HŇUPOVÉ, ČÍ VÍCE LIDI „INFORMUJETE“ A VÁLCUJETE, TÍM VÍCE BUDE VZNIKAT NENÁVIST, A TO OPRÁVNĚNÁ, PROTI POTEŽOVANÝM MINORITÁM, O KTETÉ BY SI PŘED TÍM VAŠÍM BUBNOVÁNÍM A BUZERACÍ DŘÍVE NIKDO NIC ŠPATNÉHO NEPOMYSLEL , POKUD JE VŮBEC ZNAL. ALE VY JE STAVÍTE NA PIEDESTAL A NA TEN SE BUDE STŘÍLET ČÍM DÁL TÍM VÍCE!!! TO VY JSTE JE ALE VYSTAVILI DÍKY KRIMINALIZACI MAJORITNÍ SPOLEČNOSTI RIZIKU, TO VY JSTE ZODPOVĚDNÍ ZA VZESTUP RADIKÁLNÍCH PARTAJÍ A POLITICKÝCH I OBČANSKÝCH HNUTÍ, VY FOLTÝNOVY SVINĚ!!!
A PAMATUJTE: AKTYVYSTA– PARCHANT NEMAJÍCÍ ŽÁDNÉ LEGITIMNÍ ZDROJE PŮVODU VZNIKU (NIKÝM NEVOLENÝ, AROGANTNĚ SE ZVOLIL SÁM) . JE NEJHORŠÍ IDIOT NEVZDĚLAVATELNÝ HNED PO DOTACÍCH EUSSR KŘIVÍCÍCH TRH A ZAVAZUJÍCÍCH SI POSLUŠNOST PŘÍJEMNCŮ DOTACÍ.
Koncesionářské poplatky pro ČT a ČRo skončí prvního ledna příštího roku. Definitivně. V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz to říká premiér Andrej Babiš. Interview přineseme v pondělí ráno a nyní nabízíme krátkou ukázku.
Foto: Hans Štembera Popisek: Předseda vlády Andrej Babiš
Vláda Andreje Babiše koncesionářské poplatky zruší, žádný ústup od této programové priority se nekoná. ParlamentnímListům.cz to v rozhovoru potvrdil předseda vlády.
„Poplatky zrušíme, to platí. Nezapomeňte, že minulá vláda ČT a ČRo poplatky navýšila, takže dostali asi 1,5 miliardy navíc, přestože nejdřív veřejně ministr Baxa slíbil, že poplatky navyšovat nebudou. Sedmnáct členských států EU platí veřejnoprávní média přímo ze státního rozpočtu, není to nic neobvyklého, tady to ale opět vykreslují jako nějaké ohrožení demokracie,“ kroutí hlavou Babiš.
Připomíná, že řada dalších zemí Evropy také už koncesionářské poplatky nemá. „Ve Švédsku, Dánsku, Belgii a dalších zemích je taky ohrožena demokracie? Samozřejmě je to obrovská hloupost a zase jen manipulace. Měli jsme zrušení koncesionářských poplatků v programu, se kterým jsme vyhráli volby, takže je zrušíme a nahradíme financováním z rozpočtu, protože cokoliv jiného by byl podvod na naše voliče,“ konstatuje jednoznačně premiér pro ParlamentníListy.cz.
Odmítl tvrzení Milionu chvilek pro demokracii, že vláda na základě jejich tlaku z této priority ustoupila. „Ne, od ničeho jsme neustoupili. Lidé nebudou od 1. ledna 2027 platit koncesionářské poplatky. Tečka,“ opakuje šéf vlády a hnutí ANO.
Pokud jde o zpravodajství České televize, podle Babiše není všechno špatně. Na druhou stranu jasně uvádí, že hlavně tamní publicistické redakce si myslí, že je premiér jejich podřízený a má je poslouchat.
„Dával jsem teď rozhovor redakci ekonomických událostí a bylo to bez problému. Jenže v ČT jsou vybraní redaktoři, kteří jsou garancí antibabišismu a útoků na nás. To jsou hlavně ty různé publicistické redakce. Teď nedávno se mi stal další příklad. Přestože už nemám s Agrofertem nic společného, jedna redaktorka se mě zase na tuto firmu vyptávala. Když jsem jí řekl, aby se léčila z antibabišismu, ti samozvaní obránci novinářské etiky začali nadávat, co jsem si to dovolil. Zapomínají, že oni nejsou nějací nadlidé. Nejsem jejich podřízený, budu si říkat, co chci, a je mi úplně jedno, jak to budou komentovat,“ sděluje Andrej Babiš.
Celý rozhovor s premiérem naleznete na serveru ParlamentníListy.cz v pondělí ráno. Co všechno v něm najdete?
Reakci Andreje Babiše na výzvu jeho předchůdce Petra Fialy, aby nová vláda změnila názor a začala finančně přispívat do muniční iniciativy pro Ukrajinu.
Exkluzivní informace o tom, jaká česká média dostávala velké peníze od vlády Petra Fialy.
Kdo všechno má v České republice vliv a jak to změnit.
Co vláda podnikne ve vztahu k politickým neziskovkám, které často mají přístup do škol, kde ovlivňují názory a myšlení dětí.
Jak chce nová vláda podpořit nízkou porodnost.
Zda skutečně za pár let skončí v České republice výroba elektřiny z uhlí, přestože nemáme adekvátní náhradu.
„Potřeboval snad Semafor státní peníze na provoz? Na jejich kusy se stály fronty zájemců o lístky už měsíc předem. Skutečná kultura není závislá na penězích,“ zaznělo v souvislosti s financováním kultury. Došlo i na některé umělce. Předčili „Přemluv bábu“. Nechybí zmínka o Janu Hrušínském. Slova kritiky padla i na ministra Klempíře. Promluvili herci Ivan Vyskočil a Michal Gulyáš, publicista a bezpečnostní analytik Jan Schneider, publicista Pavel Černocký a autor literatury faktu Bruno Solařík.
Foto: Hana Brožková Popisek: Ivan Vyskočil
Ministr kultury Klempíř funguje zatím relativně krátkou dobu, ale i tak, jak jeho působení zatím hodnotíte? Co říci ke kritice některých umělců, které je vystaven? I na jejich podporu prezidenta Pavla, či vystupování na akcích Milionu chvilek? A co říci na to, že podle návrhu státního rozpočtu by mělo ministerstvo kultury dostat prý méně peněz, než se zřejmě předpokládalo? Méně než minulý rok. Co to bude podle vás pro kulturu znamenat? Určitá kritika se v tomto směru snesla například od Asociace nezávislých divadel… Takové otázky jsme položili zmíněným veřejně známým osobnostem.
Ivan Vyskočil: Prachař s Haváčovou? Předčili Přemluv bábu…
„Já zatím o ministru kultury mnoho nevím. Mě ta politika Motoristů zůstává trošku takovou jako záhadou, protože oni jsou chvilku tak, a pak zase najednou jinak. Taková malinko houpačka,“ říká herec a člen Klubu 2019 Ivan Vyskočil. „Nevím, jestli se to zase nezměnilo, ale četl jsem, že ministr kultury je proti tomu, aby se sebraly koncesionářské poplatky České televizi. Že je musíme platit dál. Neříkám, že jsou to tak strašné částky, které nás zruinují. Já ale opravdu nechci platit ty úžasné pořady České televize, hlavně co se týče zpráv a všelijakých Máte slovo. To mělo zůstat u názvu Kotel, protože paní Jílková jako kotelnice je dokonalá,“ pokyvuje a jde dál.
„Co se týče mých kolegů… Moji kolegové neustále vyhledávají někoho, aby mohli za někoho demonstrovat a za někým stát. Myslím, že doufají, že když budou za někým stát, tak že z toho budou mít patřičné prebendy. Ale myslím si, že ono se panu prezidentovi nic neděje. Nikdo mu neubližuje, nikdo ho nějak nenapadá. Takže nevím, proč by byla potřeba ho tak strašlivě podporovat,“ krčí rameny a pokračuje.
„Některé ty hysterické výkřiky, jako tedy třeba mého kolegy Davida Prachaře a Sarah Haváčové, jeho nové partnerky, která patrně tím, že není ještě tak známá, tak na sebe potřebuje upozornit, ten jejich hysterický výkřik, to bylo až daleko za hranicemi hrůzy a myslím si, že až desetkrát předčili Mádla s Issovou, kteří kdysi natočili „Přemluv bábu“. Tak to bylo ještě proti tomuhle nevinné. Tak nevím, jestli to potřebovali trumfnout?“ zamýšlí se s notnou dávkou ironie.
„Účinkování mých kolegů na akcích Milionu chvilek? Musím se za ně hodně stydět. Já už jsem to psal. Nejdříve bych se na jejich místě ptal, proč ti, co tam křičí, mlčeli například u Dozimetru. Ale jestliže toto ti kolegové neudělají, tak za nic nestojí. Tak ať se pak netváří jako morální majáky a poslední spravedliví v České republice, když toto neudělají. Musí se přece měřit každému stejným metrem. A vůbec, já si myslím, že ta doba, kdy se mluvilo na těch náměstích, minula. A opravdu se kolegům divím, že tam lezou a takhle se znemožňují. Protože ono to má i dopad na jejich profesi. Už jsem mockrát zaznamenal – tak na toho já už se nemůžu dívat. A to není asi dobře. A přitom jsou to třeba dobří herci…“ podotýká Ivan Vyskočil.
„A ještě bych řekl jednu věc. Teď tam vystupovala Čvančarová, Čermák… A nějak v pozadí zůstal Trojan a Polívka a další. Tak myslím, že ti trošku čekají, jak se to vyvine. Že se do toho hned nehrnou s tímhle Hurá Milionem chvilek, čekají trošku, na kterou stranu se to zase obrátí, aby včas přispěchali se svojí troškou do mlýna a aby nezapadli. A tohle chování je mi zvlášť tedy protivné,“ vysvětluje Vyskočil.
„Co se týká peněz pro kulturu, tak to mě už opravdu nepálí, nejsem na tom už nijak závislý. Už to své hraní a jaksi působení v této branži, tak to už pomalu zatahuji,“ zakončuje s úsměvem.
Michal Gulyáš: Když opičky křičí, nic si nevykřičí!
„Budu diplomaticky vyhýbavý, oprávněně, protože nejsem schopen podrobit fungování ministra kultury jakémukoliv detailnějšímu hodnocení,“ říká herec Michal Gulyáš. „Oceňuji, že nevlezl do té trapné pasti ve veřejné debatě, kterou si vymyslela nejspíš umělá inteligence s nastavením pro naivní interprety. Kritiku si soudruzi umělci můžou provozovat jak chtějí, oni nejsou v pozici k vyskakování. Klempíř by ale měl co nejdříve ukázat výraznější politickou a řídící tvář, aby se vědělo, že máme kulturu, ve které jsou i jiné obory, než jen ten tak dramaticky dramatický,“ míní Michal Gulyáš.
„Prezidenta ‚Karbanátka‘ a Milion chvilek zhodnotím asi takhle: Tolik zbytečných pokusů o vytlačení jednoho bezvýznamného bobku, to je tak neefektivní a má to nejspíš posloužit nějaké jiné pasti na vládu, když už jsme u těch pastí. Past políčila minulá vláda, uvidí se, jestli jim to klapne. Doufám, že ne. Kultura má menší rozpočet? No, tak má, a co? Buď si Klempíř nevyboxoval, nebo nejsou… Když opičky křičí, nic si nevykřičí! Asociace nezávislých divadel? To jsou ti, co za dotace melou, to, co tu léta otravuje vzduch a poslední čtyři roky smrdí?“ zamýšlí se herec Gulyáš.
Jan Schneider: Komerční umění si na sebe musí vydělat samo
„Ministr Klempíř není příliš vidět, což odpovídá podílu ministerstva kultury na státním rozpočtu. Zviditelnili ho až angažovaní umělci, na jejichž výzvu reagoval noblesně, ale oni se potřebují hádat a stále někoho napadat, protože to jsou angažovaní umělci. A taky jim jde o chechtáky, jak jinak, protože vždy je dost průkazným vodítkem sledování stopy peněz. Účast angažovaných umělců je nadto nutnou psychologickou součástí každé manipulace mas,“ říká publicista, emeritní bezpečnostní analytik a někdejší bubeník Plastic People of the Universe, dnes i člen Klubu 2019, Jan Schneider.
„Asi před padesáti lety složil Pavel ‚Eman‘ Zeman, bývalý bubeník Plastic People, pro svou tehdejší skupinu Bílé světlo píseň „Umělec“, jejíž aspoň první sloku stojí za to ocitovat:
Jsem umělec vznešenýho ducha / zrodila mne tvůrčí muka / Tvořím krásu, tvořím tvary / moje dílo – kritikům dary / Stále hledat nové tahy / to jsou mého ducha snahy / Výroba umění – nad to není / přináší to ocenění / A když to vládce nedocení / stačí malé poklonění / a hned je zase plno práce!“ ukončuje citaci.
„Peníze a kultura? Skutečná kultura není závislá na penězích. Je jí přirozeně mnohem méně, co do kvantity, avšak je pochopitelně o to vytříbenější. Stát má financovat národní instituce (divadlo, muzeum, archiv, operu, knihovnu, památník písemnictví apod.), které udržují paměť a kontinuitu. Jinak má stát dát kultuře svatý pokoj! Kraje by měly podporovat amatérské umění, divadla, hudební soubory, protože skutečná národní kultura vzniká a udržuje se mezi lidmi. Komerční umění si na sebe musí vydělat samo,“ míní Jan Schneider.
„Jsem zlej, že ano? No, z velké části za to mohou právě ti angažovaní umělci, mám jich plné břicho. Když tito dostanou méně peněz, kultura tím neutrpí. Jsem ponachýlen spíše dodat, že právě naopak.“
Pavel Černocký: Potřeboval snad Semafor státní peníze na provoz? Na jejich kusy se stály fronty
Vyjádřil se i publicista Pavel Černocký. „Oto Klempíř je podivná postavička. Na jeho působení není zatím co hodnotit. Nepochybně dostal přesné zadání od Macinky, a hlavně pak od Babiše a Schillerové. Za ministerské křeslo je určitě vděčný a bude poslouchat jak hodinky,“ míní Černocký.
„Názory státní kasy našim pseudoumělcům jistě tlumočil přesně, a lze s nimi jenom souhlasit. Ona totiž některá divadla jsou, jak říkal Jan Werich spíše dividla. Herci se občas diví, že tam vůbec někdo na představení dorazil. Dotovat tyto divadelní stánky ze státních peněz je absurdní. Ať si na sebe vydělají kvalitním repertoárem! Potřeboval snad Semafor státní peníze na provoz? Na jejich kusy se stály fronty zájemců o lístky už měsíc předem. Šmírák Jan Hrušínský by bez státní podpory pravděpodobně do půl roku zkrachoval, a nejenom on… A tak se ‚Asociace nezávislých divadel‘ bouří a škemrá, podobně jako ten ukrajinský šášura,“ nebere si servítky Pavel Černocký a v podobném tónu jde dál.
„Seznam ‚umělců‘ kolaborujících s minulou vládou je velmi rozsáhlý. Tihle lidé by se měli místo účasti na akcích Milionu chlívků věnovat kvalitnímu umění. Mnoho lidí se už na ně nedokáže ani podívat – ve filmu, televizi i v divadle.“
„Dotuje snad někdo soukromá divadla v New Yorku? Nebo v Las Vegas? Musel snad někdo dotovat Šimkovi a Grossmanovi provoz divadélka Olympik ve Spálené? Tam se návštěvníci tlačili u mříží a narváno bylo každý den. Ono by ale neškodilo zamyslet se i nad repertoárem a vedením velkých scén včetně Národního divadla. Nad některými kusy, které tam jsou uváděny, mnoho lidí jen kroutí hlavou,“ upozorňuje Černocký.
„Naši slavní umělci jsou – podobně jako ti protektorátní – jenom věrnými slouhy minulého režimu, který jim štědře sypal otevřenou dlaní. Ti protektorátní se ovšem většinou jen báli, ale ti dnešní „demonstrují“ z čiré zištnosti. A ti, co se nechtějí přizpůsobit polistopadovému režimu, mají často zaracha. Nedostanou šanci ani ve filmu, ani v televizi,“ pokyvuje neradostně a nešetří ministra kultury.
„Jmenování pana Klempíře do ministerské funkce je pro mě nepochopitelné a nepřijatelné. Tenhle pán má určitě své hudební fanoušky (já sice od něj nikdy nic neslyšel), ale je to potřebná kvalifikace do vlády? A navíc, jeho minulost… já bych mu ruku nepodal. Nevěřím mu ani slovo. Ze své spolupráce s StB se snaží vylhat. Mám řadu kamarádů mezi muzikanty, kteří byli estébáky vydíráním přinuceni, aby se stali ‚agenty‘, ale oni na své přátele nikdy nedonášeli, natož aby si za to nechali od StB platit – jako pan Klempíř. Z vlastní zkušenosti vím, že ‚spolupráci‘ bylo v osmdesátých letech možné jednoznačně odmítnout anebo ji triviálně sabotovat,“ vzpomíná.
A vzkazuje: „Pokud budou ‚Motoristé‘ preferovat podobná individua a prezentovat se podobně obojetně jako pan Macinka, tak si popularitu nadlouho nepodrží.“
Bruno Solařík: Normalizačně angažovaná loajalita vůči režimu
„Standardní kulturní pracovník se v českých zemích vyznačuje až normalizačně angažovanou loajalitou vůči režimu. To je už samo o sobě ostuda, protože kdysi představovala právě kultura naopak přední linii zápasu proti mocenské zlovůli,“ říká autor literatury faktu Bruno Solařík.
„Nejde ovšem o loajalitu vůči režimu státnímu. Předmětem zbožňování je nadstátní deep state a jeho internacionální sorosjugend. Proto umělci jednou zuřivě podporují vládu své země, a podruhé, když vyhraje ‚nevhodná‘ část spektra, novou vládu zrovna tak zuřivě cupují. Důvod je zřejmý. Kombinace státní a mezinárodně ‚neziskové‘ podpory dokáže mnoha uměleckým vedoucím zajistit slušné živobytí. Pak není divu, že takový nositel kultury zapomene kupříkladu na svůj celoživotní odpor k lampasáckým i komunistickým kariéristům a nadšeně se účastní demonstrací na podporu vzorového reprezentanta obou uvedených kategorií,“ pokyvuje spisovatel Solařík.
„Na druhé straně se sorosiáni nemůžou divit, když za své trapné olizování pat sponzorské moci sklízejí vedle státních a nadstátních prebend také opovržení dobré poloviny potenciálního publika. Nemluvě o tom, že jejich status ‚nezávislých‘ scén se tím prozrazuje ve své lživosti úplně stejně, jako status ‚nezávislých‘ veřejněprávních médií, která se rovněž bez rozkazu z Bruselu ani nevysmrkají,“ podotýká.
„Vylili bychom však s vaničkou i dítě, kdybychom jen kvůli protaženým tvářím sorosiánů jásali nad snížením rozpočtu ministerstva kultury. Umění a kulturu svého jazyka podporují všechny odpovědné státy světa, a rozhodně nejde jen o podporu queer festivalů, divadelních projektů typu „státní vlajka ve vagíně“ a dalších typicky sorosiánských akcí, kde by podle mě měla být státní podpora samozřejmě nulová.
Jde například o podporu vydávání takové literatury, která by si na sebe nevydělala ne proto, že by měla nízkou kvalitu, nýbrž právě naopak. To je holt klasický kulturní paradox, který se už před érou ministerstev musel řešit působením mecenášů. Těžko by mohl Michelangelo tvořit své velkoplošné fresky v dílničce za rasovnou.“
A ministr kultury? „Klempíř mi zatím ve funkci ministra připadá poněkud nečitelný. Zdá se, jako by sám nevěděl, kudy kam. Svědčí o tom jeho lavírování kolem změny statutu takzvaných veřejnoprávních médií, stejně jako čerstvé přešlapování kolem sníženého rozpočtu ministerstva kultury. Ministr má pravdu, když říká, že vzhledem ke katastrofálnímu hospodaření minulé vlády jsou úspory nevyhnutelné ve všech resortech včetně kultury. Snížení výdajů asi o 12 procent ostatně není, myslím, nic tragického. Jenže konkrétní kroky ministerstva při distribuci změn jsou zjevně zmatené. Vhodným příkladem je oblast grantové podpory pro literární akce a periodika, kde mají být plánované finance o 40 procent (!) nižší než vloni. To je snížení bezmála na polovinu, a to je pro řadu periodik a knižních festivalů změna přímo likvidační. A skutečně nejde jen o akce a publikace režimní, tedy nadnárodně ‚progresivní‘,“ připomíná spisovatel.
„Podivný je přitom i způsob, jakým je tu ze strany ministerstva vedena komunikace. V minulých letech byla většinou předem oznámena orientační částka, aby ji příslušná komise mohla včas nahrubo rozdělit, a později byla stanovena definitivní cifra, která byla víceméně shodná či aspoň příbuzná. Tentokrát byla orientačně sdělena, jak řečeno, částka oproti loňsku téměř poloviční, což v komisi ihned vyvolalo zděšení. Jenže vzápětí se ministerstvo za to orientační sdělení omluvilo s vysvětlením, že konečná částka ‚dosud nebyla stanovena‘, jako by se orientační částka, jak řečeno, neoznamovala předem i v předchozích letech. V důsledku neví nikdo nic, ale ta přehnaně snížená částka straší všude,“ upozorňuje Bruno Solařík.
„Takhle nešikovně by ministr kultury šlapat v porcelánu neměl. Demonstrace pronic zanic, respektive kvůli esemeskám (!), už jsme tu měli. A není, myslím, zrovna taktické poskytnout těm nejhlasitějším sorosiánům, jací působí právě v ‚kulturních‘ kruzích, tentokrát i reálnou záminku k dalším protivládním kraválům.“
Bývalý šéf české ambasády v Teheránu Jiří Kobza v komentáři pro ParlamentníListy.cz uvedl, že útok USA a Izraele na Írán může teheránský režim spíše upevnit, než oslabit. Zároveň naznačil, že v pozadí mohou hrát roli i vnitropolitické zájmy ve Spojených státech před volbami. Podle něj je nutné usilovat o diplomatické řešení až do poslední chvíle. Komentář zveřejňujeme bez redakčních zásahů.
Foto: Hans Štembera Popisek: Jiří Kobza
Co znamená pro nás útok na Irán? Podívejme se na širší souvislosti. Splnil se sen tamějšího autokratického režimu. Všechny totalitní režimy totiž stojí a padají s vnějším nepřítelem, ohrožujícím jejich stát. Potřebují jej tak nutně, že jsou ochotny si takové nepřátele vymyslet a vyrobit.
Pokud dojde k válce, tak má režim vystaráno, neboť, jak jsme viděli například ve válce Irák vs. Írán, obě strany využívaly válku především k tomu, aby se zbavily opozice, jejíž představitele (nebo jejich děti) nechaly potichu zmizet v první linii.
V současnosti ale v případě amerického útoku na Írán nejde Američanům a Izraelcům ani tak o Írán, jako jim jde, ostatně jako vždy, o to, kdo vyhraje podzimní volby v USA a pro ty prezident Trump potřebuje pozici zachránce a vítěze.
Izraelský Netanyahu je v podobné pozici. Protože jakou jinou logiku by mělo útočit na Írán v momentě, kdy rozhovory o nové smlouvě USA – Írán ještě probíhají, íránská režim se hroutí pod astronomickou inflací a bouřemi protestů? Vypadá to hezky, ale všimněme si, že opozice je naprosto živelná, bez výrazných postav, schopných převzít moc. Princ Pahlaví sice tyto ambice má, ale je otázkou, jakou podporu bude mít v Íránu.
Navíc, jak před pár dny prosáklo do médií, že íránský vůdce Chámeneí pro případ své „smrti“ již předem nominoval celou následnickou mocenskou strukturu. Po případném pádu režimu pravděpodobně nastane občanská válka, kterou vyhrají perfektně organizovaní, vycvičení a vyzbrojení islámští gardisté. Dojde k převzetí moci (respektive k puči) a výsledkem bude nový autokratický fanatický a militantní režim.
No a potom, když se k nim přidají teroristické buňky ISIL, infiltrované do Evropy během migrační krize, které se mohou aktivizovat naprosto autonomně, tak pánbůh s námi. Bylo mi dopředu jasné (a zažil jsem v oblasti tři americké války, Pouštní bouři, Pouštní štít a útok na Afghánistán), že když už Američané přivezli takovou spoustu munice, že stejně jako v předchozích konfliktech to zpátky nepovezou.
Je mi líto všech, kteří zbytečně zemřou, protože jsem přesvědčen, že se má jednat do posledního momentu, dokud je aspoň kousíček naděje na zachování míru.
A ROZTOČÍ SE CENY ENERGIÍ ZASE NAHORU A PROSTÝ LID EUSSR BUDE NADÁLE OŽEBRAČOVÁN A FINANCE STÁTU, BEZTAK NESPLATITELNÉ DLUHY, SE ZVÝŠÍ, AŽ SI NÁS BANKY ROZEBEROU JAKO STAVEBNICI.
„Šílené dědictví po Fialově vládě.“ Spisovatel a novinář Radim Panenka upozorňuje na metodický pokyn ministerstva zdravotnictví, který zásadně mění pohled na pohlaví a umožňuje jeho úřední změnu bez operace či povinné léčby. Tento nebezpečný posun státní politiky by měl být podle něj politicky přehodnocen.
Foto: Youtube Popisek: Radim Panenka
Stát umožňuje úředně měnit pohlaví mj. i dětí a zároveň je směruje ke konzultacím s neziskovými organizacemi spojenými s LGBT a transgender tématy. Problematické nastavení vzniklo v době vlády Petra Fialy na ministerstvu zdravotnictví. „Jedná se o skutečně šílené dědictví bývalé Fialovy vlády na ministerstvu zdravotnictví a tehdejšího ministra Vlastimila Válka, které zatím nikdo nezrušil,“ uvedl na začátek Radim Panenka.
Připomíná verdikt Ústavního soudu z poloviny roku 2024, podle něhož má Česká republika umožnit úřední změnu pohlaví bez nutnosti předchozí hormonální léčby či operace, a to i u nezletilých. „Je to proti logice, zdravému rozumu, proti přírodě, proti Bohu, proti absolutně všemu, ale na základě rozhodnutí Ústavního soudu je to možné,“ dodává novinář.
Politici se proti skandálnímu rozhodnutí nevzepřeli
Po rozhodnutí Ústavního soudu však nepřišla ze strany politické reprezentace žádná zásadní reakce ani pokus o odpor. Naopak se začalo postupovat v intencích verdiktu. „Potom, co ten Ústavní soud takto skandálním způsobem rozhodl, začali politici konat. Místo toho, aby se vzepřeli a řekli, že to není Ústavní soud, kdo tu rozhoduje o politice tohoto státu a že to není nějaké lidské právo,“ připomíná Radim Panenka.
I přes změnu vlády nedošlo k revizi nastavených pravidel ani metodik vzniklých za předchozí vlády. Naznačuje přitom, že současné vedení resortu zdravotnictví si možná ani není plně vědomo toho, jaké dokumenty a doporučení ministerstvo dál prosazuje směrem k lékařům.
Panenka se následně věnuje obsahu dokumentu, který označuje za šokující. Ministerstvo zdravotnictví v něm například uvádí, že úřední změnu pohlaví je možné provést bez operace či jiného zásahu do těla, a celý proces tak podle jeho výkladu spočívá především v potvrzení od sexuologa a v následné administrativní změně dokladů.
Poukazuje i na to, že další zdravotní péče má být dobrovolná a že ji lze kdykoliv ukončit. Právě to podle něj vyvolává otázky o závažnosti samotné diagnózy a o logice systému, který umožňuje změnu úředních údajů bez povinné léčby i s možností celý proces zpětně přehodnotit.
Stát posílá děti k radikálním aktivistům
Za zvlášť problematickou a nebezpečnou část dokumentu považuje Radim Panenka pasáž, v níž ministerstvo doporučuje obracet se na podpůrné skupiny a konkrétní neziskové organizace. Upozorňuje, že mezi nimi jsou uvedeny například Transparent, Prague Pride, Sbarvouven.cz či další iniciativy, které se věnují transgender a LGBT tématům.
„Takže organizace jako Transparent nebo Prague Pride, to znamená brutálně radikální progresivistické trans a LGBT organizace, které si udělaly bohatou a prosperující živnost z toho, že berou dotace, tak český stát doporučuje jít si pro radu a pro pomoc právě k těmto organizacím. Tak to je úplně bizarní,“ kritizuje roli těchto organizací ve veřejném prostoru.
Ještě horší částí metodického pokynu ministerstva zdravotnictví je následující formulace: „Poskytování zdravotní péče související s úřední změnou pohlaví je součástí komplexní péče o trans osoby charakterizované výrazným a trvalým nesouladem mezi jejich prožívaným pohlavím a pohlavím, které jim bylo přiděleno při narození,“ cituje Radim Panenka z dokumentu ministerstva.
Právě formulaci o „přiděleném pohlaví“ považuje za zásadní problém a ostře ji napadá. „Pohlaví je lidem při narození přiděleno. Tohle říká Ministerstvo zdravotnictví České republiky… Něco tak zvráceného jsem opravdu od českého státu nečekal,“ hrozí se Panenka nad tím, jaké věci se za působení tehdejšího ministra zdravotnictví Vlastimila Válka dostaly do oficiální dokumentace státu.
Nová vláda musí říct, co s tím udělá
Radim Panenka obrací pozornost k současnému vedení státu a vyzývá k jasné politické reakci. Otevřeně se ptá nového ministra zdravotnictví i premiéra, zda se budou metodikou zabývat a zda plánují změnu. „Ptám se nového ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha, ptám se také premiéra Andreje Babiše a ptám se všech politiků vládní koalice, co na to říkají a zda s tím něco hodlají udělat, protože toto opravdu normální není,“ zdůrazňuje.
