http://petrbystron.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=501786

Informace o daňovém zatížení pracujících.
přečti pozorně celé !!!
Níže uvedený text není žádná legrace, které se po internetu běžně šíří. Je to smutná
skutečnost, kterou si pracující běžně neuvědomují. A přitom jde o jejich peníze.
100 000,- = VÁŠ HRUBÝ PŘÍJEM (na kolik si Vás firma cení)
19 270,- = soc.pojištěni „zaměstnavatele“ 26% hrubé mzdy
6 630,- = zdrav.pojištěni „zaměstnavatele“ 9% hrubé mzdy
103,- = povinné úrazové pojištěni 0.14% hrubé mzdy
Tyto položky za Vás musí státu odevzdat firma, o tom žádné informace nemáte.
——————————————————————————————————————————————————–
73 997,- = HRUBÁ MZDA (údaj na výplatní pásce)
5 920,- = soc.pojištěni „zaměstnance“ 8% z hrubé mzdy
3 320,- = zdrav.pojištěni „zaměstnance“ 4,5% z hrubé mzdy
——————————————————————————————————————————————————-
64 747,- = ZÁKLAD DANĚ
20 719,- = Daň z příjmu max. 32%
——————————————————————————————————————————————————-
44 028,- = ČISTÁ MZDA (vyplaceno) sazba přímých daní 56%
10 039,- = DPH 5% nebo 19% + spotřební daně (uveden průměr DPH)
——————————————————————————————————————————————————
36 989,- = zůstatek – celková daňová kvóta zdanění práce je 64%
100 000,- které za Vaši mzdu vydá Váš zaměstnavatel si můžete koupit zboží v cel. hodnotě 36 989.
V případě nižších příjmů a zdanění nejnižší sazbou daně z příjmu 15% je konečný zůstatek 45 111,-, tj. celková daňová kvóta 55%. Progrese tedy skutečně není velká-9%-pouze s tou drobností že absolutní zatížení všech příjmů, vysokých i minimálních, je drtivé.
Do práce chodíte proto, abyste si mohli za vydělané peníze něco koupit.Když si tedy za zbylých 36 989,- Kč „něco“ koupíte (kromě potravin je dnes skoro všechno v sazbě 19% a tam bude patřit i bydlení), prodávající odvede státu daň z přidané hodnoty o kterou jsou prodávané zboží, nebo služby pochopitelně dražší.
Ve skutečnosti vám tedy zůstane jenom 30 326, – Kč.
Takže z každých Vámi vydělaných sto tisíc skoro sedmdesát tisíc dostane stát, protože pracujete, abyste si mohli něco koupit.
Není to žádný trik ani manipulace, je to prostý souhrn faktů, který stát zahaluje houštím tisíců stránek zákonů, vyhlášek a pokynů. Kromě těchto daní stát vybírá ještě mnoho dalších daní od lidí, podniků a podnikatelů-daně z nemovitosti, daně z prodeje nemovitostí, darovací daně, daně dědické, daně z příjmů, daně silniční, atd., atd.
Kde ty peníze jsou, když zdravotnictví je v krizi, školství zanedbané, po silnicích se skoro nedá jezdit, atd. atd.
Platíme tolik za své sociální jistoty, nebo spíš za „jistoty“ vládních úředníků a za jistoty těch, kterým se nechce pracovat?
Jestliže podstatně vzrostl počet vládních úředníků, jestliže nezaměstnanost stoupla na dvojnásobek, pak pochopitelně jsou také vyšší výdaje. Větší zdanění práce samozřejmě prodražuje pracovní sílu a vedle zdražování výrobků a služeb vede také k propouštění, protože firmy a podnikatelé buď krachují nebo nejsou schopní uživit tolik zaměstnanců, kolik by potřebovali.
Mnohem víc peněz se však propadne a zašantročí v neprůhledných, pochybných a často předražených státních zakázkách a v korupci spojené s jejich realizací.
Proč je to lidem jedno?
Proč se neptají, jak je možné, že v Chorvatsku postaví 100 km dálnice za jediný rok a za poloviční cenu než u nás, proč se neptají, kam se ztrácí stovky miliard ze státního rozpočtu, proč se neptají, kdo jednou bude platit ty ohromné dluhy a úroky z těchto dluhů tak špatně hospodařícího státu, jak dlouho nám porostou daně?
A to ještě zapomínáme na spotřební daň, která je na alkoholu, benzínu, cigaretách atd., ta je ve většině případů 30% a více.
Nutné doplatky na léky, školní potřeby, zdravotní péči (zuby, klouby…..).
Poplatky za odpad, vodné stočné, energie, kde podíly má zase náš hodný stát, který nám občanům
prodává energie mnohem dráž, než ji prodává do zahraničí.
Poplatky za komíny, za vodu, která naprší na náš majetek, rozhlas, televize a další.
Jestli nechcete, aby bylo ještě hůř, ptejte se,
a také pošlete tento email svým známým.
Tak málo lidí ví, o kolik je stát ve skutečnosti obere…

Udelejteztohocelonrodnreferendum

CT lze verit jen pri hlaseni casomiry FW: Václavák v sobotu plný, ale v tel. zprávách ani zmínka…

Už když  redaktoři v ČT říkali, že se na Václaváku sešlo několik stovek demonstrantů, aniž by ukázali záběr, jsem si říkal, jak asi ty stovky vypadají.

Zde je záběr, stačí prvních pár vteřin, jinak ty zaznamenané projevy už nejsou o ničem, co by nezaznělo jinde. Zejména se zpívá hymna. I ten pohled do obličejů těžkooděnců cca v 8 minutě jsou taky výmluvné.

Vážení kolegové! Dámy a pánové! Vážení přátelé! Chtěl bych vás srdečně přivítat na dnešní 11. konferenci debatního klubu Valdaj.

Již zde zaznělo, že se letos ke klubu připojili noví spoluorganizátoři. Mezi nimi jsou ruské nevládní a expertní struktury či vedoucí univerzity. Zároveň zde mimo jiné zazněl návrh na to, aby se kromě ruské problematiky diskutovalo o otázkách globální politiky a ekonomiky.

Předpokládám, že tyto organizační i obsahové změny potvrdí klíčovou pozici tohoto debatního a expertního klubu. Také doufám, že se podaří udržet tzv. valdajského ducha a spolu s ním i otevřenou a svobodomyslnou atmosféru, díky které zde budeme moci i nadále vyslovovat třeba i odlišné, ale zároveň upřímně míněné postoje.

V této souvislosti bych chtěl říci, že vás nezklamu. Sám budu mluvit otevřeně a upřímně. Je možné, že se budou některá má slova zdát až příliš drsná. Ale pokud bychom nehovořili otevřeně a upřímně o tom, co si doopravdy myslíme, tak by nemělo vůbec smysl se zde společně scházet. V takovém případě by snad bylo lepší potkávat se na diplomatických rautech, na kterých se nikdo nebaví o ničem smysluplném. Vzpomínám na slova jednoho diplomata, který řekl, že jazyk byl diplomatovi dán proto, aby neříkal pravdu.

My se zde však scházíme z jiného důvodu. Jsem tu proto, abychom mluvili otevřeně. Být upřímný a mluvit bez obalu však neznamená, že bychom chtěli záměrně vyvolávat vzájemnou konfrontaci. Mluvit napřímo a bez zbytečných diplomatických frází je však nutné proto, abychom si mohli lépe ujasnit, co se ve skutečnosti kolem nás děje. Proč se svět stává čím dál více nebezpečnější a méně čitelný, proč se neustále objevují další hrozby.

Ve světě si mnoho věcí protiřečí. Bohužel nemáme jistotu, že globální a regionální systém bezpečnosti nás může ochránit před neštěstím. Mezinárodní a regionální orgány pro politickou, ekonomickou a kulturní spolupráci to dnes skutečně nemají zrovna jednoduché.

Název dnešní diskuze by mohl znít Nová pravidla hry nebo Hra bez pravidel. Domnívám se, že tento název přesně vystihuje historický bod, kterého jsme právě nyní dosáhli, a stejně tak pregnantně vyjadřuje výzvy, kterým nyní čelíme.

Myšlenka o tom, že se současný svět velice rychle mění, není nová. I já jsem si vědom, že během této debaty tato myšlenka zazněla. Je opravdu velice těžké nepovšimnout si zásadních změn ve sféře globální politiky, ekonomiky, veřejného života, průmyslu, informací nebo sociálních technologií.

Předem se omlouvám, jestli budu opakovat to, co zde již bylo účastníky debaty řečeno. Je nemožné se tomu vyhnout, jelikož jste se vyjadřovali dost podrobně. Budu však vyjadřovat svůj názor, který se může s tím vaším v něčem shodovat a v něčem naopak lišit. Při analýze dnešní situace bychom neměli opomíjet historii. V prvé řadě je to změna světového řádu (v dnešním rozsahu), která byla doprovázena, jestliže ne přímo globální válkou nebo globálním konfliktem, tak řetězcem intenzivních regionálních konfliktů. A za druhé, světová politika především zahrnuje ekonomické vedení, otázky války a míru, humanitární sféry a patří sem samozřejmě i lidská práva.

Ve světě si mnohé protiřečí. A měli bychom se upřímně sami sebe zeptat, zda existuje spolehlivý bezpečnostní systém. Bohužel, nemáme garanci, že existující bezpečnostní systém nás může zcela ochránit. Tento systém je znatelně oslaben a deformován.

Ano, mnohé mechanizmy zabezpečení pořádku se vytvořily už před nějakou dobou, především na základě výsledků druhé světové války. Stabilita těchto mechanizmů závisela nejen na rovnováze sil a na právech vítěze, ale i na tom, že „otcové zakladatelé“ těchto bezpečnostních systémů se nesnažili získat pro sebe co nejvíce, ale snažili se nějakým způsobem domluvit.

Důležité je si uvědomit, že tento systém se musí dále rozvíjet. Navzdory všem svým nedostatkům musí být alespoň schopen udržet problémy a regulovat míru přirozené soutěživosti mezi jednotlivými státy.

Systém „zadržování a protiváhy“, který se minulá desetiletí tak těžce tvořil, se stejně tak často obtížně realizoval. Nebylo však správné tento systém ničit, pokud jsme nevytvořili systém nový, který by jej vystřídal. V takovém případě není jiná možnost než použít hrubou sílu. Měla se v každém případě provést rekonstrukce a přizpůsobit se novým systémům mezinárodních vztahů.

Ale Spojené státy, které samy sebe považují za vítěze studené války, se sebevědomě rozhodly, že to jednoduše není třeba. A namísto toho, aby se vytvořila nová rovnováha sil, jakožto zásadního faktoru pořádku a stability, došlo naopak určitým jednáním k úplnému narušení rovnováhy.

Studená válka je za námi. Nebyla však ukončena smírem, jasným a transparentním ujednáním o dodržování existujících pravidel nebo vytvořením nových pravidel a standardů. Zdá se, že tzv. vítězové studené války se rozhodli rozporcovat celý svět podle svých představ. Tedy tak, aby na základě nového uspořádání získali co nejvíce výhod. A v případě, že systém mezinárodních vztahů, mezinárodního práva, tedy systém „zadržování a protiváhy“, stály v cestě k dosažení těchto cílů, tak se všechny systémy označily jako nepotřebné a zasluhující likvidaci.

Promiňte mi to srovnání, ale vítězové studené války se chovali stejně jako naši ruští zbohatlíci, kterým nečekaně spadlo do klína ohromné bohatství. V případě západních mocností zase šlo o světovou nadvládu. A místo toho, aby tuto neuvěřitelnou přízeň štěstěny moudře využívaly, samozřejmě i ve svůj prospěch, tak podle mého názoru udělaly mnoho hloupostí.

Vstoupili jsme do historického období, ve kterém je světová politika charakterizována mnoha nesrovnalostmi a popíráním faktů. Pod tlakem právního nihilismu začalo být mezinárodní právo postupně upozaďováno. Objektivita a spravedlnosti byly obětovány na oltáři prospěchářské politiky. Právní normy vystřídaly svévolná interpretace a zkreslené pohledy. V rámci absolutní kontroly nad médii lze vydávat bílé za černé a černé za bílé.

V situaci, kdy světovému dění dominuje jedna země a její spojenci, často označované za „satelity“, jeví se údajné hledání globálních řešení spíš jako propagace jejich vlastních zájmů. Ambice této skupiny vzrostly natolik, že názory, které vznikají v jejich kruzích, začala vydávat za názory celého světového společenství. Takový pohled na věc přitom neodpovídá realitě.

Národní svrchovanost se v mnoha státech stala termínem s relativní hodnotou. Byla vypracována následující formule, která říká, že čím více je stát loajální k jedinému světovému centru vlády, tím více se utvrzuje legitimita toho či jiného vládnoucího režimu.

Později přijde na řadu volná diskuze, v průběhu které rád zodpovím vaše dotazy a rovněž sám využiji možnost položit otázky i vám. Během této debaty budete mít samozřejmě příležitost vyvrátit teze, které jsem nyní vyslovil.

Opatření vůči těm, kteří se nehodlají podvolit, jsou nám dobře známa. Mnohokrát jsme byli svědky toho, jak byla tato opatření vyzkoušena v praxi. Zahrnují použití silových prostředků, dále ekonomický a propagandistický tlak, zásahy do vnitřních záležitostí, odvolávání se k tzv. „nadprávní“ legitimitě, když je třeba ospravedlnit řešení konfliktů pomocí protiprávních nástrojů a následné odstranění nežádoucích režimů.

V poslední době se objevují důkazy, že jsou nepohodlní vůdci těchto států bezohledně vydírání. Není divu, že tzv. „Velký bratr“ utrácí miliardy dolarů ročně na sledování celého světa včetně svých nejbližších spojenců.

Zeptejme se sami sebe, nakolik se cítíme v takovém světě bezpečně a komfortně. Nakolik je takový svět spravedlivý a racionální. Možná ani nemáme pádný důvod se obávat, přít se a pokládat nepříjemné otázky? Možná, že Spojené státy uplatňují své světové vůdcovství způsobem, přispívajícím ke všeobecnému blahu. Možná, že Spojené státy přinášejí světu klid, pokoj, demokracii a my se díky nim můžeme všichni uvolnit a užívat si života?

Dovolím si říci, že to tak rozhodně není. Rozhodně ne.

Jednostranný diktát a navazování svých vlastních idejí mají opačný dopad. Místo odstranění konfliktů dochází naopak k jejich eskalaci. Místo suverénních a pevných států vzniká chaos a nepořádek. Místo demokracie jsou podporována pochybná uskupení, od neonacistů až po islámské radikály.

A proč je podporují? Protože je v určitý okamžik využívají k dosažení vlastních cílů. Potom se spálí a stáhnou se zpátky. Nestačím se divit, jak naši partneři opakují stále stejné chyby.

V minulosti financovali islámská radikální hnutí pro boj proti Sovětskému svazu. Tito bojovníci prošli válečnou zkouškou v Afghánistánu. Později se z těchto základů zrodila Al-Káida a Tálibán. Jestliže je Západ přímo nepodporoval, tak přinejmenším nad neblahým vývojem přivíral oči. Já bych ovšem spíš řekl, že podporoval. A to politicky, zpravodajsky a v neposlední řadě i finančně aby mohli vniknout tito mezinárodní teroristé i do Ruska. Až poté, co se na území samotných Států odehrály hrozné teroristické útoky, tak se začalo veřejně více mluvit o obecném nebezpečí globálního terorismu. Chci připomenout, že jsme tehdy jako první podpořili národ Spojených států. Na události 11. září jsme skutečně reagovali jako přátelé a partneři.

Během společných diskuzí s politickými lídry USA a Evropy jsem pořád mluvil o nezbytnosti postupovat v boji proti terorismu společně. Není možné rezignovat a s touto globální hrozbou se jen tak nečinně smířit. Stejně tak ovšem není možné ji umlčet s využitím dvojích standardů. Souhlasili s námi, ale po nějaké době se vše vrátilo do starých kolejí. Následoval zásah do Iráku a Libye, která byla na hranici kolapsu. A proč se vlastně musela Libye dostat do této situace? Teď je tato země útočištěm teroristů a ideální základnou, odkud mohou podnikat výpady do celého světa.

Pouze pevné odhodlání a moudrost současné egyptské vlády zabránily tomu, aby se v této důležité arabské zemi rozšířil chaos a k moci se dostali extremisté. V minulosti Spojené státy jejich spojence přímo financovaly, dodávaly zbraně a umožnily jím získávat žoldáky z celého světa. Odkud mají bojovníci zbraně, peníze či válečně experty? Kde se to všechno bere? Jak se z nevýznamného Islámského státu (IS) stalo nebezpečné válečné seskupení, které má k dispozici skutečně značnou vojenskou sílu?

Financování těchto extremistů probíhá nejen díky prodeji drog, který mimochodem v době přítomnosti mezinárodních sil v Afghánistánu několikrát vzrostl. Děje se tak i díky těžbě ropy, která je na území teroristů silně rozvinutá. Prodávají ji za výhodné ceny, těží ji ve velkém množství a dodávají do celého světa. Někdo ji kupuje a vydělává na tom, aniž by se zamyslel nad tím, že tak financuje teroristy, kteří mohou za nějakou dobu ovládnout i jeho zemi.

Odkud přichází posily? V Iráku byly po smrti Saddáma Husajna zničeny všechny vládní struktury včetně armády. Už tehdy jsme říkali, buďte opatrní. Vyhnali jste lidi do ulic, ale co tam teď budou dělat? Nezapomeňte, že stáli (bez ohledu na to, kam ji přivedli) ve vedení velké země a nikdo neví, jakým směrem se bude konání ubírat nyní.

A ve výsledku jsou dnes desítky tisíc vojáků na ulicích a přidávají se k bojovníkům IS. Možná to vysvětluje, proč je Islámský stát tolik úspěšný? Z vojenského hlediska jsou velice efektivní a mají ve svém vedení mnoho schopných profesionálů.

Rusko opakovaně varovalo před hrozbou protiprávních vojenských akcí a vměšování se do vnitřních záležitostí suverénních států, stejně jako před koketováním s extremisty a náboženskými radikály. Trvali jsme na tom, aby byly teroristické skupiny bojující proti centrální syrské vládě dány na seznam teroristických organizací. Nebyli jsme bohužel vyslyšeni.

Někdy máme pocit, že naši kolegové a přátelé často bojují proti následkům své vlastní politiky. Věnují veškeré své úsilí v boji proti něčemu, co sami vytvořili a platí za to následně vysokou cenu.

Vážení kolegové! Období, ve kterém dominovala pouze jedna velmoc, se ukázalo, že nevede ke zlepšení realizace globálních procesů. Naopak tato nestabilní konstrukce dokládá neschopnost účinně bojovat proti hrozbám, které zahrnují regionální konflikty, terorismus, obchodování s drogami, náboženský fanatismus, šovinismus a neonacismus. V té samé době byla otevřena cesta k přehnanému nacionalismu, manipulaci s veřejným míněním a k hrubému potlačování slabších silnějšími.

Ve své podstatě je svět, ve kterém dominuje pouze jedna velmoc, apologií diktatury nad lidmi i státy. Navíc je to svět nepohodlný a obtížně kontrolovatelný i pro „samozvaného“ vůdce. Dnes jsme opět svědky nových pokusů o obnovu některé formy kvazibipolárního světa, kvazibipolárního systému jako výhodného modelu pro reprodukci americké nadvlády. A není důležité, kdo v očích americké propagandy bude představovat „centrum zla“. Jestli Írán jako země s jadernými technologiemi, Čína jako první světová ekonomika nebo Rusko jako jaderná velmoc.

Dnes opět vidíme pokusy o rozdělení světa, provést linii, vytváření koalic nikoli ve prospěch, ale proti někomu. Patří sem i pokusy vykreslit obraz nepřítele, stejně jako v době studené války, a získat právo na nikým neomezované vůdcovství. Chcete-li diktát. Jak se tyto záležitosti posuzovaly v době studené války, všichni víme. Spojencům USA se vždy říkalo: „Máme společného nepřítele, je hrůzostrašný, je to centrum zla a my vás od něj chráníme, proto máme právo vás kontrolovat a nutit vás obětovat svoje politické a ekonomické zájmy, nést náklady za kolektivní obranu, kterou však stanovíme, samozřejmě, my.“ Dnes je vidět touha realizovat obvyklá schémata globálního řízení, a to všechno proto, aby se zajistila výlučnost a získaly politické a ekonomické dividendy.

Tyto pokusy se rozchází s realitou a protiřečí s mnohostranností světa. To může vést ke vzpouře s naprosto opačným efektem. Když se politika plete do ekonomiky, logika účelnosti ustupuje logice konfrontace. A to i v případě, že narušuje vlastní ekonomické pozice a zájmy, včetně národních podniků.

Společné projekty a investice objektivně sbližují země a rovněž zmírňují problémy v mezinárodních vztazích. Dnes se bohužel světové obchodní společenství podrobuje tlaku západních států. Jaký byznys nebo pragmatismus je možný, když všude vidíte slogan: Vlast je v nebezpečí, demokracie je v nebezpečí, svobodný svět je v nebezpečí!? Musíme se mobilizovat. To je politika mobilizace. Sankce už dnes podkopávají základy světového obchodu, pravidla WTO, model globalizace, svobodu a konkurenci. Hlavními příjemci těchto modelů jsou hlavně západní státy. Teď riskují ztrátu důvěru, jakožto vůdci globalizace. K čemu to všechno je? Blahobyt Spojených států závisí na důvěře investorů, zahraničních držitelů dolaru a amerických cenných papírů. Důvěra se zpochybňuje a příznaky rozčarování ve výsledcích globalizace jsou patrné v mnoha zemích.

Politicky motivované sankce pouze podpořily odhodlání států nebo jejich regionálních sdružení nějakým způsobem se ochránit proti riziku vnějšího tlaku. Takže se dnes už čím dál tím více států snaží vyhnout závislosti na dolaru, vytvářet alternativní financování, platební systémy a rezervní měnu. Podle mě si naši američtí partneři podřezávají větev, na které sami sedí. Míchat ekonomiku a politiku není optimálním řešením. To ostatně nyní vidíme na vlastní oči. Politicky motivované sankce byly chybou, která poškodí všechny. O tom se ale ještě dále pobavíme podrobněji…

Chápeme, pod jakým tlakem se přistoupilo k těmto opatřením. Rusko se nebude na nikoho rozčilovat, ani dělat hysterické scény. Nebudeme na druhou stranu nikoho ani o nic prosit. Rusko je soběstačný stát. Budeme pracovat za takových vnitřních ekonomických podmínek, jaké nyní máme k dispozici. Budeme pokračovat v rozvoji naší výroby a technologií. Budeme jednat rozhodněji při provádění transformací. A tlak, který je na nás nyní ze všech stran vyvíjen, pouze konsoliduje naši společnost a pomůže nám soustředit se na hlavní cíle rozvoje naší země.

Samozřejmě, že nám sankce vadí. Protože jejich prostřednictvím nám chtějí uškodit, zablokovat náš rozvoj a dohnat nás do politické, ekonomické a kulturní izolace. Chtějí, abychom zaostávali za okolním světem. Jenomže svět, to bych chtěl zdůraznit, ostatně již několikrát jsem to zmínil a opakuji to znovu, svět se zásadním způsobem změnil. Není naším cílem se před světem uzavírat a jít cestou jakéhosi uzavřeného rozvoje. Naopak jsme neustále připraveni k dialogu, včetně dialogu o normalizaci ekonomických vztahů, stejně jako těch politických. Spoléháme se přitom na pragmatický přístup a pozici nejvýznamnější země světa v oblasti obchodu.

V současné době zaznívají hlasy, podle kterých se Rusko údajně odvrací od Evropy. Pravděpodobně to zaznělo i zde, během diskuzí. Rusko prý hledá jiné obchodní partnery především v Asii. Chtěl bych zdůraznit, že to rozhodně není pravda. Naše aktivní politika v oblastech Asie a Tichomoří nezačala nyní a v závislosti na sankcích. Začali jsme ji prosazovat již před několika lety. Vycházeli jsme, tak jako mnohé země, včetně těch západních, z toho, že Východ zaujímá čím dále tím významnější místo ve světě. V oblasti ekonomiky, ale i v politice – a před tím zkrátka nelze zavírat oči.

Ještě jednou bych chtěl zdůraznit, že tak postupují všichni, a budeme tak postupovat i my. Tím spíše, že značná část našeho území leží v Asii. Proč bychom tedy takové výhody nevyužili? To by bylo jednoduše krátkozraké.

Navazování a rozvíjení ekonomických vztahů s asijskými státy a budování společných integračních projektů je nesmírně důležitý stimul pro náš vlastní vnitřní rozvoj. Současné demografické, ekonomické a kulturní tendence ukazují, že závislost na jedné supervelmoci se pochopitelně bude objektivně snižovat. O tom ostatně hovoří a píší i sami evropští a američtí experti.

Je možné, že ve světové politice nás čekají podobné jevy jako v globální ekonomice. Tedy silná a intenzivní konkurence v nejrůznějších konkrétních sférách činnosti a častá výměna lídrů v konkrétních oblastech. To všechno je možné.

Nemůže být pochyb o tom, že v globální soutěži vzrůstá role humanitárních faktorů: vzdělání, vědy, zdravotnictví a kultury. Tyto aspekty, kromě jiných, budou mít významný vliv na mezinárodní vztahy. Mimo jiné i proto, že zdroje takzvané měkké síly budou ve značné míře záviset právě na reálných úspěších při vytváření lidského kapitálu. Určitě více než na vybroušenosti propagandistických kampaní.

Zároveň bych chtěl zdůraznit, dámy a pánové, vážení kolegové, že vytváření takzvaného unipolárního světa samo o sobě neupevňuje stabilitu, dokonce spíše naopak. Úkol dosažení globální rovnováhy se mění v dosti složitý hlavolam, v rovnici s mnoha neznámými.

Co nás čeká, když dáme přednost tomu žít bez pravidel, byť přísných a nepříjemných? A právě takový scénář je zcela reálný. Vyloučit ho nelze, bereme-li v úvahu vyostření situace v současném světě. Sledujeme-li současné tendence, můžeme již v tomto okamžiku vyslovit celou řadu prognóz, které, bohužel, nejsou vůbec optimistické. Pokud nevytvoříme jasný a transparentní systém závazků a dohod, nevytvoříme mechanizmy řešení krizových situací. Příznaky světové anarchie budou nevyhnutelně narůstat.

Již v současné době prudce vzrostla pravděpodobnost celé řady ostrých válečných konfliktů za přímé nebo nepřímé účasti velmocí. Hlavními rizikovými faktory přitom nejsou jen tradiční antagonizmy mezi státy, ale i vnitřní nestabilita jednotlivých zemí, zejména těch, které leží na rozhraní geopolitických zájmů mocných států nebo na hranici kulturně-historických a ekonomických „kontinentů“.

Ukrajina, o které se zde nejspíš také hodně diskutovalo a ještě se diskutovat bude, je jedním z příkladů takového typu konfliktů, které mají vliv na celosvětové rozložení sil. A já se domnívám, že zdaleka není poslední. Z toho vyplývá reálná a blízká perspektiva rozpadu současného systému dohod o omezení a kontrole zbrojení. První krok v tomto bezesporu nebezpečném procesu podnikly Spojené státy, když v roce 2002 jednostranně odstoupily od dohody ABM a následně přistoupily k vytváření vlastního globálního systému protiraketové obrany, kterou dnes nadále aktivně rozvíjejí.

Vážené kolegové, drazí přátelé! Rád bych vás znovu upozornil, že to nebylo Rusko, které tento proces zahájilo. Znovu sklouzáváme do dob, kdy jednotlivé země neodrazuje od válečného střetu vyváženost zájmů a vzájemných záruk, ale pouze strach z toho, že se zničí navzájem. Z důvodu neexistence právních a politických nástrojů se vrací do centra globálního dění zbraně, k jejichž použití dochází libovolně a kdekoli, bez jakýchkoli sankcí Rady bezpečnosti OSN. A pokud Rada bezpečnosti OSN odmítá přijímat podobná rozhodnutí, obnažuje skutečnost, že je zastaralou a neefektivní institucí.

Mnohé státy nevidí jiný způsob záruk zabezpečení vlastní suverenity než ten, že si pořídí vlastní jadernou bombu. A to je mimořádně nebezpečné. Proto trváme na pokračování jednání, a nejsme jen pro ledajaká jednání, ale pro pokračování stávajících rozhovorů o snížení počtu jaderných zbraní. Čím méně bude na světě jaderných zbraní, tím lépe. A jsme dokonce připravení naprosto seriózně jednat o otázkách jaderného odzbrojení, ale skutečně seriózně. Jak se říká, bez „dvojího metru“.

Co tím mám vlastně na mysli? V současnosti se již mnohé typy vysoce přesných zbraní svými charakteristikami a možnostmi přiblížily ke zbraním hromadného ničení. V případě, že se vzdáme jaderného potenciálu nebo jednostranně kriticky snížíme jeho objem v Ruské federaci, tak potom země, které jsou lídry ve vývoji a výrobě vysoce přesných zbraňových systémů, získají jasnou vojenskou převahu. To by porušilo strategickou rovnováhu a způsobilo destabilizaci. Mnohdy totiž vzniká pokušení využít takzvaný první globální odzbrojovací úder. Jinými slovy, rizika se nesnižují, ale rostou.

Další očividnou hrozbou je rozšiřování konfliktů na etnickém, náboženském a sociálním základě. Takové konflikty nejsou nebezpečné jen samy o sobě, ale navíc kolem sebe vytvářejí zóny bezvládí a chaosu, které jsou úrodnou půdou pro teroristy i obyčejné řadové kriminálníky. Následně se daří pirátství, obchodu s lidmi a narkotiky.

Mimochodem, naši kolegové se svého času pokoušeli zmíněné procesy nějakým způsobem řídit. Chtěli využívat lokální konflikty a organizovat „barevné revoluce“ pro své vlastní mocenské zájmy. Jenomže vypustili džina z lahve. A co s ním teď mají dělat, to nejspíš nevědí ani samotní autoři teorie řízeného chaosu. V jejich řadách zavládly rozpory a pochybnosti.

Pozorně sledujeme debaty, které vedou vládnoucí elity i odborná veřejnost. Stačí se podívat na titulky západního tisku za poslední rok: Jedny a ty samé lidi nazývají jednou bojovníky za demokracii, a potom zase islamisty. Nejdříve píší o revolucích, potom o pogromech a státních převratech. Výsledek je zřejmý. Dochází k dalšímu šíření globálního chaosu.

Vážení kolegové! V takové situaci nadešel čas, abychom ve světě začali diskutovat o zásadních otázkách. Je to mimořádně důležité a nezbytné. A je to také mnohem lepší varianta, než abychom se schovávali každý ve svém koutě. Tím spíše, že se všichni setkáváme se společnými problémy. Nacházíme se, jak se říká, na jedné lodi. Logickým východiskem je spolupráce zemí, společenství a hledání společných odpovědí na stále častější výzvy. Musíme čelit rizikům společně. Je ovšem pravda, že někteří naši partneři si na to z nějakého důvodu vzpomenou pouze ve chvíli, kdy to odpovídá jejich zájmům

Praktická zkušenost dokazuje, že společné odpovědi na výzvy za prvé nejsou zdaleka vždy všelékem, to si samozřejmě musíme přiznat. A za druhé, ve většině případů jsou těžko dosažitelné, protože je příliš složité překonat rozdíly v národních zájmech a subjektivních přístupech. Zvláště když je řeč o zemích s rozdílnými kulturně-historickými tradicemi. Ale přesto se najdou příklady, kdy se dokážeme shodnout na společných cílech, jednat na základě společných kritérií a dosahovat tak reálných úspěchů.

Rád bych připomněl vyřešení problému syrských chemických zbraní a smysluplný dialog o íránském jaderném programu. A také naše práce se Severní Koreou přinesla některé pozitivní výsledky. Nevidím jediný důvod, proč bychom neměli uplatnit tyto naše zkušenosti i v budoucnu při řešení lokálních a globálních problémů.

Jak by měl vypadat právní, politický a ekonomický základ nového světového pořádku, který by zajistil stabilitu a bezpečnost, ale zároveň umožňoval zdravou konkurenci a nedovolil vytváření nových monopolů, jež by bránily dalšímu rozvoji? V současné době může stěží někdo přijít s vyčerpávajícím, hotovým receptem. Zde je třeba dlouhodobé práce za účasti širokého okruhu států, světového byznysu, občanské společnosti i takových expertních fór jako je toto. Ale stejně je zřejmé, že úspěchu při dosažení reálného výsledku je možné pouze tehdy, když budou klíčoví účastníci mezinárodního dění schopni se dohodnout na schválení základních zájmů, na rozumných ústupcích. A když přijdou s příkladem pozitivního a zodpovědného převzetí odpovědnosti.

Je třeba přesně určit, kde jsou hranice mezi jednostrannými kroky a kde vzniká potřeba mnohostranných mechanizmů. Je třeba vyřešit dilema mezi kroky mezinárodního společenství k zajištění bezpečnosti a lidských práv a principy národní suverenity a nevměšování se do vnitřních záležitostí států.

Právě takové kolize totiž nejčastěji vedou ke svévolnému zahraničnímu zasahování do složitých vnitřních procesů a postupně vyvolávají nebezpečné rozpory vedoucích světových hráčů. Otázka o zachování suverenity je nejspíše vůbec zásadní pro zachování a upevnění světové stability.

Je pochopitelné, že debata o kritériích použití síly je mimořádně složitá a prakticky neoddělitelná od zájmů jedné nebo druhé země. Jenomže ještě daleko nebezpečnější je absence srozumitelných dohod a jasných podmínek, při nichž se vměšování stává nezbytným a legálním.

Rád bych jen dodal, že mezinárodní vztahy je třeba budovat na základě mezinárodního práva založeného na morálních principech, jako je spravedlnost, rovnoprávnost a pravda. Ale to nejzásadnější je vážit si svých partnerů a jejich zájmů. Je to jednoduchý vzorec, ale jeho dodržování má tu moc změnit situaci ve světě od základů.

Jsem přesvědčen, že budeme-li mít dost vůle, jsme schopni obnovit efektivitu systému mezinárodních a regionálních institucí. V tomto případě ani není nutné vytvářet něco zcela nového od nuly, nejde o žádnou stavbu na zelené louce, tím spíše, že instituce, které byly vytvořeny po druhé světové válce, jsou dostatečně univerzální a jejich role může být naplněna současnějším obsahem, adekvátní aktuální situaci.

Totéž se týká i zdokonalení činnosti OSN, jejíž ústřední role je nezaměnitelná. Stejně tak OBSE, která za 40 let získala pověst efektivního mechanizmu pro zajištění bezpečnosti a spolupráce v euroatlantickém prostoru. Je třeba říci, že i dnes, při řešení krize na jihovýchodě Ukrajiny, sehrává OBSE veskrze pozitivní roli.

Na pozadí fundamentálních změn v mezinárodním prostředí, ztráty kontroly nad děním a nejrůznějších hrozeb je třeba najít nový globální konsenzus zodpovědných sil. Nemůže tu být řeč ani o nějakých lokálních dohodách, ani o rozdělení sfér vlivu v duchu klasické diplomacie, ani o dominanci žádného ze subjektů. Myslím, že bude třeba vytvořit zcela novou podobu vzájemné závislosti. Není třeba se jí obávat. Naopak, bude to funkční nástroj nalezení společných pozic. Je tím aktuálnější, bereme-li v úvahu posílení a růst jednotlivých oblastí planety, že bude schopen vytvářet objektivní poptávku po institucionálním zafixování takových pozic a po vytváření efektivních regionálních organizací a vypracování pravidel jejich součinnosti.

Kooperace těchto center by významně stabilizovala světovou bezpečnost, politiku a ekonomiku. Ale aby bylo možné navázat takový dialog, je třeba vycházet z toho, že všechna regionální centra a integrační projekty, které by se kolem nich vytvářely, musí mít stejná práva na rozvoj, Tak, aby se vzájemně doplňovaly a nikdo je nepodněcoval proti sobě navzájem. Pokud by totiž k takové destruktivní činnosti došlo, narušily by se vztahy mezi státy, které by tím pádem byly vystaveny těžkým zkouškám vedoucím až k jejich definitivnímu rozpadu.

Chtěl bych připomenout události loňského roku. Tehdy jsme našim partnerům, i americkým, i evropským, říkali že uspěchaná zákulisní rozhodnutí o sblížení Ukrajiny a EU v sobě skrývají závažná rizika. Dokonce jsme ani nemluvili o politice, mluvili jsme pouze o ekonomice. Varovali jsme, že podobné nárazové kroky zasahují do zájmů mnohých třetích zemí, včetně Ruska jako hlavního obchodního partnera Ukrajiny a že je nezbytné širší posouzení těchto otázek.

Mimochodem, chtěl bych v této souvislosti připomenout, že jednání o vstupu Ruska například do WTO trvala 19 let. Byla to mimořádně náročná práce, ale bylo dosaženo určitého konsenzu.

Proč o tom mluvím? Protože při realizaci projektu dohody o přidružení s Ukrajinou k nám jakoby zadními vrátky přicházejí naši partneři se svým zbožím a službami, aniž by se o tom s námi dopředu dohodli. Nás se na to nikdo neptal. My jsme o všech tématech, souvisejících s asociací Ukrajiny s EU diskutovali důrazně, ale, a to bych chtěl zdůraznit, naprosto civilizovaně. Nastolovali jsme jasné argumenty a otázky, poukazovali jsme na možné problémy. Ale nikdo nám nechtěl naslouchat, ani s námi jednat. Prostě nám řekli, do toho se nepleťte. A to bylo všechno, to byla veškerá diskuze. Místo složitého, ale zdůrazňuji civilizovaného dialogu, dovedli celou záležitost až ke státnímu převratu. Uvrhli zemi do chaosu, k úpadku ekonomiky a sociální sféry, a nakonec do občanské války, která si vyžádala ohromné oběti.

A proč? Když se ptám svých kolegů proč, nedostanu žádnou odpověď, nikdo nic neříká, tak je to. Všichni jen rozhodí rukama a řeknou, že to tak prostě dopadlo. To se ovšem rozhodně nemělo dopustit, a pak by to tak nedopadlo. Vždyť, už jsem to říkal, bývalý ukrajinský prezident Janukovyč všechno podepsal, se vším souhlasil. Jaký to potom mělo celé smysl, proč to bylo třeba hnát tak daleko? Cožpak toto je civilizovaný způsob řešení problémů? Je zřejmé, že ti, kdo uplácávají pořád dokola nové a nové barevné revoluce, považují sami sebe za geniální umělce a za žádnou cenu s tím nemohou přestat.

Jsem přesvědčen o tom, že činnost integračních sdružení a vzájemná spolupráce regionálních struktur musí být postaveny na transparentním základě. Dobrým příkladem takové otevřenosti je proces vytváření Euroasijské ekonomické unie. Státy, které jsou členy tohoto projektu, v předstihu informovaly své partnery o plánech a parametrech unie. Otevřeně hovořily o principech její činnosti, které jsou plně v souladu s normami Světové obchodní organizace. Dodávám, že bychom dokonce přivítali i zahájení věcného dialogu mezi Euroasijskou a Evropskou unií. Mimochodem, v této záležitosti nás také neustále odmítali. Z naprosto nepochopitelných důvodů. Co je na tom tak hrozného, čeho se tak bojí? Je pochopitelné, že při takové spolupráci bychom počítali s tím, že je zapotřebí o tom ještě dále jednat. Často jsem o tom mluvil a slyšel souhlasné reakce mnohých našich západních partnerů, přinejmenším těch evropských, že je nezbytné vytvořit společný prostor ekonomické a humanitární spolupráce, který by sahal od Atlantiku až po Tichý oceán.

Vážení kolegové! Rusko již svou volbu učinilo. Naší prioritou je další zdokonalování demokratických institucí a organizací podporujících otevřenou ekonomiku, urychlený vnitřní rozvoj využívající všech pozitivních moderních tendencí ve světě a konsolidace společnosti na základě tradičních hodnot a vlastenectví.

Náš program je integrační, pozitivní a mírový, snažíme se aktivně spolupracovat s našimi kolegy z Euroasijské ekonomické unie. Šanghajské organizace pro spolupráci, s BRICS a dalšími partnery. Tento program je zaměřen na rozvoj vztahů mezi státy, nikoli na jejich rozdělování. Nemáme v plánu dávat narychlo dohromady jakékoli bloky, ani se nechat vtáhnout do vzájemných soubojů a kolotoče odvetných úderů. Tvrzení, že se Rusko pokouší obnovit jakési své impérium a ohrožovat suverenitu našich sousedů, nemají nejmenší opodstatnění. Rusko pro sebe nepožaduje nic zvláštního, pouze chce mít své místo na světě, to bych rád zdůraznil. Respektujeme zájmy ostatních a chceme pouze to, aby byly respektovány i naše zájmy a postoje.

Dobře si uvědomujeme, že svět vstoupil do epochy změn a hlubokých transformačních procesů, kdy budeme všichni muset projevit značnou dávku ostražitosti a schopnosti vyhýbat se nepromyšleným krokům. Hlavním hráčům světové politiky se těchto vlastností v období po skončení studené války poněkud nedostávalo. Teď by si je měli znovu připomenout. V opačném případě se stanou naděje na mírový a stabilní rozvoj nebezpečnou iluzí a současné otřesy budou předzvěstí krachu světového řádu.

Ano, už jsem o tom samozřejmě hovořil, vybudování spolehlivějšího systému světového řádu je náročný úkol. Je to otázka dlouhé a z principu tvrdé práce. Ale když jsme byli schopni vytvořit pravidla vzájemné spolupráce po druhé světové válce, když jsme se byli schopni dohodnout v 70. letech v Helsinkách, je naší povinností vyřešit tuto fundamentální úlohu i v současné, nové etapě rozvoje.

Děkuji vám za pozornost.

PS: zvýraznění provedl administrátor

Zajímavý názorový obrat proběhl dnes v postoji českého prezidenta Miloše Zemana a je to
obrat vskutku nevídaný, z pohledu západních politiků šokující, ovšem z pohledu českých
občanů jde o velmi nadějnou jiskru natolik potřebné naděje na odvrácení 3. sv. války. Po
premiérovi Bohuslavu Sobotkovi je to tak druhý vrcholný český politik, který pochopil, že
podléhání tlaku a vydírání ze strany amerických diplomatů a jejich tajných služeb může vést až k zatažení České Republiky do pekla válečného konfliktu v Evropě. Zeman totiž prohlásil, že nemá informace o tom, že by na Ukrajině probíhala ruská vojenská invaze a že jde pouze o ruské dobrovolníky. Poznamenal, že invaze vypadá úplně jinak a připomněl rok 1968, kdy spojenecká invaze spřátelených vojsk do Československa čítala v první vlně 150,000 mužů.
Český prezident Miloš Zeman si dovolil říct pravdu o východní Ukrajině…
Čeští politici, minimálně někteří z nich, konečně začali slyšet hlas lidu a nezávislých
alternativních médií, která už dlouhé měsíce přinášejí pravdivé a necenzurované zpravodajství o obča0nské válce na Ukrajině. Česko tak jednoznačně a zcela nepokrytě řeklo NE zběsilému a falešnému bouchání na ruskou opevněnou bránu ve snaze rozpoutat válečný konflikt mezi NATO a Ruskou Federací, na jehož konci má být zničená Evropa a americký dolar má být jako zachránce a americké firmy jako pomocníci při obnově zničené Evropy, čímž by se v USA nastartovala hospodářská poválečná konjunktura, podobná té z 50. let minulého století.
Věřit tajným službám nebo zdravému rozumu?
Švédský ministr zahraničí Carl Bildt si přitom z prezidenta Zemana během zasedání NATO v
Cardiffu ve Walesu utahoval, jak je možné, že Zeman potřebuje o ruské invazní armádě na
východě Ukrajiny důkaz, když to říkají západní rozvědky, a jestli prý Česko vůbec nějakou
rozvědku má. Miloš Zeman na to odvětil velmi štiplavou poznámkou, že od chvíle, kdy
jisté americké a britské tajné služby prohlašovaly s naprostou jistotou, že Saddám Hussein má zbraně hromadného ničení a pojízdné laboratoře na výrobu Sarinu a posléze se ukázalo, že nic z toho nebyla pravda a ty pojízdné laboratoře byly ve skutečnosti kamióny s přenosovou televizní technikou irácké státní televize, nemá už bezmeznou důvěru v tajné služby a raději si nechává ověřovat informace z více zdrojů.
Toto zafungovalo jako červený hadr na býka, neboť poznámka se velmi zle dotkla americké
administrativy a americká strana si ihned stěžovala na českého prezidenta do Prahy a začala rozesílat do českých médií útržek této epizody, ovšem bez její druhé části se Zemanovo poznámkou o zbraních hromadného ničení v Iráku. Když si projdete česká média, tedy mainstream, není v nich ani slovo o Zemanově štiplavé odpovědi Carlu Bildtovi. Otázkou je, proč toto mainstream média netlumočí v celé podobě jak toto proběhlo? Je snad cílem médií nasadit Zemanovi psí hlavu? Vykreslit ho jako neschopného úřadu, i přesto, že hájí zájmy Česka a snaží se nevtáhnout Českou Republiku do nepodložených sankcí proti Rusku ab zabránit válce s Ruskem?
Švédský ministr zahraničí Carl Bildt si rýpnul do Zemana, ten mu to vrátil a
Američané to nerozdýchali…
Podobné nasazování psí hlavy totiž začalo probíhat už před několika dny ve vztahu k
premiérovi Sobotkovi. Proti němu dokonce opozice, na podnět amerického velvyslanectví v Praze, to je nutno dodat, svolala mimořádné zasedání parlamentu. Pamatujete na Petra
Nečase, jak si dovolil kritizovat Pussy Riot a při návštěvě Moskvy utrousil poznámku, že
ruský Atomstrojexport má nejlepší výchozí předpoklady pro vítězství v tendru pro dostavbu v Temelína? Tedy lepší pozici, než měl americký Westinghouse? A co následovalo poté? Americká ambasáda v Praze, ve spolupráci s agentem CIA Karlem Janečkem a několika důstojníky rozvědky připravili mediální válku a divadelně zdramatizované sestřelení vlády vlády Petra Nečase kvůli tomu, že Nečas začal představovat bezpečnostní hrozbu pro americké zájmy v České Republice. Karel Janeček už na jaře loňského roku pronesl: „Když se to dobře zmanažuje, vláda padne a volby budou do konce roku…„, k čemuž nakonec došlo. Americké velvyslanectví v Praze jako detašované pracoviště CIA
Tady je třeba si rozebrat úlohu amerického velvyslanectví v Praze a jeho vliv na události ve
vrcholné české politice. Americká ambasáda je de facto detašovaným operativním
pracovištěm americké rozvědky. Představitelé ambasády se účastní operačních úkolů,
dezinformačních kamapaní, zpravodajských her namířených proti představitelům české moci, na veřejnosti se účastní velmi kontroverzních a princip rodiny rozvracejících akcí, jako např. byl patronát nad průvodem homosexuálů GayPride.
V čele průvodu homosexuálů v Praze jde americký velvyslanec Eisen, s transparentem z Berlína (vědí vůbec ti Američané na fotografii, v jaké zemi se zrovna nachází?) a s malým chlapcem, který tomu líbání pánů v průvodu nerozumí, a tak drží alespoň gay vlajku mezi nohama… to je morální gigantismus v podání amerického velvyslanectví v Praze!
Co však je nejdůležitější, to jsou pravidelné konzultace na ambasádě, a to se všemi členy
českých politických stran, nejen vládních, ale i opozičních a dokonce i těch
mimoparlamentních a neziskových. Cílem je pochopitelně podchycení těchto lidí, jejich
odposlechy, archivace a vyhodnocování takto získaných informací a jejich případné použití
(zneužití) v budoucnosti proti nim, jako nátlakový prvek při prosazování amerických zájmů, až tito politici jednoho dne budou u moci v České Republice. Přesně takto si americká rozvědka vytipovala Angelu Merkel v Německu, a to v době, kdy s politikou teprve začínala.  Německá kancléřka má kostlivce ve skííni, Američané jí díky němu vydírají. Proč je Angela Merkel v takovém vleku americké adminsitrativy? Co na Angelu má americká rozvědka? No, bude to asi překvapení, ale podle časopisu Spiegel a dalších zdrojů  měla být Angela jako studentka velmi radikální a levicově orientovaná, a to podobně jako slavný rebel, mladý komunista zapalující auta a později předák německých Zelených Joschka Fischer. Hlavním trumfem americké rozvědky proti ní jsou zřejmě nějaké důkazy, možná odposlechy nebo písemnosti ve vci její podpory Frakci Rudé Armády (RAF), což byla západoněmecká ultralevicová teroristická organizace.
Angela Merkel v mládí byla komunistka a koketovala s ideály RAF, zde v uniformě
Svobodné Německé Mládeže v NDR, Angela vyrůstala v tehdejším Východním Německu
Levičáctví se s Angelou táhlo v jejím mladém věku, to přiznává ona sama, ovšem na
veřejnosti dosud razantně odmítá, že by kdy sympatizovala s RAF. Nemusíme být žádní
géniové k tomu, abychom si dali dohromady, kolik je jedna a jedna. Proč Angela poslouchá
na slovo americkou administrativu ve věci sankcí proti Rusku, přičemž každá z těch sankcí
těžce poškozuje hlavně německý průmysl a německé zájmy? Proč v přítomnosti Vladimíra
Putina (viz. Soči nebo MS ve fotbale v Brazílii) je Angela usměvavá, uvolněná, ale při
vyhlašování sankcí proti Rusku ustaraná, vystrašená, nervózní a někdy až skoro vyděšená?
Kdo jí drží pomyslnou pistoli u hlavy?
Vladimir Putin a Angela Merkel v Soči… takhle dobře se s Obamou nikdy nebavila…
Inu, dostávat každou chvíli kartáč od americké administrativy a amerických diplomatů, kteří ji dávají instrukce, co má říkat, co má dělat, jaké další sankce má Rusku vyhlašovat, to musí mítn katastrofální dopad na její nervy, to by nezvládl ani leckterý chlap. Proti Zemanovi a Sobotkovi, jak se zdá, Američané žádné špinavé svinstvo nemají. Pokud by ho měli, už dávno by pohrozili jeho použitím a oba politici by nikdy neřekli ani zlomek z toho, co řekli ve vztahu k plánovaným sankcím proti Rusku. Světlo na konci tunelu, naděje pro mír?
Je to dobré znamení toho, že ne všichni politici na české scéně musí zvedat americkému
velvyslanci telefonní hovory a poslouchat americké příkazy a doporučení, znamená to, že ne všichni politici jsou zkorumpovaní a se špínou ve své minulosti. Může to být i tím, že někteří politici jsou opatrní a neprobírají citlivé věci po telefonech ani po emailech, a tudíž americké tajné služby potom nemají kde nějaké to svinstvo na politika nasbírat. Není to mnoho let zpětně, co Václav Havel posměšně v jednom rozhovoru poznamenal, že Štrougalova vládam před Sametovou revolucí musela konzultovat s Moskvou a se sovětskou ambasádou v Praze i změnu letního času.
Do mrtvých lidí se nemá rýpat, ale zajímalo by mne, co by říkal Havel dnes tomu, že tytéž
konzultace a v mnohem větším měřítku provádí dnes s americkou ambasádou nejen vláda, ale i opozice, neziskové organizace, občanská hnutí, sdružení a dokonce i neparlamentní strany.
Takový záběr neměla ani KGB. Takže, dámy a pánové, kde to žijeme? Je toto snad
demokracie, když náš prezident je cizím ministrem zahraničí cizí země peskován a vláčen
bulvárem za svůj politický postoj ve věci diplomatického a věcného urovnání ukrajinské
krize?
Miloš Zeman a Bohuslav Sobotka, koneečně někdo, kdo řekl stop v šílené honbě za rozpoutáním války s Ruskem. Brusel je postojem české politické reprezentace znepokojen. Odstředivý pohyb a kroky české diplomacie směrem od sankcí a od válečné konfrontace s Ruskem se tak může změnit i v sankce přímo proti Česku. Brusel zastavil naší zemi dotační tituly před časem, prošetřuje se jejich čerpání a pokud Česko začne takto jít proti Bruselu ve věci sankcí proti Rusku, dočkáme se sankcí i proti naší zemi. Pamatujte na Maďarsko, které přišlo po nástupu Orbánovy vlády o několik desítek dotačních programů z EU a dosud je nedostalo zpět. Maďarsko začalo zlobit už v roce 2009 a dosud v Bruselu je vnímáno jako rebel.
Můžeme si o Zemanovi myslet cokoliv, ale jeho postoj k Ukrajině je tím jediným správným,
bez ohledu na štvavé novinové články mainstreamu, bez ohledu na výkřiky válečných štváčů, bez ohledu na nelibost americké strany. Toto je naše země, naše vlast a žádná cizí mocnost nebude naší politické reprezentaci diktovat, co má dělat! Už jenom proto si Zeman zaslouží naší podporu. Ne válce, ne falešnému obviňování Ruska, ne pohádkám kyjevské junty o ruské vojenské invazi!

Zdroj
http://aeronet.cz/news/neslychane-prezident-zeman-si-dovolil-poprit-oficialni-propagandubruselu-o-ruskych-vojacich-na-ukrajine/