08.11.2026 4:44 | Zprávy
autor: David Hora
„Jak si mohou dovolit stávkovat, když to pořád platíme?“ I taková otázka zazněla v souvislosti s tím, co se i tento týden odehrávalo kolem veřejnoprávních médií. Promluvil herec Ivan Vyskočil, herec a místopředseda STAČILO! Michal Gulyáš, publicista a bezpečnostní analytik Jan Schneider, publicista Pavel Černocký, místopředseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, hudebník a manažer Vadim Petrov a autor literatury faktu Bruno Solařík. „Jednou to možná budou říkat jako já – ježíšmarjá, že jsem si v tom roce 1989 raději přes dr*ku nedal,“ padlo pak v souvislosti s demonstracemi na podporu ČT a ČRo.
Popisek: Pochod odpůrců koncesionářských poplatků před budovu ČT
V úterý se konala celodenní stávka pracovníků ČT a ČRo proti záměru vlády zrušit koncesionářské poplatky a financování veřejnoprávních médií převést pod státní rozpočet. Jak jste zmíněnou stávku vnímali? Měla smysl? Nejde proti demokratické vůli voličů, kteří od vlády chtějí, aby se financování veřejnoprávních médií změnilo? Je právě stávka dobrá k tomu, aby vládu a lidi, kteří už poplatky platit nechtějí, přesvědčili o důležitosti veřejnoprávních médií? Co říci na slova některých lidí, že by stávka mohla trvat dál a veřejnoprávní média by jim nechyběla? A co na druhou stranu říci na poměrně velkou podporu těch, co vyšli po republice do ulic a naopak protestovali proti rušení poplatků? Překvapilo vás množství mladých lidí, kteří se akcí zúčastnili? Tak jsme se ptali zmíněných veřejně známých osobností.
Ivan Vyskočil: Jak si mohou dovolit stávkovat, když to pořád platíme?
„Ta stávka se ani nepozná. Protože já měl pocit, že stávkují už dlouhé roky. Protože třeba to jejich zamlčování všech možných věcí, které bychom se třeba rádi dozvěděli. Třeba co jste slyšeli v rozhlase ve zprávách o tom, co se děje v Polsku? Když si člověk pustí zpravodajství v televizi, tak tam nám také řeknou akorát to, co se podle nich hodí pro naše sprosté uši. A co se nehodí pro naše sprosté uši, to raději buď neřeknou vůbec a nebo to překroutí tak, že z toho je člověk jelen. Takže vlastně ta stávka probíhá už několik let a jestliže tady všichni křičí, že jde o nezávislost sdělovacích prostředků, tak já si myslím, že jim jde hlavně o to, aby neztratili tu závislost. Jak jsou strašně závislí na té dnešní opozici, jak jsou na straně té opozice, to je taková závislost, že to musí vidět i slepý,“ říká herec a člen Klubu 2019 Ivan Vyskočil a ptá se.
Anketa
Přišli jste stávkou v ČT o něco, na co jste se chtěli dívat?
1%
98%
1%
hlasovalo: 11281 lidí
„Navíc, jak si mohou dovolit stávkovat, když to pořád platíme? A každou půl hodinu se ozve někdo – my se velmi omlouváme, ale v důsledku stávky neuslyšíte, neuvidíte tohle a tohle. No tak ať nestávkují a nebudou se muset omlouvat. A hlavně je tam strašně z toho cítit, jak vůbec nejde o ty poplatky. Vůbec. Jde hlavně o to, že je pak bude moci kontrolovat ten Nejvyšší kontrolní úřad. A z těch poplatků, které dříve kontrolovat nemohl, no z těch se mohlo přece tak báječně „krást“. To se támhle přidělilo a támhleté firmě…,“ zamýšlí se herec.
„Podívejme se i na všechny ty možné dotace, jak začal ministr Klempíř kontrolovat. Třeba na pochopení sexuální rozdílnosti šlo prý asi 6 milionů, nebo na ten „úžasný“ film Velký vlastenecký výlet. Nejvíc mě ovšem rozbil ten film Chvilky naděje o zakladatelích Milionu Chvilek Mikovi a Benovi, ty strašné trable, trápení a překážky, co museli překonat, než se jim podařilo ten Milion chvilek založit,“ nešetří Ivan Vyskočil sarkasmem a ve stejném tónu dodává. „Mimochodem, nevím, jestli už to v kinech bylo a nepochybně se to setkalo s velkým úspěchem, nebo jestli to teprve bude a ten úspěch je teprve čeká,“ pokyvuje hlavou.
„No, takže se nedivím tomu šílenému řevu, těm demonstracím, protože jim někdo sahá na penězovody,“ krčí rameny a pokračuje.
„A k těm mladým? Já jsem byl zrovna v úterý na Václaváku a viděl jsem, jak chodí ty průvody. Tak za prvé tedy jsem koukal na to, že oni ti mladí to možná pojali spíš jako happening, protože tam různě poskakovali a řvali a měli asi radost, že nemusí jít do školy. Bylo mi jich v podstatě líto, protože jsem na tom viděl, jak jsou zneužitý úplně stejně, jako jsme byli zneužitý my při tom naplánovaným převratu v roce 1989. My jsme taky dělali stafáž a užitečný idioty a přitom to bylo rozhodnutý někde u CIA, StB a KGB. Jen si vezměte toho „mrtvého“ studenta Šmída, ze kterého se vyklubal agent Zifčák,“ upozorňuje a vzpomíná dál.
„Tehdy jsme se báli, nevěděli jsme, že Gorbačov řekl – eto vaše dělo a že se do toho nebude montovat. My se opravdu báli, že tehdy ti Rusové do toho zasáhnou, že dostanou rozkaz. Nebylo to jako dnes, pohoda, dostanou omluvenku ze školy a jde se demonstrovat, to je velká prdel,“ kroutí hlavou a dodává.
„Ale jsou prostě zneužití, stejně jako jsme byli tehdy my. A jednou to možná budou říkat jako já – ježíšmarjá, že jsem si v tom roce 1989 raději přes držku nedal. Já jezdil po vlastech českých, mluvil k lidem a byl jsem nadšený, že přijde Havel. Aby nám potom zatopil jako úplným pitomcům,“ uzavírá neradostně.
Michal Gulyáš: Lidem nebude za pár let chybět žádná televize
„Zneužití mládeže je starý, osvědčený způsob, jak dosáhnout totalitních výsledků. „Soudruzi“ organizátoři potvrzují příslušnost k těm, kteří totalitní praktiky a politické podvody zahalují za „závěs“ s ozdobou demokracie, přičemž ta v takových chvílích dostává pořádně zabrat,“ říká herec a místopředseda STAČILO! Michal Gulyáš a pokračuje.
„V České televizi jde o to, aby Nejvyšší kontrolní úřad nemohl provádět kontroly. To je ta takzvaná „nezávislost“, o kterou se iniciátoři bojí, a ovčí stádečko to bučí do světa. Svět hlouposti, zlých úmyslů a temnoty rozumu nabral ve své snaze udržet si vliv na obrátkách. Lidem nebude za pár let chybět žádná televize, protože mediální technologie se změní k nepoznání. Absurdní situace, kdy se tu bijí „nevědoucí“ za zachování poplatků bez kontroly hospodaření. Vítejte v České republice!“
Jan Schneider: Nezávislost není věcí financování, ale charakteru
„Propagování své stávky zaměstnanci České televize ve vysílání České televize je v rozporu se zákonem danou funkcí média veřejné služby, což se stalo paradoxně nevývratným důkazem, že je nejvyšší čas třeba učinit v České televizi zásadní změny. Jinak se mi velmi líbilo skromné „stávkové“ vysílání České televize, bez zbytečných efektů a postradatelných reportáží, komentářů a debat. Další důkaz, že by se dalo mnoho ušetřit! Stávka tedy byla z hlediska stávkujících dokonale kontraproduktivní,“ říká publicista, emeritní bezpečnostní analytik a někdejší bubeník Plastic People of the Universe, dnes i člen Klubu 2019 Jan Schneider a pokračuje.
„Vzhledem k mému zaměření na bezpečnostní problematiku soudím, že stát by měl financovat jeden rozhlasový a jeden televizní kanál, a to v rámci informačních potřeb kritické infrastruktury státu, aby stát měl možnost (doplňkově k internetovým sítím) v případě potřeby (živelné pohromy, průmyslové katastrofy, bezpečnostní ohrožení) operativně informovat co nejširší okruh obyvatel. Normální provoz těchto kanálů by pak spočíval v informačním zpravodajském pokrytí od regionálního až po globální, což nyní postrádám. Rozhlas a televize by mohly spojit síly a prostředky a vyslat své reportéry do mnoha dosud nepokrytých oblastí. Komentáře bych oželel, protože současné osazenstvo těchto médií není schopno a snad ani ochotno dosáhnout žádoucí širokospektrální názorové vyváženosti. To tuplem platí pro ty parodie na politické diskusní pořady. Ostatní programovou nabídku bych přesunul do obecného mediálního menu, z něhož by si posluchač a/nebo divák mohl vybrat jednotlivé komerční kanály (zcela bych zrušil programové balíčky a ponechal bych výběr jednotlivých kanálů, což v dnešní digitálně pokročilé době nemůže být problém, a jasně by to prokázalo, o co je a o co není zájem),“ vysvětluje.
„Pokud jde o demonstrující, je to tristní ukázka toho, jak se dokáže dav zpovykat naprosto bezmyšlenkovitě a bez důvodu.“
Podle Reportérů bez hranic prvních šest mediálně nejsvobodnějších zemí financuje média veřejné služby ze státního rozpočtu. Jde-li tedy demonstrujícím o svobodu médií, střílí se do vlastní nohy.
Jde-li demonstrujícím o transparentní diskusi ohledně postavení médií veřejné služby, pak jsme zcela k dispozici – museli bychom být ale k té diskusi připuštěni. To si zase dávají vlastní gól.
Jde-li demonstrujícím o stabilní nezávislá média, pak si je dovolím upozornit (a platí to stejně u soudců a státních zástupců!), že nezávislost není věcí financování, ale charakteru!“ říká Jan Schneider a dodává:
„Zásadní je ovšem skutečnost, že se na tuto problematiku díváme z naprosto odlišných pozic. Demonstrující totiž hlásají, že si média vzít nenechají. Oni se cítí být, bohužel do značné míry oprávněně, majiteli těch médií, která však nemají patřit nikomu. A o tom je celý tento spor. Ne oni, ale my žádáme, aby média veřejné služby nepatřila ani jim, ani nám, ale ani zaměstnancům. V demokratickém státě mají patřit všem.“
Pavel Černocký: Redakci zpravodajství je třeba rozpustit
Vyjádřil se i publicista Pavel Černocký. „Jak praví klasik… „V dějinách nenajdeme nic nového. Jenom události se opakují po spirále, směrem vzhůru.“ Mládež je snadné ovlivnit. Za Protektorátu se nezletilci hrnuli do Hitlerjugend. V padesátých letech vstupovali do ČSM a makali na stavbách socialismu. No, a dnes plní náměstí ve jménu záchrany svobody médií. Oni poplatky České televizi a Českému rozhlasu neplatí a často ani nevědí, kolik vlastně činí,“ krčí rameny.
„Na záběrech České televize vidíme, že na náměstích jsou z 90 % mladí, herci, studenti, umělci a podobně. Zbytek tvoří penzisté, kteří sledují jenom Českou televizi. V Bibli stojí: nechte je přijít ke mně, oni nevědí, co činí. ČT je užitečná, ale zbytečně nafouknutá. Podle mě by stačila ČT 1 a 2, ČT sport a ČT Art. Problémem je zpravodajství, tendenční, zkorumpované, prolezlé rodinkařením. Redakci zpravodajství je třeba rozpustit a celkový počet zaměstnanců zredukovat na polovinu,“ uzavírá rázně.
Vadim Petrov: Ptal jsem se studentů…
Velmi jasně a stručně se vyjádřil i místopředseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, hudebník a manažer Vadim Petrov. „Ptal jsem se studentů, jestli platí poplatky, když už nebydlí u rodičů, za mobil a za počítač. Říkali, neplatíme, ale nejsme pokrytci, a tak na demonstrace nechodíme,“ uvedl.
Bruno Solařík: Bezmála dvě třetiny občanů se zrušením poplatků souhlasí
„Je myslím zbytečné vypočítávat všechny důvody, proč je současný boj opozice a kulturní obce proti zrušení poplatků úplně mimo mísu. Stačí snad jen zopakovat známá fakta, že nejde o zestátnění, že na chod České televize a Českého rozhlasu budou i nadále dohlížet rady volené parlamentem, že takzvané druhé zdanění, to je povinné zpoplatnění občanů a firem bez ohledu na to, jestli Českou televizi a Český rozhlas sledují, je nelogické a nespravedlivé (nemluvě o 25 000 exekucí ročně), a že hospodaření veřejnoprávních médií má nově kontrolovat Nejvyšší kontrolní úřad, stojící mimo moc zákonodárnou, výkonnou i soudní. Není tedy sebemenší důvod k obavám z údajného „zestátnění“ České televize a Českého rozhlasu,“ říká autor literatury faktu Bruno Solařík.
Anketa
Je dobře, že Jan Hřebejk obdržel státní vyznamenání?
2%
95%
3%
hlasovalo: 11121 lidí
„Navíc je veřejně známo, že hned dvě z opozičních stran, burcujících proti rušení poplatků, je samy (!) chtěly zrušit už dávno, konkrétně roku 2009 (ODS) a 2018 (Piráti), nemluvě o tom, že za zrušením poplatků na Slovensku, uváděným opozicí jako svévole Ficovy hrůzovlády, stála ve skutečnosti proevropsky liberální vláda Ficova předchůdce Hegera. „Jdeme sami proti sobě,“ mohl by tedy hlásat opoziční transparent,“ připomíná.
„Bezmála dvě třetiny občanů se zrušením poplatků souhlasí. Pravdou je tudíž jako obvykle pravý opak (!) toho, co nad záběry večerníčků v ulicích hlásá Česká televize, která v boji za poplatky dokonce jeden den stávkovala, aniž si toho kdokoli všiml. Když se to vezme kolem a kolem, dalo by se říct, že organizátoři protestů nemají šanci vyburcovat k nim kohokoli soudného,“ domnívá se spisovatel.
„Přesto bylo na náměstích v Praze a Brně plno. A dá se čekat, že plno bude i 15. listopadu na Letné. Především jde o konzumenty i tvůrce kultury, umělce, vědce, studenty. Jsou to snad všechno lidé nesoudní? V dané věci nesporně. Nedostatek soudnosti však samozřejmě neznamená duševní zaostalost nebo cokoli hanlivého. Znamená to jen, že během polistopadové éry došlo především v bublině, známé jako kulturní obec, ke zprvu nenápadné, ale čím dál zjevnější proměně: zatímco v devadesátých letech byl u nás každý kulturní člověk hrdý na to, že neupírá druhému právo na odlišný názor, někdy od konce nultých let přešel tentýž kulturní člověk do pozice, z níž se mu odlišný názor jeví jako hanebné kacířství. Jak se to mohlo stát?“ zamýšlí se a upozorňuje, že se to rozhodně nestalo poprvé.
„Francouzský spisovatel vlámského původu Joris-Karl Huysmans napsal v románu Naruby už roku 1884: „Každé lidské pokolení se dá doopravdy ovládat jen tím, že se hodně dlouho tahá za nos.“ Stalo se zkrátka, že jistá média nenápadně přešla od extrémního principu postmoderního relativismu, vévodícího devadesátým létům, ke zcela protichůdnému principu „buď my, nebo oni“. Doslova ode zdi ke zdi. Stačilo na tu změnu přistoupit. Pomaličku, krok za krokem. Tím spíš, že to znamenalo udržet si vlastní pozici nejen v kulturní obci jako takové, ale i v rámci jejího financování. Myslím, že se tomu říká napodobovací pud, zkrátka sebezáchovná přizpůsobivost,“ říká a pokračuje.
„A bylo to. Z kulturní obce se stala kulturní fronta. A fronta je organismus typu vojenského. Tím se vysvětluje, proč lidé, kteří ve své umělecké nebo vědecké tvorbě dosahují pozoruhodných výsledků založených na vlastní invenci a individualitě, propadají v politických otázkách tak netvůrčímu, neinvenčnímu puzení, že se jejich chování neliší od podlehnutí davové psychóze, a to dokonce i v natolik děravé kauze, jako je boj proti rušení poplatků za Českou televizi a Český rozhlas. Příslušník kulturní fronty je přitom upřímně a skálopevně přesvědčen, že právě teď, v hodině dvanácté, přesněji tedy ve 4:36 ráno, bojuje za bytí či nebytí demokracie a svobody. Že k tomu boji dostávají studenti oficiální volno ve škole, mu vůbec nepřipadá podezřelé. Neuráží ho ani kýč všech kýčů, když herci všech divadel začnou po představení vycházet na forbínu se stejnou kázní jako apoštolové na orloji, předčítají jednotné politické stanovisko a napodobují tím rok 1989, přestože rozdíl mezi tehdejší a současnou situací bije do očí,“ upozorňuje a podotýká.
„I když jedno hejno bílých vran se k mému zadostiučinění přece jenom našlo: publikum Divadla Na Fidlovačce nenechalo mluvčího text přečíst a jeho projev na forbíně záměrně utnulo demonstrativním potleskem, určeným právě skončenému představení. Ďjó, Nusle,“ pokyvuje spisovatel.
„A teď pozor. Při tom všem je příznačné, že z hlediska zápasu o povahu veřejnoprávního zpravodajství je celá ta poplatková kauza z jedné i druhé strany pomyslné fronty fakticky zbytečná. Všechno zůstane, jak je. Vzpomeňme na okřídlený výrok mediálního odborníka Michala Jankovce při oficiálním zasedání Rady České televize dne 4. února 2015: „Česká televize má určený úhel pohledu. Má ho určen na základě doporučení Evropské komise.“ Pan Jankovec tehdy v zápalu diskuse bezděky přiznal, že nezávislost veřejnoprávního zpravodajství není od samého počátku nic víc než kabát nadívaný větrem. A že ti, kdo jdou s upřímně revolučním zápalem do boje takříkajíc „zdola“ proti těm „nahoře“, proti vládě, státu, moci, ve skutečnosti bojují jménem těch „úplně nahoře“, jménem moci nadnárodní, nadstátní. A že dokud bude ta nadstátní moc trvat, do „nezávislých“ médií každého státu Evropské unie si svůj „úhel pohledu“ vnutí bez ohledu na formu jejich financování,“ říká Bruno Solařík a dodává.
„Když se to všechno sečte, máme před sebou nikoli boj jedné či druhé strany konfliktu za svobodu a demokracii, nýbrž jednu z repríz všestranně univerzální veselohry, známé pod názvem Mnoho povyku pro nic.“