„Lidé s rozhledem vypnuté míchačky.” Šimíček o vládě i budoucnosti ODS

24.07.2026 19:11 | Rozhovor

autor: Jaroslav Polanský

PROTI SRSTI S ONDŘEJEM ŠIMÍČKEM V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz se člen ODS, právník a publicista Ondřej Šimíček vyjadřuje ke sporům ohledně české delegace na summitu v Ankaře. „Babiš nechápe, že prezident je ústavní činitel s vlastní demokratickou legitimitou, a ne nepohodlný zaměstnanec holdingu, kterému lze sebrat služební cestu,“ říká. A mluví i o těch, kdo kopou do prezidenta.

Ondro, poslední rozhovor jsme dělali, když jste byl ve značně rozezleném stavu kvůli přesunu (nejen) protidrogové politiky z Úřadu vlády na ministerstva. Nastalo v té věci od té doby něco, co by vaše rozladění zmírnilo?

Milý Jardo, zdravím Vás i Vaše milé čtenáře.

Ne. Naopak se ukázalo, že moje rozladění bylo zcela na místě.

Od 1. července byla agenda protidrogové politiky skutečně přesunuta z Úřadu vlády na Ministerstvo zdravotnictví. Skončil národní protidrogový koordinátor Pavel Bém a podle informací ČTK při přesunu skončila skoro třetina expertů. To je opravdu pozoruhodný způsob, jak údajně něco zefektivňovat – vezmete funkční nadresortní systém, rozbijete ho, část lidí vám odejde a pak slavnostně oznámíte, že všechno funguje dál.

Mně primárně vadí princip. Politika závislostí není jen zdravotnictví. Je to zdravotnictví, školství, sociální oblast, bezpečnost, justice, prevence. Proto měla být koordinována nad jednotlivými resorty.

A druhá věc je ten tradiční babišismus. Nejdřív bez pořádné debaty něco rozkopnout, potom svolat pracovní skupinu, a nakonec vysvětlovat odborníkům, že tomu vlastně nerozumějí.

Takže moje rozladění se nezmenšilo. Spíš se změnilo v přesvědčení, že tihle lidé skutečně považují stát za firmu, jen bohužel za firmu řízenou metodou: nejdřív přestěhujeme oddělení a potom zjistíme, co vlastně dělalo. Když jenom tunelují rozpočty do holdingu, je to špatně, ale svým způsobem je to jenom malé (u nich velké) české loupežnictví, ale zničit agendu, ve které jsme byli světovou špičkou a ohrožovat tím budoucnost příštích generací takovým způsobem, jakým to doposud za 30 let u nás nikdo neudělal, to je opravdové zlo. Závislostní politika téhle vlády ohrožuje všechny občany a především děti a mládež. Je to zločin na člověku.

Vy jste komentoval zákaz mobilů ve školách, prosazovaný osobně Andrejem Babišem, jako „boj o člověka“. Ve smyslu bránění člověka před „bolševismem“. Ostatně vůči vládě jste použil posledně termín „fízlofašismus“. Uznáváte nicméně, že Babišovi třeba v tomto případě jde o ty děti?

Já Andreji Babišovi do hlavy nevidím. Klidně připustím, že může být subjektivně přesvědčený, že dětem pomáhá.

Ale dobrý úmysl ještě není legitimací k tomu, aby stát rozhodoval úplně o všem.

Vláda nyní podpořila návrh Babiše a Roberta Plagy na plošný zákaz používání mobilů a podobných zařízení během výuky a souvisejících vzdělávacích aktivit v mateřských a základních školách a na nižších stupních víceletých gymnázií, s plánovanou účinností od září 2027 a s některými výjimkami.

Já nezpochybňuji problém. Mobily, sociální sítě a nekonečné čumění do displejů problém jsou.

Já zpochybňuji tu mentální zkratku: existuje problém – zakáže ho stát.

A to je přesně ten boj o člověka, o kterém mluvím. Kdo má vychovávat dítě? Rodič. Kdo má organizovat výuku? Škola. Kdo má nastavovat pravidla ve škole? Ředitel a pedagogové v dialogu s rodiči.

Stát má zasáhnout tam, kde je to nezbytné. Ne se chovat jako celostátní třídní učitel.

Bolševismus nezačíná rudou knížkou. Začíná představou, že úředník ví lépe než svobodný člověk, jak má žít.

Mě určitě neobviňujte z toho, že já bych se toho zákazu zastával. O školních obědech si školy teď už mohou rozhodovat samy, nicméně regulaci mobilů za ně řeší rovnou vláda. Jak chápete, že o guláši s knedlíkem a buchtičkách se šodó ředitelé škol spolu s rodiči rozhodnout smějí, ale o používání mobilů dětmi nikoliv?

Ono to s těmi obědy není úplně tak, že by školní jídelna byla poslední výspou ryzího anarchokapitalismu. Výživové normy existují a nové parametry takzvaného spotřebního koše byly pouze odloženy do 1. září 2027.

Ale ten paradox, na který narážíte, samozřejmě existuje.

Já bych obecně školám dal mnohem větší autonomii. A s autonomií také odpovědnost.

Jedna škola může mobily během výuky vybírat do skříňky. Druhá je může používat při výuce. Třetí nastaví zákaz jen pro první stupeň. Rodiče vědí, kam své dítě posílají. Ředitel za výsledky odpovídá.

To je normální svět.

Nenormální svět je, když se předseda vlády ráno probudí, natočí video a odpoledne už půlka státního aparátu řeší, jestli má Pepíček z 6.B telefon v aktovce.

To je celý Andrej Babiš v kostce. Mikromanagement země o jedenácti milionech obyvatel.

Já bych radši premiéra, který řeší bezpečnost, ekonomiku a pozici země ve světě než celostátního školníka kontrolujícího, jestli má Anička zapnutý TikTok.

Vy jste ostatně aktivní v oblasti digitalizace státní správy čili se zabýváte moderními technologiemi. Co třeba taková AI neboli umělá inteligence? Slyšel jsem teď myšlenku, že teď je poslední moment, kdy se s ní člověk může naučit pracovat, aby ji učinil součástí svého života či práce. Pokud to teď neuděláme, staneme se zbytečnými…

Tohle jsou podle mě dvě různé věci.

Ano – kdo se naučí AI rozumně používat, bude mít obrovskou výhodu před člověkem, který ji ignoruje. Stejně jako měl kdysi výhodu člověk, který uměl používat počítač, internet nebo Excel.

Ale ne, lidé se nestanou zbytečnými.

Zbytečnou se může stát část činností. A některé profese se dramaticky změní. AI umí neuvěřitelně zrychlit práci s informacemi, textem, daty nebo programováním. Jenže pořád potřebujete člověka, který ví, na co se ptá, pozná nesmysl, ověří výsledek, a především za rozhodnutí nese odpovědnost.

Ve veřejné správě vidím obrovský prostor. AI může pomáhat hledat duplicity, předpřipravovat dokumenty, třídit podání, vysvětlovat občanům jejich situaci nebo odhalovat absurdity v procesech.

Ale největší český problém není nedostatek umělé inteligence.

Je to přebytek přirozené byrokracie.

Takže než zapojíme AI do každého formuláře, bylo by dobré polovinu těch formulářů zrušit. Když zdigitalizujete špatný proces, tak bude sice digitální, ale pořád špatný.

A obecně říkám: AI se nebojte. Používejte ji. Učte se s ní. Ale hlavně si zachovejte vlastní mozek. Protože člověk, který bezmyšlenkovitě věří umělé inteligenci, je jen modernější verzí člověka, který bezmyšlenkovitě věří Andreji Babišovi.

Abychom sestoupili z ideových výšin k přízemní české politice. Co si vy jakožto politik i občan odnášíte ze summitu NATO v Ankaře? Jak co se týče českého sporu vlády s prezidentem, tak jeho celkových výsledků.

Začnu tou českou tragikomedií, která je ve skutečnosti mnohem vážnější, než vypadá.

Na jedné straně stojí prezident Petr Pavel – člověk, který rozumí bezpečnosti, mezinárodním vztahům, významu NATO i tomu, jak má představitel demokratické země vystupovat vůči spojencům. Důstojně, předvídatelně a se základní geopolitickou gramotností.

Na druhé straně Andrej Babiš, jehož zahraničněpolitický obzor tradičně neexistuje. Geopoliticky je zcela negramotný, vůbec nechápe pozici střední Evropy, historii, České zájmy, nechápe nic. Kdyby za ním přišel nějaký ferda a řekl mu, že v Burkina Faso může prodávat hnojivo, tak je schopen podle toho dělat zahraniční politiku, i když ten stát nenajde ani na tom svém slavném novém globusu.

Celá ústavní patálie přitom nevznikla proto, že by český ústavní systém byl nesrozumitelný. Vznikla proto, že si současná vládní parta neuvědomuje jednu základní věc – stát nedobyla. Dostala jej na omezenou dobu do správy.

To je zásadní rozdíl.

Babiš nechápe, že prezident je ústavní činitel s vlastní demokratickou legitimitou, a ne nepohodlný zaměstnanec holdingu, kterému lze sebrat služební cestu.

A právě proto musel Ústavní soud předběžným opatřením zajistit účast prezidenta Petra Pavla na summitu. Nakonec do Ankary odjeli prezident i premiér, zatímco vláda dál dětinsky trvala na tom, že delegaci vede Andrej Babiš. Samotný kompetenční spor přitom pokračuje.

Je to ostuda.

Ne proto, že by se dvě ústavní instituce nemohly přít. Mohou. Ale civilizovaný stát takový spor řeší s respektem k Ústavě, institucím a významu okamžiku. Ne, jako okresní organizace vítězné strany, která si rozděluje funkce po členské schůzi.

V době, kdy máme řešit zločinecké vrahy z Ruska, obranné kapacity a americký tlak na Evropu, jsme světu předvedli český cirkus Kdo sedí na které židli. A nejtragičtější na tom je, že v této dvojici je právě prezident Pavel tím, kdo chápe závažnost situace, zatímco premiér znovu dokazuje, že geopolitiku vnímá jako další díl svého nekonečného předvolebního seriálu.

Samotný summit ale hodnotím pozitivně.

Aliance potvrdila kolektivní obranu, pokračování výrazného růstu obranných kapacit a podpory Ukrajiny. V Ankaře byly oznámeny nové obranné nákupy přesahující 50 miliard dolarů a spojenci pro rok 2026 deklarovali 70 miliard eur vojenské pomoci, vybavení a výcviku pro Ukrajinu s ambicí obdobnou úroveň udržet i v roce 2027.

To je správná cesta.

Silná Evropa v silném NATO.

A platí to, co říkám pořád: bezpečnost není cateringová služba. Nemůžete si objednat americké vojáky, polskou armádu a ochranu spojenců a sami se tvářit, že budete financovat jen to, co zrovna dobře vychází v průzkumech.

Kdo chce mír, musí být tak silný, aby si na něj žádný stepní bandita netroufl.

A kdo chce řídit Českou republiku, měl by nejdřív pochopit, že ji nevlastní.

A celé je to rámováno výbuchem špinavé tuposti části elektorátu protičeských stran – lidé s rozhledem vypnuté míchačky a intelektuálními schopnostmi jednobuněčných organismů jsou najednou experti na Ústavu, jedou kolovrátek o rozvědčíkovi a přitom lezou do prdele estébáckému udavači a komerčním kolaborantům.

Jak se jako člen ODS díváte na Babišovu argumentaci, že poslední v plnění výdajů na obranu jsme díky Fialově vládě, která obranné výdaje jen slibovala, popřípadě je nadhodnocovala?

Jako na klasický babišismus.

O metodice započítávání obranných výdajů se vedla legitimní debata a některé položky byly přinejmenším sporné. Číslo na papíře navíc samo o sobě ještě neznamená skutečně bojeschopnou armádu.

Tím ale končí všechno, v čem může mít Andrej Babiš alespoň kousek pravdy.

Ten samý Babiš léta každou korunu na obranu vydával za útok na důchodce, strašil voliče zbrojením a lezl do zadku každému, kdo byl ochoten lhát, že mír zajistí odzbrojená Evropa, dobré slovo směrem ke Kremlu a dostatečně hluboký předklon před ruskými vrahy.

Teď se tváří, že objevil NATO.

Neobjevil. Jen zjistil, že jeho geopolitická tupost začíná být nebezpečná i pro něj samotného.

Babiš je dnes premiér. Není komentátor, není oběť minulosti a není opoziční kašpar na výjezdu po náměstích. Má vládu, rozpočet a odpovědnost.

Ať tedy přestane kňučet, koho zdědil, co mu kdo nechal a co mu údajně pokazil Petr Fiala.

Ať nakoupí munici.

Ať posílí armádu.

Ať splní závazky.

A hlavně ať přestane prodávat českou bezpečnost svému nejhloupějšímu voličstvu jako zbytečný luxus, za který by místo toho mohlo dostat další koblihu, dotaci nebo jednorázový úplatek z veřejných peněz.

Obrana není účetní kolonka ani téma pro další Babišovo ufňukané video. Za našimi hranicemi řádí ruská vraždící chátra a čeká pouze na slabost, zbabělost a hloupost Západu.

Andrej Babiš během let v opozici předváděl všechny tři.

Teď má možnost dokázat, že jako premiér zvládne alespoň něco jiného než lhát a hledat viníky.

Když se teď Alena Schillerová ohrazovala proti prezidentskému vetu zákona, který rozvolňoval rozpočtové výdaje, tvrdila, že tím Petr Pavel vetoval ekonomický růst, již zmíněné obranné výdaje i výstavbu infrastruktury. To jste asi trochu nadskočil, když jste to slyšel?

Nenadskočil jsem. Zasmál jsem se. Pak mi došlo, že tahle drzá ekonomická negramotnost řídí české veřejné finance, a smích mě přešel.

Alena Schillerová je Dorota Máchalová české politiky. Roky pomáhá ničit veřejné finance, zadlužuje budoucnost země, rozhazuje peníze, které stát nemá, a potom s výrazem účetní géniové mistruje odborníky, kteří na rozdíl od ní vědí, co je rozpočet, dluh a odpovědnost.

Její výrok, že prezident vetoval ekonomický růst, obranu a dálnice, není nadsázka. Je to špinavá a tupá lež.

Petr Pavel nevetoval jediný tank.

Nevetoval jediný kilometr dálnice.

Nevetoval hospodářský růst.

Vetoval pokus vlády otevřít si další vrata k nekontrolovanému utrácení a obejít pravidla, která mají bránit tomu, aby se státní rozpočet změnil v bezedný účet hnutí ANO.

Schillerová se snaží veřejnosti namluvit, že každá brzda zadlužování je útokem na prosperitu. Podle této zvrácené logiky stačí z auta vyhodit brzdy, sešlápnout plyn a prohlásit havárii za hospodářský rozvoj.

To není ekonomická politika. To je fiskální primitivismus.

Jestli stát potřebuje peníze na obranu, ať je dá na obranu. Jestli potřebuje postavit dálnici, ať ji postaví. Vláda má od toho rozpočet, většinu ve sněmovně a politickou odpovědnost.

Nemá ale právo rozvolnit pravidla, nalít do systému další desítky miliard a každého, kdo se tomu postaví, označovat za nepřítele růstu a bezpečnosti.

To je vrchol drzosti.

Schillerová roky pomáhala vyrábět stamiliardové schodky, rozdávala veřejné peníze jako předvolební letáky a dnes se tváří jako profesorka národního hospodářství. Její ekonomická kompetence spočívá v tom, že utratí peníze, které nevydělala, půjčí si peníze, které nebude splácet, a účet pošle lidem, kteří se ještě ani nenarodili.

A potom bezostyšně obviní prezidenta, že škodí České republice, protože jí odmítl podepsat další bianko šek.

To už není jen politická lež.

To je naprosté morální mrzáctví.

Mě tak napadá – a chápu, že to může znít divně tři a půl roku před parlamentními volbami – když ODS kritizuje v zásadě všechny vládní strany, s kým byste po příštích volbách jakožto člen ODS chtěl jít do vlády? Jsou všechny současné vládní strany u vás natvrdo vyloučeny? Protože s takovými Piráty jste si také užili svoje.

Tři a půl roku před volbami nemá smysl kreslit koalice a rozdávat ministerstva.

ODS má nejdřív splnit vlastní domácí úkol. Musí znovu přesvědčit lidi, že má ekonomickou kompetenci, rozumí veřejným financím, podnikání i fungování státu a dokáže nabídnout srozumitelný pravicový program.

Jedinou cestou k lepšímu, svobodnějšímu a bezpečnějšímu Česku je standardní politika.

Ne spasitelé. Ne politické sekty. Ne hnutí postavená na jednom majiteli, jednom vůdci nebo jedné hysterii. A už vůbec ne lidé, kteří tvrdí, že stát vyřeší úplně všechno.

Právě ti jsou nebezpečím pro všechny občany.

Je úplně jedno, jakou vlajkou přitom mávají. Jestli národní, sociální, zelenou, pokrokovou nebo jakoukoli jinou. Jakmile někdo začne lidem vysvětlovat, že svoboda je překážka a stát ví lépe než oni, jak mají žít, vždycky to skončí stejně.

Vyššími daněmi.

Dalšími zákazy.

Dalšími příkazy.

Dalšími úředníky.

A menší odpovědností člověka za vlastní život.

Standardní politika znamená pravidla, odpovědnost, střídání moci, respekt k institucím a vědomí, že stát občanovi nepatří nad hlavou. Má mu sloužit.

ODS musí být znovu stranou, která tohle říká jasně, sebevědomě a bez omlouvání.

Až přesvědčíme voliče, že máme nejlepší program pro ekonomiku, bezpečnost a fungování země, potom má smysl řešit, s kým lze po volbách vládnout.

Nejdřív ale musíme být silní sami.

Jinak jsou všechny dnešní koaliční úvahy jen hospodské kreslení mapy bitvy, do které jsme ještě ani nevyrazili.

Ještě taková aktuální věc: Všichni mluví o tom, kdo je tajemný bloger Thomas Paukner. Kdo to podle Vás bude?

Mě na tom nejvíc baví ta zoufalá snaha udělat z obyčejného PR projektu českého Deep Throat.

Kapuce. Změněný hlas. Tajemné záběry. Významné pauzy. Některá média kolem toho staví skoro špionážní thriller a snaží se publiku namluvit, že někde v přítmí sedí vševědoucí muž, který má klíče od všech trezorů české politiky.

Přitom je to s největší pravděpodobností mnohem prozaičtější.

Někdo dostane zadání, někdo dodá podklady, někdo je přepíše do čtivého textu a někdo jiný z toho vyrobí legendu o tajemném insiderovi. Normální politické PR, jen navlečené do kapuce a prohnané měničem hlasu.

Je to hlavně zábavné.

Obsah může být někdy trefný, jindy úplně mimo. To je ale vedlejší. Podstatné je, že se kolem toho vyrábí aura člověka, který ví všechno, vidí všude a mluví jen proto, že už nemůže dál mlčet.

Ale on nejspíš nemlčí proto, že ho pálí svědomí.

On plní zadání.

A cirkus médií podlézající protičeskému polosvětu kolem něj plní jiné zadání. Udělat z placeného nebo účelového komunikačního projektu tajemného rytíře pravdy.

Takže kdo je Thomas Paukner?

Netuším.

Ale skoro jistě to nebude osamělý génius v kapuci, který zachraňuje českou politiku před pravdou, již nikdo jiný neunese.

Spíš marketingový produkt pro publikum, které se rádo nechá vzrušovat laciným divadlem.

A ten změněný hlas tomu dodává přesně tolik důvěryhodnosti jako anonymní svědek v pořadu o mimozemšťanech.