VODA – KDE JE PRAVDA?!?!?
Otevřela si litrovou plastovou lahev. Pila hltavě a poměrně hlasitě.
Přistoupil k ní šarmantní pán a zeptal se, jestli není nemocná Vysvětlil, že
je lékař, a proto ho zajímá, proč pije ve frontě u pokladny. Pokud má tak
silnou žízeň, že se musí kdekoli ihned napít, něco s ní není v pořádku.
Paní se divila. Podle ní naopak bylo všechno v naprostém pořádku. Dodržuje
přece pitný režim. Co je na tom divného?
Ten zvídavý muž byl nejznámější plastický chirurg Jan Měšťák, emeritní
přednosta Kliniky plastické chirurgie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy
a Nemocnice Na Bulovce. Když vidí někoho, kdo si nosí PET lahev a upíjí z ní
na veřejnosti, je zoufalý. „Já už se na to nemůžu dívat a štve mě to čím dál
víc,“ zlobí se. Vypráví mi o pacientkách, kterým například nemůže operovat
oční víčka, protože je mají velmi oteklá.
Když zjišťuje proč, ukáže se, že dámy přesně dodržují takzvaný pitný režim.
Lijí do sebe litry tekutin ve víře, že pro sebe dělají to nejlepší.
„Ptám se jich, kde jste na to přišly, že máte tak hodně pít? Já to četla, já
to slyšela.
Takže když vám někdo řekne, abyste hodně pila, pijete.
Když vám někdo řekne, ať skočíte z okna, skočíte?“
Jan Měšťák vystupuje na odborných konferencích s prezentací, z níž vyplývá,
že to, co léta považujeme za zdraví prospěšné, je nejen naprostý nesmysl,
ale navíc ještě cesta, která může zdraví škodit. A není v tom sám.
„Přivezli nám dívenku v bezvědomí. Zhlédla se v reklamě, v níž miss pijí
hodně vody. Myslela, že když bude hodně pít, bude taky tak krásná. Nadměrným
pitím si přivodila otok mozku,“ říká Luboš Kotík, primář I. interní kliniky
Thomayerovy nemocnice v Praze.
Jan Měšťák se setkal s případem, kdy maminka šestiletého děvčete tvrdila, že
jí dětská lékařka poradila, aby dceři denně dávala vypít nejméně litr a půl
vody. „Tak jsem se zase naštval. Když jsem se další den uklidnil,
telefonoval jsem té lékařce a ptal se, kde přišla na to, že by dítě mělo
denně vypít litr a půl vody. Odpověděla mi, že to asi někde četla. Na otázku,
kde to četla, nebyla schopna odpovědět. Někde to prostě četla. Asi v
časopise nebo na internetu.“
NEVYDRŽÍTE DVĚ HODINY?
Přijít student medicíny na přednášku docenta Měšťáka a mít s sebou PET
lahev, nedejbože se z ní napít, to je jasná sebevražda. Ti noví, kteří to
ještě nevědí, jsou vystaveni jeho otázkám: To nevydržíte dvě hodiny, aniž
byste se napili? To si budete brát lahev i na sál, když budete operovat?
Nebo přerušíte operaci a půjdete se napít? „Až za demoralizující považuju,
že žáci ve školách mají dovoleno mít na lavicích PET lahve s vodou, ze
kterých při vyučování nejen že stále popíjejí, ale dokonce mnozí chodí na
toaletu s nucením na močení,“ říká.
Totéž se děje i jinde. Stačí dát řeč s další lékařskou kapacitou, profesorem
Pavlem Dunglem, přednostou ortopedické kliniky Nemocnice Na Bulovce v Praze.
„Pozoruju studenty, kteří k nám chodí na stáže. Mají v kapsách plášťů lahve
s vodou a neustále z nich ucucávají. Ptám se jich, proč to dělají. Že prý
dodržují pitný režim. Nevím, co to je dodržovat pitný režim. Nic takového
neexistuje. Když to nevědí lidé, kteří chtějí být lékaři, je to smutné.
Zdravý člověk se má napít, když má žízeň. Neustálé popíjení z lahve na
veřejnosti je nejen nevychovanost, ale i absolutní hloupost. Kdo to dělá,
skočil na reklamy výrobců balených vod a limonád. Nejenže překračuje hranice
zdravého rozumu, ale ničí si zdraví.
Tak si to shrneme.
Roky čteme rady, že máme hodně pít, protože to dělá dobře naší pleti,
ledvinám, všemu. Zkrátka kdo nevypije denně minimálně dva litry, nemá v této
době na světě co pohledávat, protože je nezodpovědný jedinec, který nepečuje
o své zdraví. Tuto informaci jsme si tak silně vzali za svou, že ji bereme
jako jednoznačně pravdivou, vědecky prokázanou . Spojili jsme s ní pevně
naše životy a předáváme ji našim dětem.
A pak se začnou objevovat názory, že je to nejen zbytečné, ale přímo
škodlivé. S Janem Měšťákem jsem si o tom povídala už před pár roky. Vznikl
tehdy článek s názvem Je pitný režim podvod? Vzbudil velký zájem čtenářů
a… A nic. Dál se proléváme vodou a limonádami, protože mezitím se na nás
dál ze všech stran valí informace typu:
Vypijte denně tři až čtyři litry vody. Pitím hydratujete pleť, zlepšujete
její vzhled i stav.
Vypijte před každým jídlem velkou sklenici vody. Aplikace v mobilu pohlídá
váš pitný režim. Pijte, i když nemáte žízeň Pijte, voda vyplavuje z vašeho
těla toxiny.
ŽE SE V TOM NEUTOPÍ
Lékaři jsou na podobné titulky čím dál alergičtější, protože souběžně s tím,
jak se dodržování takzvaného pitného režimu stalo běžné, se už setkávají s
jeho následky. Vždycky nějakou dobu trvá, než se něco projeví, takže teď se
ukazuje, co s lidmi
dělá, když do sebe pár let lijí vodu jako diví. „Měl jsem pacientku, která
měla po operaci nosu otoky v obličeji, i když nos byl štíhlý a v pořádku.
Když jsem zjišťoval, jak je to možné, přiznala, že denně vypije tři až čtyři
litry vody, ale zároveň si byla v lékárně pro léky na odvodnění,“ vypráví
Jan Měšťák. Setkal se s případem, kdy si jistá dáma stavěla každý den po
příchodu do práce na stůl sedm sklenic vody, protože tak měla lepší přehled,
že během pracovní doby vypije podle ní dostatečné množství tekutin.
Zná lidi, kteří pijí tak, že chodí močit až patnáctkrát denně a několikrát
za noc.
Operoval striptérku, která denně vypije šest litrů vody, což vede k tomu, že
zvládne pouze třicetiminutová vystoupení. Déle bez návštěvy toalety
nevydrží.
„Prolévají se množstvím vody, ve které by se mohli utopit,“ vysvětluje Jan
Měšťák. „Jedna žena mi vyprávěla, že se v noci probouzí s pocitem úzkostí a
má dojem, že se udusí, pokud se hned nenapije. Takže pije i v noci. Jde o
jasnou formu závislosti, o takzvanou polidypsii, aquaholismus, tedy
posedlost dodržováním pitného režimu. Kdo jí trpí, ten považuje za normální
vypít denně dva až tři litry vody, někdo až šest litrů. Vede to k psychickým
poruchám.“
Jak se projevují? „Už po hodině bez příjmu tekutin má takový člověk pocit,
že omdlí,“ pokračuje doktor Měšťák. „Má stálý pocit žízně a sucha v ústech.
Když se napije, dostaví se uklidnění, jakási psychická úleva. Mnozí jsou na
tom časem až tak, že nutnost trochu se napít pociťují po několika minutách.
Jde o typický pohyb, kdy se plastovou lahví jen tak dotknou úst a trochu
ucucnou A mají pocit, že jim je lépe. Je to psychogenní závislost, nebo
není?“
Přitom si je vědom, že při některých onemocněních močového měchýře, ledvin
či kožních chorobách se vyšší příjem tekutin doporučuje.
VZÍT SI VZOR ZE PSA
„Popíjet vodu jen tak, neustále, i při chůzi po ulici je naprostý nesmysl,“
tvrdí primář Luboš Kotík. „Jinak je to u seniorů, kteří ztratili schopnost
rozpoznat žízeň. U některých lidí vyššího věku je v pořádku, když se hlídá,
zda vůbec něco pijí. Ale pro mladého člověka je naprosto zbytečné nutit se k
pití. Stačí se přece napít, když je žízeň. Od toho ten reflex máme.“
Primář Kotík zmiňuje jednu odbornou práci, která zaznamenává případ, kdy
pacienti s poruchou ledvin dostávali po určitou dobu o půldruhého litru víc.
Pak byli srovnáni s lidmi, kteří měli stejnou poruchu, ale ten půldruhý litr
navíc nepili. Neprokázal
se vůbec žádný vliv na funkci ledvin,“ vysvětluje.
Zírám. Zdá se, že co věhlasný lékař, to další voják v boji proti současné
posedlosti dodržováním takzvaného pitného režimu.
Koho tak ještě požádat o názor? S kým na toto ošemetné téma promluvit? Co
třeba Pavel Pafko, břišní a hrudní chirurg, emeritní přednosta III.
chirurgické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní
nemocnice Motol?
„Z dětství si vzpomínám, jak dědeček chodíval na pole. Pozoroval jsem lidi
při žních v době, kdy se ještě většina práce dělala rukama. Dřeli těžce,
bylo vedro. Napili se, když měli žízeň. Neměli lahvičky, ze kterých by
neustále upíjeli. Za mého mládí
neexistovalo, aby se po ulicích chodilo s lahvemi. Nikdy jsem třeba na
Karlově mostě neviděl nikoho s lahvičkou, a to tam vždycky bývalo hodně
turistů. Nyní tam nepotkáte nikoho, kdo by lahvičku neměl. Víte, neuškodí
pozorovat přírodu. Psi taky nechodí pořád chlemtat, i když mají misky plné
vody. Napijí se, když cítí žízeň. A žijí. Žijí i srnky, které rovněž nechodí
po lese s PET lahví na krku.“
Když se u nás počátkem devadesátých let objevila balená voda, tedy voda v
PET lahvích, mnozí se divili, nač si vodu kupovat, když je zadarmo z
kohoutku. Jenže kdo už měl za sebou nějaké cesty do zahraničí, ten věděl, že
balená voda byla v mnoha zemích běžná, to jen my tady jsme napouštěli při
žízni do sklenic vodu z kohoutků a lili do ní sladkou šťávu. Všechno, co
bylo takzvaně ze Západu, bylo okouzlující a platilo to i o nápojích v
plastu.
KDO BY KUPOVAL VODU?
„Když se objevily balené vody, říkal jsem si, kristepane, kdo bude kupovat
vodu, když je zadarmo z vodovodu? No a vidíte. Byl to výborný marketingový
tah, balenou vodu kupuje kdekdo,“ podotýká Pavel Pafko.
Však se taky v reklamní branži prodej vody v petkách označuje za jeden z
nejgeniálnějších nápadů všech dob. Shrnul to Richard Wheatly, jeden z těch,
kdo tuto myšlenku uvedli do praxe. Pak přednášel o tom, jak dělat správnou
reklamu a přesvědčit lidi, aby kupovali to, co by je donedávna koupit ani
nenapadlo. Shrnul to větou: „Dokázali jsme lidem prodat hloupý pocit“ Ten
pocit spočívá v tom, že voda balená v plastové lahvi je lepší než voda z
vodovodu. Tedy v podstatě to, že lidé kupují bezcenný plastový obal s něčím,
co je normálně zadarmo. Ale kdyby jen bezcenný. Čím dál víc se mluví o tom,
že zdraví škodí.
„Z plastových lahví se uvolňují látky, které se s vodou dostávají do
organismu,“ říká primář Luboš Kotík. „Při jednom pokusu rodina dostávala tři
týdny veškeré potraviny jen ve skle. Nic nepřišlo do kontaktu s plastem.
Další rodina jedla jen to, co bylo zabalené v plastu. Po třech týdnech
rodina, která nepřišla do kontaktu s plastem, neměla v moči škodlivé látky.
Dnes je v plastu téměř vše, je problém se mu vyhnout, a tak nechápu, proč si
škodlivé látky dodávat do těla ještě tím, že pijeme vodu z plastových lahví.
Já piju zásadně vodu z vodovodu. Lidé naletěli marketingovému tahu a
bohužel někteří lékaři je v tom také podporují. Jenže
nezapomínejme, že lékaři občas dávají velice zhoubné rady.“
S LAHVÍ DO DIVADLA
Chirurg Jan Měšťák má ve své prezentaci o aquaholismu část s názvem „Když
rozum zůstal stát“. Popisuje v ní například situaci, kdy v Národním divadle
při opeře mají ženy na okraji lóží plastové lahvičky, aby z nich mohly
upíjet při představení. Potom o přestávkách korzují divadlem, nesou ty
petky, co chvíli z nich upijí… „Kdybych se kdysi napil z lahve na
veřejnosti, maminka by mi dala pohlavek. Dnes takhle běžně pijí ve
společnosti ženy, pěkně oblečené dámy. Neuvěřitelné,“ diví se.
Podivoval se rovněž, když si v parku všiml podivuhodně vyhlížejících
sportovců na kolečkových bruslích: „Mají plastové lahve v batůžcích na
zádech a z nich jim vede do úst hadička, ze které si doplňují minerály s
vodou Já to skutečně nechápu. Od patnácti let jsem býval na soustředění
reprezentačního družstva ve volejbalu, vrcholově jsem sportoval. Na vojně v
Dukle Kolín jsem měl tu čest trénovat s nejlepšími hráči a mistry světa ve
volejbale. Hrálo a trénovalo se ještě pod širým nebem, před olympiádou i
třífázově, často ve velkém vedru. Nikdy se během zápasu a ani tréninku
nepilo.“
Ano, taky jsem si všimla těch zvláštních bytostí s hadičkami v ústech.
Vyskytují se ve městech v parcích, tam, kde se jezdí na bruslích a na
kolech. Je to zřejmě vyšší forma neustálé hydratace, stav, který možná časem
pronikne i do jiných prostředí. Možná časem nebude běžné nosit plastové
lahve s nápoji stále v ruce, ale rovnou budeme na ulici či v zaměstnání
chodit s batohy, odkud nám povedou do úst šlahouny.
Ale jak to vlastně je? Má každý člověk jinou potřebu pít? Jak poznáme, kdy
je správný čas se napít a kdy jde jen o pocit, že bychom se napít měli,
protože se o tom všude mluví? Jan Měšťák vysvětluje, že pocit žízně vyvolává
hypotalamus v důsledku zvýšené koncentrace látek rozpuštěných v krvi. Dále
takzvané baroreceptory, které vytvářejí pocit žízně, když je krev zahuštěná,
a receptory v hltanu a dutině ústní, které
informují o suchosti v dutině ústní. Jenže právě tyto receptory jsou
nadměrným pitím narušeny a vyvolávají falešný pocit suchosti v ústech.
„Pacienti mi říkají, že se potřebují napít, že cítí sucho v ústech. Já se
jim do úst podívám a mají tam slin, že by se v nich mohli koupat.“
Proto používá výraz psychogenní žízeň, která se projevuje při dodržování
módního pitného režimu. Zkrátka čím víc člověk pije, tím víc má pocit sucha
v ústech, pocit, že potřebuje na toaletu a že má žízeň.
KOMU VĚŘIT?
Takže léta děláme něco, o čem si myslíme, že to je správné, a teď se
ukazuje, že na tom nic správného není?
Zkusme se chytit ještě posledního stébla naděje a zjistit, jestli třeba není
něco pravdy na tvrzení, že když člověk hodně pije, projeví se to na stavu
jeho pleti. Že bude hezounká, hebounká, mladá.
Přednostka Dermatovenerologické kliniky Nemocnice Na Bulovce Jana Herzogová
říká: „Neznám zatím jedinou studii, která by prokázala, že pití vody má vliv
na kvalitu pleti. Tím neříkám, že pití není důležité. Ale články a návody,
které říkají, že když budete pít hodně vody, zlepší se vám pleť, se
nezakládají na žádném výzkumu.“ Tak co s tím nadělením?
Zapřemýšlet nad názory lékařů? Ač jsou pánové bojovníci proti pitnému režimu
vyššího věku, vypadají svěže, jsou ve výborné duševní i fyzické kondici, což
profesor Pavel Pafko při naší úvaze nad tím, zda lidé vůbec jsou ochotni jim
naslouchat, shrnul slovy: „Tak snad nejsme úplně vysušení starci…“ Nebo
dál věřit anonymním informacím, které nacházíme kdesi ve virtuálním
prostoru, a když se nás někdo zeptá, odkud je čerpáme, říkat: No, někde, na
internetu?
Asi se ukáže až časem, jestli bude v ulicích, divadlech, parcích a na
pracovištích ubývat lidí, kteří mají stále v ruce plastovou lahev. Nebo
naopak přibude těch, kteří ji budou mít na zádech, aby se z ní nepřetržitě
zavlažovali hadičkou vedenou do úst.
Ale možná nakonec přijde to očekávané velké sucho a posedlost pitným režimem
vymizí tak nějak stejně nenápadně jako vznikla. Tak uvidíme.
***
NEVÍM, CO JE DODRŽOVAT PITNÝ REŽIM. NIC TAKOVÉHO NEEXISTUJE. ZDRAVÝ ČLOVĚK
SE MÁ NAPÍT, KDYŽ MÁ ŽÍZEŇ. PRIMÁŘ: „POPÍJET VODU JEN TAK, I PŘI CHŮZI NA
ULICI, JE NAPROSTÝ NESMYSL.“
