Zvažují žalobu České správy sociálního zabezpečení
Praha, 7. 1. 2020 – Ostrý start e-neschopenek zkomplikoval praktikům a jejich pacientům první lednové dny. V ordinacích se po vánočních svátcích hromadili nemocní, jejich lékaře však plně zaměstnávala snaha zprovoznit systém a vystavit jim elektronickou neschopenku. Zkušenosti s e-neschopenkami řešili v pondělí několik hodin krajští zástupci Sdružení praktických lékařů (SPL), kteří se z celé republiky sjeli do Prahy. Start elektronické formy neschopenky je podle nich mírně řečeno velmi kostrbatý a provází jej hned zpočátku řada vad. Když se například praktický lékař snaží předat pacienta specialistovi – České správě sociálního zabezpečení trvá zpracování nově vystavené neschopenky řadu hodin. To znemožňuje předávání neschopenek specialistům nebo to, aby si neschopenku vystavenou v nemocnici mohl převzít praktický lékař. Některé e- neschopenky tak v systému visí jako nezpracované už více než 52 hodin a po tuto dobu s nimi není možné pracovat, například měnit dobu vycházek nemocného. Zmatky jsou také ve způsobu předávání e-neschopenky a pacient se tak ocitá ve vzduchoprázdnu, mimo systém. „Není jasné, kdo se o pacienta stará, kam má přijít na kontrolu, kdo mu dá lístek na peníze a kdo ji ukončí. A zda dostane peníze v době nemoci. Pacienti by se v takovém případě měli obracet na příslušné pobočky České správy sociálního zabezpečení (ČSSZ). Bohužel první zkušenosti ukazují, že se ani tam pomoci nedočkají, protože tyto nedostatky systému e- neschopenek evidentně zaskočil i je,“ říká MUDr. Petr Šonka, předseda Sdružení praktických lékařů. Start systému je podle lékařů uspěchaný a bude se ladit minimálně půl roku až rok. „Spustit nevyzkoušený systém je vůči pacientům naprosto nezodpovědné. Jedna nejmenovaná fakultní nemocnice dokonce vydala pokyn svým specialistům, aby nevystavovali žádné e- neschopenky a posílali pacienty rovnou za praktiky,“ pokračuje MUDr. Šonka. Vystavení jedné standardní e-neschopenky trvá podle lékařů násobně déle než té papírové. „Máme tady bohužel i takové zkušenosti, že lékaři strávili s jednou e-neschopenkou až 40 minut. Trváme na elektronické neschopence, která je funkční a odpovídá naší praxi. Než začne skutečně fungovat, chceme mít možnost vystavit papírové neschopenky bez hrozby sankcí,“ shodují se zástupci praktických lékařů. Požádají proto o urychlenou schůzku s vedením resortu MPSV a ČSSZ, na které budou požadovat, aby ČSSZ okamžitě zajistila distribuci papírových tiskopisů všem lékařům. „ČSSZ dosud trvá na tom, aby si lékaři tiskopisy chodili osobně vyzvedávat na pobočky, protože na jejich distribuci do ordinací nemá lidi a finanční prostředky. To považujeme za naprosto skandální,“ říká MUDr. Šonka a dodává: „Budeme také chtít urychlené zrušení tzv. lístků na peníze, které jsou již zcela nesmyslné a přinášejí jen zbytečnou administrativní zátěž lékařů. Tu jsme ochotní snášet nejdéle do konce roku 2020. Od příštího roku je přestaneme vystavovat.“ Za práci pro stát také chtějí lékaři dostat zaplaceno. „Lékaři museli zakoupit speciální moduly ke svému zdravotnickému softwaru a platí za jejich provoz desítky tisíc ročně, stejně tak za práci IT specialistů, bez kterých se e-neschopenka neobejde. To jim, stejně jako jejich práci s
vedením neschopenek, nikdo nehradí, vše dělají zadarmo. Pokud se s ČSSZ na úhradě
nedohodneme, zažalujeme ji“ uzavírá MUDr. Šonka.
Kontakty pro novináře:
Mgr. Markéta Pudilová, market.pudilova@gmail.com, 776 328 470
1) Nejprve se zesměšní celý národ. Jste nevzdělanci. V Nepálu je každý pasák yaků bakalářem. Tak se založí v každé opuštěné stodole soukromá vysoká škola, aby i holka tančící u tyče, či líný a hloupý synek čilého podnikatele měli alespoň Bc. Nejde o kvalitu, jde o statistiku. Klasické university opustí svou tradici Alma mater a zaplevelí se obory o kterých uvažoval kdysi v Haliči Jára da Cimrman. Názory a práce univerzitních profesorů, které titul ctí, převálcují mediálně nejrůznější buzno exhibicionisté.
2) Ze státních základních škol se inkluzivními a jinými věčnými experimenty vytvářejí budoucí školy pomocné, na nichž hlavní slovo budou mít nejrůznější metodičky z oborů inkluze, integrace, imigrace, a vypravěčky korektních pohádek o princi Bajajovi z Ugandy a jeho partnerce Popelce z Damašku.
3) Pak je třeba zničit národní ekonomiku, hlavně průmysl. Nic neumíte, všechno, co jste kdy vymysleli a vyrobili, byl neprodejný šunt. Nikdo ve světe nestojí o vaše nákladní tatrovky, motorky, sigma pumpy, letadla, obráběcí a textilní stroje, sklo a bižuterii. Zavřete vaše továrny a místo nich otevřete montovny. Aby se neřeklo, na chvíli necháme zazářit pár vašich slovutných „ kapitánů průmyslu“. Ti se nakonec za pár let se svými Titaniky propadnou do septiku, protože nevěděli, že správný kurz určuje kompas a ne teploměr.
4) Vy jste tak neschopní, že si ani neumíte načerpat minerálku z vaší země, vy si dokonce neumíte ani nahnat pitnou vodu do vodovodních trubek. Ještě, že jsme tu my a za mírný bakšiš to pro vás uděláme sami. Rozinky vyzobeme, ze zbytku uděláme sklady ojetých pneumatik, a co by nám mohlo jó konkurovat odkoupíme, utlumíme a zavřeme.
5) A pokud se to českému „ proletariátu „ nelíbí, tak bacha. Stačí jeden letecký most z Ulánbátaru a můžete se pakovat. Za devět měsíců se nám počet budoucích zaměstnanců ze země Olgoje Chorchoje zdvojnásobí.
6) Zvláště důležité je zlikvidovat zemědělství a potravinovou soběstačnost. Začne se žvaněním, že celá desetiletí jsme jedli jedovaté potraviny. A s námi se trávili Rakušáci luxující cukrárny ve Znojmě či Slavonicích a dalších nejen příhraničních městech. A kolony Němců, kteří se v Karlových Varech či Mariánkách cpali kachnou se zelím a vzdychali Mein Gott, ta kachna voní po kachně.
7) K čemu vlastně potřebujete zemědělství. V Maroku je brambor a jahod, že vám je levně dovezeme a draze prodáme. K čemu sady. V Chile a Jihoafrické republice je tolik hrušek, že se pod nimi lodě prohýbají. Na Novém Zélandu je jablek jak euromravenců. Po Evropě bloudí kamiony s tunami kuřat, prasat a skotu a vy byste se chtěli mořit nějakou samovýrobou. Mléko je navíc nezdravé a jogurt dnes dokážeme udělat i z bramborového škrobu. Pěstujte naftořepku, a budete druhý Kuvajt. A opuštěné kravíny a vepříny jsou přece nejlepší skleník pro pěstování bylinek typu Hanojská majoránka.
8) Ta nejdůležitější etapa je pak znesvéprávnění národa. Zformuje se banda speciálních věrozvěstů, kteří nám začnou vyčítat, jak jsme nemultikulturní šovinisté, kteří utlačují své spolubližní. K nim se připojí i saudskoarabský komisař a prohlásí „ u vousu Prorokova, u nás se mají ženské líp, než ta vaše vykořisťovaná etnoskupina“. Neúspěch desítky let trvajících snah o integraci se vysvětlí tím, že při integrování byla pošlapána jejich práva na zachování specifických rysů jejich obohacující odlišnosti .
9) Zásadou likvidace národa je ustupování rostoucím požadavkům všech exotických odlišností a označování opravdových hodnot za měšťácký přežitek staré Evropy.
10) Pochod anální hrdosti se povolí se vší slávou, demonstrace proti němu se zakáže jako vyvolávání třídní nenávisti proti pavím pérům v rektu. Poslední etapou, je vstup do celoevropské organizace, protože v jednotě blbosti je síla. Když ze samostatných přiblblých jedinců dokážete vytvořit uřvaný dav, pak ze samostatných států nakonec dokážete vytvořit sebedestruktivní unii. Současný příliv obžerných uprchlíků je jen poslední sloka unijní hymny „Óda na radost“. Jmenuje se „Rekviem za zbabělost“.
Je těžké pochopit a rozumově vysvětlit takovou hlubokou a zrychlující se degradaci Evropy, která se žene do zkázy a ještě jí k tomu hraje orchestr z Titaniku.
Totální
vymývání mozků. Po
přečtení tohoto textu možná lépe pochopíte, jak se to dnes
dělá
HISTORIE
A SOUČASNOST OČIMA VLASTIMILA
VONDRUŠKY V
moderní historii nemáme k podobnému pohybu národů, který už
více než rok zažívá Evropa, paralelu, proto je třeba použít
nomenklaturu starších dějin. Nejde o migrační krizi, ale o
nájezd muslimů. Spisovatel a historik Vlastimil Vondruška ve svém
dnešním zamyšlení upozorňuje na to, jak hanebně se zachází s
fakty a logikou, jak demagogicky se používají pojmy jako
nepřizpůsobiví či migrační krize a jak se díky tomu dá obecné
mínění zmanipulovat.
Foto:
Hans
Štembera
Popisek:
Spisovatel
a historik Vlastimil Vondruška
Když
čtu nebo poslouchám diskuse o současné společnosti a problémech,
které nás trápí, jímá mne smutek. Ne kvůli problémům
samotným, ty jsou od toho, abychom je řešili, ale jsem skoro
zoufalý z toho, jak hanebně se pracuje s fakty a logikou. Aby se
dal nějaký problém řešit, musíme ho především přesně
definovat. Někteří lidé si vůbec neuvědomují, jak důležitou
funkci má přesný význam slov. A ti, kteří si to uvědomují,
pracují často s významem slov naprosto demagogicky, neboť dobře
vědí, jak snadno se dá obecné mínění zmanipulovat.
Dovolte
mi kratičký exkurz, abych na konkrétních příkladech objasnil,
co mám na mysli. Když v padesátých letech minulého století
vyháněli komunisté sedláky, neoznačovali je názvem, který
platil po staletí, ale dali jim hanlivou nálepku kulaků. Když jim
kradli majetek, bylo to združstevňování. Nakonec společnost díky
masáži ze strany médií a ideologů přijala, že majetek nebyl
sedlákům ukraden, ale legitimně združstevněn.
Okupanti
nás v roce 1968 nenapadli, ale poskytli internacionální pomoc. A
byli tu dočasně umístěni. Vlastenci, kteří s okupací
nesouhlasili, byli prohlášeni za protistátní živly, které
rozvracejí socialismus. Jejich pronásledování se pak nazývalo
kádrovou prací.
Místo
argumentů padají v diskusích snůšky urážek
Úmyslně
uvádím příklady, které jsou všem srozumitelné. Pokud bychom
šli hlouběji do minulosti nebo zabrousili mimo Evropu, najdeme
stovky podobných. Vyvražďování celých národů se pojmenovalo
podle okolností jako pokřtění či demokratizace. Upalování
kazatelů jiné víry se prohlašovalo za očistu křesťanstva.
Popravy neoblíbených panovníků se konaly pod hlavičkou
spravedlivého trestu, ať již z rukou Kristových věrných, občanů
revoluce, pěsti dělnické třídy nebo odpůrců totality. Je to
pořád stejné. Realitu se snaží vládcové a jejich nohsledi
pojmenovat tak, aby vyhovovala jejich mocenským cílům.
Dnes
skoro nikdo ve vášnivých diskusích nepřemýšlí o skutečné
podstatě problémů. Chytáme se slov, která nám vtloukají do
hlav politici a média, a hádáme se o ně, jako by šlo o život.
Ale
pokud se nad tím zamyslíme, pak by nám mělo dojít, že se ve
skutečnosti hádáme o chiméry, o pseudoproblémy, že proti sobě
stavíme ideje, které jsou iluzorní, neboť pojmenovávají všechno
jiné, jen ne podstatu věci. A pak se samozřejmě nikdy nemůžeme
dohodnout.
Bolestí
většiny dnešních diskusí je navíc absolutní absence
racionality, faktů a logiky. Na názor, který se nějakému
oponentovi nelíbí, často odpovídá urážkami. Zažil jsem to i
já. Na mnoho mých článků jsem obdržel snůšky urážek, aniž
ovšem oponent vysvětlil, v čem se tedy mýlím a proč se mnou
nesouhlasí. Za racionální argument se dnes považuje pouhé
konstatování, že ten druhý je sluníčkář, komouš, Putinův
agent, Obamův agent nebo prostě jen idiot.
Risknu
tuhle škálu odsouzení a dovolím si předložit několik dnes
běžně používaných termínů, k nimž se pokusím přiřadit
reálný obsah, což znamená správné a logické české
pojmenování.
Nejde
o migrační krizi, ale nájezd hord, které u nás nemají co dělat
A
čím začít jiným než slovy „migrační krize“. Slovo krize
se používá pro různé problémy, ať už jde o stav po živelní
katastrofě nebo o hospodářskou cyklickou krizi. Krizí je zlomový
stav pacienta nebo neshoda v manželství. Je to však vždy něco,
co vzniká více či méně nezávisle na naší vůli. Slovy
„migrační krize“ se tak politici snaží navodit dojem, že jde
o proces, který se děje mimo nás a my se mu musíme podvolit
(stejně jako se podvolíme zemětřesení nebo krachu na burze).
Jenže
to je lež! Tahle událost není
krize, protože my ji řešit můžeme! Je to pustý nájezd hord,
které nemají na našem území legitimně co dělat.
Jistě, existují i ohledy humanitární, ale ty se musejí řešit
vždycky v rámci zákonů dané země a při respektování
suverenity jejích hranic. Cokoli jiného je zvůle (a neohánějme
se vnucenými mezinárodními pakty a úmluvami, jsou-li navíc v
rozporu s naší ústavou).
Příliv
migrantů není krize, je to výsledek neschopnosti
bruselských vládnoucích elit plnit povinnosti, které jako správci
Evropy mají. Nikdo
dnes nechrání evropské hranice, vedou se jen nekonečné žvásty,
že je to třeba udělat. Ať už německá kancléřka stoupence
islámu pozvala, či nikoli, nemají tu legitimně co dělat a
překročení našich hranic je trestný čin.
Skutečná
migrace je ve skutečnosti něco, co má jistý zákonný nebo
alespoň hospodářský rámec. Přistěhovalec musí žádat o
legalizaci pobytu, musí se v nové zemi přizpůsobit, musí v ní
pracovat a uživit sebe a svou rodinu. Nic z toho přicházející
hordy neplní, nerespektují a nejsou toho ani potenciálně schopny.
V moderní historii nemáme k podobnému pohybu národů paralelu,
proto je třeba použít nomenklaturu starších dějin. Nejde o
migrační krizi, ale o nájezd muslimů.
Zničí
byt, obsadí cizí objekt, krade, ale je jen nepřizpůsobivý
Stejně
fatálně se dnes pracuje s pojmem „nepřizpůsobivý“.
Zákon
stanoví jasně, že člověk je buď bezúhonný, protože zákony
plní, nebo je zločinec, případně podle vážnosti přestupku
pachatel, neboť zákony a předpisy porušuje.
Co
je to nepřizpůsobivý? Člověk, který se rozhodne, že některé
zákony a normy dodržovat nebude. Dostane byt, ale zničí ho. Vláme
se do cizího objektu a ve jménu svých ušlechtilých myšlenek ho
obsadí. Na ulicích dělá nepořádek, v noci hluk, páchá drobné
krádeže, nechce pracovat. To vše se dnes označuje jako
nepřizpůsobivost. Proč, vždyť každý, kdo tohle dělá, je
přece v dikci zákona pachatel nebo zločinec. Politici a mediální
komentátoři to snad nevědí? Pak by si měli zopakovat základy
práva.
Stejně
tak je podivné, aby se různé skupiny společnosti přejmenovávaly
podle aktuální situace. Před několika lety se vedly vášnivé
polemiky na téma, jak hanebná je česká komunistická strana,
protože se odmítá přejmenovat (navzdory tomu, že propagace
komunismu byla zákonem prohlášena za trestnou – typický
právní Kocourkov).
Komunisté
věrni revolučním písním na své barikádě vytrvali a komunisty
podle názvu zůstali. Zachovali se rozhodně seriózněji než
cikáni (historický název doložený již ve 14. století), kteří
nedůvěryhodnou firmu vyměnili za označení „Rom“. Přiznám
se, že neznám národ, který by se po staletích existence
přejmenoval jen proto, že se mu jeho označení nezdá dostatečně
důstojné. A až bude zpochybněno tohle slovo (ono už vlastně je
tím, jak ochotně se příslušníci této etnické menšiny
přizpůsobují), najdou si třeba jiné označení.
Předkové
nemohli polemizovat o „migrační krizi“, museli se chopit zbraní
Přemýšleli
jste, kdo vlastně je „sociálně potřebný“, nebo dokonce
„sociálně slabý“? Hledal jsem na stránkách našich
institucí, ale ani na marxistickém ministerstvu není definice, kdo
to vlastně je. Všichni se však tím pojmem ohánějí. Takové
termíny jsou na nic, protože nikdo pořádně nechápe, co exaktně
znamenají.
Označují
totiž to, co se hodí politikům, úředníkům a aktivistům. Buďme
však jazykově korektní. Ve společnosti existují lidé bohatí a
chudí. Je-li někdo chudý, má smůlu. Nicméně podle křesťanství
chudoba cti netratí. Navíc každý chudý může zbohatnout, pokud
se bude snažit. Nebo pokud bude mít štěstí. Žijeme v době
pokrokové, která chudobu nepřipouští. Všichni bohatí ovšem
být nemohou.
Dávat
peníze na chudé, to se jaksi nenosí. Ale na sociálně potřebné?
Kdo by mohl odmítnout pomáhat potřebným? Mimochodem, potřebný
je ve své podstatě každý člověk v této zemi. Soused má
jaguára, ale já ne. Jsem potřebný, protože bych ho chtěl taky.
Být potřebný je psychologicky nebezpečné, je to slovo politicky
nabubřelé a prázdné. Být chudý nebo bohatý je však označení
jasné, srozumitelné a z hlediska reality správné.
Pokud
chceme tuhle společnost napravit, je třeba říkat pravdu. A to
znamená označovat věci správnými termíny, neskrývat nepříjemné
skutečnosti za balast eufemismů. O tom, co sdělujeme, musí
rozhodovat věcná správnost, a nikoli politická korektnost,
jemnocit či osobní ambice. Na všechny děje a stavy společnosti
máme prověřené pojmy, nevytvářejme nové.
Český
jazyk je mimořádně bohatý, používejme jen ty obraty, které
jsou známé po staletí. Pak se rozhodně budeme na svět dívat
reálněji a jednat pragmatičtěji. Protože naši předkové
nemohli polemizovat o „migrační krizi“, museli se chopit zbraní
a bránit svou svobodu a majetek.
Mimochodem,
obrat „bránit svou zemi, víru a majetek“ není urážkou!
Ale
dokáže to dnes ještě někdo? Vyrostly nám tady generace „mužů“,
které neumí vystřelit ani z praku, mimo jiné proto, že
nevědí, co to je. Hrdinové jsou jenom u počítače, ale jinak
jsou to větší srabi, než dříve držitelé tzv. modrých knížek.
Kdo za to může a jak to napravíme? Jsme možná jediný národ,
který vychovává nové generace absolutně bez vztahu k vlasti,
státnímu nebo národnímu majetku a jakýmkoliv duchovním
hodnotám, bez úcty k autoritám, k ženám, zkušenostem
starších generací a vůbec ke stáří.
Bosně se podařilo natočit, jak je na chorvatské hranice doprovázejí policejní složky. Ne, toto nejsou záběry z roku 2015! Jsou z 15. října 2019 a jsou důkazem toho, že migranti putují na náš kontinent neustále.
Blížící se porážka fašismu vedla vedoucí nacistické zločince k těm nejbestiálnějším činům. Jedním z mnoha takových u nás je i tragedie devatenácti zákřovských občanů.
Pod záminkou, že Zákřov je střediskem partyzánů a obyvatelstvo je podporuje, podnikli němečtí fašisté – se zrádci Vlasovci – proti Zákřovu vražednou akci. Gestapem z Velkého Újezdu byl vypracován plán akce proti Zákřovu a to tak, že celá vesnice bude obklíčena Vlasovci a pod záminkou střelby partyzánů na Vlasovce bude provedeno zatčení partyzánů a jejich pomocníků podle předem připraveného seznamu.
Akce Zákřov byla provedena 18. dubna 1945. Zúčastnil se jí celý prapor Vlasovců. Navečer odjela horda Vlasovců přes Výkleky k Zákřovu. Po 21. hodině obklíčili gestapáci a Vlasovci obec a provedli prudký útok na severní část vesnice. Používali pušky, kulomety, pancéřové pěsti a ruční granáty. Zakrátko vyšlehly ze stavení rolníka – pana Frant. Švarce – plameny, ale občané požár lokalizovali. Tato usedlost však byla vzápětí znovu zapálena. Když se občané znovu pokoušeli hasit nebo zachraňovat dobytek, bylo na ně stříleno. Někteří byli zadrženi a odvlečeni do jednoho stavení, kde byli střeženi. Aby bylo znemožněno hašení požáru, naházeli Vlasovci do ohně ruční granáty, které postupně vybuchovaly. Pod ochranou palby prováděli Vlasovci drancování, loupení a zatýkání osob – hlavně mužů a chlapců – až do ranních hodin. Na druhý den ráno byli propuštěni bez výslechu muži starší 50 let. Ostatní – v počtu 23 – byli v trojstupech odvedeni do Velkého Újezda. Tam je Vlasovci zavřeli do malé místnosti ve dvoře radnice – bývalého chléva. Zde byli dva dny „vyslýcháni“, biti a týráni. Čtyři z uvězněných byli propuštěni. Ostatních 19 mužů po dvoudenním mučení, s přeraženými údy a rozbitými obličeji, naházeli do nákladního auta a odvezli do lesa k samotě Kyjanice. Stalo se tak v podvečer 20. dubna. Nad samotou Kyjanice u dřevěné boudy (o rozměrech asi 150×210 cm) zastavili, přivezli německého faráře p. Schustera ze Slavkova a vyzvali ho, aby dřevěnou boudu vykropil jako hrob. Když farář uviděl zakrvácené a zohyzděné obličeje a těla přivezených mužů, zhroutil se a odmítl výkrop provést. Němci a vlasovci nalili pak do boudy dehet, naházeli poloubité české mučedníky do boudy, obložili je dřívím, na těla nalili ještě benzín a pak vše zapálili….. Dlouho se plížil dusivý dým lesy a údolím. Místo bylo střeženo ozbrojenými barbary a nikdo tam nesměl. Doma zatím příbuzní mrtvých marně – po prožitých hrůzách – čekali na návrat svých manželů, otců, synů a bratrů. Ti se však nevrátili.
BYLI TO: Calábek Josef (45 roků) Zákřov Marek Josef (43 roků) Zákřov Marek Drahomír (17 roků) Zákřov Švarc František (43 roků) Zákřov Švarc Vladimír (16 roků) Zákřov Ohera Jan (40 roků) Zákřov Plánička Jan (35 roků) Zákřov Závodník Miroslav (23 roků) Zákřov Závodník Jaroslav (21 roků) Zákřov Glier Antonín (18 roků) Zákřov Ohera Oldřich (37 roků) Zákřov Bém Vlastimil (19 roků) Tršice Wolf Otto (18 roků) Tršice Pazdera Jan (32 roků) Doloplazy Přikryl Klement (32 roků) Doloplazy Jahn Josef (18 roků) Velká Bystřice Švec František (26 roků) Velká Bystřice Musil Josef (30 roků) Bystrovany Žák Jaroslav (24 roků) Brno
Vrahům těchto lidí staví pomník Praha – Řeporyje !!
