- srpen 1968. Informační bomba z archívu….
..Pravda o roku 1968 očima Štěpána Kotrby
Krach operace Javor
V české společnosti se už půl století udržuje ze všech stran
košatěný mýtus o pražském
jaru – socialismus s lidskou tváří Alexandra Dubčeka,
které udusily tanky okupační armády. Silný příběh.
Mýtus o demokratizaci komunistické ideje
padesát let podporovali sami čeští komunisté
a z druhé strany ti, kteří se tehdy těšili
na konec socialismu. Marně. Zbytek společnosti
jím byl zasažen díky zvědavým otázkám prověrkových komisí
KSČ, ptajících se na souhlas či nesouhlas s internacionální
pomocí bratských stran, aniž kdo věděl to hlavní: PROČ.
Pravda je ale jiná než mýtus.
Sověty ani Západ, s výjimkou
britské MI6, nezajímal ani
Dubček, ani seberozkládající glasnosť a
demokratizace komunistické strany. Američany a
Sověty nezajímalo nic jiného než strategická
vojenská parita na západní hranici Varšavské
smlouvy. Tuto paritu zásadním způsobem
porušilo 79 kusů americké střely krátkého
doletu, vytvořené pro evropské válčiště a
rozmisťované v západním Německu. MGM-31
Pershing byla ta americká balistická raketa.
Mohla být vybavena jadernou hlavicí W -50
typu Boosted Fission, která byla k dispozici
ve třech variantách (60 kt, 200 kt, 460 kt –
což odpovídá přibližně pěti, 15, 35 hirošimským
bombám). Dolet střely byl variabilní (185 km – 740 km s
bezpečnostní rezervou 111 km) s relativně vysokou
přesností (CEP = 260 m). Taktický systém
Pershing 1 byl v Německu operačně nasazen v roce
1965 jako tři palebné baterie 56. velitelství polního
dělostřelectva. Jeho nebezpečí tkvělo v tom, že snižoval
reakční dobu po zjištění použití strategických
jaderných střel z 40–30 minut nutných k
protiútoku pro dolet strategických raket na
tři až pět minut. Což bylo méně, než bylo
uvedení jakýchkoliv raket do bojové pohotovosti.
Raketa letěla na tu dobu neuvěřitelnou rychlostí mach 8–2,7
km/s. Nejbližší odpaliště bylo 37 km od československých
hranic. Prezident Novotný v říjnu 1965 ve Vojenské komisi obrany ÚV KSČ
a posléze i Dubček odsouhlasili úkol Varšavské smlouvy vybudovat tři
objekty „Javor“ na uskladnění jaderných hlavic
operačně-taktického raketového komplexu Temp-S
(9K76/9M76B, OTR-12) a zvláštní zodolněnou spojovací linku
do těchto objektů V březnu 1965 řekl hlavní velitel
Spojených ozbrojených sil maršál A. A. Grečko
československému ministru národní obrany generálu Bohumíru
Lomskému, že je třeba uložit speciální bojové hlavice na
území Československa, ale že je budou mít
pod kontrolou sovětští specialisté. V listopadu téhož roku byli
pozváni hlavní funkcionáři ČSLA (ministr národní
obrany gen. B. Lomský, náčelník Generálního štábu ČSLA
gen. O. Rytíř, náčelník Operační správy GŠ gen. V
Vitanovský, náčelník raketového vojska a dělostřelectva MNO
gen. K. Blatenský a náčelník ubytovacího a výrobního
úseku MNO plk. J. Roháč) ke konkrétnímu
jednání s ministrem obrany SSSR. Dne 15.
prosince 1965 podepsala československá a
sovětská strana přísně tajnou „Dohodu o
opatřeních ke zvýšení bojové pohotovosti
raketových vojsk“. S výstavbou a
existencí objektů byl seznámen pouze úzký okruh
lidí: prezident republiky, první tajemník ÚV
KSČ, předseda vlády ČSSR, ministr národní
obrany, náčelník Generálního štábu ČSLA,
náčelník Operační správy GŠ, náčelník
operačního oddělení GŠ/OS, zástupce náčelníka
operačního oddělení, náčelník skupiny
operačního plánování GŠ/OS, starší důstojník
– pracovník operačního sálu, náčelník
raketového vojska a dělostřelectva a náčelník
stavebního a výrobního úseku MNO.
Právo udělovat souhlas k seznámení osob se
skutečným účelem zvláštních objektů JAVOR
měl pouze prezident republiky. Sovětská
rozvědka totiž měla informace o nasazení
raket Pershing v SRN a potřebovala v určitém
termínu realizovat paritní opatření. Výstavba tří podzemních objektů měla stát na tehdejší
dobu neuvěřitelných 200 milionů korun.
Obrovské množství nedostatkového cementu,
oceli, obrovské množství nákladních aut na
vytěženou zeminu a obrovské množství stavebních
kapacit by bývalo chybělo centrálně plánovanému
národnímu hospodářství. Novotný chtěl být ale
populární, chtěl stavět sídliště pro lidi, a
ne sklady pro sovětské jaderné hlavice….
Zatímco střely Temp-S dostaly s předstihem speciální
jednotky ČSLA k uskladnění ovládání,
hlavice a odpalovací klíče měla mít na
starosti pouze jednotka sovětských specialistů pod
přímým velením Kremlu. Vpřípadě válečného konfliktu se
Západem by sovětská strana vydávala jadernou munici
československým raketovým vojskům. Úkol postavit
podzemní sila pro hlavice Češi nesplnili v termínu a
Brežněvovi lhali.
Aby bylo jasné, že případný
útok pershingů na Československo
bude cestou k válce se všemi státy Varšavské
smlouvy, byly použity mnohonárodnostní síly
jako živý štít. Dne 6. května 1968 proběhla
v Moskvě vojenská rada, které se kromě špiček
ministerstva obrany a armády účastnil
i generální tajemník ÚV KSSS Leonid Brežněv.
Ten ještě týž den referoval na jednání ÚV
KSSS o tom, že se právě domluvilo vyslání
delegace maršála Koněva do Československa.
Bez podrobností.
Koněv přiletěl o dva dny později a v Československu
prověřoval pravdivost slov představitelů
státu o stavu připravenosti na přijetí
hlavic pro střely Temp-S, které sovětští
důstojníci označili za nerealizovatelné.
Až v roce 1969 dokončili a Sovětské armádě převedli Javor
50 asi 8 km jihovýchodně od Bíliny, Javor 51
asi 2,5 km severně od Borovna a Míšova ve
VVP Jince, Javor 52 asi 4 km severně od Bělé p. B. ve
VVP Ralsko. Dva objekty v dubnu 1969 a jeden v listopadu.
Plné obsazení objektů provedli Sověti 16.–18. února 1970.
Příliš pozdě. Po uvedení raket Pershing 1 v SRN do
pohotovosti QRA (Quick Reaction Alert ) v FKG1 v Landsbergu
a u 1. praporu 81. regimentu polního dělostřelectva USA
v Neu-Ulmu nezbylo velení Varšavské smlouvy nic jiného
než použít vlastní vojáky, když nebylo možné využít paritní
opatření.
Nikdy nedošlo k obvinění českých komunistů ze zrady ani k
jejich potrestání, neboť GRU nechtěla odhalit informátora ani
informace (navazující na plány britské rozvědky, jejíž
rezident Sir Cecil Parrott předtím řídil jako velvyslanec v Praze „sametově
převratovou“ agenturu Velké Británie). Legenda – bohužel – s romantizující iluzí
o pražském jaru a jeho vlivu na evropskou politiku přetrvává dodnes.
Akt instalace živých štítů v podobě pluků nic netušících
Rusů, Ukrajinců, Poláků, Kazachů a Uzbeků není okupace. Okupace znamená
vytvořit státní správu a řídit stát. Nést zodpovědnost.
Ovládat lidi. To se nikdy nestalo. Straničtí tajemníci nebyli Rusové,
ale Češi a Slováci. Kádrováci byli Češi a Slováci. Policajti a estébáci byli Češi a
Slováci. Generálové i podplukovníci byli Češi a Slováci. Ti nebožáci
„internacionální pomoci“ dvacet let nevystrčili čumáky z kasáren. Jen jejich důstojníci občas chodili
s paničkami na vycházky. A četli ty vzkazy: Zachvatčiki, iditě damoj. Dubček=Svoboda.
Ivane, běž domů, Brežněv se zbláznil.
Žili zde dvacet let, obklopeni nenávistí, která ale měla být
směřována na ty české a hlavně slovenské
komunisty, kteří svou hloupostí a zradou
zavinili, že sem velící generálové Varšavské
smlouvy museli poslat nevinné vojáky umřít
v žáru atomové války. Ani jim neřekl nikdy
nikdo pravdu ve strachu, že budou masově
dezertovat. Nenávist lidu měla být právem
směřována na Novotného, na Dubčeka, na
generála Lomského. Ti lhali všem včetně svých
soudruhů a ohrozili tím svou zemi.
Místo toho žili dál na svobodě a nesli to
strašlivé tajemství po celou dobu
normalizace. Ani se nezačervenali. A nic
netušící tetky za skříní schovávaly dvacet
let Dubčekovou oficiální fotografii v laciném
rámečku a Sašu litovaly Byli i další čeští a slovenští komunisté, kteří byli zase
původci konce snu o demokratickém socialismu
a kteří spustili sebevražedný stroj, zvaný
normalizace. Kolder, Biľak a další autoři
falešného zvacího dopisu a nastoupivší
garnitury. Okupaci jsme si vytvořili my
sami. Byla to okupace dvaceti lety nízkosti
a hlupství závistivých a hloupých kádrováků
a stranických tajemníků, podřízených
několika málo darebákům, kteří věděli. Byla
to okupace skoro všeho tvůrčího a pokrok
přinášejícího.
Rakety Temp-S na západní hranici Československa byly dvacet
let. Dvacet let zastrašovaly potenciální útočníky. To byla podoba míru za
studené války.
Až v prosinci 1987 po návštěvě Gorbačova v Praze a po uzavření
dohody mezi USA a SSSR o likvidaci raket
středního a krátkého doletu ve Washingtonu
byla z území Československa stažena sovětská
raketová brigáda vyzbrojená raketovým systémem
Temp-S. Ani tehdy nikdo nic nikomu neřekl. Krtek v
Bundeswehru ještě pracoval. Perestrojka se nekonala. Až ve
dnech 21.–30. června 1990 odešly obslužné jednotky
sovětské armády a až 30. října 1990 byly gen.
M. Mojsejevem předány čsl. armádě objekty Javor. Ani tehdy
nikdo nic neřekl. Objekty zůstaly dál přísně tajné.
V listopadu 1989 lid tleskal tomu, když se Saša objevil
na balkóně Melantrichu. Pak se Saša pokusil stát předsedou
Federálního shromáždění. Poslední transport se
sovětskými vojáky byl vypraven 19. června 1991 z
Milovic. Celý proces byl formálně ukončen podpisem
protokolu o ukončení odsunu sovětských vojsk z
Československa 25. června 1991 v Praze. Žádný Kocáb jak s
oblibou vystupuje odtud Sovětskou armádu nevyhnal –
odešli sami na rozkaz svého vedení.
Konečně se dozvídáme o r. 68.