24.05.2026 5:15 | Rozhovor
autor: Radim Panenka
Opakované pokusy o přepisování historie, zvláště pak průběhu a výsledků druhé světové války nebo brutalita německých nacistů vůči českým vlastencům v období protektorátu. O tom všem pro ParlamentníListy.cz hovoří historik, archivář a autor řady odborných historických publikací Vojtěch Šustek.
Popisek: Šibenice v brněnských Kounicových kolejích, kde nacisté v letech 1939-1945 vraždili české vlastence
Pane doktore, v souvislosti s víkendovým sjezdem Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně se začalo výrazně mluvit o činech tehdejších českomoravských Němců za protektorátu. Lze popsat jejich účast na okupační politice vůči Čechům?
Tzv. sudetští Němci, pro které přízvisko „sudetští“ stejně jako floskuli Sudety vymyslel v r. 1903 Franz Jesser, dlouholetý senátor za Německou nacionálněsocialistickou stranu dělnickou v předválečném Československu, umožnili svou masivní podporou nacistického hnutí Mnichovskou konferenci a měli zásadní podíl na Hitlerově likvidaci Československa. Po obsazení českého a moravského pohraničí a následně celého území, bylo zdejším Němcům, kteří neměli židovské předky, uděleno říšskoněmecké občanství. Jejich podíl na perzekuci našich občanů jsem v historických pramenech rámcově sledoval během mých výzkumů heydrichiády, ovšem ne jako hlavní předmět bádání.
Nepočítaje příslušníky německé armády a letectva, dále dislokovaných uniformovaných jednotek německé ochranné policie a Waffen-SS, zde žilo přibližně čtvrt milionu českomoravských Němců. Další Němci se během okupace na území protektorátu postupně stěhovali, jiní odcházeli na frontu. Tzv. sudetští Němci nacházeli v protektorátu uplatnění mimo jiné jako vyšší úředníci politické a policejní správy. Např. náměstkem primátora Prahy a reálně nejmocnější osobou městské samosprávy byl „sudetoněmecký“ historik a horlivý nacista univ. prof. Josef Pfitzner. Vyšším velitelem SS a policie, současně státním tajemníkem u říšského protektora se stal karlovarský rodák gruppenführer SS Karl Hermann Frank. Zástupcem šéfa pražské úřadovny gestapa byl vládní rada Josef Witiska, Němec z Jihlavy. Za heydrichiády předsedal tzv. stannému soudu Praha, který rozhodoval o popravách stovek Čechů podle stanného práva. „Sudetské Němce“ najdeme mezi příslušníky snad každé z úřadoven gestapa.
Platí tedy, že je možné rozlišit stupeň agresivity, který vůči českému obyvatelstvu projevovali Němci, kteří sem po okupaci přišli, a původní čeští a moravští Němci?
Nedokážu posoudit, jestli českomoravští Němci byli ve srovnání s Němci z „říše“ a odjinud agresivnější. Předpokládám, že mezi zfanatizovanými Němci už nebyl patrný rozdíl a málo záleželo na zemi původu. Veřejnosti je ovšem méně známé, že po Heydrichově příchodu do Prahy chtělo vedení tzv. Říšské župy Sudety docílit vyhnání do vnitrozemí těch Čechů, kteří ještě na odtrženém českém pohraničí zůstali. Zabránil tomu sám Heydrich s dovětkem, že „sudetští Němci své Čechy dobře znají“ a dohlédnou na ně. Češi tam byli potřební jako pracovní síla. K vyhánění Čechů ovšem docházelo i ve vnitrozemí protektorátu, pod záminkou zřizování vojenských výcvikových prostorů.
Zde původně žijící německy mluvící obyvatelstvo mělo výhodu, že zpravidla plynně ovládalo češtinu. Zneužívali toho, aby mohli českým občanům škodit?
Znalosti českého jazyka svých úředníků, pochopitelně využíval německý policejní a další represivní aparát. V Čechách to byli např. někdejší prvorepublikoví policisté Josef Chalupsky, Oskar Felkel, kteří dokonale ovládali češtinu. U gestapa sloužili další „sudetští Němci“, jako např. Josef Benesch, Josef Kwapil, Heinrich a Alois Aschenbrennerovi, Karl Pokorny atd. Na Moravě to byli např. dva bývalí prvorepublikoví policisté Rudolf König a Wolfgang Dyck, perfektně ovládající češtinu, dále „sudetští Němci“ Josef Schlögel, Franz Trübswasser a řada dalších. Mnozí ovládali češtinu tak dobře, že se mohli vydávat za Čechy, a provádět provokace, infiltrovat do odbojových organizací atd. „Sudetští“ Němci nacházeli často uplatnění také u Bezpečnostní služby říšského vůdce SS, to byla výzvědná organizace, která neměla zasahovat exekutivně, ale sledovat český národ, náladu mezi Čechy i veřejný život, zjišťovat informace o jednotlivých zájmových osobách, vytvářet volavčí sítě a veškeré informace předávat gestapu. Tam byla znalost češtiny zvláště užitečná. Úředníci na tzv. kulturně-politickém oddělení úřadu říšského protektora znalí českého jazyka a českých reálií, se významně podíleli na německé a kolaborantské propagandě. Zde bych vzpomněl např. Antona Zankla z Kraslice a olomouckého rodáka Adolfa Leitgeba. Policejní správa disponovala také tzv. čestnými spolupracovníky z řad Němců. To byli lidé, kteří se stali udavači dobrovolně, bez nároku na odměnu. Dělali to z přesvědčení.
Máte zmapovanou dlouhou řadu konkrétních příkladů násilí a udání Čechů ze strany aktivních českých Němců. Můžete některé z nich uvést? Trpěli kvůli tomu nevinní?
Mezi německými civilisty v českých zemích se v době okupace našli udavači, kteří přivedli své oběti na popraviště. Pohnutkou byl zpravidla „nacionálněsocialistický světový názor“ udavačů. Uvedu zde několik příkladů z doby heydrichiády: „Sudetská“ Němka Anna Majer [Mayer] udala v Rakovníku koncem května 1942, 16letého učně Zdenka Černého pro hrdelní delikt tzv. schvalování atentátu na obergruppenführera SS Heydricha a vyzývání k podpoře jeho pachatelů“. Z. Černý se měl totiž před jejím 16letým synem vyslovit, že lepším cílem, než Heydrich by byl Hitler. Zdeněk Černý byl zastřelen v Kladně-Krnčí. Zastřelena byla rovněž 17letá Blažena Fenclová z Třemošnice, kterou v Plzni udala „sudetská“ Němka Margarethe Pawlik, manželka ředitele tamějších Železáren Hoffmann. Fenclová byla přidělena pracovním úřadem do domácnosti Pawlikových, jako služebná a podle udání měla prohlásit: „Heydrich ještě nechcíp“. Zastřelena byla v Plzni-Lobzích, společně s jejím strýcem Václavem Cafourkem, jehož udavačka ani neznala.
Tamtéž byl zastřelen také 58letý železničář Rudolf Šváb z Plzně. Podle udání sudetského Němce Konrada Göbela, arizátora tzv. židovské firmy, který od jara 1942 vypomáhal gestapu jako tlumočník, učinil pošklebek na adresu dvou úředníků gestapa, kteří procházeli plzeňským nádražím. Göbel kráčel za nimi v odstupu několika metrů a jeho úkolem bylo poslouchat, co si Češi o úřednících gestapa oděných v kožených kabátech, mezi sebou řeknou. Na popravišti v Lubech u Klatov byla zastřelena 20letá Jarmila Burešová z Plánice na Klatovsku. Tu udala dlouholetá přítelkyně jejích rodičů, místní Němka Anna Oberhell, manželka německého četníka v Plánici. Ta informovala sudetoněmeckého zaměstnance bezpečnostní služby o údajném výroku Jarmily Burešové, podle něhož atentát na Heydricha „neprovedli Češi, ale rakouští důstojníci.“ J. Burešovou Němci zastřelili ve vysokém stupni těhotenství. O několik dní později byl zastřelen i její manžel.
Narazil jsem ovšem i na příběh dvou českomoravských německých žen, které projevily lidskou účast vůči perzekuovaným Čechům. Sestry pravoslavného kněze Vladimíra Petřka, ukrývatele parašutistů, mi vyprávěly, že potom co tisk psal o bratrově zatčení, tj. ještě před deportací celé rodiny Petřkovy do Osvětimi, přišla k nim domů v Olomouci-Pavlovičkách jejich německá známá. Před Petřkových rodinou prohlásila o Hitlerovi, že je služebník satana. Český manžel této Němky z Olomouce byl již dříve v koncentračním táboře zavražděn za jeho protiněmecký nápis napsaný jím na zeď továrny, kde pracoval. Německá sousedka rodiny Korbovy z Prahy-Libně, potom co byl syn Korbových ing. Jiří Korb odsouzen k smrti za odbojovou činnost, usilovala o to, aby mu byla udělena milost. Nepodařilo se jí to, ale tato německá žena projevila lidskost i odvahu. Německá manželka vrchního strážmistra Karla Kněze, který byl v r. 1942 zapojen do spolupráce s paraskupinou Silver A se nikdy nenaučila správně česky, i když pocházela ze západních Čech. Odbojovou činnost svého manžela u vědomí všech rizik v jeho činnosti podporovala a souhlasila s ní. Po odhalení Karla Kněze a jeho sebevraždě těsně před zatčením, ji od násilné smrti zachránila její německá národnost a schopnost zapírat během opakovaných výslechů na pardubickém gestapu.
Nacistické popraviště českých vlastenců v brněnských Kounicových kolejích:
Podporovatelé sudetoněmeckého srazu na našem území často zdůrazňují některé excesy a jednotlivé případy násilí, kterého se dopustili Češi po válce vůči zdejším Němcům. Stejně tak o tom hodně mluvili právě současní tzv. sudetští Němci a jejich organizace. Je ale možné o těchto událostech hovořit bez kontextu a připomínky toho, co se české populaci dělo za protektorátu?
K násilnostem na českomoravských Němcích po 8. květnu 1945 docházelo zejména během tzv. divokého odsunu. To nelze zlehčovat ani bagatelizovat, protože tehdy trpěli také nevinní. Lze snad ale proto hledat alespoň částečné vysvětlení. Po krutovládě v letech 1939-1945 se v řadě lidí nakumulovala nenávist. S kým se surově zachází, se bohužel někdy sám stane surovým. Navíc okupační moc páchala vraždy na Češích doslova do posledních dní, hodin a minut okupace. Po osvobození byla rozbita československá státní moc a nikoli okamžitě se ji podařilo úplně obnovit a zavést pořádek. To umožnilo vytrysknout vražedné zlobě u některých Čechů a také dalo skvělou příležitost kriminálním zločincům.
Revizionistická propaganda zaznívající v některých z našich médií a z úst některých bývalých českých politiků hovoří o poválečných excesech tak, jako kdyby tomu nepředcházelo 6 roků krutostí německé okupace. Nacismem zfanatizovaní Němci, včetně těch českomoravských, šest let porušovali všechny psané i nepsané zákony a mravní zákon lidské přirozenosti. Dlouhá léta jsme propagandou tzv. sudetských Němců poučováni o tom co je správné, etické a lidské a jakou křivdu Češi (všichni) na „sudetských Němcích spáchali.“ Podle nich ke krutostem začalo docházet až po 8.květnu 1945. Zločiny na Čechoslovácích jim nestojí za řeč, ani skutečnost, že bez identifikace českomoravských Němců s nacismem, by k žádnému odsunu Němců a excesům nedošlo. Připomíná mi to „taktiku“ násilného kriminálního zločince, který po svém dopadení poučuje policisty o tom, že podle zákona má nárok na advokáta, stravu, přestávku během výslechu a lidské zacházení. Najednou zákony zná a dovolává se jich. Podotýkám, že desítky tisíc Čechoslováků, kteří umírali za okupace na popravištích, ve vyvražďovaných obcích a usedlostech, vyhlazovacích lágrech a na válečných frontách, by bývali byli šťastní, kdyby mohli jen odejít. A to se přitom sami žádných zločinů nedopustili.
Vzhledem k tomu, že se sudetoněmecký sraz koná v Brně, hodně se mluví o tom, co toto město a jeho obyvatelé zažili právě v době protektorátu. Známým a tragickým místem jsou Kounicovy koleje, kde Němci prováděli popravy českých občanů. Co všechno se tam dělo? Zaznamenal jsem zprávy, že tam nacisté vraždili i těhotné ženy a děti.
Kounicovy koleje v Brně sloužily za okupace jako vazební věznice gestapa pro celou Moravu. V době I. a II. stanného práva, ale i následujících letech, až do konce okupace, také jako popraviště. Na nádvoří Kounicových kolejí byla popravní střelnice a dvě šibenice. Smrt zastřelením tam nalezly stovky Čechů, ale i Poláci, čeští i sovětští partyzáni a váleční zajatci. Oběšením tam byli vražděni Češi, Maďaři, Slováci a Němci židovského původu. Co se týče poprav těhotných žen, tak zrovna v případě Kounicových kolejí nějakou takovou vraždu doloženou nemám. To neznamená, že se to nedělo. Vím ovšem, že v Kounicových kolejích byla zastřelena Božena Žižlavská, sestra čs. parašutisty npor. Oldřicha Pechala. Tu Němci nechali porodit a hned ji zastřelili spolu s manželem, rodiči, bratrem a se strýcem. Dcerka Janička po smrti matky nemohla být kojena a během několika dní po narození zemřela v nemocnici hladem.
Ovšem střílení těhotných žen bylo během heydrichiády běžnou věcí, jak víme z poprav např. v Pardubicích, Táboře, nebo v Lubech u Klatov. V době heydrichiády byli oficiálně odsuzováni k smrti chlapci a děvčata starší 15 let a jejich popravu zveřejnili tiskem. Děti mladší 15let nebyly vražděny všechny, ale výběrově. Např. děti z Lidic a Ležáků, nebo 14letá Jindřiška Nováková, byly povražděny tajně ve vyhlazovacích táborech. Ovšem Jindřiška Nováková byla i s rodiči a sourozenci stanným soudem oficiálně odsouzena k smrti, jako spolupachatelka atentátu na Heydricha. Zpráva o její popravě se do tisku nedostala.
Je zmapováno, zda nacisté, kteří takto Brno ovládali a jeho české obyvatele terorizovali a vraždili, byli z řad místních Němců nebo šlo především o ty z “Říše”?
Nemyslím si, že to lze takto vymezit. Mezi Němci nacistického smýšlení v Brně se vyskytovali lidé jak z „říše“, tj. Německa, tak i z Rakouska, území okupované ČSR, Jugoslávie, Rumunska a dalších zemí.
I v těchto dnech se objevují různé pokusy o zkreslení historie, zamlčování nacistického teroru a zveličování “české pomsty” na údajně nevinných Němcích po osvobození. Nakolik je zkreslování či přepisování historie podle Vašeho mínění problém?
Zkreslování historického povědomí a tvoření nepravdivého, zkresleného obrazu dějin se dělo za komunistického režimu a s větším úspěchem pokračovalo i po listopadu 1989. Ovšem to už nebylo součástí státní politiky, nýbrž praxí početných jednotlivců z řad politiků, historiků, publicistů, někdy i celých redakčních týmů, filmových tvůrců a filmových dokumentaristů, i spisovatelů. Ti odsun Němců vytrhávali z historického kontextu a tehdejší události i jinak zkreslovali. Bohužel to neslo své ovoce.
Za největší problém považuji lhostejnost vydatné části české veřejnosti, českých vzdělanců, kulturní avantgardy vůči této nebezpečné až sebevražedné tendenci. Pokud by k tomu veřejnost nebyla tak lhostejná, sotva by se to mohlo dít v takovém nebezpečném rozsahu a intenzitě. Překvapuje mě, jak se ve veřejnosti ujaly ideologické floskule, jako když se např. českomoravské pohraničí nazývá Sudety. Vzniká dojem, jako kdyby se jednalo o nějaký historický politicko-správní celek, jako je např. Morava, anebo Sasko. O prezidentu Benešovi se hovoří jako o bezmála zločinci, ačkoliv Československo bylo jediným demokratickým státem střední Evropy. Vadí mi floskule „Benešovy dekrety.“ Jednalo se o ústavní dekrety prezidenta republiky Edvarda Beneše. Bylo to nouzové legislativní opatření vyvolané okupací, válkou a rozbitím státu. Prezidentské dekrety byly dodatečně schválené parlamentem ČSR a jsou součástí našeho právního řádu. Nejedná se o svévoli „jakéhosi Beneše“.
Nechápu, jak rychle se u nás vytrácí hluboký nesentimentální cit vůči etickému odkazu našich předků, naší bohaté tisícileté historii, naší kultuře a rodnému jazyku. Možná to ale není problém výhradně nás Čechů, ale i jiných evropských národů. Žijeme ve vypjatém relativismu a většinově uznávaní filozofové nám tvrdí, že vlastně ani PRAVDA neexistuje, záleží jen na subjektivním úhlu pohledu.
Co bychom měli do budoucna udělat pro uchování nezkreslené kolektivní paměti o všech těchto historických událostech? Už prakticky nemáme pamětníky, kteří v minulosti vždy s autoritou těch, kdo toto období prožili, vystupovali a uváděli vše na pravou míru.
Prezident Masaryk se ještě před obnovením naší státnosti vyjádřil v tom smyslu, že někdy nelze dělat nic jiného, než oproti lži předkládat pravdu. To platí o práci historiků, archivářů, učitelů, spisovatelů, filmových tvůrců. V neposlední řadě také o popularizátorech výsledků historické vědy. Zvláště oni mohou vykonat hodně užitečné práce. Ovšem sám nevím, jak probudit zájem široké, laické veřejnosti o dějiny státu a národa, ze kterého pocházíme. To ovšem může udělat jedině každý z nás sám za sebe, bude-li chtít. Pozitivní cit vyvěrá z lidského nitra a toho, čeho si v životě ceníme.
Vojtěch Šustek je český historik a archivář specializující se na novodobé české dějiny, protinacistický odboj a období heydrichiády. Působí v Archivu hlavního města Prahy, je autorem řady odborných publikací a od roku 2021 členem Rady Ústavu pro studium totalitních režimů. Podílel se také na dokumentech a filmech věnovaných atentátu na Reinharda Heydricha a českému odboji. |
