Tento článek jsem napsal a ocitoval z různých zdrojů, protože patřím k těm, co zažívali pouto mezi umělci, herci, zpěváky, jejich diváky a posluchače. K lidem, kterým oni kdysi věřili, a pro které hráli a zpívali. Patřím do doby, kdy nám umělci neříkali, že jsme debilové, co ničemu nerozumí. Patřím do doby, kdy z pódia létaly narážky na tehdejší totalitní režim.

Všichni jsme byli na jedné lodi, všichni jsme věděli, o čem je řeč, umělce vítaly výbuchy smíchu a potlesku. Měli jsme pocit, že nám někdo rozumí, a že o nás někdo stojí, že se o nás někdo zajímá. Takže milí dnešní „umělci“ – tohle všechno jste v nás zabili. Už neříkáme naši umělci, už vám říkáme jen šmíra a trapní komedianti. Mnozí z nás vás nechtějí ani poslouchat, ani vidět a nechtějí chodit na vaše divadelní představení.

Zdeněk Svěrák byl pro nás kdysi pojmem, protože byl ve svém oboru jedinečný. Dnes je z něj zaujatý, nenávistný, zavilý stařík. Kdysi jsem měl rád pohádku „Jak se budí princezny“. Tak na ni se dnes už nedokážu dívat, protože je mi ze zpitomělého sluníčkáře Jana Hrušínského zle. Rád jsem poslouchal Tomáše Kluse – už to nejde a jeho cédéčka jsem hodil do koše na odpadky. A ti mladí v čele s Jiřím Mádlem a Marthou Issovou jsou klasičtí vymetenci, z nichž padají pouze hovnokecy a jejich mediální eurovyp reparovanost křičí na dálku. O jinak dobrém režiséru Janu Hřebejkovi ani nemluvě.
Přál bych si, aby se oživilo znovu to souznění mezi národem a jeho umělci, ale to chci asi moc a cesta k nápravě není vidět. Neustále na mne útočí z novin, z televize, z internetu záplava pitomostí od komediantů všeho druhu:
/o lásce a pravdě
/o tom, jak se máme chovat
/o tom, jak jsme hloupí
/o tom, jací jsme hajzlové
/o tom, jací jsme rasisté a xenofobové
/o tom, že jsme rusofilové
/o tom, že důchodci by měli držet hubu a krok

/o tom, že bychom měli vychcípat i se Zemanem (to přesně řekla nedávno herečka Eva Holubová)

/o tom, že je lepší muslim než český nevěřící nebo křesťan
/o tom, jak ničemu nerozumíme. A hlavně o tom, že pokud tohle nevnímáme tak jako oni, marně žijeme.

Protože oni jsou „elitou“ národa, všemu rozumí, i když se mnozí narodili až po roce 1989, ale všechno o době před tím znají mnohem nejlépe, všude byli mnohokrát. Jen nás neslyší, nás neposlouchají, a mezi námi asi nikdy nebyli ….