hradčanech, žijeme stále ještě v právním státě.

Odmysleme si Nejedlovy „narativy“, ale zaměřme se na to, jací lidé a jaké subjekty stojí za analýzami „dezinformační scény“, protože to vypovídá mnoho o naší benevolenci a jejich „svobodném“ myšlení.

Bývalá asistentka slovenského europoslance Vladimíra Bilčíka Kristína Šefčíková, Natália Tkáčová z německé liberální Friedrich Naumann Foundation, přidružená ke straně Svobodných (FDP) a dálková studentka oboru American Journalism na New York University Anna Dohnalová.

Všechny jsou z nenápadné, Washingtonem D. C. řízené neziskovky Prague Security Studies Institute. Všechny oddány základní filozofii PSSI „Mír skrze sílu“.

Zajímavý ovšem je životopis muže, který stojí v pozadí tohoto příběhu. To pro dokreslení kontextu a způsobu jemných i tvrdých manipulací, které mohou stát za přesvědčením o následování amerického snu skrze sílu. Které ukazují moc „soft power“ na konání státních i nestátních aktérů, národních průmyslových podniků a nadnárodních korporací, společenských vědců i celých univerzit. Vítejte ve Škole Amerik (School of the Americas) pro 21. století. Vítejte ve studené válce v. 2.0. Jde stále o to samé jako za Brezinského. O vládu nad světem.

Roger Wolcott ROBINSON jr., nar. 1951. Syn specialisty na kontrašpionáž, zvláštního agenta FBI Rogera „Robbie“ W. Robinsona.

Označuje se za hlavního architekta tajné ekonomické a finanční strategie pro odstranění Sovětského svazu. Možná tomu tak je. Je také (prokazatelně) spoluautorem strategie „Putinův reset: Medvěd je zpět a jak musí Amerika reagovat“[12]. V rámci PSSI je gestorem Doporučení pro účinné sankce proti Ruské federaci, Doporučení k posílení implementace sankcí proti Rusku (PSSI spolu s Dow Jones a Royal United Services Institute), či komunikačních doporučení pro přijetí Istanbulské úmluvy v České republice.

Je zakladatel a předseda pražského PSSI na Pohořelci a jeho washingtonské pobočky.

Spoluzakladatelem a výkonným ředitelem Pražského institutu bezpečnostních studií byl od roku 2002 Oldřich Černý, bývalý poradce prezidenta Václava Havla pro bezpečnostní otázky a bývalý šéf české civilní rozvědky UZSI. Takhle se dělá americká zahraniční politika.

Robinson byl zároveň CEO RWR Advisory Group, malé, takřka domácí „konzultační“, ve skutečnosti open source zpravodajské a ekonomicko-analytické firmičky (OSINT) ve Washingtonu D. C., která se specializovala na výzkum a analýzy globálních obchodních aktivit zahraničních společností, zejména hodnocení čínských a ruských politických a ekonomických rizik s ohledem na přítomnost firem z těchto zemí na kapitálových trzích v USA a navrhovala vůči těmto zemím a firmám ekonomické sankce.

V roce 1998 založil spolu s Colinem Dominickem Clarkem jako „Roger Walcott Robinson“ pobočku RWR CZ v Praze, kterou nakonec zlikvidoval v roce 2006. Jednatelem byl Petr Vančura. Hádejte, kde je Vančura teď… V té době Robinson s Vančurou pořádali konference NATO a středoevropská bezpečnost ve 21. století, Hodnocení středoevropských svobod k desátému výročí PSSI a Transatlantická protiraketová obrana a bezpečnostní spolupráce. Tehdy poprvé šlo o radar v Brdech. Čínskou agendu pro Robinsona tehdy ve Washingtonu zpracovával čerstvý absolvent Pekingské univerzity Ricardo Iztaccihuatl Barrios. V březnu 2022 Robinson RWR Advisory Group prodal Janes, agentuře pro obranné zpravodajství.

Před založením RWR v roce 1985 byl Roger Robinson vrchním ředitelem odboru mezinárodních ekonomických záležitostí v Reaganově Národní bezpečnostní radě (NSC). V Bílém domě pracoval od března 1982 do září 1985. Národní bezpečnostní rada Spojených států je hlavním poradním orgánem prezidenta pro projednávání záležitostí národní bezpečnosti, armády a zahraniční politiky. Mezi lednem 1984 a dubnem 1985 sloužil také jako výkonný tajemník Senior Interdepartmental Group on International Economic Policy (SIG-IEP), což je orgán na úrovni vlády, který prostřednictvím NSC podává zprávy prezidentovi a o některých věcech informuje CIA a MMF. CIA eviduje zápisy z různých jednání a Robinsonova doporučení vůči zahraničním dluhům Polska, Mexika, Brazílie, Argentiny a dalších zemí. Reaganův prezidentský archiv má celou bednu Robinsonovy ekonomicko-analytické korespondence. [13]

Po většinu let 2001–2006 Robinson sloužil jako předseda kongresové Americko-čínské ekonomické a bezpečnostní revizní komise. Před nástupem do NSC byl viceprezidentem mezinárodního oddělení Chase Manhattan Bank v New Yorku. Jako bankéř měl pět let odpovědnost za úvěrové portfolio Chase v SSSR, východní Evropě a Jugoslávii. Sloužil také asi dva a půl roku jako osobní asistent bývalého předsedy Chase Davida Rockefellera.

Prague Security Studies Institute, propojený v rámci Beacon Project s Mezinárodním republikánským institutem (IRI), má 25 zaměstnanců. Jeho partnerem v Praze je AMO, ale i Evropské hodnoty. Síť „majáků“ IRI má ale v každé zemi střední a východní Evropy svá tykadla. [14]

Od MZv dostal během své existence v Česku 45 dotací v celkové hodnotě pouze něco přes 13 milionů Kč. Z hlediska výdajů PSSI a v Česku investovaných prostředků se jeví tato částka naprosto nedostatečná, hlavní zdroje a stipendia jsou poskytovány ze zahraničí. PSSI kofinancují vedle International Republican Institute a National Endowment for Democracy Velvyslanectví USA v Praze, Divize veřejné diplomacie NATO, Britské velvyslanectví v Praze, Velvyslanectví Norského království. Dalšími, daleko neprůhlednějšími investory jsou Calouste Gulbenkian Foundation a její European Media And Information Fund, propojený s Googlem, financující iniciativy pro ověřování faktů a boj proti on-line dezinformacím v Evropě; Drei Schwestern Foundation; Donors Trust Foundation (fond anonymních dárců, charakterizován jako „bankomat temných peněz“ americké konzervativní pravice); Europium; GLOBSEC, které Fico vyhnal z Bratislavy; ale i nadnárodní firemní subjekty jako KPMG Česká republika a další.

Z českých veřejných zdrojů je institut už dvacet let živen výhradně Ministerstvem zahraničních věcí.

V roce 2009 zpracovával PSSI pro MZv dokument Očekávání mezi obyvateli Západního břehu a Gazy. Za 76 tisíc… Za 362 tisíc Kč vypracoval spolek v roce 2014 Reformu a demokratickou kontrolu bezpečnostního sektoru na Ukrajině. To bylo přesně v době, kdy došlo k převratu v Kyjevě v důsledku hnutí „Euromajdan“, střelbě do lidí najatými ostřelovači, byl obsazen Krym a začala válka o Doněck, Luhansk a Charkov.

Největší dotaci MZv získal tento „zapsaný spolek“ v roce 2016 na Přenos transformační zkušenosti pro zavedení systému vysílání civilních expertů do zahraničních misí Srbska 5 395 398 Kč prostřednictvím České rozvojové agentury.

PSSI monitoruje řadu témat veřejné komunikace, např. o Evropské zelené dohodě, změně klimatu a otázkách souvisejících s energetikou. Při té příležitosti stojí za to podotknout, že americké podílové fondy American Funds a Vanguard jsou menšinovými akcionáři ČEZ.

„Dezinformace“ začal spolek hodnotit v roce 2020, v roce 2023 také na zakázku Ministerstva zahraničních věcí ČR, které schovalo dotaci pod program „Česko-polské fórum“. Dnes výzkumníci PSSI pravidelně informují vládní úředníky o dezinformačním portfoliu, včetně Úřadu vlády, Ministerstva zahraničních věcí a Ministerstva obrany, zejména informují jejich odbory strategické komunikace. Tým také pravidelně informuje diplomatické delegace při návštěvě Prahy. PSSI si dle vlastních prohlášení pro zahraniční klienty „zajistila stabilní přítomnost v českých médiích s komentáři k tomuto tématu“.

Od založení institutu v roce 2002 má PSSI z různých vzdělávacích iniciativ více než 1 200 absolventů, „informovaných a bezpečnostně smýšlejících politiků a expertů“. PSSI pronikla i na Karlovu univerzitu, kde se podílí na organizaci přednášek a kurzů projekce měkké síly či ekonomické a finanční války v magisterském studiu bezpečnostních studií, mezinárodních bezpečnostních studií či mezinárodní politiky.

PSSI zřídil Robinson-Martin Security Scholars Academy, jejíž absolventy jsou mimo jiné ministr zahraničních věcí Bc. Jan Lipavský; zástupce vedoucího mise českého velvyslanectví v USA a bývalý náměstek ministra pro obrannou politiku a strategii Ministerstva obrany ČR Jan Havránek a vládní zmocněnec pro obnovu Ukrajiny a bývalý náměstek ministra obrany Tomáš Kopečný. Jedním z přednášejících v roce 2023 byl i plukovník Otakar Foltýn, tehdy ještě z Vojenské kanceláře prezidenta. Mezi absolventy by mělo patřit „mnoho vysokých vládních úředníků v České republice“.

PSSI zřídil také ve spolupráci s americkou Národní agenturou pro kybernetickou a informační bezpečnost (NCISA) a NÚKIB Cyber Security Academy, spolu s Divizí veřejné diplomacie NATO a Ministerstvem zahraničních věcí ČR pak NATO Summer School. V červenci 2023 PSSI organizovala letní školu s hlavním úkolem Porazit Rusko, odstrašit Čínu.

Mezi absolventy těchto vzdělávacích aktivit PSSI patří i náměstek ministra zahraničních věcí Jan Marián, náměstek ministra zahraničních věcí Eduard Hulicius, ředitel odboru analýz a plánování zahraničí politiky na Ministerstvu zahraničních věcí Jan Šnaidauf, zvláštní vyslanec pro koordinaci politiky vůči Rusku na ministerstvu zahraničí Luboš Veselý, výkonná ředitelka Česko-tchajwanské obchodní komory Alice Rezková, zástupce vedoucího mise na velvyslanectví České republiky ve Washingtonu a bývalý náměstek ministra obrany Jan Havránek, zástupce politického a bezpečnostního výboru v Stálé delegaci ČR při NATO Tomáš Šindelář, poslankyně Evropského parlamentu Markéta Gregorová (Piráti), pracovník pro koordinaci a spolupráci v Poradní misi EU na Ukrajině Ondřej Vosátka, český velvyslanec při OSN a bývalý ministr zahraničních věcí a náměstek ministra vnitra a obrany Jakub Kulhánek, ředitel American Center Vít Nejedlo…

Dá se říci, že prostřednictvím absolventů bezpečnostních a mezinárodních studií na Karlově univerzitě, kterým zařídil různé stáže a programy v USA, si Robinson za ta léta vybudoval docela slušnou zpravodajskou agenturní síť.

Nezbývá než s trochou škodolibosti popřát PSSI to, co mají vyvěšeno v pražské kanceláři na zdi „Zachovejte klid a pokračujte.“

---

[1] Kodex Českého rozhlasu, článek 6
https://rada.rozhlas.cz/kodex-ceskeho-rozhlasu-7722382

[2] Například rozsudek ECHR 13936/02 Manole a další v. Moldavsko
https://hudoc.echr.coe.int/fre?i=001-94075

[3] Blíže k tomu WAGNEROVÁ, E.: Komentář k čl. 17 Listiny.
In: WAGNEROVÁ, E.; ŠIMÍČEK, V.; LANGÁŠEK, T.; POSPÍŠIL, I. a kol.: Listina základních práv a svobod s komentářem, Wolters Kluwer, 2012. 2. doplněné a aktualizované vydání 2023, ISBN 9788076767478

[4] R (96) 10 Recommendation of the Committee of Ministers to Member states on the guarantee of the independence of public service broadcasting
(CZ) Doporučení Výboru ministrů členským státům o zaručení nezávislosti veřejnoprávního vysílání
https://rm.coe.int/CoERMPublicCommonSearchServices/DisplayDCTMContent?documentId=090000168050c770

[5] § 23 písm. c) zákona č. 452/2001 Sb., o ochraně označení původu

[6] § 209 odst. 1 TrZ Podvod

[7] Zákon 40/2009 Sb. trestní zákoník (TrZ), dříve § 174
https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2009-40

[8] Rozsudek ECHR 5493/72 Handyside v. UK, ECHR 1976

[9] Rozsudek ECHR 15615/07 Féret v. Belgie. ECHR 2009. § 73
Podněcování k nenávisti, diskriminaci a násilí letáky a webem
https://hudoc.echr.coe.int/?i=002-1407

[10] Rozsudek NS USA 418 US 323 Gertz v. Robert Welch 1974
https://supreme.justia.com/cases/federal/us/418/323/

[11] Rozsudek ECHR 65831/01 Garaudy v. France, ECHR 2003
vydání knihy Les myths fondateurs de la politique israélienne (Zakládající mýty izraelské politiky)
popírání zločinů proti lidskosti, zveřejňování rasově pomlouvačných výroků a podněcování k rasové nebo náboženské nenávisti nebo násilí.
https://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-23829

[12] Putin’s Reset: The Bear is Back and How America Must Respond. 2016

ISBN 9781539873143

[13] Reagan Library– Roger Robinson fines 1982–1985
https://www.reaganlibrary.gov/research/finding-aids/robinson-roger-w-files-1982–1985

[14] The Beacon Project IRI
https://www.iribeaconproject.org/

https://www.novinky.cz/clanek/domaci-cesi-jsou-frustrovani-tretina-jich-hodnoti-soucasny-stav-jako-horsi-nez-komunisticky-rezim-40492984

https://www.ladikvetvicka.cz/blog/12-10-2024

12.10.2024 14:50 | Komentář

Nezisková organizace Prague Security Studies Institute (PSSI) se rozhodla stvořit seznam internetových kanálů a webů, na nichž je lepší neumísťovat svou reklamu. Projektová manažerka PSSI Kristína Šefčíková považuje sepsání takového seznamu za správné, protože zjistila, že řada firem dezinformace a potenciálně zavádějící zprávy ani nepozná. Několik aktérů, které PSSI na takový seznam umístil, se hlasitě ozvalo.

https://platform.twitter.com/widgets/tweet_button.5069e7f3e4e64c1f4fb5d33d0b653ff6.cs.html#_=1352670634665&count=horizontal&id=twitter-widget-1&lang=en&original_referer=http%3a%2f%2fwww.parlamentnilisty.cz%2farena%2fmonitor%2f-Neoverili-jen-opsali-Neziskovka-dala-seznam-dezinformatoru-redakce-siri-Zpochybneno-763144&size=m&text=%E2%80%9ENeov%C4%9B%C5%99ili%2C%20jen%20opsali.%E2%80%9C%20Neziskovka%20dala%20seznam%20%E2%80%9Edezinform%C3%A1tor%C5%AF%E2%80%9C%2C%20redakce%20%C5%A1%C3%AD%C5%99%C3%AD.%20Zpochybn%C4%9Bno&url=http%3a%2f%2fwww.parlamentnilisty.cz%2farena%2fmonitor%2f-Neoverili-jen-opsali-Neziskovka-dala-seznam-dezinformatoru-redakce-siri-Zpochybneno-763144 Sdílej

Server Seznam Zprávy v jednom ze svých článků napsal, že se v Česku sice hodně mluví o boji proti dezinformacím, vláda k boji proti nim povolala dokonce plukovníka Otakara Foltýna, jemuž vytvořila post vládního koordinátora strategické komunikace, ale fakticky dezinformační scéna v Česku spíš sílí. I proto, že se jí daří získávat peníze na šíření dezinformací.

Peníze údajně dostávají např. cestou drobných darů od svých podporovatelů, kteří chtějí vidět další videa a číst další články. Vedle toho podle očekávání dezinformátorům plynou finanční prostředky i z reklam. Z reklam firem, který mnohdy prezentují své služby i na webech, o kterých toho mnoho nevědí. Nezisková organizace Prague Security Studies Institute (PSSI) vydala seznam webů, na kterých by se podle aktivistů reklama objevit neměla.

Projektová manažerka PSSI Kristína Šefčíková se podílela na tvorbě analýzy, ve které jsou podle ní některé potenciálně nebezpečné weby a YouTube kanály vyjmenovány. Sepsání takových seznamů má prý význam, protože šéfové firem nemají časové možnosti zjišťovat, které weby šíří dezinformace a které naopak třeba pomáhají Ukrajině a takové má smysl podpořit. Nezisková organizace jejími slovy vytvořením seznamu dezinformačních zdrojů podala firmám pomocnou ruku. Tak to vidí Šefčíková.

Mezi údajně podezřelými weby se nachází např. Modrý jelen, což je podle analýzy „pseudo-analytický kanál, který tvrdí, že analyzuje politickou a mediální manipulaci, propaguje další osobnosti z českých alternativních médií“.

Za web Modrý jelen promluvil Petr Bohuš a autorky analýzy, ani novináře serveru Seznam Zprávy nešetřil.

„Autoři článku předkládají neprofesionální novinářskou práci, čerpají z jednoho zdroje neziskové organizace, respektive ze zdrojů neziskových organizací, které sdílejí totožné informace a možná jsou mezi sebou ve své činnosti provázány. Autoři článku si neověřují pravdivost těchto výstupů a tvrzení, která jsou na první ohledání zjevně zavádějící, účelová a záměrně poškozující (včetně účelového osobnostního a ekonomického poškozování dotčených, což může mít dosah i na jejich běžná zaměstnání a podobně),“ začal Bohuš zostra. Server ParlamentníListy.cz má k dispozici celé jeho obsáhlé vyjádření.

Podle Bohuše by stálo za to prozkoumat možné vazby mezi redakcí serveru Seznam Zprávy a uvedenou neziskovou organizací – PSSI. Domnívá se rovněž, že je dobré zjistit si, kdo neziskovou organizaci financuje, případně proč jí peníze posílá.

„Autoři článku a analýzy uvádí různé typy médií, více či méně důvěryhodné, vyznavače různých teorií, aktivní politiky, politickou stranu a podobně, čímž snižují u čtenářů možnost orientovat se, kterému z médií jde o jaké cíle, kdo je více či méně seriózní, kdo má více či méně pravdu opírající se o argumenty a nikoliv dojmy, kdo se snaží dělat veřejnou službu, kdo politiku, nebo kdo dokonce upřednostňuje osobní zájem, i to se může v alternativě stát, stejně jako se to děje v mainstreamu. V této souvislosti je dobré připomenout, že když smícháte pravdu s polopravdou a se lží, nikdo se nevyzná, co je lež a co pravda,“ pokračoval Bohuš.

Zdůraznil, že hledání pravdy probíhá v diskusi a k této diskusi podle něj pohříchu nedochází.

„Vzhledem k tomu, že mnoho z toho, co zažíváme, není postaveno na veřejném dialogu (v oficiálních médiích se jen tváříme, že tomu tak je) a není postaveno na realitě, ale na propagandě, dříve nebo později si toto občané postupně uvědomují, když porovnávají různá propagandistická či dokonce lživá tvrzení se svou realitou. Vzhledem k tomu, že přibývá propagandy, která se s realitou rozchází, lidé procitají a stále více se orientují na ta média nebo novináře, kteří chtějí o tom, co se ve společnosti děje, diskutovat, ověřovat si, pochybovat a zvažovat ta nejlepší východiska pro nás, pro naše rodiny, pro naši společnost. Někdo se tomu brání, a proto, domnívám se, vznikají takovéto analýzy a články, které se ve výsledku snaží potlačit diskuzi, a tím pádem potlačit i nejlepší řešení pro nás všechny. Ten někdo by s tím měl přestat, je nejvyšší čas, protože doplatíme na tento nezodpovědný přístup k veřejné diskuzi všichni, v reálném životě,“ prohlásil Bohuš.

Odpověď na článek serveru Seznam Zprávy, kterou poskytl ParlamentnímListům.cz, uzavřel myšlenkou, že by se autoři šířící analýzu neziskové organizace měli zamyslet nad tím, že svým přístupem přispívají k rozdělení společnosti a svou činností poškozují konkrétní osoby i média.

Celé prohlášení Petra Bohuše za server Modrý jelen:

Autoři článku předkládají neprofesionální novinářskou práci, čerpají z jednoho zdroje neziskové organizace, respektive ze zdrojů neziskových organizací, které sdílejí totožné informace a možná jsou mezi sebou ve své činnosti provázány. Autoři článku si neověřují pravdivost těchto výstupů a tvrzení, která jsou na první ohledání zjevně zavádějící, účelová a záměrně poškozující (včetně účelového osobnostního a ekonomického poškozování dotčených, což může mít dosah i na jejich běžná zaměstnání a podobně).

V některém případě je předkládaná analýza médií tvořena dokonce pouze přepisem formulací z profilu kritizovaného média z uvedeného seznamu, přičemž autoři článku a autoři analýzy si ani neověřili, že v reálu toto médium nenaplňuje to, co o sobě samo píše na svých stránkách, přičemž toto nepřesné tvrzení autoři analýzy používají jako hlavní dehonestační argument ve svém uvedeném seznamu. V případném detailním rozboru takových omylů, nepřesností či lží bychom v seznamu možná našli povícero.

Pokud chceme pochopit článek v jeho úplnosti, je potřeba se zajímat, jaké existují vazby mezi redakcí, která napsala článek, a zřejmě provázanými nebo spolupracujícími neziskovými organizacemi, dále kým jsou tyto neziskové organizace financovány a za jakým účelem. Důležité je i vědět, jaké skutečné kompetence mají tvůrci této analýzy, nikoliv co vydávají na odiv na svých profilech u neziskových organizací.

Autoři článku a analýzy uvádí různé typy médií, více či méně důvěryhodné, vyznavače různých teorií, aktivní politiky, politickou stranu a podobně, čímž snižují u čtenářů možnost orientovat se, kterému z médií jde o jaké cíle, kdo je více či méně seriózní, kdo má více či méně pravdu opírající se o argumenty a nikoliv dojmy, kdo se snaží dělat veřejnou službu, kdo politiku, nebo kdo dokonce upřednostňuje osobní zájem, i to se může v alternativě stát, stejně jako se to děje v mainstreamu. V této souvislosti je dobré připomenout, že když smícháte pravdu s polopravdou a se lží, nikdo se nevyzná, co je lež a co pravda.

Pokud jde o pravdu, říká se, že jediná pravda neexistuje, protože k tomu je určená diskuze, v níž se máme v naší společnosti společným úsilím na základě našich společných pochybností dobírat pro nás všechny k těm nejlepším závěrům, které pak budeme respektovat.

Vzhledem k tomu, že mnoho z toho, co zažíváme, není postaveno na veřejném dialogu (v oficiálních médiích se jen tváříme, že tomu tak je) a není postaveno na realitě, ale na propagandě, dříve nebo později si toto občané postupně uvědomují, když porovnávají různá propagandistická či dokonce lživá tvrzení se svou realitou. Vzhledem k tomu, že přibývá propagandy, která se s realitou rozchází, lidé procitají a stále více se orientují na ta média nebo novináře, kteří chtějí o tom, co se ve společnosti děje, diskutovat, ověřovat si, pochybovat a zvažovat ta nejlepší východiska pro nás, pro naše rodiny, pro naši společnost. Někdo se tomu brání, a proto, domnívám se, vznikají takovéto analýzy a články, které se ve výsledku snaží potlačit diskuzi, a tím pádem potlačit i nejlepší řešení pro nás všechny. Ten někdo by s tím měl přestat, je nejvyšší čas, protože doplatíme na tento nezodpovědný přístup k veřejné diskuzi všichni, v reálném životě.

Respektive, minimálně autoři článku a analýzy by se mohli zamyslet, co ve skutečnosti produkují, že se podílejí nejen na poškozování konkrétních osob či médií, ale i na rozdělování společnosti jako celku. Tento nelidský přístup je potřeba odmítnout.

Jsem skutečně rád, říká další z aktérů ze seznamu neziskové organizace

Na seznamu potenciálně dezinformačních zdrojů je i Rádio Universum a jeho jménem se důrazně ohradil novinář a spisovatel Ladislav Henek, dramaturg Rádia Universum. „Proč se Seznam propůjčuje ke štvavým vyhroceně ideologickým kampaním, ve stylu někdejšího Rudého práva?“ zeptal se.

Na seznamu se nachází také server Zákony bohatství, který byl označen jako „proruský, který zapírá vážnost pandemie, kanál vlastní Tomáš Lukavec, dezinfluencer, spisovatel, konzultant v oblasti brandingu a marketingu a vysokoškolský pedagog“.

A právě ten serveru ParlamentníListy.cz sdělil, co si o takovém hodnocení myslí.

„Jako vysokoškolský pedagog jsem skutečně rád, že jsem díky svému konání obohatil český jazyk o nové nádherné libozvučné slovo dezinfluencer. Je to i skvělá pomůcka pro všechny, kteří by se tímto slovem cítili lehce dezorientovaní. Teď už vědí, co a koho si pod tímto slovem představit.“ A nad věcí závěrem dodal: „Kéž jsou všechny bytosti šťastny,“ sdělil ParlametnímListům.cz.

O slovo se přihlásil také Petr Bureš z Petr Bureš TV, jehož kanál si vysloužil popis „protidemokratický, protivládní, protiunijní, proruský“.

Ten považuje text Seznam Zpráv vycházející z uvedené analýzy jen za „snůška nepodložených dohadů a trapného nálepkování“. „Ještě nikdo z těchto ,demokratů‘ neprokázal, že by alternativní média byla financována Ruskem. Proto by nebylo od věci podat na Seznam a další žalobu pro pomluvu. Chápu, že když těm tzv. mainstreamovým médiím odcházejí čtenáři, tak to má pro ně negativní vliv. Chápu, že se cítí v ohrožení, že příští vláda možná začne různým pochybným neziskovkám osekávat příjmy a toho se bojí. Kdyby se oni chovali demokraticky a dali prostor i opozičním názorům, necenzurovali diskuse, apod., nebyla by potřeba alternativní média. Základem demokracie, kterou se tak ohánějí, je pluralita – dialog. Ten oni však vehementně popírají,“ reagoval pro ParlamentníListy.cz Bureš.

K svému YT kanálu PetrBurešTV uvedl, že je to místo, kde mohou diváci zhlédnout rozhovory s různými hosty, přičemž podle Bureše jejich vzdělání a odborná kvalita jsou nepopiratelné. „Ale také zde máme záznam besedy s Vítem Rakušanem, který jsme točili. Najdete tu videa s bývalými prezidenty a premiéry této země… Záběr je široký a ano, je zaměřený na to, jak tuto zemi vytáhnout ze současného marasmu, jak pomoci lidem. Dále se věnujeme vzdělávání. Např. matematika, filosofie a historie,“ shrnuje. Těm, kteří kritizují a nálepkují jiné, pak vzkazuje, aby začali přemýšlet, jak zlepšit jejich média, aby si k nim lidé našli opět cestu. „Místo toho hází hnůj na ostatní. To není vizitka dobré novinářské práce,“ dodal.

Spoluautorka analýzy usvědčena z manipulace s textem

Ovšem na druhou stranu, jak ParlamentníListy.cz již v pátek informovaly, jedna ze spoluautorek manipulovala ve vlastním rozhovoru s obsahem bez vědomí respondenta, na což upozornil ředitel Institutu H21 Adam Růžička.

Konstatoval, že novinářka – konkrétně Anna Dohnalová, jejíž loňský rozhovor na webu Aktuálně.cz obsahoval zásahy, po nichž to vypadalo, že americká profesorka Nadine Strossenová je lhostejná k masakrům v Izraeli ze 7. října. Avšak jak posléze vyšlo najevo, rozhovor proběhl předchozího měsíce a otázky byly upraveny, aniž by to Strossenová věděla. Dle Růžičky „je ironií“, že právě autorka zcela smyšlené části rozhovoru „je teď expertkou na dezinformace“.

„Rozhovor s Aktuálně.cz se udál v září. Nadine od té doby nikdo nekontaktoval. Je to lživě rámované, jako by to bylo minulý týden po útoku Hamásu, a úvodní otázka je zjevně vymyšlená,“ varoval Růžička s tím, že mu na první pohled „přišlo zvláštní, jak genericky se Nadine vyjadřuje k Izraeli vzhledem k tomu, že tam má rodinu a spoustu přátel a rozhodně se jí to v těchto dnech osobně dotýká“.

„To bylo divné. Hned jsem jí psal, že jsem asi paranoidní, že bych se rád ujistil, zda teď nedávno dostala doplňující otázky. No, nedostala,“ dozvěděl se. Načež po rozšíření zjištění, že v článku Dohnalové došlo k vážné manipulaci s obsahem rozhovoru, redakce Aktuálně.cz upravila dotaz v článku včetně úvodního odstavce, kde zaznívala rovněž tvrzení, jež vůbec během rozhovoru nezazněla a Strossenová tak na ně nemohla reagovat. „Tohle je prasárna,“ komentoval to ředitel Institutu H21.

13.10.2024 10:06 | Reportáž

„Náš průmysl soutěží s někým, kdo má plyn za sedminu a elektřinu za čtvrtinu,“ varoval v sobotu během diskusního panelu věnovaného energetice a Green Dealu na konzervativním kempu Společnosti pro obranu svobody projevu (SOSP) podnikatel a majitel energetické skupiny Sev.en Pavel Tykač. Poukázal, že nyní je cena energií oproti zbytku světa v EU tak vysoká, že se stáváme nekonkurenceschopnými. Na akci vystoupil i šéf Motoristů Petr Macinka, jenž upozornil, že mnohé části Green Dealu prosadila právě aktuální „vláda zbabělců a zaprodanců“. Dále tam promluvil bývalý ředitel Pražské plynárenské Pavel Janeček, dle něhož by ČR měla hájit právo na energetický mix „bez jakéhokoli diktátu EU“. Podle europoslance Alexandra Vondry (ODS) nám nezbývá nic jiného, než „se modlit“, že v USA vyhraje Trump, a vysvětlil, proč.

https://platform.twitter.com/widgets/tweet_button.5069e7f3e4e64c1f4fb5d33d0b653ff6.cs.html#_=1352670634665&count=horizontal&id=twitter-widget-1&lang=en&original_referer=http%3a%2f%2fwww.parlamentnilisty.cz%2farena%2fmonitor%2fPavel-Tykac-Nas-prumysl-soutezi-s-nekym-kdo-ma-plyn-za-sedminu-a-elektrinu-za-ctvrtinu-763151&size=m&text=Pavel%20Tyka%C4%8D%3A%20N%C3%A1%C5%A1%20pr%C5%AFmysl%20sout%C4%9B%C5%BE%C3%AD%20s%20n%C4%9Bk%C3%BDm%2C%20kdo%20m%C3%A1%20plyn%20za%20sedminu%20a%20elekt%C5%99inu%20za%20%C4%8Dtvrtinu&url=http%3a%2f%2fwww.parlamentnilisty.cz%2farena%2fmonitor%2fPavel-Tykac-Nas-prumysl-soutezi-s-nekym-kdo-ma-plyn-za-sedminu-a-elektrinu-za-ctvrtinu-763151 Sdílej

reklama

Europoslanec Alexandr Vondra (ODS) na začátku akce, pořádané Společností pro obranu svobody projevu v hotelu Samechov ve středočeských Choceradech, poukázal na formulaci No one will be left behind (Nikdo nezůstane opomenut), která se často objevuje v dokumentech Evropské unie týkajících se Green Dealu. „V těch dokumentech to je často uváděno s tím, že nikdo nebude opomenout, že každému pomůžeme. Ale samozřejmě, že to znamená i to, že se to dotkne každého,“ upozornil, že daná formulace se dá vysvětlit dvojznačně.

Zdůraznil, že to, že Green Deal dopadne na každého, už začínáme pociťovat posledních několik let a zdražení bydlení, topení, dopravy či potravin v důsledku unijní environmentální politiky se nikdo nevyhne. „Čili vlastně to všem zdraží ty základní životní potřeby,“ konstatoval.

Dle Vondry před šesti lety architekti Green Dealu z průzkumů veřejného mínění zjistili, že Evropané klimatickou změnu jako přílišnou hrozbu nevnímají, a tak začali záměrně aktivizovat západní evropskou veřejnost a „zhysterizovali“ ji, načež se otázka klimatu již začala do výzkumů veřejného mínění propisovat.

RNDr. Alexandr Vondra

• ODS
• europoslanec

Následně stvořitelé unijní zelené politiky po přesvědčení veřejnosti začali konat a začali se pouštět do zavádění opatření, která jsou pro nás „vysloveně škodlivá“. Namísto adaptačních opatření na klimatickou změnu totiž byla volena cesta „boje proti CO2“ a „dekarbonizační“ legislativy v energetice, v dopravě i v zemědělství.

Dle Vondry je tato cesta „hluboce špatnou taktikou“, která by se dala přirovnat k dění, kdyse blíží slejvák a člověk se jej snaží „zrušit nebo zaklínat“, místo toho, aby si vzal deštník či se schoval doma. Již nyní je podle europoslance „evidentní“, že zvolená opatření „nepřinesou na politicky dohledatelném horizontu žádný efekt“ a klimatickou změnu nepoznají ani naše vnoučata, kdežto dopady adaptačních opatření by velmi znatelné byly.

Proč se tedy něco takového udělalo? Dle Vondry se tento postup volil „z popudu zemí, které mají úplně jinou strukturu průmyslu, než máme my nebo Němci“. Jmenoval například Skandinávce či Iry. „Prostě je to taky redistribuce bohatství a vlivu v Evropě. Ty země, kde mají těžký průmysl, energeticky náročný, čili uhlíkově náročný, tak ty na to doplatěj,“ upozornil.

Nakonec se však vše začalo obracet i proti zemím, které Green Deal prosazovaly a „které nás nejvíc mistrovaly“, jelikož s adaptační sférou opatření se i Holanďané, Finové, Dánové či Švédové setkali například s legislativou dotýkající se jejich zemědělství a lesnictví – a najednou se i oni nejvíc začali bouřit.

Nástroje jako jsou emisní povolenky dle mínění Vondry nelze označit jinak než jako „zločin“. Dle europoslance jsou pouze prostředkem, skrze nějž se obohacují například americké penzijní fondy. Podotkl, že by bylo „samozřejmě dost krásný to zíjtra opustit“, ale je nutné hledět na daný systém v celistvém rámci a v tom, že je 80 % našeho exportu orientováno na Západ. „Je to samozřejmě o nějakém komplexním rámci, takže bychom se jako první měli modlit, aby vyhrál Donald Trump,“ netajil se Vondra, že je v zájmu Evropy vítězství amerického republikánského exprezidenta, za což sklidil od přítomných potlesk.

„Když vyhraje Donald Trump, tak od toho Američané odejdou a v tu chvíli to bude mít Evropa strašně těžký,“ vysvětlil Vondra, co by mohlo zažehnout změny.

Situace v automobilovém průmyslu je kvůli unijní zelené politice již nyní „šílená“, zdůraznil Vondra.

„Propouštějí se lidi, zavírají se závody, nejsou schopní prodávat elektromobily, jak si to naplánovali. Není to cesta – je drahá elektřina, drahá auta, není infrastruktura,“ vyčetl. Poznamenal, že lidé neakceptují unijní plány a nestojí o protežovaný přechod na elektromobilitu, což značně drtí evropské automobilky.

Téma se již objevovuje i na plénu europarlamentu – a najednou, po šesti letech, většina tamních diskutujících na plénu říká to stejné co Vondra.

Násilná převýchova celé společnosti za její vlastní peníze

Na Vondru během diskusního panelu nazvaného „Hoří klima? Bez energie není civilizace. Lze ještě zvrátit Green Deal?“ navázal předseda strany Motoristé sobě Petr Macinka. Shrnul, že „zelený úděl a zelená politika jsou nástroje evropské radikální levice, které mají zajistit dostatek prostředků pro nový gigantický přerozdělovací – v podstatě socialistický – koncept, v jehož rámci má dojít k „násilném převýchově celé společnosti za její vlastní peníze“.

„Aby to lidé lépe přijali, tak se tady falešně žongluje s termíny, jako ochrana přírody, ačkoliv ‚boj s klimatem‘ s ochranou přírody obsahově nesouvisí. Mrzačí se pojem demokracie, která je sama o sobě samozřejmě špatná, protože správnou se stává až v momentě, kdy se jedná o takzvanou ‚liberální demokracii‘. Aby bylo možné ty vytyčené fanatické dekarbonizační zelené cíle EU uskutečnit, tak demokracie jako vláda většiny prostě musí skončit a musí být nahrazena právě tou ‚liberální demokracií‘, jež oproti vládě většiny představuje de facto nadvládu menšiny,“ zdůraznil Macinka s tím, že tato menšina se nyní snaží prosazovat „sebevraždu průmyslu, energetiky, bankovnictví, školství, ale vlastně prosperity celé společnosti“.

Lidem je dle něj aktuálně v rámci jednoho z nástrojů této „liberální demokracie“ vnucován „pocit viny, studu a nutnost se nějakým způsobem vykoupit“. „Proto zde máme Green Deal a pokusy podřizovat ekonomiku tady tomu náboženství,“ osvětlil Macinka.

Zmínil, že zatímco po celou historii naší civilizace stál vždy ve středobodu veškerého uvažování člověk a jeho blaho, a ačkoliv se bohatá společnost „vždycky uměla chovat k životnímu prostředí daleko lépe než společnost chudá“, náhle se „klimatickým evangelistům“ podařilo naše uvažování a chování překlopit směrem k „záchraně planety“ a ze člověka se stal „v podstatě škůdce“. „A právě tady vznikl ten novodobý původní hřích, dědičný hřích. Tady vznikl ten pocit viny, který se v nás ti zelení fanatici pokoušejí vyvolávat. Tady vznikl požadavek na život v odříkání, jimž ten hřích proti přírodě můžeme alespoň symbolicky odčinit,“ nastínil Macinka podobu „klimatického náboženství“ a vážného útoku na svobodu a kapitalismus.

Příští vládě doporučil, aby nalezla odvahu říkat „ne“. „Kategorické ne Green Dealu, ne zelenému fanatismu, ne zelené transformaci, ne zelenému zbídačování společnosti,“ shrnul šéf Motoristů.

Současnou vládu Macinka v tomto ohledu označil za „vládu zbabělců a zaprodanců“. „Reprezentanti ODSky začínají vyskakovat až v momentech, kdy už je zlá věc upečena a nedá se s ní nic moc dělat. Když měli možnost, například během předsednictví Radě EU, tak mohli řadu věcí zablokovat, ale místo toho tiše, k velké spokojenosti zelených Timmermansů, dotáhli jejich realizaci,“ vyčetl vládě premiéra Petra Fialy (ODS), že během českého předsednictví se dojednávala jedna klimatická legislativa za druhou a došlo například k „tichému schválení“ emisních povolenek pro domácnosti.

Příští vládu Macinka vyzval, aby byla politicky odvážná a aby našla odvahu „blokovat ty nejšílenější návrhy na úrovni Evropské rady i za cenou silné kritiky a vyhrožování z Bruselu“. Neimplementovat do našeho právního rámce by se rovněž podle Macinky měla i některá přijatá unijní legislativní opatření, a to i přes hrozbu vysokých pokut, „protože žádná pokuta není tak vysoká jako výdaje za likvidaci průmyslu, energetiky a životní úrovně milionu lidí“.

Pokud nastane situace, která bude skutečně kritická, tak bude příští vláda podle šéfa Motoristů možná muset najít i odvahu k tomu, že „pohrozí“ možností vystoupení z Evropské unie nebo hledáním nějaké nové formy omezeného členství České republiky a některých dalších zemí v EU.

„Niedermayer hoří“

Bývalý ředitel Pražské plynárenské Pavel Janeček své vystoupení začal bonmotem, v níž Green Deal přirovnal ke „kocovině po pití většího množství zelené“. A připomenul emisní povolenky, k nimž podotkl, že je drží především čínské obchodní společnosti a banky.

„Chtěl jsem začít souslovím ‚hovno hoří‘, protože tak se to jmenuje – hoří planeta. Voda, která hoří, a Niedermeier hoří,“ pokračoval a připomenul výroky Luďka Niedermayera o klimatu. Načež výroky o „konsensu vědců“ porovnal s tím, že dříve takový konsensus panoval i o tom, že těžší věci nemohou létat, což je v rozporu s tím, že nyní existují například helikoptéry.

Aktuálně dle Janečka „vidíme totální dekarbonizaci, která rezultuje v totální deindustrializaci a v obrovské zaostávání“. Upozornil, že vyrábíme elektrickou energii „někde za půl koruny“ – a zbytek nákladů mimo jiné pochází z emisní povolenky, jelikož se energie obchoduje roky dopředu kvůli nemožnosti ji skladovat ve velkém množství.

Energetický expert za fundamentální následně označil, „aby Česká republika a každá další země měla právo na vlastní energetický mix bez jakéhokoli diktátu EU a bez případné penalizace“. Do výstavby nových jaderných bloků by byl pro zachování těžby uhlí a uhelných elektráren. Jejich odpojení je dle Janečka aktuálně beztak „nemožné“.

Za prioritní Janeček označil opuštění lipské burzy, zafixování emisních povolenek a právo České republiky na zvolení si vlastního energetického mixu.

Naše firmy soutěží s někým, kdo má plyn za sedminu a elektřinu za čtvrtinu

A slova se chopil podnikatel v energetice a majitel skupiny Sev.en Pavel Tykač. Za nejklíčovější označil, že Evropa jako celek „dramaticky ztrácí konkurenceschopnost“, což je dáno „zejména cenou energií“.

Jako příklad jmenoval skutečnost, že se v USA ptal na tamní cenu plynu pro elektrárnu v USA, která je srovnatelně velká jako počeradská, a dozvěděl se, že ty ceny jsou úplně někde jinde. „Naše podniky, náš průmysl soutěží s někým, kdo má plyn za pětinu nebo za sedminu, a elektřinu za třetinu nebo za čtvrtinu. A samozřejmě tím klíčovým faktorem toho, proč máme tak drahou elektřinu, jsou povolenky,“ zdůraznil Tykáč s tím, že evropská cena za megawatt plynu je 38 až 39 eur, kdežto hlavní americká cena je 8 eur za megawatt a tamní elektrárny často nakupují plyn ještě za mnohem levnější částky.

Zdůraznil, že Evropa se stále nedokázala vrátit ani přiblížit k trajektorii z doby před 8 až 10 lety a nedaří se ji zotavit ze šoku stále ani po odeznění epidemie covidu či růstu cen energií v souvislosti s válkou na Ukrajině. „Už je to vlastně tři roky, kdy je válka, už je dávno po covidu, ale ta recovery (zotavení), ta prostě není,“ sečetl Tykač.

„Je to prostě dáno tím, že ti evropští výrobci vlastně nemají ve světě šanci. Je to tady strašně přeregulované. Evropa má 7 % světového obyvatelstva a 54 % světových sociálních výdajů. To znamená – nesmírně drahý náklad na výrobní sílu, a šíleně drahé energie… Když nám Green Deal zdraží všechno a bude to řešeno tím, že si vytiskneme peníze, tak to je relativní, pokud to udělá celý svět. Ale ten problém je, že tu povolenku si zavedla Evropa,“ zaznělo od podnikatele.

Kotrba rozložil „senzaci“ SeznamZpráv o dezinformacích

13.10.2024 5:00 | Komentář

Mediální a politický analytik Štěpán Kotrba ve svém komentáři pro ParlamentníListy.cz rozebírá svými argumenty aktuální analýzu neziskové organizace Prague Security Studies Institute (PSSI) týkající se „dezinformační scény“. Tu do svého článku přebral server SeznamZprávy.cz prostřednictvím redaktora Matěje Nejedlého. Podle Kotrby ale tento novinář jen „splácal páté přes deváté“.

https://platform.twitter.com/widgets/tweet_button.5069e7f3e4e64c1f4fb5d33d0b653ff6.cs.html#_=1352670634665&count=horizontal&id=twitter-widget-1&lang=en&original_referer=http%3a%2f%2fwww.parlamentnilisty.cz%2farena%2fmonitor%2f-Pane-vydavateli-to-bude-drahy-Kotrba-rozlozil-senzaci-SeznamZprav-o-dezinformacich-763150&size=m&text=%E2%80%9EPane%20vydavateli%2C%20to%20bude%20drah%C3%BD.%E2%80%9C%20Kotrba%20rozlo%C5%BEil%20%E2%80%9Esenzaci%E2%80%9C%20SeznamZpr%C3%A1v%20o%20dezinformac%C3%ADch&url=http%3a%2f%2fwww.parlamentnilisty.cz%2farena%2fmonitor%2f-Pane-vydavateli-to-bude-drahy-Kotrba-rozlozil-senzaci-SeznamZprav-o-dezinformacich-763150 Sdílej

„Reportér politického týmu“ serveru Seznam Zprávy Matěj Nejedlý , který v minulosti pracoval pro magistrátní „ziskovku“ Operátor ICT na kampani Lítačka a jiných „smart“ pirátských projektech, se pokusil poblít „alternativní“ politickou scénu a udělat přitom „debunking“, tedy rychlé demaskování či odhalení dezinformací a zároveň reklamu několika neziskovkám, jejichž výroky přepsal do počítače. Splácal ale páté přes deváté.

„Petr Fiala jako agent Státní bezpečnosti (StB) s krycím jménem Fialka?“, ptá se výsměšně Nejedlý. Podvrh je neumělou montáží v Photoshopu, nejspíš vzniklou z několika karet stažených z Archivu bezpečnostních složek. Říkat tomuto obrázku dezinformace je trochu nadnesené. Snad se hodící do nálevny, kde se jí bude pochechtávat hejno nic už nevědoucích osmdesátníků z jakési komunistické organizace. Je to spíše ostuda. Na přední stranu karty se NIKDY nepsalo jméno. Takže je klidně možné, že existoval nějaký agent Fialka, ale ta karta se jménem Fiala je špatný podvrh postupů nic neznalého laika. Senilní hospodský vtípek.

V zimě roku 1989 jsem navštívil tajnou tiskárnu ve sklepení „domu na nábřeží“, vybavenou mimo historických tiskařských strojů a kazet s písmy, z nichž některé snad pamatovaly ilegální tisk Rudého práva, velkým skladem různých papírů, tiskopisů, číslovaček, razítek a datumovek, inkoustů z různých dob, označených vždy cedulkou s dobou a institucemi používání. Předpokládám, že k zásobám materiálu patřily i vyplněné vzory, a popisy způsobu vyplňování, faksimile podpisů, psací stroje, kancelářské sponkovačky a další propriety. V té době existoval jeden jediný podnik, který vyráběl razítka (Znak) z poctivé gumy a každé státní, stranické a podnikové razítko nejspíše mělo svého bratříčka spolu s otiskem a podpisem osoby, která byla oprávněná ho převzít, v archivu. O doručení příslušných tiskopisů a podpisových vzorů k evidenci se postaral podnikový „pracovník pro zvláštní úkoly“, který je předal k důvěrné archivaci.

Předpokládám, že vyrobit dokonalý padělek jakéhokoliv dokumentu, který partaj či stát používaly, tak, aby ani pro forenzní analytiky nevznikla žádná pochybnost, by pro podobně vybavené tiskaře a archiváře tehdy nebyl nejmenší technický problém. Tohle byla jenom taková partajní dílnička. Pak existovala celá technická správa FMV, která se mimo desítek dalších specializovaných výrob zabývala i výrobou různých kompromateriálů a vytvářením krycích identit pro agenty nelegály. Ta byla schopna vytvářet doklady o narození či nabytí majetku, občanské průkazy a pasy včetně víz, vstupních a výstupních razítek celnic a potvrzení různých států, občanské a řidičské průkazy, musela umět vyplňovat i prvorepublikové či zahraniční dokumenty. Tito „hackeři“ tehdejší doby museli počítat s prověrkou falešných dokumentů profesionály té „druhé strany“. Na kvalitě jejich práce záviselo přežití agenta.

Podrobněji se padělkem zabývá i server Demagog.

Každý stát v každé době má agenty a každý stát v každé době potřebuje a má takové specialisty… Má je i dnes. O dvě patra níže pod Fialovou kanceláří ve sklepě na Úřadě vlády existovala ještě dlouho, dlouho po sametu podobná tajná tiskárna… Většinou tiskla na ruční papír se státním znakem jídelní lístky pro večeře vládních hostů, dopisní papíry premiéra a vizitky. Možná ji tam předseda vlády najde i dnes.

Je úpadkem komunistické strany, že její důchodci si věší na internet pro hořké pobavení stáří neumělé padělky z Photoshopu. Kdyby byli profesionálové a chtěli opravdu vytvářet profesionální životaschopnou politicky výbušnou dezinformaci, vypadalo by to jako nalezení evidenční karty agenta Bureše, která dodnes zaměstnává soudy a soudní znalce dvou států.

Senzacechtivost panu Nejedlému čiší z očí… Fakta ale chybí.

(Screen: SeznamZpravy.cz)

Odmysleme si Nejedlého „narativy“, ale zaměřme se na to, jaké subjekty a proč Nejedlý a jeho „zdrojové“, bývalá asistentka slovenského europoslance Vladimíra Bilčíka Kristína Šefčíková, Natália Tkáčová z německé liberální Friedrich Naumann Foundation, přidružená ke straně Svobodných (FDP) a studentka oboru American Journalism na New York University Anna Dohnalová, všechny Washingtonem řízené neziskovky Prague Security Studies Institute považují za „dezinformační“, protože to vypovídá mnoho o nich a jejich „svobodném“ myšlení. Všichni oddáni základní filozofii PSSI „Mír skrze sílu“.

Psali jsme:

• „Neověřili, jen opsali.“ Neziskovka dala seznam „dezinformátorů“, redakce šíří. Zpochybněno

Na úvod lze třeba říci, že informační podvrhy v politice jsou staré jako politika sama. Ne vojska, ale dezinformace vyhrávají. Nejstarší zmínky najdeme v 2500 let starém pojednání Umění války čínského generála Sun´c.

Mrtví zvědové
jsou určeni
k šíření matoucích zpráv
Zařídíme aby se tyto zprávy
dozvěděli naši vlastní zvědové
a posléze je prozradili zvědům nepřítele…

Dezinformace stály u většiny válek, vyprovokovaných USA a zeměmi Západu. Připomeňme letmo obvinění Afghánistánu po 11. září, i když Usáma bin Ládin měl sídlo v Pákistánu. Připomeňme 45minutovou hrozbu ohrožení Londýna chemickými zbraněmi, která měla za následek vpád do Iráku. Připomeňme zločiny plukovníka Kaddáfího, které měly za následek rozvrácení Libye. A v neposlední řadě připomeňme pokusy o převrat ve Venezuele.

Česká dezinformační scéna je podle autorem citovaného zdroje, mluvčího anonymních udavačů „Českých elfů“, charakteristická příklonem k nacionalismu, opovrhováním demokracií, západními liberálními a demokratickými hodnotami, právním státem a samozřejmě i otevřenou fascinací Ruskem a diktátorskými režimy.

Od levice, vycházející z třídních hledisek, se očekává internacionální solidarita anonymní dělnické třídy. Dlouho tomu tak bylo, dokud existovalo funkční společenství, které se snažilo o emancipaci, o ukončení koloniální nadvlády a sebeurčení národů. Internacionalismus nebyl multikulturní tavící kotlík, ale vzájemná pomoc mezi národy a odpor k uměle nakresleným hranicím koloniálními velmocemi. Většinu té pomoci tvořilo vzdělání a samopaly.

Ideologie marxismu v té pokleslé formě, vyučované apologety ještě v osmdesátých letech minulého století, ovšem nedostatek internacionalismu nesnášela a vymezovala se tím proti národně orientovaným stranám. I z historických důvodů, mnohdy po právu. Veškerý nacionalismus ale nelze ztotožňovat s nacismem. To by nacistou musel být každý Francouz jen proto, že o sobě hrdě řekne, že je Francouz (a ne tak trochu Angličan jen proto, že umí anglicky).

Od občanů státu se očekává loajalita daná hranicemi, vymezenými pojmy MY a ONI. Loajalita k mateřskému jazyku a rodině (někde i rodu), obci, k předkům a předkům oněch předků, ke kultuře rodiny a obce, ke kultu (náboženství, zvyky)…

Je na tom, i když jsou to většinou sentimenty, něco špatného?

Etnický národ stojí primárně na sdíleném jazyku, dále pak na historii a kultuře – za příslušníky národa jsou považováni všichni jedinci, kteří hovoří stejným jazykem, sdílejí stejnou historii a kulturu. Politický národ stojí na občanství – za příslušníky národa jsou považováni všichni jedinci, kteří jsou teritoriálně soustředěni ve státě, jsou jeho občany a mají oprávnění účastnit se politiky a uplatňovat svou suverenitu. Tak pravil australský politolog John Keane, teoretik a obhájce „občanské společnosti“, editor Václava Havla.

Ti, o nichž tak pohrdlivě mluví autor Seznamu, se stále cítí být etnickým národem, i když už to není to, co bývalo… Už nejsme Češi či Chodové, Hanáci či Valaši jako před dvěma sty lety. Nejsme a nikdy jsme nebyli ani jedno etnikum, míněno geneticky. Uprostřed Evropy by to bylo směšné. Víra v Boha, ten tmel společnosti minulosti, nás už také nespojuje. Už nejsme ani katolíci, protestanti či husité. Neznáme ani Desatero. Většina z nás nejsme ani přesvědčení ateisté. Jen jsme sekulární.

Buď se definujeme podle jazyka (Češi) nebo podle regionu (Moraváci), někteří přijali identitu Masarykovy první republiky, cítí se být Čechoslováky a dokonce někteří tak i mluví…

Nechceme být ale politickým národem, protože se neidentifikujeme s politikou, kterou praktikují hloučky militantů, definujících sebe jako strany. Jejich počet je minimální – mnohdy jen stovky či tisíce osob. Jejich mandát je pofidérní – z 60 % volební účasti ve volbách do parlamentu jsou to jednotky, nebo slabé desítky procent. Ve výsledku má vítěz voleb slabou třetinu z 60% – čili jen slabá pětina občanů souhlasí s politikou jeho hloučku straníků. Vláda svou moc opírá o mandát třiceti procent občanů. Jinými slovy důvěru sedmdesáti procent nemá. Přesto takovou vládu tolerujeme. Přesto tolerujeme ústavní systém a „právní“ stát, stojící na zastupitelském principu s dobrovolnou účastí u voleb nižší, než 50% reprezentace. Zákony takto právního státu v tu chvíli produkuje minoritní politická elita opřená o apologety na Ústavním soudu. Lid si nevládne. Lidu je vládnuto.

Tolerujeme tím ale stav, kdy jediným naším pojítkem se státem je naše bydliště, obslužná infrastruktura a daňový domicil. Občanství Česka přitom neznamená nic moc. Dostane ho dnes, na rozdíl od občanství Saúdské Arábie, kdokoliv. I ten, kdo se zde nenarodil a nevyrůstal zde, ale jen se přistěhoval a rozhodl se, aniž se nás zeptal, zde žít. Nemusí ani řádně umět jazyk, nemusí respektovat kulturu, ve které se octl. On sám se nemusí ani jako příslušník tohoto politického národa cítit, svou loajalitu může projevovat své kultuře a svému mateřskému jazyku. Pro něj může být jen výhodné mít zdejší daňový domicil a požívat výhod veřejných služeb a relativního bohatství společnosti. Ne, politickým národem E pluribus unum se dobrovolně a s nadšením nestaneme ještě dlouho.

My lid od demokracie očekáváme, že lid (demos) si opravdu vládne. Ale my lid si nevládneme. Už víc než třicet let. Nám vládnou, díky naší nechuti se vzepřít a systém změnit, občas se měnící hloučky straníků. Utěšujeme se tím, že jsou z různých stran. Protestovali jsme, když byl ten hlouček z jedné strany. Vzhledem k tomu, že tolerujeme i okrajovou, ale protiústavní politickou stranu Roajalistů, která by v jiných zemích byla z principu zakázaná, jsme velmi liberální republika. Keane v knize Život a smrt demokracie zavedl termín monitorovaná demokracie pro fázi demokracie charakterizovanou nástroji veřejné kontroly vládní moci. To nám stačí. Koukáme z hospody na ulici a občas nadáváme.

Co jsou „západní liberální hodnoty“ a máme je povinné?

Je to otevřená společnost Karla Raimunda Poppera a Montpelerinské společnosti, propagovaná tak vášnivě Sorosem? Postulát zodpovědnosti jedince za svá rozhodnutí a své činy vede mnohdy k bídě, rezignaci a lhostejnosti ostatních. Poppera a Henriho Bergsona vítali teoretici ekonomického liberalismu Milton Friedman či Friedrich Hayek. Zbavil je špatného svědomí a odpovědnosti za extrémy majetkové nerovnosti a odlidštění systému kapitalismu.

Je to Keanova monitorovaná demokracie aktivistické elity?

Je to Havlova sice antielitářská, ale nepolitická politika pouličních demonstrací a občanských fór?

Já neznám žádné hodnoty, mimo hodnot Ústavy, které bych měl povinné.

Matěj Nejedlý se de facto dovolává Popperova paradoxu tolerance, který toleranci odmítá, když říká: „Neomezená tolerance musí vést k zániku tolerance. Jestliže uplatníme neomezenou toleranci i vůči těm, kdo jsou netolerantní, jestliže nebudeme ochotni bránit tolerantní společnost před netolerantními lidmi, pak budou tolerantní lidé zničeni a s nimi i tolerance.“ Ale je ještě otevřená a liberální společnost, vedená netolerantními zastánci jakýchkoliv dogmat, byť dogmat o západním liberalismu? Jestliže uplatníme netoleranci vůči těm, kteří potenciálně nejsou tolerantní, otevřeme tak společnost více? Samozřejmě že ne. Antiteze nefunguje.

Popper dochází k závěru, že liberální demokracie je jedinou formou vlády, která umožňuje provádět reformy bez násilí a krveprolití. Přechod od kapitalismu k socialismu je ale podle Marxe možný jak mírovou cestou, tak za použití násilí. Záleží na míře odporu vládnoucí třídy. Dnes dělníci více inklinují k vyjednávání o mzdách než k plánování revoluce. Téměř nikdo netouží dnes po vyvlastnění půdy a soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Téměř nikdo netouží dnes ani po beztřídní společnosti, definované rovností a bezzásluhovostí. Nicméně Popperovy politické pamflety se v Evropě ujaly jako šidítko. Přinášejí diskuzi o změně, ve které se vyčerpá odhodlání ke změně.

V USA, kdysi vykořisťující indiány a africké otroky na plantážích a posléze celé regiony v nekoloniální závislosti, se ujala evangelikální teze o Božím předurčení kolonistů k odpovědnému vládnutí. Dnes smrštěná do amerického národního motta In god we trust, převzatého z básně „Obrana Fort M’Henry“ z roku 1814. V Boha věříme. Černoši i indiáni by mohli vyprávět.

Evangelikální přesvědčení o předurčenosti dalo v roce 1997 vzniknout ambiciózní ideologii o „novém americkém století“, vzešlé z názoru, že Republikánská strana postrádá „přesvědčivou vizi pro americkou zahraniční politiku“. The Project for the New American Century, (PNAC) byl think tank amerických neokonzervativců, kritizující „absenci amerického vedení“ a verbalizující touhu vládnout celému světu – vojenskou silou a „morální čistotou“. Popsal Spojené státy jako „přední světovou velmoc“ a uvedl, že národ čelí výzvě „vytvořit nové století příznivé americkým principům a zájmům“. Od té doby tato ideologie „vytvoření dominantní síly zítřka“ rozpoutala několik válek, které destabilizovaly Střední východ či Střední Asii. Rozpoutává desítku státních převratů. Jediné, co bylo USA v jejich světovládné touze schopno zastavit, bylo prozatím Putinovo Rusko.

Mnoho Čechů starší generace pamatuje z vyprávění rodičů příběhy o bestialitě banderovců. Katyňský masakr a další zvěrstva. Mnoho Čechů pamatuje z vyprávění rodičů zvěrstva německých nacistů. Mnozí předkové skončili v koncentračních táborech, mnozí nepřežili. Židé tu dobu nazývají šoa. Češi nikdy neuvěřili pohádce o hodných sudetských Němcích, kteří volili Henleina z nerozumu. Ví, že osvobození od nacistů a jejich Volksdeutsch nepřišlo do Prahy a Berlína samo, ale za cenu milionů životů vojáků Rudé armády. Málokdo z těch, kteří k Němcům nepatří, se bude zastávat vysídlených, i když byli vyhnáni – třeba bičem nebo samopalem. Heim ins Reich. Chtěli to, měli to. Mohli být rádi, pokud přežili. A málokoho co přesvědčí k sympatiím vůči Zelenského Ukrajincům, nepokrytě se hlásících k dědictví Bandery a ukrajinských SS. Ještě dnes. To je síla historie, to je síla práva Ruska postavit se ukrajinskému nacionalismu, který nezkrotil ani Sovětský svaz.

Psali jsme:

• Proč to ČR dovolí? „Seznam nepohodlných“ i v rozhlasu. Zlo nad tím, kdo to zaplatil

Většina Čechů, obviňovaných popperovskými liberály z „fascinace Ruskem a diktátorskými režimy“, netouží po životě v Rusku, ale po kulturně konzervativnějším a bezpečnějším životě doma. Odmítají vnucovanou agendu homosexuálů a její propagaci ve veřejném prostoru a navíc za veřejné peníze. Vnímají potřebu multipolární kulturní politiky stejně jako multipolárně vyvážené globální politiky. A omezení dominance USA a agresivního NATO.

To jsou naprosto legitimní požadavky.

Češi vnímají vcelku moderní multinárodní, multikulturní a multináboženské Rusko, stejně jako například Assadovu multináboženskou Sýrii či o něco exotičtější Indii a Čínu jako inspirativní modely soužití různých kultur.

Pod vládou Komunistické strany Číny s ideologií „socialismu s čínskými rysy“ a osmi dalších menších politických stran žije více než 1,4 miliardy lidí, vyznávající „tři doktríny“ – buddhismus, taoismus a konfucianismus, ale i mongolský šamanismus, čínské lidové náboženství (kulty Huangdi, Guandi, Caishen, Pangu a mnoho dalších), křesťanství či islám. Bez vyznání, plně nevěřících nebo ateistů je v Číně pouze čtvrtina občanů a komunistů není ani desetina. Čína uznává 56 etnických skupin a 292 živých jazyků. Asi nikdo z Čechů by nechtěl žít a pracovat tak, jako Číňan. Asi nikdo z Čechů netouží po asketismu Indů. Přesto tyto kultury mohou inspirovat.

Češi pohrdají evropským tavícím kotlíkem, preferující náboženské a kulturní menšiny, ve který se pokusily Evropu proměnit imigrační politikou Francie (De Gaulle) a Německo (Merkelová) za mohutného hýkání bruselských socialistů. Namísto rasově a nábožensky smíšené „otevřené“ společnosti vznikly v západní Evropě islámská ghetta a šíří se zde sektářství a násilí. A to přesto, že země jsou formálně sekulární. Sekularismus ale nejsou schopny prosadit v praxi. Dnes už i dříve sekulární němečtí Turci sní o chalífátu a vládě práva šaría. S právem EU naprosto nekompatibilním.

Zatímco USA a země EU touží Rusko rozbít na několik částí a ty ekonomicky ovládnout, ve střední Evropě vzrůstá proti unitaristickým snahám EU a expansionismu NATO potřeba zachování národních států a ve středoevropském regionu udržení oboustranně výhodných vztahů. To není láska k Sovětskému svazu, to není láska ke komunismu. Rusko je dnes tvrdě kapitalistická země s omezenými sociálními a důchodovými systémy, omezeným rozsahem a kvalitou zdravotní péče. Putin není ani Lenin, ani Brežněv. Ale není jen jedna víra, není jen jeden Bůh a není jen jedno politické přesvědčení. I tak lze žít v jedné zemi. Rusko je ale zárukou, že nebudeme žít po americku.

Ignorování přesvědčení lidí a prosazování jedné cizorodé doktríny vede k pohrdání lidí vládou a vzestupu antisystémových politických formací, které usilují o změnu. V minulosti došlo po rozčarování z gerontokracie Husáka a Jakeše k státnímu převratu. Havlovo OF nevydrželo ani jedno volební období. Pak zklamání z budování Klausova „kapitalismu bez přívlastků a na úvěr“ vedlo k „šokujícímu“ vítězství Zemanových sociálních demokratů a vytváření „sociálně citlivějšího kapitalismu s českými rysy“. Jen patnáct procent lidí tehdy volilo komunisty a ani to nezměnilo systém. Nyní se schyluje k další změně vládnoucí koalice. Důvodem není Putinova infiltrace české politiky prokremelskými dezinformacemi, ale dlouhodobá neschopnost a neochota vlád vedených ODS naslouchat občanům, kterým vládne.

Psali jsme:

• Kdo to objednal? Hon na „dezinformátory“ má trhlinu, přišla reakce

Matěj Nejedlý se zaštiťuje neziskovou, když ve svém článku zveřejňuje YouTube kanály, na kterých PSSI nedoporučuje inzerovat a uvádí důvody. Je to velmi různorodá směsice. Vedle lidí, ze kterých by měl psychiatr radost, zcela bezostyšně nálepkují aktivisté levicové i pravicové politické protivníky vlády a dokonce zvolené europoslance. A to už je moc.

Kanál „Aby bylo jasno“ provozuje za vlastní peníze podnikatelka, ekonomka a publicistka, bývalá vysokoškolská pedagožka a europoslankyně Jana Bobošíková. Chcete-li, konzervativně středopravicová (dle mého názoru, a znám ji osobně 35 let). Chcete-li, odmítající vměšování Sudetoněmeckého landsmanšaftu do české politiky prostřednicvím křesťanských stran. Jinak zastávající se lidických žen. Zde je nálepkovaná jako antidemokratická, proruská, protiukrajinská. Asi proto, že nehýká nadšením z vojenské podpory Ukrajině. V jejím pořadu jsem měl jednou příležitost se vyskytnout. Z jejího moderování mám lepší pocit, než z řady redaktorů České televize.

Jana Bobošíková byla vždy perfektně informovaná, veškerá témata měla vždy precizně vyrešeršovaná. Při svém působení v TV NOVA byla jako moderátorka ekonomického magazínu obávaným protivníkem všech politiků. Vzdělaná, chytrá, rychlá, jízlivá. Zmije lovící myšky.

Jako „dezinformační aktér“ v té souvislosti zmíněná Hana Lipovská je ekonomka a určitou dobu také vysokoškolská pedagožka. Konzervativně pravicová katolička, která už dnes dokonce nevypadá jako konzervativně pravicová katolička. Bývalá analytička Institutu Václava Klause. Mezi jejími tématy je i vystoupení Česka z Evropské unie. Nemusím s ní souhlasit skoro v ničem, ale za dezinformaci bych považoval pouze, kdyby řekla onu slavnou dogmatickou větu, že „trh vyřeší vše“.

Petr Bureš TV je „televize z obýváku“, někdy prostřednictvím videochatu. Petr Bureš je komunista. Moderátor, který neklade útočné otázky, ale dává svým hostům prostor pro vyjádření. Své názory neprezentuje, ani jednostranným výběrem otázek či hostů. Pracuje s širokým spektrem dotazovaných, od konzervativní pravice po krajní levici. Zde nálepkován jako protidemokratický, protivládní, protiunijní, proruský. Někteří jeho hosté možná protiunijní, proruští jsou. A proč ne… Protidemokratický nikdo. Ale o tom je svoboda slova. Jednou jsem byl jeho hostem i já. Proti mě konzervativní komunista Josef Skála. S řadou jeho vět jsem nesouhlasil, ale polemiky se vzdělanými lidmi mám rád.

Jedinou nálepku bych Burešovi přiznal. Ale… Proboha, co je špatného na tom, že je televizní kanál protivládní? To se nesmí? Od kdy?

Kateřina Konečná je předsedkyně Komunistické strany Čech a Moravy, lídr úspěšné koalice Stačilo! Druhé volební období europoslankyně, bývalá poslankyně Parlamentu České republiky. Bylo by trapné, kdyby nebyla prokomunistická. Jako proruskou bych ji nenazval, jako radikálně protiválečnou ano. Ví, že střední Evropu už nedělí železná opona ani od Východu, ani od Západu a že tlusté roury donedávna přinášely z Východu na Západ laciný plyn a ropu. Protievropská není. Je krajně kritická vůči Evropské unii Leyenové, proti Evropské unii nadnárodních korporací a amerických imperiálních zájmů. Naprosto legitimní názor. Kdyby zde někdo nalepil ceduli protivládní, tak by se trefil. Ale jednoznačně pro Fialovu vládu je pouze 2 % občanů. Takže slogan Stačilo! sedí.

Ivan David. Europoslanec SPD druhé volební období, v minulém období se v EP zabýval zemědělstvím. Bývalý ministr zdravotnictví Zemanovy vlády, tehdy bylo proč být v ČSSD. Jeden z mála Zemanových ministrů, kteří nehlasovali pro bombardování Jugoslávie a byli vždy striktně proti válce. Jakékoliv válce. U lékaře je to pochopitelné. Střelná zranění se léčí blbě. Posttraumatické syndromy také. Konzervativní socialista i v rámci ČSSD, dnes kritik liberálních politik Evropské unie a Leyenové. Označovat jeho názory za „krajní pravici“ bych se neodvažoval nikdy.

Protiproud TV je pravicově konzervativní web a videoblog, řízený bývalým asistentem prezidenta Václava Klause Hájkem. Je to opravdově pravý protiproud, který fialovou ODS považuje za bezzubou levici. Prý také proruský, protidemokratický… Geopolitika střední Evropy se za slogany neschová.

Modrý jelen – prý pseudo-analytický kanál. Je to portál profesionálního novináře Petra Bohuše, bývalého šéfredaktora ostravského zpravodajství a publicistiky České televize, poté šéfredaktora publicistiky ČT, kde mimo jiné dozoroval investigativní pořad Klekánice. Bohuš byl členem Správní rady Syndikátu novinářů České republiky. Dnes se hlásí spolu s několika bývalými vysokými státními úředníky ke spolku Národní rada obnovy. Ušlechtilé, i když k ničemu.

Psali jsme:

• Nemohl mlčet. Autorka analýzy o dezinformacích uprostřed skandálu

Mimo tyto výsostně politické a naprosto legitimní projekty si cenzoři z PSSI a pan „reportér politického týmu“ serveru Seznam Zprávy Matěj Nejedlý zasedli na různé ezokraviny, a ezokrávy, odpůrce očkování, popíječe sava a provozovatele kurzů emoční inteligence. Zde se můžeme o dezinformacích bavit, ale pokud nechce tento stát v médiích zavést fašistický pořádek. Nic z obsahů není hodno udání na státním zastupitelství. Nic nevyčnívá z houštiny svobody slova, uplatňovaného na českém internetu či v různých pestrobarevných magazínech pro ženy v přechodu. I blázen, pokud mu to soud výslovně nezakáže, může publikovat v tisku či na internetu obsah, který nevyzývá k trestným činům a či jiným důvodům, pro který lze svobodu slova podle článku 17 Listiny omezit. A to musí říci pravomocně soud, ne nějaký pošuk z neziskovky nebo redaktor obskurního lososového plátku.

Několik zkroucených paragrafů, zvláště pro vydavatele: Dle § 4 tiskového zákona 46/2000 Sb. i obdobného paragrafu vysílacího zákona 231/2001 Sb. za vydaný obsah odpovídá vydavatel / vlastník média. Ne host, který lhal do mikrofonu. Ne redaktor, který to připravil k vydání či napsal pomluvu. Ne editor, který to pustil do vydání. Dokonce ani ne šéfredaktor. Ale majitel. Takže bych si dovolil poučený názor, že peněženka vydavatele Seznamu Zprávy je v potenciálním ohrožení.

Existuje něco jako občanská čest fyzické osoby (§ 81 odst. 2 NOZ), které požívají ochrany v článku 10 Listiny základních práv a svobod , článku 8 Evropské úmluvy o lidských právech a článku 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, odpovídající dobré pověsti právnické osoby. Jde o úctu, společenský respekt projevující se zejména přízní veřejnosti, příznivým míněním spotřebitelů o zboží nebo službách pocházejících z jednoho zdroje ( § 248 odst. 1 TZ a § 324 TZ). Čest má poslanec, čest má vysokoškolský pedagog. Čest má i podnikatel, pokud nepřestupuje zákon a to je mu třeba dokázat před soudem.

Trestného činu pomluvy (§ 184 trestního zákoníku) se dopustí ten, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu.

Sakra, pane vydavateli, to bude drahý…

Pouze zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání uvádí, co se nesmí říkat v médiu, které je registrováno jako televize či rádio (§ 31 – § 54a zákona 231/2001 Sb.) Odvysílané pořady například nesmí podněcovat k násilí nebo nenávisti vůči skupině osob nebo členovi skupiny z důvodu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, náboženského vyznání nebo přesvědčení, politických nebo jiných názorů, etnického nebo sociálního původu, genetických rysů, státního občanství, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, narození, rodu, zdravotního postižení, věku, sexuální orientace nebo jiného postavení, nesmí vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj nezletilých osob zejména tím, že obsahují pornografii nebo hrubé samoúčelné násilí, nezařazovat pořady, které mohou utvrzovat stereotypní předsudky týkající se etnických, náboženských nebo rasových menšin…

Takže prosím neříkejte v televizi, že všichni muslimové jsou teroristi. Jen někteří.

Na evropské úrovni § 10 Úmluvy, stejně jako § 17 české Listiny základních práv a svobod, zajišťuje svobodu slova. Ať si o tom myslí Foltýni co chtějí.

Článek 2. odst,. 3 a 4 Ústavy České republiky totiž praví, že

(3) Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.

(4) Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

Ona zlořečená Listina základních práv a svobod v článku 17 odst. 4 (stejně jako Úmluva v článku 10 odst. 2 obdobně) říká:

(1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.

(2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.

(3) Cenzura je nepřípustná.

(4) Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.

Je potřeba jen zajistit, aby byla zaručena nejen svoboda projevu, ale i svoboda po projevu.

Je obecně uznávanou zásadou, že u difamujících skutkových tvrzení je důvodem vylučujícím omezení zákonem či kriminalizaci zpravidla skutečnost, že taková tvrzení jsou pravdivá (resp. že příslušná informace odpovídá pravdě). Pravdivost těchto tvrzení ovšem musí prokázat jeho původce (důkaz pravdy). Takže dokazatelnou pravdou pomlouvat nelze a pověst člověka i dobré jméno firmy postavené na lži o sobě samém vede ke zničené pověsti zveřejněním pravdy.

Je pak také obecně uznávanou zásadou, že svoboda slova není institutem bezbřehým. Za výkon tohoto práva obecně nelze považovat tvrzení nepravdivých, resp. pravdě neodpovídajících skutečností. To se ale týká tvrzení skutkových, popisujících skutečnost, nikoliv propagandu. A netýká se to úsudku, čili komentáře.

Tolik judikát českého Nejvyššího soudu 30 Cdo 1385/2006.

Evropský soud pro lidská práva, pokud náhodou všechny vnitrostátní soudy zjourovatí, musí věnovat maximální pozornost zásadám, které charakterizují „demokratickou společnost“. Svoboda projevu je jedním ze esenciálních pilířů takové společnosti, jednou ze základních podmínek jejího pokroku a rozvoje každého člověka. S výhradou odst. 2 článku 10 Úmluvy se vztahuje nejen na „informace“ nebo „myšlenky“, které jsou příznivě přijímány nebo považovány za neškodné nebo lhostejné, ale také na ty, které urážejí, šokují nebo narušují stát nebo jakoukoli část populace. Takové jsou požadavky onoho pluralismu, tolerance a velkorysosti, bez nichž neexistuje „demokratická společnost“. To mimo jiné znamená, že každá „formalita“, „podmínka“, „omezení“ nebo „trest“ uložený v této oblasti musí být úměrný sledovanému legitimnímu cíli.

Z jiného hlediska, kdo vykonává svou svobodu projevu, přebírá „povinnosti a odpovědnost“, jejichž rozsah závisí na jeho situaci a technických prostředcích, které používá. Soud nemůže přehlížet „povinnosti“ a „odpovědnosti“ takové osoby, když se ptá, jako v tomto případě, zda „omezení“ nebo „sankce“ vedly k „ochraně morálky“, která je učinila „nezbytnými“ v „demokratické společnosti“.

Ono totiž není možné nalézt ve vnitrostátním právu jednotlivých států Evropy jednotné evropské pojetí mravů. Pohled jejich příslušných zákonů na požadavky morálky se čas od času a místo od místa liší, zejména v naší době, která se vyznačuje rychlým a dalekosáhlým vývojem názorů na toto téma.

To je poučení všech soudců z přelomového rozsudku Evropského soudu pro lidská práva 5493/72 ¹ Handyside v. UK. Budete se divit, ale rozsudek byl publikován v roce 1976.

Pamatujete na film Lid versus Larry Flynt? Tento spor pornomagnáta s americkým nábožensky orientovaným moralismem, ukončený po dvaadvaceti letech v roce 1999, se týkal obdobného případu, v americké judikatuře zásadního, protože se v první fázi² zabýval „parodií, kterou nebylo možné rozumně považovat za pravdivou“, i když mohla karikovanému způsobit „emocionální úzkost“.

Při střetu garantovaných práv a svobod je věcí soudu, aby zvážil význam proti sobě stojících zájmů na principu proporcionality, tvrdí daleko mladší judikát českého Nejvyššího správního soudu 6 As 21/2007–109 ³. Prozatím svoboda slova dostávala vždy přednost.

V rozsudku Jersild v. Dánsko ⁴ se Evropský soud pro lidská práva zabýval stížností novináře, který byl sankcionován za to, že dal v televizním pořadu prostor k vyjádření příslušníkům neonacistického hnutí (to je něco stejně toxického, jako onen proruský narativ)… Soud uplatnil zásadu, že posel je chráněn, i když přináší špatné zprávy a dospěl k závěru, že uložení sankce představovalo porušení svobody slova dle čl. 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv.

Přestože nesmí média překračovat určité meze, zejména pokud jde o pověst a práva druhých, jejich povinností je předávat – způsobem, který je v souladu se svými povinnostmi a odpovědností – informace a myšlenky o všech záležitostech veřejného zájmu⁵. Nejen, že tisk má za úkol tyto informace a myšlenky předávat: veřejnost má také právo je dostávat. Pokud by tomu bylo jinak, tisk by nemohl hrát svou zásadní roli „veřejného hlídacího psa“ ⁶

V češtině vyzýváme někoho tak, že pátým pádem voláme. Pokud tedy nevoláme pátým pádem Židy do plynu nebo Palestinu od moře k řece, nezneužíváme-li svobody slova proti smyslu svobod, abychom například svými výroky rozdmýchávali etnickou nenávist či svým ignorantstvím způsobili šíření nakažlivé choroby, nebo způsobili popáleniny jícnu savem, ale pouze vyjadřujeme svůj kritický názor na věci veřejné, včetně oprávněnosti nebo šance vyhrát válku, nikoliv však na délku něčího pohlaví (což jest sféra soukromá), požíváme ochrany, práv a svobod světa postaveného na vládě práva.

Politici to mají trochu jinak. Musí snést víc. Hranice přijatelné kritiky jsou širší, pokud jde o politika – nebo politickou stranu – jako je pan Le Pen a Front National – jako takové, než pokud jde o soukromou osobu. Pan Le Pen, přední politik, je známý pro své kruté projevy a extremistické názory, kvůli kterým byl několikrát odsouzen za podněcování k rasové nenávisti, bagatelizace zločinů proti lidskosti, zohledňování zvěrstev, omlouvání válečných zločinů, urážky veřejných činitelů a urážlivé poznámky. V důsledku toho se vystavil tvrdé kritice, a proto musí v této souvislosti projevit obzvláště vysokou míru tolerance⁷, pravil Evropský soud pro lidská práva a předznamenal tím výsledek českého Ústavního soudu v případě, známém jako „Pitomio II“. … Svoboda projevu není cílem sama o sobě, ale prostředkem k vytvoření demokratické společnosti, pravil soud.

Informují-li média o válce na základě informací jedné strany sporu (ta druhá je přece fuj), je to vždy špatně, protože ve válce každý lže a my máme právo pro vytvoření samostatného názoru slyšet lži obou stran. Jako soud. Audiatur et altera pars. Nechť je slyšena i druhá stana. Informační válka je integrální součástí bojových taktik na oklamání protivníka všech armád světa a všech režimů, ruské, ukrajinské, izraelské či palestinské nevyjímaje. Ani Hizballáh nemluví pravdu. Tím méně Brusel. Za druhé světové lhala i BBC, ten etalon žurnalistiky.

Komu nelétají kulky nad hlavou a není na bojišti, aby vše viděl na vlastní oči, musí si „objektivní a vyvážené informace pro vytvoření názoru“ opatřit z obou stran. Komu věřit a komu nevěřit nikdo neporadí. Ale lze se podívat na měsíc staré zprávy a zjistit, kdo a o čem lhal víc. To je jediné kritérium: klasifikace zdrojů a křížové porovnání zpráv. Já na to už mám plugin v prohlížeči a tím se blížím analytickému oddělení rozvědky. Druhý plugin mám na rozpoznávání popularity zpráv a tak uhodnu, kterým zprávám uvěří třeba v redakci zpravodajství České televize. Od té chvíle vás zpravodajství začne bavit jako koníček.

Kdysi to bylo složité. Nacisti trestali poslech zahraničního rozhlasu zastřelením. A tak nevěřili, ani když jim oznámili, že válku prohráli. Matěj Nejedlý a jeho zdroje by chtěli trestat vyhladověním. Naštěstí stále ještě máme obsahově inertní internet, který přinese stejně rychle pravdu i lež. Obojí nám v okamžiku robotický překladač přeloží z desítek jazyků do toho našeho. Není problém číst Žen-min ž‘-pao v češtině. A tak JEDNOU PROVŽDY skončila doba Foltýnů, kteří by chtěli určovat, kdo smí a kdo nesmí co vidět nebo slyšet. Ten ošklivý technologicky neutrální a demokratický internet přináší mimo jiné i aplikace VPN, které nám umožní podívat se i na stránky, které před námi chce Evropská unie utajit a tak je zakázala. Ale i když si z Prahy nekliknu na „Putinův“ Sputnik, kliknu si z Brazílie nebo Thajska přes onu VPN. Ale ono to není potřeba… Dnes už pravdu přizná nejen RaptorTV nebo Kateřina Konečná, ale i Washington Post. Protože utajit už nic nejde.

Hlupáci, jako bývalá komisařka Jourová, se ještě pokoušejí bojovat s pokrokem zastrašováním, směrnicemi a nařízeními, ale marně. Internet neví, co je to Evropská unie. Pro něj je to jedna doména ze stovek jiných. Čas mezi dezinformací a informací se zkracuje. Politický boj se plynule přizpůsobuje a metody politického marketingu všech politiků všech stran všech zemí už počítají s nezjistitelností polopravd i pololží.

Je to cesta, která nezná dobré zprávy. Na jejím konci nahradí víra (v to, že se něco nějak někde stalo) znalost. Protože dezinformace neexistují. Existuje pouze jedna informace a druhá informace. Jeden zdroj a druhý zdroj. Pokud se liší, nemáme jiné kritérium výběru, než naše sympatie k jednomu nebo druhému zdroji. Případně znalost kontextu a dlouhodobou klasifikaci zdrojů, při které se musíme spolehnout pouze na znalosti. Žádný google ani facebook to za nás neudělá. Spolehnout se budeme moci pouze na svoje oči a svoje uši, a u naprosté většiny událostí nebudeme. Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí. To pravil apoštol Jan před dvěma tisíci lety (Jan 8:32). Věříte mu? Já ne.

1 Rozsudek ECHR 5493/72 Handyside v. UK. ECHR 1976. nakladatelství Stage 1 – vydání „pobuřující“, „obscénní“ a „podvratné“ knihy „The Little Red Schoolbook“
HTML EN: https://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-57499

2 Rozsudek NS USA 485 US 46 Hustler Magazine v. Falwell, 1988
HTML EN: https://supreme.justia.com/cases/federal/us/485/46/

3 Rozsudek NSS 6 As 21/2007–109 Prima v. RRTV
HTML CZ: https://www.zakonyprolidi.cz/judikat/nsscr/6-As-21-2007-109

4 Rozsudek ECHR 15890/89 Jersild v. Denmark, ECHR 1994
HTML EN: https://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-57891

5 Rozsudek ECHR 19983/92 Rozsudek De Haes, Gijsels v. Belgium, ECHR 1997. pomluva soudce novinářem
HTML EN: https://hudoc.echr.coe.int/spa?i=001-58015

6 § 45 rozsudku ECHR 5493/72 Handyside v. UK

7 Rozsudek GC ECHR 21279/02 a 36448/02 Lindon, Otchakovsky-Laurens, July v. France. ECHR 2007
https://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-82846

Zdroje:

#sdfootnote1anc

#sdfootnote1sym

#sdfootnote2anc

#sdfootnote2sym

#sdfootnote3anc

#sdfootnote3sym

#sdfootnote4anc

#sdfootnote4sym

#sdfootnote5anc

#sdfootnote5sym

#sdfootnote6anc

#sdfootnote6sym

#sdfootnote7anc

#sdfootnote7sym

https://demagog.cz/diskuze/fotomontaz-pridala-do-babisovy-evidencni-karty-stb-jmeno-petra-fialy